Přeskočit na obsah

Vesnické příběhy/Lotoušská paní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Lotoušská paní
Podtitulek: (Zlatá Praha 1886)
Autor: Josef Leopold Hrdina
Zdroj: HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 235–308.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70


Tichounké, jarní jitro. Teplá mlha plazila se po polích jako lehoučká peřinka nad hnízdy skřivanův, a po celém kraji tak velebný klid, jakoby se očekávalo slovo hlasu božího. Od Slaného k Lotouši a odtud dále k Třebízi vede císařská silnice, po jejíchž obou stranách malebná stromořadí. A na každém stromu sto větví, a na každé větvi jeden ptáček dřímá a sní o těch vzdušných říších, jimiž nedávno na cestě z dalekého jihu proletěl, a mimovolně vysmekne se mu z hrdélka hlásek, jakoby už nemohl se dočkati, až dech ranního sluníčka jej vzbudí.

A všude tak ticho. Skřivánci od dvou, od tří hodin už vstávají a na křídlech třepotavé písně vznesou se do výše, hezky vysoko, aby nerušili spánku svých soudruhův opeřenců ve větvích stromů při silnici.

Zvláště kdysi za červnového rána po deštivé noci skřivani vznesli se snad až k samým oblakům, kde modlili se v dojemném chorálu, když ptáci posud dřímající v korunách stromů počali se probouzeti. Ne zpěv skřivánčí — rachot vozu jedoucího císařskou silnicí od Lotouše k Slanému je vzbudil. Vůz byl ještě daleko, ale za vlhkého jitra jarního v tom klidu přírody bylo ho slyšeti na velikou dálku. Bylo možno rozeznati, jak kvapně povoz ujetou silnicí letí; vždyť za chvíli už byl u Byseňské cesty, a než bys se pomodlil „Zdrávas“, sjížděl jako střela podle panských poli k „brůdku“. Do vrchu, s vrchu — to bylo jedno mladíku, jenž řídil koně. Chvíli co chvíli ozvalo se prásknutí biče, a divoká jízda úprkem hnala se dál. Jindy tu také přejel ten a onen povoz za noci; ale ptáci jen otevřeli oči, podívali se na opozdilce a spali dál. Takhle tu nejel ještě nikdo. Z koní se kouřilo jako z parního stroje, jenž jezdí tam kolem lesa po kolejích železných, jeden přes druhého bujně odfrkoval, prsa a přední nohy jejich postříkány bílou pěnou, a když tudy vozem přeletěli, vítr až se zvednul, až země se zachvěla a větvičky pod nožkami opeřenců se rozhoupaly. Zděšeně ptáci ulétali ze svých noclehův a ustrašeni poletovali sem a tam, až někde v tom šeru nahmátli větévku, kde by do rána ještě bezpečně přečkati mohli. Na další spánek nebylo ani pomyšlení. Mlčky natahovali krčky a tím temnem hleděli ještě spatřiti smělého jezdce. Kde pak ten už byl!

Sjížděl se „skalek“ do města a nyní uhání už Lounskou ulicí. A rovněž byli vyděšeni lidé na Lounské ulici v Slaném, když okna v bytech jim počala řinčeti. Nemyslili v prvním probuzení jinak, než že je zemětřesení, a když pak seznali, že hluk způsoben rachotem kol vozových, otvírali okna a ptali se, kde hoří. Byla prý to nejspíše stříkačka, jen ta že tak rychle smí městem za noci ujížděti. Mladík, jenž seděl na voze a řídil uplašené koně, nevšímal si ničeho kolem. Na náměstí uvolnil běh svých vraníků, zajel těsně k zamčeným vratům domu, kde byla připevněna malá tabulka s pozlacenými literami — kdo pak to přečte v tom šeru! — skočil s vozu a drže pravou rukou oprati, levou chopil se železného drátěného oka a trhnul jím. Uvnitř rozezvučel se pronikavý hlas zvonku.

Koně se chvěli na celém tele, odfrkovali, přešlapovali, tak že kočí musil ovinouti si oprati kolem ruky a vzav koně při uzdách počal je chlácholiti. Znáte koně, toho nejvěrnějšího druha člověka; za laskavé slovo odpustí mu všecky rány bičem a za pocelování na čele, za pohlazení na šíji utiší se jako beránek.

Otevřelo se okno nad vraty.

„Jedete pro mne?“ ozval se hlas nahoře.

„Ano, pane doktore!“ odvětil mladík drže pevněji koně, kteří hlasem tím náhlým skoro by se mu byli splašili.

„Jste z daleka?“

„Z Lotouše, pane doktore, z Jarošovic statku.“

„Kdo je tam nemocen?“

„Stará paní.“

„Co jí schází?“

„Nevím, pane doktore. Řekli mi, abych honem zapřáhnul a největším tryskem jel pro doktora.“

„Nu, myslím, není-li snad nějaká zlomenina nebo poranění, kde je třeba okamžité operace.“

„To ne, pane doktore; myslím, že to jsou srdeční křeče, k nimž je naše paní náchylná. Přišlo jí pojednou zle — bude to nejspíše z lítosti — —“

„Abych zbytečně nemusil se tahati s operačními nástroji,“ povídal lékař.

„Bude to brzy, pane doktore?“

„Hned, synáčku, jen co se obléknu.“

A zavřel okno. Mladý kočí zatím obrátil a usedl na svém místě. Za chvíli se ozvaly v průjezdě kroky, klíč zarachotil, dvéře se otevřely, a stará služka svítila svému pánu až k vozu. Lékař se zahalil do kožichu, usedl na zadním sedátku, kočí povolil uzdu, práskl do koní, a na Lounské ulici znova lidé otvírali okna a divili se divoké jízdě. Někteří z nich poznali lékaře — pak už se jim rozbřesklo, proč ten spěch. Povoz uháněl k Lotouši jako vítr.

Lékař venkovský zakusí všelijaké jízdy. Držel se oběma rukama vozu. Jeli podél lánů Trpoměřských polí. Lékař se zvednul se svého sedadla a nahnul se ke kočímu.

„Poslyš, hochu — jak se jmenuješ?“

„Polda, pane doktore. Docela hloupé jméno. Mám často zlost, že mi tak dali říkat.“

„Proč?“

„Hm, v Bysni je žid a jmenuje se taky Polda. A to nemá být.“

„Povídal jsi, že tvoji paní zachvátily křeče srdeční.“

„Když se svíjí na posteli a křičí, myslím, že jsou to křeče.“

„A že je to následkem lítosti…“

„Vždyť je to pravda. Což pak se chudinka včera málo naplakala? Kdo to jaktěživ slyšel, aby matka, která provdává jedinou dceru, o svatbě její celý den plakala?“

„Slečna Helenka že se vdávala? — A kdy?“

„Včera měla svatbu na Tuřanech.“

„To jsou noviny!“

„Vždyť ještě před měsícem bylo vše pod pokličkou, a najednou — — nu, včera si ji už Kekula odvezl.“

„Kdo je to?“

„Je prý ředitelem uhelných dolů za Jedomělicí, ale čert mu věř. Přišel sem nedávno, je to samá chlouba, je prý ze šlechtického rodu, ale kdo pak tomu rozumí. V takovém fintílkovi ani ďas se nevyzná. Já aspoň být děvčetem a nemít ničeho jen jedinou kytlici, tak bych si ho nevzal. Však stará paní taky už ví, koho si vzala její Helenka. Ale ať si Helenka jednou nevzpomene na slova matčina. Říká se, že jedna slza z očí matčiných vyloudí jich tisíc z očí neposlušné, vzdorovité dcery — —“

„Což paní Jarošová nemohla svatbu překaziti? — Což neznala toho člověka dříve?“

„To je tak, pane doktore,“ povídal kočí, „ale tak by se nám to špatně povídalo, já sedět a vy za mnou stát. Musím jeti rychle, mohl byste snadno spadnout, a v tom rachotu není vlastního slova slyšet. Mohl byste si sednout ke mně?“

„Anebo ty ke mně do zadu.“

„Mám krátké oprati.“

„Tak počkej!“

Kočí zastavil, lékař si usedl vedle něho, a jeli dál.

„To je tak, pane doktore; dokud nebožtík pán byl živ, bylo u nás vše jinak. Jsem sice mlád, letos půjdu teprv k odvodu, ale vím ledacos. Vždyť jsem v Jarošovic statku jako sirotek od maličkosti a z pasáka husí přivedl jsem to až na kočího. Dokud pán náš byl živ, Helenka byla v Praze ve školách a domů přijela jen na svátky neb o prázdniny. Myslíte, že směla přijet v klobouku nebo v krinolíně? To by jí byl starý hnal. V čistých, drahých sice, ale jednoduchých šatech a s hedvábným šátečkem na hlavě. Však já vím, když jsem jí jezdíval na Lány naproti, že přijela v klobouku a že teprv za Lotouší klobouk schovala do škatule a vzala si šátek na hlavu. Přikazovala, abych doma nic neříkal. Proč bych to povídal? A o prázdninách musila zároveň s chasou na pole. Jaroška se tomu vzpírala, ale starý jen se podíval. ‚Já mám víc škol než naše Helenka,‘ říkal, ‚a nestydím se za práci. Ostatně ta její práce jí krásy neubéře — nic nedělá, než dohlíží na chasu.‘ Ba, kdyby byl starý pán dnes na živě, nemusil jsem jeti pro doktora v noci.“

Lékař se podíval na Poldíka a viděl, že má v dírce u kabátu na prsou ještě proutek rozmariny s bílou stužkou.

„Vidět, že jsi byl na svatbě.“

Poldík se podíval na kabát, vytáhl rozmarinu a vstrčil do kapsy.

„Vždyť jsem neměl ani času se odstrojit. Sotva jsem přivezl starou paní domů a odpřáhnul, už mne zas volali, abych zapřáhal a jel do Slaného. — — Abych to tedy pověděl: nebožtík pán umřel před třemi lety, bylo to taky z jara. Poslední vůle nedělal, odkázal vše své paní, ta aby si naložila se statkem dle libosti. Jen Helence zabezpečil podíl. Helenka přijela z Prahy na pohřeb a tenkrát už jela beze strachu až do statku. Starého pána jsme vyvezli za kostel Tuřanský a zpět přivezli docela jiný pořádek. Helenka do Prahy už se nevrátila, ač neměla školy ukončeny, za to zavedla do toho tichého statku u Lotoušského lesa kus života velkoměstského. Denně spávala do devíti, do desíti hodin ráno, na dvoře jsme nesměli dělat zbytečného hluku, abychom jí nevzbudili, chasa nesměla si zazpívat v čeledníku, poněvadž Helenka hrála piano, selce místo ‚paní‘ musili jsme říkat ‚milostpaní‘ a Helence ‚slečna‘. A obecní posel byl celý den zaměstnán. Brzy nesl na poštu balík dopisů, z pošty zase noviny, krabice zapečetěné s různou parádou, a všelijaké německé časopisy s různými figurami a panáky. To stálo peněz do roka. A samá zábava, samý titul, a v masopustě jediného plesu nebylo vynecháno. A Helenka nešla krok pěšky. I na pole když někdy z dlouhé chvíle chtěla se podívat, musil jsem všeho nechat, zapřáhnout do bryčky a jeti, kam mi poručila. Často jsem si myslíval: Můj Bože, pro tu naši slečnu si přijede jistě nějaký hrabě nebo aspoň baron. Sedlák, statkář, doktor — to jí bylo vše málo, a tu máš! — přijde takový panák v zlatých brejlích a v rukavičkách, několikrát se usměje a ukloní, a Helenka je jeho.“

„Snad to není tak zlé, Poldíku, jak povídáš?“

„Nikdo ani neví, odkud je,“ pokračoval Poldík. „Přijel k nám do vsi v kočáře, uviděl Helenku, vyptal se na ni a začal tam jezdit pravidelně. Lidé říkali, že k nám dojíždí za příčinou koupě jednoho dílce našeho pole u Jedomělic, kde prý hodlá založiti novou cihelnu. Mluvil velmi uhlazeně a pořád jenom německy. Stará paní německy nezná a nevěděla, co s Helenkou si umluvili. A ti se umluvili docela o něčem jiném než o prodání pozemku. Helenka předstoupila jednou před matku a sdělila, že se zasnoubila s panem ředitelem Kekulou rytířem z… Bůh ví, odkud. Už tehdáž z toho stará paní onemocněla, ale když všecky její domluvy a rozmluvy byly jako hrách na zeď, když Helenka si vzdorovitě dupla nožkou, že raději půjde kraj světa, než by od Kekuly upustila, když řekla matce, aby jí vydala její podíl, že ona už jest plnoleta: stará paní odemkla skříň, vydala jí podíl a dala se do pláče. Ale to Helenky neobměkčilo. Sama si vše obstarala, a za tři neděle byla svatba. To bylo včera. Stará paní nechtěla jít, ale pak si vzpomněla, že by lidské huby měly na klepy žně, a ustrojila se. Já ji vezl, samotinkou. Když jsme tam polní cestou vyváželi před třemi lety nebožtíka, nebylo prý jí tak teskno a smutno jako včera, kdy doprovázela jedinou dceru svoji na oddavky. Na Tuřanech byly tisíce lidu se dívat na svatbu, zvláště všichni havíři z pánve Jedomělické ve svém stejnokroji a s hudbou súčastnili se svatby svého vrchního pána. Toho všeho stará Jaroška si nevšímala. Ani neviděla, jaké Helenka má svatební šaty, neslyšela šelestu hedbáví, neviděla zlatých náramků, šňůry perel kolem šíje, ani oka nepozvedla tam, kam všichni lidé se dívali, na hlavu Helenčinu, kde ve plavých vlasech vpletena byla drahá korunka zlatá. Opravdu, pane doktore, zlatou korunku měla na hlavě jako kněžna. Polovici svého podílu Helenka prý vydala na ty klenoty… Ve statku byla hostina, havířské hudby hrály na dvoře celý den, a k večeru odvedli havíři svého pána a jeho mladou choť za Jedomělice na ‚zámeček‘. Stará paní jela taky, ale když jsme se ubírali kolem těch hlubokých, černých šachet a uhelen, chudinka dala se do pláče, že prý se jí zdá, jakoby to byly hroby Helenčiny a jejího štěstí. Helenka taky se rozplakala vidouc tu spoustu, kde v té odlehlé samotě má tráviti mladý život svůj, ale když Kekula počal ji těšit, že tu dlouho nebudou, že on se stane brzy ředitelem dolů Kladenských, že pak Helenka bude bydliti v městě, utišila se a byla zas veselá. Ale Jaroška nenabyla klidu. V té hlučné společnosti bylo jí těsno. Vyšla tedy ven před dům. Jeden starý havíř k ní přistoupil.

‚Vy jste matkou naši nové paní?‘ povídal.

Jaroška přisvědčila.

‚Kekulovi jste neměla dávat svou dceru. Je to můj chlebodárce, nemám ho pomlouvat, ale pravda není pomluva. Nepěkné věci donesly se nám o něm od havířů Bilinských, kde dřív byl dozorcem. Ošidil sirotky po zabitých havířích v šachtě ‚Julii‘ a musil proto z Bíliny. Má mnoho na svědomí. Mám také dceru, jsem chudičký, ale nedal bych jí Kekulovi za ženu…‘

To Jarošce dodalo. Ani nešla se rozloučit s Helenkou, zavolala mě, abych honem zapřáhnul koně, a když jsme přijeli domů, myslili jsme, že pozbude rozumu. Konejšili ji, dávali obkladky — a jak povídám, ani jsem se nesvleknul, musil jsem pro vás — Hý!“

A Poldík prásknul do koní, aby nahradil, co povídáním v jízdě zameškal. Mnoho nezameškal. Vraníci pořád slyšíce hlas Poldíkův myslili, že to na ně hubuje, a pádili jak střely. Lékař chtěl Poldíka ještě na něco se ptát, ale ten už vjel s povozem otevřenými vraty do dvora statku, zajel před zápraží a skočiv s vozu podržel koně. Lékař sestoupil taky, hodil kožich přes vozík a vešel dovnitř.

„K Jarošovům jede doktor!“ a za chvíli se sběhla celá Lotouš na dvůr statku.

„Ubohá ženská, ta si přivezla z veselky!“ povídali jedni.

„Proč ubohá?“ řekli druzí. „Sama se trápí a neví proč; což pak děvče musí mít vždy deset let známost, než se vdá? Co na tom, že je tu Kekula nedávno?“

„Dokud člověka dobře neznáme, nemáme mu věřit, natož mu dát dceru.“

„Což je to špatné, vzíti si ředitele uhelen?“

„Takový člověk, zde dnes, zejtra kdes!“

„Ať je kdekoliv, Helenka bude se mít vždycky lépe než vy.“

„No, dejž Pán Bůh!“

„Jděte se dospat a nepomlouvejte pod okny, vy mudrci!“ osopil se Poldík na lidi.

„Jen ty drž koně, aby ti neutekli!“ posmívali se.

„Abych vás nemusil srovnat!“

„Musil bys mít stoličku, Poldíku, abys na nás dosáhnul. Tys tu takový pán jako my!“

„Cože?“ A Poldík uvázav oprati k rozpéráku vozu, chopil se biče a rozběhl se mezi ty všetečky.

Ale kde pak ti už byli!

Lékař právě vycházel ze síně. Poldík přiskočil, vzal na blízku stojící židlici a přistavil k vozu, aby lékař mohl pohodlněji vystoupit. Pak ji odhodil stranou, vyskočil na sedátko a jel zas po té tiché silnici ke Slanému.

„Co tomu říkáte, pane doktore?“ ptal se Poldík za vsí. „Odpusťte, že se tak tážu.“

„Nu, choroba sama sebou není nebezpečna, mladý člověk nemusil by se jí ani všímat, ale v těch letech, jako je vaše paní, následky její mohou býti povážlivé.“ — —

A byly povážlivé, smutné. Jaroška se trochu zotavila, že mohla přejít světnici, ale postonávala pořád, polehávala, chřadla, až anděl věčného míru zaklepal na okno. Bylo to zrovna v ten den, kdy Poldík šel do Slaného k odvodu. Jaroška mu chtěla něco říci na cestu, ale už nemohla. Podala mu jen ruku, zakývala hlavou, vzala se stolu modlitební knihu, vyňala z ní několik prožloutlých bankovek a vtiskla je Poldíkovi do dlaně. Poldík jí políbil horkou ruku, utřel rukávem oči a šel. A když večer se vrátil do Lotouše s kokardou vojenskou na čepici, jméno Jaroščino bylo z knihy života již vymazáno.

Tenkráte rekruti hned po odvodě musili ke svým plukům. Poldík si přidal dva dny, aby mohl jít Jarošce na pohřeb. Jako před třemi lety, i teď Poldík vyvážel rakev na hřbitov Tuřanský. Byla to poslední služba, kterou Jarošce prokázal.

Byl skoro rád, že jest odveden. V tom statku bylo nyní tak smutno, jen duchové mohli by tam bydlit, ač-li by se jim tam líbilo. Poldík odpřáhnul koně, zavedl do stáje, naposledy je pohladil, pak vzal svůj uzlíček pod paží, dal všem s Bohem a šel ke Slanému, odtud dále silnicí ku Praze.

Kdo bude ve statku hospodařit — co mu po tom! Na každý spůsob bude to hospodářství divné.

A bylo divné.

Helenka hned po pohřbu své matky se odstěhovala se svým mužem do Lotouše, starou chasu vypověděla, v kuchyni vládla nová kuchařka z Prahy, k ruce své vzala si Helenka panskou, Kekula koupil nový kočár, na kozlík posadil opentleného kočího a vedle něho německého lokaje. To by Poldík otvíral oči! A kde byla zelná zahrada, tam panský zahradník nasázel vzácných květin, a říkali tam „v parku“. Havíři říkali Helence „paní vrchní“, lid pak všeobecně „Lotoušská paní“. Bylo sice v Lotouši více paní, tolik, co statků — k vůli nim neříkal Helence nikdo tak, ale k vůli jiným paním: Smečenské hraběnce se říkalo Smečenská paní, Perucké kněžně Perucká paní, Helence pak „Lotoušská paní“.

V tu neděli po Václavském posvícení bylo v hospodě na Písku nabito. Hospoda ta leží při císařské silnici a jen několik minut vzdálena od Lotouše. V Lotouši samé hospody nebývalo a není posud. A nejen z Lotouše, i z Kutrovic, z Neprobylic seděli tu hosté. Měli a mají doma své hospody, ale co tam? — Se sousedem se vidí po celý týden, nového ve vsi není nic — to už na Písku člověk se doví víc. Sejdou se sem známí z okolních vesnic, zastaví se tu dosti cizinců, každý něco ví, postilion tu nechává noviny a člověk je tu jak za větrem. Zvláště když tak k večeru přijde nějaký déšť, každý už může poslední sklenici píti beze strachu. Doma — ve vsi, tam už by si žena pro muže poslala nebo došla, ale na Písek? — I nejpřísnější žena musí míti tolik uznání, že v takovém dešti muž domů nepůjde. Tak i tenkráte bylo na Písku, jakoby tam pivo dávali zadarmo. Kde jaké místečko, bylo obsazeno, a hajný u dveří povídal, že příště bude musit přinésti si židli z domova. Musil totiž píti pivo stoje.

„A já si budu musit přinésti z domova židli i džbánek, až sem podruhé přijdu!“ smál se Byseňský šafář.

„Což pak nemůžete dostat piva?“

„Pivo bych dostal, ale sklenic se hospodskému nedostává.“

„No, pijte zatím se mnou, snad se něco shledá.“

A hajný podal šafáři svoji sklenici. Byli oba hraběcí deputátníci, oba v panské službě — takoví dva už si vypomohou. Hůře bylo Kutrovickému kováři. Piva se nemohl doprosit, a připít mu nikdo nedal. Klel na hospodu, ale málokdo ho v tom hluku slyšel, mračil se na sedláky, ale kdo pak ho v tom kouři viděl. Teď se otevřely ještě dvéře. Starý Matýs z mýtnice.

„Kam vás sem dopuštění nese, Matýsku?“ volali na něho se všech stran, „vždyť vám vozy ujedou! Kdo za vás vybírá mýto?“

„Ať je vybírá kdo chce, já nedám se tam zastřelit pro několik grošů. Kdepak to jaktěživo bývalo! Kdyby se to provádělo na Smečenském panství — nu, s Pánem Bohem! Ale když zpanští selská krev, není na světě nic horšího.“

„Ředitel Kekula přec není žádný sedlák. Má svůj rytířský erb a predikát ‚ze Stradonic‘. Kekula je, Matýsku, z rodu velmi starého šlechtického. Řekl to náš pán.“

„Kdo pak o tom mluví?… — Myslím Helenku — —“

„Totiž Lotoušskou paní!“ opravoval hajný.

„Tedy Lotoušská paní! — No, viděl to svět, aby ženská si sezvala z daleka široka hosti a pány, aby uspořádala honbu na polích, jako dělává na podzim Blahotický baron? Slýchal jsem, že ženské do všeho se pletou, že taky jezdí na koních; neviděl jsem to nikdy, až tady. Lotoušská paní jezdí na koni, střílí zároveň s lovci po koroptvích a nebojí se hříchu.“

„To má Matýsek asi zlost, že ho Lotoušská paní taky nepozvala!“ vtipkoval šafář.

„Vám se to směje!“ zlobil se Matýs. „Ale jen běžte k mé mýtnici, až zas tamtudy půjdou lovci, uvidíte. Člověk už není ani ve své světničce jist, a broky hvízdají se všech stran kolem hlavy. Vždyť jsem musil utéci. To je jako v patálii. Ale jak říkám, jen tak na vás robotu znova, vy selští panáci, však byste zpívali jinou.“

„Ale, ale — jak pak to mluvíte, Matýsku, což pak jsou všichni sedláci jako Kekula? všecky selky jako Helenka Jarošovic?“

„Nejsou, to vím, ale selská krev je chytlavá, domýšlivá. Dnes pořádá hlučnou hostinu a lov Lotoušská paní, druzí budou na ni žárlivi, a zejtra budou to provádět taky.“

„Nechte toho kázání, Matýsku, a přihněte si z mého — tu máte!“ povídal Kutrovický kovář, jenž zatím byl se dopídil piva.

Matýs obrátil se k němu.

„A vy jste taky takový blázen!“ křičel hněvivě. „Všichni jste blázni, co je vás tu. Jeden pošetilec vodí sto jiných za sebou. Že Jarošovic Helenka se zbláznila a ustrojila panský lov, zbláznili jste se všichni po okolních vesnicích a jdou se na ni dívat!“

„Matýsku — —“

„Všichni jste blázni! Čím více se budete diviti její pošetilosti, tím hloupější věci Helenka bude provádět, tím více její statek bude se bořit…“

A chopiv se kliky otevřel prudce dvéře, div neporazil hostinského, jenž nesl plné ruce sklenic.

„Kam pak, Matýsku? Nesu vám pivo.“

Ale Matýs neodpověděl. Vyběhl ze síně a po silnici kráčel k svému domečku. Šafář, hajný i kovář mohli na něm oči nechat a chvíli ještě dívali se za ním. Co mu pojednou vlezlo do hlavy? Co mu po tom, že Lotoušská paní střílí z pušky a jezdí na koni? —

Pojednou ozvaly se na blízku četné výstřely krátce po sobě. Lovci přišli do velikého lánu jetele a koroptví tam bylo jako much. A rána následovala za ranou — Matýs nelhal, byla to pravá patálie. Kde kdo byl v Písecké hospodě, vyskočil, div nepřevrhali stolův, a všichni hnali se o překot úzkými dveřmi na silnici.

„Musíme si přece prohlídnout Lotoušskou paní, jak jí to s puškou sluší.“

„A vyběhli jsme všichni bez čepic.“

„Ať, aspoň už nebudeme musit smekati.“

Zas nové výstřely, a broky vypálené chřestily po střeše hospody, a ve výši letělo hejno koroptví s pokřikem k blízkému lesu panskému.

Nyní spadlo několik broků do větví lípy nedaleko hospody.

„Nechoďte tam tak blízko, lidičky,“ varoval hajný, „víte, že je tam mnohý ‚levý‘ střelec, a takovému nese puška i kolem rohu.“

„Aby vás tak slyšeli!“

„Ať slyší!“ kasal se hajný. „Je to pravda; byl jsem mnohokrát na velikých hraběcích honbách, kde byla samá šlechta, samí zruční střelci, a stalo se dost neštěstí, což na takové… Hej, kováři, neslyšíte? Kam vás tam ďas nese!“

Kutrovický kovář si vylezl na vysoký násep, aby lépe viděl.

„No, no! Snad mne rozeznají od zajíce!“

„Kováři, poslechněte!…“

„A co vy mně budete poroučet? — Abyste věděli, že naschvál odtud se nehnu. Tady se postavím jako figura v terči; však uvidíte, že sem přestanou střílet — —“

Hajný už neříkal nic, ale bylo slyšet s blízkého pole několikeré volání, aby kovář odešel. Ten vedl svou a jako před chvílí hajnému odsekával nyní lovcům.

„Střílejte si do zajíců a ne do chudého lidu!“

„Jděte pryč, povídám!“ ozval se slabý hlásek.

„Bodejť, před vámi budu se schovávat!“ volal kovář. „To si křičte, paničko, doma na chasu!“

„Jdete s náspu dolů!“ volalo několik hlasů najednou.

„Poslechněte, kováři!“ napomínali vesničtí diváci. „Je to k vůli nám; budou myslit, že vás navádíme.“

Ale kovář ani se neobrátil. Házel rukama proti lovcům, křičel o právu, jakéž patří rovným dílem sedláku i kováři — —

„Jdi dolů, starý pse!“

„Tak? Pan Kekula mne nazývá psem? Odvoláš to slovo, bídáku, nebo tu před celým světem povím, kdo jsi!“

„Půjdeš dolů nebo ne?“ zahřmělo vztekem na blízku.

„Neznáš Krejzu, starého kováře Kutrovického? Nepamatuješ se, kde před dvaceti lety jsme se seznámili?…“

V té chvíli zahoukla rána, několik kousků sekaného olova zasvištělo v blízké lípě, až větvičky pršely k zemi — kováři zarazil se dech; co chtěl ještě říci, uvázlo mu v krku. Jen bolestně zastenal a svalil se s náspu. Celý náboj měl v prsou.

Diváci počali utíkat.

„Pojďme raději pryč, abychom nebyli potahováni k soudům.“

„A to jste mi čistí kamarádi!“ klel hajný. „K vůli svědectví, což je čestnou občanskou povinností, utíkají. Ani na krok! — Sem pojďte, vezměte kováře pod pažemi — tak ne, za ramena — a teď počkat, až ho vezmu já za nohy. Tak, a nyní pomalu ho odneseme do hospody. Jen se nebojte, že vám ukápne krůpěj krve na šaty — vám skane na šaty, ale Kekulovi na svědomí. Tady jej položme zatím v síni… Toho jsem se nenadál, že to takhle dopadne. A ani nevíme — — pojďte sem všichni, postavte se tu kolem, abychom slyšeli, než bude pozdě… Kováři, kdo vás střelil?“

Kovář obrátil své kalné oči a jen zachraptěl.

„Mluvit už sotva bude. Musím se optat jinak. Kováři, střelil vás Kekula?“

Kovář zavrtěl hlavou.

„Tedy snad jeho žena?“

Kývnul hlavou.

„Lotoušská paní vás tedy střelila?“

Kovář přisvědčil několikrát za sebou.

Mezi tím dostavilo se sem i několik zvědavých lovcův, ač si toho Lotoušská paní nepřála. Ale byli to lidé, kteří nemyslili, že budou nešťastní, ztratí-li přízeň její. Přišli a potvrdili udání kovářovo. A hned na to přiběhl Matýs.

„Viděl jsem oknem; Lotoušská paní zastřelila Kutrovického kováře.“

„Už víme.“

„A říkal jsem vám to před chvílí, že jste všickni blázni. Kdybyste nebyli blázni, nemusilo se to státi…“

„K tomu není času, Matýsku — raději skočte ke studni a přineste čerstvou vodu. — Paní hospodská, nějaké klůcky sem dejte, aby se rána nezapálila. A někoho pošlete pro doktora. A někdo by mohl doběhnout do Kutrovic a povědět v kovárně, co se tu stalo.“

Za chvíli Havlínovic povoz uháněl silnicí ku Slanému a opačnou stranou kolářův Vincek klusal ke Kutrovicům. Za hodinu tu byli zpět. Ze Slaného přijel lékař, týž, jejž z jara vezl Poldík ku staré nebožce Jarošce. Dověděl se o všem po cestě od kočího, však tenkráte si přivezl operační nástroje. Ale nebyly mu již nic platny. Sotva shodil plášť a chystal se vyňati broky z prsou kovářových, ten skonal mu pod rukama. Nařídil, aby mrtvolu odvezli do umrlčí komory na Tuřanech, oblekl si plášť, zavřel nástroje, vsedl do vozu a jel domů. Na silnici ohledl se v pravo k Lotouši na ten pěkný bílý Jarošovic statek.

„Ta Helenka — ta Lotoušská paní!“ povídal pro sebe; „jsem volán již k druhému aktu jejího krkolomného dramatu.“

A zahaliv se pláštěm zadíval se do širého kraje, kde vše stlalo si měkkou podušku k zimním dlouhým snům, kde bylo ticho posvátné, kam nezalétaly přípitky a vynucené písně z hostiny Lotoušské paní, kam nepronikal pláč a kletba vdovy a dětí Kutrovického kováře.

A byly to výrazy děsivé, kleté, až duší otřásaly.

Aby to tak slyšela Lotoušská paní! — Ale což pak? — Kdo jest bezcitný k životu bližního, není přístupen ani slovům. — —

Kutrovičtí patří po smrti na hřbitov Kvílický, ale poněvadž kovář byl zastřelen u Lotouše, jeho mrtvola musila býti převezena na Tuřany.

A co pak se dálo, to víte, jak to chodí. Přijeli doktoři ze Slaného i z Prahy, ohledali mrtvolu, shledali taková a taková poranění, sepsali všecko, u přednosty podepsali a řekli, že kovář může býti pohřben. Lotoušská paní prý poslala kovářce hezkou sumu peněz na pohřeb, ale ta je hned poslovi vrátila. Jejího živitele že jí nikdo nezaplatí, dítkám otce nikdo nenahradí. A kdyby kovářka měla jíti vyprosit na rakev, že půjde po všech statcích, jen k Lotoušské paní ne. Byl to pohřeb jen Kutrovického kováře, ale lidstva se sešlo, že sotva směstnali se na hřbitůvku Tuřanském.

A druhý den zase přijeli páni od soudu ze Slaného i z Prahy, ohledali místo, kde kovář byl zastřelen, vyslechli celou řadu svědků, popsali papíru a každou výpověď si dali písemné potvrdit.

Lotoušská paní se smála. Ba, když přišli páni do jejího statku a ptali se na podrobnosti činu, divila se s jakýmsi ironickým nádechem, jak to možno, že k vůli obyčejnému člověku se dělají takové ceremonie. Páni ani brvou nepohnuli, a když bylo po výslechu, podali jí péro, aby se podepsala. Opět se usmívala, když se podpisovala.

Však když počali přicházeti četné dopisy, v nichž nejznamenitější advokáti Pražští nabízeli Lotoušské paní své služby obhajovací v trestní její záležitosti, smích uletěl s jejích růžových tváří, oko pozbývalo lesku, ústa umlkla, a odkud dříve jen zpěv se ozýval, vydral se občas děsivý zvuk vzdechu. Marně sáhala ke klavíru — každý tón jí byl úpěním a pláčem; marně sáhala ke knihám — každá písmenka černá zdála se jí krvavou, jakoby před tím byla zírala do slunce. Její kůň jezdecký zahálel ve stáji a dlouhou chvíli přešlapoval, její pušky potahovaly se rezavými skvrnami. Ani mezi lidi, ani mezi vlastni chasu Lotoušská paní se neodvážila, ani na dvůr nesešla. Celé dny prodlela ve svých pokojích a mlčky dívala se oknem v rozlehlý kraj tichý, po němž pomalu začaly poletovati vločky bílého sněhu a hejna černých vran. Ale dlouho nikdy nevydržela u okna, ať se dívala v kteroukoliv stranu. K jihu šedal se Tuřanský kostelíček na vršku, kolem něho nízká zeď hřbitovní — za tou zdí pohřben kovář Kutrovický… Jakoby sám osud to byl nastražil, aby kovář ležel vedle rodičů Helenčiných. A na západě černaly se lesy v zimavé mlze, za lesy v údolí leží vesnička Kutrovice. Není ji vidět, ale z toho lesa — co to vyhlíží? Snad vysoké vrcholky jedlí, ale snad také ruce kovářových sirotků… K východu, tam lze přehlédnouti širý kraj, městečka a vesnice, až návrší za Vltavou. Silnice k východu tak rovná jako stůl, každého na ní viděti jak v perspektivu… Tam jede postilion Lounský. Snad už veze z Prahy předvolání k soudu…

A Lotoušská paní odskočila od okna, vrhla se do skvostné lenošky, zakryla dlaněma oči a dala se do usedavého pláče.

Lotoušská paní ukláněla se v lenošce v tichounkou dřímotu, a ač před obědem, byla by svatě usnula, kdyby ji nebyl probudil rachot kočáru, jenž hbitě vjel do dvora a před bílou síní zastavil. Helenka se ulekla. Proč? Vždyť to týž kočár, jenž pyšně tu rachotí několikrát denně, vždyť to přijel pan Kekula od uhelen.

Helenka se vzpamatovala a odskočila k zrcadlu, aby opravila na sobě, čeho třeba. Zmačkané kraječky kolem šíje se dají narovnati, rozcuchané vlásky nad čelem se uhladí, ale zarudlé oči… Nevíte, po čem se zotaví uplakané oči? Ale v okamžiku, hned…

Ah, pan Kekula už je tu.

„Snad moje ženuška nepláče?“ ptal se dvorně.

„Nepláču, ale zaplakala jsem si,“ řekla tiše Helenka.

„Hm, je ti tedy přece líto toho starého dareby?“

„Dareby ne, ale starého kováře.“

„Ten byl přece — víš? — v káznici, nu, a jak říkáme takovým lidem?“

Lotoušská paní upřela pronikavý pohled na svého muže. Ale Kekula stáhl rty k laskavému úsměvu, přiskočil jako had a vzal svoji paní za ruce.

„Nechme zbytečných řečí, drahoušku. Ale k vůli zastřelenému kováři bys nemusila slzet. Viď, že bys pro mne neslzela? Až k písecké hospodě sáhá tvůj román minulosti — v soudní síni začne drama budoucnosti…“

„A kdy začne?“

„Kdy? — Právě jsem se setkal na silnici s poštovním poslem, to psaní mi odevzdal, abych ti je doručil. Nežárlím, že by to snad bylo psaníčko milostné — —“

„Ty se směješ oběti, kterou jsem k vůli tobě přinesla?“

„Nesměju se, miloušku, rád bych tě jen rozveselil. Už tedy ani se nesměju, budu vážný. Tu máš list, je na něm černý orlíček císařský.“

„Předvolání k soudu?“

„Ano — dnes máme patnáctého listopadu, a desátého prosince máš přijíti k soudu. A tu mám obsýlku já — jako svědek.“

„Před božím soudem budou zníti předvolání opačně.“

„Desátého prosince,“ povídal Kekula, jakoby posledních slov své ženy ani nebyl slyšel, „to máme skoro plné čtyři neděle, ano — co pak jsem chtěl říci? — Ano, odpůldne pojedeme do Slaného.“

„Proč?“

„To je tak, drahoušku: ty máš statek, já ničeho, ty odejdeš k soudu, a dejme tomu, že bysi byla uvězněna — —“

Lotoušská paní se potácela a byla by sklesla, kdyby Kekula nebyl ji zadržel.

„Totiž vězněna nebudeš, to vím. Máš znamenitého obhájce, nejsi obžalována z vraždy, nýbrž z neopatrného zacházení se střelnou zbraní. Víš, že páni od soudu vraždu vyloučili z obžaloby, ale dejme tomu, že bysi byla odsouzena platiti vdově nebo dětem po nebožtíku kováři tolik a tolik tisíc — statek náš by byl v jařmu. Rozumíš?“

„A co dále?“

„Odpůldne tedy pojedeme do města, advokát nám sestaví smlouvu, že všecko, jak leží a stojí, odstupuješ mně, podepíšeš se, u soudu to dáme legalisovat a jsme zachráněni. Chceš?“

„Dělej, jak chceš. Obětovala jsem ti život matky své, svoji čest, k vůli tobě jsem se stala vražednicí — —“

„Pojedeš, miloušku?“

„Pojedu!“

A sotva odzvonilo v Lotoušské kapličce poledne, vyjel z Jarošovic statku lesklý kočár, v němž se bořil do měkkých sedadel Kekula vedle své ženy a díval se tak kolem sebe, jako by mu nejméně půl světa patřilo. A stále měl co povídati své ženě, ustavičně ji na to a ono upozorňoval, mžoural okem po její bledé tváři a pořád jí předváděl, jak a co má před advokátem mluviti. To byl samá řeč. Ale když za šera k večeru uháněl kočár od Slaného k Lotouši, Kekula seděl vedle své zamyšlené ženy a sotva si jí všimnul. Promluvil k ní nějaké slovíčko, ale že hned neodpovídala po jeho přání, odvrátil se od ní a hvízdal si veselou písničku.

Panu Kekulovi patřil nyní největší statek v Lotouši. Dokumenty o tom má v kapse dobře uschovány.

„Jak mám statek, vydlužím si peníze a koupím Jedomělické uhelny. Na světě nic lépe se nevyplácí než uhelny. Vida, kdo by si to byl pomyslil, když před rokem jsem přišel pěšky z Biliny, s ranečkem pod paždí, že Jarošovic statek bude můj!“

III.

[editovat]

Brzy po polednách devátého prosince stály před Píseckou hospodou na silnici tři povozy. Byly to selské košináče, na každém několik otepí slámy a přes slámu staré kalmuky a houně. Koně byly jen napolo zapřaženi a vylizovali poslední zrnka ovsa, který jim byl nasypán do stojatých žlábků před vojí. Bylo tu ticho, smutno v tom studeném větru, jenom několik vrabců a chocholoušů obskakovalo kolem koní a nemohli dosti vynachváliti píseckého podomka, že dává koním děravé žlábky, kudy už mnohé zrnko propadne. To bylo uvnitř v hostinci živěji; ne snad více veselosti, ale živého hovoru. Zase tak nabito, jako tehdáž v tu neděli po sv. Václavu. A titíž hosté. Všichni se tu tehdáž sešli, všichni vyběhli pak se podívat na Lotoušskou paní a její loveckou družinu, a dnes jsou tu podruhé. Jen Kutrovický kovář chybí; dej mu Pánbůh nebe, k vůli němu se to děje. Všichni tehdáž slyšeli ránu na blízku, viděli, jak se kovář skolil, přede všemi dosvědčil, kdo jej zastřelil, a nyní — všichni dostali lístky s černými orlíčky, tady se sešli, odtud pojedou do Prahy, k soudu. Lístky znějí na zítřejší den, ale do Prahy je odtud daleko. Pojede se den před tím. Povozy jsou uchystány, každý řádně na cestu obleknut — čekají ještě na Matýska z mýtnice.

„Nerad by tu nechal mýto ledajakým lidem. Na Horkách zahálí jeden havíř, před měsícem v uhelně zlomil si ruku. Pracovat posud nemůže, ale mýto brát od vozků by dovedl. Matýsek běžel k němu, aby mu počkal v mýtnici, než se vrátí. Povídal, že tu bude brzy, ale nejde. Máme pomalu jednu hodinu — nu, času ostatně dost, jen když budeme v Praze do rána.“

To povídal hajný, sedě v čele stolu, a vida, že mu dýmka uhasla, šel ke kamnům vyklepat popel. Pak profoukl dýmku, vyndal z kapsy kožichu pytlíček pošitý černými suchými zrnky jalovce, vzal do dlaně tabáku, nacpal, zapálil a sedl na své místo.

„Jsem žádostiv,“ povídal učiniv několik mocných tahů, že hned byl kouřem zahalen, „jsem žádostiv, jak to s Lotoušskou paní dopadne. Co myslíte, šafáři?“

„Hm, dopadne! Je nás asi třicet na svědectví, ale co můžeme povídat? Jen to, co jsme viděli: že vyšla rána, a kovář se zvrátil s náspu. Zdali jej střelila Lotoušská paní zúmyslně či nepozorností, to nevíme. Nejlépe by to mohl pověděti kovář sám, ale ten už hnije.“

„Vždyť to řekl!“

„Ale to ne, zdali zúmyslně střelilo se na něho.“

„Podívejme se, ten šafář mluví jako zákonník.“

„A ti, kteří to viděli, zapírají svědectví.“

„Ti dva lovci to řekli před námi.“

„Jen tolik, co sám kovář.“

„A ti druzí?“

„Ti druzí? — Pan baron, co byl na lovu, je nyní někde na cestách v Italii, Lidický pán v tom okamžiku prý zrovna sledoval let houfu koroptví, Pozdeňský nadlesní prý byl právě zaměstnán výpraskem svého neposlušného psa, ti dva páni ze Slaného nahodou prý si vyměňovali pušky, a ti ostatní jsou neznámi v zdejším kraji a taky by ničeho nevěděli. Lotoušská paní se nepřizná, a Kekula svědčit nemusí. Toť víte, že už bylo vyptávání a psaní, a že by soudy byly jinak zakročily, kdyby — — ale podivné je to.“

„No, nechme toho, zejtra v tyhle časy už budeme vědět, jak to dopadlo. Zdali pak Lotoušská paní už jela?“

„Co nám po ni?“

„Pojede nejspíše v kočáře na Lány a odtud železnicí do Prahy.“

„Ale ať jede třeba vozem Eliášovým!“ rozkřiknul se šafář na hajného, jakoby ten za to mohl, že Lotoušská paní — —

„No, no, jen pomalu, šafáři!“

Šafář už měl něco na jazyku, ale v tom přiběhl do zakouřené jizby Matýsek. Byl udýchán, sundal huňatou čepici se zpocené hlavy, utřel rukávem čelo a ohlížel se po lidech.

„Jste tady všichni?“

„S tebou všichni, Matýsku.“

„Tak se seberte a jděte zas jen hezky domů.“

„Výborně, Matýsku! Ty bys to hned rozsoudil!“

„Já vám povídám, že v Praze nejsme nic platni.“

„Což se propadla, jak stojí v proroctví slepého mládence?“

„Ať Praha se propadla nebo ne, soudu žádného nebude.“

„Matýsku, je vidět, že jsi někde přebral. Nebudeš-li mluvit rozumněji, polejeme tě vodou.“

„To si dělejte, co chcete, ale Lotoušská paní už je odsouzena.“

„Kdo ji odsoudil?“

„Její svědomí. Já to vždycky říkal. Zvláště v posledním čase byla zádumčiva, bledá, lidem se vyhýbala, a když posledně jela kolem mýtnice, hned jsem řekl, že to nebude trvat dlouho a že se zblázní…“

„Zbláznila se?“ volali všichni, vstali od stolů a obstoupili Matýska.

„Bodejť!“

„Kdo ti to řekl?“

„Vždyť jsem se zrovna k tomu hodil, jak ji vedli do statku. Před polednem prý vyběhla jen tak od polovice nahá, bosa, bloudila v polích — považte, v takové zimě, v těch zmrzlých hroudách. Běželi za ní a dohonili ji až u Tuřanského hřbitova. Chtěla přelézti zeď, ale nemohla, byla celá zkřehlá. A mermomocí se vzpírala, volala, že musí odprosit svoji matku a Kutrovického kováře, než ji zamknou do žaláře… Až hrůza z ní vane. Jen se jděte podívat!“

To si pomyslíte, jaký obrat nastal mezi hostmi Písecké hospody. Každý vyjel se svou, že dávno věděl, jak to dopadne; jeden v tom viděl prst boží, druhý kletbu nebožky Jarošky, a jiní opět hádali, kdož prý ví, zdali to vše pravda, co tu Matýsek povídá.

„Tak? Vy mi nevěříte?“ durdil se Matýs.

„Poslouchej, Matýsku,“ povídal hajný vzav mýtného za knoflík u kabátu, „nechci býti na té árii na oné straně, ale kdybys to snad povídal jen tak žertem, nebylo by to od tebe hezké. Ať je Lotoušská paní jakákoliv, teď je politování hodna. Kdož ví, co na nás čeká. A vysmívat se neštěstí bližního, je hřích. Že Kutrovický kovář zahynul její vinou, ať si za to zodpoví před soudem, ale teď s pravdou ven, Matýsku. To víš, že žádný hajný lecjakés povídačce nevěří. Je to pravda, co jsi povídal, nebo ne?“

„Ať tedy s toho místa zdráv se nehnu!“ dušoval se Matýs, zarudlý zlostí, že nemá víry.

„No, nyní ti věřím, Matýsku. Musím se tam podívat do statku, ne ze zvědavosti, ale že by tam snad potřebovali pomoci. Půjde někdo se mnou?“

„Kdo pak by tam chodil!“ prohodil Byseňský šafář. „Lotoušská paní se prosí o vaši pomoc! A kdyby na krásně jí bylo zle — má svého muže.“

„Víte, šafáři, kdyby Kekula byl doma, nešel bych ani kolem jeho statku; ale vím, že před několika dny odejel — kam? nikomu nepověděl. Ostatně málo se staví doma od té doby, co má celý statek v rukou. Jezdí jako baron po světě — v uhelnách už se proslýchá, že bude propuštěn z úřadu ředitele. Celý čas o uhelny nezavadí. To je pěkný pán. Ale Helenky je mi líto. Znal jsem ji, když byla maličká; často jsem ji pochoval; když chodila do školy, často jsem ji doprovodil kolem lesa, aby se nebála. Helenka není zlá, ale Kekula… On si odjede, nařídí doma chase, aby jeho paní v ten a v ten den vypravili na cestu, kočí aby ji dovezl na Lány, ani se s ní jako se ženou nerozloučí, ač může si pomyslit, zdali a kdy ji spatří. Věřte mi, že bych se nedivil, kdyby bylo pravda, co Matýsek tu vyřizoval.“

„A ještě mi nevěříte?“ rozkřiknul se Matýs.

„Věřím, to já povídám jenom tak na příklad, víš, Matýsku? A teď jdu do Lotouše.“

„Počkejte, půjdu s vámi.“

„A já taky!“

„Pojďme všickni, ničeho neprozahálíme; vždyť jsme počítali na dva dny. Pojďme, bude to taky svědectví, ne zločinu — dosvědčíme Lotoušské paní její neštěstí.“

„A vy, hoši,“ šafář nařizoval oráčům před hospodou, „zapřáhněte a jeďte pomalu domů, já vás dohoním. Do Prahy se nepojede. A kdybyste byli doma dřív než já, ukliďte píci z vozu a vyřiďte, že přijdu do večera.“

A všickni obeslaní svědkové, co měli se vydati na dalekou pouť ku Praze, obrátili se ke blízké Lotouši. Stejně to bolí, ale člověk přece raději dosvědčuje svému bližnímu neštěstí než hřích.

Jarošovic statek v Lotouši byl málo komu přístupen od té doby, co uhnízdil se tu rytíř Kekula ze Strádonic, a šel-li žebrák celou vesničkou, statku tomu jistě se vyhnul. Ani ty děti vesnické, ač vlezou všudy, neodvážily se k němu na blízko. Můžete si tedy snadno představiti, že ti „pražští svědkové“, ač z Písecké hospody do Lotouše jenom několik minut cesty, každou chvíli se zastavovali a všelijak se vytáčeli. I sám hajný, ač původcem byl celé té pouti, nechtěl jíti přes ves napřed, a nebýti Matýska, byli by se všickni roztrousili.

Ale nemusili se obávati, že budou se na ně tam dívati zaječím zrakem. Můj Bože, tam na dvoře a v síni už bylo lidu, že člověk sotva se protlačil. To dodalo každému odvahy a každý se dral pod okna světnice, kde byla Lotoušská paní v zimničné horečce.

Ba, dnes chasa neodháněla nikoho ze statku, dnes sami vyběhli na náves a hlasem úpěnlivým volali lidi o pomoc pro svou nešťastnou paní.

„Co pak se tu děje?“ hajný ptal se jedné služky ze statku, která tu stála mezi lidem a každou chvíli utírala zástěrou oči. Hajný věděl dobře, ale toť se rozumí! — aby se ještě jednou nezeptal.

„Snad se zbláznila, chudinka!“ šeptalo děvče.

„A jak se to stalo?“

„Kdož pak ví! Ještě včera večer mi povídala, abych ji časně vzbudila, že přede dnem musí někam jít. A ukazovala mi malou skřínku, tu že musí odevzdat, než slunce vyjde. Když jsem se ptala, komu, poslala mne spat. Ráno v 5 hodin jsem se probudila a šla do pokoje naší paní, ale tam bylo prázdno. Na stole dohořívala svíce, a lůžko panino bylo netknuto. Ohlížela jsem se po všech stranách, hledala, volala, nejdříve po tichu, pak hlasitěji, ale po naší paní ani památky. Zbouřila jsem chasu — aspoň kdyby pán byl doma! — prohledali jsme všecko ve statku, ale nikde po ní ani památky. I ve studnu jsem v té úzkosti svítila. Až k poledni přišel nějaký světem jdoucí a povídal, že na Tuřanech zadrželi nějakou pomatenou ženštinu. Ptali jsme se, jak vypadá. Tak a tak. Hned jsme tam běželi, a to právě jsme viděli, jak lidé vedli naši paní k Lotouši, jak se jim vytrhla, pádila zpět a přiběhnuvši ke zdi hřbitovní sápala se na ni. Strhli ji, a nyní už se jim nevymkla.“

„Ale co dělala na hřbitově, to nevíte?“ povídal jeden mužský vmísiv se v tu řeč.

„Vy to víte?“

„Jak by ne? vždyť jsem tu paní také vedl sem z Tuřan. Od rána už klečela na hrobě Kutrovického kováře, ale nikdo si jí nevšímal. Pak, když kostelník odcházel a povídal jí, aby šla taky, že musí zamknout hřbitov, křičela, že ona vraty sem nepřišla, že vraty zase nepůjde. A počala trhati se sebe oděv a házeti přes zeď hřbitovní. Kostelník sám nemohl jí utišit, a než se nás dovolal, Lotoušská paní vyzula své střevíčky a zahodila je taky. V takové zimě byla ubohá celá zamodralá. Chopili jsme se jí a zabalivše ji v teplý oděv — obout se nechtěla dát — vedli jsme ji rychle k Lotouši. Ale na cestě se nám vymknula a pádila zpět. „Kováři, kováři!“ křičela sápajíc se na zeď, „vezmi ode mne ten dáreček, je to málo za tvůj život — dones jej za noci do Kutrovic, vzbuď své opuštěné děti a vyřiď, že jim posýlám na chleba. Ode mne by toho nepřijaly — slyšíš, kováři? Mne už odvádějí do žaláře. Vidíš, jak strhují mě s té zdi, jak mi svírají ruce…“

„Ubohá Helenka!“

„Ba vždycky jsem si myslil, že bohatý člověk má na světě všecko, a není to pravda!“

Hajný, když už se odvážil do statku, odvážil se i do světnice, kde Lotoušskou paní ošetřovali. Stálo ho to dosti namáhání, než se tam dostal. Ale u dveří musil stanouti. Dále nemohl. Světnice byla nabita. Vypuknout tak oheň, živá duše se nedostane odtud. Už chtěl se vrátit, ale v tom zahrčel po silnici povoz v rychlém běhu, vjel do vrat, až okna řinčela, a stanul na dvoře.

„Doktor přijel!“

Vše ustupovalo mu s cesty, a hajný připojil se k patám lékařovým, a tak mohl viděti z blízka Lotoušskou paní. Už viděl několik nešťastných tváří, ale že jednou uvidí tak Lotoušskou paní, si nepředstavoval. Tváře zažloutlé jako vosk, rty jako z křídy — hajný ani nechtěl věřiti, že to Lotoušská paní. A ty vytřeštěné krví podlité oči — chvíli mžourají, za chvíli zas jako spruhou by byly do kořán otevřeny těkají po stropě a po lidech, a koho ten pohled se dotkne, tomu věru v duši zamrazí. Povídá si, povídá, ale jenom pro sebe — najednou se vzpřímí, jakoby chtěla strop prorazit, ale zas bezvolně padá na podušku. Silné ruce ji drží. Jsou to silné paže mužské, ale pernou mají práci s tím chorým tělem.

Lékař se dotknul jejích chodidel — byla rozbodána zmrzlými ostrými hroudami, vzal její ruku — — jakoby zeměplaza se dotknul. Dal jí několik otázek — bázlivý, vyděšený, o smilování prosící zrak mu je zodpověděl.

Za šera už vyjel z Jarošovic statku povoz. Napřed sedel kočí a lékař, vzadu Matýsek a hajný, mezi sebou držíce Lotoušskou paní. Byla to smutná cesta, nikdo ani nepromluvil. V Slaném na náměstí lékař slezl, a když ostatní jeli dál ku Praze, díval se chvíli za nimi.

„Dnes jsem byl svědkem třetího aktu. Kolik jich bude ještě v životě Lotoušské paní?“

Pouť na Tuřanech připadá v ten čas, kdy člověk může dostati za krejcar žejdlík nejlepších třešní. První neděli v červenci. To bývá všude už veselo, a kdo může, jistě si zajde do Tuřan na pouť. Putují sem z daleka procesí, až z krajů zaoharských — jak pak by to vypadalo, aby domácí a z blízkého okolí zůstali doma. Děti se těší na kramáře a písničkáře, hoši střádají pilně každý krejcar — menší na třešně a marcipán, větší k muzice. O pouti je muzika na Tuřanech ve všech hospodách a všude bývá nabito. A u děvčat je těšení taky. Menší, že půjdou za družičky a že ponesou sošku Panny Marie; odrostlejší se radí, kam by bylo lépe letos zajít, kde budou hezčí tanečníci, zdali u kostela, kde bývají Jedoměličtí havíři v parádě, aneb do dolní hospody, či do „panské“. A babičky v čistých širokých fěrtochách, držíce v levé ruce modlitby a bílý složený šáteček, v pravé vedouce nějaké to vnouče nejhodnější a nejrozumnější, pospíchají, aby se dostaly v kostele ještě do lavice, hezky blízko kazatelny. Dnes prý bude míti kázání ten a ten velebníček, radost prý ho poslechnout. A tatíkové a výměnkáři si prohlídnou kamennou postavu Smečenského Bořity, zajdou do sákristie a prohlížejí kroniku Řisutských pánů a za oltářem potěžkávají silné řetězy a okovy rezavé, v nichž před dávnými časy úpěl nešťastný rytíř Neprobilický, Václav Pětipeský z Chýš a na Blahoticích…

Lotoušský hajný se těšil celé jaro na Tuřanskou pouť, že shledá se tam se svými známými, s nimiž po celý rok se neviděl; ale sklaplo mu. Před několika dny objevili se ve zdejších lesích pytláci; přišli až ze Srbče nebo z Přerubenic a udělali v hájemství hezkou paseku. Hajný si myslil: nu, zastřelili si několik bažantů a zajíců — ať si je mají, ale po pouti budeme dávat lepší pozor. S Tuřanskou poutí slaví se pouť i v Lotouši a na Písku. Ale páni bezpochyby o tom se dověděli a nařídili hajnému, aby z lesů se nehnul. Zvlášť o Tuřanské pouti aby byl na číhané. Pytláci prý jsou neznabohové a vyčkají, až budou mysliti, že je hajný na Tuřanech.

Hajný přečetl lístek, praštil jím do koutka a vyhuboval pánům, co se do nich vešlo — ovšem, aby ho nikdo neslyšel. Ale oblekl se v neděli a hajdy do lesa. Bloudil celé dopoledne, však mimo několik zajíců, veverek a koroptví neviděl ničeho. Šel se naobědvat a hned zase do lesa. Což kdyby páni jej dali stopovat! Ale když prolezl celý les a nikde nic se nehnulo, nic se neozvalo, zvolna šel k svému domku. Slunce už se hezky sklánělo k západu, když přišel na pokraj lesa k cestě, a Tuřanští poutníci trousili se už pomalu k domovu. Ke Královicím procesí šlo s hudbou, po silnici k Řenčovu táhlo jiné. Hajný si sedl u cesty, položil pušku vedle sebe, zapálil dýmku a pozoroval tak lidi, co kolem něho chodili. Každý pozdravil, hajný poděkoval, se známým pohovořil, s dětmi se škádlil a loudil na nich uzlíky marcipánu a třešní.

„I pro Pána Boha!“ zvolal pojednou, když přicházela k němu jakási starší žena se sklopenou hlavou. „Na pouť jsem nesměl, nikdo mi nic nepřinesl, ale Kutrovičtí jsou známi svojí štědrostí. Co mi nesete z pouti, kovářko?“

Ženština se ohledla a honem utřela šátkem oči.

„Snad nepláčete zase, kovářko?“

„Před lidmi ne — aby se neřeklo — ale když tak jdu sama a když tak na všecko si vzpomenu, věřte, že jiná pod tíží takových svízelů už by byla dávno zahrabána.“

„Ale nechte toho už, jste jako hrachovina, celá sehnuta, a pořád budete plakat. Tím si neulehčíte. No, dnes byla na Tuřanech pouť, dnes vám to nemám za zlé, že jste tam šla. Nechoďte na ten Tuřanský hřbitov, kovářko. Nebožtík je nebožtík, pomodlete se raději doma, a zásluha je stejná.“

„Nebyla bych tam šla, nikam už nemohu dojít, každou chvíli abych odpočívala, ale bála jsem se, že ti poutníci zase rozšlapou u kostela tatíkův hrob jako v loni. Letos jsem si k němu sedla, a každý musil se mi vyhnout. Ubohý můj muž! Kdyby byl skonal doma, byli bychom jej pohřbili ve Kvílicích, ale na Tuřany je kraj světa.“

A stará kovářka dala se do pláče.

„Nebědujte, tady není místa k takovým žalobám, ale až se tam jednou shledáme, budeme tam žalovat všichni: já na pytláky, že člověk k vůli nim ani nemůže na slovo boží, a vy zase na Lotoušskou paní. Chtěl jsem už dávno optat se vás na něco, ale není vás nikde spatřit. Pojďte si sednout sem vedle mne; z Tuřan jste se prošla.“

„Nesednu si, nesednu; sluníčko už bude hned za horami a do Kutrovic ještě mám hezký kousek cesty, a pak bych se ‚rozseděla‘, a potom by mi teprve ta silnice neubíhala.“

„Ale jen si sedněte. Ať dojdete o chvíli později domů, nevídáno. Ostatně půjdu s vámi pak třeba až ke vsi, abyste se nebála.“

Kovářka sedla si vedle hajného, ale hned zase vyskočila, jakoby na blízku zmiji zahledla. Hajný pochopil.

„Ach, tak, vy jste se ulekla mé pušky? Nebojte se, dám ji hned na druhou stranu.“

„Jako bych viděla smrt, když vidím ručnici. Nač jste se chtěl ptát?“

„Už tak dávno mi to vrtá mozkem, ale nikde nemohu se dověděti náležitých konců. Ten povídá tak, ten zas jinak, ale nikdo nechce se přiznat, že nic neví. Já tenkrát, když jsem se díval na honbu před Píseckou hospodou a když jsem volal na kováře, aby šel s náspu a nepřekážel lovcům, zaslechl — a slyšeli to všichni, že váš muž křičel na Kekulu, že se nebojí, a povídal: ‚Nepamatuješ se‘ — váš muž mu tykal — ‚nepamatuješ se na Kutrovického kováře Krejzu, jenž se s tebou seznámil před desíti lety?‘ — tak nějak to bylo. Nevíte, kde ti dva by se byli seznámili před lety?“

Kovářka se zarazila.

„Ne, nevím.“

„Kekula byl nějakým dozorcem v uhelnách Bilinských, než přišel do naší krajiny,“ povídal hajný, jakoby na kovářce nic nepozoroval, „a před tím kde byl, kdo by se ptal. A nebožtík kovář přec nikdy havířem nebyl?“

„Ne.“

„A jinde sotva se seznámili. Já jen tak se ptám — nevím, co mě to napadlo.“

Kovářka si přejela rukou čelo a opřela ruce o kolena. Jakoby chtěla povídat, zas jako ne. Ale což? Nepoví-li to ona hajnému, poví mu to jiný. Snad už to ví.

„To je tak, kmotře. Jak pak dlouho už je tomu? To vy jste nebyl ještě ve zdejším revíru. Našemu Jeníkovi je nyní osmnáct let — tenkrát mu byla tři — to máme patnáct let. Tenkrát — bylo to při sobotě — můj muž měl práce na vrch hlavy. Ve žních a sobota k tomu. Zrovna koval koně ze mlýna, když přijel Perucký panáček ze zámku, zajel před naši kovárnu, seskočil s koně, dal podržet lokajovi, a postaviv se mezi dvéře, poroučel, aby jeho koni se přitáhla podkova a to hned.

‚Hned, milosti, jen co okovám ty koně.‘

‚Já povídám, abys nechal všeho a dal se do práce.‘

‚Tihle koně jsou mi přednější, mladý pane, než váš, ti mi dají vydělati ročně hezký groš, z výdělku od vás bych neztloustnul.‘

‚Ale já spěchám!‘

‚Váš kůň spěchá za darebností, tihle koně za prací. Jen strpení. Stará, přines sem židli mladému pánovi.‘

‚Bude to nebo ne?‘

‚Jak jsem pravil, mladý pane!‘

Hrabátko se rozpřáhlo bičem, prásk! — a zrovna přes oči mého muže. Ten odhodil kleště a chopil se za obličej. Mladý pán už byl v sedle, ale než uchopil otěže z ruky lokajovy, přiskočil můj muž, stisknul jej svýma železnýma rukama za prsa, strhnul jej s koně a mrštil jím mezi haraburdí, až mu žebra zachrastila.“

„To mu dobře udělal!“ povídal hajný a mnul si spokojeně ruce.

„Lokaj přiskočil, pomohl svému pánu na koně a ujeli. Ale páni musejí vyhrát všude. Nazejtří Perucké hrabátko jezdilo zas na koni okolními vesnicemi jakoby nic, ale můj muž měl oči krví podlity a nemohl ani do kostela. A ke všemu ještě přišli dva četníci, spoutali jej jako zločince a odvedli do Rakovníka.“

„Ach, chudák!“ zašeptal hajný.

„Ba, čekali jsme pořád, že přijde, každý den jsme mu schovávali něco od oběda, ale nešel… Přišel za rok. Řemeslo mi vedli cizí lidé, toť víte, jaké to hospodářství, když je ženská s dětmi samotna. Přišel, ale nemohli jsme ho poznat. Jen do rakve jej položit. Ptali jsme se ho na utrpení v žaláři, ale nepověděl.

‚Darmo byste plakali!‘ říkával a mimo řemeslo nevšímal si ničeho.

To trvalo asi deset let. Pomalu už všichni jsme zapomněli na Rakovník. Ale když Lotoušská paní měla veselku, šel jako ostatní zvědavci se podívat na Tuřany. Tam šel s houfem Kutrovičáků, ale vrátil se sám a mnohem dřív než ostatní. A tak zamyšlený byl a roztržit!

‚No, tys tak smutný, jakoby Jarošovic Helenka byla tvou nevěstou!‘ smála jsem se. ‚Alespoň tak vypadáš, jako oklamaní milovníci, když jejich milá má svatbu s jiným. Povídej přec, jaké to bylo!‘

‚Ba, mám sto chutí rozběhnout se do Lotouše a tam všecko povědět.‘

‚Co bys tam povídal?‘

‚Že ten Helenčin ženich se jmenuje Kekula, že seděl se mnou v Rakovnické trestnici, to bych jim pověděl.‘

‚Co tě nepálí, nehas!‘

‚Ale jak k tomu přijde tak zachovalá rodina, aby takový zlosyn se vetřel v jejich krev? A ta smělost, už byl zavřen proto, že si přidával titul rytířský a oklamal půl světa, a nyní týmže spůsobem… Ne, toho nesnesu!‘

‚Nechoď nikam, nedělej mrzutostí!‘ chlácholila jsem ho a připomínala, že Kekula je sedlák, že by mohl druhé v obci nasadit proti nám, a starý dal si říci. Svlekl se, vzal koženou zástěru, rozdmýchal výheň a bušil do žhavého kovu, až kovárna se třásla. Ale od té chvíle nebyl pokojný, stále něco si bručel. Když se dověděl, že Kekula snížil mzdu havířům, chtěl tam běžet a říci havířům, odkud Kekulu zná. Když Kekula ztýral svého čeledína, až krvácel, můj muž chtěl jíti připomenout Kekulovi něco; ale když Kekula zúmyslně jednou jel přes naše políčko ‚u paseky‘ a pošlapal tam koněm svým nejlepší osení, kovář ustrojil se a šel do Lotouše. Kekula nebyl doma. Řekl to tedy Lotoušské paní a šel… A tenkrát u Písecké hospody, když Kekula nazval mého muže psem, můj muž chtěl mu povědět před celým světem, odkud jej zná, ale puška Lotoušské paní jej zakřikla…“

Když kovářka vypravování své dokončila, trvalo po některou chvíli úplné ticho. Konečně hajný ujal se slova:

„Tak, tak! Nyní ovšem ledacos se mi vysvětluje. Tak, tak! A vidíte, kovářko, všecka ta pýcha nebyla jim nic platna. Lotoušská paní k vůli svému muži prolila krev cizí, aby zakryla hanbu svou, a nezakryla jí. Celý svět o tom mluví, celý svět to ví. A jak se jí odměnil Kekula? Za lásku podvodem, za obětavost výsměchem, místo útěchy v době nejtěžší dal jí hůl žebráckou a poslal do světa. Přemluvil ji, aby mu postoupila statek, a sice před procesem, potom že by ho musila dáti vám a vašim dětem v náhradu za živitele. Lotoušská paní v zoufalství svolila. A když pak minula se s rozumem, Kekula ani domů se nepodíval. Bůh ví, kde bloudil, a jeho ženu cizí lidé musili ošetřovat, cizí lidé museli s ní jeti do Prahy. Byl jsem to já s Matýskem. Nechlubím se dobrodiním, povídám tak jen proto, že mi bylo divně tenkrát v duši. Vidíte, kovářko, kdyby před třemi lety někdo mi byl řekl, že to tak dopadne, byl bych se s ním pral. Jaroška pod zemí, váš muž vedle ní, Lotoušská paní v blázinci, a Kekula… Včera byl u mne, abych mu podaroval nějakou obnošenou čepici…“

„Kekula? Což není už pánem nad uhelnami?“

„Je vidět, kovářko, že jste v novinářství o celé tři roky pozadu.“

„Prosím vás, celý čas nikam nevyjdu a ničeho se nedovím. Tak on už není nad uhelnami! — Nu, on toho nepotřebuje. Takový statek — —“

„Hahaha! — Ke všemu ještě aby člověk se vám dal do smíchu.“

„Snad už ani ten statek není jeho?“

„Vždyť jsem vám povídal, že včera na mně žebral nějakou čepici.“

„Můj spasiteli!“

„Tak je to, milá kovářko. Ještě dobře, že jsem se s vámi sešel. Dověděl jsem se něčeho od vás a vy zas ode mne. Samé pěkné věci, viďte?“

„A kdo má nyní jeho statek?“

„Bakovský žid.“

„Už dávno?“

„Asi za týden potom, když jsme odvezli Lotoušskou pani. Toť víte, že od žida toho Kekula mnoho nenahrabal. Žid má čtrnáct dětí a uvidíte, že všichni budou na statku dobře živi. Kekula nemohl tu býti živ samojediný. Ovšem, když člověk má knížecí ruku a kapsu jen selskou, brzy dostane se ke dnu.“

„A co dělá Kekula?“

„Dříve dělal nějaký čas pána, ale trvalo to jen as půl roku. Pak šel někam do světa a vrátil se jako trhan. Přišel jednou na Písek do hospody a vyprávěl nám, že prodal svoje šlechtictví. Ptal jsem se ho, zač, ale Kvílický učitel mne zakřiknul, abych nespouštěl se s ním do řeči. Kekula se rozdurdil.

‚Já povídám, abyste mezi nás poctivé lidi nechodil,‘ vyvstal učitel. ‚Či máte málo na svědomí? V Bílině jste ošidil horníky a a jejich děti o poslední groš — však my víme, jak dlouho jste musil za to být v Rakovníku! Na Tuřanském hřbitově jsou dva hroby, jeden Jaroščin, druhý Kutrovického kováře. Na těch místech mohla být podnes půda nedotknuta, nebýt vás. A kam jste připravil svoji ženu, její statek? — Vydával jste se za šlechtice, za potomka starožitné rodiny Kekulů ze Strádonic. Kdyby tak ti kamenní rytíři, jimž lid říká Kekulové a již stojí v kostelíku Pálečském, mohli oživnout, ti by vám pověděli, že žádný člen rodiny jejich nebyl takovým jako vy, ti by vám řekli, že jste si okreslil na Strádonickém dvoře jejich znak, že jste si jej přisvojil a jím se pyšnil, a řekli by vám, že poslední potomek rodiny Kekulů zahynul u Vraného před dvěma sty lety, a já vám povídám, že víme, odkud přicházíte z Mělníka, kde jste byl uvězněn delší čas proto, že jste si osvojil predikát a znak rodiny dávno vyhynulé. Ano, panáčku, tak je to, přišlo to od soudu na obec.‘

Tak je to, kovářko. A Kekula je obyčejný poběhlík. Však vy ho znáte taky, vždyť chodí po všech vesnicích. Sešlý až strach.“

Kutrovická kovářka mlčky zahleděla se na chvíli na veliký bílý statek Jarošovic, zakývla několikrát hlavou a zvedla se.

„No, tak jsem se dala do povídání, a tma už je na krku.“

„Není tak pozdě, lidu chodí ještě dost, ale půjdu s vámi, jak jsem slíbil.“

„I není potřebí, snad bych se nebála.“

„Aspoň k silnici, tamtudy pak se dám lesem k hájovně.“

A doprovodiv stařenku až k císařské silnici, zabočil k mladému lesu a odtud přes paseky k domovu.

* * *

Asi v ten čas, kdy Kutrovická kovářka tak mohla býti z pouti doma, přišel do Písecké hospody mladý jakýs muž s modrou čapkou vojanskou na hlavě. Přes rameno měl na řemeni malý uzlík a na pravou nohu těžce dopadal. Kdyby sem byl přišel jindy, byl by hned na sebe pozornost obrátil, ale dnes — o pouti? Ať se podíval kam chtěl, všude seděli lidé jako kuřata, jeden těsně vedle druhého. Na sále hrála hudba, v okamžiku bylo kolo naplněno, hlava vedle hlavy, a dole v šenkovně dalo se dobře pozorovat, jak strop pod tanečníky se houpá. Všude plno hovoru a ještě více kouře a piva. Náš příchozí stál blízko dveří, a ač si mohl oči vykoukat, nikde neviděl prázdné židle.

Už chtěl odejít, když zahlídnul, jak u jednoho stolu všichni hosté na něho upřeně se dívají. A o něčem se přeli.

„Je to on!“

„Není to on!“

„Já povídám, že je!“ řekl jeden a vstav od stolu šel k neznámému a povídal: „Mám pravdu nebo ne, když říkám, že jsi Poldík, co sloužíval u Jarošů?“

„Jsem.“

„Vidíte,“ volal vítězoslavně ke stolu. „Co jsem vám povídal? — Vítám tě, Poldíku, pojď si sednout k nám, uděláme ti místo.“

A vzav jej za ruku vedl jej ke stolu.

„Mně se zdá, že kulháš?“

„Toť víte, že by mne jinak po třech letech nepustili.“

„A kde se ti to stalo, hochu?“

„V Lombardii. Abych vám jmenoval místo — Santa Dorea. Odvezli mne do nemocnice, tam mne ještě více schromili, a když jsem se mohl udržeti na nohou, dali mi certifikát a ukázali, kudy přijdu nejkratší cestou k domovu.“

„Tak si přec odlož ten uzlík, pověs ho sem — snad tam nemáš dukáty, abys se o něj bál, a připij si s námi. Hej, šenkýři, tady je málo piva! A něco k jídlu tam obstarejte pro toho invalidu!“

Když Poldík se posilnil, všichni obklopili ho jako vosy a sotva postačil povídat. Poldík měl s těmi lidmi pravý kříž. Ale vyhověl všem.

„Podívejme se, to jsou noviny! A co zamýšlíš nyní, Poldíku?“

„Hm, co bych dělal? Půjdu sloužit.“

„Ale ke Kekulovi ne?“

„K. poběhlíkovi ne! Nemám ničeho, ale dnes mám přece víc než Kekula.“

„Odkud to víš, hochu?“

„Vždyť snad jej znají lidé. A kdyby nikdo, tedy jeho žena, Lotoušská paní…“

„Snad jsi s ní mluvil?“

„Bodejť!“

„A pustili tě k ní do blázince?“

„Co, do blázince?“

„No, vždyť už je tam na čtvrtý rok!“

„O tom se mi nezmínila.“

„A kde jsi s ní mluvil?“

„Za Knovízí jsem se s ní setkal. Jdu sám po silnici, najednou slyším, že mne někdo volá. ‚Poldíku! Poldíku!‘ Ohlednu se a spatřím v silničním příkopu seděti jakousi ženštinu. Dle hlasu mohla býti mladá, ale tváří podobala se stařence. Jdu blíž a vzpomínám si, zdali jsem kde viděl ty smutné, zapadlé oči, ty kostnaté ruce, to vráskovité čelo.

‚Poldíku, ty mne neznáš?‘

‚Neznám, opravdu.‘

‚Vždyť jsi u nás sloužíval.‘

‚To není pravda.‘

‚V Lotouši…‘

‚Helenko — paní, Lotoušská paní!‘

‚Nu, vidíš, že jsi u nás sloužíval.‘

‚A kde jste chodila?‘

‚V Praze. Ty taky jdeš z Prahy, viď? Pojď, půjdeme spolu. Jdeš taky beztoho k Lotouši.‘

A vstala z příkopu — nyní teprve jsem viděl, že je bosa a že si nese střevíce v rukou — vyběhla na silnici a dali jsme se dále k Slanému. Bože můj, ta mi toho napovídala! Je-li to tak pravda, no… Vyprávěla o svém muži, o Kutrovickém kováři, o procesu jakémsi, pak zase, jak na ní Kekula vymámil statek, jak o něj přišel, jak se nyní potlouká světem jako poběhlík.“

Někteří ohlédli se mlčky k vedlejšímu stolu, kde několik lidí hrálo v karty. Byli to kramáři většinou.

„Tys tedy mluvil s Lotoušskou paní, Poldíku?“

„Ano.“

U vedlejšího stolu jeden hráč nadzvedl hlavu a naslouchal.

„A kam šla s tebou?“

„Až sem. Tady jsme se rozešli.“

Hráč ten položil karty a naslouchal ještě bedlivěji.

„Neříkala ti, co bude nyní dělat?“

„Kdo pak si všecko pamatuje. Povídám vám, že mi šla z toho hlava kolem.“

„Ale to přece víš, kam Lotoušská paní odtud šla?“ ptali se.

„Povídala, že první cesta její bude do Kutrovic ke kovářce; co dále, nevím. A taky šla silnicí ke Kutrovicům.“

Hráč odložil karty, vzal čepici, vstal od stolu a odešel.

„Všimnul jsi si ho, Poldíku?“

„Koho?“

„Toho, jak šel nyní pryč od vedlejšího stolu.“

„Nějaký kramář.“

„Kekula!“

„Kekula?“

Kutrovická kovářka přišla domů již samý večer. Děti nemohli se jí dočkat, a Frantík už chtěl jít naproti, ale mladší Pepička protestovala, že by se sama doma bála. Frantík ji chtěl vzíti s sebou, ale to zas nejde — nechati kovárnu bez dohledu. Zvláště dnes, na Tuřanech pouť, v Lotouši pouť, na Písku taky. Potlouká se tu lecjakés sebránky až strach. Čekaly tedy před kovárnou, až se dočkaly. Bylo to ptaní, kde se matka tak dlouho zdržela.

„Inu, Bože, člověk celý čas nikam nejde a pak se setká s několika známými, každý něco ví, a čas uteče jako voda. No, však vám zas zůstanu doma. Tu máš, Frantíku, přinesla jsem ti pěknou harmoniku, a tobě, Pepičko, dvě nejnovější písničky. Zpívali je tam kramáři, ale notu jsem zapomněla. Však do toho přijdeš.“

A převleknuvši se do všedních šatů poklidila ještě, zeptala se, jsou-li všecky slepice doma, a povečeřela, co zbylo dětem od oběda. Mezitím pak, co Frantík odešel s harmonikou mezi kamarády, a Pepička odběhla s písničkami mezi děvčata u mlýna, kovářka usedla si na stoličku k oknu a položivši na klín kousek buchty, dala jedno sousto do svých úst a jedno zas psíkovi Kulichovi.

„Máš hlad, viď, Kulíšku?“ povídala kovářka; „jak já nejsem doma, ta mládež na tebe zapomene.“

A dala mu poslední kousek. Kulich ještě čekal, ale když kovářka mu ukázala prázdné dlaně, lehl si spokojeně u jejích nohou. Ale dlouho to netrvalo. Psík nadzvedl pojednou hlavu, naslouchal, pak se rozběhl ke dveřím a štěrbinou počal čenichat.

„Co pak tam máš, Kulíšku?“

Psík pojednou počal štěkat a sápal se na dvéře. V té chvíli někdo bral za kliku. Kovářka okřikla psíka. Dvéře pomalu se otevřely — jak asi otvírají cizí děti — a do světnice vešla jakási ženština. Do tváře už jí pro šero nebylo vidět, ale byla velká, štíhlá. Kovářka vstala a šla jí naproti. Divila se, že přece tak ticho a že neslyšela její kroky v síni.

„Vždyť jdu bosa.“

Kovářka myslila, že to některá služka ze vsi a že přišla také pro nějaký dáreček z Tuřanské pouti.

„Ani na vás nevidím. Ty děti mi někam odešly — musím rozsvítit.“

„Nerozsvěcujte, kovářko. Ve tmě se lépe povídá.“

„Opravdu vás nemohu poznat. Jste ze vsi?“

„Z Lotouše.“

„Až z Lotouše sem jdete?“

„Ne, z Prahy.“

„Z Lotouše jste, z Prahy jdete… Kdo jste?“

„Lotoušská paní.“

„Odpusť Bože hříchy!“ A kovářka se tlačila za stůl do kouta.

„Nebojte se kovářko — ruka moje netouží po krvi jako tenkrát u Písecké hospody, mysl má není zuřiva, jako když mě odváželi do Prahy, Nebojte se, jsem chudá jako vy — jste bohatší než já. Máte čisté svědomí, máte svůj domov. Páni u soudu uznali, že jsem jednala v šílenství — ne, jednala jsem ze msty, z pýchy, abych zakryla hanbu muže. Nepotrestal mne svět se svým zákonníkem, potrestalo mě moje svědomí… Včera jsem byla propuštěna, ač už před rokem byla jsem schopna zdravého úsudku, už tehda jsem chápala tíži své viny — —“

Psík ležící pod kamny počal vrčet.

„Zdá se mi, jakoby venku někdo chodil, kovářko!“

„Neslyším — snad je to Frantík. A proč jdete přímo ke mně, proč ne do Lotouše?“

„Co bych tam dělala? Dověděla jsem se, jak hluboko klesnul ten, pro něhož jsem vše na světě obětovala, svou čest, svou matku, své jmění. Dozvěděla jsem se o tom v těch zdech příšerných. A můj muž sám psal do blázince, jsem-li řeči schopna, aby na mně zvěděli, kam jsem dala všecky své klenoty, po nichž prý po odchodu mém ve statku marně pátral. A vypisoval, co pohřešuje. Jdu tedy přímo k vám, jdu prosit, abyste vyplnila dvě moje prosby — — a pak půjdu daleko odtud, kde mne nikdo nezná — daleko do světa… Zase jsem něco zaslechla pod oknem…“

„Můžeme se podívat!“

A kovářka vyšla se psíkem ven; psík několikrát zaštěkal a vyběhl na silnici a za chvíli s kovářkou se zase vrátil.“

„To se vám jen tak zdálo.“

„Chci vás tedy a vaše děti prositi za odpuštění viny, jíž jste byli připraveni o otce a živitele…“ Lotoušská paní počala.

„Už jsme vám odpustili, vždyť jsme křesťané a modlíme se každý den: odpusť nám, jakož i my odpouštíme…“

„Děkuji vám, kovářko!“

A chopivši se rukou jejích zlíbala je, jakoby byla vlastní dcera. Kovářka se vzpírala, ale stařičké ruce její přece byly jen už slaby. Poddala se tedy, a ucítivši na rukou svých horké slzy Lotoušské paní, nemohla déle se udržeti a rozplakala se taky…

„Pak vás přicházím prosit, kovářko, abyste v náhradu za zastřeleného otce a manžela přijala ode mne dáreček malý, který by pomohl aspoň částečně zažehnati na čas chudobu vaši. Není toho mnoho: několik zlatých prstenův, šňůra perel, granátový šperk, zlaté řetězy a zlatý diadém, jejž jsem měla ve vlasech při své svatbě.“

„Vše na světě vám k vůli udělám, ale tak drahocenných věcí nepřijmu. Vždyť jste sama chuda a chcete se zbaviti poslední památky?“

„Máte právo k těm věcem — kdybych vám nebyla zastřelila muže, byl by vám do dneška vydělal víc, než zač ty šperky stojí. Viďte, kovářko, že to ode mne přijmete?“

„Já toho nepotřebuji, a dcera aby to vzala na sebe, vysmáli by se jí a snad i podezřívali, Bůh ví, jakým spůsobem k tomu přišla. Ne, toho nepřijmu.“

„Prodejte to, kovářko!“

„Bylo by to zrovna takové. Chudá žena a prodávala by knížecí šperky! Jak povídám…“

„Před svědky, přede všemi občany vám vše odevzdám, před lidmi, kteří vídali mne před lety ve šperku tom choditi. Chcete, abych to přinesla?“

„Odkud?“

„Z Tuřanského hřbitova…“

Kovářka se zachvěla.

„Než jsem měla jíti k soudu, odnesla jsem ty poklady; věděla jsem, že bych při návratu svém s nimi se neshledala. Už tehdáž jsem je určila pro vás. Nepřinesl vám jich váš nebožtík muž?“

„Co to mluvíte?“

„A přece jsem ho tak prosila, když jsem to zahrabávala na jeho hrob. Nu, půjdu pro to sama.“

A zvedla se k odchodu.

„Nechoďte, prosím vás, nerušte klidu mrtvých, zejtra je dosti času…“

„Do zejtřka musím býti pryč, mezi cizími lidmi, kteří neznají mé minulosti…“

Lotoušská paní umlkla a přiložila hlavu k oknu.

„Nyní nás tu jistě někdo poslouchal!“ povídala tiše.

„Kdo by to mohl být?“ řekla kovářka a vyšla zase ven. Lotoušská paní v patách za ní. Obešly kovárnu sem a tam, nikde nic; naslouchaly — jen tam za potokem ozývaly se tony nové harmoniky, na níž Frantík mezi hochy hrál.

„Počkáte, kovářko, než přijdu?“

„Můj Bože, na Tuřany jsou dvě hodiny cesty, nazpět zase — to byste musila být pták, abyste tu byla do půlnoci. A opakuji zase, že nechci takové oběti.“

„Nu, jděte tedy spat, až se vrátím, zaklepám na okno.“

Kovářka chtěla ještě něco povědět, ale kde pak Lotoušská paní už se stavěla. Kolem zahrad do polí, od polí k lesu, přes les kolem uhelen Jedomělických k Tuřanům.

Byla tak pěkná, tichá, jasná noc. Na Smečanském zámku bila jedenáctá, a z Tuřanských hospod ozýval se zpěv a hudba otevřenými okny. U hřbitovní zdi stanula Lotoušská paní, položila střevíce na zemi a vyhoupla se. Seskočila se zdi a tiše šla ke hrobu kováře Kutrovického. Všude jako po vymření, jen suché stonky loňské trávy praskaly pod jejíma nohama. Přišedši ke hrobu, ohledla, se po hřbitově… Tam u zvonice jakoby byla zahledla mužskou postavu. Zarazila se, chvíli upřeně se dívala v to místo — — zase objevila se něčí hlava za zdí zvonice. Dodala si odvahy a rozběhla se ke zvonici. Nikde nic. Všecko prohledala — — jen ten kříž černý u zvonice proti ní stál s rozepjatýma ramenoma, jakoby ji chtěl obejmout. Snad zahlédla ten kříž — snad to byl jen přelud. Vrátila se ke hrobu, klekla, a po malé chvíli práce vyhrabala jakousi skřínku. Zase hlínu na rovu srovnala, vzala skřínku pod paži a přeskočivši zeď hřbitovní v těch místech, kudy přišla, vzala své střevíce a uháněla touž cestou zpět. Přeběhla panské pole a zabočila na cestu k uhelnám. V tom jakoby byla zaslechla za sebou kroky lidské. Ohledla se. Nějaká mužská postava pádila za ní. Lotoušská paní urychlila běh. Už minula uhelny. Neznámý stále za ní… Jen co bude v lese, tam se mu ztratí. A sotva už dechu majíc, napjala všecky síly, aby unikla pronásledovateli. Kdo je to? — Snad někdo vyslechl rozmluvu její v kovárně kutrovické, snad ji stopoval na hřbitov, ví, co nese, a nyní — —

Už neměla daleko k lesu, ale kroky pronásledovníka byly stále zřetelnější.

„Ježíši Kriste!“ ozvalo se z prsou zoufalých.

„Zahoď tu skřínku!“ ozvalo se za ní.

Znova napjala síly, ale neznámý už jí byl v patách.

„Zahoď tu skřínku — ten poklad v ní patří mrtvým!“

Jakoby jí křídla narostla, pádila nešťastná dále. Už byla v lese. Ale kam nyní se obrátit?

„Zahoď ty skvosty!“ zahučel za hlavou její sípavý hlas.

Lotoušská paní učinila ještě několik zoufalých skoků, ale pojednou noha její uvázla v ostružině, a ubohá skácela se k zemi. Viděla, jak neznámý celý udýchán shýbnul se pro odhozenou skřínku…

Lotoušská paní slyšela, jak kroky neznámého kvapně se vzdalují, chtěla se vzmoci a volati o pomoc, ale proud krve zalil ústa její.

* * *

Tak ji našel druhý den lotoušský hajný, když šel z rána po pytlácích. Donesl ji do svého domku, a když mu šeptem pověděla, kdo je, ponechal ji ošetřování své ženy a běžel do písecké hospody. Tam ovšem věděli už od Poldíka, že Lotoušská paní se vrátila z Prahy, ale když jim řekl, kde ji nalezl a v jakém stavu, nemohli se domyslit, co by to znamenalo. Vždyť Lotoušská paní prý šla přímo do Kutrovic! Snad bude kutrovická kovářka vědět něco víc.

Hajný se sebral a spěchal do Kutrovic. Kovářka div leknutím neklesla, když hajný povídal, že Lotoušská paní v posledním tažení. Počala mu vyprávět celý poslední příběh a řekla, že Lotoušská paní odešla pozdě večer, mluvila prý o nějaké skřínce se skvosty, již před lety zahrabala na hrobe kovářově. Co se as dále dělo —

„A skřínku tu jste u ní nenašel?“

„Nic, jen pár prochozených střevíců.“

„Snad někdo po cestě ji oloupil?“

Hajný se zamyslil na chvíli.

„Nu, tady se toho nedovím, musím to vypátrat z úst Lotoušské paní.“

A podav kovářce ruku, pustil se rovně přes pole a les k domovu.

Ale nedověděl se nic. Lotoušská paní podobna již více mrtvole než živému tělu, těžce oddychovala, oči jen občas napolo se otevřely.

Z Kazdovic statku vyjely dva vozy, jeden na Tuřany pro kněze, druhý do Slaného pro lékaře. Za hodinu tu byly oba, ale nikdo z nich tu nebyl již platen. Lotoušská paní ležela v hájovně na posteli, hlavu skloněnou, ruku s postele svislou, čelo studené, rty zamodralé.

Stařičký kněz tuřanský se rozplakal jak malé dítě. Znal Helenku jako novorozeně, když ji křtil, pak mu ji přivedli do školy, přivezli ji k oltáři a pozejtří k vůli ní oblékne mešní roucho černé.

Lékař už je v podobných dojmech otužilejší. Neplakal. Ale smutně tu stál a v duchu zalétal v různé doby života té ubohé. Mlčky napsal úmrtní lístek a odevzdal jej knězi, mlčky dal všem „s Bohem“ a usednuv do vozu jel ke Slanému.

Na silnici stál Poldík a čekal na povoz. Poprosil kočího, aby jej svezl do Slaného. Kočí zastavil. Poldík si sedl vedle něho, podíval se na lékaře — je to ten, kterého tenkrát vezl k nebožce Jarošce — a jelo se dál.

„Co budeš dělat ve Slaném, Poldíku?“ ptal se kočí.

„Chci tam koupit nějakou rakev.“

„Lotoušské paní?“

„Ano.“

„Jak ty přijdeš k takové povinnosti?“

„Hm, když jsem šel na vojnu, nebožka Jaroška dala mi na cestu hrst bankovek. Nemám sice tolik, co mívali ve statku, ale rakev koupím. Počkáš na mne u truhláře, než ji vyberu, viď? — A svezeš mi ji do Lotouše.“

„Svezu, Poldíku, svezu.“

A když Kazdovic povoz se vracel ze Slaného, vyčouhala vskutku z vozu rakev. Byla jednoduchá, černá a na víku nalepen papírový křiž s obrazem Spasitele. Toť víte, co pak člověk za dva zlaté koupí. — A Poldík víc neměl.

Ustlali v té rakvi Lotoušské paní, jak mohli.

Nějaký ten rubáš, trochu květin, několik obrázkův a klokočový růženec ovinuli kolem ruky.

A ještě smutnější než rakev byl pohřeb. Lotoušský hajný se ženou, mýtný Matýsek, Poldík, kutrovická kovářka s Pepičkou a několik havířů. To bylo vše. Z příbuzenstva nikdo ani se neukázal. Hajný povídal, že aspoň toho Kekulu měli najít, aby doprovodil ženu na poslední pouti, ale kdož ví, kde ten byl. Vždyť od Písecké pouti do dneška v krajině naší se neukázal.

Hádalo se ledacos. Jako to, že on to byl, jenž obcházel kutrovickou kovárnu a ještě tu noc že lidé ho viděli potloukat se kolem hřbitova tuřanského. A kutrovická kovářka pevně tvrdila, že Kekula oloupil svoji ženu na cestě z Tuřan o všecky skvosty a že prchnul do Ameriky.

Kdybyste přišli jednou na tuřanský hřbitov, zajděte do západního rohu. Tam v koutku je nízký hrob, v jehož hlavách černý křížek s nápisem: „Lotoušská paní“.