Velký Čech/XXX.

Velký Čech Václav Řezníček
XXIX.	XXX.	XXXI.

Údaje o textu
Titulek:	XXX.
Podtitulek:	(Několik slov o náboženství a víře.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 331–339. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Roku 1873 připadla půlstoletá výročnice příchodu Palackého do Prahy, kterýžto významný den 11. dubna slaven byl v užších kruzích literárních, jsa pokládán za důležitý moment k rozhodnému polepšení a blahodárnému zdaru literatury české. Slavnost, vlastně jen vzpomínka ta Palackého velice blažila a to tím více, poněvadž za tehdejší doby následkem poměrů, jejichž ostří a příkrost pozdější generace nikdy nebudou pokládati za vhodné a včasné, bylo Palackému zakusiti mnohého protivenství a vyslechnouti i mnohou výčitku a dokonce i „poučení“. Vrcholu pak svého dosáhly tyto rozmanité nepříjemnosti, jež Palackému na sklonku věku zažiti bylo, útokem vlastních jeho souvěrců na něho.

Roku 1873 připadlo 900leté jubileum založení biskupství pražského, kterážto historická upomínka zajisté že nemohla ani národ jako celek, ani žádného z něho jako jednotlivce nijak poškoditi, když jí bylo okázaleji vzpomenuto. Tím méně pak byla nějako závadnou, uváží-li se, že platila velké a důležité nábožensko-politické události, při níž byl své doby celý národ v ohledu křesťanských svých názorů jednomyslným. Avšak oproti provedení vzpomínky té, kteráž, jak uvésti sluší, měla míti ráz výhradně katolický, ozvala se celá řada tehdejších časopisů bez ohledu, že slavnost ta měla také i svůj význam politický, pokud se totiž týče účastenství při ní ze strany všech zemí koruny České. Hlavním jejím bodem byl průvod vedený z karlínského chrámu sv. Cyrilla a Methoděje na hrad pražský do metropolitního chrámu sv. Víta. kde primas Českého království kardinál arcibiskup kníže Schwarzenberg sloužil pontifikální mši, pak zde měl arcibiskup olomoucký německé kázání a na nádvoří zámeckém česky kázal vyšehradský probošt, známý vlastenecký kněz Václav Štulc.

To jest u některých — nedíme všech — našich českých svobodomyslných lidí zvláštním zjevem, že jim překáží a vadí vše, co církev katolická zde svým příslušníkům poskytuje aneb poskytovati chce. To se příčí přesvědčení svobodomyslnému některých našinců tak, že o všem tom mají dost času rozumovati, o všem rozmanité náhledy vyslovovati a při tom nevidí, jak na př. napořád svobodomyslní Židé okázale a pečlivě své velikonoce slaví, jak přesně svůj dlouhý den drží a nový rok zbožně vítají bez ohledu na všechno své ostatní okolí. Zde mnohdy rozum zůstává státi nad tím, jak někomu svobodomyslnému může náboženské přesvědčení druhého vaditi a překážeti a dokonce sváděti ho i ku příkrostem a křivdám, jež se se svobodomyslností v tom nejmenším nesnášejí a provádějícího je vlastně z nesvobodomyslnosti jeho přesvědčení usvědčují.

Toho zažil své doby také Palacký, spisovatel dějin husitských, že se naň obořili především vlastní jeho souvěrci proto, že jako křesťan, jako Čech, jako historiograf království Českého, jako český politik a vůdce českého lidu neměl za moudré a vhodné zmíněné historické památky založení biskupství pražského si nevšímati.

Zejména v Kolíně tehdy vycházející „Hlasy ze Siona“ přinesly pod záhlavím „Český bratr na processí“ úvodní článek namířený proti Palackému. Článek ten Palackému někdo „přátelsky“ doručil a jak se ho útok ten dotkl, tomu nasvědčuje nejlépe to, že Palacký takřka již nad hrobem stoje a při tom celou spoustou důležitých prací zahrnut neváhal útok ten odmítnouti. Učinil tak v „Pokroku“ v říjnu měsíci 1873 ve článku „Několik slov o náboženství a víře“, kterážto stať se nám zdá býti pokud se týče náboženských náhledů Palackého tak důležitou, že ji zde ve hlavním její znění podáváme.

„Nenadál jsem se, že bych za živobytí svého ještě měl donucen býti ke slovu veřejnému, osvědčiv zvláště vloni (v rozkřičeném „Doslovu“ svém) dosti hojně smýšlení své o všelikých záležitostech národu našeho, ač ovšem popředně ve věcech politických. Ale „Hlasy“, které „ze Siona“ pocházeti se praví, volají mne opět do veřejnosti. Ukrutným jest k sobě, kdokoli nehájí nařčené cti své — praví staré latinské přísloví. Mohlť bych ovšem hlasův těch, Sionských sice, ale tuším nedokřesťanských, tak málo všímati sobě, jako nekonečných oněch utrhání, posměchův a lží, jimižto z táboru německého téměř co den obsypán bývám: ale zdá se mi přece, že z lásky křesťanské povinen jsem předpokládati aspoň u nových pomlouvačův svých, že pobloudili více z nevědomosti nežli ze zlé vůle, a protož pokusím se ještě napřed o nějaké dorozumění, bude-li možné.

Obdržel jsem ze dvou stran — (neb já již dávno nestačím sám na vše dávati pozor, co u nás kde tiskem na světlo vychází) — „časopisu reformované církve“ pod titulem „Hlasy ze Siona“ v Kolíně vydávaného číslo 19 ze dne 10. října 1873, jehožto úvodní článek pod nápisem „Český bratr na processí“ kárá mne velmi důtklivě a nejinak, nežli jakobych byl dopustil se těžkého zločinu, protože jsa prý protestant, účastnil jsem se slavnosti Svatováclavské, odbývané letos 28. září na památku založení někdy biskupství Pražského. Jakým asi duchem a s jakou důkladností článek ten si počíná, poznati lze hned ze samého nadpisu, jenž ve třech slovích vynáší dvě nepravdy: neb já 1. ani nejsem „Českým bratrem“, a 2. ani nebyl jsem „na processí“. Měl bych věru mnoho mluviti, kdybych vše napravovati chtěl, co křivého článek onen na mne sčítá: poněvadž ale mně na jakémkoli soudu „Hlasův ze Siona“ o mně nemnoho záleží, dotknu se jen některých důležitějších stránek sporu jimi vyvolaného.

Pozoruji ne bez bolesti, že otázkám náboženským a církevním, jichžto sporné přetřásávání působívalo ve vlasti naší od jakživa tolik neřestí a žalostí, a ježto za naší doby zdály se už nadobro uklizeny býti, od nějakého času dává se opět podnět čím dál tím mocnější — ač již se strany jiné, nežli dříve. Od té doby, co židé v každém ohledu emancipování opanovali veřejné mínění v Němcích, a zvláště ve Vídni, rodí se a roste také u nás reakce proti názorům a ideám křesťanským, ježto zdědilo naše pokolení od věků minulých. Chceť mezi vzdělanci našimi uvésti se do mody onen druh liberalismu netoliko politického a sociálního, ale i filosofického, jehožto nauka vrcholí ve knize od (pseudonyma) Maxe Stirnera r. 1845 v Lipsku vydané: „Der Einzige und sein Eigenthum“. Tam se učí, že všecky naše myšlénky o Bohu, o ctnosti a právu jsou jen pouhá pověra; že člověk jsa zvířetem jako každé jiné zvíře, nemá do sebe ani mravního povolání, ani jakých povinností; jeho nejvyšším úkolem jest prý naprosté sobectví; čehokoli tedy kdo se zmocní, to že jest jeho; a protož „kdo s koho, ten toho!“ — o příbuzných zásadách zlopověstné „internacionály“ nepotřebí tuším vedle toho se šířiti. — Nevím já sice, jak daleko pokročili na dráze nauky takoví noví naši liberální mudrci, jichžto všech ani spisové, ani jména mi dosti známa nejsou; nemámť zajisté ani chvíle a chuti dosti, ani potřebné síly očí, abych obíral se čtením všech plodův jejich; ale vím dostatečně, a bohdá lépe než oni, kam vede nauka ta konečně, třebas snad i mimo jejich vůli. Boj ten duševní mezi rozumem i autoritou, mezi vědomím, věrou a pochybami, ve kterém oni se ociťují, a kterému tuším samostatný myslitel neuniká žádný, já počal bojovati již před bezmála 60 léty opravdově a úsilně, aniž pak od té doby pustil ho kdy cele z mysli, ač již dávno vědomí a víra došly u mne svého míru.

Ale abych nešířil řeči, povím jen krátce, že když ohlášena byla dotčená slavnost Svatováclavská v Praze, já uznávaje oprávněnost její netoliko zároveň jiným, ale i nad mnohé jiné podobné slavnosti u nás, jak co do duchovenstva, tak i co do národu vůbec, přál jsem jí zdaru, jako každé národní slavnosti: avšak účastniti se jí osobně neměl jsem v úmyslu, předpokládaje, že tam účastníkův bude krom toho až nazbyt. Teprv když poznal jsem, kterak úsilně brojilo se proti ní se strany, která honosí se sice vysoko horující svobodomyslností, ale při tom, snad nevědomky, provádí nesnášelivost i nad samé nenáviděné jezuity; když mi tu patřiti bylo na povzbuzování a šíření u nás fanatismu a terrorismu k víře až nepodobného, an již zatracován a do klatby dáván každý Čech, jenž by té slavnosti účastniti se chtěl; když nebylo hany ani potupy, která by při tom byla nekydala se na veškero duchovenstvo české, co příčinu prý všelikých neřestí, ježto vyskytly se v národu našem od devíti století až podnes; — a konečně, když v tom ve všem i mne samého dovoláváno se za svědka: tu dojat jsa hluboce přílišností takovou, pocítil jsem svou povinnost, postaviti se proti zhoubnému tomu proudu, a dokázati veřejně, že nejen brojení takového neschvaluji, ale i sám hotov jsem, účastniti se dotčené slavnosti — nikoli však processí samého, obřadu to činně a čistě katolického, ku kterémuž necítil jsem v sobě ani povolání, ani oprávnění. Zpráva o mém úmyslu dostala se do listův veřejných, že já prý „stařičký“ (a snad již poněkud pošetilý?) umínil jsem súčastniti se „církevního processí“ o sv. Václavě; Pokud to stalo se bona fide, o tom rozhodni někdo jiný. Mezitím když došel čas, v neděli 28. září vyjel jsem spolu s přítelem a zetěm svým dr. Riegrem na Hradčany do kostela sv. Víta, kdežto v oratorium, vykázaném o té slavnosti starším obecním města Prahy, mezi jinými kollegy svými byl jsem přítomen všem obřadům posvátným, ježto konaly se v kostele až přes poledne. Druhého dne potom jel jsem tam opět ke slavnému položení základního kamene na konečné dostavění chrámu svatovítského. Totě celá věrná species facti, která dala příležitost k tolikerým povykům v listech českých i německých. Zbývá mi tedy jen ospravedlniti kroky své, a vyložiti své k nim pohnutky před přátely jako před nepřátely. Požívaje nevšední lásky, ba i úcty v národě, cítím se jemu odpovědným býti za své chování; aniž pak znám jakou potřebu, zakrývati cokoli ve svých úmyslech i skutcích.

Nečetl jsem až podnes, ba ani neviděl pověstné brožurky pod titulem: „Processí zpátečnictva v Praze na den sv. Václava 1873“, která nákladem nejmenovaného spisovatele nedávno v Praze na světlo vyšla; mně známo jen to, co pochvalný feuilleton „Nár. Listův“ dne 12. září a pozdější zprávy o něm přinesly. Jest to věru divné znamení, že ani spisovatel, ani chvalitelé té brožurky neráčili objeviti se u veřejnosti jmény a osobami svými vlastními, ač není podobné k víře, že by za slova a skutky své se styděli; tudíž mně nutno jest nesnaditi a potýkati se s lidmi ukrytými a neznámými.

I ptám se předně: kým právem užíváno tu hned s počátku názvu: „processí zpátečníkův“? Processí nebylo celou podstatou, ale jen částkou slavnosti, ku kteréž voláni byli a přišli přátelé pokroku tak dobře jako zpátečníci; myšlénka pak, že by oslavované založení pražského biskupství, a s ním celého stavu duchovního v Čechách, již samo v sobě bylo skutkem zpátečnickým, byla by nesmysl tak křiklavý a nemotorný, že ji rozumnému člověku nižádnému ani přičítati nelze. Vždyť jen hrubý nedouk mohl by nevěděti, že veškeren pokrok vzdělanosti a osvěty po mnoha století visel, jako jinde tak i u nás, jediné na církevních ústavech, že cokoli zjevilo se dělníkův na poli jak naučné literatury, tak krasoumy, odchováno bylo původně ve školách duchovenstvem zřízených a vedených, a že z lůna církve zrodila se i sama universita pražská, kterou přece jen převrácenci z pouhého zpátečnictví viniti by mohli. Že v běhu tolikera století dostali se na stolici biskupskou i arcibiskupskou v Praze tytýž i lidé důstojenství toho nehodní, a že z lůna církve římské vycházelo také snah i skutkův nechvalných, ba žalostných. drahně: to já ne co protestant, ale co nepodjatý a spravedlivý dějin uvažovatel netajil jsem nikdy, jakož i protivníci moji uznávají, k mému svědectví se odvolávajíce. Ale z toho, že v některém spolku někteří byli zlí, uzavírati hned, že celý spolek byl zlý, byl by skok netoliko historicky, ale i logicky křivý a nedovolený. Vždyť bychom dle toho důsledně zatracovati museli celé pokolení lidské poněvadž i v něm bývalo, jest a bude vždy zločincův dosti. Já pak jsem přesvědčen, že církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště katolická v Čechách způsobila po celý čas bytu svého nepoměrně více dobrého, nežli zlého. Historie ovšem připomíná vždy více o výtržnostech ve společnosti lidské a o hlučném rušení předepsaného mravního i právního pořádku, nežli o jeho zachovávání a o tichém obecenstva živobytí: ale tím nikoli nezapírá, nýbrž spíše potvrzuje nesmírnou tohoto převahu, pokládajíc je jako za pravidlo, ježto rozumí se všude samo sebou.

Když pánům nelíbila se slavnost Svatováclavská, proč nestačilo jim nesúčastniti se jí a třebas i odůvodniti smýšlení své řečí mírnou a slušnou? proč kráčeli hned k hanění a k urážkám celé třídy lidí aspoň většinou jistě ctihodných? Já nezapírám, že v duchovenstvu našem nacházejí se i zpátečníci, ba snad i lidé nemravní, ač já jich neznám: ale poznav ze života kněžstvo katolické ve všelikých zemích, s potěšením dávám pravdě to svědectví, že nikde nenašel jsem tolik vzdělanosti, osvícenosti a svobodomyslnosti, jako u našich kněží v Čechách. Těším se z přízně mnohých mezi nimi mužův výtečných, kteří snášeti umějí také smysly od svých rozdílné (ačkoli já nikdy o článcích víry nemívám s nimi řeči), a jakkoli sám nemohu nikdy pokatoličit se, vyznám přece upřímně, že i každý prostě věřící katolík, který jinověrcův zeloticky nezatracuje, mnohem milejším mi je, nežli vysoce učený bezvěrec, jenž domýšlí se, že nedorozumem svým dovede obořiti a zase postaviti celé světy, Boha z nich ovšem vyloučiv. A co do národnosti české: který pak stav má větší zásluhy o zachování jazyka našeho v dobách jeho nejstrastnějších, nežli právě kazatelé slova božího mezi námi?

Odpovím jen ještě „Hlasům ze Siona“ několika slovy. Co rodilý protestant znaje se také trochu v písmě svatém, mívám vždy na paměti naučení Kristovo, že summa i vrchol náboženství jeho jest přikázání: milovati budeš pána Boha nade všecko, a bližního svého jako sebe samého, a že „potom poznají všickni. že jste učedlníci moji, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Evang. sv. Jana, XIII., 35). Tedy láska k Bohu a k lidem jest přední známkou právě křesťanského smýšlení, a nikoli stranné jakékoli výklady a hádky o některých pravdách neb nepravdách, kterým obyčejně jedni vlastně tak málo rozumívají jako druzí. Nemohu zde pustiti se do rozjímání, který jest obor rozumu a které jeho meze, i kudy povstává a kam dosahuje víra v duchu člověka: pravím jen, že i víra jest tak přirozená i nutná jeho funkce, že ani sami materialističtí neznabohové, ač ji dle jména zamítají, bez ní obejíti se neumějí.

Za předměty víry křesťanské zbožná mysl otcův církevních vynáší již od 18. století na svět množství článkův, kteří nevždy vlastní svou evidencí, nýbrž více autoritou zevnější zjednali sobě průchod ve křesťanstvu. Však i za naší paměti ještě obohacena jest tím způsobem katolická věrouka třemi články, o jichžto pravdě a spasitelnosti nevšickni lidé jsou přesvědčeni. Takovému množení článků víry bránili časy svými nejvíce Hus, i Luter a Kalvín; avšak ani oni, co lidé smrtelní, nebyli veskrze neomylnými. Poznav pak já za povoláním svým lépe než jiní ohromné to zlé, co rozbrojův a půtek o víře uvalilo se na ubohý národ náš, již dávno snažím se odvoditi mysli od nich, a navodit více k tomu, co přední jest známkou pravého křesťanství, totiž láska k Bohu a k lidem vůbec. Nečiním toho z indifferentismu, ale z úvahy té, že víra nikde není vědomím, ježtoby apodikticky dokazovati se dalo, ale že jest jak pravíme dar boží, na rozumu a vůli člověka vesměs málo závislý. Proto však nezamítám při tom působení rozumu, kterýž dán jest člověku vůbec za vodítko na pouti jeho života.

Dle toho již snáze pochopitelno bude, proč a pokud já mezi konfessiemi křesťanskými dával jsem a dávám vždy přední chválu někdejší Jednotě Bratří českých. Tato zajisté, kladouc a spatřujíc podstatu křesťanství více ve praxi nežli v theorii, více v lásce k Bohu a k lidem, nežli v jakémkoli svodu dogmatickém, odvodila věrné své vždy od přílišného hloubání a hašteření se o článcích víry, ana chtěla jen prostě věřiti, cokoli jí v písmě svatém zračilo se co nauka Kristova. Při tom však ani nelpěla vždy na slovích svých, osvědčujíc se, že o čemkoli kdy bude lépe poučena, ochotně přistoupí k naučení lepšímu. Když Luter 1523 chtěl ji učiti, že kdekoli mluví písmo svaté, tam rozum lidský naprosto mlčeti musí, bratr Lukáš Pražský jal se proti němu zastávati právo rozumu i při výkladu písem svatých. S ním souhlasím i já, i nepochybuji, že za našeho věku, za velikými pokroky biblické kritiky a exegese, i konfessí bratrská byla by dávno nabyla přiměřeného své době roucha rozumně křesťanského, kdyby Jednota sama byla byla přede dvěma stoletími odolala vlivům zevnějším ji umořivším. Poněvadž ale za naší doby oné jednoty dávno více není, — (neb Herrnhuti, kteří jí se býti honosí, měli by vlastně Sinzendorfiáni slouti), — nemohu ani já slouti „Českým bratrem“. Že pak nehorlím pro nižádnou z nyní stávajících církví křesťanských, to děje se, kromě vyložených již vnitřních, ovšem také ze závažných příčin zevnějších, ze kterých ale já tenkráte ani „Hlasům ze Siona“, ani komukoli jinému, počet skládati povinen se býti necítím.“

V Praze, dne 18. října 1873.

Po těchto vlastních slovech Palackého nebylo by vlastně třeba o jeho náboženském přesvědčení ničeho více dodávati. Ale k úplnosti ještě opakujeme, že Palacký při svém sňatku jako protestant a bývalý kandidát kazatelství, podepsal revers, že dítky své dá vychovati ve víře katolické, a dále uvádíme, že za jeho jakési vyznání víry, když jsme snad veškeré na ten čas přístupné akty jeho života prošli, pokládáme jeho vypsáni „Života J. A. Komenského“, jejž byl r. 1829 v Časopisu českého Musea uveřejnil a pak i r. 1871 do „Radhoště“ pojal. Nad tento životopis Komenského z péra Palackého lepšího ocenění a hlubšího vylíčení tohoto proslulého Čecha česká literatura dodnes nemá. Obsažené v něm výňatky z didaktických spisů a náboženských náhledů velkého učitele národů zdají se nám býti základními sloupy náboženských mínění Palackého a zdá se nám — nikomu tohoto svého zdání nevnucujeme — že Palacký své doby tímto článkem hlavní rysy svého náboženského smýšlení jaksi chtěl projeviti a naznačiti.

Že by byl Palacký oproti náboženskému přesvědčení některé druhé osoby někdy nějak nesnášelivě vystoupil, toho dokladu jsme nenalezli. (O židech soudil a mluvil jako o plemeni.) Za to však jsou průkazy, že i ve své katolické rodině k náboženským citům a pohnutkám choval se Palacký nejen velice liberálně, ale dokonce je sám z vlastního popudu podporoval. Zajímavé svědectví o tom dává jeho vnučka v životopise své matky pí. Riegrové.

„Láska Palackého k dceři byla vždy plná něžných ohledů. Když tato r. 1869 po smrti své tchyně, jež jest pochována u patronátního kostela modletínského, chtěla kostelu tomuto věnovati monstranci a určila k tomu honorář svých článků v Musejníku, Palacký zvěděv o úmyslu jejím nahradil a doplnil částku scházející a překvapil dceru, odeslav jí monstranci, již si přála.“

Uvedené zde věci zajisté postačí, aby alespoň ve hlavním Palackého náboženské stanovisko bylo ostře naznačeno.