Vesnické příběhy/Jozefka

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Dragumin	Jozefka

Údaje o textu
Titulek:	Jozefka
Podtitulek:	(Lumír 1889)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 358–374. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Při nedávné návštěvě svého rodiště zašel jsem také ku vzdáleným příbuzným v blízké vesnici. Nebyl jsem tam, ani už nepamatuji, kdy. Vzdálená moje teta je usedlá matrona venkovská a ač má blíže k šedesátce než k padesátce, přece vypadá zdravá a kyprá, a hustý její černý vlas nemá dosud ani nejmenší chuti podlehnouti změně osudu a barvy. Teta má veliký statek — říkají tam „u Posledníků“ — a požívá ve vsi vážnosti neobmezené. Mluvím stále jen o tetě, ale ne snad proto, že je vdovou. Má muže, a sice muže zlatého, jakéhož si od jakživa přála, ale vše vlastně řídí jen ona. Strýček je proto, aby nosil na úřad daně, aby jako starosta obce podpisoval patrolujícím četníkům knížky služební a aby dohlížel na chasu a pole. Strýček se také ve světnici neobjeví, jen když přijde k obědu neb k večeři, a pod střechou stráví jen noc. Je chudák suchý jako šindel a ač s tetou jednoho stáří, přec je mnohem ustaranější, a vlasy jeho už jako běloučké chmýří odkvetlé pampelišky. Za to teta! Tlusté, červené tváře jako z cihel, asi tři laloky pod bradou a při chůzi se jen jen houpá. Prsty buclaté a na nich hejno prstenů zlatých, valně již otřelých, poněvadž v nich musí vykonávati všecku práci kuchyňskou a ušetřiti jich — to nejde. Prsteny jsou na masitých prstech zarostlé, musily by se přepilovati.

Teta má čtyry dcery, všechny už na vdávání, a jediného jen syna. Ten studoval v Praze, ale že mu to nějak nešlo, vzala si ho starostlivá teta domů. Říkají mu Jeník. Ale ze špatného studenta jest i špatný hospodář, a Jeník, jde-li na pole, má plné kapsy novin a papíru, tam si někde sedne, čte a píše básně. Co čte, to jsem viděl, ale co píše, toho jsem se nemohl dopátrati. Vzal jsem na tajný výslech nejmladší sestřenici, Boženu, která chtěla býti učitelkou a za tím účelem už se dala krátce ostříhati. Ale do zámku přišel nový adjunkt, mladý, svobodný, a Božena se rozhodla zůstati doma. Adjunkt ovšem tu byl jen na výpomoc, na několik neděl, a zase zmizel. A že na zápis už bylo pozdě, Boženě z celého učitelství zbyly jen krátké vrkoče. Tu jsem tedy vyslýchal, co píše Jeník, ale nedozvěděl jsem se mnoho.

„Počkej tu do zítřka, uvidíš!“ byla šelmovská její odpověď.

„Co je zítra? Neděle. Vyjde snad první číslo nějakého místního listu?“

„Ah! budeme hráti u ‚Kárů‘ v hostinci divadlo.“

„Divadlo! A Jeník asi napsal proslov?“

„Ty jsi taky! — proslov! Celý divadelní kus napsal, a zítra to hrajeme.“

„To počkám. Anebo raději takhle, — půjdu na noc domů a zítra večer sem přijdu. V kolik hodin je začátek?“

Božena odběhla ke stolku a místo odpovědi mi přinesla „pozvání ku společenskému divadlu, kteréž se odbývá“ —. To bylo vyvedeno na malovaném papíře nějakou venkovskou litografií. Jen místo, čas a vstupné bylo připsáno inkoustem.

„Tedy v osm hodin můžeš bezpečně počítati na moji přítomnost. Jako sestra autorova a jako herečka mohla bys mi z protekce reservovati pohodlné místo. Dobrou noc!“

A mohu říci, že na málokterou literární novinku jsem tak toužebně čekal jako na ten večer, kdy se dávala v blízké podlesní vesnici Jeníkova premiéra.

Hned po obědě jsem se vydal na cestu a krátil jsem si zbytek času, jak jsem mohl.

„Proč nezačínáte dřív? — aspoň v šest!“

„To je těžko!“ šeptala mi teta, „víš, holky Peterkovy taky hrajou, ta mladší bude dělat vojáka, a chasy přes zimu nemají, tak až poklidí!“

V sedm hodin přiběhly sestřenice k večeři a hned zas odběhly do hostince, kde se stále konaly přípravy k Jeníkově tragedii.

Konečné nadešla očekávaná hodina.

Strýček si vyšel někam do vsi, teta prohlásila, že na takové hlouposti už není, šel jsem ze statku tedy sám.

Před hospodou stál zástup vesnické mládeže, jež s ústy otevřenými podivovala se velikému transparentu nade dveřmi. Vše vyřezal sám Jeník. Byl jsem uveden do sálu, a vykázali mi místo v první řadě, hned před jevištěm, jež bylo sbito z různých prken a omalováno křiklavými barvami. Natěračskou práci připisovali vesnickému kováři. Nad oponou byly dvě papírové musy a vyřezané odznaky umění dramatického. Dvě figurky, představující holubice, nebyly podobny ani labutím, ani želvám. Rozviklané stolice sneseny z celé vsi. tak že v malém stavení neměli kam si sednouti. Vedle mne v pravo seděla nějaká krasotinka, s hlavou k rameni nachýlenou, s rukama v klíně složenýma a zamyšlena dívala se na podlahu. Dle zevnějšku zdála se býti původu městského. Snad je tu u někoho návštěvou. V levo přisednul starý soused vesnický, ale dřív dle chvalitebného zvyku rozestřel na lavici kapesní šátek.

„Manipulovali tu barvami,“ povídal na omluvenou, „a nějaká kapka se nešetří.“

Orkestr zaujal místo vedle jeviště a spustil nějakou ouverturu. Jeden dřív, druhý později. Nevídáno.

Božena ke mně přiběhla ze zákulisí a šeptala mi, abych šel ha chvíli tamhle stranou k oknu.

„Co se stalo?“

„Jen pojď!“

Snad se jim rozstonal některý rytíř, a já budu musit… To by tak scházelo! Netrpělivě jsem opustil místo.

„Poslechni, ta slečna, co sedí vedle tebe, je slečna Jozefka z Prahy, tady je návštěvou u pana faráře, on je její strýček. A náš Jeník se do ní zamiloval, složil k její poctě dnešní kus a ještě jednu báseň.“

A jako blázen nechala mne stát a zase utekla.

Vrátil jsem se na své místo a usadil opět vedle té, jež mi byla tak naivním spůsobem představena.

Za kulisami ozval se zvonek, a hudba umlkla. Opona se vznesla. Ale uběhla hezká chvíle, a nikdo se na jevišti neobjevoval. Vyňal jsem kapesní šátek a kousal dolení ret, jen abych udržel jazyk na uzdě. Sousedka moje se usmála a nadzvedla se se svého sedadla, aby se lépe podívala na jeviště. Zase zavzněl zvonek, a opona spadla. To snad je první akt. Jaký má kus název? Snad to má býti přednáška o prázdném prostoru s demonstracemi?

Hudba spustila znovu, a sice tam, kde přestala. Rozkošné. Někteří diváci šli za kulisy, hovořili s herci a když se vrátili, sdělovali se smíchem, že ta mladší Peterkovic, co má vystoupiti na divadle jako voják, živou mocí nechce na jeviště. Tu zakročila panímáma Peterková. Vešla za kulisy a za chvíli se vracela celá hněvem zapálena. Taková ostuda by se měla státi! „Doma, to dovede mlít hubičkou, to celý den odříkávala úlohu, ale tady se dá pojednou do pláče!“ stěžovala si sousedkám.

A v tom zavzněl zase zvonek, a opona se vyhrnula znovu. Muzikanti umlkli, a Liduška Peterkovic objevila se v uniformě vojenské. Oči měla pláčem ještě celé začervenalé. Uklonila se se sklopenými zraky, položila pravou ruku na srdce a už to začalo. Odříkávala naučenou úlohu, jako když mele, a slova nebylo rozuměti.

„Nahlas!“ vzkřiknul někdo v zadu. Voják na jevišti se zarazil, nevěděl honem, kde přestal — a počal tedy znovu. Za chvíli objevil se Jeník jako nějaký rytíř, a to Lidušku vysvobodilo. Měl přilepené veliké zrzavé kníry, — kdo ví, co za to dal! — na hlavě široký klobouk s pérem, ve tvářích černé čáry, jež měly znázorňovati vrásky, a přes ramena červený plášť. Jeho hlas byl tak sípavý, že diváci nevědouce, že to tragedie, vypukli v smích. Konečně už hlas jeho změnil se v pláč, ale diváci se smáli.

Kus byl brzy sehrán. Muzikanti chápali se klarinetův, ale Jeník jim dal opačné znamení. Přednesl totiž ještě doslov k tomu, co se hrálo. Z děje samého jsem nezachytil nic, možná, že to také nic nebylo, ale tleskal jsem na konec silně jako moje sousedka, snad proto, že už byl konec.

„Jak jste se bavila, slečno?“ obrátil jsem se k své sousedce opouštěje sedadlo.

„Děkuji! — Ah, tam je můj strýček!“

A hodivši přes ruku černý šátek, proplétala se mezi lavicemi k východu sálu a dětinsky hopkovala kolem zdejšího stařičkého faráře. Přišel až později na představení a musil se spokojiti s místem vzadu, nebo nechtěl přecházením diváky vytrhovati a mladé vesnické herce přiváděti zbytečně v rozpaky. Počalo odklízení lavic, prken, seslí. Jeník mne vyzval, abych šel zatím do šenkovny. Vyhledal mi tam místo za stolem a zrovna vedle šedivého faráře. Představil jsem se mu, on mně, nabídl mi nádavkem šňupec, jejž jsem z ohledu na kapesní bílý šátek odepřel a zamluvil otázkou, zdali snad už odešla slečna Jozefka.

„Ano; chtěl jsem, aby tu setrvala na další zábavu, ale Jozefka na to není. Divadlo, to je její koníček, třeba by hráli jen komedianti loutkami. Dokud byla v Praze, chodívala ob den do divadla, ale tady máme jinou práci. A nemohla se dočkati dneška. Ani nevím, jak se ji to líbilo. To už je tak její krev. Narodila se v divadle a — —“

„Rodiče její byli divadelními herci?“

„Totiž tak ne; otec její byl na venkovském panství správcem, a matka její — to byla moje sestra. Bylo to asi rok po svadbě, kdy přijela do městečka kočující společnost divadelní, a sestra moje vzdor churavosti šla s chotěm svým mezi ostatní honoraci do divadla. Hráli nějaký veselý kousek, tuze veselý, poněvadž sestra moje ze smíchu nevycházela; ale pojednou ji zachvátily mdloby, slabost, manžel ji rychle odvedl za kulisy, a opona již se nevznesla. Z domova šli sami, domů se pak vrátila s malinkou holčičkou, s Jozefkou. Jozefka rostla, sílila, ale matka za to den ke dni chřadla a vzdor všemu ošetřování zhasla. To bylo Jozefce šest neděl, a když jí byly dva roky, hrála si v dětské lhostejnosti se zlatým třepením černého sukna, jež pokrývalo v ložnici rakev otcovu. Pak jsem tu zbyl sám jediný k ochraně toho poupěte, ale že jsem tehda ještě kaplanoval, a farář můj byl nedůtklivý mrzout, odvezl jsem Jozefku do Prahy k známé rodině, u níž jsem v době svých studií bydlil, aby mi ji opatrovali. Ze skrovné službičky jsem uhrazoval útraty a občas jsem Jozefku navštívil. Dnes už se mohu jinak starati o její existenci. Ale ač Jozefka už dospělá, nepotřebuje tolik, co potřebovala jako dítě. Nic ji netěší než divadlo. Já říkám: ty jsi se na divadle narodila, tam jsi se vdala a jistě tam tedy zemřeš —“

„Jozefka je vdaná?“ otázal jsem se kvapně.

„Totiž — nu, jaká pomoc, trpká pravda je lepší než sladká lež. Zdejší lid říká Jozefce ‚slečno‘, ale ona byla vdaná. Nikdo se mne na minulost její neptal, nač tedy rozpřádati zbytečnou řeč. Vy zítra odjedete a než se vrátíte zas někdy, kdož ví, co z nás bude. Jozefka už se vdávati nebude, to vím, ale má každý z nás své nepřátely. To bylo před třemi roky, kdy jsem obdržel faru u Plzně. Jozefce bylo sedmnáct let a že se octla ve věku, kdy potřebují děti nejvíce dohledu, zajel jsem do Prahy a vzal jsem Jozefku s sebou. Tak tady budeš míti nyní domov, tuhle máš zahradu, tu drůbež, tady máš kuchyni, a bude-li ti dlouhá chvíle, tuhle je moje knihovna. Jozefka vžila se v hospodářství s chutí, a po práci jsem jí popřál vždy oddechu. Dovolil jsem jí, by směla přijímati návštěvy dívek druhých, dovolil jsem jí choditi na návštěvu zase k nim, jen to mi nebylo valné vhod, když mne prosila, abych jí dovolil vstoupiti mezi místní divadelní ochotníky. Namítal jsem to a ono, ale i šedivá hlava ustoupí mladičkým prosbám. Svolil jsem. To byl Jozefčin živel. Chodil jsem na každé představení ochotníkův a viděl jsem, že Jozefka má nejlepší vlohy, nejzdárnější úspěchy. Jen to se mi nechtělo líbiti, že jeden z herců, jistý výpomocný úředník ze zámku, příliš laskavě se k Jozefce choval. Na jevišti, — no, přimhouřil jsem oko, — to jinak nejde, ale i po divadle obyčejně ji doprovázel se mnou. Jednou vypadla Jozefce z kapsy podobizna. Zvednu ji. To je on.

‚Jozefko, jak se jmenuje?‘

‚Jiří.‘

‚A jak ještě?‘

‚Lisec.‘

‚No, na jméně nezáleží, jen je-li hodný člověk.‘

‚Je, strýčku.‘

‚Jak to soudíš?‘

‚Jen tak.‘

‚A co zamýšlí?‘

‚Chce si mne vzíti!‘ A Jozefka sklopila rozpálené tváře.

‚A uživí té?‘

‚Obdrží v Praze lepší místo než má zde.‘

‚Tak až je obdrží — —‘

‚Ne, strýčku, musí prý býti ženat, aby to místo dostal.‘

‚To je opravdu divné. Víš co, Jozefko?‘

A vzal jsem ji za ruku a plnou hodinu jí kladl na srdce ten krok šílený. A když jsem se jí ptal, jak nyní soudí, řekla, že má Jiříka stejné ráda jako dřív.

‚Jozefko, poslechni!‘

‚Moje srdce je mi bližší, než cizí rozum!‘ odsekla mi jako na jevišti.

Pustil jsem její ruku, odešel na zahradu a srdečné jsem si zaplakal.

Jozefka se vdala.

Já sám jsem jejich ruce svázal a hostinu jim vystrojil.

‚Na jevišti jsi se, Jozefko, narodila, na jevišti jsi se vdala, — nedej Bůh, abys i na jevišti skončila pozemskou pouť.‘

Jozefka mne neslyšela v tom hluku hostí svatebních.

Rozloučila se se mnou a odjela se svým chotěm.

Jeli ku Praze, ale já po celé tři roky jsem se o nich nedověděl. V divadelních kruzích jich nikdo neznal, mezi úředníky jsem jich nenalezl; kam asi ten větroplach zavedl ubohou Jozefku?

Zatím jsem obdržel zdejší faru.

Jednoho dne přinesl mi listonoš psaní. Z Vídně. Ruka neznámá. Písmo nasvědčovalo, že pisateli se prsty chvěly. Snad to nějaký můj dávný spoluvysvěcenec oznamuje mi, že žije na pensi ve Vídni. Otevru list a čtu: ‚Milý strýčku!‘ a na konci čtvrté stránky podpis mé neteře Jozefky. K tomu jsem musil udělati kříž a usaditi se v lenošce. Byla to zpráva smutná. Jozefka mi vypisovala své utrpení, bídu, oznamovala, že měla synáčka, jenž brzy zemřel, a různé kapitoly z cesty křížové. Jiří obdržel výnosné místo, ale brzy schladla láska jeho k Jozefce. Celé noci hýřil, stal se nevěrným a konečně zmizel z domova. Druhého dne přišla nějaká kommisse, sepsala každou věc v bytě, ptali se Jozefky po jejím muži a když jim se slzami sdělila, že sama chce jíti po něm pátrat, pověděli jí pravdu: že její muž defraudoval tolik a tolik, že je stíhán, a byt jeho se vším obsahem že se musí úředně zapečetit. Jozefka si vzala jen to, co stačilo k ukrytí nahoty. A nyní prý už třetí týden je v podnájmu u chudičké rodiny, je nemocna, prosila mne za odpuštění a tklivým spůsobem se se mnou loučila. Ještě v týž den jsem se vydal na cestu, vyhledal ubohou Jozefku, zaplatil dlužené nájemné za tmavou, vlhkou komůrku v podzemí a koupiv jí nový oděv, přivezl jsem ji s sebou. Jak ji mám představiti svému lidu? Že je vdaná? Že její muž prchnul jako zločinec? — Dostal-li se do ciziny, nevrátí se, a bude-li dopaden, zapadnou za ním dvéře žaláře a s Jozefkou se nesejde.

‚Lidičky, tu je moje neť, sirotek po mé nebožce sestře. Od malička byla u příbuzných v Praze a nyní bude u mne, dokud se jí bude líbiti.‘

A do půlnoci jsem se modlil v pokání za ten hřích.“

* * *

Jednoho zimního večera potkal jsem na Václavském náměstí pana faráře z našeho podlesí. Díval se na mne bez odpovědi a cize, když jsem ho s pozdravem zastavil. Až když jsem mu připamatoval, usmál se jaksi nuceně a podal mi ruku.

„Byl jsem tu u konsistoře, krajane, mám tu nějaké řízení a že už bych se nedostal k vlaku, jdu k Štěpánu na noc. Mimo to chci ráno zajít na kliniku.“

„Jste nemocen, velebný pane?“

„Ještě se ptejte. Kašlu, nemohu spáti, v hlavě mi stále víří — —“

„Jozefka je zdráva?“

„Jozefka?“ opakoval bolestným hlasem a sklopiv hlavu, oklepával koncem holi své našlapaný sníh se špiček bot. „Jozefka? Což vy jste neslyšel?“

„Nic! — snad není nemocna?“

„Ani vám nepsali vaši příbuzní?“

„S těmi si nedopisuji. Ale co se stalo Jozefce?“

„Zrovna v ten den po Dušičkách měla pohřeb!“

„Jozefka?“ ptám se opět. „Vždyť nemohu věřit.“

„Já to říkal, že umře na divadle, a stalo se. Na den Všech svatých hráli zase naši ochotníci divadlo, tentokráte vedla vše Jozefa sama. Vše jsem jí dovolil, jen aby zapomněla na útrapy nedávné minulosti. Také nebyl sehrán kus Jeníka Posledníkovic, ale ochotníci dávali jedno drama novější, těžší sice, ale Jozefka vzala nejtěžší úlohu. Sál byl nabit, i z okolních vesnic se sešli. A že je den v ten čas krátký, počalo se hráti hned odpoledne, aby přespolní dostali se za světla domů. Vše šlo dobře. V druhém jednání — nevím už, jak to přijde, ale Jozefka deklamovala svému stařičkému otci o své nešťastné lásce. Byla neobyčejně bledá, hlas její se chvěl — slzy se mi draly do očí. Když pak pravila:

„Ať zlosynem teď, on dřív milým byl,
vždyť padlý anděl dřív byl andělem —“

tu povstal náhle šepot mezi diváky, někteří obraceli se k oknům sálu a vyhlíželi na silnici. Vyvstanu také na lavici. Po silnici vedli dva četníci mladého, bledého muže v městském kroji. Ruce jeho byly spoutány. Jozefka na chvíli ustála ve své úloze a také vyhlédla oknem. Ale v zápětí ozval se výkřik, a Jozefka sklesla. Všickni odvrátili se od oken a spěchali k jevišti. Křísili ji, omývali, nedýchala. Odnesli ji do vedlejšího pokojíka, a poslali jsme pro lékaře. Než přijel, byla Jozefka ztuhlá.“

„A co se vlastně stalo?“

„Nu, na prahu smrti není zpověď těžká, ale doma u nás nikdo nemá o příčině toho nedokončeného a přec jinak skončeného dramatu ani potuchy. Jozefka poznala Jiříka, svého muže. Někde u Loun ho zatkli a tu ho vedli pod okny… A truhlář, jenž půjčil prkna na jeviště, honem je odnášel a do rána z nich zhotovena rakev Jozefčina.“