Vlastencové z Boudy/III. Ve vznešené společnosti

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
II. Pan baron a paní baronka	III. Ve vznešené společnosti	IV. Komediantský stůl

Údaje o textu
Titulek:	III. Ve vznešené společnosti
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 16–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V poslední noci roku 1786 rozvlnil se po celé Praze bujný a veselý život.

Všecky hostince, počínaje nákladným hotelem až k nejsprostší krčmě na pověstném Františku byly přeplněny jásajícím lidem, jenž se sklenkou v ruce očekával probouzejícího se nového roku, aby mu provolal obvyklé „prosit“. Ale nejenom v hostincích, nýbrž i v soukromých domech oslavován veselý den papeže Sylvestra I., jehož svatosti jistě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude památka jeho pozdějším lidem křesťanským oslavována spůsobem tak nekřesťanským.

Zvláště čilý a veselý život jevil se v salonech baronky Jettenthalové. Již pouhý zevnějšek jasně osvětleného paláce nasvědčoval, jaká nádhera skrývá se dnes za prostými jeho stěnami. U pozlacených vrat širokého, barevnými svítilnami ozářeného průjezdu stál portýr v bohatou sobolovinu zahalený, aby přijíždějícímu panstvu pomáhal z nádherných těžkých kočárů. Nyní byla již arci jeho práce odbyta, neb všichni pozvaní hosté se již dostavili a zábava v hořejších síních rozvlnila se plným proudem.

Baronka pořádala na oslavu loučícího se roku skvělé soupé, spojené s hudební a deklamatorní zábavou, při níž účinkovali nejčelnější členové pražského „národního“ divadla.

Tak totiž nazýváno nové německé divadlo v královské třídě (nynější ovocný trh), ku kterému byl přičiněním purkrabího hraběte Nostice Rieneka r. 1781 základ položen a které o dvě léta později bylo otevřeno.^[1] Se svými členy dostavil se tentokráte sám ředitel Bulla, který též několika pietami přispěl k oživení domácí té slavnosti.

Zábava pohybovala se v mezích nejpřísnější etiquetty; bylať baronka, jak jsme již dříve poněkud naznačili, vzorem hrdé výstřední aristokratky rázu parukového. Šetření tak zvaného bon tonu zabíhalo u ní někdy až ku škrobenosti, o níž se ani nejpřísnějším kavalírům Ludvíka XIV. nezdálo. Nebyla ovšem o vlas lepší než většina tehdejší šlechty, která považovala se jako indičtí bramínové a perští boncové za zvláštní, bohem vyvolenou kastu, před níž ostatní člověčenstvo je povinno se sklánět a ve prachu kořit.

Vlaská zpěvačka signora Saporiti dopěla právě arii z oblíbené tehdáž Mozartovy opery „La nozza di Figaro“, jíž dobyl ledva třicetiletý Mozart u Pražanů takového vítězství, že rázem zastínil všecka díla tehdejších vlaských maestrů, pohybujících se ve šlépějích Giacoma Corsiho a Ottavia Rinnuciho, že stal se od té doby miláčkem hudby milovného obecenstva pražského. Hlučná bouře potlesku strhla se po přednášce signory Saporiti; patrný důkaz, že i fádní blazeovaná šlechta porozuměla reformatorským snahám velikého mistra.

Mezitím co opremovaní sluhové v bílých copových parukách rozličné pamlsky rozjařeným hostům podávali, přistoupil jakýsi po švihácku oděný pán k řediteli Bullovi, jenž byl právě zpěvačku na klavíru provázel. Byl skoro čtyřicátník, velmi zajímavé, duchaplné tváře a nanejvýš elegantního zevnějšku. Bulla rychle vstal a poklonil se.

„Zde máte, milý řediteli, opět důkaz,“ pravil pán, „jakých úspěchů byste docílil častějším provozováním oper dvorního pana kapelníka. Ti slaďouncí patokáři od Tibery přežili se a obecenstvo práhne v skutku po stravě ušlechtilejší a záživnější.“

„Uznávám to, pane hrabě,“ odpověděl s úsměvem Bulla, „a přesvědčení svoje dal jsem na jevo nejlépe tím, že jsem právě „Figarovu svatbu“ a „Únos ze Serailu“ nesčíslněkráte provozoval. Žel bohu, že máme posad jen jednoho Mozarta a že i tento jediný Mozart je příliš mlád, aby kvantitou svých prací dovedl úplně jeviště ovládnout.“

„Ah, přeháníte,“ namítal hrabě. „Což Benda, Cimarosa a jiní a jiní?“

„Bendova díla zasluhujou ovšem povšimnutí,“ řekl Bulla. „Jeho Romeovi i jeho Medei dostává se mnou patřičného ocenění. Co však se Cimarosy dotýče —“

„Nuže?“

„Myslím, že co posud vykonal, nelze nijak přirovnati k pracím proslaveného Solnohraďana. Není pochybnosti, že jest Cimarosa talent neobyčejný a že vytvoří v krátkém čase díla, jež zbudí obdiv celého hudebního světa, zejména v oboru opery komické. Posud ale nedospěla sláva jeho dál než ku hranicím italským a proto nutno vyčkati času. Kdož jiný byl by radši než divadelní ředitel, aby se geniů druhu Mozartova velmi hojné rodilo! Jich slávou i jeho divadlu slávy přibývá, nehledě ku hmotným výsledkům, jež také nelze podcenit.“

„Nu, co tkne se posledního, myslím, milý řediteli, že si nemusíte stěžovat. Býváť národní divadlo i při kusech pochybnější ceny vždy velmi slušně navštíveno.“

„A přece ne tak, pane hrabě, jak bych si toho přál. Nelze upříti, že dělá Bouda národnímu divadlu velkou konkurenci, čemuž mohlo se zabránit, kdyby se bylo dbalo mých návrhů, kdyby se bylo připustilo, aby v národním divadle též po česku bylo hráno.“

Hrabě se ušklíbl a stáhnuv obočí pravil:

„Posud nevzdal jste se neblahé té myšlénky? Národní divadlo bylo vystaveno pro lepší třídu pražského obecenstva, a vy přece konečně uznáte, že nemohli jsme připustit, aby se chátře tak příliš povolovalo. Víte přece řediteli, jak vám to bylo ve zlé vykládáno, když jal jste se v našem divadle česká představení pořádat, i mám za to, že to nebylo k vašemu prospěchu. Nakolik vím, byla nedělní večerní představení pokaždé prázdna, kdykoli se zároveň odpůldne česky hrálo.“

„Neupírám toho,“ odpověděl Bulla, „ač si nemohu vysvětlit —“

„Snad byste nežádal,“ vpadl mu hrabě do řeči, „abychom se posadili večer do divadla plného nečistých a nezdravých výparů, jimiž odpolední auditorium celou prostoru nakazilo. Snad byste nežádal, abychom ssáli do sebe vzduch dechem pražských kuchařek, dělníků a řemeslníků nasáklý?“

Bulla se usmál.

„Bůh uchovej, pane hrabě!“ pravil ironicky. „Nahlížím, že by to byla velká oběť, které jsem však nikdy nežádal. Činil jsem návrh, aby dva večery v témdni českým hrám byly vyhrazeny.“

„A propadl jste se svým návrhem.“

„Pouze ku své škodě.“

„Nevěřím tomu. Či myslíte opravdu, že má Bouda nějakou budoucnost, že by mohla našemu divadlu uškodit?“

„Jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl Bulla. „Kdyby se hrálo v Boudě pouze česky, nebál bych se konkurence, poněvadž české obecenstvo beztoho národní divadlo nenavštěvuje, však páni ředitelové vlasteneckého divadla vymohli si privilegium na pořádání her českých i německých, a to rozhoduje.“

„Nuže vidíte, milý řediteli,“ pravil hrabě. „Sám nahlížíte škodlivost vlasteneckého divadla a přece, kdykoli se vám příležitost naskytne, bratříčkujete se s těmi přepjatými pány vlastenci z Boudy.“

„Nezapomínám, pane hrabě, k vůli prospěchu, který z divadla chci vytěžit, že jsem rodilý Čech,“ odpověděl Bulla pevným hlasem.

„Ah, tedy také tajný vlastenec?“

„Nikoli, pane hrabě; jsem veřejný vlastenec a nikdy jsem se tím netajil. Jsem vlastencem, poněvadž co Čech považuju to za svou povinnost a poněvadž jsem přesvědčen, že vlastenecké tyto snahy potkají se s výsledkem.“

Hrabě usmál se opovržlivě.

„Nebudeme se o tom hádat, milý řediteli,“ pravil. „Ale upozorňuju vás, abyste měl hlavně svůj prospěch na zřeteli, abyste se ve svém vlastenectví nespouštěl příliš daleko; mohlo by vám to škodit. Prozatím na shledanou, milý řediteli — na shledanou!“

Pokynuv blahosklonně rukou, odkvapil do vedlejší síně, kdež četná společnost velmi živě se bavila. S opovržením pohlížel Bulla za nadutým aristokratem. Tu přistoupil k němu jakýsi mladík velmi příjemného a elegantního zevnějšku a položil mu ruku na rameno. Bulla se obrátil.

„Ah, hrabě Valanov!“ pravil, podávaje mladíkovi ruku. „Slyšel jste snad moji disputaci s hrabětem Pasqualem?“

„Do slova,“ odpověděl tázaný. „Pověděl jste nadutému tomu Prušanovi do pravdy. Obávám se však —“

„Čeho?“

„Což vám skoro nevyhrožoval?“

„Což na tom! Nepotřebuju jejich pomoci. Za půl druhého roku dojde má smlouva a nikdy již mi nenapadne, abych se o divadlo těch vznešených pánův ucházel. Mám toho stavovského předpisování po krk a ohlednu se po divadle, v němž budu moci býti samostatným pánem.“

„Přeju vám štěstí,“ pravil hrabě. „Však hle, ve vedlejší síni je živo. Pasqual přidružil se ku společnosti. Oč, že se žvatlavý ten mluvka vytasí se vším, co jste spolu mluvili. Znám toho pokrytce a nevěřím mu ani za mák. Odpusťte, řediteli, že vás opouštím. Velmi mně na tom záleží, aby mi neušlo jediné slovo, které v salonech paní baronky je promluveno.“

Podav Bullovi přívětivě ruku, odkvapil do vedlejší síně, odkud zazníval nápadně hlasitý smích. Bylo tam shromážděno jádro společnosti, a sice kolem domácí paní baronky Jettenthalové a sličné její vnučky Kamily.

Jako mrazivá, přísná zima vedle rozkvetlého milostného jara vyjímala se babička vedle vnučky. V každém záhybu vrásek babiččiných trůnila přísná ona aristokratická odměřenost a domýšlivost, o níž byli jsme se zmínili, kdežto z veselých a jasných očí Kamiliných zářily ona čilost, lehkost a bezstarostnost, které bývají údělem lidí teprv před nedávnem z dětských střevíčků se vyzuvších. Kamila, ač čítala šestnácte jar, byla chováním svým pouhé děcko, jinak ale honosila se půvabem a vší krásou dospělé panny. Právě neskonalý ten půvab spojený s myslí skoro dětinskou činil tak příznivý dojem, že každý, kdo jenom jedenkráte ji spatřil, musel jí býti nakloněn. Kamila byla všemi ctěna a milována, každý považoval se za šťastna, mohl-li s ní pohovořit. Jen k vůli ní soustřeďovala se všecka vznešená společnost pražská v salonech barončiných, ona jediná byla osou, kolem níž vše ostatní se otáčelo.

Zejména hrabě Pasqual. Platil ovšem za pouhého, a to nejoddanějšího přítele domu, však záměry jeho zasahaly mnohem dál. Posad se s nimi tajil; byl dobrý diplomat ze školy důmyslného, ramenářského Choiseuilla.

Obklopena množstvím mladých kavalírů, přijímala Kamila i tentokráte jejich dvoření, odpovídajíc na lichotivé poklony jak obyčejně přívětivým úsměvem a slovy nelíčenými. Nedaleko Kamily seděla hostitelka baronka Jettenthalová ve společnosti několika starších pánů a dám a jak se zdálo, bavila se i tato skupina velmi dobře.

Náhle rozlehl se ve středu společnosti barončiny souhlasný, hlučný smích. Byl vyvolán jakousi duchaplnou poznámkou barončinou. Jako na povel utichla zábava mladých kavalírů kolem Kamily; vyžadovali spůsob, aby, když baronka začíná být duchaplnou, slovům její sluchu bylo popřáno. V tomtéž okamžiku vešel do salonu hrabě Pasqual.

„Nemýlím-li se, baví se společnost výborně,“ pravil přistupuje k baronce.

„Jistě, velmi dobře,“ zněla odpověď. „Předmět, o kterém jsme se právě rozhovořili, je velmi zábavný, i myslím, že také vás jakožto přítele divadla bude zajímat.“

„Ah, tedy o divadle tu řeč?“

„Ano, o divadle — a o jakém divadle!“ pravila uštěpačně baronka. „Hovoříme právě o těch bláhových komediantech z Boudy.“

„Je-li možná?“ zvolal hrabě. „Toť přicházím k pouhému pokračování rozmluvy, již měl jsem před chvílí s ředitelem Bullou.“

Valanov vešel při těchto slovech do síně. Zaslechnuv poznámku hraběte, přistoupil ke Kamile a významně na ni pohledl. Baronessa odpověděla mu stejným pohledem.

„Považte si, milý hrabe,“ pokračovala baronka, „domýšlivost těch lidí! Poslali mi dnes pozvání k zítřejšímu českému představení.“

Nový smích celé vznešené společnosti provázel slova barončina.

„Toť skutečné domýšlivost bezpříkladná!“ pravil Pasqual. „Ale pochopuju jejich úmysl. Domnívají se, kdyby paní baronka jen jedenkráte Boudu navštívila, že ostatní šlechta by příkladu její následovala.“

„Jamais! Kdož by se tak snížil!“ podotkla přistárlá paní z Vlkánova.

„Byl by to světový skandál!“ doložila jiná.

Skoro každý z přítomných pronesl nějakou „duchaplnou“ poznámku, jejíž smysl byl, že vlastencové z Boudy dopustili se velkého přehmatu. Valanov naklonil se ke Kamile a pravil polohlasitě:

„Co tomu říkáte?“

„Velmi špatné vyhlídky,“ zněla odpověď.

„Bohužel. Však ton, jakým se tu mluví, je nanejvýš urážlivý, a měl bych sto chutí —“

„Čiňte, jak za dobré uznáte! Jednou musí se to stát,“ pravila Kamila a podala mu bělostnou ručinku, na niž hrabě ostatními nepozorován vtiskl jemné políbení.

Nový smích přerušil jejich rozmluvu. Nyní byl to opět hrabě Pasqual, který po příkladu domácí paní snažil se býti duchaplným. Vypustiv nejprve lehkou, vtipem oplývající prskavku, jal se mluviti takto:

„Není pochybnosti, že páni vlastencové konali důkladné porady, nežli se ku smělému tomu kroku odvážili, a nemýlím-li se, jest ředitel Bulla ve plány jejich zasvěcen. Teprva teď chápu smysl jeho slov, jimiž snažil se mne přesvědčiti, že mělo býti jednáno dle bláhového jeho návrhu. Však páni vlastencové se mýlí, domnívají-li se, že lepší část obecenstva a zejména šlechtu svému efemernímu podniku nakloní. Byla by to věčná hanba, kdyby se jediný šlechtic měl státi účastníkem snah tak pochybných a směšných, a proto myslím, že se nikdo s naší strany tak příliš nezapomene, aby vstoupil do domu, v němž dominuje chátra, v němž činí se za dost sprostým choutkám plebejským.“

Hlučná pochvala provázela slova hraběcího řečníka. Tu však předstoupil hrabě Valanov. Líce jeho plály a z očí sršely blesky marně tajeného hněvu.

„Jste příliš příkrý, pane hrabě, ve svém úsudku,“ pravil hlasem rozechvěným. „Mám za to, že by žádného šlechtice nesnížilo, kdyby vstoupil do domu, jejž i Jeho milost císař Josef poctil návštěvou a jehož ředitelům dostalo se od šlechetného panovníka nejvřelejšího uznání.“

Všichni zůstali jako ohromeni. Tato námitka, ač krátká, byla přece tak pádná, že nikdo nedovedl na ni odpovědít. Bylo to nepopíratelné faktum.

Při svém pobytu v Praze navštívil císař Josef skutečně dne 19. října 1786 v průvodu generálů Laudona a Lascyho pověstnou Boudu, při kteréž příležitosti dávána Schikanedrova opereta „Loutníci aneb Veselá bída“ a k tomu pantomie „Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme“. Císař byl s hrou tak spokojen, že daroval hercům dvacet osm dukátů, a brzy na to dostalo se ředitelům^[2] od císaře diplomu, dle něhož směla se Bouda zváti c. k. vlasteneckým divadlem.

Hrabě Valanov spozoroval sklíčenost celé společnosti, a proto dodav si mysli, pokračoval:

„Ano, pane hrabě, sám císař vyslovil se pochvalně o počínání vlasteneckého družstva a závažným diplomem odměnil jeho snahy. Proto myslím, že bychom se měli i my chovati k podniku tomu přátelštěji. Sám vznešený císař podal nejeden důkaz, že obcování se sprostým lidem ho nesnižuje, nýbrž šlechtí. Středověké zásady o mocnosti erbu jsou již dávno překonaným stanoviskem a jest co litovati, že to posud nenahlížíme, kdežto v jiných státech starým těm předsudkům na všech stranách umíráčkem odzvánějí. Nejsem, pane hrabě, přepjatec, nejsem blouznil, jak jste mne kdysi nazvati ráčil; žádám pouze spravedlnost, i myslím, že to pravého šlechtice nehodno, aby se o snahách lidu tak ponižujícím spůsobem vyslovoval.“

„Pane hrabě!“ zvolal Pasqual, který se byl zatím poněkud zpamatoval; i postoupil blíže k smělému řečníkovi.

Ostatní společnost, pozorujíc, jaké následky mohl by míti neočekávaný ten výstup, opouštěla svá sedadla a smířlivými slovy jala se chlácholiti oba soupeře.

Jediná baronka prudce vyskočila, a vrhnouc na Valanova přísný pohled, odkvapila ze salonu. Ostatní dámy zvolna ji následovaly. Též Kamila opustila své místo, a pohlednouc na Valanova s jakousi tajenou bázní, přidružila se k dámské společnosti.

Hrabě Pasqual uchlácholen svými přátely, nabyl opět klidu. Možná, že také mužný a přísný pohled soupeřův tak mocně na něho účinkoval, že nevypustil jediné slovo urážky neb odvety. Usmál se toliko opovržlivě a pravil:

„Nikdy mi, hrabě, nenapadne, abych se s vámi pouštěl do hádky o věcech tak malicherných, a jakož já vám své náhledy nevnucuju, očekávám, že také vy své mi nebudete chtít vnucovat.“

Odkvapil. Valanov zaťal rty a vrhnuv za ním pohled plný opovržení, pravil: „Sketo!“

Brzy po tomto výstupu byla zábava opět v plném proudu. Společnost bavila se až do jedné hodiny s půlnoci, načež někteří, zejména starší páni, jali se opouštěti salony barončiny.

Hrabě Valanov s radostí uvítal příležitost, že mohl se odstranit. Jakoby se nebylo pranic přihodilo, poroučel se domácí paní, která očekávala, že ji bude prosit za odpuštění. Mýlila se. Hrabě nebyl povahou rázu Pasqualova. Srdečněji rozloučil se s Kamilou.

„Babička se na vás horší,“ pravila baronessa.

„Muselo to být,“ odpověděl Valanov. „Nyní znají alespoň moji barvu. Ode dneška budu volným ale jistým směrem pokračovati, jsa silen myšlénkou, že jste mým snahám nakloněna. Kdy se opět spatříme?“

„Kdy vám libo. Jste mi vždy vítaným hostem,“ pravila Kamila, ruku mu podávajíc. Alfred vtiskl na ni jemné políbení a se slovy: „Spěte blaze, na shledanou!“ opustil salony barončiny.

---

1. Národním nazváno jest dle národního, r. 1767 vystaveného divadla Hamburského, v němž Leasing jal se prováděti reformaci německého, na sprostou komedii skleslého divadelnictví.
2. Bouda měla ředitelstvo sestávající ze sedmi členů, o nichž na jiném místě se zmíníme.