Vlastencové z Boudy/V. Sklamání

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V. Sklamání
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 187–196.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

První jarní den!

Ač teprva měsíc březen chýlil se ku konci, byla již přece celá příroda prosta těžkého roucha sněhového; kamkoli oko pohledlo, jevil se čilý život, svědčící, že vláda muže ledového schýlila se ku konci a na trůn jeho že zasedla věčně krásná, usměvavá Vesna.

Mohutné Labe, zbavené ker ledových, hučelo svůj velebný hymnus; všecka pole až dosud sněhem pokrytá, zaskvěla se v nejbujnějším zelení.

Jasně modré nebe klenulo se nad krajem, věstíc, že příroda v málo dnech oděje se rouchem nejpůvabnějším, aby v plné kráse uvítala četné opeřené zpěváky z dálných teplých krajin, kamž chladností svou byla je zapudila. Nejstarší pamětníci v Libošíně tvrdili, že ještě nikdy nedostavilo se jaro tak časně jako tentokráte.

Jaro zavítalo do přírody, jaro zavítalo do srdce Klárčina. Přítomnost Alfredova účinkovala na snivou dívku, jako blahodadoucí slunko na umrtvenou přírodu; probouzely se k životu. —

Po celou dobu Alfredovy choroby byla Klárka vzornou jeho opatrovnicí. Ač hospodářství svoje ni dost málo nezanedbávala, prodlela přece většinu času ve společnosti nemocného. Bylo-liž to k její prospěchu? Nebylo by bývalo lépe, kdyby se s ním byla již nesetkala? V návalu nekonečného štěstí nevzpomněla ani ve snu na osudné ty otázky. K vůli blažené přítomnosti zapomínala na budoucnost. Slova duchaplného, vzdělaného mladíka účinkovala na ni touž měrou, jako druhdy na Kamilu; lpěla na něm s celou duší. Každým dnem, ba každou hodinou rostla její náklonnost, kteráž nepřipouštěla myšlénku, že by mohlo býti kdy jinak.

Milovala Alfreda, aniž ve slepé náruživosti tázala se, je-li též milována. Jeho srdečnost, jeho laskavost byla jí tolik co jeho láska. Nepochybovala ani dost málo, že mu není lhostejná, přijímajíc projevy jeho galantnosti za příznivou odpověď na projevy své lásky. Byla šťastna.

„Jest churav a sklíčen,“ pravila k sobě. „Jinak bude, až se pozdraví.“

Churavost a sklíčenost Alfredova byly skutečně příčinou, že hned v prvních dnech nespozoroval, co děje se v srdci Klárčině. Nepovažoval jednání její za nic jiného než za vřelý soucit a upřímné přátelství. Z téže příčiny zapomněl také na slib daný Thámovi. Myšlénky jeho dlely ve Vídni a v Praze. Jak bude jeho žádost vyřízena? Jak přijala Kamila jeho zprávu? Pouze těmito otázkami zabýval se jeho duch, jenž by byl jinak nemohl přehlednouti, co děje se v nejbližším jeho okolí, jakož nepřehledli to jiní, jenž menšími byli souženi starostmi nežli on.

Myslíme Bruniána, který za málo dní po rozmluvě s Kamilou přijel do Libošína, aby odevzdal Alfredovi Kamilin dopis. Obsah listu, překypujícího láskou a oddaností, účinkoval na nemocného velmi blahodárně. Byl veselým a rozmarným, jak ho posud na faře neviděli.

Klárka, neznajíc pravou příčinu, zajásala i chovala se k nemocnému možná-li ještě láskyplněji než kdy před tím. Bystrozrakému Bruniánovi to neušlo. Jaksi bolestně pohledl na Klárku a pravil k sobě:

„Ubohá! Možný-li ještě obrat? Snad. Pokusím se o to.“

Když s Alfredem osamotněl, ujal se slova.

„Zapomněl jsem, pane hrabě,“ pravil, „na jakýsi vzkaz od Tháma.“

Alfred zarazil se a neodpovídal.

„Pozoruju dle významného vašeho mlčení, že se Thám kojil marnou nadějí.“

„Vy též o tom víte?“ přerušil ho Alfred.

„Mohou-liž pak zamilovaní zachovati tajemství? Vím, že je Thám do panny Klárky po uši zamilován, že nemá smělosti k vyznání, a proto že vás za to požádal. Řekl mi to. Pozoruju však —“

„Zapomněl jsem na to.“

„Nu, také neškodí. Mám za to, že by tím Thám beztoho pranic nezískal.“

„Co tím chcete říci?“ tázal se Alfred zvědavě.

„Pamatujete se, pane hrabě, na má slova, když jsme se vraceli o novém roce z Jiříkova dýchánku? Tenkráte jsem řekl, že panna Klárka Tháma nikdy nebude milovat, poněvadž bude milovati jiného, a neklamal jsem se. Ona miluje.“

„Kterak to můžete říci?“

„Nejsem slepý ani hluchý a vím co vím. Klárka miluje — miluje vás.“

Vytřeštěnýma očima pohlížel Alfred na Bruniána.

„Co jste řekl?“ zvolal. „Ne, ne — mýlíte se.“

„Nemýlím, pane hrabě,“ odpověděl Brunián. „Věděl jsem to již na jisto při první své návštěvě v Libošíně a dnes znovu jsem se o tom přesvědčil. Věřte slovům starého komedianta; vyznám se v ženských jako málo kdo, a proto tvrdím ještě jednou, že vás miluje. Mohl bych vám k lásce takové dívky gratulovat, kdybych nevěděl, že to její neštěstím.“

„Můj bože, bylo by to možné?“ zvolal Alfred a mimovolně sklonil hlavu na prsa.

„Věnujtež ubohé dívce více pozornosti, a přesvědčíte se o pravdě mých slov. Chuďas Thám pranic netuší a také se toho ode mne nedozví. Ať žije ve sladkém klamu svém, pokud sám se z něho neprobudí. Čiňte, pane hrabě, jak za dobré uznáte.“

Alfred neodpovídal. Teprva po dlouhé chvíli trapného mlčení nadzvedl hlavu a pravil:

„Řekněte Thámovi, že mu budu psát.“ —

Uposlechnuv rady Bruniánovy, přesvědčil se Alfred hned v nejbližších dnech, že starý, zkušený komediant se neklamal. Každé slovo, každý pohled Klárky poučily ho, že je milován. Pokud znal tklivou a citlivou povahu dívčinu, musel Brunián přisvědčiti, že neblahá tato láska je její neštěstím. Kterak je odvrátit? Kterak je zamezit? Znal pouze jeden prostředek. Okamžitý odjezd z Libošínské fary. Kterak ale mohl odejeti, jsa k lůžku připoután? Jal se přemýšleti o jiném, ale marně. Konečně rozhodl se, že přednese Klárce Thámovo přání. Tím doufal ji přesvědčiti, že ji nemiluje. Snad že pošetilost své lásky nahlédne a přijme návrh muže poctivého a dokonalého, jakým byl Thám. Nepochyboval ani na chvíli, že by ji Thám dovedl učiniti šťastnu a že by snad po boku jeho zapomněla na minulost. Byl pevně odhodlán, že tak učiní. Jakmile však Klárka k němu vstoupila a snivýma svýma očima do tváře mu pohledla, ta tam byla jeho odvaha. Slova utkvěla mu na jazyku.

„Až zítra,“ pravil při její odchodu. Však totéž opakovalo se zítra, pozejtří — celých čtrnácte dní. Nebyla to bázeň, co výmluvnosti jeho přikovalo těžká závaží, nýbrž spíše soucit a útrpnost s ubohou milující dívkou. Věděl, jak bolestně by se dotekl její srdce takovým vyznáním, — a kdož ví, dospěl-li by tím k cíli.

V takové nejistotě uplynul skoro celý březen, aniž Klárka dosti málo pozorovala, jaký boj vede Alfred v nitru svém.

Jednoho dne došel Alfreda dopis z Prahy; byl od Tháma. Milující, netrpělivý poeta činil mu výtky, že posud nesplnil dané slovo. Prosil ho znovu, aby konečně přezvěděl, co smí doufati. Nežádal odpovědi písemné, ježto prý sám přijede do Libošína, aby z úst jeho ji uslyšel.

Alfred byl v největších rozpacích. Konečně muselo se státi, co ustavičně odkládal. Odhodlal se ku kroku rozhodnému. Týž den, co psaní obdržel, měla se Klárka dozvěděti pravdy. Bylo by se to také stalo; než Klárka musela nakvap odejeti na Mělník, kamž byla k loži těžce nemocné tetky povolána. Vrátila se teprva za týden a to právě den před oznámeným příjezdem Thámovým. Nyní nebylo již odkládání možné. —

Již za nepřítomnosti Klárčiny pozdravil se Alfred, tak že mohl s přivolením Mělnického ranhojiče lůžko opustit. Chodil ovšem o holi, ale rána byla již úplně zahojena, a dle výroku doktorova nebylo k úplnému vyhojení více třeba, než něco málo dnů.

V den příjezdu Klárčina opustil Alfred poprvé světnici; celou hodinu procházel se po zahradě i vracel se právě domů, když povoz zastavil před farou. Ač byl na vše připraven, přece se zalekl.

„Zítra, zítra!“ pravil. „Bůh mi pomoziž!“ —

Odcházeje druhý den po polednách do zahrady, požádal Alfred Klárku, aby si neobtěžovala ho doprovodit. Klárka zarděla se jako růže. Srdce hlasitě jí zabušilo.

Farní zahrada, do níž přicházelo se přes dvůr, nebyla veliká, ale rozkošná. Ač daleký byl ještě den, kdy stromoví a křoviska prvním měly se odíti pupencem, přec svědčil malý ten ráj o nevšedních zahradnických schopnostech bývalého zemřelého faráře. Za dlouhých třicet let jeho úřadování byla nepatrná tato prostora proměněna v roztomilý park, jenž mohl se měřiti směle s každou velkopanskou zahradou. Zdálo se vůbec, že zemřelý farář měl větší vlohy k zahradnictví, než k duchovnímu úřadu. Zahrada byla jedna houština nejkrásnějších stromů a keřů, propletena nesčíslnými, pěkně urovnanými cestičkami. Mimo to byla ozdobena několika dosti vkusnými soškami, dvěma umělými skalami s vodometem a několika stinnými besídkami. Nyní scházelo jí ovšem pravé okrasy, jakou toliko matka příroda může poskytnouti, — ale přes to vše činila na vstupujícího dojem velmi příznivý. Poněkud bujnější fantazie vmyslíc se v pozdější dobu rozkvetlého jara, mohla si představiti všechen půvab milého toho zátiší.

Den byl jasný a tichý. Slunko hřálo příjemně, včely z oulů vyletující ssály z nedostatku sladkých květů jeho paprsky, ni vánek se nehýbal. První jarní den — svatý, nerušený klid.

Alfred a Klárka došli k nejprvnější besídce. Usadili se. Po chvíli trapného mlčení ujal se Alfred slova.

„Slečno Klárko,“ pravil hlasem rozechvěným. „Za málo dní opustím tichý váš příbytek. Ujišťuju vás, že kdekoli stane noha má, nikdy nezapomenu laskavosti a přátelství, jichž dostalo se mi vámi a dobrým vaším strýčkem ve trapné mojí nemoci.“

Klárka upřela na něho snivé svoje oko a zachvěla se. Slova tato nezdála se jí býti pravou předmluvou k tomu, co doufala z úst jeho vyslechnouti. Znělo to tak, jakoby se loučil na dlouhý čas, snad na vždy. Alfred, nedaje dozráti myšlénce sotva vzniklé, pokračoval:

„Nežli odjedu, mám s vámi něco sděliti, a proto požádal jsem vás za tuto rozmluvu. Nevím, s jakým pocitem zprávu moji uvítáte. Upřímně řečeno, nerad propůjčil jsem se za její tlumočníka, však daný slib, povinnost k příteli mají mne k tomu, abych převzal úřad prostředníka ve věci velmi choulostivé.“

„Můj bože!“ zvolala Klárka polohlasitě a sáhla si ke srdci. Však vzpamatovala se opět a tváříc se klidnou zašeptala: „Prosím, pokračujte!“

„Nemýlil jsem se,“ pravil Alfred k sobě. „Však musí to být.“ Pak pokračoval: „Musela jste, slečno Klárko, pozorovati, že můj přítel Thám z celé duše vás miluje. Že vám to posud nezjevil, přičtěte jeho skromnosti a nesmělosti, jinak byl by se uchýlil přímo k vám a ne ke mně. Nemohu na obranu svého přítele nic jiného doložiti, nežli že je muž poctivý, dobrý a že by vás jistě šťastnou učinil.“

Klárka spustila ruce do klína, hluboký vzdech vydral se jí z prsou a na hustých řasách objevila se bohatá slza. Po chvíli vzchopila se, vstala, však zavrávorala a zachytila se pravicí o sloup besídky. Alfred k ní přiskočil.

„Pro bůh, co jest vám?“ zvolal, třesa se na celém těle.

„Nic — nic,“ odvětila s bolestným úsměvem. „Váš návrh tak mne překvapil, že nemohu se vzpamatovat. Děkuju vám za dobrou vůli.“

„A co mám říci Thámovi?“

„Myslíte, pane hrabě, že to kvapí —“

„Ó nikoliv,“ zvolal Alfred, vida hrozné její pohnutí. „Věc tak důležitá žádá povážení.“

„U tvorů méně rozhodných připouštím,“ odpověděla Klárka tónem tak chladným, že se Alfred až do duše zachvěl. „Řekněte panu Thámovi, že děkuju za čestný jeho návrh, že ale nemohu ho přijmouti. Nehodlám se nikdy provdati, zůstanu až do smrti u svého strýčka.“

Poslední slova byla pronešena s takovou rozhodností, s takovou resignací, že se Alfred zalekl. Chtěl odpovědít; tu však zaslechl u vchodu do zahrady známý farářův hlas.

„Hle, děti, koho vám přivádím!“ volal páter Vavřinec.

Hned za ním vstoupil do zahrady Václav Thám. Splnil dané slovo, dostavil se na minutu. Alfred i Klárka lehce vykřikli; první však se záhy vzpamatoval a vyšel příteli svému vstříc.

Thám pohlednuv na Klárku, zářil štěstím a blažeností. Tak krásnou ji posud neviděl. Ve svém nadšení přehledl bledost, kteráž byla se na tváři její rozložila. — Též Klárka se po chvíli vzpamatovala. Po obvyklém vyměnění přivítacích slov prosila za odpuštění, že odchází, aby dohlédla na hospodářství. Nyní podivil se opět Alfred její klidnosti téměř ledové. Zvláštní to dívka, zvláštní to žena! Klárka odešla do domu, po chvíli následoval ji také farář; oba přátelé osaměli. S toužebností čekal Thám na tento okamžik.

„Nuže, jak jest — mohu doufat?“ zvolal nadšeně.

Alfred neodpovídal.

„Mlčíš? Nuže bez okolků — jsem na každou odpověď připraven.“

„Právě mi řekla, že nikdy se neprovdá, že zůstane až do smrti u svého strýce,“ odvětil Alfred.

„Obyčejná výmluva!“ pravil Thám. „Mohl jsem to tušit. Nejsem Adonis ani Kroesus.“

„Mýlíš se, příteli —“

„Neomlouvej ji! Ne každému je dopřáno, aby byl šťastným. Jsem v Libošíně naposled.“

„A budu-li muset Čechy opustiti, kde se rozloučíme?“

„Kdekoli, jen ne zde.“

Přes všecky domluvy pátera Vavřince odejel Thám ještě téhož večera do Prahy, omlouvaje se, že přijel jenom na skok.

„Odpusťte, slečno Klárko, mé pošetilosti,“ pravil, louče se s farářovou neteří. „Dám se na pokání.“

Klárka vrhla se po jeho odjezdu na pohovku a vypukla v hořký pláč. Líčená její chladnost musela ustoupiti bolestným dojmům posledních okamžiků.