Vlastencové z Boudy/VI. Za hranice!

Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský
V. Sklamání	VI. Za hranice!	VII. Co událo se v Praze

Údaje o textu
Titulek:	VI. Za hranice!
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 196–206. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dva dni po událostech vypravovaných seděla Kamila ve svém pokoji u otevřeného okna a pohlížela do malé, vkusné zahrady, k domu Jettenthalskému přilehající. Myslila na Alfreda.

Ne mnoho změnilo se od posledního prudkého výstupu s babičkou. Ač po celou tu dobu jméno Pasqualovo ni Alfredovo v její přítomnosti nepronešeno, chovala se baronka, možno-li ještě chladněji, vyměňujíc se svou vnučkou jen tolik slov, kolik jich právě bylo potřebí. Poměr mezi oběma stával se co den trapnější. Patrně kula baronka plány, čelící k provedení nezkrotné její vůle. Kamila vše to pozorovala, však chovala se klidně, očekávajíc každého dne vypuknutí nové bouře. Však nelekala se jí, byla odhodlána k nejhoršímu a s mučednickou trpělivostí oddávala se svému osudu.

Do nové katastrofy nemohlo býti již daleko. Dozvěděla se, že hrabě Pasqual vůčihledě se zotavuje; jeho uzdravení bylo patrně počátkem nových útoků na její nezlomnost. Jen krátká doba dělila ji od okamžiku, v němž úplný rozkol mezi ní a babičkou měl býti dokonán; byloť pevným její úmyslem, že vůli barončině se nepodrobí, byť následky byly sebe krutší. Více trapných chvil působil jí osud Alfredův; co den očekávala od něho zprávu o výsledku jeho žádosti, do Vídně zaslané. Mnoho na tom záleželo, zůstane-li v Čechách, či bude-li muset odebrati se za hranice. V případě druhém byla by zcela bez ochrance a kdož ví, jestli by pak síly její stačily, aby mocným svým odpůrcům odolala. Však i tato nejistota schýlila se ku konci.

Kamila byla ze svého zamyšlení vyrušena hlasitým hovorem, vedeným pod okny její pokoje. Poznala v hovořících svou babičku a barona Tellheima. Nebyla by si toho jinak ani všimla, kdyby nebyla zaslechla jména Alfredova. Rychle tedy vstala a naklonila se z okna. Hovořící, sedíce v plátěné besídce, přímo pod oknem postavené, nenadali se, že mají nad sebou svědka své velezajímavé úmluvy. Ač mluvili hlasem co možná nejvíce tlumeným, neušlo Kamile ni jediného slova.

„Vaše zpráva je překvapující,“ pravila baronka. „Vypravujte, prosím, kterak se to stalo?“

„Zcela jednoduše,“ odpověděl Tellheim. „Naše udání, s nímž jsme se přímo do Vídně uchýlili, neminulo se s účinkem, ač Valanov s opačnou prosbou uchýlil se ku svému ujci, od něhož žádal, aby se přímo u Jeho Veličenstva za něho přimluvil. Obrátil se na nepravého. Ujec Valanova zdá se býti pravým Radamantem, jemuž jde zákon nade všecky svazky pokrevní a nade všecky protekce. Žádost Valanova zůstala nepovšimnuta, ba ještě více, tentýž roztomilý pan ujec učinil pražským úřadům zajímavé sdělení, že Valanov je ještě v Čechách a sice u jakéhos faráře Jelenského v Libošíně.“

S těží potlačila Kamila výkřik.

„A co hodláte činit?“ tázala se baronka.

„Co vyžaduje zákon. Ještě zítra odebeře se císařský komisař do Libošína, aby se zmocnil Valanova nic zlého netušícího. Co pak se stane, lze předvídati.“

Hovořili ještě delší dobu, však Kamila více neslyšela. Věděla dosti. Téměř bez sebe sklesla do lenošky a oběma rukama zakryla si tvář.

„Veta po něm, na vždy veta!“ zvolala zoufale a vypukla v hlasitý pláč.

Uplynula drahná doba, nežli se vzpamatovala. Přistoupila zase k oknu, ale v besídce bylo již ticho; patrně že odešli.

„Musím ho zachránit, a kdybych sama měla zahynouti!“ zvolala náhle. „Ale jak — jak to možné? Není-li pozdě? Zítra, pravil ničemný baron, chtějí se ho zmocniti! Co možno učiniti do zítřka! A přec — noc je dlouhá — snad podaří se mi najíti prostředek.“

Opět vrhla se na lenošku. Uplynulo více minut; náhle se vzchopila, přisedla ku psacímu stolku a jala se psáti. Když list dohotovila a zapečetila, zazvonila na sluhu. Vešel Jean.

„Mohu se na tebe spolehnouti, Jeane?“ pravila.

„Vždy a ve všem, milostivá baronesso. Což jsem vás někdy oklamal?“ odpověděl Jean.

„Nikdy, a proto ti důvěřuju. Dojdi do Täufflova domu, vyhledej onoho muže, kterého jsi již tak často ke mně uváděl —“

„Josefa?“

„Ano, Josefa, a odevzdej mu tento list. Zároveň mu řekni, že ho prosím, aby se okamžitě ke mně dostavil. Může jíti hned s tebou. Rozumí se, že musíš ho uvésti tajně jak obyčejně.“

Jean ukloniv se odešel. —

V malé půl hodině vrátil se, jsa provázen Bruniánem. Vyděšená tvář starého komedianta svědčila o velkém pohnutí. Sotva že s Kamilou osaměl, vytáhl z kapsy list, přede chvílí obdržený, a pravil rozechvělým hlasem:

„Spravedlivý bože, co se přihodilo? Z vašeho listu, milostivá baronesso, jsem vyrozuměl, že hrozí mému dobrodinci nebezpečenství. Mluvte, probůh, jaké nebezpečenství?“

Stručnými slovy vypověděla Kamila, co byla před nedávnem zaslechla.

„Ničemové — račte odpustit!“ zvolal Brunián, na celém těle se třesa. „Co však hodláte činit?“

„Chci ho zachránit — zachránit pomocí vaší.“

„Ó poroučejte! Pro hraběte dám svůj život. Rcete, co mám dělat? Libo-li, odeberu se okamžitě do Libošína, abych ho varoval.“

„Ne tak, milý příteli, pojedu sama a vy mne doprovodíte!“

„Kterak to možno? Paní baronka tomu nikdy nepřipustí!“

„Neptám se po její vůli,“ odpověděla Kamila rozhodně. „Objednejte na večer, až se setmí, nějaký krytý povoz a očekávejte mne u prašné brány. Odejdu z domu tajně a nikdo nedozví se o mém zmizení až zítra.“

„Stane se dle vaší vůle. V kolik hodin mám se s kočárem dostavit?“

„O sedmé. Mnoho-li potřebujeme času, abychom dojeli na místo?“

„Bude-li cesta přízniva, pět hodin.“

„Po půl noci můžeme tedy býti v Libošíně.“

„Na jisto.“

„Nuže, tedy je zachráněn.“

Úrada tato děla se po polednách, nebylo tedy daleko do hodiny umluveného odjezdu. Brunián měl plné ruce práce. Zpraviv nejprve Alfredova domácího správce o hrozícím nebezpečenství, požádal ho za vydání krytého povozu a hbitých koní. Pak uchýlil se na rychlo ku Thámovi a také jemu sdělil stručnými slovy, co bylo se přihodilo.

„Chcete-li se, pane Tháme, s hrabětem rozloučit,“ pravil, „musíte zároveň s námi do Libošína.“

„Přísahal jsem,“ odpověděl Thám, „že nikdy již nezavadím o práh Libošínské fary.“

Brunián udiveně na něho pohledl.

„Ah, rozumím,“ pravil po chvíli. „Panna Klárka —“

„Nuže ano! Vaše dobře míněná výstraha, již jste mi o novém roce u Jiříka udělil, splnila se. Byl to pouhý, bláhový sen — a chci na něj zapomenouti.“

„Jste tedy jist, že panna Klárka miluje jiného?“

„Myslím, ač hraběte ujistila, že se nikdy neprovdá.“

„Ah tak!“ prohodil Brunián s tajeným úsměvem, jejž ale Thám přehledl. „Máte pravdu; nemyslete na to! Jen blázen dá se zaslepiti láskou a pro ženu zapomíná na ostatní svět. Tvrdím znova, že je pan Thám příliš velkým filosofem, aby se k vůli lásce dopustil nějaké hlouposti.“

„Nemluvme o tom!“ přerušil ho Thám.

Vida, že filosofie Thámova přece nemůže odolati přirozenému citu lidskému, začal Brunián o jiných věcech hovořit.

„Tedy se s hrabětem ani nerozloučíte?“ pravil.

„Kterak bych to mohl učinit?“ odvětil Thám těžkomyslně. „Kdož ví, spatříme-li se ještě jednou v životě! Příliš kruté jsou rány mého osudu. Jednou dobou pozbývám přítele a —“ Zamlčel se; po chvíli doložil: „Pojedu koňmo hned za vámi, však zabočím přímo na Mělník. Tam budu hraběte očekávat.“

Když se setmělo, stanul u prašné brány těžký krytý kočár, v nějž dva bělouši byli zapraženi. Záclona u dvířek se rozhrnula a hlava Bruniánova vyhledla ven. Hned na to kmitla se kolem něho černá ženská postava; následovalo několik pološeptem pronešených slov — a již seděla dáma ve voze po boku starého komedianta. Kočár hnul se ku předu a tryskem uháněl po hrbolatém dláždění ku bráně špitálské a odtud po rovné silnici směrem ku Brandýsu. —

Jasná hvězdnatá noc klenula se nad Libošínem. Posvátné ticho rozkládalo se nad celým krajem a jen z dáli dolehalo sem tiché hučení rozvodněného Labe, poslední nepatrné zbytky horských ker na bedrách svých nesoucího. Celá víska byla pohroužena v hluboký spánek a jen občas rozlehly se na návsi pádné kroky ponocujícího anděla strážce. Roh jeho oznámil právě táhlým zvukem první hodinu s půlnoci.

V tom bylo slyšeti z dáli harašení ujíždějícího povozu, které vždy více se blížilo, a nežli se mohl ponocný z neobyčejného tohoto případu vzpamatovat, vjížděl těžký krytý kočár na náves; za malou chvíli stanul před farou. Kočí seskočil s kozlíku a zvednutým kamenem zabušil několikráte do vrat. Ve dvoře ozval se štěkot hlídacího psa. Hrubý jakýsi hlas zakřikl jej, načež stanuv u vrat tázal se: „Kdo to?“

„Pozdní hosté z Prahy,“ odpověděl kočí.

Vrata se rozevřela a kočár vjel do dvora. Nejprve probudil se nenadálým tímto hlukem páter Vavřinec. Přiskočiv k oknu otevřel je a tázal se nádvorníka, co se přihodilo. Brunián, jenž vylezl právě z kočáru, poznal domácího pána okamžitě i odpověděl:

„Račte odpustit, velebný pane — hosté z Prahy,“ načež pomáhal Kamile z vozu.

„Zaveď, Jiříku, koně do stáje,“ nařizoval páter Vavřinec. „A vy, milý příteli, vejděte jenom dál; hned jsem dole.“

Za nedlouho na to uváděl páter Vavřinec pozdní hosty do svého pokoje. Lze si pomysliti jeho překvapení, když dozvěděl se z úst Bruniánových, kdo jest jeho průvodkyně a za jakou příčinou přicházejí.

„Toť hrozné!“ zvolal uděšen, „ale bůh nedopustí, aby mému milému hostu jen dost málo bylo ublíženo. Kterak se podiví! Každý den očekával s toužebností zprávu od svého ujce a nyní musí nabyti přesvědčení, že jím byl zrazen. Však pranic ještě není ztraceno. Opustí-li zítra z rána můj příbytek — bude zachráněn. Poroučíte, milostivá baronesso, abych ho sem uvedl?“

„Prosím za to,“ odpověděla Kamila.

Laskavý čtenář promine nám líčení výstupu, jenž nadešel po objevení se Alfreda. Překvapení, nevýslovné blaho, vděčnost a tu opět bázeň byly pocity, jež zmocnily se srdcí obou mladých milenců. Příčina neobyčejného kroku Kamilina^{[red 1]} byla záhy vysvětlena, i nadešla chvíle vážné, neodkladné úrady. Alfred musel opustiti Libošín, musel opustiti Čechy — to byl výsledek krátké úmluvy. Byl již úplně zdráv, a proto mohl bez odkladu obtížnou cestu nastoupiti.

Jen málo hodin dělilo jej od okamžiku, kdy měl se rozloučiti se vším, co mu na světě nejdražší — s Kamilou a se svou vlastí; ký tedy div, že zamítal další spánek a že poslední ty chvíle volil prodlíti ve přítomnosti milované bytosti, s níž loučil se — kdož ví, na jak dlouho, snad navždy.

Též ostatní — páter Vavřinec, Klárka a Brunián zamítali každý odpočinek, činíce každý dle svého spůsobu přípravy k Alfredovu odjezdu.

Klárka pod tíhou nenadálého toho případu div neklesala. Ač od chvíle osudného sklamání jen málo slov s Alfredem vyměnila, osobě jeho co možná se vyhýbajíc, ač si přála, aby co nejdříve od něho byla odloučena, přec zalekla se, vidouc, že tajené to přání má se uskutečnit. Stalo se to náhle, neočekávaně — a za jakých okolností!

Kojila-li se až posud sebe menší nadějí, příjezd Kamily^{[red 2]} zničil ji nadobro. Dozvěděla se, o čem posud neměla tušení, že Alfred je baronessou milován, vřele milován a že láska, která odváží se k takové oběti, musí býti opětována. Každý pohled, každé slovo obou milenců bylo jí zřejmým důkazem, že tomu tak, že její naděje byly bláhovým snem a klamem. Uchýlila se opět do své ložnice; aniž by však pomýšlela více na spánek, očekávala s nevýslovnou teskností chvíli rozloučení. Jak ráda byla by se trapnému tomu okamžiku vyhnula. Zda bude míti dosti síly, aby zachovala přede všemi chladnost, aby nevyzradila, co se děje v její srdci. Byloť pevným její úmyslem, že nikdo — ani on — nesmí zvěděti o neblahé její vášni. Chtěla lásku svou pochovati, chtěla sama snášeti trýzeň a muka srdce raněného. —

Svítalo; nadešel rozhodný okamžik.

„Ač krutý nás oba stíhá osud,“ pravila Kamila Alfredovi, „nechci přece zoufati. Pevná jest má naděje, že všecko schýlí se ještě k dobrému. Ubíraje se do ciziny, vezmi s sebou ujištění, že zanecháváš tu srdce věrné, jež žádnými výhrůžkami nedá se již zastrašiti, aby upustilo od svého úmyslu. Chovám pevnou naději, že se vrátíš, a proto chci býti klidna a trpěliva.“

„Sladké, milované dítě!“ zvolal Alfred, k prsoum svým ji přivinuv. „Kdyby mé vypuzení z Čech týkalo se pouze mé osoby, nikdy bych na to nepomýšlel, abych se dožebrával ochrany, která mi po právu a spravedlnosti přísluší. Vím ale, jaký zmatek nastane po mém odchodu mezi mými přátely, že nebudou moci dlouho odolati oné přesile ničemných dobrodruhů, kteří všecko vynaloží, aby dlouholeté naše úspěchy zmařili. Proto jenom přeju si brzkého návratu i neopominu ničeho, abych cíle svého dosáhl.“

Vstoupili páter Vavřinec a Brunián. Šlechetný kněz připomínal Alfredovi, že již čas, aby se vydal na cestu. Nadešel okamžik srdečného loučení, ale všemi ovládala sladká naděje, že neděje se to na dlouho; pročež postrádáno všude tklivého onoho zármutku, jenž v podobných případech hlavní hrává úlohu.

Ducha v pravém slova smyslu zmužilého osvědčila Kamila; ač Alfreda z celé duše milovala, ač věděla, že po odchodu jeho bude zcela bezbranná a jen na sebe samu odkázána, přec bylo lze v každém záhybu její tváře čísti, že jest si vědoma svého velikého úkolu. Nebylo to loučení Andromachy s Hektorem; z očí obou milenců zářila naděje na brzké, šťastnější shledání.

Konečné dostavila se i Klárka. Alfred lekl se bledých její lící a jen s největším namaháním potlačil své pohnutí. Klárka, ač chvěla se na celém těle, tvářila se silnou, nepodajnou. Jen málo slov vyměnila s odcházejícím i doprovázela ho s ostatními k vozu, ve farním dvoře čekajícímu. Alfred usedl; vyměněno ještě několik slov — poslední ruky stisknutí — poslední políbení na bělostné čelo Kamilino a kočár uháněl ze dvora.

Teprva nyní propukla Kamila v srdečný pláč, a též po tvářích obou mužů proudily se bohaté slzy upřímného přátelství. Jediná Klárka stála jako socha tiše a nepohnutě a okem téměř vytřeštěným pohlížela za odjíždějícím povozem. Teprva když v dáli dozněl jeho rachot, uchýlili se Kamila a páter Vavřinec do fary. Brunián, jenž ani na okamžik nepustil Klárku se zřetele, přistoupil k ní a pojal ji za ruku. Bledé její tváře a těkající oko poučily jej, co děje se v její srdci.

„Slečno Klárko,“ pravil hlasem pohnutým. „Zpamatujte se!“

Klárka upřela na něho své významné oko — náhle však sáhla si ku hlavě, pak ku srdci — a bez hlesnutí sklesla do jeho náruče.

„Spravedlivý bože! Slečno Klárko, co počínáte?“ volal Brunián, všecek uděšen.

Neslyšela ho, byla ve mdlobách. Odnesli ji na lože. Vyjma Bruniána nikdo netušil příčinu náhlé její choroby, on však mlčel — mlčel z ohledu k nešťastné dívce, z ohledu k baronesse Kamile. —

Po polednách téhož dne dostavilo se na faru několik cizích mužů, jichž vůdce vytasil se s plnou mocí, dle jejíž znění měl se okamžitě zmocniti hraběte Valanova.

„Odejel předešlé noci,“ odpověděla Kamila vstříc jim vystoupivši.

„Byl jistě někým varován?“ zvolal popuzený komisař.

„Ano, pane komisaři, mnou.“

„Kdo jste, slečno?“

„Kamila, baronessa z Jettenthalu,“ odpověděla Kamila pevným hlasem.

Komisař hluboce uklonil se a neprohodiv slova opustil se svými společníky faru. Také Kamila, provázena jsouc Bruniánem, odjela téhož dne do Prahy. —

Byv Bruniánem poučen, Alfred na Mělníce se zastavil. Očekával ho tam nejvěrnější jeho přítel Václav Thám. Jenom krátké bylo jejich rozloučení.

„Odjíždím, příteli,“ pravil Alfred, „aniž bych věděl, kdy se vrátím a vůbec-li se vrátím. Všecky návrhy, které jsi v poslední době ode mne zaslechl, mají až dosud platnost. Pracujte a neustupujte! Jakmile dorazím na místo, budu psáti nejprve svému domácímu správci, aby věděl, kterak má v mé nepřítomnosti jmění mé spravovat; rozumí se, že našim svatým účelům pokladnice má i nadále bude otevřena. Co tebe se týče, milý Václave, mám za to, že nemusím tě povzbuzovat. Zapomeň na všecko, co v poslední době šlechetného tvého ducha rozladilo — a buď mužem. Trvám, že mi rozumíš.“

„Úplně,“ odpověděl Thám. „Znám své povinnosti a k vůli sobě nikdy nestanu se jim nevěrným. Byl to pouhý krásný sen; každou zpomínku na něho nechať práce zapudí! Mým heslem budiž od této chvíle: Jenom vlast a spása mého milého národa.“

Oba přátelé obejmuli a políbili se. V malé chvíli na to ujížděl Thám ku Praze a Alfred za hranice.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravujeme chybné Klárčina na Kamilina.
2. Opravujeme chybné Klárky na Kamily.