Vesnické příběhy/Byl první máj…

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Lotoušská paní	Byl první máj…	Dragumin

Údaje o textu
Titulek:	Byl první máj…
Podtitulek:	(Ruch 1886)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 309–341. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Starý Charvát už byl — jak se říká — v jednom kroužku, všecek sehnutý, sotva se na nohou držel, a starobylá dřevěnka mu každou chvíli vypadla z bezzubých dásní, ale pořád ještě se chtěl rovnati mladým. Místo aby došel k truhláři a připomenul mu, aby už pomalu dával vyschnouti prkna na jeho rakev, zašel si mezi chasu, poslouchal lecjakés povídačky, smál se, jakoby měl se smrtí kontrakt, a vyprávěl též různé šprýmy. A kolik klokočových „otčenášův“ a „zdrávasů“ proklouzne prsty jinému v těhle letech, tolik desetníkův a dvacetníků prošlo prsty Charvátovými nejen na tabák, ale na všelijaké taškařice. Každý duch prý má chválit Hospodina, jeden tak, druhý jinak: to prý je to pravé. Žebrákovi dal krejcar, flašinetáři desetník. Kolovrátek je těžší než plátěná mošna. A pak písničku každý raději slyší. Ostatně, že flašinetář je opravdu flašinetářem, to se vidí, ale je-li žebrající skutečným žebrákem, těžko uhodnouti. A když před prvním májem chystala se bodrá mládež vesnická k „pálení čarodějnic“, nikdy tam nescházel starý Charvát a sám udílel všelijaké rady a ponaučení, vyzradil, kde jaké staré koště, a kde jaká kolomaz. Sotva držel pohromadě kosti, ale na Řipci musil v ten večer být, ač mladému člověku hezky ubude na dechu, než tam vystoupí. Musil býti první při zapalování hranice čarodějnic, se zálibou pozoroval, jak hoši metali hořící košťata do výše, a býval rozhodčím, čí koště nejvýše doletělo. Řekl-li to starý Charvát, dojista to bylo pravda. A býval posledním z těch, co vraceli se za zpěvu domů od dohořívající hranice.

Vrátili se do vsi, za nimi se přibelhal Charvát; ale kde pak už zas ta mládež byla! Každý vzal pilku nebo sekyrku pod kabát a hajdy do lesa, každý tam, kde si vyhlídnul už před časem dle svého vkusu nejhezčí břízku. Ještě to kdyby mohl starý Charvát: zajít si s mladou chasou do lesa a pomáhat jim řezat „máje“. Ale již nelze. Nohy jeho už mají všeho tak nejlépe dost, a pak — kdyby přišel hajný! Mládež by ovšem upláchla, ale hajný by si chytil Charváta a musil by pak všecky vyzraditi. Takový vesnický hoch jen když uřízne břízku, na víc nemyslí. Někdy si vyhlídli dva jednu „máji“, oba ji chtějí míti, a konec konců rvačka, křik — přijde hajný, vezme jim sekyrky a pilky a mohou býti rádi, když si jich nezapíše. Charvát by tam však přec rád byl. Myslí, že bez něho nic kloudného se nemůže provést. A mládež má z něho jen dobrý den. Charvát prý nedoslýchá a má už slabý zrak, uťal prý by někde švestku místo břízy.

Jen si myslete! Ráno ještě celá ves spí, a Charvát už ví, před kterým stavením mají nejvyšší a nejrovnější „máji“. Obejde vesnici, podívá se na běloučké břízy, jež přes noc odstěhovaly se z lesa sem pod okna, změří si je, ohmatá, každou zatřese, jak pevně je zasazena, a usoudí. Kde dvě dívčiny jsou v neshodě, čí „máje“ je hezčí, pošlou si jen pro Charváta. Pak prý má slabý zrak! A že nedoslýchá? Když prvního máje přijdou do vsi muzikanti, zeptejte se jen Charváta, kde nejlepší kousek zahráli. Kdybyste mu nevěřili, ptejte se hudebníků samých, a ti vám to dosvědčí.

Byl první máj.

Tehdáž připadl zrovna na neděli. Vesnická mládež při sobotě déle prodlí z večera venku, v neděli se déle zdrží v peřinách. Včera ještě krátce před půlnocí plála hranice na Řipci, a hoši by se tam byli zpozdili Bůh ví jak dlouho, kdyby je sám Charvát nebyl upomenul.

„Tedy si ještě několikráte skočte přes plameny a hleďte, ať přijdete v čas do lesa. Noc už je krátká jako dlaň a nepovede-li se vám to před půlnocí, když bývá hajný v prvním usnutí, po půlnoci je amen!“

„Hoši, nechte toho a pojďme.“

„A napřed si břízku desetkrát prohlédněte, než ji utnete. Ne snad, jako v loni. Hajný mi potom žaloval. Uříznete „máji“ a když jdete kolem jiné, která se vám lépe líbí, zahodíte uťatou a useknete novou.“

„To Frantík Rousinův.“

„Frantíka nechme, ten je letos u dragounů, ale říkám to vám, že je to hřích. Jděte, zítra vám povím, kdo přinesl nejhezčí a kdo ji nejpevněji zasadil.“

Mládež ušlapala hranici a rozběhla se ke vsi. Starý Charvát se shýbnul, vzal do prstů žhavý uhlík a všoupnuv jej na dlaň, skoulel jej do dřevěnky. Pro samé rady nechal si ji vyhasnout, a znáte takovou dřevěnku — když člověk nekouří jedním dechem, je hned po ohni.

Ve vsi již bylo všecko jako po třicetileté válce, když se Charvát vrátil. Všude tma a ticho, nikde ani pes nehlesnul. Byla tichá, teplá noc, pod jejíž plástem z daleka klusal první máj, a Charvátovi se nechtělo do chaloupky. Sedl si na kámen před chaloupkou, že počká, až se hoši z lesa vrátí, ale rozmyslil se. Zkazil by jim radost a sobě potěšení. Půjde spát, aby ráno nezmeškal, aby si neprohlédnul někdo jiný dřív „máje“ než on.

Tak klidná noc a velebná — jen tu a tam ozval se podivný šelest, jakoby les povzdychnul, jakoby hedvábí svadebních šatů zašustilo — to hoši se vrátili z lesa a nyní stavěli děvčatům pod okny „máje“.

„Až se ráno Charvát probudí, ten se podívá!“

Už bylo dávno po půlnoci, a blízké lesy vonným dechem zašeptaly, že přišel první máj. Daleko na východě za Vltavou rdělo se nebe nádechem barvy růžového poupěte, a z osení vylítli skřivani k oblakům, vstříc prvnímu máji, prvnímu jitru květnovému. A brzy ozval se ve výšinách velebný chorál na znamení, že tam v dáli už se objevuje slunko, a ostatní ptactvo ve větvích se probudilo, protáhlo křídla, přeskakovalo s ranní modlitbou se sněti na sněť, ale opatrně, aby ani pírkem nezavadili o svěží křehoučké lístky, aby nepolámali mladých heboučkých květů. Po chvíli vědělo vše, co dlelo pod krovem přírody, že přišel první máj. Jen ta stavení vesnická, ty statky a chaloupky vypadaly jako hroby obílené, tichy, mrtvy, bez nejmenší stopy života. Když pak z první chaloupky zvednul se pruh dýmu a rovným směrem stoupal k oblakům, to už starý Charvát věděl, kde jaká „máje“, která nejrovnější, nejvyšší, která trčí nejhlouběji v zemi.

Letos stojí nejhezčí „máje“ před statkem Civínovic. Ta máje jest nejvyšší, sahá až na kalenec střechy, rovná jak svíce, silná, že jí oběma dlaněma neobemkneš, a stojí pěkně jako ze železa, ač před statkem Civínovic je půda tvrdá, kamenitá a nesnadno tam vykopati otvor.

Je viděti, že to dalo Martinovi Zemanovic práce dost, než „máji“ zasadil. A nikdo jiný jí nesázel, než Martin, jiný nedochází do statku k Bětušce než on. Také sílu musí míti za dva kamarády. Podobnou „máji“ by mnohý neunesl, kdyby mu dali kanovníci Vranské panství. Martin ji musil nésti sám, sic by to druzí Bětušce pověděli, a musil by se s nimi rozděliti o Bětuščinu výsluhu. To by nerad! Kdož by se chtěl děliti s někým o hubičku své milenky! — Je viděti, že je Martin silný hoch. A odvážný! Ta bříza stála zrovna pod oknem hájovny, hajný má zlé psy, každou chvíli mohl vysaditi pušku z okna a vystřeliti jako tenkrát — —

„Tu „máji“ tam měl Martin nechat!“ šeptal si cestou starý Charvát a došed ku své chaloupce, posadil se zase venku na kameni a nějak smutně sklonil hlavu. Jindy bývá jeho první, aby šel do světnice a tam pověděl dceři a zeti a všem vnoučatům, jak se letos „máje“ vydařily. Dnes seděl venku mlčky a do světnice nešel. Myslili, že je posud ve vsi, až když vyšla dcera na dvůr pro vodu, všimla si ho.

„Vy tu sedíte, tatíčku? — Vždyť je chladno.“

„To se ti jen zdá.“

„Ani jste nepřišel povědět, kde je nejhezčí máje.“

„U Civínů.“

„A ty druhé?“

„Ani nevím, těch už jsem si nevšímal.“

„Co je vám, tatíčku?“

„Nic Mařenko, docela nic.“

„Pojďte do světnice.“

„Počkám tady, až bude snídaně, zavolej mne. Vidíš, tamhle od Lotouše jdou už muzikanti.“

A vskutku, od Lotouše silnicí přicházelo osm hudebníků. Před Janákovic statkem se zastavili, profoukli násadky pazounů a trubek, vybalili z modrých kapesních šátků klarinety a flétny, sesadili a spustili takovou veselou píseň, až houfec holubů zděšeně vylítnul na střechu, psi štěkali a strkali čumáky do štěrbiny pod zavřenými vraty, ženské házely na sebe kazajky a vybíhaly ven, a košilaté děti se tlačily do oken. Stará výměnkářka se nemohla honem upamatovat, čí dnes ve statku svátek, že jsou tu muzikanti, až když viděla pod okny vysokou běloučkou „máji“, zakývla hlavou.

„Dnes první máj!“

Za rybníkem seděl posud před chaloupkou starý Charvát, na koleně maje vzepřenu levou ruku, v ruce bradu a v pravé drže stéblo slámy, jímž honil žlutého mravenečka v písku. Mravenec snažil se utéci, ale Charvát jej zase k sobe přihnal.

Jaká to divná hračka!

„Tatíčku, pojďte k snídani.“

„Hned, Mařenko, jen co muzikanti obejdou vesnici. Snídejte zatím sami.“

Charvát hledal mravenečka, ale už ho nenašel. Zahodiv stéblo a narovnav se zahleděl na hudebníky, kteří přehrávali už druhou, třetí píseň. Hleděl na ně, ale snad jich ani neviděl, naslouchal hudbě, ale Bůh ví, kde toulaly se jeho myšlénky. Pluly daleko, jako ty melodie dalekými, rozlehlými lesy za klidného, teplého jitra májového.

„Nuž, která se vám líbí nejlépe, dědečku?“ ptali se muzikanti jdouce mimo. „Zahrajeme vám ji.“

„Ani sám nevím.“

„Což jste neslyšel?“

„Slyšel, ale zapomněl poslouchat. Ale nyní si dám pozor.“

A starý Charvát opravdu si dával na písně pozor, ale když muzikanti přehráli, nuceně a jako nechtě prohodil:

„Byly všecky hezké, hoši, všecky stejně hezké.“

„K vůli vašemu výroku se zdejší mládenci ze žárlivosti nepoperou!“ zabručeli na to muzikanti neuspokojeni a táhli do jiné vesnice.

„Tatíčku, hudebníci už jsou pryč, pojďte snídat!“ pobízel starce Charvátův zeť.

„Nemám ani pomyšlení.“

„Co je vám, tatíčku?“

„Nic, jen ať mi nechá Mařenka snídaní v teple na kamnech, však já se přihlásím, až budu při chuti.“

A zase složil ruce a pozoroval lidi, co mimo chodili do kostela. Byli to přespolní i domácí, přespolním na pozdrav poděkoval, s některými domácími chvilku si pohovořil. Nyní jde Martin s Bětuškou, vedou se za ruce a smějí se jako hrdličky. To věřím, tak hezké dívky v celém podlesí se nenajde, jako je Bětuška, a tak krásné „máje“ neuvidí dnes nikdo v žádné vesnici, jako je ta, co jí Martin postavil.

„Jak se vám líbí „máje“ před statkem Civínovic, dědečku?“

„Jsem stařec, ale takové jsem ještě neviděl. Musil jsi se při práci zapotit. Ale tu jsi neměl utnout, Martinku.“

„Chtěl jsem dokázat hajnému, že jsou na světě ještě chytřejší lidé než on.“

„To je všecko hezké, hochu, ale měl jsi si vybrat jinou.“

„Považte, dědečku, utnouti břízu pod oknem hájovny.“

„Já ti rozumím, k tomu je třeba srdnatosti, ale jak povídám, měl’s ji tam nechat.“

„Taková bříza se za „máji“ ani nehodí, ale já chtěl zrovna tu, protože stála hajnému před očima.“

„Neměl jsi ji kazit.“

„Já vím, že hajnému pukne žluč.“

„Anebo někomu srdce. Jdi Martine, doveď Bětušku do kostela, ale po mši přijď sem, já ti povím, proč jsi to neměl dělat.“

„Povězte hned.“

„Přišel bys pozdě do kostela, až odpůldne.“

„Rád se dovím, co to bude!“ povídal Martin Bětušce a šli dál. Svěřil se s tím i druhým, a sotva bylo po obědě, sešlo se před Charvátovic chaloupkou chasy jako před hospodou.

„Dědečku, už jste po obědě?“

„Nechte ho se najísti, vždyť celé půldne neměl v ústech!“ plísnil hochy Charvátův zeť.

„Jsou tu již hudebníci a za chvíli začnou hrát.“

„Kdo se nemůže dočkat, ať jde. Že máš tak těch peněz na rozhazov!“

„Dnes jsou „máje“, dnes platí děvčata hudebníkům.“

„Však se děvčata pro tebe nepoperou. Inu ty dáš muzikantům výdělek, jen když to nejde z tvé kapsy.“

„Ah, dědeček už jde!“

„Jak je to, dědečku, s tou břízou?“ ptal se starého Charváta Martin, jenž byl nad hochy jaksi „kápo“.

„Počkej, tady svítí slunce, což abychom se ohlédli někde po chládku? Mimo to včera přehlíželi u Turků včely, a ty jsou tu na blízku. Jsme jim zrovna v cestě mezi úli a pastvou, mohla by nás některá poznamenat.“

„Pojďme k nám za humna.“

„Anebo na Civínovic klády před statkem.“

„Třeba.“

Všichni kráčeli volně drobnou vesničkou, jež byla v ten den ve svátečním ustrojení, a před každým stavením, kde měli hezkou dceru, stály rovné „máje“ běloučkého těla, na vrcholku ozdobené dlouhými různobarevnými fábory. Charvát se díval s jedné na druhou, ale jen tak, aby mládeži mohl její dílo pochváliti.

„Dědečku!“ volal za ním malý klučina, „dědečku, zapomněl jste si doma dýmku!“

Starý Charvát se ohlédl a hmatal po kapsách.

„Opravdu! A kdo tě poslal, Veníku?“

„Maminka, a máte přijít, dědečku, k svačině.“

„Přijdu, synáčku, přijdu, tak — a tu máš krejcar od cesty.“

Vnouče skočilo po krejcaru, Charvát vzal mu z ruky dřevěnku a měchýř s tabákem na zelené šňůrce a zastrčil do kapsy.

„Nebudete kouřit, dědečku?“

„Dnes poprvé za dlouhou řadu let mi nechutná.“

„Kdyby vám bylo nevolno, nechme tu pohádku na zítřek.“

„Ne, ne — nic mi není, dnes se to bude nejpohodlněji povídat. Je první máj. Tenkrát byl také první máj. Týž čas, týž rámec obrázku — myšlénky se budou držeti lépe pohromadě.“

A vyndav z kapsy červený čistý šátek, rozestřel jej na kládu před Civínovic statkem. Dřevo je syrové, bývá na něm leckdes pryskyřice a ta z oděvu nepustí. Druzí si usedli kolem dědečka, kam kdo mohl tak, že vyhlíželi jako diváci v nějaké aréně, jeden níž, druhý výš.

„Ale je to „máje“, dědečku, co?“ prohodil při tom jeden všetečka nevěda, jak do řeči. „Z té by byl stěžeň na loď, jak jsem viděl v Lovosicích.“

„Proto si měl Martin vyhlídnouti jinou.“

„Já vím, kdo tu břízku sázel, že ho již hlava nebolí.“

Starý Charvát se na mluvku podíval. „Že ne? — Dnes ráno mne začala bolet hlava a posud mně neotrnula.“

„Snad nechcete říci, že jste vy onu břízu sázel?“

„A kdo jiný?“

„Vždyť musí být nejméně patnáct let stará, bříza prý roste ztuha jako dub — a má již kůru rozpukanou. Ta výška, jen se podívejte!“

„Podíval jsem se na ni dřív než ty, prohlídnul jsem si břízku, když jsem ji sázel před hájovnou — byl to výhonek asi na stopu vysoký, a prohlížel jsem ji dnes ráno. Kdyby byl Martin posekal všecky břízy v pozdeňských lesích, ani bych brvou nehnul, ale že uťal tu — — Víš-li pak, Martine, jak je stará?“

„Kolik?“

„Dvacet let! — víš, co to je? Máš slaviti dnes své narozeniny, jako ta „máje“, jen že ty’s o rok starší. Mně je přes šedesát. Hm, ty jen když „máji“ utneš. Ale na to nemyslíš, že kácíš někomu náhrobní pomník. Zdali pak jsi si všimnul dvou jmen, vrytých do kůry?“

„Ne, kde jsou?“

„Tady, pohleď!“ A Charvát povstav ukázal do výše, hezky nad svoji hlavu. Tam v kůře byla tři písmena a vyryté srdce.

„Jaké jsou to litery, dědečku?“ ptal se Martin.

„Snad umíš čísti?“

„Jsou málo znatelny. Už je vidím, ale nechci jíti blíže, Bětuška se dívá z okna a myslila by, že schválně „máji“ obcházím a prohlížím, abych se pochlubil. Jaká jsou to písmena, dědečku?“

„Nahoře L., pak je srdce a zde J. Z., a tuhle dole je Ch. Nožem vyryl jsem je v kůru a myslím, že je může po mně přečísti každý.“

„Co znamenají, dědečku?“

„První tři jsou jména dvou mladých lidí, z nichž jeden pod tím běloučkým kmenem odpočíval, a tady Ch. značí jméno moje. Připsal jsem je proto, že jsem stromeček sázel, nápis vyryl a pak aby bylo viděti, že i někdo ze živých na ně pamatuje.“

„Co značí L.?“

„Liduška, a J. Z. se čte Jeník Zeman.“

„Zrovna jako moje příjmení!“ vyskočil Martin.

„Nu, vždyť to byl tvůj — —“

Starý Charvát nedořekl. Jako hrom z čista jasna spustili muzikanti v protější hospodě při otevřených oknech hlučný pochod, a do posluchačů Charvátových jako když střelí: vyskočili a který dřív — hnali se k hospodě. — Pak takovým divochům o něčem vypravujte! Jen Martin zůstal.

„Kdo byl ten Jeník Zeman, dědečku? Ale honem, Bětuška už čeká mezi vraty.“

„Tvůj nebožtík otec!“

„Můj nebožtík — — vždyť můj otec je živ a zdráv!“

„Já vím, Martinku, já vím, že nevlastní otec tvůj živ a zdráv, ale vlastní složil kosti tam, kde stála tahle „máje“. Že máš také nevlastní matku, víš sám. Nemyslíš, že by sem na peň patřilo i tvé jméno? Jen považ: Jeník Zeman pod kořeny toho stromu práchniví, Charvát, jeho jediný přítel, mu před hájovnou postavil náhrobní pomník, a nyní Martin Zeman „máji“ uťal nad hlavou otce a postavil před oknem své milenky. Tu jsi tam měl nechati, Martine!“

Martin pojednou změnil ve tváři barvu. Bětuška stála ve vratech nastrojena, schválně pootvírala dvéře, aby skřípaly, pokašlávala, jen aby Martina upozornila, že na sále v protější hospodě už plno, ale ona že tam sama se stydí. Martin stál u Charváta a mlčky poslouchal. Co mu to zas povídá ten starý blázen? Kdyby raději mladým lidem nepřekážel. Jak pak dlouho bude ještě tam Martin stát?

Dlouho ne. Ničeho se nevšímal, co se kolem něho děje, neviděl Bětušky, neslyšel její znamení, ba i hudba jakoby se ho netýkala — sedl si znova vedle Charváta, blíže než prve, aby mu neušlo ani slovíčko.

„Martine, vidíš, jak se Bětuška zlobí?“

„Ať!“

„A pláče v koutku na zápraží.“

„Nebylo by divu. Ale, dědečku, pletou se vám smysly nebo mne máte za blázna?“

„Za to já nemohu, hochu, že pokládáš starého Zemana za svého otce. Je to hezké od tebe, on se k tobě chová jako pravý otec, ale není vlastní. Ten leží tam, jak jsem. ti povídal.“

„Ale jak to všecko přijde?“

„Jedině proto, žes tuto „máji“ měl tam nechat.“

„Totiž jakým spůsobem můj otec zahynul?“

„To je zas takhle, Martinku. Neměl jsem ti povídat o té historii já první, ale myslil jsem, že už ti o tom příběhu vyprávěli tvoji domácí.“

„Ani slovíčkem!“

„Nu, je ti přes dvacet let — už to můžeš vědět. Otec tvůj sešel se světa smrtí nehezkou. Byl v tom věku asi jako ty, když se počal ohlížeti po nevěstě. Tvůj dědeček došel na úřad, vyklopil tam pár stovek z opasku, a páni odpustili synkovi bílý kabát. Tehdáž to bylo už jako svatosvaté, že se bude Liduška hajných vdávat. Otec tvůj tam byl za svobodna skoro každý den. Ale když už byla, jak říkáme, ruka v rukávě, vysvlékl se Jeník pojednou ze všech slibův a přestal do hájovny docházet. Liduška byla nepokojna, ale když později se dověděla, že Jeník chodí až někam za Oharku, kde mu někdo pověděl o bohaté nevěstě, upadla v zádumčivost, celý den vydržela se dívati oknem do těch smutných lesův, a celý den nevyklouzlo z její úst slovíčka. Byla zkrácena v lásce, otec její v domácnosti. Hajný byl ode dávna vdovcem, Liduška mu hospodařila a vždy věrně a spolehlivě. Od té doby však, co přestal Jeník přicházet do hájovny, musil si hajný velmi často vařiti večeři sám, když přišel všecek utrmácen z lesů. Nejprve ji těšil. Když poznal příčinu bledých tváří Liduščiných, počal zuřiti, ale co platno! Byl první máj. Tenkrát mohli hoši z okolních vesnic odnésti z lesů všecky břízky, hajnému by to bylo lhostejno. Seděl u okna v hájovně a díval se na vrcholky borovic, kde se škádlily dvě veverky. Liduška ležela na lůžku, těžce nemocna. Pojednou ozval se pustou světničkou smutný dětský pláč. Liduščin synáček se probudil a zbudil i dědečka, hajného. Vyskočil a svátečně počal se strojiti.

‚Kam půjdete, tatíčku?‘

‚Do vsi, Jeníka se zeptat, jak máme dáti říkat jeho dítěti.‘

Liduška neodpověděla a přivinula dítě k sobě s bolestným povzdechem. Robátko brzy se utišilo. Takoví červíčkové už jako by přírodou byli napomenuti, aby neplakali, že tu nejsou k potěšení jako ti druzí, ale jen k bolu a soužení, tichou trpělivostí, nevinným smíchem aby usmiřovali každého, kdo by jejich matce chtěl vyčítati hřích. — Nedaleko dědiny potkal hajného soused.

‚Kam pak, hajný?‘

‚Do vsi. Narodil se Lidušce chlapeček a jdu se Jeníka zeptat — —‘

‚Dnes není doma. Škoda, že jste tak na blízku a ani nevíte, že se dnes Jeník žení!‘

Hajný neodpověděl a se svěšenou hlavou se vrátil.

‚Byl doma, tatíčku?‘

‚Ráno prý někam odešel. Jméno určíme sami.‘

Druhý den, když Jeník si přivážel na okrášleném voze nevěstu, a svatebčané výskali až se to lesy rozléhalo, zastavili se na cestě z kvílického kostelíka dva putovníci a naslouchali.

‚Slyšíš?‘ povídal stařec se zelenými výložky na šedém kabátě maličkému nemluvněti, jež držela kutrovická Ježková v čisté peřince na rukou, ‚slyšíš, Martinku, tvůj tatík se žení!‘

‚Tomu ty ještě nerozumíš viď, maličký?‘ usmála se Ježková a zakryvši mu hedvábným šátkem oči proti oslňujícím paprskům slunce, šla lesem dále.

‚Jak jste mu dali říkati, tatíčku?‘ ptala se tiše Liduška.

‚Dle mého patrona — Martin!‘ řekl hajný a svlékal sváteční šaty.“

„Tak se já rovněž jmenuji“ — vskočil Charvátovi do řeči Martin.

„Počkej, všecko ti povím, jen mne nepleť!“ mrzel se stařec a pozvedl hlavu vzhůru. „Hezký fábor jsi uvázal na „máji“ Bětuščinu, jen co je pravda, ale měl jsi tam připnouti černou pentli místo té červené… Abych nepřišel z řeči. Jeník Zemanův se oženil, ale na dlouho ne. Žena mu postonávala, chřadla, a než minul rok, odvezli ji ku kvílické zvonici. Jeník snad ani nezaplakal. Oženil se bez lásky, k oltáři vedl jen tisíce v podobě ženské a rakev ženinu doprovázel ku hrobu z povinnosti. Poznal, že kvapné ženění — dlouhé želení, a že měl poslechnouti spíše své srdce než cizí rozum. Ovšem počali do statku ihned docházeti různi starosvati, a svou filosofií, dle níž prý je dobře, když se sedlákovi rodí hříbata a ženy mrou, chtěli mu vysvětlovati černé stránky stavu vdovského. Jeník si jich nevšímal, neodbytným ukázal docela dvéře.

‚Nyní si Zeman vezme nejspíš Lidušku!‘ povídali si lidé.

‚Kdyby to myslil, proč tam ani nohou nepáchne? Vždyť ještě ani Martinka neviděl.‘

Jeník vskutku se hájovně vyhýbal, ač jinak, kde se mohl dozvěděti něco o Lidušce, zastavil se a naslouchal. Lidé mu sami domlouvali, ale nešel. —

Až jednou — —

Byl první máj. Jeník spal sám ve světnici, ale sotva bylo po půlnoci, vstal a přistoupiv k oknu díval se návsí, pohlížel na ty bílé, štíhlé „máje“, jež hoši nastavěli před chvílí pod okna svých děvčat. Stál smutné jako socha, a myšlénky v jeho hlavě poletovaly a vířily jako hejno vlaštovek, když se chystají v podzimku na dalekou cestu. I myšlénky Jeníkovy oblétaly všemi upomínkami minulosti, i ony chystaly se k jakési cestě tajemné. Kam ony tíhnou, putuje za nimi i člověk.

Myšlénky Jeníkovy tíhly k hájovně, k opuštěné lásce, k osiřelému dítěti, za nimi vedla touha i jeho srdce.

Ustrojil se, vzal pod kabát ruční pilku a sekyrku a vyšel tiše ze statku. Zaměřil k lesům. Všecka děvčata mají dnes „máje“, bylo by hříchem, aby jí Liduška postrádala. Jeník znal lesy, věděl, kde nejhezčí břízky rostou. Utne nejvyšší, již tam hoši nechali, a zasadí pod okny hájovny. Jméno své na ni vpíše nožem, aby Liduška věděla, od koho. Snad je ta máje opět sblíží a ne-li — — Jeník byl s prací brzy hotov. V lese ticho jako v kostele a v hájovně tma. Hajný byl buď na číhané, buď spal. Ani pes nezaštěkl. Jeník vyhloubil pod okny jamku, uchopil pěknou štíhlou máji, již uťal „v rovinách“, a zasadil do země, vzepřel kamením a dřevy a půdu kolem ušlapal. Místo fáboru pověsil na jednu sněť pěkný běloučký šáteček a vyňav ostrý nůž počal řezati do sněžné březové kůry začáteční litery svého jména. Bylo ještě šero, musil rýti po paměti. Na blízku se něco hnulo. Snad hajný se vrací. Jeník naslouchal. To králík divoký, jenž si vyšel na pastvu. Jeník obrátil se znova k práci, ale v tom okamžiku ozvalo se v hájovně jako by úpěnlivé voláni a sténání. Jeník přiskočil a přitlačil hlavu ke zdi. Slyšel hlas Liduščin. Chtěl už zaklepati na okno, ale nářek pojednou ustál a změnil se rázem.

‚Tedy to byl přece jenom sen!‘ povzdechla Liduška, a světnicí ozvaly se tiché kroky. ‚Kde jsi, můj andílku? Ty spíš v kolébce a nevíš, co se tvé matičce zdálo. Přišli lupiči a chtěli mi tě vyrvat, já jsem naříkala a volala o pomoc a nikdo mne neslyšel. Až se celá chvěji, jak jsem se ulekala. Pojď sem, robátko, ke mně do náručí — nenechám tě o samotě.‘

V tom se rozbřesklo světlo, a Liduška držíc v levé ruce hošíka, pravou svítila si na hodiny. ‚Už tři, a dědeček se posud nevrátil.‘

Světlo shaslo, a znova nastalo ticho. Jeník stál ještě chvíli při okně a že na východě začalo svítat, přikročil k „máji“ a dokončoval nápis. Už byl hotov, jen ještě srdce chtěl vyrýti. V tom otevřelo se v hájovně okénko, v něm se objevila lesklá hlaveň pušky a dvě žhavé oči.

‚Tedy přec byl sen můj pravdivý. Co chceš, lupiči?‘

Jeník neodpověděl. Celý svět s ním se točil. Liduška jej nazvala lupičem. Snad má pravdu. Uloupil Lidušce mnoho.

‚Co chceš?‘ ozval se hlas ze světnice ještě jednou.

‚Zasadil jsem ti „máji“, Liduško!‘

‚Kdo jsi?‘

‚Jeník Zeman!‘

‚Jeník!‘ — zaúpěla Liduška, zakryla levou rukou oči, pravou držela otcovu ručnici — potácela se. Jeník to viděl, přiskočil k oknu — tu zahoukla rána, až se hájovna otřásla. Jeník se chopil oběma rukama za prsa, chtěl se zadržeti „máje“, klesl a strhl ji s sebou k zemi.

Byl to smutný první máj!

Pracoval jsem tenkrát v libovických šachtách a měl jsem ten týden zrovna noční. Večer se šlo do šachty, ráno z šachty a jiný naopak. Bylo k ránu, když jsem se vracel do vsi. Chodíval jsem kolem hájovny, ale málokdy jsem se ohlédl do oken. S hajným jsme se pozdravili a dost. Ale v ten den volal na mne hajný už z daleka, abych si pospíšil. Co se tam asi přihodilo? Nejspíš mi chce ukázati, jakou mu udělali hoši v břízách paseku. Pospíšil jsem. Ale bylo to něco jiného. Před hájovnou ležela pěkná „máje“, pod ní mužská postava.

‚Hleďte, Charváte, to se stalo, než jsem se vrátil z lesa.‘

‚Kdo je to?‘

‚Zeman — —‘

‚Mrtev?‘

‚Už zcela chladný. A nyní pojďte dále.‘

Vedl mne do světnice. Tam skoro totéž divadlo. Jen že Liduščin oděv nebyl zarudlý krví, místo „máje“ objímala pravou rukou otcovu pušku.

‚Jeníku! Co se ti stalo? — Zemane!‘

Ten již ani svalem nepohnul.

‚Liduško, aspoň ty procitni, slyšíš? — A pověz, co se tu přihodilo!‘

Liduška po dlouhém křísení otevřela oči. —

‚Byl tu Jeník, tatíčku?‘ zašeptala.

‚Je zde posud.‘

‚Kde?‘ Vzpřímila se.

Pomohli jsme jí vstáti a uložili do postele, poněvadž se potácela.

‚Kde je Jeník?‘

‚Venku, a krvácí. Jak se to přihodilo?‘

Liduška vše vyprávěla. Že samovolně rána vyšla z ručnice, na to se ještě pamatovala, ale že by byla zasáhla srdce Jeníkovo, nevěděla.

‚Přiveďte sem Jeníka, ať ho odprosím!‘

‚Však přijde, jen se utiš, Liduško. Vidíš, jak hošík po tobě vztahuje ručky. Nahni se k němu.‘

‚Což jsem Jeníka zastřelila?‘

‚Ne, Liduško! Přivedeme ti ho tedy.‘

Zatím hajný mi pošeptal, abych mu pomohl odnésti Jeníka do vsi. Vyšli jsme ven a sotva jsme se k němu shýbli, zaslechli jsme v okně zoufalý výkřik.

‚Je zastřelen! Já to věděla, že je zastřelen!‘

Liduška lomila rukama. Hajný ulekán vrátil se do světnice, Liduška opět ležela na zemi ve mdlobách.

Přiběhl jsem, křísili jsme ji, volali — vše marno. Již očí neotevřela… Vidíš, Martine, dnes tomu právě dvacet let, co jsi osiřel. Celý svět plynul v rozkoši, vše se těšilo ze svého znovuzrození, byl první máj, jen ty jsi osiřel. Neplač. Ještě několik řádků té pohádky a již budeš moci jíti Bětušku do hospody provést…

Hajný došel na úřad, já počkal u tebe v hájovně, hrál jsem si s tebou, povídal ledacos, jen abys neplakal. Přišli páni od soudu, sepsali protokol a odešli. My s hajným opatřili rakve a ještě ten den jako pro samovrahy vykopali jsme jim oběma prostranný hrob na místě, kde stála Liduščina „máje“. Byli jsme jedinými, kdož je ku hrobu doprovodili a zahrabali. Třikrát „otčenáš“, třikrát „zdrávas“ a po dvou mladých životech, po tvých rodičích nebylo ani stopy. Ale když jsem šel k večeru do šachet, zastavil jsem se u čerstvého rovu, vytáhl jsem rukou na blízku malý výhonek březový, zasadil v hlavách a nohou přišlápnul.

‚Za tebe, Jeníku, a pro tebe, Liduško!‘ Když břízka povyrostla, oklestil jsem ji, a když sesílila a měla již tři kůry, vyryl jsem tato písmena.“

„Jak bylo dále, dědečku?“

„Jak dále? — Já už nevím ničeho.“

„Totiž co se dělo se mnou?“

„Ah tak! Pokud byl hajný v hájovně, byl jsi u něho. Všude tě s sebou nosil, vodil, učil tě mluviti a modliti se, a to sám vím, že ti velmi často přikazoval, abys té břízky před hájovnou ani se nedotýkal. Kdyby tvůj dědeček žil, byl bys jí dojista ušetřil, ale s nim ti umřelo poslední. Byly ti tehdá čtyři roky. O dědictví po tvém otci nastal soud, a páni přiřkli půl jeho statku tobě a půl tvému strýci, Jeníkovu bratru. Ten byl tenkrát někde až za Oharkou. Od dědečka přišel jsi k němu, a když strýc tamější svou usedlost prodal a přestěhoval se sem do vsi, s ním vrátil jsi se i ty. Svých dětí neměl, chlubil se alespoň tebou, vydával tě za svého syna. Kdo tě neznal, uvěřil tomu, a kdo znal, nevšímal si chlubivé jeho povídačky. Ale dověděti se jednou o tom musíš; divím se, že ti pravdu tak dlouho skrývali. Až si budeš chtít bráti Bětušku, sami páni ti povědí, co ti patří a čí jsi. Nyní však můžeš si jíti dupnout, Bětuška na tě čeká!“

„Bětuška? — Ta již přetančila několik písniček, podívejte se, tam stojí mezi oknem a ovívá si šátečkem rozpálené tváře. — Ať!“

„Martine, tys všecek bledý!“

„Je mi toho stromu líto, dědečku.“

„Jaká pomoc. Ten už se neujme, kdybys jej zalíval svěcenou vodou.“

„Bříza jako panna. Z hrobu jsem ji vyrval těm, již mi život dali a pro mne život svůj mladý obětovali, abych mohl zvýšit pýchu té — nevěrné… Slyšíte, jak se v okně sálu Bětuška hlasitě směje?“

„Mladost, radost — je první máj. Však přejde časem všecko.“

„Na tom trávníku před hájovnou jest dnes asi smutno!“

„Škoda břízky! — Stála tam dvacet let, až dnes, zrovna když nastal první máj —“

Charvát neodpověděl a jenom pokrčil rameny.

„Však já vím, jak to udělám!“ řekl po chvíli Martin. Vstal, pohlédl hněvivě do oken protější hospody a zaměřil k domovu.

* * *

Byl již večer, když do osvětleného sálu vesnického přiběhla mladšinka z Civínovic statku, dala si zavolat Bětušku a šeptem jí vyřizovala, aby šla hned domů, že panímáma pro ni vzkazuje.

„Co se stalo?“

„Martin Zemanův vyvrátil před naším statkem vaši „máji“ a jde s ní přímo někam k lesům.“

Bětuška se ulekla a pověděla svým družkám, co se děje. Nastalo všeobecné povstání. „Máje“ se má nechati až do půlnoci, pak ji smí darovati dívka tomu, kdo ji nejvíce prováděl.

„Na návsi kácejí se máje!“ ozvalo se hospodou hlasitě.

„Kdo?“

„Zemanův Martin!“

„Za ním!“

Vyhrnuli se z hospody. Martin, slyše za sebou četné kroky, stanul, „máji“ postavil vedle sebe a čekal.

„Kdes vzal tu břízu, Martine?“

„Před Civínovic.“

„Proč?“

„Proto že jsem ji tam zasadil.“

„Bětuška však ti jí nedala!“

„Také bych od ní ničeho nevzal.“

„Je prý to neštěstí, když se vyvrátí „máje“ před půlnocí.“

„Ať!“

„Kam ji neseš?“

„Tam, odkud jsem ji vzal. A teď se kliďte. Kdo se jen o krok hne, pustím naň „máji“, že pod její pněm ani nezívne. Podívejte se, takhle!“

A Martin porazil „máji“, která s třeskotem dopadla k zemi a zvedla celé mraky prachu. Hoši se rozlítli jako střely. Martin dal se k lesům.

Byl první máj, ale již na krátce toliko. Nebylo daleko do půl noci, když vyhrnuli se z hospody tanečníci s hudebníky a brali se v průvodu vesnicí. U každé „máje“ se zastavili a zahráli, a dívka majitelka odevzdala „máji“ nejlepšímu svému tanečníkovi. Někdo dostal dvě i tři, někdo žádnou. Civínovic Bětuška měla po rozdávce již z večera. Proto se také brzy vytratila.

Starý Charvát — ten aby tu chyběl! Jakmile zaslechl hudbu, že se rozdávají máje, hop! s postele, natáhl koženky a kalmuk i šel. Dával pozor na každé slůvko zachovávaných ceremonií, jakoby od toho závisela spása jeho duše. A když průvod odešel na druhou stranu, ještě si za ním mohl Charvát oči vyhleděti.

V tom mu někdo zaklepal na rameno.

„Dědečku, kde pak tu zůstávají Zemanovic?“ ptal se nějaký cizí hoch.

„Tamhle, jak je to světlo v oknech.“

„Mají syna, viďte? Je velký, silný, ramenatý —“

„Inu ovšem. Ale proč se tak vyptáváš?“

„Zabil se!“

„To není možné! A kde?“

„U hájovny. Hajný zrovna nebyl v tu chvíli doma — včera mu někdo uťal pod samým oknem břízu — a hajná s dětmi večeřela. Pojednou slyšeli nějaké kroky, pak zase podivný šumot — myslili, že to hajný obchází stavení. Tu ozvala se temná rána — v hájovně shasili světlo. Bylo slyšeti i sténání, ale ti tam se báli vyhlédnouti oknem. Až když přišel hajný, vše mu vypravovali. Ten vyšel ven, pátral a našel na zemi mladého člověka, na jehož zkrvácené hlavě spočíval kmen břízy, té břízy, jež byla předešlé noci uťata. Hajný odvalil dřevo a zvedl ubožákovu hlavu. Byla již studená, ústa bez dechu. Je prý to Zemanův Martin. U pahýlu byla vyhrabána jáma, zrovna tak, jako když hoši sázejí „máji“. V ní musila nejspíše bříza stát. Zdá se, že ji tam postavil Martin sám a snad se při ní modlil, neboť ještě na polo klečel, když byl zvráceným stromem zasažen. Divili jsme se, proč „máji“ nosil zpět, když už jednou ji uťal. A proč se modlil? Za koho?“

„Kdož to ví! Jenom jdi už tam, kam jsem ti ukázal.“

A starý Charvát postál na návsi ještě chvíli a přemýšlel.

„Říkal jsem to, že by na kmen břízy patřilo ještě jméno Martinovo! Byl první máj — a zase tak smutný jako tenkráte před lety.“