Vlastencové z Boudy/X. Sedlské buřičství v Čechách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: X. Sedlské buřičství v Čechách
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 77–85.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V nejhlučnějších ulicích pražských panoval málo kdy život tak bujný a veselý, jako odpoledne řečeného nového roku na koňském trhu, zejména v dolejší části prostranného náměstí, začínaje od Boudy až po starobylý nárožní dům, známý pode jménem „u Špinků“.

Kdežto v hořejší části až po bývalou koňskou bránu stály nesčíslné řady venkovských vozů všech druhů a forem, a jiné řečenou branou stále ještě přijížděly, shromažďovaly se doleji bezčetné tlupy, k nimž ze všech ústících ulic, zejména z bývalých nových alejí a z Příkopů vždy nové zástupy se družily. Však nejznačnější zástupy valily se starou, pošmurnou brankou na konci „Můstku“, jejíž zbytky až do roku 1847 se zachovaly. Byli to obyvatelé všech tříd starého města, zejména stateční řezníci čtvrtě svatojakubské, kteří nejkratší cestou ubírali se ku koňskému trhu.

Chýlilo se teprva ku čtvrté hodině, a přec bylo již prostranné náměstí tak naplněno, že by bylo ani jablko nepropadlo. Za každou cenu chtěl se dnes každý dostati do divadla, v němž měl býti provozován nový kus s lákavým titulem „Sedlské buřičství v Čechách“, ve kterém dle doslechu mělo býti předvedeno kus historie před nedávnem teprv potlačeného selského zbouření, jehož výsledek vyvolal známé, až do dneška zachovalé pořekadlo: „Pochodili jako sedláci u Chlumce.“

Známá slova císaře Josefa „jděte na pány!“, jimiž chtěl selské deputaci pomoci u něho hledající dáti na srozuměnou, aby se se svými stížnostmi na své pány obrátili, a která, jsouce špatně rozuměna, zbouření to vyvolala, byla posud ve velmi živé paměti, i nelze se diviti, že zdramatizovaná ta událost zbudila napnutí a pozornost obyvatelů nejen celé Prahy, nýbrž i blízkého venkova, jimž podána tu poprvé příležitost, aby vlastníma očima popatřili na pamětihodné, různě posuzované zbouření sedláků kraje Náchodského.

Největší tlačenice byla u všech nárožních domů, na nichž byly přilepeny velké divadelní cedule, nesouce mimo lákavý, tučným švabachem vytištěný titul i rozvrh osob. Zejména venkované, jichž nesčíslné množství do Prahy přibylo a jichž povozy, jak řečeno, v hořejší části trhu byly rozestaveny, tlačili se o překot k významnému plátku, nejinak než druhdy k pověstnému robotnímu patentu, jímž dostalo se selskému stavu prvního umírnění. Ježto ale málokterý uměl čísti, vybídnut vždy jeden, o němž vědělo se, že je „písmák“, aby kolem stojícím obsah plátku nahlas předčítal.

„Panečku, to bude něco, to bude podívaná!“ prohodil jeden z venkovanů.

„A zpívat že se bude při tom, povídáte?“ podotknul druhý.

„Snad tam taky uslyšíme náš selský otčenáš,“ doložil třetí.

„A kdože je ten pán, co tu historii složil?“

„Pan Stúna,“ řekl opět první. „Panečku, to musí být učený pán. Viděl jsem už několik komedií, které složil, ale ty byly všecky k smíchu. Kdo by řekl, že takový ferina dovede popsat taky vážnou historii!“

„Jestli pak ale dostaneme palety?“ přerušil ho druhý. „Vždyť tady jde o život jako u nás na jarmarce. Myslím, abychom se raději protlačili k Boudě.“

„Ba že tak,“ přizvukovali druzí a již hrnul se zástup k Boudě, kde šlo zrovna o život.

Kasa nebyla ještě otevřena a přece sta zvědavých ji obklopovali, aby ulovili nějakou vstupenku a možno-li, příhodné místo. Dle množství lidu dalo se souditi, že mnozí odejdou s nepořízenou, což bylo by zvláště pro venkovany velmi nepříjemné, kteří na mnoze vícehodinnou cestu vážili, aby byli přítomni provozování podivného toho kusu.

Touž dobou přicházela od prašné brány nová společnost, sestávající většinou ze samých našich známých. Spatřujeme Jiříka, oba Thámy, spisovatele dnešního kusu Stúnu, Melezinka a téhož přítele pátera Vavřince.

Zvláštní pozornost zbuzovala mezi nimi mladá as osmnáctiletá dívka, ne tak svojí opravdovou slíčností, jako spíše oblekem, který musel zraky všech kolem jdoucích k sobě upoutati. Nesla se po venkovsku, však látka a střih oděvu byly tak vkusný a slušely krásné její tváři tak roztomile, že by byl každý tvrdil, že to pouhá mumraj, za níž skrývá se dcerka nejzámožnější rodiny měšťanské. Jen šat byl venkovský; pohyby a chování dívčiny byly tak ušlechtilé, tak jemné jako kterékoli pražské slečny.

Dívka byla neteří pátera Vavřince. Pozbyvši záhy otce, jenž byl farářovým bratrem, odstěhovala se se svou matkou do městečka, ve kterém strýček její kaplanoval. Tento ujal se obou chudých příbuzných s láskou pravého přítele, a když za nedlouho i matka zemřela, postaral se o sirotka sotva dvanáctiletého jako pravý otec. Ač byly prostředky jeho dosti skromné, poslal ji přece do nejbližšího města, aby nabyla nějakého vzdělání; pobyla tam celé čtyři roky, načež vzal ji strýček s přivolením stařičkého svého faráře na faru, kdež pomáhala churavící hospodyni při všech domácích pracích. Konečně nadešla i páteru Vavřincovi doba, že mohl odhoditi pouta ne velmi příjemného kaplanování a že sám co farář mohl si zaříditi vlastní domácnost. Jeho neť Klárka převzala její řízení i přestěhovala se s ním do nové fary.

Navštíviv poprvé jako farář Prahu, vzal s sebou také mladou, sličnou hospodyňku. Přibyv z rána do města, pospíšil si páter Vavřinec, aby nejdříve své přátele, zejména Melezinka vyhledal, s nímž se také náhodou hned při vyjití ze svého hostince setkal a pokud víme, ve všem dorozuměl. Vyšel si dopůldne sám, zanechav Klárku v hospodě „u císařských“, kdež byl se ubytoval. Teprva odpůldne vyvedl ji, provázen Melezinkem, na ulici, i zašli spolu do oblíbené až po naši dobu zachované kavárny „u červeného orla“ v celetné ulici, kde sešli se s přáteli výše jmenovanými. Odtamtud nyní přicházeli. Páter Vavřinec je vybídl, aby jej, než bude čas do divadla, v hospodě jeho navštívili.

Nikdo proti přátelskému tomu nabídnutí ničeho nenamítal, zejména ale Václav Thám s pravým nadšením přijal pozvání farářovo, nebo slíčná jeho neť již v kavárně velmi ho zajímala. Svědčil o tom nejlépe živý hovor, v jaký byl s ní po celou cestu pohřížen. Kráčel po její boku několik kroků za ostatními. Tak došli konce Příkopů a stanuli na začátku koňského trhu, kde byl nával tak veliký, že nemohli se prodrati.

„Pohleďte, pane Stúno,“ pravil Melezinek, „jaké zbouření vaše „buřičství“ vyvolalo. Do představení zbývají celé dvě hodiny a všude již lidstva, jakoby se dnes v Boudě hrálo zadarmo.“

Stúna se blaženě usmál a pravil:

„Není to mojí zásluhou. Až posud měl každý nový kus týž účinek; jest to pouze důkazem, že lid náš má zdravé jádro a že se umí hlásiti ku svému.“

„Hle, to množství venkovanů!“ zvolal s blaženým úsměvem Jiřík, ukazuje na hořejší část trhu.

„Nu, věříš teď,“ pravil Melezinek k farářovi, „co jsem ti dnes dopoledne řekl, že naše Bouda nemusí se báti Nosticova pozlaceného oříšku?“

„Věřím,“ odpověděl farář. „Dejž bůh, aby ten zápal a to nadšení neuhasly, dokud dílo probuzení úplně nebude vykonáno!“

„Neuhasne, nesmí uhasnout, dokud máme mužů takových jako jsou tito,“ ujišťoval Melezinek, při čemž ukázal na Stúnu a oba Thámy. „Jak vám, pane Stúno, dnešní večer závidím! Bude to hluku a slávy! Kdyby nebylo jméno vaše již teď tak známo a slavno, dnešním večerem jistě byste toho docílil.“

Jako každý mladý spisovatel, byl i Stúna trochu marnivý, i těšilo ho, že byla slova Melezinkova tak hlasitě pronešena, že i kolem stojící mohli jich zaslechnouti.

A skutečně jich také zaslechli. Nastalo pojednou šeptání a šťouchání, zraky všech počaly se obraceti k mladému spisovateli, i slyšel vlastníma ušima: „To je Stúna — spisovatel dnešního kusu.“ A nežli se mohl z omámení toho poněkud vzpamatovat, zvolal v davu hlučný, mladistvý hlas: „Ať žije Stúna!“

„Ať žije Stúna!“ přizvukovali jiní k provolání nadšeného vlastence studenta.

Stúna zapýřil se po uši a chytnuv Melezinka za šos dlouhého kabátu, pobízel ho k rychlému zmizení. Stěží prodrali se naši přátelé rozjařeným davem. Když stanuli na volnějším místě, pravil Ignác Thám, jinak vždy vážný a zasmušilý:

„Už to začíná. Po představení musíš vypiti, Stúno, několik sklenic punčoviny, jinak samým rozčilením ani neusneš.“

„Myslím, že toho nebude třeba,“ odpověděl s úsměvem Stúna. „Jiříkův dychánek nejen mně, ale i vám všechen spánek zažene.“

„Ano, ano,“ přizvukoval Melezinek. „Dostane-li nás ten starý mládenec do klepet, nepustí nás před svítáním. Můžeš býti, hochu, na to hrdým, že žádná pražská kavárna nedovede arabskému jedu dáti tak znamenitou příchuť, jako obratná ruka tvé sestry panny Reginy; jen proto staly se tvé dychánky tak pověstnými.“

„Svatá pravda,“ odvětil Jiřík. „Regina vším právem může se honosit, že jediná je majitelkou spravedlivého receptu kaceřovaného druhdy Jiříka Dotata,[1] který by neprodala za celý svět.“ — Obrátiv se k Václavovi Thámovi, který vždy živěji s Klárkou hovořil, otázal se:

„Nevíš, Václave, přijde-li Valanov do dychánku?“

„Poslal jsi mu pozvání?“

„Jako obyčejně.“

„Tedy můžeš býti jist, že přijde.“

S dosti velikými obtížemi dostali se naši přátelé k hospodě „u císařských“. Páter Vavřinec uvedl je do svého pokoje v prvním patře, odkud bylo lze přehlednouti rozsáhlou prostoru před Boudou.

Zde hemžilo se to jako rozbouřené vlny; hlava vedle hlavy a vše tlačilo se o překot k budově, každý chtěl se co nejdříve dostati ku kase posad zavřené. Že zejména bujará mládež nejvíce hluku natropila, netřeba zvláště dokazovat. Naši přátelé přistoupili k oknu a spokojeně pohlíželi na hlučný ten rej a šum. Mohli se klidně na tu štvanici dívati, neb již dříve postaral se Melezinek, aby se jim dostalo vstupních lístků na místa nejpříhodnější.

Jenom Václav Thám vzdaloval se i zde přátel svých, zabývaje se stále s mladou hospodyňkou pátera Vavřince.

Klárka byla nejen slíčná, nýbrž také dosti vzdělaná, aby mohla poutati pozornost muže sebe duchaplnějšího. Odpovídala na otázky Thámovy nenucené i jevila ve všem tak neobyčejnou znalost věci a poměrů, že byl Thám skoro a vytržení. Zdálo se mu, že Klárka vyniká nad všecky pražské dívky; netajil se tím a projevoval jí každým slovem nelíčený obdiv.

Se starobylých věží pražských zahučela pátá. Pod okny farářova příbytku nastal nesmírný hluk a pokřik. Klárka sedící s Thámem na druhém konci pokoje, vyskočila jako laň a s výkřikem „co se stalo?“ spěchala k oknu.

„Právě otevřeli kasu,“ odpověděl s úsměvem Melezinek. „Pojďte jen blíže k oknu, panno Klárko, stojí to za podívanou.“

Thám stáhl mrzutě obrví, že byl tak náhle zbaven své roztomilé společnice; však následoval její příkladu a postoupil k oknu, aby s ostatními byl svědkem divadla tak zřídka vídaného. Sta lidí, držících v sevřené pěsti své sedmíky, tlačili se k Boudě s takovou horlivostí, jakoby jim z ní měla vyjíti časná i věčná spása.

„Kéž by to viděli proslulí kramáři papežských odpustků z dob svatého Jana Husi. Pukli by jistě zlostí, neboť takovým odbytem nemohli se v Čechách nikdy vykázat!“ myslil si Jiřík.

Šlo skutečně o život. Hulákání rozpustilé mládeže, vřeštění žen a občas i notné zaklení hranatých mužů pojily se v tak divoký chaos, že klidnému pozorovateli uši zalehaly. S jásotem ustupovali šťastní vítězové, jimž podařilo se vstupenku ulovit, od kasy, jen zvolna místa postupujíce druhým, z jichž očí zářila nedočkavost a závisť, že již také nejsou u cíle svého několikahodinného čekání. Tak trvalo to as půl hodiny; však tlačenice neubývalo, nával byl vždy větší. Pojednou ozval se před boudou mohútný hlas:

„Není už místa. Kasa je zavřena!“

Souhlasné „ah!“ rozlehlo se davem a jedni se smíchem, druzí hubujíce, vzdalovali se od Boudy.

„Eh což! Uvidíme to snad jindy,“ tvrdili někteří.

„Dvě hodiny tu civíme, tlačíme se a teď nám zavrou krám před hubou!“ hartusili jiní.

„A což máme říkat my!“ zlobil se hranatý venkovan. „Jedeme dvě hodiny cesty a teď abychom zapřáhli a klusali domů.“

Ale nic naplat. V divadle nebylo skutečně místa a odbytí museli se spokojiti s útěchou, že bude se „sedlské buřičství“ co nejdříve opakovat.

„Je čas, Václave,“ pravil Stúna Thámovi, „abychom se také my podívali na jeviště.“

„Nedočkavost!“ zaskuhral mrzutě Thám. „Tací jste všickni vy mladí poetové, provozuje-li se nějaký váš nový kus.“ Sám ale nebyl ani za mák lepší.

„Mýlíš se,“ pravil Stúna. „Záleží mi na tom, aby se dobře hrálo, a proto je tvé přítomnosti na jevišti třeba. Nejsi-li tam, vyvedou naši páni herci pokaždé nějakou hloupost.“

Stúna měl pravda. Václav Thám byl duší vlasteneckého divadla. Byl nejen nejoblíbenějším a nejplodnějším spisovatelem a překladatelem, nýbrž i dramaturgem, režissérem, ano i co intrikán z ochoty dosti slušně na jevišti se pohyboval.

Nejvíce práce míval se svými kolegy ovšem co režissér. Byliť mezi nimi mnozí, kteří ubohou češtinu v pravém slova smyslu přes koleno lámali; chtěl-li tedy Thám, aby s jeviště zaznívala čeština správná, musel býti nejen při zkouškách, nýbrž i při představení ustavičně na nohou, musel stále opravovat, což stálo ho u mnohého herce „deutschböhma“ více namahání, než kdyby se zabýval vychováváním špačků či papoušků. Že se mu to přes všecko namahání někdy nepodařilo, a že s českého jeviště zaznívaly mnohdy věci až ku podivu směšné, nenaplňujž nikoho obdivem! Vždyť děje se to namnoze i za našich časů, ba skoro se zdá, jakoby mluvnická nesprávnost byla dědičnou chybou našeho herectva. „Nemají přízvuku křesťana ni pohana,“ řekl by Hamlet.

Přes vybídnutí Stúnovo neměl se Thám k odchodu. Ač byl pro svůj režissérský úřad s tělem duší nadchnut, tentokráte byla mu společnost Klárčina milejší, než ona pánů kolegů, jichž řemeslem bylo „trhání vášně na samé cucky a caparty“.

Vždy a vždy otálel, tvrdě, že je času dost, až se konečně Jiřík i Melezinek do toho vložili, připomínajíce mu, že je skutečně čas, aby odešel do divadla. Váhavě a nerad opustil se Stúnou příbytek farářův, neopominuv Klárku slaďounkými slovy ujistit, že těší se na brzké shledání.


  1. Armén Jiří Dotat (vlastně Deodat) byl majitelem první pražské kavárny r. 1714 zařízené. Kavárna tato, spojena s obchodem kupeckým, nalezala se na rohu liliové a velké Karlovy ulice v domě „u Kornovu“, jinak „u zlatého hada“. Před zařízením její roznášel Dotat kávu po ulicích.