Vesnické příběhy/Bludička

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Bratři Josefovi	Bludička	Madlenka

Údaje o textu
Titulek:	Bludička
Podtitulek:	Vesnická ballada (Zlatá Praha 1885)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 182–205. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Strýčku, jde k nám ‚bludička‘!“ přiběhla moje malá, buclatá neť Mařenka a vyskočivši mi na klín zachytila se mne pevně jako klíště.

„Jaká bludička?“ smál jsem se její úzkostlivosti.

„No, víš, ten otrhaný Jarolím — —“

„Už i ty víš, že mu říkají ‚bludička‘? Kdo ti to pověděl?“

„Tatínek. Vždyť mu tak říká každý.“

V tom otevřely se dvéře, a na prahu objevil se asi čtrnáctiletý hoch. Tváře vybledlé a vpadlé, černé oči leskly se vytřeštěně, a červené rty rozstupovaly se v stálém úsměvu, ukazujíce dvě řádky bílých hustých zoubků. Hoch by ušel, ale ty jeho šaty! Samé cáry, záplata na záplatě, díra vedle díry, nohy bosé, a v ruce držel rovnou jalovcovou hůl. Stál tak chvíli mezi dveřmi a rozhlížel se po světnici. Nevím, líbil-li se mu lépe obraz bitvy u Sudoměřic nebo lesklý revolver na stěně, či hodiny s pohyblivými figurkami. Najednou také si všimnul mne, usmál se a učinil dva kroky ku předu.

Mařenka vykřikla a tím pevněji přitulila se ke mně.

„I neboj se, vždyť on ti neudělá nic!“

„Neboj se, maličká, já ti nic neudělám!“ povídal dobrácky hoch a pomalu se blížil. „Nu, vidíš, hůl postavím do kouta, huňatou čepici hodím si pod lavici a takhle si uhladím vlasy. — Ještě se mne bojíš? — Už ne! Vždyť já té mám rád, ale ty zlé hochy nemám rád, ti za mnou povykují a hulákají: ‚Bludička! — hleďte bludička!‘ a házejí po mně kamením. Ale ty jsi hodná, ty po mně nepokřikuješ, neházíš kamením. Neboj se; hleď, co jsem ti přinesl.“

A sáhnuv do hluboké kapsy svého dlouhého kabátu — Bůh ví, kde jej zdědil! — vytáhl kytku velikých, červených jahod.

„Některé jsou pomačkané,“ pravil, „jak jsem musil utíkati před hochy, když mne chtěli bít. Vezmi si, maličká — neboj se! Kabát je roztrhaný, ale kapsy čisté. Takové jahody tady neuvidíš. Natrhal jsem je v lese u Přerubenic.“

„A co zbude tobě?“ ptal jsem se hocha.

„Vždyť ještě dnes půjdu lesem a natrhám si jiných. Ale až sem přijdu podruhé, přinesu malou veverku; víš, maličká, jaká jest veverka? Počkej, uvidíš, jak umí skákat, nasměješ se. Za Bělchovem vím na jedné borovici o dvou hnízdech veverčích, ale jsou ještě malinké. Předevčírem jsem se tam díval. — Nu, já zase půjdu dále.“

„Kam?“

„Kamkoli — kam mne oči povedou, do světa.“

„Počkej ještě, dám ti něco za jahody.“

„Mám — podívejte se!“ A vytáhl z druhé kapsy kabátu skrojek chleba.

„To si nech k večeři a tady počkej na oběd.“

„Kde pak už budu do oběda!“

A vzav z koutka hůl, sehnul se pro čepici a hotovil se k odchodu.

„Tu máš aspoň několik krejcarů.“

„Nechci, — mám děravé kapsy, roztrousil bych je.“

A už byl ze dveří.

Vyšel jsem za ním se podívat. Což kdyby děti zase házely po něm kamením! — Však na návsi bylo ticho. Tu a tam vyběhl na silnici pes, ale vida, že to známý otrhanec, vracel se volně domů.

Díval jsem se, až hoch zašel. Zaměřil k Lotouši. Kam odtud? Kamkoliv. Bludička!

Vrátil jsem se do světnice a zase usedl k oknu. Seděl jsem sám — Mařenka někam odběhla s kytkou jahod mezi děti se pochlubit, že ji dostala od „bludičky“.

Snad ledakdo by se mi vysmál, že takový otrhaný hoch může mi dáti látku k přemýšlení. Je to mladý žebrák, spustlý, od od celého světa opuštěný, bez domova, bez naděje, ale je to život lidský a snad hoden okamžiku přemýšlení.

Kdož ví, co by z hocha bylo, kdyby se ho někdo ujal. Dokud byl menší, nikdo si ho nevšímal, leda, když potřeboval jeho práce, a nyní, když hoch přišel k rozumu, vyhýbá se lidem sám, jak může. Tu a tam chtěli prý se ho ujati, ale hoch se jim vysmál. Vejde prý ve přátelství s ptactvem a drobnými zvířaty, a když Pán Bůh ty živí, na něho prý také se dostane. Od dorostlých lidí nevezme kouska chleba; ví, že by musil dělati za to otroka. Jen od dětí přijme nějakou skyvu.

II.

Bezděky připomínám si uplynulých dob v naší vísce. Nyní je sedlák samá starost, na dvoře mu houká parní stroj, v polích prohánějí se samé červeně natřené stroje, aby to hezky zdaleka padalo do očí; kde jaká mez, je rozorána a nahražena bílými mezníky; dlouhá lada rozryta a oseta, rybníčky vysušeny, křoviny vymýtěny. Mládež, když přijde ze školy, nemá ani kde by se proběhla, kde by si pohrála.

Je tu jaksi smutno. O posvícení jindy vířila hudba, že to bylo slyšeti v okolních vesnicích; nyní se hraje na samé housle a pod okny hospody sotva lze rozeznati, jakou hrají. A ty svatby! Sotva že o tom někdo ví. Několik kočárův — ty odvezou svatebčany do kostela, u statku se zavrou vrata, aby tam na dvoře a v síni cizí děti nepřekážely. Ale před časem veselka! — Můj Bože, když si vzpomenu na svatbu Prokopa Bulantovic! Na týden, na čtrnáct dní vědělo se na kolik hodin cesty v okolí, že Prokop Bulantův se žení. Celý týden ve statku se mylo, uklízelo, dvůr se posypával pískem, chystaly se stáje pro cizí koně, kolny pro cizí povozy, chasa ani nevyšla na pole. A drůbeže co padlo za oběť; půl várky Zlonického pivovaru si zamluvil Prokop sám! A což když byla svatba. Ráno vyjeli na oddavky do Lunkova. Znali jste Moravcovic Madlenku? Tu si tehdáž mladý Bulant přivezl k večeru do statku. Hudba je vyprovázela, po celou cestu jim hrála — byli to vojenští hudebníci z Terezína a jeli na dlouhém voze žebřinovém, okrášleném fábory a chvojí. A ta řada povozů! Přední dojížděly ke vsi, zadní ještě byly u Dřínova. A zpěv, střelba z hmoždířů a z bambitek, vítání nevěsty — — „to jsme tady viděli dost bohatých veselek, ale tohle zrovna jakoby Perucký hrabě se ženil.“

„Vždyť je ten svátek jednou v životě — aspoň pro jednoho z nich, a Prokopův statek něco unese.“

A při večeři posadili nevěstu v čelo dlouhého stolu zrovna tváří proti dveřím, aby každý mohl si ji prohlédnouti, a vrata statku dokořán, aby každý sem mohl. A kdo přišel, odnášel si slušnou výsluhu. Stará Bulantka měla jen toho syna, dnes ještě rozdávala jako hospodyně sama naposled — zejtra musí přenechat rozdávání nevěstě.

A dlouho do noci hrála hudba na dvoře, pak celá veselost přestěhovala se do protější hospody, a vojenští hudebníci teprve k ránu odkládali nástroje.

„Tak jsme se už dávno nenabrali!“ stěžovali si jedni.

„Však jsme už dávno tolik nevyhráli!“ libovali si druzí.

A druhý den po snídani zahráli ještě budíček nevěstě — nyní už mladé selce — vzali výsluhu a peníze a nasedali na žebřinový vůz. Oráč je musil dovézti do kasáren v Terezíně.

A jako nedělalo se týden před svatbou, nedělalo se ani týden po svatbě. Co se prozahálí na podzim v poli? Nic.

Zvláště oráč byl od rána do večera zaměstnán. V neděli pojedou „mladí“ do Lunkova na „přátelský oběd“, koně musejí býti jak melounkové, řemení musí se na nich svítiti, každá přaska musí jen hořeti, a pak ten nový kočár!

Kočár už je nyní v každém statku — tehdáž byl v naší vsi jen u Bulantů. Ani Bulant neměl z kočáru takovou radost jako oráč. Ani nebyl by šel k obědu, ač ho nejméně pětkrát volali, a byl by lakované okrasy kočárové pořád hladil, pružná sedadla byl by pořád kartáčoval.

Přišla neděle. Oráč už nemohl dospat. Snad od půlnoci vstával. Aspoň když Bulant ráno šel ho budit, stál už mezi dveřmi konírny v čistých šatech a v bílé dlouhé zástěře a blažené se usmíval.

„Snad už nekrmíš?“ divil se Bulant.

„Už jsem nakrmil!“ řekl chlubně.

„Nu, je trochu brzo ještě, ale neškodí. Jen ať máš všecko v pořádku, až řeknu: zapřahat.“

To nemusil oráčovi povídati. Ten jak byl po snídani, zapřáhnul sám a zajel před síň.

A lidé se právě trousili do Zlonic na devátou, když u Bulantů se otevřela vrata, a z nich vyjel kočár s mladými manžely. Každý podíval se za nimi. Koně nesli hlavy vzhůru, bujností nevěděli, jak kročiti, a oráč měl co dělati, aby je udržel. A po zvlhlé, měkké silnici rachotil pěkný kočár, lesknul se v slunku podzimním tak vesele, jako ty oči, ty naděje mladých manželů — — —

Chasa zatím hospodařila ve statku se starou Bulantkou. Bylo to hospodářství! Toť víte, ženské!

Sotva mladí vytáhli paty, stará panímáma přišla do kuchyně, vzala svazeček klíčů, poručila mladšince, aby šla zastrčit vrata i dvířka, a vyzvala chasu, aby šla se podívat na výbavu mladé selky. Přivezli to tehdáž večer a uklidili vše nahoru do světnice. Chasa věděla, co mladá si přivezla, ale Bulantka stará sama ještě všecko neviděla. Dnes je na to čas. Chasu vzala jen proto s sebou, aby to na ni nepověděla, a pak, aby dole za jejími zády ničeho nezašantročili. Prohlédli si peřiny — bylo jich na dvou postelích k samému stropu; prozkoumali ohromnou zásobu prádla — mladá Bulantka skoupila prý v Praze nejméně tři krámy; prohlédli nádobí, pochválili nábytek, podivili se krásným šperkům v zasklené skříni — stará panímáma ani ji neotevřela, aby se neřeklo… A zrovna chtěla udiveným holkám ukázati svatební šaty nevěstiny, když venku na návsi ozval se rachot lehkého vozíku. Ženské se zarazily.

Pojednou vůz zastavil.

„Pro Pána Boha — snad se naši nevrátili!“ lekla se panímáma.

Naslouchaly všecky. Na vrata statku bylo zatlučeno.

„Už jsou to oni! Běž honem, Kačenko, otevřít; ty, Terezko, skoč do kuchyně, a já s Anežkou budeme jako sháněti drůbež po dvoře. Ale ať se mi nezmiňujete!“ nakazovala stará.

Znova zabušeno na vrata.

Kačenka nebyla z potrhlých, a když doběhla k vratům, podívala se dříve štěrbinou, kdo venku stojí… Na silnici povoz cizí, jeden koník do vozu zapřažen a člověk docela neznámý tam sedí. A blízko vrat stála nějaká ženština, rovněž neznámá podle vzezření a plaše se ohlížela se strany na stranu.

„Tady přece říkají u Bulantů, vždyť to znám. Jen zatlučte ještě jednou — silněji, však někdo snad přece bude doma.“

Ženština uposlechla a zabušila vši silou po třetí na vrata.

Kačenka teprve nyní otevřela dvířka.

„Nezabloudila jsem, chci-li jít k Bulantovům?“

„Ne, přišla jste dobře.“

„Kdo jste?“

„Já? — hm, služka.“

„Je sedlák doma?“

„Ne, odjel.“

„Kdy?“

„Před chvílí.“

„Sám?“

„Ne, s mladou selkou.“

„Vrátí se brzy?“

„Nevím; jeli do Lunkova na přátelský oběd.“

„Do večera tedy sotva se vrátí?“

„To sotva.“

„Chtěla jsem Bulantovi dáti nějaký dárek svatební, ale nevěděla jsem, kdy měl svatbu. Teprve včera dověděla jsem se o tom a jedu sem zdaleka, zdaleka… Tu máte, až přijde sedlák, odevzdejte mu to.“

A podávala Kačence do náručí malé děťátko, v čistých peřinkách zavinuté pěkným povijanem. Děvče vykřiklo, že se to ozvalo po celém dvoře.

„Panímámo, pojďte sem sama, já se jí bojím.“

Stará Bulantka přiběhla.

„Co se tu děje?“

„I posýlám tu něco vašemu synovi —“

„Dítě!…“

„Je jeho.“

„Počkejte si tedy na něho.“

„Ne, jsem z daleka — vidíte, jak náš koník je spocen. Jen si vezměte toho hošíka a odevzdejte jej Bulantovi a vyřiďte, že si pro něho přijdu, až vyroste!“

A ač Bulantka se bránila, neznámá žena bledých tváří a černých, vytřeštěných očí položila jí své dítě do náručí, políbila je a utíkala k vozu.

„A jak se jmenujete? — kdyby syn se ptal?“ volala za ní stařena na celém tele se chvějíc.

„Však on ví!…“

„Přece!“

„Třeba bludička.“

„A jak to dítě?“

„Také bludička!“

Vyhoupla se do vozu, průvodčí její, stařec již prošedivělý — jak potom lidé povídali, práskl do koně, obrátil a ujížděl silnicí, odkud přijel — k Lounům…

Můžete si představiti, jak to ve statku vypadalo. Páté přes deváté. Jednu chvíli mluvili všickni, druhý okamžik zas nikdo nemohl najíti slova. Co si počnou s tím dítětem? Co tomu řekne Prokop až přijede? Co tomu řekne jeho mladá žena? — Staré Bulantce šla hlava kolem a raději by byla utekla kraj světa, jen aby nemusila býti doma, až syn přijede. Udělali dobře, že to dítě přijali? Měli se vzepříti? — Těžko soudit. Což je-li to nějaký podvod? — Vždyť se stalo dost takových případů! Anebo neuzná-li Prokop dítě za své, kam je pak mají odevzdat? — Matka říkala, že se jmenuje bludička — ale odkud je? A bude mladá Bulantka svému muži věřiti? — Nebude ten okamžik hrobem jejich krátkého rodinného štěstí? Co se týče Prokopa — — stará Bulantka nechce za nikoho ručit, ale že její Prokop by tohle to byl učinil, tomu dobrá stařenka ani nemůže uvěřiti.

A poněvadž ve světnici u Bulantů nemohli přijíti k žádnému rozumnému konci, jak by aspoň z daleka sobě objasnili tu záhadnou ženštinu a její jednání, byli zkormouceni jeden jako druhý. Což ten hošík v peřince, ten spal na posteli, kam stará zatím jej uložila. Ale stará panímáma s chasou!

„Neměli jsme tu ženštinu pouštěti!“ povídala Kačenka.

„Ba — a takové ostudy jsem se musela k stáří dočkati!“ zabědovala stará a dala se do pláče. Za ní se rozplakaly všecky služebné. A chvíli plakaly, chvíli zase rozumovaly, a hošík spal, jako když jej do vody hodí. A celé odpůldne, celý den, ač byla neděle, nikdo z Bulantovic statku nevyšel. Stará se bála, aby se to předčasně nevyneslo. Ale — kde pak by musili míti lidé na vsi oči, aby něčeho si nevšimli! Viděli dobře ten povoz před statkem, tu ženskou, to „něco“, jak vnutila pak staré Bulantce…

Celý den od Bulantů nikdo přes práh nevyšel, ale když k večeru zahrčel po silnici od Zlonic kočár Bulantův, měli jste vidět! — Celá ves sběhla se sem. Bulant se divil, proč lidé tu stojí před statkem.

„Nejspíš myslí, že máme dnes zase veselku!“ smála se selka.

„Veselku ne, ale křtiny!“ prohodil kdosi.

Mladý Bulant toho neslyšel. Kočár vjel do dvora, Kačenka hned zavřela vrata, div neuskřípla hlavy několika zvědavcům, kteří se k ní tlačili, aby jim pošeptala, je-li to holčička nebo chlapeček. A lidé se nastavěli na návsi pod Bulantovic okny a tiše čekali, co asi řekne Prokop, co jeho žena. Toť se ví, bez křiku ta věc se neobejde.

Ale čekali nadarmo. Rozblesklo se tam ve světnici světlo, zavřely se okenice, a zvědavci měli po radosti. Vedl se tam hovor živý, bylo rozeznat chvějící se hlas staré Bulantky, hřmotná slova Prokopova — zaslechli i pláč a nářek mladé selky — ale, ač tlačili hlavy těsné k oknům, ač stáli tiše jako v kostele, slova srozumitelného nepochopili.

„Nedovíme se ničeho!“ kdosi povídal hlasitě.

„Nekřičte! — Slyšte, jak mladá Bulantka pláče!“

„To vím, že smáti se nebude, ale z pláče ničeho nevyzvíme; však to zejtra přijde na buben. Pojďme domů!“

A všetečníci už se chystali k odchodu od oken Bulantovic, když pojednou ozval se srdcelomný pláč na dvoře statku, dvířka se rozevřela, a z nich vyběhla mladá Bulantka, tak jak sestoupila z kočáru.

Lid vesnický ustoupil a nikdo se neodvážil k ní přistoupit, zeptat se, proč pláče — kam jde samotinká v té černé noci. A Bulantka samotinká šla — ne, pádila návsí po silnici k Zlonicům, bědujíc hlasitě, a pak ještě se obrátila, pohrozila na ten statek, kam se dostala jen proto, aby kratičkého užila štěstí, klnula tam tomu maličkému tvoru, jenž pořád ještě bezstarostně v peřince spal, a přetřevši bílým šátkem uslzené oči pádila ze vsi jako šílená.

Za chvíli, když lidé zase srazili se v chumáč, aby probrali otázku, kam asi Bulantka běží, byli znova rozehnáni. Ze vrat vyběhl Bulant bez klobouku, bez kabátu, rozhlížel se návsí a vida tu zástup lidu přikročil k nim.

„Není tu má žena?“

„Není!“

„Neviděli jste jí?“

„Před chvílí tudy běžela — někam k Zlonicům; když si pospíšíte, můžete ji ještě dohonit.“

Bulant se spustil směrem naznačeným co mu nohy stačily, křičel, volal — nikdo se neozýval.

„Madlenko — kde jsi! Madlenko, nevěř tomu, já jsem nevinen! Ozvi se, Madlenko má!“ Tím a podobným voláním lidé byli vyburcováni za pozdní noci ve vesnicích, kudy Bulant běžel, v Dřínově, Lisovicích, Vyšínku. Bulant nemyslil jinak, než že jeho žena utíká přímo do Lunkova, do svého rodiště, aby si tam postěžovala na krutý osud svůj.

Pádil jak v horečce. Nepozoroval, že je bez kabátu, necítil, že od hor německých duje studený vítr.

Moravcovic statek v Lunkově stojí hned na pokraji vsi. Zrovna se chystali k noclehu, když Prokop Bulant doběhl pod okno světnice. Viděl to: stará Moravcová si navlékala noční živůtek za odestlanou postelí a starý natahoval hodiny, aby mohl ráno v čas zbuditi chasu. Pojednou zdálo se ve světnici, jakoby někdo byl zaklepal na okno.

Moravcová se podívala, vzkřikla leknutím a běžela shasit lampu.

„Co to tropíš?“ divil se sedlák Moravec.

„Nevidíš? — Někdo stojí pod oknem, bez kabátu, bez klobouku, taková vyjevená tvář, vlasy celé zcuchané — —“

Bylo temno ve světnici i venku, ale Moravcovic přece rozeznali oknem něčí hlavu. Starý se blížil k oknu, selka ho napomínala, by neotvíral, ale…

„Snad se nebojíš?“ povídal a otevřel okno.

„Kdo je tu?“

„Já, Prokop Bulant — tatínku, není zde Madlenka?“

„Madlenka? Vždyť jsi si ji k večeru odvezl! A v jakém to jsi stavu, hochu — pojď dál a pověz, co se stalo…“

Moravcová, jak zaslechla, že to Prokop, přiskočila také k oknu a spráskla ruce nad hlavou, jak zeť její vypadal.

„Pojď dál a pověz nám — stalo se neštěstí?“

„Nevím,“ řekl smutně Bulant, „ale musím jíti hledat Madlenku.“

„Kde se ti ztratila?“

„Večer odešla z domova, a nevím kam. Zde tedy není?“

„Není — ale proč odešla?“

Bulant pokrčil rameny, zakryl oči rukama a dal se do tak usedavého pláče jak malé dítě. A pokynuv rukou mlčky do okna, jakoby chtěl říci „s Bohem!“ — zase zmizel v sychravé noci.

Moravcovic chtěli za Prokopem, ale — kde pak ten asi se staví! A mimo to měli starost o Madlenku. Bulant říkal, že mu odešla z domova — což kdyby se sem vrátila!

Moravcovic seděli za stolem a svítili celou noc. Ani oka nezamhouřili. Co se to jen u Bulantů stalo! Jen co bude ráno, Moravec hned vydá se na cestu, aby vše zvěděl.

Čekali do rána, vždycky napjatě naslouchali, kdykoliv vítr oknem zatřásl, ale Madlenka nepřišla.

III.

Sotva se počalo rozednívati, Moravec shasil lampu a ustrojiv se, ani na snídani nečekal a vydal se na cestu. Obloha zakaboněna, mlha visela s oblak až k zemi a déšť byl na spadnutí. Všude mrtvo po polích, jen hejna vran hádala se na strništích o nějaké nalezené zrno, o nahnilý zemák.

Moravec si toho nevšímal; chudák měl sám dost namáhání, aby trochu upravil rozervané myšlénky své.

Byl už stařec, šedesátník, ale z Lunkova urazil cestu do naší vsi za půldruhé hodiny. U Bulantů rozdělávali teprv oheň na snídani — snad také celou noc nespali — a Moravec už tu byl. Dal pozdravení a rozhlédl se po světnici. U postele na stoličce seděla stará Bulantka a na klíně chovala jakési děcko v peřince. A u okna seděl Prokop a jako socha — bez čepice, bez kabátu — díval se na náves. Ani snad nepozoroval, že je tu tchán z Lunkova.

„Nu, tak kde je Madlenka?“ starostlivě ptal se Moravec.

Stará místo odpovědi položila děcko na postel a zakryla zástěrou uplakané oči.

Bulant sebou ani nepohnul.

„Povídám, panímámo — nevrátila se už Madlenka?“

„Ne.“

„Pro Boha vás prosím, co se tu stalo?“

Stará vstala, vzala Moravce za ruku a vedla ho do kuchyně. A tam posadila se za kamny na lavici, přitáhla Moravce k sobě, a když zástěrou osušila zavlhlé oči a poslala chasu ven, začala mu vyprávěti vše, co včera se tu sběhlo. Moravec naslouchal napjatě, ruce vzepřel na stůl, na ruce bradu a ani sebou nepohnul…

„Ale Bohem chci se dokládati, pantáto, že můj Prokop takového hříchu schopen není; na sklonku svého života, před otevřeným takřka hrobem bych to neřekla. A jak prosil, ubohý Prokop, Madlenku, aby ho aspoň vyslechla, aby se nehněvala, že si nedá oddechu, dokud celý případ se nevysvětlí, ale Madlenka byla jako hluchá a ještě v noci utekla ze stavení. Prokop se vrátil ráno domů, Bůh milý ví, kde ženu hledal. Mluvila jsem k němu, ptala se ho, kde byl — Prokop neodpovídá. Je jak živoucí mrtvola, jakoby neslyšel, jakoby pod tíží té rány oněměl — —“

„A jak se jmenovala ta ženština?“

„Prý bludička!“

„Snad divá žena — —“

„Snad vtělený ďábel!“

* * *

Moravec odešel, ale odpůldne už tu byl zas. Tentokráte přijel s vozem. Takové dvě cesty za jeden den — to by nevydržel pěšky. A koně byli celí upocení.

„Tak už jsme Madlenku našli!“ povídal s povzdechem.

„Kde jste ji našli?“ ptala se toužebně Bulantka.

„My ne, ale mlynářští ze Stradonického mlýna ji dnes ráno vytáhli z rybníka — —“

„Utopenou?“

„Ba že utopenou! — Jdu vás, panímámo, zvát všecky na pohřeb.“

Bulantka musila se zachytiti stolu, aby nepadla. Tak jí před očima vše pojednou vířilo. Usedla mlčky, sklonila hlavu a spustila ruce v klín. Neplakala. Kde ubohá stařena by se už nabrala slz!

Mladý Bulant se díval oknem na náves — snad od rána, a nevšímal si těch řečí. Volali ho — přišel jako duch; povídali mu, že jeho Madlenka se utopila — ani brvou nepohnul. Řekli, že jí pojede na pohřeb — kývnul hlavou; povídali, aby si oblekl sváteční šaty — obleknul si je. Nepromluvil.

U hrobu Madlenčina lidé poklekli, Bulant poklekl také, házeli hlínu na rakev její — Bulant také; kdo ji znal, nad ní zaplakal — Bulant ne.

* * *

A uplynul rok, uplynulo jich několik za sebou — nikdo neuslyšel z úst Bulantových slova. Když po pohřbu Moravcovic přijeli si pro věno Madlenčino, a když Bulant viděl, že je nakládají na vozy, sám nosil a nakládal, nosil tam i šaty svoje a matčiny, že to zas musili skládati. Co mu stará řekla, vykonal, ale nepromluvil.

Jako to němé děcko, které zůstalo u Bulantův a s nímž Prokop pojednou se spřátelil. Choval je celý den, hrál si s ním, nosil je mezi děti i na pole. Hošík rostl — už nevím ani, kdo mu dal jméno Jarolím, které mu pak zůstalo. Už ledacos mluvil, Bulant z něho měl potěšení, leccos mu ukazoval, ale pověděti mu nemohl ničeho. Byl němý.

A Jarolímovi bylo asi pět let, když jednou rozneslo se vesnicí, že mladý Bulant už zas mluví. Tomu nikdo ani nechtěl věřiti. A lidé se hrnuli processím k Bulantovům.

„Je to pravda, panímámo, že Prokop mluví?“

„Mluví, tiše, ale je mu rozuměti. Však myslím, že dlouho mluviti nebude. Jen se podívejte, jak špatně vypadá! — A ten jeho dech!“

Lidé se nastavili kolem postele, na níž Prokop ležel, a počali se ptáti, jak se mu vede.

„Špatně. Tady v prsou jakoby mi hořelo. A v hlavě mi hučí. Ale nevěřte tomu, lidičky, že ten hošík je můj syn. Jdu před stolici věčného soudce, a lháti nebudu. Ten hoch je Madlenčin! Opravdu, mně se to dnes zdálo. Mluvil jsem s Madlenkou, ona se mi k tomu přiznala. Mluvili jsme spolu dlouho, a já za ten čas nabyl řeči. Madlenka mi říkala, že ten hošík pošel ze hříšné lásky její, dala jej tajně na vychování do vzdálené krajiny, ale vychovatelka dítka byla zrazená milenka toho, kdo se stal otcem jeho. Ze msty, aby se pomstila mně, ne Madlence, přinesla dítko k nám. Nic se nedivte! A Madlenka poznala dítě své a ze strachu před hanbou si zoufala — —“

Lidé se dívali druh na druha jako vyjeveni. Má Bulant rozum? — Řeči nabyl, ale rozumu ne.

„Já tu dlouho nebudu, ale tomu hochovi, matičko, nedejte ublížiti. Je to dítě Madlenčino. Vidíte ty černé oči, ty plavé vlasy, ty bledé tváře? Jen se usmívej, klučíku; však už tu spolu dlouho nebudeme!“

A nebyli.

Nazejtří, když ponocný ráno odzvonil klekání, zazněl ještě jednou malý zvonek naší kapličky.

Mladému Bulantovi zvonili hodinku. —

Stará Bulantka pilně dbala o hocha, jak si přál Prokop, ale byla stará, musila také se světa. A jako Prokop ji, odevzdala i ona jistému příbuznému statek i hošíka s přáním, aby se mu neubližovalo. Ale dědic, co psáno nebylo, neplnil. A hošík musil ze statku. Nejprv se potloukal po vesnici, pak zašel dál, a když mu bylo třináct, čtrnáct let, znal už kraj světa. Za to mu říkali „bludička“. A že chodil stále jen v cárech, nazvali jej otrhaným Jarolímem. Kdo vlastně byl, odkud — nikdo posud neví. Či byl pravdivý sen Bulantův? — Kdož ví?

Však jste ho viděli u nás, jak přinesl malé Mařence kytku jahod. Slíbil, že přinese mladou veverku, ale — malá Mařenka vyrostla, už vyšla ze školy, a Jarolím od té doby u nás nebyl. Snad někde zahynul ve světě, jako to modravé světélko, jež vyskočí za noci nad bažinou.