Vlastencové z Boudy/I. Historické rozhledy

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
	I. Historické rozhledy	II. Pan baron a paní baronka

Údaje o textu
Titulek:	I. Historické rozhledy
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 5–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vlastencové z Boudy!

„Divný název!“ řekne asi mnohý čtenář. Ano, divný název, divný jako probuzení se národa českého z dvěstěletého, spíše smrti podobného spánku, v nějž byly ho nekonečná laskavost rozličných vlád svými edikty a jezovitská zběsilost svými dragonádami ukolébaly a z něhož procitl spůsobem skoro zázračným.

Slavná byla minulost národa českého před bitvou bělohorskou, děsná a truchlivá byla po zahájení Ferdinandovy protireformace. Tak zvané obnovené zemské zřízení a prohlášení království českého za dědičné v rodu Habsburském byly posledním hřebem do rakve české samostatnosti.

Jest jistě každému známo, jakých chopil se Ferdinand II. po bitvě bělohorské prostředků, aby „odbojné a kacířské“ Čechy potrestal, aby je uvedl do lůna „samospasitelné“ církve katolické. K velikému uspokojení přesvědčil se ještě za svého živobytí, že protireformační jeho dílo úplně se zdařilo, že zanechává svému nástupci národ seslabený, k jehož úplnému pokoření nebylo již ani za mák třeba železné oné ruky, jakou vládl přísný učeň pátera Lamormaina.

Již za vpádu vítězných Sasíků (r. 1631), v jichž průvodu čeští exulanti na krátký čas do Čech se vrátili, byla tvářnost pokořené země tak změněna, že vrátivší se vypovězenci strnuli. Krátká doba desíti let stačila, aby protestantské, pro svobodu nadšené Čechy staly se zemí nejbídnějšího pokrytství a patolízalství. Již pouhý zevnějšek připomínal vládu vítězného Říma a zbuzoval útrpnost nad duševní pokleslostí nešťastného národa.

Kamkoli oko popatřilo, spatřovalo známky odporného díla, jež počestní učedníci španělského vojína kněze Ignáce z Loyoly v život uváděli. Nebylo zejména v Praze domu, na němž by nebyl připevněn křiklavými barvami vyvedený obraz některého svatého s obligátní věčnou lampičkou; zvláštní oblibě těšily se však obrazy mariánské, jakož byl vůbec kultus mariánský hlavní pákou, jíž svatí otcové řádu tovaryšstva Ježíšova znečištěná srdce kacířských potomků Husových a Jeronymových otvírali. Skloněné týly, sepjaté ruce a odřená kolena byly charakteristickou známkou znemravnělých potomků někdejších božích bojovníků a českých bratří. Slovem: kacířské Čechy byly, či tvářily se alespoň katolickými.

Nelze se tomu diviti. Jádro národa bylo ze země vypuzeno, v zemi zůstali pouze lidé, kteří prosti každé mravní ceny, sklonili by šiji třebas před pohanem, kdyby to jich prospěch vyžadoval, lidé zvrhlí a všem šlechetnějším citům nepřístupní; zejména cizinci, kteří hned po bitvě bělohorské houfně do Čech se tlačili, aby se obohatili jměním a majetkem těžce pokutovaných exulantů. To platilo zejména o šlechtě. Stará česká šlechta byla buď povražděna neb vypovězena, statky její královským fiskem zabaveny a nejpověstnější dobrodruzi nastoupili na její místo.

Nástupcové Ferdinanda II. neměli skutečně velkou práci, aby ten malý zbytek českého národa vůli své podřídili. Výdatných pomocníků našli v páterech jezovitech, kteří spůsobem Koniášovským ničili vše, co jen z daleka českým jménem zavánělo. Všecky prostředky, jimiž působí se na ducha lidského, octly se v jejich rukou; byli výhradnými pány kazatelen a kolejí, ano i všecky nižší školy svěřeny jsou jich dozoru. Jaké ty školy byly, je známo. Z doby té pochází pořekadlo: „cantores amant humores“, patrný to důkaz, jakým lidem svěřováno vyučování české mládeže.

Výsledky byly v každém ohledu uspokojivé. Cizáctví a pokrytství nabývaly co den větších rozměrů, a nežli uplynulo jedno století, dospěl český národ tam, kde si ho šlechetní učitelové míti přáli: byl poněmčen, byl více nežli katolickým — nebyl českým národem.

Duševní tato otupělost a zmalátnělost trvala celých sto a padesát let, nebo teprv doba Josefínská zahájila jakýsi obrat k lepšímu, ovšem toliko v ohledu náboženském. Život národní byl již dávno ochromen a čeština udržela se pouze v příbytcích lidu nejsprostšího, jsouc ze všech úřadů a škol nadobro vyloučena. Však i tyto náboženské opravy nezůstaly v ohledu socialním zcela bez účinku. Zrušením řádu jezovitského (r. 1773), ještě více ale prohlášením tolerančního patentu (r. 1781) nastal i v Čechách nový, utěšenější život; lid poprvé ucítil, že mu dovoleno svobodněji myslet, a již to bylo značným vítězstvím ducha systematicky utlačovaného.

Byloť na mnoze již známo, jaký obrat stal se v jiných zemích vystoupením slavných myslitelů: Rousseaua, Voltaira, Descartesa, Spinozy, Pombala a j., neb výsledky duševní jich práce šířily se již po celé Evropě, a konečně i Rakousko v ustavičné temnotě udržované, musilo se vlivu tomu podrobit. Bylo ovšem pro Rakousko velikým štěstím, že dostalo se mu touž dobou panovníka tak důmyslného, lidumilného a šlechetného, jakým byl císař Josef II.

Josef pochopil ducha své doby úplně, ano pochopil jej více, než bylo snad potřebí, neboť pouze přenáhlenost a zimničný chvat, s jakými vrhl se na provádění časových oprav, zmařily úplný výsledek záslužné jeho práce. Jen o něco méně horlivosti a o něco více vypočtěnosti a Josef mohl býti nejslavnějším panovníkem světa. I to, kterak v Čechách jal se vystupovat, bylo poněkud přenáhlené; však dobro, které spůsobil, úplně dává zapomenouti na jediný poklesek, jejž ostatně Josef později sám nahlédl, čímž pojistil si zaslouženou a vděčnou památku v srdcích lidu českého. Všeobecná centralisace a germanisace Rakouska, kterouž provésti zamýšlel, potkaly se všude s největšími obtížemi.

Oblíbený tento plán Josefův zavdal zejména v Čechách k tomu příčinu, že umrtvený život národní probudil se téměř přes noc z dlouholetého spánku. Vyskytla se malá hrstka vlastenců, kteří rozpomenuli se v nejkrutější tísni na slavnou minulost národa českého a kteří, vidouce, že má jim poslední rána býti zasazena, zmužili se ještě jedenkráte, volajíce: „Ustaň! My posud žijeme.“

Byl to výkřik zoufalý a vlastencové sami nevěřili, že by ho na příslušném místě bylo dbáno; ale jako tonoucí chytá se stébla, tak chopili se této příležitosti a s velikým namaháním dopluli ku břehu spásy. Vláda, řídíc se zděděnými tradicemi, nepodala jim ovšem ruky pomocné; co činili, činili na svůj vrub, sami na sebe jsouce odkázáni, na svou píli a železnou vytrvalost.

Nebudeme se o tom rozepisovati, jakým spůsobem první buditelové národa českého k obtížnému tomu dílu přikročili a jakých prostředkův užili, aby se nějakého úspěchu domohli. Byla to práce Herkulova, a velikého sebezapření bylo třeba, aby tento český Augiášův chlév alespoň poněkud byl vyčištěn. Oni obrovskou tu práci ovšem nevykonali, však naznačili svým nástupcům prostředky, jakými na počaté dráze mělo býti pokračováno.

Jedním z hlavních a nejvydatnějších prostředků byla Bouda.

Tak totiž nazýváno prkenné divadlo, které stálo uprostřed koňského trhu (nynějšího Václavského náměstí), a v němž soustřeďovalo se vše, co posud k českému jménu se hlásilo a za svou mateřštinu se nestydělo.

Bouda byla paladiem tehdejších vlastenců; pro ni výhradně pracováno, pro ni namaháno se, a ne bez výsledků. Neslať tisíceronásobné úroky, oživujíc vše, co již za mrtvé považováno, tvoříc národ, o němž všeobecně myšleno, že jest s povrchu zemského vyhlazen.

Nazýváme nyní onu dobu dobou naivního vlastenectví; však bylo by nám věru lépe, kdybychom si byli trochu toho naivního vlastenectví i pro nynějšek zachovali. Byloť to vlastenectví ryzé, čisté, vlastenectví neznající osobních prospěchů, vlastenectví, které jediné může zabezpečit naši existenci.

Přál bych milému svému národu, aby rodil jen syny takové, jakými byli naivní vlastencové z Boudy.