Vlastencové z Boudy/VII. Co událo se v Praze

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VII. Co událo se v Praze
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 206–212.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Baronessa právě se vrátila a prosí, aby směla vaši milost navštívit,“ ohlašoval sloužící k večeru téhož dne.

Baronka Jettenthalová, sedící v lenošce, prudce vyskočila.

„Odkud?“ zvolala nanejvýš popuzena.

„Nevím,“ zněla odpověď.

„Vyřídíte baronesse, že jí očekávám.“

Za malou chvíli objevila se v komnatě Kamila v témže cestovním obleku, v němž den před tím bez vědomí babičky Prahu byla opustila. Baronka, spatříc ji, učinila pohyb, jakoby jí chtěla vyjíti vstříc, náhle však stanula a tvář její vzala na sebe výraz nejpřísnější odměřenosti.

„Nešťastné dítě!“ zvolala s takovým přízvukem, že by se byla musela Kamila zachvíti, kdyby nebyla již napřed uvítání toto tušila. Proto se lehce usmála a nedajíc baronce domluviti pravila:

„Prosím, babičko, jen žádné výčitky. Řeknuto mi již, že byla jsi u velké starosti o mne; jen proto tedy přicházím, abych tě prosila za odpuštění. Z jiného provinění nebudu se omlouvati, ač vím, že právě příčina náhlého mého odjezdu je s to, aby novou bouři způsobila. Já však ji nevyvolala — já odrazila pouze ránu na mou hlavu namířenou.“

Udiveně pohlížela baronka na smělou řečnici. Nevědouc, že byla Kamila svědkyní včerejší její úrady s baronem Tellheimem, nechápala smysl její slov.

„Odkud přicházíš?“ pravila po chvíli chladně.

„Přímo z Libošína.“

Baronka div že nevykřikla. Zachytíc se opěry svezla se zvolna na kyprou lenošku, ale Kamila, nedavši se mýliti, pokračovala:

„Jistě, babičko, tušíš, proč opustila jsem Prahu. Však bohu díky, záměr váš se nezdařil. Hrabě Valanov je zachráněn — zachráněn mnou. To vše, co jsem ti chtěla, babičko, říci; dle toho zároveň poznáš, jaké zaujímám stanovisko vůči tobě a všem nepřátelům ubohého Valanova. Marné však jsou vaše snahy; dřív neb později — on se vrátí a stejnou mincí oplatí všem, kdož spůsobem tak zákeřnickým pracovali o jeho odstranění.“

Baronka byla touto zprávou tak překvapena, že ani odpověděti nemohla, ba nespozorovala ani, že Kamila domluvivši opustila již dávno její komnatu. Po dlouhé teprva chvíli zpamatovala se a první slova, jež v návalu hněvu pronesla, byla: „Nuže, postaráme se, aby se nevrátil.“ —

V malé chvíli po tomto výstupu dostavil se baron Tellheim. Přikvapil téměř bez dechu s ohromující zprávou, že komisař, poslaný do Libošína, vrátil se s nepořízenou. Lze si představiti situaci, v níž octly se pojednou obě tyto šlechetné duše. Kterak dozvěděla se Kamila o jejich tajném záměru? Dokud věc ta nebyla vyšetřena, nemohli se odvážiti k ničemu jinému. —

Dozvěděli se toho teprva za několik dní. Kamila sama vysvětlila baronce tajemný průběh celé události, při čemž došlo opět k výstupu velmi bouřlivému. Vznešení spiklencové si oddechli; věděliť nyní, že dílo jejich — to jest obvinění Alfreda ze sprosté vraždy — je posud tajemstvím, pročež mohli bez obavy v započatém díle pokračovati. I docílili toho, že byl Alfred in contumatiam odsouzen, že návrat jeho do Čech stal se nemožným.

Kdyby byl mohl Alfred jenom tušiti, jakých ničemných zbraní proti němu se užívá, byl by se přes všecko nebezpečenství vrátil, aby se z nařknutí toho ospravedlnil. Nikdo ale nezvěděl, ani Kamilu nevyjímaje, pravou příčinu jeho odsouzení, a všichni považovali je za pouhý následek souboje, jenž rovněž jako za našich dnů přísnému trestu podlehal.

Vůči této události byla Kamila úplně bezbranná. Jak ráda byla by Alfredovi všecko sdělila, však musela vyčkati času, až by došel první jeho dopis z Paříže; vždyť nevěděla, kde se nalezá, kdy do Paříže přibude a kde se ubytuje. Šlechtičtí pleticháři měli úplně volnou ruku a spokojeně pohlíželi na dokonané dílo své ničemnosti.

V trapné této nejistotě prožila Kamila již celý měsíc, však nedosti na tom; čím více jaro pokračovalo, tím horších věcí bylo jí ještě očekávat. Dozvídala se, že consilium lékařské propustí Pasquala co nejdříve ze svého ošetřování. Ač jméno Pasqualovo co možná nejřidčeji v přítomnosti její bylo vyslovováno, věděla přece, že baronka od svého úmyslu neupustila a že uzdravením jeho bude zahájena řada nových útrap. Neklamala se. —

Bylo na začátku měsíce května, když sloužící oznamoval baronce návštěvu hraběte Pasquala. Uzdravený hrabě užil první své vycházky k tomu, aby svou nejvřelejší přítelkyni poctil návštěvou. S otevřenou náručí spěchala baronka hostu svému vstříc, ale sotva jej zahlédla, potácela se zpět a div že hlasitě nevykřikla. Ač hraběte za jeho nemoci velmi často navštěvovala, nevšimla si přece nikdy ohromné jeho změny; teprv nyní objevila se jí v celé své děsnosti.

Thám měl pravdu, když při své první návštěvě v Libošíně prohodil, že rána zanechá Pasqualovi věčnou památku. Pozdravený hrabě byl pouhým stínem bývalého Pasquala. Postava jeho, jindy plna síly a pružnosti, byla shrbena, oblý druhdy obličej byl vyzáblý a zažloutlý, jiskrné druhdy oko zapadlé a zvučný hlas chraptící jako hlas člověka, zápasícího se souchotěmi. Hrabě podobal se šedesátiletému starci, aniž dle výroku lékařů byla naděje, že by se stav tento zlepšil. Rána, zavadivši o plíce, byla v skutku velmi nebezpečná a zanechala po sobě trvalé následky. Pouze neobyčejnou péčí a šetřením se mohl Pasqual delší dobu být udržen při životu.

Po delší teprva době přemohla baronka své leknutí a něžnými slovy jala se hosta svého vítati. Hraběti neušlo její pohnutí.

„Divíte se, drahá přítelkyně, mému přepadnutí?“ zasípal těžce oddychuje.

„Pouhý následek trapné vaší nemoci,“ odpověděla baronka. „Mám ale za to, že nastalé jaro a čerstvý venkovský vzduch zapudí každou stopu vaší choroby.“

„Doufejme — doufejme!“

Baronka opětovala své pozvání, aby totiž hrabě celé léto ztrávil na její panství.

„Byla bych již před dvěma týdny odjela na venek,“ pravila mezi jiným, „však čekala jsem na okamžik vašeho pozdravení. Není-liž pravda, že vydáme se ihned na cestu?“

„S radostí přijímám vaše laskavé pozvání, i budu se říditi dle vaší vůle,“ odpověděl Pasqual.

„Nuže tedy za týden?“

„Souhlasím.“ Po chvíli dodal: „A baronessa?“

Baronka se na chvíli zamlčela, však náhle objevil se na její tváři protivný úsměv, svědčící, že napadla jí neobyčejná myšlénka. „Dobře, milý hrabě, že jste mi ji připomenul,“ pravila. „Trvám na svém slibu a bohdá, že v průběhu léta jej uskutečním.“

„Poslední události zdají se ale nasvědčovat, že baronessa posud smýšlení svoje nezměnila.“

„Neptám se na její smýšlení — zde platí pouze vůle má. Valanov je na vždy odstraněn a časem všecko se podá. Právě mi něco napadlo, milý hrabě. Což abyste se o několik dní dříve na venek odebral? Chci, aby Kamila co nejpříjemněji byla překvapena. Prosím tedy, abyste vše k příjezdu našemu zařídil i abyste nás jako domácí pán uvítal. Okolnost tato hned na první pohled ji poučí, jaký úkol v mé rodině vám přidělen.“

Pasqual usmál se spokojeně a na důkaz souhlasu políbil baronce ruku. Kamila nedozvěděla se o této úmluvě ničehož, nevěděla vůbec ani, že Pasqual byl již u baronky návštěvou, a proto s toutéž nejistotou jako dříve očekávala jeho objevení se.

Uplynulo zase čtrnáct dní a od Alfreda posud žádná zpráva. Denně posýlala Kamila Jeana do domu Täufflova, aby od Josefa — recte Bruniána — něčeho bližšího o hraběti se dozvěděl. Také Brunián za celou tu dobu několikráte ji navštívil — ovšem že tajně. Kamila oblíbila si starého komedianta tou měrou, že učinila jej svým důvěrníkem, netajíc se mu ničím, co pro příští dobu měla v úmyslu. Právě za tou příčinou odložil Brunián svůj odjezd za Alfredem.

„Možná, že mne tu co nevidět bude potřeba,“ říkával k sobě. „Neodjedu, dokud všecko nebude vyrovnáno.“ —

Jednoho dne zastavil se Jean u Bruniána s vyřízením, že baronessa sobě přeje, aby ji okamžitě navštívil.

„Poprosila jsem vás k sobě,“ pravila Kamila, „abych vám sdělila, že odjedu zítra s babičkou na venek. Jsa zasvěcen v mé poměry víte, co to znamená.“

„Buďtež bez starosti, milostivá baronesso,“ odpověděl Brunián s pohnutím. „Vaším odjezdem pranic se nezmění. Budu zde místo vás na stráži. Cokoli se v Praze stane, o všem budete zpravena.“

„Také vás nezůstane taj no, co v domácnosti naší se přihodí. Očekávám od tohoto léta velikých změn, jsem ale na vše připravena. Neschýlí-li se záležitost hraběte Valanova k jinému konci, opustím v nejhorším případě domov a uchýlím se za ním do ciziny; můj úmysl je nezvratný.“ —

Druhý den opustila Kamila s baronkou Prahu. Bylo jí divno, že babička neměla ji k tomu, aby na rozloučenou navštívila Pasquala. Ještě více však se podivila, když přijedši na barončin zámek, uvítána byla na jeho prahu — nenáviděným hrabětem. Potlačila svou nevoli a s líčenou přívětivostí přijala krásné toto překvapení.

„Není pochybnosti,“ pravila k sobě, „že babička chystá se k velikému dílu. Nuže, staň se cokoli, jsem ke všemu odhodlána.“