Velký Čech/XXXI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXXI.
Podtitulek: (Zdraví Palackého r. 1875. — O literárních pracech Palackého v letech 1871—1876. — Banket na Oslavu dokončení Dějin. — Poslední dnové a smrt Palackého.)
Autor: Václav Řezníček
Zdroj: ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 340–348.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Palacký

Známé Mlado-Staročeské spory v národě vzniklé velice těžce se Palackého dotýkaly, tak že ještě roku 1875 napsal sám do „Pokroku“ ovšem že na žádné straně nevšímané „Slovo o roztržce v národě českém“. Jak naň boje ty mocně působily, tomu nasvědčuje místo ze životopisu jeho dcery. „Když pak ku konci života Palackého v národě našem odporem proti politice passivní rozproudily se spory národní a také nezřídka i osoby Palackého se dotýkaly. Riegrová obávala se dojmů, jež poměry veřejné budily ve starém otci jejím; znajíc jeho povahu věděla, že jej všecky spory a útoky mnohem více dojímají a že mnohem tíže je snášel, nežli muž její Rieger.“

V době té Palacký věkem zrál a schyloval se již ke hrobu.

„Palacký častěji trpíval záduchovým kašlem a zvláště z jara roku 1875 byl kašel tak tvrdošíjný, že Palacký seslábl velmi povážlivě a teprve pobytem venkovským se zotavil. Když v posledních zimách vycházky večerní Palackému škodívaly, dcera (pí. Riegrová) ode čtyř hodin, kdy počal soumrak, trávila s ním celé večery a to nejvíce v šeru a polotmě, ježto Palacký šetřil svého zraku. Poslední léto svého života roku 1875 Palacký, zotaviv se po chorobě jarní, opět pilně pracoval. Na podzim záduchový křečovitý kašel zachvátil jej tak prudce a seslabil tak velice, že pí. Riegrová o tom psala: „Několik dní podobné churavosti dovedlo by jej ku propasti životní.“ Když síly své opět sebral, dopisoval dějiny své a dokončiv je dne 28. ledna (1876), říkal žertem, že se nyní dá na tu zahálku a politiku nečinnosti. Palacký byl totiž někdy říkával: „Přeji si jen tak dlouho býti živ, abych dokončil své dílo.“

O literárních pracích Palackého za posledních let jeho života vypravuje prof. dr. J. Kalousek na svém místě v „Osvětě“ následovně:

„Palacký v pětiletí (1871—1876), ač nejednou bylo mu stěžovati sobě na úbytek sil, byl ještě vždy nejproduktivnějším pracovníkem a vždy čilým náčelníkem ruchu dějepiseckého v naší vlasti. V letech 1871 a 1872 vydal nové přepracování dějin husitských čili třetího dílu Dějin českých; vyšlo ve třech svazcích a liší se od prvního dvousvazkového vydání netoliko rozdělením a uspořádáním, ale na mnohých místech i látkou. Při první své stavbě historie husitské měl Palacký velkou práci s odstraňováním neužitečného rumu, starých omylů a smýšlenek, které do té doby přecházely z jedné kroniky do druhé. Velká část těchto historických nepravd odpadla již při pouhém chronologickém sestavení skutečných dějů a proto Palacký při prvním vydání dějin husitských přihlížel hlavně ke chronologickému pořádku, aby stálo vedle sebe to, co současně nebo po sobě se dálo. Když starý rum byl odklizen, mohl Palacký při druhém vydání stavěti svobodněji dle nejlepšího plánu svého, klada k sobě a spojuje vespolek věci povahou k sobě náležité, tak aby jmenovitě hádky náboženské ze strany jedné a příběhy válečné ze strany druhé byly vypisovány jedny odděleně ode druhých a neproplétaly se mezi sebou příliš na újmu jasnosti výkladu. Tak hleděl Palacký sám na tento formový rozdíl; co se pak týče látkového rozdílu, jest druhé vydání na četných místech doplněno z pramenů nověji nalezených; v tom ohledu liboval sobě slavný historiograf, že ačkoli od času prvního vydání leccos nového dověděl se o dějinách husitských, přece nepotřeboval nic důležitého bráti zpět, co byl již dříve vyslovil.

Na historii husitské záleželo Palackému nejvíce; její zpytování přivedlo ho prvotně do Prahy, na její slávu vzpomínal i ve své řeči poslední, takřka nadhrobné, dne 23. dubna 1876. Proto pospíchal podati Čechům dějiny husitské tak sepsané, jak nejlépe je sepsati uměl a mohl; proto také raději odložil české zpracování druhého dílu dějin českých. Díl tento, obsahující časy od r. 1253 do 1403, vydal potom ve dvou svazcích r. 1875 a 1876; jím ukončeno jest šťastně nejslavnější dílo Palackého a historické literatury české. Vyjma dobu bezkráloví v letech 1278 až 1283, kterou za příčinou nového důležitého pramene musel částečně přepracovati, neliší se toto české vydání hrubě od starého německého. Ovšem uznával Palacký, že následkem bádání jiných dějezpytců, jichž výsledky vydány byl na světlo během třicíti let, slušelo by se v jeho druhém díle tu a tam něco změniti nebo doplniti, a krom toho byl by rád podal plnější obraz vnitřních poměrů před válkou husitskou; ale při ubývajících silách svých musil chtěj nechtěj toho úmyslu největším dílem se vzdáti. Měniti něco v Palackého dějinách jest vskutku věc nesnadná právě proto, že jest to spis tak klasický: tu jest vše promyšleno, každá partie, každá věta, každé slovo, vše souvisí organicky vespolek, jedno jest podmíněno druhým, jak změní se jedno, musí následkem toho změniti se i druhé a třetí. Té práce zřekl se Palacký, ač nerad. Dokonávaje dílo své jinak, než si přál, říkával: „Aspoň tím se těším, že Češi nebudou míti ode mne méně než Němci.“

Kromě dokončení Dějin podnikl Palacký v těchto letech i vydání jiných spisů. Radhošť (o němž jsme výše již pojednali), vyšlý ve třech svazcích, jest sbírka drobných spisů z největšího dílu již dříve tištěných, spadajících do oboru historie, literatury i politiky. Ve knize Gedenkblätter uveřejnil Palacký zajímavé písemnosti k historii svého věku, zvláště národního a literárního vývoje v Čechách. Tyto dvě publikace spolu se spisem Zur böhmischen Geschichtsschreibung poskytují mnoho dat k životopisu Palackého; ještě hojnější materiál ke svému životopisu zůstavil slavný nebožtík ve své rukopisné pozůstalosti: Denník z mladých let, kratinké avšak každodenní záznamy z let pozdějších, korrespondenci přehojnou a vzorně urovnanou a j. v. Roku 1872 vydal šestý (a od něho vydaný poslední) svazek „Archivu Českého“, brzy potom vyšly dva svazky německy a latinsky psaných listů a listin z doby války husitské, pod názvem: Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahren 1419 bis 1436“. Palacký byl také příčinou, že i od jiných vydávají se prameny historie české. K jeho žádosti před lety K. J. Erben vydal svazek „Regest“, jdoucích až do r. 1253, a z téhož popudu uvázal se později dr. J. Emler v pokračování této publikace. Nákladem nadání Palackého, kteréž vzniklo z národního daru podaného Palackému k jeho 70. narozeninám, vycházejí „Prameny dějin českých“, které obsahovati budou staré životopisy svatých a jiných osob historických, kroniky domácí a výtahy z kronik cizích, vše asi do r. 1500. Takový program ustanovil této publikaci Palacký sám, jenž mimo to chtěl, aby každý spis jinojazyčný v ní uveřejněný opatřen byl českým překladem.

Následkem pilného starání Palackého vydány též na světlo „Pozůstatky desk zemských r. 1541 pohořelých“. Do hrobu pak s sebou musil Palacký vzíti přání, které ještě před málo lety před svou smrtí choval, aby přepracoval starší částky Dějin svých a dodal k celému dílu svazek doplňovací, jenž měl jednati o vzdělanosti české.“

K tomu k vůli podrobnosti dodati neuškodí, že výše zmíněné r. 1874 vyšlé „Gedenkblätter“ obsahují skutečně bohatý zlomek pramenů českých dějin tohoto století a Palacký ukončil je politickou úvahou zbarvenou poměry panujícími r. 1874. Úvaha tato vzbudila širší pozornost, jsouc pokládána za doplnění závěti a jaksi za poslední slova Palackého. A vyšla o sobě německy i v autorisovaném vydání českém pod titulem „Fr. Palackého nejnovější politické úvahy“. Poněvadž jest to většinou výbor a souhrn těch myšlének a náhledů Palackého, jež jsme již postupem svého líčení jeho života po většině uvedli, proto jenom na stať tuto, místy důtklivým, rozhořčeným a dříve u Palackého neobvyklým tónem psanou, upozorňujeme, aby se nám snad vytýkati nemohlo, že jsme ji přehlídli.

O dokončení českých Dějin Palackého a jejich významu šíře vypravuje prof. dr. J. Kalousek v životopise Palackého, kterážto pečlivá, jasná i přehledná práce jest při vší své stručnosti nejlepším obrazem, jenž doposud jediný o životě a činnosti Palackého jednak o sobě r. 1876 vydán a pak ke dvojímu vydání Palackého Dějin přičiněn v českém lidu koloval. Prof. Kalousek ve příčině té praví: „Když k jaru r. 1876 Palackému bylo dáno dokončiti české vydání Dějin, radoval se z toho srdečně netoliko on sám, nýbrž zvěst o tom vzbudila radostné účastenství v celém národě Českém. Dokonánoť bylo nesmrtelné dílo, ve kterém padesátiletá literární činnost Palackého dosáhla vrcholu svého. Přítomné pokolení poznalo z knihy této dávné předky své v jejich velikosti a ctnosti, kterou mělo by samo v sobě obnoviti, i v jejich chybách, kterých se má varovati. Vědomost o slavné minulosti české rozlévá se z tohoto pramene po všem národě, netoliko přímo, ale i nepřímo, prostředkem spracování v jiných formách, prosaických i básnických; i šíří se netoliko pérem a slovem, ale i štětcem i dlátem sochařským, i maskou divadelní. Tato pak vědomost skvělejší minulosti, zobecnělá ve všech vrstvách národa, stává se zárodkem nových vlasteneckých činů a zakladatelkou lepší budoucnosti. Tím způsobem Dějiny národu Českého valně přispěly k té proměně, kterou shledáváme ve vlasti při sklonku života Františka Palackého a dobou o 50 let starší. Tenkráte přední vlastenci zoufali nad budoucností národnosti české, a šlechetný Jungmann v nejhlubším hoři psal: „Nám dostalo se (ó kéž se mýlím) býti svědky a pomocníky konečného mateřčiny zahynutí —“, dnes zápasíme již ne o pouhý jazyk, ale zároveň o důstojný byt národnosti české.

Z úvah tohoto způsobu vznikla myšlénka, aby při příležitosti dokonání Dějin veřejnou oslavou vzdány byly díky tomu, jenž mezi všemi Čechy nejvíce přičinil k této proměně. V pořádání slavnosti, k níž popud nacházel se v srdcích všech vděčných vlastenců, uvázal se „český klub“.

Slavnostní banket, pořádaný v neděli dne 24. dubna o půl 3. hodině odpoledne na počest Palackého v sále ostrova žofínského, stal se velkolepou manifestací pro jeho práce a snahy. Počet účastníků dosáhl počtu několika set. Na konci banketu pronesli přípitky J. S. Skrejšovský, hrabě Jindřich Clam-Martinic, Josef Jireček a tehdy náměstek purkmistra pražského O. Zeithammer, jenž Palackému připil jako prvnímu čestnému měšťanu král. hlav. města Prahy. Potom ujal se slova sám Palacký a promluvil následovně:

„Pánové! Děkuju Vám srdečně, avšak já bohužel nevždy zasloužil chvály, kterou páni řečníci mně vzdávali. Cítím to však za svou povinnost, vysloviti své upřímné díky za tolik laskavosti, které se mně dnešního dne nejen zde, ale v národu celém prokazují. Musím však prositi za shovění. Víte všichni, že žádný z řečníků neopovážil se chváliti mne co řečníka, nemám daru řečnického a také ho na odiv stavět nechci. Nemohu nic více říci, než vysloviti nejvřelejší a nejsrdečnější díky, ano tak srdečné, že srdečnější býti nemohou. Mám skutečně potěšení, že takové účastenství v národě se jeví za práci mou. Cítím se však nucen vysloviti, že to jest více, než zasluhuji. Víte, pánové, že každý člověk má svého koníčka, tak zvanou svou „passi“. I já od mládí neměl jiné passie, než působiti pro povzbuzení duchovní národa svého, v tom směru působil jsem po celý život. Co jsem mohl, činil jsem a přísloví praví: „Šelma, kdo více činí, než činiti může.“

Když nyní mohu mluvit ku květu národa našeho, chci upozorniti přátely své, — a všichni jsou moji přátelé, kteří pracují pro povznešení národa — na velkou potřebu, a ta jest následující: Máme mnoho vlastenců, kteří rádi se honosí vlastenectvím, ale nečiní ničeho ve prospěch vlasti a národa svého. Náš národ jest v nebezpečí velikém, všude obklopen nepřátely, já však nezoufám a doufám, že národ dovede odolati všem, bude-li totiž chtíti. Není dosti říci, „já chci“, ale každý musí se přičinit, musí pracovat, obětovat, co může, k obecnému dobru, zvláště k udržení národnosti. Minulost za sebou má národ Český slavnou. Doba Husova slavná jesti doba, tenkráte předčil Český národ vzděláním duševním všecky národy ostatní Evropy. To děkovat měl Karlu IV., avšak nejen jemu, ale i sobě, že užíval příležitosti ku vzdělání. Teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali. To jest jediná závěť, kterou bych národu svému, takřka umíraje, odkázal.

Nechť nemyslí naši mladí páni, když budou vlastenčit, že to dostačí, vzdělávat se musí, sebe i celý národ, což není tak těžké, abychom předčili vzdělaností sousedy německé, vždyť to s tou vzdělaností německou není tak.

A když všichni naši vlastenci upřímně a pravou vzdělaností pracovati budou, pak nemám strachu o naši národnost a o národ náš. Ten se udrží sám, dokud bude chtíti, a více než jeho nepřátelé si přejou. A aby všichni synové pracovali ve prospěch vlasti rozšiřováním vědy a osvěty, to dejž Bůh!“

Potom promluvil ještě dr. Rieger, připíjeje budoucnosti Slovanstva, jménem poslanců moravských ujal se slova dr. Kozánek a konečně mluvili Slovák Ambro Pietor a Lužičan dr. Smoler.

Potěšen upřímně dojemnou uznalostí, které se dočkal za práci života svého, vrátil se František Palacký z oslavné hostiny do svého příbytku v Pasířské ulici, ze kterého bylo mu souzeno vícekrát nevyjíti. Neobyčejně studená povětrnost obnovila mu těžký kašel, který za poslední zimy sužoval ho tak, že od podzima až do této slavnosti jen několikráte mohl vyjíti z domu. Čtrnáct dní po slavnosti, v neděli 7. května ulehl na lůžko.“

O posledních dnech a okamžicích Palackého píše jeho spanilomyslná vnučka pí. Červinková-Riegrová jak následuje:

„Všeobecné vřelé účastenství a projevy lásky Palackému prokazované při oslavě dokončení jeho díla tak Palackého dojaly, že pravil při banketu slavnostním: „nebyl bych si z toho nic dělal umříti, ale nyní, když vidím, jak mne mají lidé rádi, tu bych rád ještě živ byl.“

Dcera jeho (pí. Riegrová) v té době, svěřivši otce péči švakrové pí. Macháčkové, byla koncem dubna na zotavenou odjela do Malče. Celou zimu minulou zápasila s chorobou, závratěmi, nespaním, horkostí v páteři, také soužil ji silný kašel a tíseň na prsou.

Sotva však byla několik dní strávila v klidu venkova, odvolána z Malče telegrafickou zvěstí o churavosti otce, jež vypukla 7. května. Jevila se ve veliké slabosti a kašli, ze kterého se vyvinulo zapálení plic. Když zápal tento, jenž zachvátil jen malou část plic, již se poddával a naděje v uzdravení rostla, počaly se objevovati známky marasmu, zejména otok nohou, jenž stále výše stoupal. Dcera ve dne i v noci dlela u nemocného, nepřipustivši nikoho jiného k obsluze. V noci přicházely někdy na nemocného záduchy a záchvaty kašle tak hrozné, že nemocný volal: „zadus mne, prosím tě, Marie, zadus mne“. Po krátkém zlepšení, které všecky naplnilo nadějemi, obrat k horšímu v poslední noci byl tak rychlý, že v několika hodinách zmizela všecka naděje.

Zdá se, jakoby Palacký té noci byl již přestál jeden zápas smrtelný, při němž silný duch bojoval s tělem. Duch jeho zůstával úplně jasným a sebe mocným do poslední chvíle.

Půl hodiny před smrtí dal si předčítati noviny a při zvěsti o vítězství Hercegovců řekl: „Bůh jim žehnej!“ Když Rieger četl o smrti polního maršálka Johna, poznamenal: „Toho muže je škoda.“ Pak dal se nadzvednouti a sedě těžce oddychoval, ruce mu stydly.

Jen zeť a dcera byli přítomni. Rieger byl odstoupil na okamžik do druhého pokoje a když opět vešel, jevil Palacký potěšení a pravil přerývavě: „Rieger, pomáhejte zvítězit… jedna strana bojuje…, druhá strana… pomáhejte zvítězit.“ Dvě minuty před smrtí řekl: „je zle, velmi zle“. Dcera nespouštějíc s něho očí, náhle zašeptala: „Rieger, zdá se mi, že umírá —“

Umírající se na ně díval a pokynul hlavou, jako by chtěl říci, že je poznává — v tom vzdechl a vypustil ducha.

Bylo to ve 3 a půl hodiny 26. května 1876.“

Tento popis posledních okamžiků Palackého zaznamenala si paní Červinková-Riegrová po jeho smrti dle vypravování matčina i otcova. Je tedy správnější, než různé verse, které se tehdy dostaly do novin. „Slova „pomáhejte zvítězit“, která Palacký v největším zápase smrtelném dvakráte po sobě Riegrovi opakoval, vykládal si Rieger v ten smysl, že myšlénky umírajícího v zápase posledním snad již bloudící zalétaly k zprávám o bojích jihoslovanských bratří, které mu chvíli před tím byl předčítal; jest však také možným výklad, že byl to výkřik úzkosti o vlastním smrtelném zápase.“

Zajímavým z posledních dnů Palackého jest, že když život jeho byl již téměř na sklonku, tak mu bylo sděleno, že „Svatobor“ zamýšlí podati císaři žádost za přenechání potřebného kovu na pomník Jungmannův. Na smrtelné posteli podepsal ještě tuto žádost, zaslanou císaři a králi. Jest to poslední jeho podpis.

Závěť, jak „Pokrok“ sděluje, kterou Palacký zanechal, psána již r. 1869, v ní pak poroučí všecky své spisy a manuskripty týkající se české historie Museu, bibliotéku svou pak synu svému dru. Janu Palackému. V nemoci své pak několikráte projevil úmysl, že závěť tu změní, také důvěrnému příteli P. Náhlovskému v ten smysl se vyslovil. Měl velice rád syna Riegrova, tehdy právníka, a pravil jednou: „Ten Bohuš je hodný hoch, mně se zdá, že pilně studuje historii, to já musím s mou knihovnou naň pamatovat.“ V závěti své vzpomenul Palacký také na mnohé ústavy evangelické, odkázav jim peněžité částky.