Vlastencové z Boudy/IV. Komediantský stůl

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
III. Ve vznešené společnosti	IV. Komediantský stůl	V. Pruští dobrodruzi

Údaje o textu
Titulek:	IV. Komediantský stůl
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 27–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zábava rovněž tak veselá, jen že mnohem srdečnější a nenucenější rozvinula se téže noci sylvestrové v pověstném starém pivovaře u Šturmů na uhelném trhu.

Starý tento pivovar, ve kterém nalezá se teď oblíbená a hojně navštěvovaná kavárna a čajovna, připomíná se již r. 1407. Tenkráte náležel staroměstskému radnímu Jeronymu Škrobovi a slul „u zlatého vinného keře“. Názvu „u Šturmů“ dostalo se mu teprva v předešlém století a sice dle tehdejšího majitele Ferdinanda Šturma z Hiršfeldu. Jako tehdáž, byla i v nynějším století, zejména v letech čtyřicátých hospoda u Šturmů středištěm všech synů rozmarných múz a stala se i proto neméně pověstnou, že v ní posluhoval sklepník Václav, který byl zajatci Svatohelenskému tak nápadně podoben, že mu v celé Praze jinak neříkáno, než Napoleon.

V době našeho vypravování byl neobmezeným pánem tohoto tělo i ducha posilňujícího ústavu bachranatý Tadyáš Jitrnička, svého řemesla bývalý řezník a vlastenec od kosti. Tadyáš, či jak mu hosté jeho říkávali „tlustý Tadyášek“ byl vzorem hostinského, dbaje vždy o to, aby navštěvovatelé jeho krčmy byli řádně a lacině obslouženi. Proto mu také štěstí přálo; jeho hospůdka byla vždy hojně navštěvována, a co nejvíce platilo, lidmi, kteří nikdy nehledí na krejcar, kteří, jak říkáme, rádi pustí chlup.

Veselá cháska divadelních umělců z Boudy byla každodenním hostem tlustého Tadyáška; k nim přidružil se značný počet literátů, divadelních enthusiastů, zejména vlastenců, jež poutala páska upřímného přátelství s herci c. k. vlasteneckého divadla.

Jitrničkův lokál byl dnes jakoby nabil; zvláště tak zvaný komediantský stůl, kolem něhož dvacet osob pohodlně mohlo zasednouti, byl úplně obsazen. V čele nalezali se koryfeové tehdejší chudičké literatury: oba bratří Václav a Ignác Thám, Tandler, Majober, Šedivý, Štván a Stúna, z nichž byli někteří zároveň členy vlasteneckého divadla. Doleji zasedali všickni čelnější členové Boudy, zejména spoluředitelové sedmičlenného družstva: Antong, Séve, Görner a herci Hepster, Seidel, Kvirins, Stětka, Günther, Kohout, Brychta a jiní; nejdoleji pak někteří maecenášové divadla, mezi nimiž vynikal svou mohútnou postavou pražský měšťan Václav Jiřík, bývalý majitel paláce Jettenthalského. Ostatní menší stoly, jichž tu byl počet nemalý, byly obsazeny podřízenějšími členy vlasteneckého divadla, jakož i mnohými ctiteli a navštěvovateli pověstné Boudy.

V prostranné jizbě panoval hluk v pravém slova smyslu pekelný. Zpěv, smích a křik střídaly se o překot, a když rafije na velikých dřevěných hodinách nad komediantským stolem dospěla ku dvanáctce, rozvlnila se veselost a rozjařenost plným proudem. Nastalo objímání, gratulování, sklenice zařinčely a celá společnost připíjela na uvítání nového roku. Když se hluk poněkud utišil, povstal statečný Jiřík a jal se mluviti:

„Drazí přátelé a vlastencové! Právě tomu rok, kdy sedíce jako dnes pospolu, vřelými přípitky oslavovali jsme příchod roku, který měl vyplniti dávné naše naděje a tužby, který měl nás uvésti z bídného podruží do příbytku volného a samostatného. Skvělé byly naše naděje, ale skvělejší je jejich vyplnění. Jaký rozdíl mezi dneškem a lety minulými! Když dovoleno nám před dvěma roky, že smíme uspořádati v Nosticově národním divadle — sit venia verbo — české představení, mysleli jsme, že stojíme na vrcholu svého snažení. Co svátek národa českého oslavovali a opěvali jsme provozování „Štěpána Fadingra“,^[1] netušíce ani ve snu, že v neúplných dvou letech budeme hráti ve vlastním, skrovném sice, ale přece vlastním divadle. Když milý náš přítel Zdobnický^[2] poprvé prohodil, abychom se uchýlili k císaři s prosbou, by dovolil nám postaviti milou naši Boudu, lekli jsme se skoro smělé té myšlénky, a hle, stala se skutkem. Císař vyslyšel spravedlivou naši žádost a tím zřejmě vyslovil, že nepovažuje nás za mrtvé a že si přeje, aby se jménu českému dostalo nového oslavení. I letošního roku, navštiviv naše divadlo a obdarovav je svým patentem, znova toho dokázal, a proto, drazí přátelé a vlastencové, připíjím na zdraví šlechetného našeho panovníka!“

„Vivat Josephus secundus!“ zvolala nadšeně celá společnost.

„V druhé řadě připíjím všem,“ pokračoval Jiřík, „kdož se k tomu přičinili, aby drahá naše mateřština na jeviště byla uvedena, zejména statečnému Bullovi, Höpflerovi a Zdobnickému.“

„Vivant!“ opakovala celá společnost a nový jásot rozlehl se jizbou. Když se hluk poněkud utišil a všichni opět svá místa zaujali, ujal se slova Václav Thám, toho času nejpilnější a nejdovednější spisovatel dramatický a hlava vlasteneckého divadla.

„Zlatá slova prohodil jsi, Jiříku,“ pravil. „Úspěch, kterého jsme v tak krátkém čase dosáhli, je veliký, a divím se v skutku, že také dnes nezadrnčela harfa některého našeho Horace, jenž by byl spustil nový variant na staré thema:

„Plesej Praho, jsme zvolali,
jak nás Bulla naučil
Thalii česky rozmlouvat,
cnost chválit a zlost pomlouvat.“

Hlučný smích provázel slova Thámova. Bylať narážkou na roztomile naivní „báseň“, která k oslavě českého představení „Štěpána Fadingra“ byla složena.

„Toť právě nejlepším důkazem našeho pokroku,“ pravil vždy vážný a málomluvný Václavův bratr lexikograf Ignác.

„Ovšem,“ doložil Majober. „Ty doby již minuly, kdy jsme se rozličnými básněmi a písničkami vzájemně podkuřovali, dodávajíce si zmužilosti a odvahy. Každý z nás má nyní vytknutý cíl, a bylo by směšné, abychom si z vlastenecké lásky i na dále dělali poklony.“

„Ba že tak!“ přizvukovali jiní.

„A přece, pánové, ani tentokráte tomu neujdete,“ přerušil je Jiřík. „Neměl bych to sice vyzradit, abych poctivému našemu poetovi z Poříče radost nepokazil —“

„Ah, Melezinek! Melezinek!“ voláno o překot a na tváři pánů literátů objevil se lehký úsměch.

„Ano, pánové, jako každý rok, naladil Melezinek i letos svou domácí harfu, aby vám věnoval svůj obvyklý „dar nového roku“. Při zítřejším představení bude tento nový výrobek Schönfeldské impressí všem vlastencům rozdáván.“

„A znáte ho? četl jste Melezinkovu báseň?“ tázali se zvědavě někteří herci, jimž dovedl Melezinek ve svých verších vždy zalichotit.

„Arci že četl,“ odpověděl Jiřík. „Dnes večer mluvil jsem s naším poetou v jezuitské ulici; vycházel právě z tiskárny, nesa pod paží ohromný balík své nejnovější básně, již dal ve 4000 exemplářích svým nákladem tisknouti.“

„Šlechetná duše!“ pravil Václav Thám.

„Činí co může, a myslí to poctivě,“ přizvukoval Majober.

„Kéž bychom měli hojnost vlastenců takových!“ doložil spisovatel Šedivý.

„Nu — a ta báseň?“ naléhal spoluředitel a herec Antong, jenž byl se svou paničkou, madame Antongovou ve zvláštní přízni „básníka“ Melezinka a vším právem se domýšlel, že i tentokráte nějaký veršík mu bude věnován.^[3] „Libo-li vám, pánové, přečtu ji,“ řekl Jiřík. „Dostal jsem od Melezinka první exemplář.“

„Výborně! Výborně!“ voláno se všech stran, při čemž vynikaly zvláště zvučné hlasy pánů aktérů.

Jiřík vytáhl z hluboké kapsy květované vesty složený výtisk a zvučným hlasem jal se čísti:

„Veselme se vlastencové,
zpívejme zas chvály nové,
neb kdož neví, že řeč Česká
zavržena byla všecka?
Ta zas skrze mnohé pány,
zvláště skrze bratří Thámy
přichází teď k zvelebení
a jako z mrtvých vzkříšení.“

„Výborně! — Vivat poeta laureatus! — Ať žije náš nový Lomnický z Budče!“ přerušilo celé shromáždění předčítajícího Jiříka. Uplynula delší doba, nežli se hluk a smích, Melezinkovou naivní básní vyvolaný utišil.

„Silentium! Pokračovat!“ ozval se Antong, jenž nebyl tak vyběračný jako páni literáti a jenž obsah i jeho jméno v sobě uzavírající cenil výše než sebe lahodnější formu.

Opět chystal se Jiřík k předčítání; tu otevřely se dvéře a do jizby vešel muž ve plášť zahalený, s kloboukem do čela vtlačeným. Všichni upřeli zraky na nově příchozího.

„Hrabě Valanov! Hurra!“ zvolal celý komediantský stůl, když nový host klobouk sejmul a do prostřed jizby postoupil. Nejblíže sedící opustili rychle svá místa a na přivítanou podávali mu ruce. Kdežto úslužný Tadyášek odnímal mu posněžený plášť, sestrkovali ostatní židle, aby nový host mezi ně mohl přisednouti. Zasedl bez dlouhých okolků v čelo stolu mezi oba Thámy, kteří mu se zvláštní srdečností ruce tiskli.

„Věru spíše spasení byl bych se nadál, nežli vaší návštěvy, pane hrabě!“ zvolal Jiřík.

„Sám jsem nemyslil, že ještě dnes octnu se mezi svými přátely,“ odpověděl Valanov. „Však prosím, milý Jiříku, nechte nyní hraběte hrabětem! Pro tuto noc a pro vás všecky jsem pouze Alfredem.“

„Výborné!“ přizvukovali všichni.

„Nyní pověz, milý příteli, co tě k nám přivádí?“ ujal se slova Václav Thám, když se hluk poněkud utišil. „Myslil jsem, že prožiješ sylvestrovou noc mezi vznešenou společností.“

„Mimo nadání skončila se zábava dříve,“ odpověděl Alfred, „a to k mé spokojenosti; tím poskytnuta mi alespoň příležitost, že mohu ještě dnes zpraviti své přátele o výsledku jejich pozvání.“

„Věru-li? — Jak bylo přijato? — Co tomu říkali ti vznešení Nosticovci?“ tázáno se o překot.

„Účinek dal se předvídat,“ vece Alfred. „Všeobecné zbouření a volání: ‚Jaká smělost! Jaká opovážlivost!‘ — Na to však vyhodil jsem první pumu a boj jest zahájen. Půjde to do tuhého; jsem přesvědčen, že vůdce našich partisánů z dlouhé třídy, hrabě Pasqual hned za jitra poběhne k purkrabímu, aby vyvezl z jeho arsenálu potřebnou zásobu zbraně a munice.“

„Šťastnou cestu! Však nejsme dnešní, abychom se dali lecjakýms berlínským hastrošem zastrašit!“ zvolal Jiřík. „Nemáme sice žádných Daunů, ale na Kolín jsme ještě nezapomněli. Povede se mu jako jeho velikému králi šňupákovi.“

„Hoho, milý Jiříku, jenom ne tak z prudka,“ přerušil rázného měšťana Václav Thám. „Jiná doba — jiné zbraně. Znám ty panáky a přisvědčuju našemu příteli Alfredovi, že budeme se muset notně ohánět. Až posud pohlíželi na naše počínání mlčky a s opovržením; teď ale, když vidí, že začínáme se hýbat a že chceme něco víc, než abychom byli pouze trpěni, svolají celé nebe i peklo proti nám do boje.“

„Co mohou dělat?“ odsekl Jiřík. „Císař je nám nakloněn a přízeň lidu je na naší straně; poctivého Čecha nikdy nedonutí, aby opustil Boudu a bavil se jejich vlaskými a německými hatlaninami, kterým beztoho nikdo nerozumí. Jak se nyní věci mají, je těžko s naší Boudou zápasit, leda by svým kočům, lokajům a kuchařkám pojistili v národním divadle stále abonoment.“

Všeobecný smích provázel neomalená slova Jiříkova.

„O tom si ještě promluvíme,“ řekl Alfred. „Je jisto, že pravý boj teprva nastává a že nás čeká kus notné práce, chceme-li z něho vyjít co vítězi. Dnes však nekalme si rozmar a připijme si raději na šťastnou, lepší budoucnost!“

„Souhlasím!“ zvolal Jiřík a první pozvedl naplněnou sklenici. „Ať žije, co nám milo! Ať zhyne, co snahám našim na úkor!“

Všichni souhlasili s tímto přípitkem. Sklenice zařinčely.

„Probůh, pánové, pomozte!“ ozvalo se náhle mezi dveřmi a téměř bez dechu vrazil tlustý Tadyášek do jizby. Udiveni upřeli všichni zraky své na vyděšeného krčmáře.

„Co jest? Co se stalo?“ zvolali někteří, opouštějíce sedadla.

Tadyášek founěl jako kapr a mávaje ve vzduchu tučnýma rukama, dával znamení, že odpoví, jakmile jen dechu nabude.

„Pánové — pomozte!“ mluvil přerývanými slovy. „Přede dveřmi na ulici leží člověk a ani nedýše.“

Polekaní posluchači vypukli v hlasitý smích.

„Aby vás husa kopla, Tadyášku!“ rozkřikl se Jiřík. „Tak nás polekat k vůli lecjakému kmotru z mokré čtvrti, který ve svém nadšení pro svatého otce Sylvestra přebral, že nemůže dál!“

„Ó ne, ne!“ odmlouval Tadyášek. „Není to opilec, tomu já rozumím. Jak povídám, ani nedýše. Stala-li se před mým domem vražda — Kriste pane — to opletání! Pánové, prosím vás, pomozte, abyste mohli dosvědčit, až to k tomu dojde, že přišel zavražděný z jiné hospody a že poctivý Tadyášek za nic nemůže.“

Smíchem odpověděla rozjařená společnost na vyzvání bázlivého krčmáře; aby však úzkost jeho umírnili, nabídli se někteří, že budou mu po vůli. Mezi nimi byl také Jiřík. Vzav světlo se stolu vyšel s několika přátely za polekaným Tadyáškem. S napnutím očekávali zůstalí výsledek jejich výpravy.

Neminuly ani dvě minuty, když otevřely se opět dvéře; napřed kráčel Tadyášek se světlem a za ním čtyři jeho hosté nesoucí bezvládné tělo chatrně oděného muže. Všickni, jenž byli v jizbě zůstali, opouštěli rychle svá místa. První přitočil se k nosičům Václav Thám; sotva ale pohledl na člověka v rukou jejich spočívajícího, uskočil nazpět a zvolal:

„Spravedlivý bože! Toť Brunián!“

„Ano, přátelé, náš starý, poctivý Brunián,“ pravil Jiřík. „Však není času nazbyt; rychle nějakou lenošku!“

Okamžitě byl rozkaz Jiříkův vykonán, načež Tadyáškovi hosté složili své břímě zvolna do křesla.

Byl to muž skoro padesátiletý; tvář jeho byla vyhublá, čelo vráskovité a přes šiji splývaly mu dlouhé, řídké, značně prošedivělé vlasy. Oděn byl lehkým odřeným kabátem, krátkými po kolena sahajícími spodky manšestrovými, jichž barva nedala se pro samou ošumělost ani určiti, a popelavými punčochami v záplatovaných střevících; na jednom střevíci byla posud přezka, druhý ozdoby té postrádal. Slovem: vůči kruté zimě prosincové byl oděn velmi filigránsky, vyjmeme-li huňatou, vysokou čepici a několik loktů dlouhý šál, jenž jako had kolem krku se otáčel, a třepením konců svých po zádech splýval.

Ubožák skutečně sebou ani nehýbal a jen těžké oddychování nasvědčovalo, že posud žije. Ježto ale nikde nebylo rány viděti, přesvědčili se všickni dosti záhy, že Tadyáškova obrazotvornost přepínala, líčíc ubožáka co zavražděného. Zmodralá barva obličeje a stuhlé ruce však poučily každého hned v prvním okamžiku, že je jim dělati s člověkem, jenž stal se obětí krutého mrazu, a jenž by byl jistě usnul na věky, kdyby se mu nebylo dostalo nenadálé pomoci. Teplá jizba účinkovala na dobrodružného nočního hosta velmi blahodárně. Již v málo okamžicích pootevřel oči, stuhlé ruce sebou pohnuly a pravidelný vzdech vydral se mu z prsou. Byl zachráněn.

„Skutečně to Brunián?“ tázal se Alfred Václava Tháma, kdežto druzí s útrpností na cizince pohlíželi.

„Ano, Brunián,“ odpověděl Thám. „Slavený, opěvovaný Brunián a kdysi nejpopulárnější osobnost celé Prahy. Sic transit gloria mundi.“

„A kde zdržoval se v poslední době?“

„Aj kdož to ví! Od těch dob, co opustil Prahu, potloukal se celým světem; nejraději ale vždy zase do Prahy zavítal. Naposledy viděli jsme ho před dvěma roky; již tenkráte byl notně sešlý, nikdy ale jsem se nenadál, že by mohl takto klesnouti.“

Konečně zpamatoval se cizinec úplně. Rozhledl se kolem a blažený úsměv objevil se na vyhublé jeho líci. Nejblíže stojící Jiřík, Antong a Václav Thám přistoupili rychle k němu a téměř souhlasně tázali se ho:

„Jak jest vám, Bruniáne?“

„Mám hlad,“ zněla krátká, významná odpověď.

„Chuďas!“ prohodil Jiřík. „Honem, Tadyášku, hněte se! Nejprv trochu teplé polévky, ostatní až později!“

„Děkuju; zachránili jste mi život,“ pravil Brunián, podávaje Jiříkovi a Antongovi kostnaté ruce. „Dnes přesvědčil jsem se na novo, že pouze Čech dovede býti dobrým přítelem, že pouze Čech má srdce na pravém místě.“

„Mluvení vás příliš namáhá. Sečkejte, až se posilníte,“ pravil Jiřík.

„Eh což! Mráz kopřivu nespálí! Nejhorší je už odbyto. Pouhá myšlénka, že jsem v teple, mezi přátely a že dostanu jíst, dodává mi síly, abych zapomněl na vše minulé.“

„Odkud vlastně přicházíte?“

„Z Vídně, z Berlína, z Mnichova, odkud chcete. Přede dvěma měsíci opustil jsem Vídeň. Zimou a hladem zemdlený přibyl jsem dnes večer do Prahy — polonahý a bez groše. Zaklepal jsem na dvéře několika bývalých přátel, také a vás jsem byl, pane Jiříku; ale nikoho jsem nezastal, všade mi řeknuto, že pán není doma, že v té či oné krčmě oslavuje Sylvestra. Možná. Jisto ale, že se někteří dali zapřít, nebo moje toiletta nevybízí k pohostinosti. ‚Žebrák! Flamendr!‘ slyšel jsem na několika místech. Eh, jaký to vděčný svět!“

„Proč jste nepřišel rovnou cestou mezi nás?“ přerušil ho Jiřík. „Vždyť jste věděl, kde se scházíme a kde nás jistě najdete.“

„Měl jsem to udělat. Však stalo se. Alespoň jsem se přesvědčil, co platí ve světě schudlý člověk, když mu vlasy a zuby vypadají. Ó, ti přátelé! Ten vděčný svět! Všude odbyt, vešel jsem k hrozni mezi německé komedianty. Myslil jsem, že mne co starého kolegu s radostí uvítají. Ah, uvítali mne. ‚Dejte tomu paňácovi pár grošů, ať táhne po svých!‘ zvolal jakýs holobrádek. — ‚Já nepřišel žebrat,‘ odpovím na to. ‚Přicházím mezi kolegy!‘ — Ó, ti kolegové! Ti přátelé! Nevím vlastně, co jsem ještě řekl; však nebylo to asi příjemné, neb nežli jsem se nadál, ležel jsem na ulici ve sněhu, vyhodili mne. Slabostí sotva jsem se zvedl a proklínaje celý svět belhal jsem o dům dál. Však síly mne opustily. Před tímto domem sklesl jsem do sněhu. Jak dlouho jsem tam ležel, ví sám bůh; bezpochyby hodně dlouho; vždyť jste mne našli na polo zmrzlého. Teď víte všecko. Ó, ti přátelé! Vděčný svět!“

„Jste mezi svými. Bohdá bude zase dobře,“ pravil Alfred, slovy Bruniánovými velmi pohnutý.

„Kdo jste, mladíku? Neznám vás,“ pravil Brunián jaksi nedůvěřivě.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl Alfred. — „Činím vám nabídnutí, abyste u mne přenocoval. Bude-li třeba, postarám se o vás ještě jinak.“

Brunián opřel na Alfreda vyhaslé oko a podávaje mu pravici, pravil:

„Děkuju vám, mladíku. Přijměte ujištění, že neprokázal jste dobrodiní člověku nevděčnému.“

Též ostatní projevovali Alfredovi tisknutím ruky svou vděčnost, že ujal se nešťastného ubožáka.

Brunián se každým okamžikem zotavoval; když pak i jeho hladu učiněno za dost, zdálo se, že je zcela jiným člověkem. Přisednuv ke stolu komediantskému, počínal si tak nenuceně, že by v něm nebyl nikdo poznal člověka, jenž před hodinou zápasil se životem a smrtí. Dlouho setrvala veselá společnost pohromadě; o třetí hodině začala se teprva rozcházet. Mezi prvními byl též Alfred; provázen několika přátely, ubíral se se svým hostem do svého příbytku, v tak zvaném domě Täufflovském.

---

1. Štěpán Fadinger aneb Sedlská vojna. Hra v 5 jed. V němčině sepsána od Waidmanna, přeložil V. Tham. Provozována v Nosticově národním divadle dne 16. května 1785.
2. Český spisovatel a profesor na Vídeňském Theresianu.
3. V jednom svém chvalozpěvu napsal Melezinek o herci Antongovi:

   „Vždy pan Antong převznešený
   od vlastenců má být ctěný“ —

   a o jeho vzácné paničce:

   „Antongová hezká paní,
   ta má předek v českém hraní;
   jak v jednání tak v zpívání
   zasluhuje vychválení!“