Vesnické příběhy/Madlenka

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Bludička	Madlenka	Lotoušská paní

Údaje o textu
Titulek:	Madlenka
Podtitulek:	Křídová kresba (Ruch 1888)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 206–234. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vlasy měla už bělounké, tváře scvrklé, hubené, celá už byla v klubko shrbena, ale pořád jí říkali jako malé holčičce „Madlenka“. Měla-li ještě nějaké příjmení, ve vsi nikdo nepamatuje. Nejstarší v obci vědí jen tolik, že tenkráte, když byli dětmi, bydlila již Madlenka v obecní kovárně. Byla patrně vesnickou příslušnicí. Dole kovář, nahoře Madlenka. A kovárna obecní bývala od jakživa středem schůzek a všech vesnických novin. Mužští chodívali v prázdné chvíli do kovárny a naslouchávali různým příběhům, jimiž je kovář častoval. Kovář býval kyrysníkem, viděl Napoleona u Lipska — aspoň to svatosvatě tvrdil. A kde se kováři nedostávalo pravdy, nu — snad si i zaprášil. A když tak posluchače rozebral, až jim ústa zůstala dokořán, mrknul po straně na učedníka, jenž nadýmal měch. Ten porozuměl, pustil měch, vzal kladivo a po straně plivnul na kovadlinu. Kovář naslinil ruce, vzal kleště se žhavým železem z výhně, přiložil na vlhkou kovadlinu a udeřil. V tom okamžiku už dštily jiskry na všecky strany, že mužští nepostačili utíkati ze dveří.

„V tomhle kováři není žíly dobré!“ říkal výměnkář Bouda, sedaje si znovu na rezavé ruchadlo.

„Proč utíkáte! — Já se jisker nebojím a stojím blíže.“

„Což vám je hej, propálíte-li si šaty, — to už je tak při řemesle, — ale měl jste slyšeti včera naši panímámu, když mi musila spravovati propálenou vestu. Byla to sváteční. Já myslím, sousedé, abychom chodili raději k Madlence —“

„I s Pánem Bohem!“ smál se kovář, „jen že dnes už se tam nevejdete, počkejte na zítřek, ale časně hezky. Tuhle pod mým oknem vedou schody nahoru, vidíte; nebýti Madlenky nahoře, měl bych tu světla dost, ale takhle se mi každou chvíli tady zatmí, každou chvíli se někdo hrabe k Madlence. A uvidíte, že se tu stane ještě nějaké neštěstí. Ty schody už jsou tak rozchrastěny, že je strach po nich jíti. A strop se na mne jednou zboří, jen pozorujte, — počkej, Ferdo — —“

Učedník Ferda pustil měch, a kovář mlčky ukazoval ke stropu. Tam shora skutečně slyšeti bylo hluk, dupot a různé hlasy.

„Jak v židovské škole!“

„To je nic, já říkám, lidičky, že to jednou na nás sletí se vším všudy. Ferdo, dmýchej! — Vždyť to není maličkost, všechny ženské ze vsi se tam sejdou, všechny děti za nimi přiběhnou, až se kovárna třese. Už někdy hřímám na prázdno na kovadlinu, ale tam těch nikdo nepřehluší —“

„Děti jsou děti, doma jako v cizině. Až budou míti takový rozum jako vy, kováři, přestanou skotačiti.“

„Zatím se ten strop zboří na moji hlavu.“

„I nebojte se, ten strop nás přečká všecky, i Madlenku. Vždyť jsme bývali také dětmi, také jsme chodívali k Madlence pro knížky —“

Madlenka byla pro naši vesnici — jak pak bych to tak řekl, — jako antikvář, jen že knih neprodávala. Půjčit ano, ale prodat — Bůh uchovej! — Knihy své měla v staré žluté truhle, a ač vypadaly na první pohled všecky stejně staré a rozbité, Madlenka jistou rukou a po paměti vyndala knihu žádanou. „Jakou chcete?“ řekla.

„Třeba Klicperovu — —“

„Klicpera je Madlence nováčkem, to musíte jít o dobrých padesát let nazpět. Madlenko, je tady „Bruncvík a jeho lev“?“

Madlenka se podívala přes brejle, odšoupla stoličku pod nohama, sehnala děti s truhly, menší, jež nemohly skočiti, sundala sama, odemkla a podala žádanou knihu. Zatím ovšem ústa její nezahálela a občas odstrčila zvědavé děti, jež natahovaly ruce do truhly po obrázcích na víku nalepených.

Tak to je ten Bruncvík! Malá dřevorytina, provedená snad již Adamem, když se nudil v ráji, představuje nám rytíře. V pravici drží meč větší než je sám, vousy jeho kresleny podle pravítka. A vedle něho lev. Vypadá jak kolčavka, ohon rozdvojený a srst jen po půl těla. Toho se tam dočtete, jak skočil s magnetové hory do „horkého“ moře a půl těla si opařil.

„Madlenko, ještě knížku „O dvou hrbatých bratřích“.“

„Je v Bysni u šafářů.“

„Tedy „Jenofefu“!“

„Tu mají ve mlýně. Musím o ni upomenout.“

„Což „Krásnou Magelonu“?“

„Tu mi včera odvedli z Trpoměch roztrhanou, musila jsem ji slepit. Ale ať mi přijdou podruhé!“

Na kamnech pod těžkou cihlou sušila se „Krásná Magelona“, slepená žitnou moukou, jež by stačila na malý bochánek chleba.

„Opravdu nevím, kterou bych si ještě vybral.“

„No, je tady „Slavík loupežník“ — „Brabantská princezna“ — „Krejčí z Damašku“, jen že několik listů chybí. Nu to já bych vám řekla sama pak, jak se to skoncovalo. Pak tu máme „Meluzinu“ — tuhle „Hrabě Rožmberk“ — tady jsou však přeházeny stránky. Konec je v prostředku. To mi roztrhali dole v kovárně a jak to složili, tak jsem to slepila…“

„Zatím si vezmeme, Madlenko, jen Bruncvíka.“

Madlenka vzala víko pravou rukou, levou odháněla děti, aby jim neuskřípla ruce, a zamkla. Děti vyskočily zase na truhlu, Madlenka se uvelebila zase mezi ženskými.

Madlence dává se poplatek za půjčováni knih až po odvádění knihy.

A nezapomene, komu čeho půjčí! Má asi padesát knih, ale jako ví, kde která leží v truhle, tak ví, kde která putuje. V létě sejdou se ti plesnivci skoro do jednoho v žluté truhle, ale jak je po žních a nastanou delší večery, vylétají ty historie z truhly jako sovy pod večerem. Někde si vzkážou pro knihu, jinam ji donese Madlenka sama, a nějaký bochníček chleba, uzlíček mouky, trochu suchých křížalek jí seženou ty opelichané listy na živobytí. Madlenka se při tom neudře, ale taky nežebrá. Říká, že ty staré pohádky jsou jí dobrodiním, aby nemusila býti na obtíž chudičké obci. Madlenka znala nejen všechny kroniky své truhly z paměti, ona věděla desetkrát tolik jiných příběhů. Když jste našemu vesničanu co vyprávěli, usmál se a řekl: „Hm, o tom nám Madlenka už taky povídala.“ A kde jaká tráva rostla, každou uměla jmenovat, o každé věděla, k čemu je na světě dobrá. Nedivte se, že u Madlenky zasedal sněm vesnických žen a dětí, že nad každou darebností ve vsi provedenou zasedala tam ženská porota, a nad kým ta vyřkla svůj rozsudek, tomu věru nebylo volno u srdce. V létě Madlenka bývala na kovárně často sama. V polích plno práce, a dětem byla čepice višní neb lusek milejší než nejhezčí pohádka. To si kovář trochu oddechnul dole. Ale sotva přišel podzimek, bývalo den ode dne na kovárně živěji. Zvláště tak před vánocemi, kdy je nejméně práce. Bývalo tu někdy večer, že by jehla nebyla propadla. Ale na štědrý den bývala Madlenčina světnička prázdna. Kdo to věděl, zůstal už doma, ale kdo neznal aneb od loňska pozapomněl a šel na kovárnu, musil jíti s nepořízenou zpět. To kovář dával po každém pozor a každému se vysmál.

„No, zas jeden hejl! Tak co dělá Madlenka?“

„Je tam zamčeno.“

„Kdy pak bývá o štědrý den světnice Madlenčina otevřena, he?“

„O štědrý den, — já už vím, já zapomněl.“

Ba že zapomněl, že Madlenka chodí dnes po „štědrém dnu“. Nežebrá, jako obyčejní štědrovečerníci, — přijde do stavení, „pochválen pán’š Kristus!“ sedne u kamen a zeptá se, jak se jim líbí ta knížka, co jim půjčila ke čtení.

„Knížka? — vždyť žádnou nemáme, Madlenko.“

„Tak jsem se zmýlila, — já už vím, to je tady ve vedlejším numeru.“ A zvedne se.

„Proč tak na spěch, Madlenko? Počkejte, poslali jsme služku na špýchar pro kousek vánočky.“

Madlenka poděkuje za dárek a jde o dům dál.

„I vítáme vás, Madlenko! — to jsou hosti! Tady se posaďte. Tuhle jsme si o vás povídali, když při draní peří čtla nám panímáma v té knížce o „Hraběti Ferdinandovi a té cikánce“, jak si ji zamiloval a jak stáří své musil prožíti v žaláři jednoho hradu. Bylo nám ho líto.“

Madlenka posedí a řekne konečně: „Jen když jste zdrávi, jen když jsem vás viděla a slyšela, že se vám knížka líbí. Abych zas pomalu šla.“ Chvilku ji zdrželi, přidali něčeho do košíka, a Madlenka putovala dál. Všude měla nějakou záminku; tu se zeptala, zdali tu nezůstalo několik listů z té a z té kroniky, jinde zas, jak účinkovalo to úbyťové koření, tam zas se poptala, nenavrátil-li se děcku na tvářičku lišej, jejž loni zažehnala. Madlenku vídali všude rádi, snad proto, že ji viděli jen jednou za rok, a dostala dárkův a jídla, že by toho za půl roku nepřejedla. Menší kousky vzala do košíku, co bylo větší, takhle nějaký bochník chleba neb uzlík sušeného ovoce, to jí přinesly mladšinky a staršinky, když druhý den šly s výslužbou přes ves domů.

K večeru se Madlenka vracela z obchůzky po okolních vsích. Kdo se jí první namanul, toho zastavila a chlouby a chvály nebylo konce. A když děti se kolem ní sesypaly, otevřela košík a byla by jim chudinka zas vše rozdala, kdyby jí nebyli starší lidé okřikli.

„Jen zavřete hezky košík, Madlenko, to víte, ti divoši nemají rozumu. Naplahočíte se po vesnicích a tady byste to rozdala. Však ta havěť hladu nemá, to jen taková chtivost. Hned se mi kliďte, dotěravci, za chvíli budete večeřeti.“

Děti se rozběhly, Madlenka ještě pověděla to a ono chvalitebné o mnohé panímámě, pošeptala, kde bude v masopustě svatba, kdo se kam dostane, kde budou strojit křtiny, a belhala se po schodech na kovárnu. Odemkla světničku, postavila na truhlu košík, svlékala vlněný šátek s hlavy a asi čtyři zbytečné vatyrky a nalévala do plechové lampičky oleje. A vzavši sirku, volně ji třela o zeď u kamen, aby hlavička neodletěla, rozsvítila knot a chystala se k večeři. Ve všech staveních dávali pozor, až se osvětlí okénko nad kovárnou.

„Madlenka je doma, už se tam svítí.“

Děti i služky musily všeho nechat a donést Madlence „štědrého večera“. Bývaly to různé výsluhy, ze statku lepší, z chaloupek chudší. A za chvíli byl z každého stavení vesnice někdo ve světnici na kovárně, a po stolech a truhlách talíř vedle talíře.

„Můj Bože, proč tolik toho? — Kam to mám dát?“

„Vždyť to sníte, Madlenko, tady kousek ryby, tu vánočka, trochu ovoce — taková jídla vydrží dlouho při chuti zvláště nyní v zimě.“

„No, že vzkazuji „zaplať Pán Bůh“, ale jen kdybych měla dost hrnků, abych to vše mohla s talířů přendat.“

„My nepospícháme, Madlenko, nádobí máme dost. Až sníte, přijdem’ si pro talíře. A budete dnes svítit?“

„Budu, děti, do půl noci. Tot víte, dnes svatá noc. Dokud jsem byla mladší, chodívala jsem na půlnoční. Pomodlím se doma.“

„My sem přijdeme, až půjdem’ na půlnoční.“

„Přijďte, dušičky, přijďte, povím vám nějakou vánoční pohádku.“

A když odešly, srovnala Madlenka výsluhu, kam mohla. Něco za okno, něco do poličky a pečivo do truhly. Vybrala si výsluhu na nejsprostším talíři a tam odbyla štědrovečerní hostinu. Madlenka věděla, že nejsprostší talíř je z nejchudší chaloupky, a že ho tam budou nejdřív potřebovat. Ty talíře porcelánové a květované jsou ze statků, na ty dojde až naposledy. Vyprázdněný talířek čisté omyla a postavila v almárce. Pak si sedla na postranici starodávné postele, stoličku pod nohy, složila ruce v klín a zahleděla se oknem po tiché vesnici, po těch chaloupkách a statcích, kde každé okénko bylo vesele osvětleno a kde kmitaly se postavy drobných veselých dětí. Jak dávno tomu, kdy i Madlenka byla dítětem, kdy poskakovala o štědrý večer kolem stolu, kde stál vánoční stromeček. Či nezažila snad nikdy radosti podobné? Je snad od maličkosti osiřelá jako kůl v plotě, jako ta boží muka tam na křižovatkách za vsí?

Nikdo neví, a Madlenka se nepřizná. Bývalo v té chvíli smutno stařence k rozplakání. Dnes tu samotinká, opuštěná. Kdyby aspoň — — V té chvíli ozvaly se z protější pastoušky kroky, a pastýř nasadil svou dlouhou troubu a zahrál kováři pod oknem. Když obcházel se svým pasáčkem vesnici o štědrém dnu, u kovárny se zastavil nejdříve. Kovářka vyšla a dala pastýři výsluhu. Madlenka vyskočila, vzala s poličky jeden talíř s koláči a vyšla na pavlač.

„Zímo, tu máte taky! Byla bych málem zapomněla!“

„Děkuji, Madlenko, vždyť to nemusí býti každý rok.“

„Jen pojďte!“

„Sama to dostanete — —“

„Takový dárek má býti nejmilejší.“

„Nu, zaplať Pán Bůh, Madlenko!“

Zíma dal koláče do kožichu jako druhý „počinek“, a šel.

„A když tak jdete, Zímo, po vsi, řekněte chase, aby sem přišli brzy.“

„Vyřídím, Madlenko!“

A kdekoli zahlaholila pod oknem jeho trouba, vyběhly děti nebo chasa s výsluhou, a pastýř vyřizoval, aby přišly po večeři k Madlence.

„Vždyť víme!“

A sotva děvčata odložila lžíce a sotva umyla nádobí v kuchyni, chystala se na půlnoční. Do půlnoci ještě dlouho, ale na cestě k půlnoční je stanice u Madlenky, a to trvá dvě i tři hodiny. A jakoby kovárna vesnická byla kostelem, počali se sem trousiti lidé se všech stran. Do kovárny mužští, na kovárnu ženské. Dole se kouřilo, hrálo o ořechy a vyprávěly příběhy o vojnách a starých „zlatých časech“. Ve světnici Madlenčině, kam i kovářka utekla zdola, přetřásaly se různé povídačky, lilo se olovo rozehřáté do vody, dělaly se všelijaké „čáry“; starší ženské vypravovaly, a mladší chvíli se smály, chvíli se bály. Madlenka byla zas blažena. Kdo má o štědrý večer kolem sebe tolik družných srdcí jako Madlenka? Hodiny ubíhaly dole v kovárně i nahoře jako voda, a než se kdo nadál, troubil Zíma jedenáct.

„Pro Pána Boha, už jedenáct! Jako chvilka to připadá!“

A dole počali se mužští hýbat a chystat na půlnoční, a po nich ozval se šramot i nahoře, a za chvíli za hlasité řeči hrnuly se ženské po rozviklaných schodech od Madlenky.

Madlenka vyprovodivši je, vrátila se s lampičkou, zastrčila dvéře, odstavila roztahané lavice a židle a vytáhnuvši z truhly velký „Nebeklíč“ očistila brejle, uvelebila se u kamen, přihodila nějaké chrastí na oheň a přitáhnuvši lampičku k sobě, vyhledala tam až v zadu někde vánoční písně, koledy, a jednu po druhé přezpívala. A když dozpěvovala „Nesem vám noviny“ — počaly se jí oči klížit, sundala brejle, založila do „Nebeklíče“, vše to zavázala do čistého šátku a modlíc se potichu odestlala si postel. Shasla lampičku, a když lidé šli z půlnoční, probíhala duše Madlenčina ve společnosti snů v dalekých, krásných, neznámých krajích. —

Tenkrát už mi říkali „student“. Chodil jsem do první latinské školy páterů piaristů ve Slaném, uměl jsem již skloňovati „terraterrae“ — věděl jsem, že předložka „ad“ pojí se vždy s accusativem, že opice gorilla se jmenuje latinsky „Troglodytes Gorilla“ a že žije na ostrově Borneo. Kde ten ostrov je, nevěděl jsem prozatím. Když nadešly nám vánoční svátky, měl jsem chvíli pokdy, abych se s vědomostmi svěřil taky některým laikům. Mezi těmi ovšem byli ovšem v první řadě členové naší rodiny: babička, otec a matka. Když jsem vyprávěl, jak daleko je měsíc od země, přeměřila si mne babička od hlavy k patě a povídala, že to rouhání se Pánu Bohu. Nikdo prý nahoře nebyl a nikdo to nemůže vědět. Otec myslil, že to může býti vše pravda, ale nám do toho že nic není, a páteři piaristé že by nás za osm zlatých školního platu mohli učiti něčemu kloudnějšímu. Matka pronesla úsudek, abych mnoho o takových věcech nepřemýšlel. „Na Vraném býval jeden student, a ten si vzal učení tak do hlavy, že se z toho zbláznil. Kvílický pan farář prý říká: jen nefilosofovat! — trochu latiny a pak nějakou faru a basta. A znáte přec faráře Kvílického? Tlustý, div nepraskne. Když máš nyní svátky, mohl bys vždy něco přečísti nahlas.“

„Vždyť tomu nevěříte.“

„Tvým knihám, ale nějakou povídku přečti.“

„Měli jste si vzpomenouti dříve, byl bych si vypůjčil na svátky nějakou knížku z gymnasialní knihovny.“

„Dojdi na kovárnu k Madlence.“

„Mezi ty malé děti?“

„Ty už jsi tak veliký. Toť abych tam došla sama, abys neměl výmluvy!“ povídala matka a brala šátek na hlavu.

„Ať půjčí Madlenka nějakou tlustou knihu, abychom měli o svátcích čeho čisti, třeba „Enšpigla“ nebo tak něco,“ připomínal otec.

„Nestrojte se maminko, já tam tedy dojdu sám!“ prohlásil jsem. To by tak scházelo — tlustou knihu hranatým švabachem tištěnou slabikovat — to by byly pěkné vánoce. Dojdu si k Madlence sám, vyberu nějakou slabou kroniku, as tak na jeden večer, a řeknu, ostatní že je po vesnicích rozpůjčeno.

Vzal jsem kabát a klobouk a šel ke kovárně. Na pavlači a po trouchnivých schodech stálo hejno vesnických dětí, a jeden po druhém tloukl pěstmi na dvéře světničky Madlenčiny. Zastavil jsem se dole před kovárnou a pozoroval chvíli tu mládež.

„Což vám nechce Madlenka otevříti?“ ptal jsem se.

„Však ona otevře, snad usnula. Frantíku, pojď zas ty bušit na dveře, mne už bolí pěsti.“

A Frantík vystřídal kamaráda, a rány těch malých jen se sypaly na rozviklané dvéře. V té chvíli vyběhl kovář s karabáčem a zahroziv na tu havěť, obořil se jako z řetězu.

„Nepovídal jsem vám, caparti, že Madlenka dnes není doma? Toť jako když se ďábli melou, až se dole všecko třese. Jdete mi hned dolů s té pavlače! Chcete tu rachotinu zbořit?“

„Madlenka usnula.“

„Není pravda, vždyť ráno odešla z domova.“

„Kam?“

„Zeptejte se jí, všetečníci! — Usnula prý! Kdyby byla mrtva, musil by ji ten povyk váš už probudit. Hned se mi kliďte dolů!“

Děti se k tomu neměly.

„Tak že neposlechnete? Počkejte, já vám pomohu!“ zahrozil kovář a odběhl do dílny. To pomohlo. Jako když do vrabců střelí, hrnuly se děti horempádem s pavlače po schodech, a každý se hleděl dostati nejkratší cestou pryč.

Vidouce ještě, že kovář učinil asi dva podezřelé kroky od prahu kovárny, rozprchly se po chaloupkách, a na návsi bylo jak po vyhoření.

Kovář se usmál a vytáhl zpod zástěry učerněnou ruku.

„Schvalně jsem ji omočil v sazích, byl bych ty nezbedníky poznamenal na nose. Tady aby už byl kovář z trestu!“

„Madlenka dnes není doma?“

„Sám se tomu divím, že ráno odešla. Na štědrý den už to bývá tak její, ale dnes? — Nevím. Štědrý den máme až zítra. Či by si byla spletla kalendář? To už by zas lidé byli Madlenku upozornili, a už by tu byla zpět. Opravdu, je to divné.“

Obrátil jsem se a šel domů. Nechtěli mi uvěřiti, že Madlenka není doma.

„Oh, kovář to povídal, to už je ten pravý! Jediného slova nepromluví bez taškářství. Kovář povídal, a ty tomu věříš. Já měla jíti hned sama prve, ale nyní mne to nemine. Půjdu sama. Na knížku je dost času, ale jen abych ti dokázala, že je Madlenka doma.“

Matka odešla, a babička oškrabujíc na klíně šupiny z lesklého kapra na zítřek, pohlédla na mne a zakývla hlavou, jakoby chtěla říci: „Vidíš, jak krátké nohy má lež!“

Co by se Otčenáš pomodlil, matka se vracela se slovy:

„To se divím, kam dnes Madlenka zabrousila!“

Celá ves se divila. A když s kovářem nebylo nic, vzaly ženské kovářku na paškál. Ale ta taky víc nevěděla. Na silnici stály ženské v tlupách a spřádaly z odchodu Madlenčina nejdivočejší kombinace. Jedna věděla, že Madlenka bývala v mládí jeptiškou, pak prý odešla z kláštera. Druhá slýchala od jakživa, že Madlenka měla jednou syna, jehož otec byl jeden hrabě, a ten že uložil pro dítě Madlenčino velké peníze. Madlenka snad šla dnes pro úroky. Jiná tetka taky slýchala od své nebožky matky, že Madlenka měla syna, ale ten že se jí ztratil, když už byl dospělý. Včera prý nesla poslice Knotková večer Madlence nějaké psaní. Snad jí ten syn psal. To však bylo ihned dvěma hodnověrnými svědkyněmi popřeno a vysvětleno, že v tom papíru, co nesla Knotková, nebylo psaní, ale „tyrpán“ na oznobeniny. Stály tam dlouho ty vesnické sudičky, až když je záblo, hnuly se a odešly na chvíli domů. Na dlouho ovšem ne. A čím víc se blížil večer, tím napjatěji očekávaly Madlenku. Ale už tu byl večer, po klidné vsi vyskakovalo světlo za světlem v oknech chaloupek jako bludičky na lesní bažině, a Madlenka se nevracela. Stará kovářka poctěna povinností, by hned dala věděti těm druhým, až se Madlenka vrátí. Slíbila svatosvatě, a ženské se opět rozešly. Už bylo vše po večeři, děti usnuly, ale žádné zprávy posud. Už i mužští vlezli pod peřinu, jen ženské posud byly oblečeny, jakoby tu dnes nechtěly zůstati přes noc, a stále si vynacházely nějakou práci, jen aby nebyly vaděny, že zbůhdarma svítí. Kovářka nešla, Madlenka posud nebyla doma. Ponenáhlu zhasínalo světlo za světlem, a vesnice se podobala mrtvému hřbitovu, — ty klidné domky co kříže. Jen u nás posud svítili a ledacos chystali a připravovali, aby zítra nebylo tolik práce. Otec už odešel spát, matka s babičkou byly ještě v nejpilnější práci, a že nám dětem do postele se nechtělo, „pomáhali“ jsme pilně. Jeden přebíral mandle, druhý hrozinky; ovšem, když to bylo „přebráno“, bylo toho právě polovic. Pak zase strouhat perník. To jsme chtěli všichni, a byli bychom se poprali, kdybychom nebyli zaslechli nějaké podivné kroky v síni.

„Slyšíš? — někdo se sem dobývá, jdi otevřít!“

Za celý svět bych byl nešel v takové noci do tmavé síně.

„Škoda, že jsi student a ještě se tak bojíš!“ povídala matka a šla sama. Otevřela dvéře do kořán, až mrazivý vítr vběhnul do světnice.

„To jste vy Madlenko?“

„Ba, pomáhej Pán Bůh! — Viděla jsem tu ještě světlo, tak si myslím, že se tu trochu ohřeju. Doma budu míti bez toho zimu jako v lednici. A babička taky posud nespí?“

„Vždyť je noc dlouhá, Madlenko, ještě se vyspíme. Zrovna jsem povídala, jaká byla po vás sháňka ve vsi. Kde jste byla?“

„Já?“ opakovala zamyšleně Madlenka a postavivši jalovcovou berličku do kouta pod hodiny, usedla na lavici ke kamnům. Celá skřehlá, ruce naběhlé, a zima jí čišela z oděvu. Byla oblečena řádně, to je pravda, ale k čemu teplý oděv, když už krev nepomáhá zahřívati… „Já? Byla jsem u božích muk.“

„Tady při cestě k Zlonicům?“

„Tam.“

„V takové zimě. Což se nemůžete pomodliti doma?“

„Nešla jsem se tam modlit, byla jsem tam volána.“

„Volána?“

„Na dnešek v noci mne ten hlas volal. Bylo as před půlnocí a pak už jsem nemohla rána se dočkati.“

Babička se nahnula k matce a šeptala: „Dej si pozor, že v hlavě Madlenčině není vše v pořádku. Pozoruješ, jak je zsinalá, jak vytřeštěné oči má? Takhle ještě nikdy nemluvila.“ — —

„Ustrojila jsem se a vyšla z domova,“ vyprávěla Madlenka ničeho si nevšímajíc, „celý den jsem tam v té pustině prochodila, volala jsem, aby se mi ozval zas ten hlas — jen havrani tam byli. Ale byl to ten hlas, já vím, tentýž jako před padesáti lety… Pamatujete se, babičko, na mého Vojtíška?“

„Sama ne, Madlenko, nejsme tu tak dlouho, přistěhovali jsme se sem ze Hříškova, ale slyšela jsem o něm, jak byl hezký.“

„Jak by nebyl hezký? Zlonický pán byl taky krásný, a ten byl jeho otec.“

„Madlenko!“

„Opravdu, babičko. Já jsem zrozena ve zdejší vsi, ten statek u mlýna býval náš, měla jsem bratra, studoval na kněze, ale několik dní před svým vysvěcením umřel. Matka moje žalem chřadla, a já vidouc její bol, odhodlala jsem se, že obléknu místo bratra roucho řeholní, jen aby matka mohla dostáti slibu, že dítě své zasvětí Bohu. To ulehčilo srdci jejímu a prodloužilo chorému tělu život o několik let. Byla jsem již pátý rok v pražském klášteře a s láskou ošetřovala chorobné naší nemocnice… Ale to jste snad slyšela tehdáž, babičko, jak zlonický kníže byl v parku budenickém při nějakém souboji těžce postřelen?“

„Doneslo se něco podobného do naší krajiny, já vím.“

„Sestra zlonického pána přijela do kláštera a prosila velebnou matku, aby poslala některou jeptišku do Zlonic na zámek k ošetřování zraněného knížete. Jela jsem já. Nemoc knížete byla zlá, ale rychle ubíhala. Za dva měsíce byla rána v prsou zacelena, tělo zotaveno, ruce nabyly síly, takové síly, že když mne jednou objaly, div jsem se jim vyprostila.“

„Ale Madlenko, kam to zabíháte?“

„Zlonický pán se již zotavil,“ pokračovala jako pro sebe, „a já chystala se k odjezdu. Ale měl tak sladká slova, sliboval, že pojede do Italie, že mne vezme s sebou, vysvětloval, že tak krásným tvářím, jako moje, lépe bude slušeti knížecí háv s korunou než roucho řeholní, že jsem přišla k témuž náhledu. Dvacetileté děvče, jeptiška, bezbranný tvor v cizích ostrých spárech — kdo se vymkne! Stále odkládáno s mým odchodem, psali do kláštera, že posud pomocné ruky mé tu třeba. Až jednoho dne! — déle jsem v zámku vydržeti nemohla. Sdělila jsem prostřednictvím služebníka knížeti, že jsem připravena k odchodu. Služebník řekl, že to vyříditi nemůže, ježto kníže pán včera večer odjel do Italie, ale kočár, že je pro mne uchystán. Nyní jsem procitla. — Svlekla jsem šat řeholní, a když jsem vycházela ze zámku, řekla jsem vrátnému, by svému pánovi, až se vrátí, vyřídil, že se budu modliti za těžký jeho hřích, dokud budu živa; ten uzlík s šatem řeholním, aby odeslali do kláštera. Bloudila jsem světem, a když oči mé matky na věky shasly, přišla jsem do opuštěného statku. Ale tam mne dlouho nenechali, jen po čas mé nejtěžší nemoci… Narodil se mi synáček a dala jsem mu jméno Vojtíšek. Sotva jsem se počala zotavovati, vystěhovali mne sem na obecní kovárnu i s dítětem. Ani na to se nepamatujete, lidičky, jak tenkrát byl zlonický pán oloupen?“

„Člověk, aby měl hlavu železnou na takové věci, ale mně se zdá,“ povídala babička, „že i o tom jsme slyšeli.“

„Bodejť by ne! Byla toho plná krajina. To už byl Vojtíšek můj statný hoch a pomáhal se mi živiti, když mu přišla ta nešťastná myšlénka zeptati se po svém otci. Krev se mi hnala k hlavě, myslila jsem, že to bude poslední moje hodina. Přelhala jsem boha, když jsem v klášteře přísahala věčnou nevinnost, ale dítěte svého neoklamu. Pověděla jsem mu s pláčem celou tu kroniku. Neřekl ani slova a vyšel ven. A já ho vícekrát nespatřila — —“

„Jak to přišlo dále, Madlenko?“

„Jak to přišlo? Vojtíšek, když se ho ptali kamarádi, kam jde, řekl prý, že do Zlonic, do zámku, podívat se na svého otce. Jedni se mu smáli, druzí řekli, aby počkal až do rána, nyní večer že už ho do zámku nepustí. Ale Vojtíšek šel. Lidé ho potkávali a zase se ptali. Vojtíšek pověděl. „To si musíš pospíšit, hochu, kníže pán prý odjede dnes večer do Říma, až k samému papeži a poveze prý mu tam několik tisíc tolarů. Nejspíš ho tlačí svědomí.“ Vojtíšek šel, ale u samých Zlonic se zastavil. Proti němu jel umrzlou silnicí stkvostný zelený kočár a rachotil tak rychle, jakoby ti koníci dnes měli uběhnouti ještě kraj světa. To je kníže pán. Vojtíšek ustoupil stranou a počkal. Kočí v huňatý kožich zahalený, vedle něho voják s puškou, a v kočáře vyhublá, chorá, tvář, v níž ty zapadlé oči patřily spíše mrtvole než živému člověku. Hoch se dlouho díval za kočárem, jenž zahnul císařskou silnicí ku Slanému, díval se, až kočár zmizel u bakovské stráně. Pak se volně obrátil a šel nazpět k domovu. Lidé, co šli z práce, všichni jej předhonili. Bůh ví, jaké myšlénky vířily v té mladé hlavě! Aspoň někteří povídali, když šli kolem božích muk, že tam klečel Vojtíšek ve sněhu a modlil se: „Děkuji ti, Anděle strážce, že’s nedopustil mstě a hříšnému předsevzetí.“ Ale za chvíli přiběhlo zase několik lidí, a ti celí udýcháni mi vyřizovali, abych honem běžela k božím mukám, tam že voják jeden a zámecká chasa chytli Vojtíška viníce jej, že uloupil bednu s papežskými penězi vzadu kočáru řetězem připjatou. Hoch prý se zapřísahal, že ani u kočáru nebyl, ale voják dosvědčoval, že od Zlonic k Bakovu nepotkali než Vojtíška, a ten že se lupičsky za kočárem díval. A tam prý jej nyní trýzní! Jen tak na polo oblečena pádila jsem k Zlonicům, nic nedbajíc krutého mrazu. Na křižovatkách zas jsem někoho potkala.

„Pospěš si, Madlenko, než bude pozdě. Ti lotři už uvazovali na božích mukách provaz. — Už prý tam visí jeden, vejde prý se tam ještě druhý, — rouhali se.“

Letěla jsem jako pták.

„Madlenko, tam kde visí Spasitel, pověsila zlonická chasa taky tvého Vojtíška!“

Hledali jsme kolem — jen četné stopy ve sněhu jsme našli, volali jsme — jen zpívající chasu jsme slyšeli, jak se vracela s vojákem k Zlonicům. Vojtíška nebylo. I my jsme se vraceli k domovu, ale ne tak vesele. Kde je Vojtišek? Je živ či mrtev? — Kníže pán se od Bakova vrátil do zámku. Co by dělal v Římě bez peněz! Druhý den přišli páni od krajského soudu, vyšetřovali, jak a kdo mohl bednu s penězi uloupiti, vyšetřovali i rozhlášenou pověst, že čeládka zámecká s vojákem pověsili Vojtíška na posvátném místě. Popřeli vše. Chytli prý jej, chtěli jej pověsiti na božích mukách, ale on že jim zatím ve tmě zmizel. I moji světničku prohledali četníci, zobraceli z rub na rub, rozházeli knihy v truhle, jediné dědictví po mé matce, a ptali se, kde je Vojtíšek. Jako bych já věděla. Proplakala jsem celou noc, kde as ten hoch v mrazu a sněhu mrzne; proč se nevrací, aby dokázal nevinu svoji. Vidíte, lidičky, to se přihodilo právě v tento den. Dnes je tomu na vlas padesát let.“

Proto Madlenka šla k božím mukám!

„V tu noc, kdy poprvé jsem byla sama ve světnici, jako bych slyšela klepání na okno. Co to je? vždyť ze země sem nikdo rukou nedosáhne? Naslouchám. Tentýž zvuk.

„Kdo je tu?“

„Já, matičko.“

„Vojtíšku, pojď sem, otevru ti, ať tě uvidím.“

„Viděti mne nikdo nesmí.“

„Ani matka tvá?“

„Ne.“

„A kdy přijdeš?“

„Nikdy.“

„A kdy tě ještě uvidím?“

„Za padesát let!“

„Vojtíšku! — —“

„Nikdo mi již neodpověděl, nic se už neozvalo. Za padesát let! Víte, co znamená padesát let žíti člověku, jenž už toužebně pátrá po nějakém tichém koutečku za zdí hřbitovní?“

„A viděla jste Vojtíška, Madlenko?“

„Viděla, aspoň myslím, že to byl on. Jak jsem přišla ke kříži, tu jakoby byl někdo na mne volal. Srdce mi bušilo, a já se bázlivě ohlížela.“

„Matičko!“

„Jsi ty to, Vojtíšku?“

„Jsem — nyní mi pojď otevřít!“

„Kde jsi?“

„Tady pod božími mukami, u podstavce, jen odhrň sníh a vrstvu kamenité země —“

Všecka bázeň mne přešla, já se dala chutě do práce a kamenem jsem odrývala zmrzlou zemi. Podívejte se, lidičky, ruce moje samá hlína a do krve rozedřeny. Vespod nebyla země už tak zkřehlá, a práce šla rychleji. V tom vytáhnu z půdy kost lidskou, odhrnu zemi a vyrýpla jsem lidskou lebku se zdravými běloučkými zuby.

„Jsi ty to, Vojtíšku?“

* * *

Druhý den — o štědrý den — čekali po všech okolních vesnicích na Madlenku jako na vzácného hosta. „Dnes přijde Madlenka! — Tohle nechte Madlence! — Ne všecko snísti, pamatovat taky na Madlenku!“ Čekali dopoledne, nadarmo. No, Madlenka snad to vzala dnes od jiného konce. Přijde nejspíš odpůldne. Nechte jí něco pro zahřátí.“

Ale Madlenka nepřišla. Místo ní se dostavil tenkrát obecní pastýř Zíma po všech vesnicích a vyřizoval, že Madlenka děkuje všem za dobrodiní po dlouhá léta jí prokazovaná, že jim odkazuje svůj skrovničký majetek, kde kdo má jakou knihu, aby si ji nechal na památku a na místo štědrovečerní almužny, aby dal každý něco Madlence na rakev. Madlenka umřela.