Vlastencové z Boudy/II. Pan baron a paní baronka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: II. Pan baron a paní baronka
Autor: Josef Jiří Stankovský
Zdroj: STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 10–16.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na začátku dlouhé třídy na starém městě pražském stál v době našeho vypravování palác baronky Jettenthalové. Nebyl příliš výstavný, ba vyjímal se uprostřed některých sousedních domů měšťanských dosti nepatrně, za to ale převyšoval vnitřní jeho komfort, jakož i život, který v něm veden, mnohé domy i paláce nejzámožnějších a nejproslulejších kavalírů tehdejší Prahy.

Zábavy, koncerty a plesy, které v nádherných salonech baronky Jettenthalové byly odbývány, byly i mimo Praha pověstné, a každý šlechtic považoval za velikou čest, dostalo-li se mu k nim přístupu. Dům barončin byl středištěm vznešeného světa pražského, to jest takového, který se mohl vykázati sebe nepatrnějším erbem. Z lidu měšťanského, či jak vznešená ústa tehdejších velmožů ráda říkávala, „z chátry“ měli do salonů barončiných přístup pouze někteří čelnější herci pražského německého divadla, ovšem ne co hosté, nýbrž co placení šaškové, od nichž žádáno, aby panstvo svým uměním bavili a rozveselovali.

Ještě před rokem byl dům baronky Jettenthalové obyčejným domem měšťanským a patřil zámožnému starému mládenci, známému vlastenci Václavu Jiříkovi.

Jiřík nezdědil ho po svých rodičích; byl to výtěžek jeho dlouholeté, poctivé práce; nepoutaly ho k němu nijaké rodinné povinnosti či upomínky a proto se ani chvíli nerozmýšlel, když dostavil se k němu jednoho dne kupec, který nabízel mu za dům o značnou částku více, nežli zač ho byl před lety koupil. Člověk, jenž koupi prostředkoval, byl domácí správce baronky Jettenthalové, která posud na venkově, na svých statcích žila.

Brzy po uzavřené koupi stěhovali se Jiřík a všichni jeho nájemníci z domu, z čista jasna na šlechtický palác povýšeného. Místo nich shrnulo se do něho nesčíslné množství rozličných řemeslníků a dělníků, a než minuly dva měsíce, byl vnitřek proměněn v nádherný palác. Z venčí nečiněno mnoho oprav. Budově dostalo se pouze nového hnědého nátěru a nových dubových, bohatě pozlacených vrat, nad něž zavěšen z mramoru tesaný erb baronky Jettenthalové. S nastávající zimou přestěhovala se nová majetnice do Prahy a hned první den rozvinul se v něm život, o němž jsme se výše zmínili. Barončin příchod do Prahy zahájen skvělou domácí slavností.

Baronka Jettenthalová, paní bezmála šedesátiletá, prožila skoro celý svůj život na venkově. Co dívka dvacetiletá provdala se z ohledů konvenienčních za barona z Jettenthalu, jehož ani za mák nemilovala. Následky takového poměru počaly se záhy jeviti.

Baron, jenž byl v celém šlechtickém světě znám co veselý a dobrodružný kavalír, znechutil si venkovskou samotu, která mu barončinou chladností ještě více byla strpčována. Aby měl za své trudné postavení alespoň nějakou náhradu, zajížděl brzy do Prahy, brzy do Vídně. Z počátku zdržoval se tu jenom krátký čas, ale později si to rozmyslil a přestěhoval se na dobro do Prahy, odkud nyní, ovšem že velmi zřídka a jenom z povinnosti ku své manželce dojížděl.

Baronka ničeho proti tomu nenamítala, ba zdálo se, že je úplně spokojena, neb za nepřítomnosti pana manžela odbývány jsou na zámku velmi často hlučné zábavy, k nimž dostavovali se všichni šlechticové z nejbližšího okolí. Jako baron v Praze, počínala si baronka na venkově. Nestarali se o sebe a byli šťastni.

Asi po dvou letech rozkošného toho manželství porodila baronka dcerušku. Mělo se všeobecně za to, že tento případ přiměje barona k návratu a že snad otcovské povinnosti připoutají ho ke krbu domácímu. Bláhovci, kdož to mysleli! Baron uvykl již svobodnému svému stavu příliš, aby se znovu vrhal do pout stavu manželského. Byl větroplachem v pravém slova smyslu i zamítal konání všech rodinných povinností, jako by ho pranic k domácímu krbu nepoutalo. Proslýchány o původu malé baronessy prapodivné věci, které i k baronovu sluchu zaletly, a proto nelze se diviti, že věnoval svému otcovství tak málo pozornosti.

„Co mi po dítěti, které, kdož ví, je-li mé!“ prohodil ve své lehkomyslnosti a s dvojnásobnou chutí oddal se veselému živobytí. Jen k vůli světu zajížděl jako posud několikráte za rok na venek, aby se tam týden, někdy i dva týdny pozdržel, načež opět do Prahy pospíchal, kdež kynul mu život plný dobrodružství a radovánek.

Baron byl náruživým milovníkem divadla a zároveň štědrým mecenášem veselé divadelní chásky, která tenkráte se svým principálem Schröderem v nové zřízeném divadle v Kotcích své umění prováděla. Že přízeň jeho zejména k ženským členům Koteckého divadla se vztahovala, netřeba zvláštními argumentacemi dokazovat.

Rovněž tak vesele žila baronka, ni za mák na vdovecký svůj stav si nestěžujíc. Vychování dcerušky svěřeno gouvernantkám a zábavy i plesy střídaly se na zámku jako dříve. Šťastná chladná, modrá krev!

Minulo mnoho let. Poměr mezi baronem a baronkou ani dost málo se nezměnil; za to ale změnil se poměr mezi matkou a dcerou.

Baronessa dospěla ve velmi sličnou a půvabnou dívku; všecky projevy úcty a nadšení, jichž se až posud matince dostávalo, přeneseny jsou z čista jasna na dceru. To paní baronku zabolelo. Vždyť čítala teprva čtyřicet let a již měla ustoupiti z bojiště, na němž dobyla tolik skvělých vítězství! Zbudila se v ní žárlivost, skutečná žárlivost, která byla tím směšnější, čím více množili se nápadníci baronessy Henrietty. Však těmto mukám matčiným dostalo se z nenadání úlevy. Jednoho dne dostavil se pan baron a vysvětlil své choti, že by bylo na čase, aby se baronessa ohledla trochu po světě, aby totiž poznala vznešený život velkých měst, kdež nebude nesnadno nějakého ženicha jí zaopatřit.

Baronka neodmlouvala, naopak byla tomu ráda, že sokyně její dostane se na nějaký čas, možná také, že na vždy z domu, kdež pak bude opět vládnouti co neobmezená paní a královna. Ihned činěny přípravy k odjezdu a za málo dní opustila Henrietta se svým otcem venkov. Uchýlili se nejprve do Vídně, pak do Prahy. Henrietta užívala světa. Jak? Poměry její rodičů a její vychování jsou nám dostatečnou odpovědí. Hřích plodí zase jenom hřích. —

Uplynul skoro rok, co matka svou dceru neviděla. Byl-li již dříve poměr mezi oběma cizí a škrobený, byl jím nyní u větší ještě míře, neb ani odcestování Henriettino nebylo již s to, aby si baronka zjednala ve svém domě totéž postavení, jakému se dříve těšila. Zábavy na zámku pozbývaly co den půvabu, ctitelové baronky řídli vůčihledě, i musela se konečně s povzdechem přiznati, že již to nejde, jak to chodívalo. Zub času hlásil se patrně ku svému právu.

Paní baronka stala se rozmrzelou, však vidouc, že doba její slávy už minula a že bude muset dáti životu svému jiný směr, podrobila se konečně vůli neuprosného osudu. Přála si skoro, aby se Henrietta vrátila, aby jí pomohla snášeti trpkou a nudnou samotu. Přáni její vyplnilo se.

Henrietta vrátila se za nedlouho na venek, ale ne ku veliké radosti vznešené své matky. Přišla, aby na jméno této přísné aristokratky uvalila největší hanbu, která ji vůbec mohla stihnouti. Brzo po příjezdu baronessy stala se jedenačtyřicetiletá paní baronka — babičkou. Však nedosti na tom. Narození vnučky bylo zároveň příčinou smrti dceřiny. Henrietta dadouc děcku život, sama se s ním rozloučila, aniž by byla přes všecko nalehání barončino vyzradila, kdo je otcem její dítěte.

Tajemství, na jehož vypátrání baronce velmi mnoho záleželo, spočívalo ovšem také v rukou baronových, jehož ochraně Henrietta byla svěřena, než i v tomto případě byl jí krutý osud nepřítelem. Když se totiž dopisem na svého pana manžela obrátila, aby jí podal vysvětlení této záhadné a hanbyplné události, nebylo již barona v Čechách. Málo dní po příjezdu Henrietty obdržela baronka od svého chotě z Paříže datovaný list, v němž jí sděloval, že byl v Praze zapleten v nevyhnutelný souboj, ve kterém protivníka svého probodl, a proto že bez rozloučení se opustil Čechy, aby unikl ramenu trestající spravedlnosti.

Všecky tyto rány krutého osudu účinkovaly konečně přece na baronku, že změnila posavadní směr svého života. Hanba zemřelé dcery nezůstala ovšem nikomu tajna a již to odvrátilo mnohého z její dřívějších ctitelů od mladé babičky. Ač případy takové mezi šlechtou nezřídka se přiházívají, měli jí to přece mnozí za zlé, hlavně proto, že nedovedla hanbu své dcery před světem zatajiti, jak to jiní ctihodní členové vyšší aristokracie dělávají.

Baronka skutečně se polepšila. Aby unikla všem pomluvám, přestěhovala se na druhý svůj statek v severních Čechách, kdež oddala se zcela své malé vnučce, jakoby chtěla nahradit, co u své dcery zanedbala.

Asi za rok po této události obdržela od známého pařížského notáře zprávu, že její manžel následkem rány, jistým Angličanem v souboji utržené, zemřel; k ní přiložen také vlastní dopis baronův, jejž byl den před svou smrtí napsal.

„Jako dobrodruh jsem žil a tak jsem také zahynul. K vůli ženě zabil jsem v Praze člověka, k vůli ženě byl jsem zabit.“

Těmi slovy psaní začínalo. Dále prosil baronku za odpuštění a ku konci sděloval, že příčinou souboje, pro který Čechy musel opustit, byla nešťastná jich dcera Henrietta; protivník, jenž padl, nebyl nikdo jiný než Henriettin svůdce.

S dychtivostí zimničnou pokračovala baronka v předčítání osudného dopisu, kojíc se nadějí, že konečně dozví se jmena otce své malé vnučky. Dozvěděla se ho. Však sotva že je přečtla, sklesla jako hromem omráčená do křesla a drahná uplynula doba, nežli opět smyslů nabyla. —

Uplynulo opět mnoho let. Malé děvčátko rozvinulo se pod bedlivým dozorem babičky ve sličnou a půvabnou dívku. Událost, která se před šestnácti roky přihodila, byla úplně zapomenuta a opět sjížděli se k vůli spanilé vnučce baronky Jettenthalové okolní kavalíři na zámek.

Baronka svou vnučku z celé duše milovala, zahrnujíc ji vší láskou, kteréž byla své dceři buď z lehkomyslnosti, buď z nerozumu odpírala. Nahlížela, že ona jediná byla příčinou hanby Henriettiny, která by se byla jistě nepřihodila, kdyby byla co pravá a dobrá matka o svou dceru pečovala, kdyby ji nebyla svěřovala rukoum bezcitných placených gouvernantek a posléze rukoum dobrodružného, lehkomyslného barona.

Baronka činila vše, co své vnučce na očích viděla, a proto se také ni dost málo nevzpírala, když jí Kamila — tak se totiž mladá baronessa jmenovala — přednesla žádost, že by ráda poznala Prahu a že by snad neškodilo, kdyby se občas ve hlavním městě zdržovaly. Pouhé Kamilino přání stačilo, aby ve krátkém čase bylo splněno. Domácí správce barončin odejel do Prahy a již za několik dní vrátil se se zprávou, že je kupní smlouva s pražským měšťanem Jiříkem vyhotovena a že okamžitě bude přikročeno k pracím, které měly prostý dům měšťanský přeměniti v palác šlechtický.

Baronka Jettenthalová byla dosti zámožná, aby mohla ve hlavním městě vystoupiti se vší okázalostí. Tentokráte nečinila to k vůli sobě, nýbrž k vůli spanilé vnučce, a skutečně se jí také podařilo, že dovedla zřetel celé vznešené Prahy k domu svému obrátit.