Vlastencové z Boudy/IV. Rozhodnutí

Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský
III. Praha v Libošíně	IV. Rozhodnutí	V. Sklamání

Údaje o textu
Titulek:	IV. Rozhodnutí
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 176–187. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po polednách druhého dne vydal se Brunián do paláce Jettenthalského. Náhoda byla mu přízniva, že hned v průjezdě domu setkal se s komorníkem Jeanem.

„Ah, vy jste to, přítelínku!“ zvolal komorník. „Již včera jsem vás očekával.“

„Nepředvídané překážky,“ odpověděl Brunián. „Je baronessa na můj příchod připravena? Mohu s ní mluvit?“

„Jest sice ještě trochu churava a paní baronka zle by řádila, kdyby se toho dozvěděla, ale pro baronessu a pana hraběte všeho se odvážím.“

„Ví baronessa kdo jsem?“

„Můj bože, vždyť to nevím sám. Viděl jsem vás jenom jedenkráte s panem hrabětem. Bylo to den před nešťastným soubojem. Snad se pamatujete; potkal jsem vás na staroměstském náměstí.“

„O jisté,“ odpověděl Brunián. „Právě tenkráte mne pan hrabě na vás upozornil, praviv, že jste nejpoctivější duše z celého barončina komornictva.“ Při tom vtiskl mu dva stříbrňáky do ruky.

„Ó pan hrabě mne zná!“ zvolal komorník, jemuž vymyšlená slova Bruniánova lichotila. „Nuže pojďme, ohlásím vás. Však ještě něco. Máte-li od hraběte nějaký vzkaz, který by se týkal nešťastného souboje, prosím, abyste jednal prozřetelně.“

„Proč?“

„Poněvadž baronessa neví posud o ničem. Lékař zapověděl každé zbytečné rozčilování. Teď je již arci po nebezpečenství, ale proto přece radím: prozřetelně!“

Brunián stál v předpokoji, čekaje na Jeana, který ho měl uvésti. Srdce bušilo mu hlasitě, ruce jeho se chvěly, byl ve velikém pohnutí.

„Můj bože!“ pravil k sobě. „Tedy ji poprvé ve svém živobytí spatřím. Ó srdce, utiš se a ni slovem nedávej na jevo, co se v tobě děje. Jak rád bych jí všecko vyjevil, však nesmí — nesmí to být.“

V malé chvíli na to stál před Kamilou. Vyšla mu vstříc a podávajíc mu ruku pravila:

„Děkuju vám, pane, za vaši laskavost; nikdy jí nezapomenu.“

Kamila byla nápadně bledá; v každém rysu ušlechtilé její tváře bylo lze čísti stopy přestálé choroby; přece však byla krásná; podobala se trpícímu anděli. Brunián, pohlednuv jí do tváře, sklopil hlavu, a bohatá slza zaleskla se na jeho řasách. — Aniž by to Kamila pozorovala, setřel ji rukávem a vtiskl na bílou její ruku jemné políbení. Kamila kynula, posadili se.

„Jean mi již řekl, že přicházíte od hraběte Valanova a že mi máte odevzdati list,“ ujala se slova. „Bezpochyby již víte a hrabě též, co v posledních dnech v našem domě se událo. Nenadálé objevení se hraběte Valanova ve Vussinské redutě a bouřlivý výstup mezi ním a hrabětem Pasqualem byly příčinou mé choroby. Očekávala jsem na jisto, že mne hrabě navštíví, aby mi ne-li víc, alespoň svou kondolenci vyslovil.“

„To se také stalo, milostivá baronesso,“ pravil Brunián.

„Cože pravíte?“

„Hned druhý den odebral se hrabě k vám; však nebyl předpuštěn, poněvadž prý to lékař zakázal. Tak dálo se třetího dne také mně, a nebýti poctivého Jeana, sotva by mi ještě dnes té cti bylo dopřáno.“

„Ano, vím to. Proč ale hrabě nepřišel místo vás? Proč nepřišel sám?“

Brunián se zarazil. Napadla mu komorníkova slova, aby si počínal prozřetelně.

„Poněvadž musel opět Prahu opustit,“ pravil po chvíli.

„Ah tak! A posud se nevrátil?“

„Posud ne.“

„Nuže prosím za jeho psaní.“

Zvolna vytáhl Brunián z náprsní kapsy psaní a podával jí je; náhle však stáhl zase ruku zpět a sklonil hlavu.

„Nuže, proč váháte? Probůh snad nestalo se nějaké neštěstí?“ zvolala Kamila a chopila Bruniána prudce za ruku.

„Dovolte, milostivá baronesso, abych předeslal několik slov,“ pravil Brunián váhavě. „Vidím, že jste posud churava a nerad bych byl příčinou zbytečného rozčilení, jehož ostatně není ani třeba.“

„Můj bože, co uslyším!“

„Obyčejnou historku. Vím již, že vám všecko zatajili, ač to bylo zcela zbytečno. Osoba, která vás zajímá, je v úplné bezpečnosti a nehrozí jí nijaké nebezpečenství. “

„Ó již rozumím!“ zvolala Kamila. „Souboj, není-liž pravda?“

„Uhodla jste, milostivá baronesso. Stříleli se a hrabě Valanov zůstal vítězem.“

„A Pasqual?“

„Z počátku myšleno, že je na dobro mrtev. Ale mráz kopřivu nespálí — račte odpustit! Rána je velmi nebezpečná, ne však smrtelná. Nuže, teď víte všecko. Dopis, který mám odevzdati, byl psán před soubojem —“

„Prosím, dejte mi ho!“ pravila Kamila hlasem nanejvýš rozechvěným. S nedočkavostí zimničnou rozevřela podaný sobě dopis a čtla následující:

„Drahá Kamilo!

Navštívil jsem Tě, abych Tě po dlouhé době dvou měsíců opět spatřil, abych se s Tebou rozloučil; na dlouho, snad i na věky. Však nepředpustili mne, vymlouvajíce se na lékaře. Znám ale pravou příčinu. Pasqualova ničemnost snaží se zameziti mi přístup do všech šlechtických kruhů, a proto se biju. Padnu-li, nemám jiné prosby, než abysi s toutéž láskou na mne vzpomínala, kterou jsi mne oblažila. Zvítězím-li, musím prchnouti, a zejména pro ten případ píšu tento list. Uchýlím se do Paříže, snad jenom na krátký čas, snad také navždy, dle toho, jaký výrok soud nade mnou vynese. Nemohu a nechci Ti, drahá Kamilo, předpisovat, co máš činiti, však jménem naší lásky zapřísahám Tě, přičiň se, abys mi vyhnanství moje usnadnila. Přemýšlej sama, jak toho můžeš docíliti, možno-li vůbec, aby sen mé drahé matky o budoucím mém štěstí alespoň částečně byl vyplněn. Miluju Tě a z pouhé lásky k Tobě chci zabíti Pasquala, jenž s drzostí neslýchanou mezi Tebe, mne a Tvou babičku se postavil. Suď sama, zasluhuju-li nějaké odměny, že jsem Tě zbavil Tvého neprotivnějšího nepřítele. Pro všechen případ loučím se s Tebou, dovolávaje se Tvé čisté, andělské lásky. Tvůj

Alfred.“

List vypadl jí z ruky, hlava sklesla na opěru křesla a oči zalily se slzami. Mlčky pohlížel Brunián na stepilou její postavu. Prsa jeho prudce se dmula, rty křečovitě se pohybovaly, pohnul sebou, jako by ji chtěl chopiti za ruku; však opět se zpamatoval, položil pravici na hlavu, pak na srdce a pravil k sobě:

„Utiš se, bláhový starče! Nesmí — nesmí to být.“

Nadešla delší přestávka.

Opět nadzvedla Kamila hlavu, shýbla se hbitě k zemi, chopila Alfredův dopis a přitiskla jej k srdci.

„Řekl jste, pane,“ pravila, „že je hrabě v úplné bezpečnosti, že mu nehrozí nebezpečenství. Prosím, rcete, co víte o něm? Kde jest?“

„Dospěli jsme právě ke druhé části mého poslání,“ pravil Brunián oddechnuv si. „Vše, co ve psaní není poznamenáno, mám sděliti ústně. Hrabě vydal se hned po souboji na cestu; doufal, že za tři dni bude za hranicemi. Však u Mělníka stihla ho nepatrná nehoda, která překazila další cestu.“

Stručnými slovy vypravoval Brunián, co se bylo událo.

„Hrabě jest v rukou dobrých přátel,“ končil své vypravování, „celá Praha domnívá se, že je již za hranicemi, jest tedy všecko v nejlepším pořádku. A poněvadž výsledek souboje jest méně děsivý, než jsme se z počátku domnívali, mám za to, že skončí se všecko dobře.“

„Děkuju vám, pane,“ pravila Kamila, a chopila ho za obě ruce. „Vaše zprávy, ač kruté, přece mne potěšily. Vím nyní alespoň, na čem jsem, a dle toho budu jednati.“

„Co zamýšlíte, baronesso?“ tázal se Brunián, slovy její překvapený.

„Co musí být. Kdy naskytne se vám opět příležitost, abyste mohl mluviti s hrabětem?“

„Budu se říditi dle vaší vůle. Libo-li vám, baronesso, třebas ještě zítra.“

„Nuže dobře, milý příteli. Buďte tak laskav a dostavte se zítra ke mně. Napíšu hraběti list, jejž mu doručíte. Chci, aby se přesvědčil, že jsem mu zcela porozuměla.“

„Dostavím se,“ pravil Brunián a povstal.

„Ještě slovo, pane,“ přerušila ho Kamila. „Přátelé Alfredovi jsou i mými přáteli; prosím za vaše jméno.“

Brunián se zarazil, byl v největších rozpacích; na tuto otázku nebyl připraven. Však přívětivý pohled Kamily přivedl jej ihned do rovnováhy.

„Pan hrabě zdědil mne po své matce,“ pravil. „Jsem starý sluha nebožky paní hraběnky; hrabě mi jinak neříká než ‚Josefe‘.“

„Pouhý sluha, ale věrný přítel. Dovolte, abych vás směla nazývati jako on, a nezamítnete-li malý dárek —“

„Baronesso!“ zvolal Brunián a ustoupil krok nazpět.

„Památku, chtěla jsem říci, milý Josefe,“ přerušila ho Kamila. „Prosím, vezměte tento prsten, a kdykoli naň pohlednete, vzpomeňte si, že máte ve mně přítelkyni.“

Sňala s prstu malý kroužek dvěma drobnými brilanty vykládaný a podala mu ho. Brunián chopil ji za ruku, vtiskl na ni vřelé políbení a se slovy: „Zítra se dostavím,“ odkvapil z pokoje.

„Podivný člověk!“ pravila Kamila po jeho odchodu; pak vrhla se na pohovku, přitiskla Alfredovo psaní ke rtům a doložila: „Miluju tě a dokážu, že jsem hodna tvé oběti.“ —

O půl hodiny později vstoupila do pokoje své babičky. Vznešená paní seděla v pohodlném křesle a zabývala se čtením sentimentálního Lafontaina, který právě tenkráte svými prvotinami „rodinných obrazů“, zvláště ve vyšších kruzích byl autorem velmi oblíbeným.

„Ah, ma chère!“ zvolala baronka, skvostně vázanou knihu odkládajíc.

Toto „ma chère“ bylo v poslední době obyčejným oslovením barončiným; jméno Kamilino málo kdy splynulo jí se rtů. Ostatně lze se diviti, že uvítání nebylo ještě chladnější, neb od onoho okamžiku, co osmělila se Kamila tak rázně provésti svoje mínění, zaujala baronka vůči vnučce stanovisko nepříliš důstojné. Chtěla provésti svou a něžnost babiččina ustoupila přísnosti odměřené aristokratky. Poslední události, zejména těžké poranění Pasqualovo učinily jí každému jemnějšímu citu zcela nepřístupnu. Zapomněla úplně, čím se svou chladností provinila na své nešťastné dceři a své uražené pýše byla by snad i vnučku obětovala.

Však Kamila byla rozhodná povaha, také ona měla svou vůli a dovedla se opříti těm, kdož měli ji za pouhou hříčku. S pevným úmyslem vstoupila do pokoje barončina; hodlala promluviti druhé rozhodné slovo. Na chladné oslovení barončino odpověděla chladnou poklonou a bez vybídnutí jala se mluviti:

„Přicházím, babičko, abych tě požádala za podrobné sdělení všech událostí minulých dnů, jakož i za udání příčin, proč mi byly zatajeny.“

Baronka vztyčila se na polo ve křesle a udivena pohlížela na smělou řečnici.

„Kdo osmělil se ti to říci?“ zvolala tónem nanejvýš popudlivým.

„Na tom, babičko, nezáleží,“ odpověděla Kamila klidně. „Dosti na tom, že je mi všecko známo. Lituju toliko, že musela jsem se toho dozvěděti z cizích úst. Tuším ale, proč se to stalo. Znám příčinu souboje líp než kdo jiný, i mohlo by mi snad napadnouti, že bych vystoupila zřejmě co obhájce hraběte Valanova, kdežto přátelé šlechetného hraběte Pasquala všecky síly budou nasazovat, aby pro šťastného vítěze vymohli věčné vyhnanství. Nejsem zlá, babičko, ale z celého srdce lituju, že rána hraběte Valanova lépe nebyla mířena, že nezbavila nás člověka, kterého z celé duše nenávidím!“

„Ustaň!“ zvolala baronka se vší možnou přísností a zcela vztyčila se ve křesle.

„Prosím, babičko, abys se nerozhorlovala. Budu mluviti klidně, ale již z předu podotýkám, že jsem všecko zdravým rozumem uvážila, a k ničemu nedám se přemluvit, co by čelilo proti mému přesvědčení.“

Baronka pohrdlivě se usmála; sklesnouc opět do křesla, kynula rukou a pravila s líčenou klidností:

„Poslouchám.“

„Prohledla jsem všecky intriky hraběte Pasquala,“ pokračovala Kamila, „a vím zcela jistě, že jeho snahy čelí pouze k tomu, aby se stal v našem domě neobmezeným pánem. Vnucuje se mi, ačkoli ví, že mi nikdo na celém světě není tak protivným jako on. Okolnost tato byla nemalou příčinou neblahého souboje, jenž ale bohužel plány jeho nepřekazil. Jsem přesvědčena, že jakmile se pozdraví, bude pokračovati v započatém díle, a poněvadž vím, jaké stanovisko již teď v naší rodině zajímá, odhodlala jsem se ke kroku rozhodnému.“

Kamila na chvíli ustála, jako by očekávala jakousi námitku, ale baronka opět se usmála a prohodila tímtéž chladným tónem:

„Jen dál, ma chère, jen dál!“

„Pravím tedy, babičko,“ pokračovala Kamila s rostoucím zápalem, „že smělý jeho návrh nikdy nepřijmu a že nikdo mne nedonutí, abych byla jeho chotí. Co jsem předvídala, stalo se. Hraběti podařilo se nás rozdvojit, a jak se věci mají, pochybuju, babičko, že bys k vůli svému dítěti, které jsi druhdy milovala, přijala výminky, které by nás opět mohly spojit, které by zabezpečily nový mír v našem domě. Jsem ale na všecko připravena a dle toho, jak ty se ke mně zachováš, budu jednati i já. Aby však nikdo ve tmě netápal, aby celý svět věděl, proč tak činím, věz, babičko, že miluju Valanova!“

„Nešťastné dítě!“ zvolala baronka a křečovitě zachytila se opěry křesla. „Co že jsi pravila?“

„Miluju Alfreda,“ pravila Kamila pevným hlasem. „Tato dvě krátká slova obsahují všecky mé podmínky. Nebudu nikoho prositi, aby je přijal, však také od nich neustoupím. Nejsem již děckem, za které mne všichni považujete, myslíce, že podrobím se vašim rozmarům a zastaralým spůsobům kastovního života šlechtického; jsem žena, mající svou vlastní vůli a nikým — nikým nedám si v tom ohledu předpisovat. Vím, že jsem vyslovila slova osudná, však já tuto katastrofu nevyvolala. Nyní, babičko, jest pouze na tobě, má-li se vrátiti do našeho domu starý klid a stará spokojenost. Vol mezi mnou či hrabětem; jsem na vše připravena a pokojně vyčkám tvého rozhodnutí.“

Po těchto slovech opustila komnatu. Baronka sklesla do křesla, zastřela si rukama tvář a zvolala: „Toť příliš!“

Uplynula drahná doba. Baronka se náhle vztyčila, a vrhnouc hněvivý pohled na dveře, jimiž byla Kamila odešla, pravila: „Uhlídáme!“

*

K večeru téhož dne navštívil baronku baron z Tellheimu, aby jí sdělil nejnovější bulletin o stavu těžce raněného Pasquala. Byl velmi potěšitelný; lékařové vyslovili se, že je každé nebezpečenství odstraněno, a hrabě že jistě se uzdraví; půjde prý to zvolna, ale do jara může prý býti tak restaurován, že bude se moci odebrati na venek, jehož čerstvého vzduchu bude rekonvalescentovi nanejvýš potřebí. Baronka byla tou zprávou velmi potěšena.

„Budu se pokládati za šťastnu,“ pravila, „přijme-li hrabě mé nabídnutí, aby celé léto na mém panství strávil. Navštívím ho zítra a sama svůj návrh jemu přednesu.“

„Jsem přesvědčen,“ odvětil baron, „že můj přítel laskavost tu dovede ocenit. Zaslouží si jí v plné míře, neb ani ve své těžké nemoci nezapomíná na prospěch celé naší strany. Ano, paní baronko, podivil jsem se mohutnému tomu duchu, jenž na rozhraní života a smrti nespouští se zřetele veliký svůj úkol. První jeho slova, jež po trapném mlčení pronesl, byla: „Jak mají se naše věci?“

„Skutečně?“

„Ač mu zakázáno mluviti, sdělil mi přece několika slovy, abych po čas jeho nemoci jej zastupoval a o všem, cokoli se stane, ihned jej zpravil. Práce naše nebude nesnadna, neb právě se dozvídám, že Valanov, který hlavně ony pošetilce podněcoval, jest již za hranicemi. Jest nyní na nás, abychom návrat jeho překazili.“

„Mluvíte mi z duše, barone,“ zvolala vznešená dáma. „Valanov nesmí se nikdy vrátit. Vyžaduje to prospěch nejen celé strany, nýbrž především prospěch můj i milého mého nemocného.“

Stručnými slovy vylíčila baronka dopolední výstup s Kamilou.

„Chci provésti svou vůli,“ končila, „a provedu ji. Nikdy nesmí již Kamila spatřiti Valanova.“

„Ručím za to, že ho nespatří,“ doložil baron, potutelně se usmívaje. „Mám svůj plán, který jsem posud nikomu nesvěřil, a chcete-li mne, paní baronko, vyslechnouti —“

„Prosím za to.“

„Nemyslíte, paní baronko, že by se dalo velmi snadno dokázati, že souboj nebyl odbýván podle pravidel? Bylo umluveno, že oba soupeřové vystřelí najednou. Což kdyby se dosvědčilo, že Valanov, nedbaje velení sekundantů, vystřelil dříve? Tím způsobem byl by souboj považován za vraždu a sebe mocnější protekce nevymohla by našemu uprchlíku milost.“

„Kterak to možno?“ zvolala baronka nanejvýš napjata. Baronův plán patrně se jí líbil.

„Jest to velmi jednoduché,“ pokračoval Tellheim. „Jediný svědek, který by opak mohl tvrditi, není již mezi živými. Sama náhoda tomu chtěla, že baron z Gemsendorfu odebral se před dvěma dny na věčnost.“

„A druhý sekundant hraběte Valanova?“

„Je chuďas, kterého za peníze okamžitě získáme. Divím se vůbec, že si Valanov toho člověka mohl zvoliti. Učinil to bezpochyby proto, že jest Kaliňski jeho krajanem, Polákem a sousedem; bydlíť, jak známo, v Täuflovském domě. Můj prostředek jest neklamný.“

Uražená pýcha a nepovolnost převládaly u baronky měrou takovou, že ničeho proti ničemnosti této nenamítala; naopak schválila baronův plán co velmi důmyslný.