Vlastencové z Boudy/IX. Bouda a její předchůdcové

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
VIII. Kamila	IX. Bouda a její předchůdcové	X. Sedlské buřičství v Čechách

Údaje o textu
Titulek:	IX. Bouda a její předchůdcové
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 71–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Týž posvátný cit, který zmocňuje se nás při procházkách nejstarobylejšími třídami pražskými, jichž každá budova připomíná tu nedostihlou slávu, tam opět děsný úpadek praotců našich, zmocní se jistě každého Čecha při návštěvě rozsáhlého trhu Václavského. Jakož náměstí betlémské připomíná dobu nejvyšší slávy a síly národa českého, jakož náměstí staroměstské budí v nás vzpomínky na nejhanebnější pokoření, jakého se nám mohlo dostati, a jakož náměstí křižovnické a s ním spojený Karlův most je svědkem největšího našeho úpadku a otrockého plazení: takž uvádí nám nynější náměstí Václavské na mysl dobu nového probuzení.

Co v památné této třídě v minulém věku ve vší tichosti a skrovnosti počato, dospělo při osudných letnicích roku osmačtyřicátého ku krvavému zakončení, ne ale ku naší škodě, neboť žijeme. Myslím, že nepochybíme, nazveme-li bývalý koňský trh třídou života, třídou pravého a nadšeného vlastenectví, neb i v době nejnovější byl nejednou svědkem nejbouřlivějších manifestací, dosvědčujících, že ani bouře bělohorská nedovedla vyvrátiti kořeny národního našeho života.

Však nejhlučnější a nejnadšenější život panoval zde na sklonku věku minulého; byloť náměstí Václavské forem nejen celé české Prahy, nýbrž i dosti vzdáleného venkova, jenž vysýlal bezčetné poutníky k nepatrné oné svatyni, z níž vycházely světlo a svoboda celému probouzejícímu se národu. Jako trpaslíci vedle obra vyjímaly se nemotorné pomníky obou zemských patronů: knížete Václava a na svatého povýšeného obročníka Johanka z Pomuku, kteří byli až do té doby jediným paladiem na víru obrácených kacířů — vedle prostranné Boudy, v níž mělo se dostati literatuře a umění, po bělohorské bitvě na dobro ubitým, nového osvěžení a života.

Bouda tato, jak již z názvu vysvítá, dřevěná, uvnitř plátnem potažená a slámou vycpaná, stála uprostřed koňského trhu naproti hospodě „u císařských“, zadním průčelím proti kašně, na níž nalezala se socha knížete Václava později více do předu pošinutá. Bylo to stavení podlouhlé, nepříliš vysoké a dosti primitivně zbudované, podobající se spíše nějaké kůlně či boudě, jakou vídáme u nynějších majitelů zvěřinců a opičích divadel; nebylo ani natřeno. Pouze na průčelí jeho zavěšený císařský orel, kolem něhož skvěly se v obou zemských jazycích zlaté nápisy „c. k. vlastenecké divadlo“, označovaly, že nalezáme se před chrámem nádherné bohyně Thalie. Však tehdejší česká Thalie nedbala patrně na přílišnou parádu.

Jistě se tenkráte každý cizinec útrpně usmál, zvláště porovnal-li nepatrnou Boudu s nádherným divadlem německým, hlásajícím všemu světu, že ono vlastně jest věnováno „vlasti a uměnám“. Nežli dále pokročíme, jest nutno, abychom se zmínili několika slovy o předchůdcích památné této Boudy. Buďmež na okamžik historiky!

Již za starých dob patřívalo provozování divadelních her k nejmilejším zábavám lidu pražského. Toho byli si vědomi jezovité, kteří stali se po bitvě bělohorské neobmezenými pány Čech, i nelze se diviti, že zmocnili se tohoto, dle jejich nauky vlastně profanovaného umění a že stali se „ku větší cti a slávě boží“ věrnými obsluhovateli pohanské, jimi proklínané Thalie. Obsluhovali ji arci svým spůsobem, změnivše především její volný a poněkud lehký šat v těžkou hazuku, v níž podobala se vnadná bohyně spíše nějaké svíčkové babě z tehdejšího pokatoličtěného století. Zmocnivše se všech kolejí a škol, dali ku zábavě a napravení bývalých kacířů pořádati od svých žáků rozličné divadelní hry obsahu naskrze náboženského, ale tak blbého a zdravý rozum lidský urážejícího, že našinec s ošklivostí od nich se odvrací. Byloť zřejmým jejich účelem, aby lid na dobro otupili a vůli své podmanili.

Mimo svatý tento účel měly náboženské jejich produkce ještě jiný, který měl býti svatým otcům jakousi náhradou za jich dramaturgické namahání; nebo tím pouze dá se vysvětliti praktické zařízení, dle kterého měly při provozování her účinkovati též panny, a to jenom samé mladé a slíčné panny, které sborovými zpěvy měly napomáhati ku zdárnému úspěchu biblických těch slátanin. Že děly se při tom neplechy druhu nejhnusnějšího, netřeba zvláště dokazovati; spustlost a znemravnělost řádu jezovitského v posledních dvou stoletích, které zlomily mu konečně vaz, jsou dostatečně známy. Přes to vše podařilo se jim přece, že udrželi divadlo po pul druhého sta let ve svých rukou, až konečně r. 1768 vydán vládou rozkaz, že nesmějí se již v kostelích a ve školách hry divadelní provozovat. Byl to začátek polního tažení, které proti nenáviděnému řádu bylo podniknuto a které o několik let později skončilo jeho vypovězením.

Jest se co diviti, že v době nejkrutějšího absolutismu a jezovitské nadvlády, nedlouho totiž po třicítileté válce osmělila se do Prahy zavítati anglická kočující společnost a že jí tu dovoleno hrát. Stalo se to ovšem pouze jednou, neb r. 1658 vydán jest purkmistrům a radě starého města pražského dekret místodržících na hradě pražském, který varuje před „komedianty, kteří Angličané se jmenujou, a bezpochyby kacířského vyznání jsou.“

Od té doby nezavítala do Prahy jiná kočující světská společnost, až teprva r. 1690 za Leopolda I. Byl to jakýsi fraškář rodem Vlach, jenž v hospodě „u černého orla“ na Malé straně po celý rok hry svoje prováděl. S ním zároveň ubytoval se na starém městě „u zlaté hvězdy“ jiný fraškář, Němec, kterému se tak dobře dařilo, že za tři leta zbohatnul, a zanechav provozování frašek, co zámožný muž v Praze se usadil. Po nich nastala opět delší přestávka; později ale přes tu chvíli buď vlaská nebo německá společnost Prahu navštěvovala a vždy dobré obchody dělala. Boku 1715 hrála zde společnost jakéhos Bruniusa, po něm společnost Beinhasova. Od r. 1730—1738 produkovaly se v Praze společnosti Felixe Kurze, Nikoliniho a jakési madame Schuchové. Řadu kočujících těchto principálů uzavřel pověstný hanswurst Josef Kurz jinak Bernardon zvaný, o kterém zmínili jsme se již na jiném místě. — O českém dramatickém umění, o české dramatické literatuře nebylo tenkráte ovšem ani řeči. Bylť národ náš napolo uspán a neschopen, aby se k něčemu samostatnému vyšinul.

Následkem rostoucího účastenství při pohostinských hrách řečených kočujících artistů pomýšleno konečně na to, aby byla dramatická múza vyvedena z nepohodlných obyčejně v hospodách umístěných stánků, i aby po příkladu jiných měst i v Praze bylo zbudováno stálé, důstojnější divadlo. Přičiněním tehdejšího primatora Prandla vykázána k tomu cíli starobylá soukenická tržnice v Kotcích; nákladem 15.000 zlatých proměněny jsou Kotce r. 1738 ve stálé, slušné divadlo. Prvním jeho ředitelem byl Santa Lopez, pak následoval Töppe, Schröder a Mollinari. Však poslední potkal se s méně dobrým úspěchem, pročež ponechal všecka svá práva Bustellimu, jenž pronajal divadlo co hlavní nájemce podnikavému Josefu Bruniánovi. Po Bruniánovi, o jehož osudech zmíníme se v tomto vypravování ještě častěji, následoval co ředitel Koteckého divadla herec Bergopzomer a po něm Karel Wahr. Dobré úspěchy Wahrovy společnosti přiměly konečně purkrabího hraběte Nostice Rieneka, aby německému umění byl postaven v Praze nový, skvělý chrám. Tak povstalo r. 1783 velké „národní“, později stavovské a nyní královské německé divadlo. Divadlo Kotecké proměněno jest ve skladiště na dekorace. O prvních českých představeních v Koteckém divadle, zejména o „Knížeti Honzíkovi“ i o „České Ančičce“ zmínili jsme se již na jiném místě.

Mimo to nalezalo se ještě jiné divadlo na Malé straně v paláci Thunovském, které zařídil si podnikavý vlaský impressario Pasqual Bondini. Mezi členy společnosti Bondiniho, z nichž byli někteří rození Čechové, vznikla po delší době opět myšlénka, aby bylo uspořádáno několik českých představení. Výsledek byl tentokráte skvělý, než právě proto ozvali se hlasové, jenž vší mocí chtěli potlačiti snahy nadšených mladých vlastenců. Však tito byli již v proudu; i zadali na radu spisovatele Zdobnického k císaři Josefu II. za dovolení, aby směli si postaviti své vlastní divadlo, v němž by se hrálo střídavě česky i německy. K nevelké radosti rozličných těch dobrodinečků národa českého bylo prosbě žadatelů vyhověno a za nedlouho vypínala se uprostřed koňského trhu pověstná Bouda, v níž uspořádáno dne 8. července 1786 první české představení a sice dle Ifflanda spracovaná činohra „Vděčnost a láska k vlasti“. Jakým spůsobem dostalo se boudě názvu „c. k. vlastenecké divadlo“, pověděli jsme.

Nyní tedy naši vlastencové dosáhli, po čem dlouhá lata bažili. Vžijeme-li se do oné doby, musíme vyznati, že bylo divadlo vlastenecké vymožeností přímo báječnou, i pochopíme ono nadšení se strany české i neukojitelnou zuřivost a zášť se strany druhé. Však sám císař vyslovil se pro utiskovaný národ český, co zbývalo tedy té poněmčené a cizácké chásce, než aby rozhodnutí panovníkovo akceptovala.

Učinila to; za to ale tajně přiloženy jsou všecky páky, aby zničeno bylo dílo sotva počaté. Byla tedy Bouda v tomto okamžiku bodem, kolem něhož otáčela se celá Praha. Jedni pracovali o její povznešení, druzí o její zničení.

Jádro těchto druhých poznali jsme o sylvestrové zábavě v salonech baronky Jettenthalové. S mocnými protivníky bylo bojovati tehdejším mladým vlastencům, tím větší ale byla jejich odvaha, tím větší byly výsledky neunavné jejich práce. Vším právem oslavovali tehdejší vlastenci vystavení Boudy co „svátek národa českého“, jenž ale nebyl pomíjející, nýbrž při každé příležitosti podával látku k nové, velmi pádné manifestaci.

Takovým svátkem byl také den nového roku 1787, kdy provozován ve vlasteneckém divadle nový původní kus plodného a oblíbeného spisovatele Stúny.