Vesnické příběhy/Dragumin

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Byl první máj…	Dragumin	Jozefka

Údaje o textu
Titulek:	Dragumin
Podtitulek:	(Květy 1888)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 342–357. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Kdo by si byl pomyslil, že i na náš pluk dojde.

Ve třech dnech byl mobilisován, vyzbrojen, mužstvo dostalo na dvacet dní peněz napřed — u mne to dělalo půl čtvrté zlatky — a „buďte tu s Pánem Bohem“!

Některé sbory postupovaly od severu přes Baňaluku, Kotorsko a Doboj, jiné byvše loďstvem dopraveny na cíp jižní Dalmácie, braly se směrem severním. Od severu Bosna, od jihu Hercegovina měla býti obsazena, a cílem všech bylo pevné Sarajevo. Pluk náš byl povolán k funkci druhé.

U Mostaru byla parná zastávka. Již na cestě od Metkovičů, táhnouce po levém břehu Neretvy v hlubokém, těsném údolu, byli jsme nuceni přijati mnohou salvu s hor na uvítanou. Pět, deset jich kleslo, ale to byly pouhé maličkosti. Mostarská šarvátka však naučila nás důkladněji znáti Hercegovce. Prapor myslivců jihlavských a pluk maďarský od rána tu stály v ohni, a když jsme po poledni dorazili k Mostaru, byl nejvyšší čas. Ale přec do pěti hodin trvala střelba, úsilí a nadlidské namáhání, než domorodci opustili své posice. Každé návrší, každý dům, každá sluj musila býti vzata útokem. Ještě jsme si neoddechli v těch holých, šedých, vápenitých skalách; proto po obsazení Mostaru oddávali jsme se bujným snům. Posádka silná, potravy dost — dnes si dáme dvojitou porci a vyspíme se zas jednou. Ale došla zpráva, aby ten oddíl, jenž nejméně jest unaven, ihned vydal se na pochod k Nevesini. U Mostaru se povstalci rozprchli a u Nevesině se sešli a spojili s rodáky tamějšími. Prapor gorického pluku byl semknut.

Kdo je nejméně z nás unaven? Byli jsme tři dny na cestě, o níž nemá nikdo ponětí, spali jsme za ten čas celkem as dvě hodiny, nejedli jsme od rána, bojovali jsme plné čtyry hodiny — ti druzí byli na tom ještě hůř.

Dali jsme se na pochod. Po krkolomných cestách dorazili jsme k ránu na hřeben horský, pod nímž bělala se Nevesině. Všude hrobové ticho, po povstalcích a gorickém praporu ani památky. Co se stalo? Prosekali se ku Gacku, kde doufali se setkati s plukem Konstantinovým? Pronásledují je povstalci, že tu po nich ani potuchy?

Podíváme se.

Ve třech proudech sestupovali jsme dolů. Setkali jsme se se dvěma starými pastevci.

„Kde jsou rakouští vojáci?“

„Nevíme!“ odvětili na otázku majorovu.

„Ale byli tu?“

„Byli!“

„A kam odešli?“

„Tam!“ ukázali rukou k východu.

„Proč neodpovíte tedy hned?“

„Ptáte se: Kde jsou! To nevíme, kde nyní jsou. Jak se ptáte, tak odpovídáme.“

„K pochodu!“ zavzněl rozkaz. Šli jsme dál. Ale sotva jsme minuli ty dva horaly, ozval se výstřel za námi. Ohlédnu se. Pistol jednoho z nich posud mu v ruce kouřila. Co to je? Však na tuto otázku v duchu pronesenou objevila se děsná odpověď. Návrší kolem Nevesině náhle oživlo, celý ten kraj, jenž se nám zdál býti klidným hřbitovem, proměnil se v obraz, jaký skytati bude hřbitov v den posledního soudu. Postavy se vynořovaly ze skal, úvozů, slují, houštin trnitých, za každým kamenem objevila se hlava, s hlavou dlouhá puška. Na tisíce bylo těch postav, se všech stran, kam oko zabloudilo. Nebyly to duše dávno zesnulých, byly to odhodlané tváře, svalnaté paže, jež povstaly pojednou z toho nesmírného údolu a strání, ne aby zasedly před soudnou stolicí Boha, ale aby zasedli na stolici soudců, soudíce nás, vetřelce z dalekého severu. A jak ten soud horalů hercegovských pro nás dopadl, chovám s hrůzou v živé paměti. Nevesině plukem naším dobyta, obsazena, ale kdybyste viděli tu půdu zkrvavenou, ty sruby mrtvolami pokryté, prořídlé řady mužstva — — A telegraf vás upokojil zprávou, že u Nevesině povstalci rozprášeni, vítězství že zaplaceno pouze několika raněnými…

II.

Druhý den byl odpočinek. Dvě setniny ženijního pluku nahazovaly náspy kolem původních hradeb městečka neb bořily zbytečné všelijaké haraburdí ještě z dob tureckých na hradbách. Pluk náš uvelebil se v pustých domech. Hleděli jsme si učiniti pohodlí všemožné. Šlo to ovšem těžko. Vrata a okenice v domech byly už dávno obyvatelstvem vytlučeny, zničeny; kdo byl mladý, potloukal se s puškou po horách v řadách povstalcův, a něco starého lidu, co tu zbyl, si nás nevšímalo. Na otázku neodpověděli, vyhýbali se nám, ale bez bázně. Ničeho nám neposkytli, neprodali, ale ani ničeho od nás nepřijali.

U naší setniny byl také pěšák Dragumin, Štěpán Dragumin. Pokud jsem jej v Čechách poznal za krátký čas svého pobytu při pluku, mohl jsem o něm pověděti jen to nejlepší. Byl dobrý voják, poctivý, uměl několik jazyků, jen němčina mu nevoněla. To mu setník často vytýkal a dokládal, že by jej rád učinil desátníkem, kdyby místo ruštiny, bulharštiny, turečtiny a Bůh ví čeho ještě uměl raději trochu německy. Dragumin jen pohodil hlavou.

„Až se jednou vrátím tam, odkud jsem,“ říkal stranou, „budu všeho potřebovati spíše než němčiny.“

„Odkud je Dragumin?“ ptával jsem se vojáků starších.

Nikdo nevěděl. To prý je zapsáno v plukovní adjutantuře. Věděli jen, že se jmenuje Dragumin, že slouží třetí rok, dal prý se dobrovolně na vojnu a dříve prý chodil jen tak světem. To říkali vojáci.

Po bitvě u Nevesině jsem se s ním setkal v polní nemocnici. Byl jsem navštívit kollegu dobrovolníka; měl prostřelenou ruku, a Dragumin tu byl s rozkazem plukovníkovým. Šli jsme pak spolu.

„Nevesině mohla býti včera naší laciněji!“ povídal, „ale ty mapy! Člověk na nich najde, co ani není na světě, a co je tak důležité, to tam není. Proč jsme nehnali útokem od severu? — tam se dají hradby přeskočit.“

„Teď už to víme taky.“

„Teď, — ale já to vím dávno.“

Podíval jsem se na Dragumina. Jakoby se vyhýbal nějaké otázce, požádal mne, abych s ním šel do uličky postranní, k níž jsme právě přišli.

„Co tam?“

„Povím až potom.“

Šli jsme mlčky, ale zvědavost nedala mi dlouho držeti jazyk.

„Poslyš, Dragumine, ještě nevím ani, odkud jsi, a mám tě tak rád. Dle nářečí myslím, že jsi Chorvat, ale jen myslím.“

Voják neříkal nic, jen bedlivě pozoroval jednotlivé spustlé domky a chatrče. Pak se zastavil.

„Už jsme to přešli,“ povídal, a vraceli jsme se. Za chvíli stanul před jedním stavením a pravil: „Tady je to, už jsem si vzpomněl. Pojďte se mnou. Nebojte se té spoušti, nikdo tu není.“ A šel napřed. Prošli jsme plotem ohražený dvorek a vešli do nějaké začazené jizby. Vše tak odporné jako v kostnici, ale mnohé okolnosti nasvědčovaly, že tu nedávno, snad ještě včera, bydlili lidé. Dragumin sejmul čapku, — snad aby si utřel pot s čela, ale zapomněl ji v ruce.

„Tak se podívejte, tuhle jsem se narodil, na tomhle hřebu u krbu visívala otcova puška, v tom koutku jsem si hrál se sestrou Marinou, — tam v té stráni ta bílá ohrada — to je hřbitov — tam leží matka má. Otec můj zemřel v Sasku. Jezdíval jsem s ním světem, po jeho smrti jsem převzal kočovný ten život sám, nakoupil v Turecku starožitností a zbraní a rozprodal v cizině. Sestra se provdala za hajduka Vraniče, zdědila tento domek, a když byl muž její od Turků na horách Medvinských zastřelen, podporoval jsem ji i dítě její. Když pak se vdala poznovu a odstěhovala se do Gacka, navštěvoval jsem ob čas už jen rodný domek svůj a hřbitov nevesiňský. Taky jsem tam chtěl dnes odskočiti, ale nikdo z vojáků nesmí z města. Nyní víte, odkud jsem.“

„Ale jak jsi se dostal k rakouskému pluku?“

„Dobře; přes dvanáct let jsem byl v Čechách, obdržel jsem příslušnost, a když jsem byl na jedné cestě okraden o poslední groš, boje se žebroty, hlásil jsem se k pluku. Kdybych byl však věděl, že bude mi nasazovati bodák pušky své na prsa těchto horalů, kdybych byl věděl — — Pojďme!“

A nasadiv modrou čapku na hlavu, vedl mne z toho místa smutného. Divné myšlénky kolotaly v duši mé. A jen tak dovedl jsem si představiti pravý pocit toho vojáka, že jsem se vmyslil v okamžik, kdybych já jemu takhle ukazoval rodnou chaloupku svoji.

„Ale nezmiňujte se o tom,“ prosil mne cestou, „smáli by se mi. Jsem nyní voják a přísahal jsem, že — —“

III.

Bylo ještě daleko do dne, ale temena okolních hor už byla zalita září rudé koule sluneční; bylo ještě daleko do rána, ale na upozornění stráže zavzněl v táboře našem poplašný signál. Třikrát opětován, aby nikdo nepřeslechnul. Za chvíli jsme stáli pohotově a čekali dalších rozkazův. Na planině táhnoucí se k Zalom Palance objevily se čety povstalcův, a ač tíhli k jihu poněkud, jakoby k vesnici Trebezini, dalo se očekávati, že v tamějších hustých bukovinách změní směr, obejdou nás a rozepnou řetěz mezi Mostarem a posicí naší, aby spojení přerušili neb aspoň vojsko znepokojovali. Tím ničeho neztratí, pošlou-li s hor do kolony vojska v údolí nějakou salvu nebo svalí několik balvanů, jež zplodí pak celou lavinu kamení — pronásledujte je pak!

Dvě setniny vydaly se směrem k Mostaru, aby překazily plán nepřítele, půl setniny konalo postranní a zadní stráž. Byl jsem s Draguminem a jinými na levém křídle. Asi po dvouhodinném obezřelém pochodu rozložili jsme se po úbočí vysoké stráně. Vápenné skály, jakoby byly ve sruby otesány, kryly nás před kulemi s hora i lavinami kamenů. Setník K. udělil rozkazy, předal velení nadporučíku a sám s pěti vojáky popošel výše, kde byl kryt skálou i křovinami před zraky povstalcův.

„Tudy překročí jistě úžlabinu,“ pravil před odchodem, „dávejte pozor na mou pravou ruku, na bílý šátek, jímž budu dávati potřebné signály. A nestříleti dříve, dokud nebudou se stráně.“

Dlouho jsme nečekali. Nejprve dva, pak čtyři a stále u větším počtu a kratších vzdálenostech objevovaly se houfy. Zmizely za útesy, zase se vynořily, — nyní byl předvoj na jistou salvu. Ještě ne. Teď, — pozor! — Rána hromová zahoukla údolím, druhá, — čekáme odvetu, jen kvapné kroky slyšeti po kamenitých stržích, lomoz, jakoby se ty skály bořily. A když se zvednul kouř, kmitaly se mezi skalami rozptýlené postavy. „Střílet jednotlivě!“ Každý nasadil pušku a mířil dle svědomí. Dragumin klečel vedle mne.

Když dán signál „palbu zastavit“, přiběhl setník dolů a pravil: „Přece jsme jim to překazili; a nebyl bych je propustil tak lacino, ale musilo jich býti víc, než jak jsme viděli. Můj úkryt aspoň vyčenichali, podívejte se, vojáci!“ A ukazoval nám prostřelenou svoji čepici. Dva otvory proti sobě ze stran. O dva palce níže, bylo by to dopadlo smutně.

„Povstalci prchli směrem jižním, ale tato rána přišla se strany západní!“ určil setník.

Mohla býti vypálena arci také od východní strany, kde jsme my v záloze leželi; ale na to nikdo ani nepomyslil.

IV.

Do Mostaru přibyly nové oddíly vojska a zaujaly místo dosavadní posádky, která současně komandována k pochodu do Nevesině. Po jich příchodu měl pluk náš nastoupiti cestu ke Gacku, a zde rozložené sbory pak měly postupovati do hor k severu, kde organisace povstalecká měla své jádro. Šestého června došlo vojsko z Mostaru, a Nevesině sotva nám všem stačila. Asi v jedenáct hodin vydali jsme se na pochod. Mnohdy jsme musili kráčeti pouze po jednom za sebou po klikatých skalnatých cestičkách, do vrchu jsme se šplhali po čtyřech, s vrchu zase sestupovali jsme jen pomocí bajonetů na pušky nasazených, jež nás chránily před příkrým spádem. Šli jsme dvě tři hodiny a urazili jsme dle vzdušné vzdálenosti sotva půl hodiny cesty. Nejhůře už bylo na výšinách Palanských, kde strmí skály zvětralé, pokryté drobným, ostrým kamením a zarostlé dlouhými, ostnatými ostružinami. Už byl nejvyšší čas, že nadešla doba odpočinku. Pot se s nás lil proudem, slunce se sklánělo za hory, ale vzduch byl těžký, dusný jak pod olověnou střechou. Na erární silnici je pochod veselý, ale ta křížová cesta v těch hercegovských horách byla podobna cestě na Golgothu.

Než slunce zajde, vyhlídnuta příhodná posice k odpočinku i noclehu; stáli jsme na vysoké planině, řídkou uschlou travou kryté; rozpjaty stany, odhrabána suchá tráva, aby se ohněm nevzňala, a rozestaveny stráže, četné, vždy po dvou, aby byla bezpečnost zaručena. Byl-li by zákeřnicky skolen jeden voják, zůstane druhý, aby dal poplašný signál. Tam dole v údolí, kde byly houštiny zelené, kde tekl s hukotem horský potok, byl by příjemnější odpočinek, ale zde je za to bezpečnější. Na stráž zavedeni nejlepší střelci, nejstarší vojáci. Dragumin byl mezi nimi. Odešel s vojákem Přibylem na stráž do hluboké strže na pravo.

Uložil jsem se v táboře na hrubé lůžko. Noc byla tichá, bez mrakův, ale také bez měsíce, jen to moře hvězd rozlilo slabou záři po obloze. Pod strání hučela jednotvárně bystřina, a tam v těch skalách, kde stál Dragumin na stráži, houkaly dvě sovy, hádajíce se snad o kořist neb úkryt. Děsné zvuky. Že mezi ne Dragumin nestřelí!

Obrátil jsem se a brzy usnul.

Jak dlouho jsem spal, nevím, ale dlouho to asi netrvalo, když jsem byl probuzen děsnou vřavou. Noc posud tmavá, tu a tam polní lampa v úkrytu — výstražný signál vyrval se z trubky polní, že ozvěna daleko pobíhala po horách. Znovu a znovu. Hrozný běh, křik, povely, chřest zbraní, cizí zvuky v nářečí domorodců, lomoz ohlušující, jakoby se okolní hory bořily. Instinktivně chopili jsme se pušky a vyrazili ze stanu. Kam se máme obrátiti? Tamhle se sbíhá vojsko. „Co se stalo?“

„Tábor přepaden! — nasadit bodáky! — útokem ku předu!“

A major, mávaje šavlí jako šílenec, vrhnul se do hustých řad povstalců.

Výstřel, — ohlas jeho opětovala nejen ozvěna v horách, ale i hlavně pušek hercegovských. V pravo i levo ozývaly se zvuky děsivé, za každým zvukem klesl člověk k zemi. Ve tmě sekal, bodal a střílel každý kolem sebe, jen sebe maje na mysli, každý jsa sobe velitelem.

Četli jste o šarvátce nad Zalom Palankou?

Sotva jsme vytlačili povstalce z jednoho místa, objevili se v síle dvojnásobné v týle nám; zvláště tou úžlabinou skalní se jich celé mraky vyhrnuly, jak z lomozu souditi se dalo.

A v těch místech stál na stráži voják Dragumin.

* * *

Bylo to smutné ráno, když slunce vyskočilo z hor, a my pohledli kolem sebe. Země krví zbrocena, a třináct stanů polních proměněno za tu chvíli v nemocnici, kde vedle našich vojáků sténali i ranění horalé, a každý z nich naříkal, proklínal neb se modlil ve svém jazyku. Stáli jsme mlčky na bojišti, v řadách, v plném zbroji. Plukovník přišel s několika důstojníky, chválil naši statečnost, děkoval za sílu, jež v půlhodině odrazila přepad a rozprášila přesilu povstalcův, a předčítal rapport, dle něhož bylo tolik a tolik mrtvých, raněných a zajatých; z řad našich čtrnáct mrtvých, dvaapadesát raněných a dva pohřešovaní.

„Co se pohřešovaných týče,“ dodal, „opravuji rapport, ježto vojín Přibyl nalezen mrtev na stráži. Byl-li zastřelen, či proboden, teprve se vyšetří. Pouze Dragumin se pohřešuje. Soudím však, že ho potkal asi týž osud. Ubozí hoši byli as přepadeni. Vzdejme padlým čest!“

Ale sotva bylo po té ceremonii, jež má býti padlým modlitbou, jedinou odplatou těm, již v boji vykrváceli, spozorovali jsme na výšinách směrem od Gacka oddíly vojska. Pouhým okem dalo se rozeznati, že to několik setnin maďarského pluku. Vyměněny signály, a major vyjel jim planinou se silnou eskortou vstříc.

Za chvíli se vrátil se svým mužstvem, jakož i třemi vojáky oddílu vstříc nám jdoucího, kdežto ostatní zůstali státi před táborem. Byl to pluk Mollinary.

„Ještě jednou musím opraviti rapport, vojáci,“ pravil major rozechvěným hlasem, „pohřešovaný voják Dragumin nalezen, zde je — zrádce!“

A Dragumin na rukou spoután, v průvodu dvou uherských vojáků s hlavou sklopenou, ale krokem odhodlaným předstoupil před řady naše.

Byl to smutný soud. Soud na pochodu. Tu valně času nezbývá. Před jedním stanem zroben stůl, postaven černý křížek a dvě svíce, plukovník a někteří důstojníci zasedli k němu. Před stolem stál s volnýma už rukama voják Dragumin. Celé to místečko děje obstoupeno ve čtverci vojáky. Krátký výslech, krátká obžaloba.

„Vojáku Dragumine, jsi obžalován, že jsi se srozuměl s nepřítelem, že jsi mu podal zprávy o naší síle, že jsi na stráži probodl bodákem své pušky svého soudruha, aby smrt jeho nevzbudila hluku, že jsi pak propustil nepřítele úžlabinou, již jsi střežiti měl. Dopustil jsi se tedy zrady, přiznáváš se?“

„Ano, jak jsem se už přiznal.“

Kdybychom přišli ještě někdy na výšiny Zalomské, ukázal bych vám to místo, kde byl 7. června 1878 Dragumin zrádce zastřelen.