Vlastencové z Boudy/VIII. Kamila

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
VII. Aut Shakespeare aut Hanswurst	VIII. Kamila	IX. Bouda a její předchůdcové

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Kamila
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 62–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Posvátný klid rozložil se po polednách téhož dne v prostranných salonech domu Jettenthalského, v nichž noci minulé panoval život tak bujný a veselý. Baronka odjela na návštěvu k sestře hraběte Pasquala. Všecko služebnictvo zemdlené namaháním probdělé noci zalezlo do svých komůrek; též portýr zahalený v bohatou kožešinu uchýlil se do své lože a bezstarostnému oddal se klímání.

Jen jedna osoba v celém domě jevila známky neumdlenosti a čilého ducha. Byla to baronessa Kamila. Předstírajíc omdlení a chorobu, vyžádala si, aby jí byla prominuta odpolední návštěva u hraběnky Pasqualové. Baronka svolila a proti obyčeji odjela ku své přítelkyni sama. Musela, neb pozvání vlastní rukou hraběte Pasquala psané dokládalo, že jest přítomnosti její při dnešní společnosti nutně potřeba. Kamila oddechla si z hloubi srdce, že jest jednou sama a že může dle vůle s časem naložit.

Dlela teprva tři měsíce v Praze a již počal se jí život, po kterém v tichém, venkovském zátiší zatoužila, nechutit. Nedivme se tomu! Prostá, nezkalená její mysl představovala si vznešený svět zcela jinak. Z počátku ji Praha dosti zajímala; když ale poznala celou tu vznešenost v pravé její nádheře, či lépe, v pravé její nahotě, zarazila se a přála si obrat co nejrychlejší. Přesvědčila se, že společnost, která se v domě baronky scházívá, je značnou protivou všech její představ. Lichá, duchaprázdná galanterie, ničím neodůvodněná nadutost, duchamorná etiketta, povrchní na mnoze velmi chatrné vzdělání, toť byly vlastnosti oněch osob, jichž návštěvy a poklony byla nucena přijímati.

Jedinou výjimkou v celém tom davu škrobených a fádních loutek byl hrabě Valanov. Hned při první rozmluvě seznala Kamila, že jest jí jednati s mužem vloh a citů nevšedních, s mužem zaujatým pro vše vznešené a krásné, s mužem, jehož všecky vlastnosti souhlasily s její představami o pravém kavalíru. Přičiněním Alfredovým dostalo se rozhledům její ve krátkém čase značného rozšíření; poznala zásady, které jí po tu dobu byly zcela cizími, a poněvadž byla mysli nezkalené a čisté, uznala je za jedině dobré a spravedlivé.

Porovnávajíc Alfreda s jinými, přesvědčovala se vždy více, že se ve svých náhledech neklamala, že vznešený ten svět je vším, jen ne vznešeným. Odporné, vší lidumilnosti postrádající zásady, které v salonech hraběnčiných byly hlásány, kastovní ten duch, jenž zatracoval vše, co nezdobeno erbem šlehtickým, nemohly dojíti souhlasu duše čisté a ideální. Ano ideální, nebo tolik dlužno ku chvále staré baronky říci, že až posud nevnucovala jí své zastaralé náhledy. Kamila vyrostla na venkově co pravé děcko přírody a jen pouhou náhodou, čtením několika přepjatých románů zbudila se v ní choutka po Praze. Však brzy poznala, co pravda a co klam. V přesvědčení tom utvrzoval ji Alfred vší silou vzácného svého ducha i své výmluvnosti. On jediný s její náhledy souhlasil a proto také on jediný požíval neobmezené její úcty a vážnosti. Oba mladí lidé si porozuměli, stali se upřímnými přáteli.

Zvláště Alfredovi byl poměr tento velevítaným. Plány jeho sahaly mnohem dále než ku vlastní jeho osobě. — Přátelství Kamilino spojeno s přízní barončinou mělo býti využitkováno ve prospěch věci mnohem důležitější, ve prospěch strany, k níž se Alfred přes všecky předsudky nepovolaných sudičů přiznával. Netajil se tím před Kamilou, svěřil se jí se všemi svými záměry a zajásal, když ona souhlasíc, podala mu ruky pomocné. Mohl-liž získati lepšího spojence, než jakým byla vlastní vnučka barončina, kteráž požívala lásky babiččiny v takové míře, že mohla se nadíti vyplnění každé prosby.

Než baronka vstoupila opět po delší době do středu vznešeného světa, a stará její pýcha probudila se znovu k životu. Nebyla to více baronka z venkovského zátiší a již počaly zastaralé předsudky nabývati převahy nad láskou k milování hodné vnučce. Alfred přesvědčil se o tom při každé své návštěvě a proto co den odkládal provedení svého plánu, který, jak víme, vrcholil se prozatím v tom, aby přiměl baronku k návštěvě vlasteneckého divadla. Konečně ale přece se rozhodl a jeho přičiněním posláno baronce pozvání k novoročnímu představení.

S jakým výsledkem potkal se první ten útok, pověděli jsme. Očekával odpor, však nepomyslil, že by to mohlo zavdati příčinu k výstupu tak bouřlivému. Doufal ale, že Kamila opět se k tomu přičiní, aby sehnala s čela barončina chmury okamžité nevole a nemilosti. —

Snivě hledíc před sebe, odpočívala Kamila ve skvostné lenošce. V sněhobílých, jednoduchých šatech, přes něž bujné kadeře v jemných prstencích splývaly, s tváří poněkud unylou však s okem jasným a plným výrazu, — podobala se soše rukou nejmistrnější vyvedené. Neskonalý půvab trůnil na vysokém, hladkém čele, jež spočívalo na malounké ručince světlejší nad úběl. Jednoduchý domácí oblek zdobil ji více, než nádherná, zlatem a drahokamy posetá vlečka, v níž za noci minulé vzbuzovala obdiv rozjařených besedníků.

Myslila na Alfreda. Před málo hodinami poznala opět několik jeho vlastností, které jí byly posud neznámy: neohroženost, přímost a ducha v pravdě rytířského. Jaký rozdíl mezi ním a hrabětem Pasqualem! Tam nadutá pýcha, copařská titěrnost a zbabělost, zde skromnost, pádná výmluvnost a neohroženost. Přiznávala se, že nepoznala posud muže takového. Byla hrda, že požívá jeho přátelství, a že sama jest mu přítelkyní nejoddanější. Však pouze přítelkyní? Ne! Bylo to více nežli přátelství.

Již dříve přemýšlela častěji o tomto poměru, přiznávajíc se, že jest mu z celé duše nakloněna, a že by bylo pro ni ztrátou nenahraditelnou, měl-li by býti kdy přerušen. Minulá noc utvrdila ji v tom na novo. Nemohla usnout; myšlénky její zabíhaly stále jenom k němu a ani teď neuchýlily se od směru nastoupeného. Byla nepokojna a s jakousi teskností pohlížela občas ke krbu, na němž stály skvostné, pozlacené hodiny, sledujíc těkavým pohledem volný postup rafije. Či nevzkázal po Jeanovi, že sám přinese odpověď? Což kdyby se dostavil ještě dnes! Ano, musí se dostaviti, vždyť —

Hodiny zahrčely, odbila čtvrtá. V tom otevřely se dvéře a na prahu objevil se Alfred. Kamila lehce vykřikla a vyskočivši spěchala mu vstříc. Alfred se poklonil, pojal ji za ruku a vtiskl na ni jemné políbení. Zachvěla se.

„Přicházím, abych vám poděkoval za vzpomínku a za váš v skutku velmi důmyslný dárek,“ pravil Alfred.

„Tedy vás můj dárek těší?“

„Jistě. Jest mi důkazem vaší přízně, kteráž aby mi byla zachována, z celé duše si přeju.“

Kamila, vyvinouc mu ruku, sklopila oči a mlčky ukázala na křeslo. Posadili se.

„S nemalou obavou vydal jsem se na tuto návštěvu,“ ujal se opět Alfred slova, „nevěda, kterak budu paní baronkou po včerejším výstupu uvítán. Ale již portýrem mi sděleno, že paní baronka odjela na návštěvu k hraběnce Pasqualové. Divím se, Kamilo, že také vy jste nejela.“

„Předstírala jsem chorobu,“ pravila Kamila. „Vždyť víte, příteli, kterak jsou mi takové návštěvy protivny. Budu velebiti boha, až dostaví se první jarní den a my se opět na venek uchýlíme. Byla jsem bláhové děcko, že jsem kdy po velkém městě zatoužila, neb nyní teprva nahlížím, že není nad tichý život v přírodě. Modrojasná obloha, zelené lesy a voněpáchnoucí zahrady nahrazujou nám stonásob nejskvostnější salony velkoměstské; nad všecky koncerty a divadla je milozvučná píseň okřídlených pěvců, ano jen na venkově lze žíti šťastně a spokojeně.“

„Úplně s vámi souhlasím. Mysl tak čistá a nezkažená jako vaše, nehodí se do hluku velkoměstského, nehodí se do vřavy bojujících stran. Úkolem vaším jest rozsévati mír, oblažovat a v tom ohledu otvírá se vám mezi venkovským lidem pole neobsáhlé. Býti přítelkyní, býti rádkyní svým poddaným, povzbuzovati je ku práci a k lásce — toť vznešený úkol a skoro bych vám ho záviděl.“

„Co vám překáží, abyste taktéž jednal?“

„To, že nemohu Prahu opustit, dokud snahy naše pevné půdy nenabudou. Jakmile se to stane, milerád budu následovati vašeho příkladu. Nejednou jsem již o tom přemýšlel, zvláště v době poslední, i vykreslil jsem si budoucnost svoji tak krásnými, tak živými barvami, že bych i výtečnému selánkáři Gessnerovi trochu toho koloritu mohl přepustit. Nejsem snílkem, však přece bych si přál, abych vysněnou idyllu svého života prožil ve skutečnosti.“

Kamila sklonila hlavu a mlčky hleděla před sebe. Alfred chopil ji za ruku a doložil:

„Prosím, nesmějte se mé sentimentální náladě!“

„Ó ne, příteli,“ pravila Kamila. „Obdivuju se vašemu hlubokému, jemnému citu, který jste ve vřavě velkoměstského života dovedl zachovat. Každý toho nedovede. Měl jste jistě dobrou láskyplnou matku —“

„Jak podobny jsou si naše myšlénky!“ přerušil ji Alfred. „Právě jsem chtěl podotknouti, že, jestli co pravdivého ve vašem úsudku, jen matce svojí jsem díky za to povinován. Ona vlastně jest původkyní oné krásné idylly, po jejíž uskutečnění toužím. Život, který ona za jedině šťastný považovala, jest podoben krásné pohádce, již jsme za dob dětských slyšeli vypravovat, a která svou prostotou ještě v letech pozdějších dovede nás poutati. Budiž mi popřáno, bych jen několika rysy nakreslil čarokrásný obraz o blaženém životě, jak si jej zvěčnělá moje matka představovala, jak mi jej výmluvnými slovy líčila, těšíc se při tom blahou nadějí, že dojde uskutečnění. Nedočkala se. Krásný její sen stal se částečným mým dědictvím a já sním ho dál. Zda dočkám se jeho vyplnění či zůstane opět pouhým odkazem?“

„Záleží-li to pouze na vás, jsem ujištěna, že máte dosti síly a odvahy, abyste si proklestil cestu ku štěstí kýženému.“

„Suďte sama, drahá Kamilo!“ pravil Alfred. „Na úpatí velebných lesů šumavských, ve krajině, která rovná se krásou svojí báječné říši stromu slunečního, jíž Holger Dánský vydobyv daroval indickému knězi Jonovi, ve krajině, o kteréž mohlo by se říci, že byla přenešena do Čech z vlasti Hindů, kde dle pověsti nalezal se biblický ráj, — usídlila se moje matka, když před třinácti roky Polsku opustila. Žili jsme tam od světa téměř odloučeni ale šťastni. Matka z celé duše mne milovala, a již záhy vštěpovala mi do srdce všecky ty zásady, jež vy uznáváte za dobré, ale jiní za podivínství. Poddaní mé matky milovali ji z celé duše; bylať jim přítelkyní a dobroditelkou, ujišťujíc je, že také já musím ve šlépěje její vstoupiti. Do osmnáctého roku nepoznal jsem jiného světa, vyjma svou domovinu, nepoznal jsem jiných lidí, vyjma své poddané. Teprva domluvám dobrého mého vychovatele podařilo se vymoci na matce svolení, abych se podíval trochu do světa. Odjeli jsme. Celá dvě leta potloukali jsme se světem; já poznal celou téměř vzdělanou Evropu a s bohatými zkušenostmi vracel jsem se do tichého domova. Nic však nezajímalo ducha mého tak, jako poznání politování hodných poměrů zubožené této země. Jako syn velemoudrého panovníka stromu slunečního, jenž vydal se s ostatními třemi bratry do světa, aby přinesl otci svému kámen mudrců, tak zatoužil jsem také já po znovudobytí pokladu, o nějž nešťastný můj národ byl oloupen.“

Alfred na chvíli se odmlčel, pak pokračoval:

„Však podvolil jsem se vůli matčině, že zůstanu u ní, že po příkladu její budu starati se o blaho poddaných. Žili jsme život šťastný, spokojený. ‚Jsem šťastna, synu můj,‘ říkávala matka, ‚a nic neschází mi ku blahu úplnému, než abysi přivedl do domu dceru, která by tebe byla hodna.‘ I jala se mi líčiti rodinné blaho barvami tak živými, tak okouzlujícími, že jsem bezmála na svůj dřívější úmysl zapomněl, a že jsem slíbil učiniti, cokoli by si přála. Vždyť to bylo tak půvabné, tak krásné! Zda může býti většího blaha, než žíti ve kruhu spokojených poddaných, býti milovánu dobrou matkou a starostlivou, upřímnou manželkou! Ale krátký, velmi krátký byl půvabný můj sen.“

Opět se na chvíli zamlčel. V oku Kamily zaleskla se bohatá slza; chtíc ji ukryti, odvrátila se na polo od Alfreda a mimovolně sklesla hlava její na jeho rámě.

„Kamilo!“ zvolal Alfred; chopiv ji za obě ruce, přitiskl je ke rtům. Kamila se mu volně vyvinula a oprouc hlavu o lenoch křesla, pravila:

„Ještě jste nedokončil.“

„Co mám ještě říci? Dobrá moje matka zemřela a sen můj rozplynul se jako dým. Kamkoli jsem pohledl, pusto a prázdno bylo na zámku. Krajina nezdála se mi již tak krásnou; bez matky pozbyl představovaný obraz domácího blaha všeho půvabu. Odejel jsem na krátký čas do Prahy. Cesta tato rozhodla nad dalším směrem mého života. Dřívější můj úmysl zaujal celou moji duši a já vyměnil ztracené blaho rodinné za namahavou práci kaceřovaných vlastenců. Ale ještě nikdy jsem toho nelitoval, tím méně pak, ježto jsem přišel později k přesvědčení, že sen můj není ještě dosněn a že po práci alespoň částečně vykonané mohu, ba smím činiti nároky na tichý, blažený onen život, jejž jemná mysl matčina před mýma očima byla vykouzlila. Řekla jste, Kamilo, že mám dosti síly a odvahy, abych si proklestil cestu ku štěstí kýženému. Co mi odpovíte, řeknu-li, že jediné slovo bylo by s to, aby mou sílu a odvahu na vždy zlomilo, aby v nivec uvedlo krásný můj sen, ve který jsem posud doufat nepřestal?“

„Co mám odpovědít, drahý, milovaný příteli?“ pravila Kamila, vztáhnouc k němu obě ruce. „Velikého bezpráví dopustil by se každý, kdož by chtěl kaliti blaho muže tak šlechetného a dobrého.“

„A což kdybych žádal, abyste vy první vyslovila ono slovo, v němž spočívá mé štěstí, mé celé blaho — co byste mi odpověděla?“

Mlčky, rozplývajíc se blažeností, sklesla Kamila na prsa Alfredova.

Slunce zacházelo za hory. Poslední jeho paprsky ukolébaly je v libý sen o blažené lásce. Zda se vyplní?