Velký Čech/XXVIII.

Velký Čech Václav Řezníček
XXVII.	XXVIII.	XXIX.

Údaje o textu
Titulek:	XXVIII.
Podtitulek:	(1869—1870. — Královské poselství. — Fundamentální články.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 300–317. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Následující „rok 1869 důstojně vstoupil v šlépěje svého předchůdce. v persekuci národa Českého pokračováno za výminečného stavu horlivě dále, tak že noviny té doby téměř výhradně naplněny jsou samými jen zprávami o konfiskacích časopisů, o nepovolování nebo rozhánění táborů, o trestném stihání občanů pro vyslovený souhlas s deklarací, o pokutování bezúhonných osob pro nevinné projevy vlasteneckého smýšlení, o nepotvrzení neb sesazení obecních neb okresních zastupitelstev, o nešetrném nakládání s politickými vězni, jichž nikdy před tím tak velké množství nenaplňovalo české a moravské žaláře. Nenáviděné samosprávě kladeny všemožné překážky, na žádosti o slevení daní následkem neúrody minulého roku odpovídáno vysýláním vojska na exekuce a prodávání dražbou majetku hospodářů, kteří nemohli zapraviti daně, a při tom dopouštěno nejsurovějším způsobem tupiti a hanobiti v orgánech vládních národ Český, ano hanobitelé jeho jsou i čestně vyznamenáváni“, na př. pověstný oné doby žid Marcus Toller, pražský dopisovatel do vídeňských novin a opovážlivý hanobitel všeho českého, vyznamenán byl tehdy zlatým záslužným křížem s korunou.

„To vše bylo pernou zkouškou trpělivosti českého lidu, v níž on celkem obstál výborně, nedav se strhnouti, jakož bylo nejvřelejším přáním našich nepřátel, k nezákonnému činnému odporu.“ Nedá se však popříti, že všude, kde byla k tomu možnost a příležitost, vždycky neohroženě a rozhodně projevoval své city, dovolávaje se svých práv.

Za doby oné nebylo již žádných pochybností o nadcházející válce mezi Francií a Pruskem. Všecky politické úkazy na širším obzoru evropském k ní zdály se poukazovati a zejména o blízkosti její svědčilo to, že se francouzský císař Napoleon III. ohlížel po mocném spojenci proti Prusku.

Takovým spojencem mohlo býti Francii Rakousko, jehož zatím za hraběte povýšený Beust, hoře pomstou proti Prusku za své státnické fiasko v Sasku, byl k podobnému sdružení na Prusko ochotným. Národ Český, poněvadž stát český měl a má v politice pruské vždycky toho nejnebezpečnějšího nepřítele a škůdníka, této kombinaci vřele přál a toužil, aby odvěký ten zmenšovatel koruny České byl učiněn pro budoucno nemožným. A proto vůdcové českého lidu záměry protipruské ochotně podporovali. Zejména dr. Rieger, zajisté že za souhlasu Palackého, odvážil se skutečně smělého kroku. V měsíci březnu totiž odebral se do Paříže, kde se především představil rakouskému vyslanci knížeti Metternichovi a napotom vešel v důvěrný styk s předními státníky a publicisty francouzskými, až konečně měl slyšení u samotného císaře Napoleona III., do jehož rukou odevzdal memorandum, objasňující císaři neznámé vnitřní poměry Rakouska ve pravém světle a ukazující na jejich důležitost při nepochybné již válce s tehdy neskrotnou až troufalostí pruskou. Dále v něm vykládáno, jak by bylo Francii prospěšno, kdyby měla naproti sjednocujícímu se Německu spolehlivého přítele v říši rakouské, jiným duchem, nežli tehdy, vedené.

Myšlénky tyto došly u Napoleona příznivého uznání a v žurnalistice francouzské příznivého pochopení, tak že tato jala se nyní co nejhojněji přinášeti úvahy o Rakousku a rozpisovala se o státním právu Českém. O alianci francouzsko-rakouské proti Prusku bylo tehdy skutečně jednáno, což, jak známo, zmařilo rozhodné zakročení Ruska, kteréž tehdejšímu svému spojenci, Prusku, tak zjednalo volnou ruku proti Francii.

V Paříži podniknutý krok Riegrův ovšem že byl použit od nepřátel Českého národa a nepřátel jeho osobních jenom k osočování politiky české, již však nikdo nebyl s to ohnouti ani zlomiti. Z pasivní oposice Český národ nevypudily sebe větší persekuce a sekatury, zbavování deklarantů mandátů, vypisování nových voleb, týrání obcí a zejména král. hl. města Prahy, jejížto samospráva omezována a na jejíž majetek i bezprávně saháno. Jak daleko tato zlovůle došla, tomu nejlépe svědčí a lapidárně to charakterisuje, že pražské obci upíráno i právo vlastnické na ulice a na lože nebo-li řečiště Vltavy v obvodu města. A také Český národ nebyl ze své oposice vyváben ani nabízenými mu vyjednáváními, jež ku př. v březnu 1870 chtěl tehdejší ministr vnitra, tupitel svatováclavské koruny, Giskra, navázati, dav prostřednictvím místodržitele Kollera dra. Riegra a dra. Sladkovského, jako vůdce národa pozvati, aby přišli do Vídně dohodnout se s vládou o možné vyrovnání. Mužové ti Giskrovo pozvání zdvořilými dopisy odmítli, což mělo za následek — vystoupení Giskrovo z ministerstva, načež bylo dne 4. dubna 1870 celé tehdejší ministerstvo propuštěno a uloženo hraběti Potockému, aby sestavil nový kabinet, který ovšem že také oposici českou při své nejlepší vůli ani neoslabil, ani neztenčil, ani neotupil, neboť zástupce Českého národa do Vídně na říšskou radu žádným způsobem nesvábil.

„Na počátku roku 1871 dosáhly ústavní zmatky v Rakousku stupně vskutku již povážlivého. Nejenom že v Čechách trvala státoprávní oposice nezvratně na svém stanovisku, nýbrž i jiné země, obzvláště Halič a Tyroly, nebyly se stavem věcí uvnitř říše ve mnohem ohledu spokojeny, ministerstvo Potockého pak nemělo se k tomu, aby neblahým těmto poměrům konec učinilo a vnitřní zřízení mocnářství na zdravém a pevném základě upravilo.“

Na začátku února náhle z nenadání úřední „Wiener Zeitung“ přinesla pro celou říši nanejvýš překvapující zprávu, že jest kabinet Potockého propuštěn a zároveň oznamovala jména členů nového ministerstva, jehož předsedou a zároveň ministrem vnitra byl dosavadní hornorakouský místodržitel hrabě Karel Hohenwart, profesor vídeňské university dr. Schäffle byl ministrem obchodu a orby, profesor těchže škol Čech a rodem Pražan dr. Habětínek jmenován ministrem spravedlnosti, ministrem osvěty stal se Čech Josef Jireček atd. Osobnosti nového kabinetu byly největším dílem méně známými. Ale slova císařova, jimiž, jak se všeobecně rozhlašovalo, novému ministerstvu vyznačil jeho úkol: „Zjednejte mír mezi mými národy,“ zjednávala kabinetu tomuto dosti důvěry, třebas že i v českých politických kruzích byly pocity vůči němu rozdílné, poněvadž mezi novými ministry nebyl žádný z uznaných vůdců a oblíbených politiků českých.

Prvním skutkem nového toho ministerstva bylo zjednání rozsáhlé amnestie pro politické a tiskové přečiny a pak libě působilo jeho vyjádření, v němž se dělo, že „chce na půdě ústavy všem oprávněným přáním vycházeti vstříc a domáhati se důsledně smíření tím, že přivede státní základní zákony, netoliko co do písmeny, ale i co do ducha ku plné platnosti“. Český národ ihned zahrnul jednotlivé ministry žádostmi za odstranění rozmanitých křivd, jež ho tísnily. Ministerstvo pak jalo se soukromou cestou vyjednávati s předními vůdci národa Českého o vyrovnání se s českou státoprávní oposicí a vůbec ochotně slyšelo veškeré stížnosti, jež mu byly se strany české přednášeny. Tím ovšem že ihned popudilo proti sobě ústaváky, kteří na říšské radě k návrhu Herbstově projevili ministerstvu tomu v adrese k císaři nedůvěru, k čemuž však císař odpověděl, že ministerstvo to jeho úplné důvěry požívá; dne 11. července obě sněmovny říšské rady odročeny, 12. srpna poslanecká sněmovna rozpuštěna a zároveň na den 14. září svolán sněm království Českého.

Zmíněné vyjednávání s ministerstvem Hohenwartovým za český národ vedli dr. Rieger a hrabě Clam-Martinic, bývajíce za příčinou tou zváni do Vídně, kde jednáno o tom, kterakým způsobem a jakými cestami bylo by možno žádoucí české vyrovnání provésti k obapolnému uspokojení a bez ujmy práv jiným zemím, pokud tyto jich ústavou nabyly. V poradách těchto sjednány především předlohy pro sněm království českého i pro říšskou radu, do níž měli Čechové přijíti, avšak pouze jenom k vůli vyrovnání a zákonitému změnění ústavy, ovšem že se příslušnou výhradou oproti každému možnému poškození státoprávního postavení království Českého.

Příznivé smýšlení vůči Čechům v nejvyšších kruzích jevilo se také v tom, že mladistvý korunní princ Rudolf podnikl cestu po Moravě a po Čechách, kde byl všude lidem co nejvřeleji vítán a všude svou znalostí jazyka českého v srdce se zamlouval, a potom dále pokládáno za projev přízně k národu Českému, že jako za starodávna až do roku 1844 povolán byl za zeměsprávce království českého vynikající člen starobylé české šlechty, tentokráte hrabě Bohuslav Chotek, syn ve knize této vícekráte zmíněného nejvyššího purkrabího pražského hraběte Karla Chotka.

Toužebně očekávaný sněm království Českého zahájen byl dne 14. září. maje předsedou vždy vlastenecky smýšlejícího a tehdy ještě mladistvého knížete Jiřího Lobkovice, kterýž byl tenkráte na místě zemřelého hraběte Alberta Nostice poprvé jmenován nejvyšším maršálkem království Českého.

Místodržitel hrabě Chotek zahájiv sněm, představil mu nového nejvyššího maršálka knížete Jiřího Lobkovice, od něhož přijal slib císaři pánu věrným a jeho poslušným býti, zákony zachovávati a své povinnosti plniti.

Po řeči nového maršálka přečetl místodržitel německy a dvorní rada rytíř Neubauer česky královské památné poselství sněmu království Českého, jež zní:

„Sněmu Našeho království Českého!

Když jsme patentem Naším, daným dne 30. července 1870, sněmy království a zemích Našich do míst ke shromáždění jich zákonem ustanovených svolávali, pohnuli Nás k tomu nejvíce příběhové veledůležití, jichž dějištěm Evropa se stala, a k jichž ukončení a dalekosáhlým účinkům všechen Náš zřetel byl obrácen.

Pod ochranou Boží podařilo se Nám, naproti těmto bouřlivým událostem zachovati říši Naší pokoj blahodárný, i můžemeť nyní opět s myslí úplně uspokojenou oddávati se pracím, jimiž by říše uvnitř se upevnila.

Jest žádost Naše, aby nejprve svazky Našeho království Českého s veškerou říší, jichž revisi jsme reskriptem Naším, daným dne 25. srpna 1870, slíbili, způsobem všestranně spravedlivým a uspokojujícím konečně se uspořádaly.

Majíce v paměti státoprávní postavení koruny České a jsouce Sobě povědomí slávy a moci, které tato koruna Nám a předkům Našim propůjčila, mimo to jsouce pamětlivi neoblomné věrnosti, s kterou obyvatelstvo země České každé doby trůn náš podporovalo, uznáváme rádi práva tohoto království a jsme hotovi, toto uznání přísahou Naší korunovací obnoviti.

A však My nemůžeme se s druhé strany vytáhnouti ze slavných závazků, v které jsme naproti Našim jiným královstvím a zemím vešli diplomem Naším, daným dne 20. října 1860, základními zákony státními, vydanými dne 26. února 1861 a dne 21. prosince 1867, a přísahou korunovací, vykonanou Našemu království uherskému.

S uspokojením tedy u vědomost béřeme ochotnost, v nejponíženějších adresách sněmu Našeho království Českého, jichž datum 14. září a 5. října 1870 vyslovenou, uvésti práva, k níž tato země se táhne, ve srovnalost s tím, čeho vyhledává mocnost říše, a správy jiných království a zemí.

Vyzýváme tedy sněm, aby s touto myslí práci započal, aby mírně a smířlivě vzal v poradu, kterak by státoprávní poměry Našeho království Českého, jak toho čas žádá, se uspořádaly, a aby učinil, bychom bez porušení práv jiných Našich království a zemí ukončiti mohli spor ústavní, kterýž, kdyby déle ještě trval, blaho Našich věrných národů v nemalé nebezpečenství by uvedl.

Jakož pak jsme Naší vládě dále uložili, aby sněmu předložila nový řád volení do sněmu, připomenutý již v reskriptě Našem daném dne 26. září 1870, a zákon pro ochranu obojí národnosti v zemi, vzkazujeme sněmu milostivě Naše císařské a královské pozdravení.

Dáno ve Vídni, dne 12. září 1871.

František Josef v. r.

Hohenwart v. r.

Němečtí poslanci podali sice (16. září) protest proti uznání historických práv království Českého, avšak sněm potom v téže schůzi zvolil komisi, která měla vypracovati návrhy, kterak by obnovení zemských práv a zákonodárná samostatnost království českého mohly býti uvedeny ve shodu se stávajícími zřízeními ostatních zemí říše. V komisi té zasedali za venkovské obce: Fr. Palacký, dr. Rieger, dr. Sladkovský, dr. Brauner, prof. Zeithammer, řid. V. Zelený, dr. L. Klaudy, dr. Škarda, dr. Čížek a dr. Trojan; za města dr. Ed. Grégr, J. S. Skrejšovský, dr. Grünwald, hrabě Jan Harrach, dr. Bělský, Jos. Müller, hrabě Jindřich Clam-Martinic, dr. Jan Palacký, baron Hildprandt a Karel kníže Schwarzenberg; z kurie velkostatkářů: hrabě Ferd. Deym, hrabě Vilém Wolkenstein, kníže Hugo Taxis, břevnovský opat Jan Rotter, hrabě Richard Clam-Martinic, hrabě Richard Belcredi, Jos. Stangler, hrabě Lev Thun, hrabě Fr. Harrach a ryt. Aug. Eisenstein.

„Uznání státního práva českého, obsažené ve královském poselství, radostným plesem naplnilo veškerý národ Český, který konečně spatřoval se u cíle svých tolikaletých snah o dosažení toho postavení, jaké mu náleží dle práv Božských i lidských, i nebylo nikoho, komu by po tak slavném osvědčení se koruny připadlo na mysl, že i to může býti klamným přeludem, podobným tak mnohým předešlým. Srdce všech věrných národovců jásala, že obnovena bude dávná sláva milované vlasti, a tato sama přijala na sebe veselejší tvářnost. Všude okázalým způsobem slaven šťastný obrat a královské poselství rozšířeno v tisících skvostných výtiscích, aby ve více neb méně drahém rámci zavěšeno zdobilo nádherné i skrovné příbytky plesajících vlastenců.“

Jak stařičkého Palackého musil luzný tento stav české politiky blažiti! Jeho celý život semo směřoval!

Komise, mající vypracovati výše zmíněné návrhy, přijala po nepatrných změnách elaborát, jenž byl především dílem dra. Riegra a hraběte Clama-Martinice, kteří jeho obsah ve svých poradách s ministry Hohenwartem a Schäfflem dříve ujednali a jenž byl na vyšších místech soukromě schválen. Suma návrhů těch nazvána byla „Fundamentální články“, jejichž stručný obsah jest následující:

Království České uznávalo za věci všem královstvím a zemím říše společné: záležitosti zahraniční, vojenství a záležitosti finanční, pro něž má býti výkonným orgánem společné ministerstvo říšské, zákonodárnými pak sbory delegace uherského sněmu a delegace sněmů ostatních zemi, do kteréžto poslední má sněm český vysýlati 15  elegátův a 8 náhradníkův. Potom království České uznávalo všecky smlouvy uzavřené s královstvím uherským.

Veškeré, Českého království týkající se záležitosti, které nejsou prohlášeny za společné záležitosti celého mocnářství, měly v zásadě náležeti co do zákonodárství sněmu českému a co do správy, české správě zemské.

Dále obsahovaly fundamentální články podrobné ustanovení o tom, jakým způsobem má se království České dohodovati s jinými zeměmi neuherskými v záležitostech, které sice nejsou vyhraženy jako společné veškeré říši, ale přece dotýkají se společných zájmů některých zemí.

Potom určena kvota, kterouž by království České přispívalo na potřeby říšské. Pak svolovalo království České k tomu, aby k vyřizování jistých záležitostí, méně vhodných ku projednávání v jednotlivých sborech zákonodárných, zřízen byl zvláštní nezávislý sbor, senát, kterýž se měl skládati ze členů dílem dědičných, dílem císařem, z osob sněmy navržených, jmenovaných. Zde měly býti království a země zastoupeny poměrně ke své důležitosti. Do kompetence senátu spadaly státní smlouvy, které by říši nebo jednotlivým částkám její ukládaly nějaká břemena nebo závazky; rozhodování vnitřních ústavních nebo státoprávních sporů a podávání dobrozdání v jistých vyznačených záležitostech. Ve věcech, jež by se týkaly státoprávního postavení království Českého neb koruny České, vyhraženo přivolení sněmu českého. Změny ve článcích těch, jež měly býti základním zákonem zemským království Českého, směly se díti změny pouze se svolením sněmu Českého.

Poněvadž je to tak znamenitý a vážný státoprávní dokument z dějin politiky české, proto uvádíme zde — také i jako korunu doby politiky Palackého — fundamentální články doslova.

„Článek I.

Království České uznává za záležitosti všem královstvím a zemím mocnářství společné věci, jež tuto následují:

a) Záležitosti zahraničné, počítajíc k nim diplomatické a komerciální zastupování naproti cizozemsku jakož i opatření, jichž by bylo potřebí v příčině smluv mezinárodních;

b) vojenství, pojímajíc v ně i loďstvo válečné, avšak vylučujíc z něho povolování rekrutů a zákonodárství o způsobu, jak náleží plniti povinnost vojenskou, pak nařízení o dislokaci a opatřování vojska a upravování poměrův občanských a práv i povinností k vojenské službě nenáležitých pro příslušníky vojska;

c) záležitosti finanční, pokud se týkají nákladů, ježto se mají zapravovati společně, zvláště pak ustanovení budgetu těchto věcí a zkoušení účtů, ježto se jich týkají.

Článek II.

Správu záležitostí společných obstarává ministerstvo společné, jemuž ale podle úmluv s královstvím uherským není dovoleno spravovati jiné záležitosti než tyto společné.

Nařizovati, co se týče řízení, vedení a vnitřního ustrojení veškeré armády, náleží výhradně císaři a králi.

Článek III.

Království České uznává, že zákonodárství o záležitostech společných vykonávati se má vyslanými delegacemi a sice má vedle úmluv s královstvím uherským vysýlána býti jedna delegace od říšského sněmu království uherského, druhá způsobem konstitučním od ostatních království a zemí.

Článek IV.

Sněm království Českého zvolí do této delegace ze sebe 15 delegátů a 8 náhradníků.

Volba delegátů a náhradníků obnoví se každoročně.

Až do té doby zůstanou delegáti a náhradníci ve své funkci.

Odstouplí členové delegace mohou do ní opět zvoleni býti.

Vystoupení ze sněmu má též vystoupení z delegace za následek.

Delegáti vykonávají své právo hlasovací osobně.

Uprázdní-li se místo některého delegáta nebo náhradníka, budiž předsevzata nová volba. Není-li sněm shromážděn, vstoupí na místě ubylého delegáta jeho náhradník.

Rozpuštěním sněmu pomíjí také působnost delegátů od něho vyslaných.

Sněm nově zasedající zvolí nové delegáty.

Delegáti a náhradníci nepřijímejtež od sněmu nijakých instrukcí.

Ve své vlastnosti jako delegáti požívají titéž neporušitelnosti a neodpovědnosti, která jim náleží vedle zřízení zemského jako členům sněmu.

Oprávnění v této příčině sněmu náležitá příslušejí stran delegátů delegací, pokud sněm není zároveň shromážděn.

Článek V.

Království České přijímá dále ona ustanovení za platná, která o zřízení a oboru působnosti delegac, jakož i o vyřizování předloh v nich ujednána byla s královstvím uherským.

Tálo ustanovení jsou:

1. Delegace svolává co rok císař, jakož i ustanovuje místo, kde zasedati mají.

2. Každá delegace zvolí ze sebe předsedu a místopředsedu, jakož i zapisovatele a ostatní funkcionáře.

3. Když delegace záležitosti své vyřídila, ukončí zasedání předseda s přivolením císařským, nebo k rozkazu císaře a krále.

4. Společní ministři mají právo, účastniti se v poradách delegace a zastávati své předlohy osobně nebo skrze zřízence své.

Kdykoli za to požádají, mají slyšeni býti.

Delegace má právo klásti otázky společnému ministerstvu nebo některému členu jeho a žádati na nich za odpověď a vysvětlení, dále jmenovati komise, kterýmž ministerium má dávati potřebné informace.

5. Posezení delegací jsou po pravidlu veřejná. V případnostech zvláštních může se od veřejnosti upustiti, když to žádá předseda nebo aspoň pět členů a když se shromáždění po vzdálení posluchačstva na tom usnese.

Usnesení může se však státi jenom v posezení veřejném.

6. Obor působnosti delegací obsahuje všechny věci, jež se týkají společných záležitostí.

Jiné předměty jsou vyloučeny z působnosti delegací.

7. Předlohy vládní docházejí skrze společné ministerium každé z obou delegací zvláště.

Také má každá delegace právo činiti návrhy o předmětech z oboru své působnosti.

8. Ke všelikým zákonům, náležejícím k působnosti delegací, potřebí jest, aby se obě delegace shodovaly aneb kdyby se neshodovaly, přivolujícího usnesení společné valné schůze obou delegací a v každém případě sankce císaře a krále.

9. Každá z obou delegac jedná, radí se a usnáší se ve chůzích oddělených vyjímajíc případ valné schůze (odstavec 12.).

10. Aby delegace mohla usnesení činiti, potřebí jest, aby mimo předsedu přítomno bylo aspoň 30 členů a k platnému usnesení požaduje se prostá většina hlasů těch, kdož jsou přítomni.

11. Pořádek jednání upraví se jednacím řádem, který delegace sama si ustanoví.

Obě delegace oznámí si vzájemně svá usnesení, jakož i třeba-li jich důvody, toto spoluobcování děje se písemně a sice od každé delegace v její řeči jednací a s obojí strany připojí se ověřený překlad v druhé řeči.

12. Každá delegace má právo navrhovati, aby ta která věc rozhodla se společným hlasováním, a když se spisy o tom třikrát bez výsledku vyměnily, nemůže druhá delegace návrhu toho zamítnouti.

Za příčinou společného hlasování umluví se předsedové s obou stran o místo a čas valné schůze obou delegací.

13. Ve valných schůzích předsedají předsedové obou delegací střídavě.

14. Aby valná schůze mohla usnesení činiti, potřebí jest, aby přítomny byly aspoň dvě třetiny členů každé delegace.

Usnášení děje se prostou většinou hlasů.

Pak-li na straně jedné delegace přítomno jest více členů, nežli na straně druhé, má se na straně delegace, jejíž členů více jest přítomno, tolik členů zdržeti hlasování, kolik jich odpadnouti musí, by zjednána byla rovnost v počtu hlasujících z každé strany.

Kdo se má zdržeti hlasování, určí se losem.

15. Valné schůze obou delegací jsou veřejny. Protokol sepisují zapisovatelé obou stran v obojí řeči a tentýž ověří se společně.

16. Delegace vykonávají právo poháněti společné ministerium k odpovídání.

Byl-li porušen nějaký ústavní zákon, vydaný o záležitostech společných, může každá delegace učiniti a druhé delegaci oznámiti návrh, aby společné ministerium nebo některý člen jeho dáni byli v obžalobu. Obžaloba vejde v moc práva, když byla usnesena každou delegací zvláště, nebo ve společné valné schůzi obou delegací.

17. Každá delegace navrhne z nezávislých a práva znalých občanů státních těch zemí, jež zastupuje, ale nikoliv ze sebe, 24 soudců, z nichž druhá delegace může 12 zavrhnouti.

Také obžalovaný nebo když je jich více, všichni vespolek mají právo z navržených zamítnouti dvanáct, avšak toliko na ten způsob, aby byl z navržených jednou a druhou delegací stejný počet zamítnut. Soudcové, kteří potom zbyli, činí soud v příčině procesu vzešlého.

18. Zvláštní zákon o odpovědnosti společného ministeria bude obsahovati bližší ustanovení o obžalobě, o řízení a nálezu.

Článek VI.

Království České přistupuje k úmluvě s královstvím uherským, vedle kteréž k zapravení nákladův na záležitosti, uznané v článku I. za společné všem královstvím a zemím celého mocnářství, přispívati mají země koruny uherské 30 %, ostatní království a země 70 %.

Od onoho nákladu má vedle úmluvy s královstvím uherským dodatečně učiněné předkem odečtena býti ona quota, která za příčinou postoupného provincialisování Vojenské Hranice jenom na vrub království uherského se počítá, nyní 4/10 % činí a až do 2 % poroste. Z čistého výtěžku celních důchodů prohlášených za společný příjem zapraví se nejprve restituce daní, zaplacených za věci přes společnou čáru celní vyvezené; zbytek obrátí se na zapravení nákladu na záležitosti společné a odráží se tudíž předkem od toho, čeho potřebí na společné záležitosti.

Vedle této úmluvy povinny jsou země koruny uherské s jedné a ostatní království a země s druhé strany, aby k zapravení svých příspěvků měsíčně odvedly onu quotu svých měsíčných příjmů, která k těmto jest v tomtéž poměru, jako suma oněch příspěvků k souhrnu budgetu výdajů v tom kterém roce a kdyby souhrn měsíčních quot nedosáhl sumy oněch příspěvků, budou tato království a země povinny, odvésti differenci, nehledíc k vlastním příjmům, a to v takových občasích, aby společné hospodářství finanční neuvázlo.

Ustanovení ta platí do posledního prosince roku 1877.

Článek VII.

Království České uznává dále úmluvu o přispívání zemí koruny uherské k nákladu na obecní dluh státní, kteráž k těmto článkům připojena jest v přepisu ověřeném.

Článek VIII.

Neméně uznává království České obchodní smlouvu uzavřenou s královstvím uherským, k těmto článkům taktéž v ověřeném přepisu připojenou, a sice pro dobu, na kterou byla uzavřena.

Článek IX.

Všechny záležitosti, ježto se týkají království Českého a které nebyly prohlášeny za společné všem královstvím a zemím celého mocnářství (čl. I.), náležejí v zásadě co do zákonodárství českého sněmu a pokud se týče správy, české vládě zemské.

(Tím vyslovena jest důležitá zásada ta, že, cokoliv za společné uznáno není, náleží k sněmu českému co do zákonodárství a správy zemské. Následující články právě se vztahují k těm záležitostem, které k samosprávě království Českého náleží, a také k těm, které království České společně vyřizovati chce s jinými zeměmi, vyhrazujíc sobě však co do zásady právo, že jen jemu náleží rozhodovati a jen jemu také přenésti toto právo na jiný sbor.)

Článek X.

Poněvadž ale mimo záležitosti prohlášené za společné celému mocnářství, jsou i takové, při nichž prospěch mocnářství i prospěch království a zemí samých k tomu radí a toho vyhledává, aby společně byly vyřizovány, kromě toho též v úmluvách s královstvím uherským, jež království České přijímá, některé předměty byly vytknuty co takové, které ne sice společně, ale vedle stejných čas od času ujednaných zásad spravovány býti mají, uznává sněm toho potřebu, aby stalo se opatření o vyřizování takových záležitostí.

Článek XI.

Za takové záležitosti prohlašují se:

1. Záležitosti komerciální, zejména zákonodárství celní, zákonodárství o právu obchodním, námořním a směnečném, o mírách a váhách, o patentech na vynálezy, v příčině ochrany známek a vzorů, v příčině ochrany duševního vlastnictví, pak o cedulových bankách, pokud se s těmito nakládá v celém mocnářství vedle stejných zásad.

2. Zákonodárství o nepřímých daních, jež jsou v úzkém spojení s průmyslovou výrobou, pak o monopolech, regáliích, o kolcích a poplatcích.

Zákonodárství o kolcích a poplatcích nesmí však zákonodárnímu právu sněmu ve věcech justičních ani vaditi ani je rušiti.

3. Upravení mincovnictví a měny peněžné.

4. Opatření v příčině takových závodů komunikačních (železnic, pošt, telegrafů, plavby), o nichž uzná zastupitelstvo pro tyto společné záležitosti povolané, že se dotýkají prospěchu celého mocnářství nebo několika zemí jeho nebo které spojují několik správních obvodů zemských vespolek; dále zákonodárství v příčině telegrafů, pošt, železnic a plavby, jakož i správa těchto věcí, obojí v té míře, pokud se týká společných závodů komunikačních svrchu naznačených a jich těžby, dále pokud zachovávání stejných v příčině těžby těchto prostředků komunikačních potřebným se ukazuje k tomu účelu, aby zaručeno bylo jich stejné užívání, vyhovující potřebám vojenským a komercialním, jakož i požadavkům policie o bezpečnosti.

5. Ustanovování soustavy branné, jakož i takových záležitostí, které se týkají způsobu i pořádku a trvání povinnosti vojenské, obzvláště pak opakující se povolování počtu mužstva, jež se má bráti k stálému vojsku a k náhradní reservě šetříc při rozvrhování míry dané počtem obyvatelstva, dále v příčině dodávání přípřeže, opatřování a ubytování vojska výměra toho, co vojsku v těchto případech náleží, i náhrady, kterou za to náleží dávati z eráru vojenského, konečně všechny zákony, kterých potřebí jest k zachování jednoty vojska a jeho hotovosti k boji, jakož jsou zákony o tom, jak držeti v evidenci dovolence a reservisty, o zaopatřování poddůstojníků, o popisování koňstva, pak trestní zákon vojenský a t. p.

Kdyby šlo o změnu míry v rozvrhování mužstva, jež se má na vojnu bráti, jest k tomu potřebí svolení sněmu.

Které záležitosti o zemské obraně vyhraditi se mají zákonodárství zemskému a správě zemské, zůstavuje se upravení dalšímu.

6. V oboru financí:

a) záležitosti státního dluhu, zejména správa a kontrola nynějšího dluhu ustáleného a neustáleného, oboje vedle platných úmluv s královstvím uherským. Dále přivolování k nové výpůjčce v případech takových, kde se u provádění úmluvy učiněné s královstvím uherským jedná o společnou výpůjčku k uhražení nákladu na záležitosti celému mocnářství společné, pak v případech, ve kterých s královstvím uherským nebyla usnesena společná výpůjčka, rozhodnutí o tom, má-li se potřeba uhraditi rozvržením podle quot anebo společnou operací úvěrní; konečně po případě přivolování, aby se směl udělati dluh neustálený k dočasnému uhražení mimořádného nákladu finančního; avšak suma toho nesmí převyšovati čtvrtý díl řádných vydajův v budgetu dotyčného roku;

b) společné nemovité jmění státní bez ujmy práva vlastnického a jiných právních nároků království a zemí;

c) předchozí rozpočet o výdajích na správu záležitostí uvedených ve článku tomto, pak uhražování jich a kladení účtů z nich.

Konečně přidává se k těmto záležitostem z důležitých příčin

7. zákonodárství o státním občanství, pak o zdržování a dočasném usazování se cizozemců.

Článek XII.

Za příčinou potřeby uznané ve článku X. ochotno jest království České umluvili se s ostatními královstvími a zeměmi nenáležitými k uherské koruně za tím účelem, aby zákonodárství království Českému podle článku IX. příslušné v oněch záležitostech, ježto jsou uvedeny ve článku předešlém, přeneseno bylo na sjezd delegátů, kteréž by sněmové volili, a to potud, pokud úmluvou nestane se opatření jiné.

Článek XIII.

Království České svoluje dále k tomu, aby pod výminkami naznačenými ve článku předešlém správa záležitostí vypočtených ve článku XI. přenesla se na ministerium, kteréž by se skládalo z ministrů odborních, pro tyto záležitosti zřízených, pak ze dvorských kancléřů, po případě z ministrů zemských, jim na roveň postavených, šetříc při tom přiměřeného poměru hlasů mezi nimi.

V takovém postavení jako člen ministerstva a pod odpovědností jemu co takovému uloženou, jest královský český kancléř dvorský povinen, prováděti zákony usnesené na sjezdě delegátů, pokud k tomu přičiniti má spolupůsobení úřadův jemu podřízených.

Nejvyšší správa záležitostí náležitých pod zákonodárství zemské přísluší naproti tomu v zemích koruny České král. českému kancléři dvorskému; jemu samému také mezi ministry náleží odpovědnost v oboru těchto záležitostí.

Článek XIV.

Království České přispívá quotou procentní k nákladu od sjezdů delegátů podle článku XI. 6 c. vyměřenému na záležitosti v témž článku vyčtené, pokud uhražen není; jemu náleží připočísti onen podíl neuhraženého nákladu na záležitosti celému mocnářství společné, kterýž vypadá na země mimouherské.

O quotě té shodnou se deputace sněmův zemských.

Stejným způsobem ujedná se quota, kterou má odváděti království České na potřebu obecného státního dluhu.

Od vyměřených quot odrazí se výnos kolků a poplatků, který v zemi se sejde. Tyto quoty odváděny buďtež ve dvanácti lhůtách měsíčných předbírkou ze příjmů zemských.

Zemskému zákonodárství zůstaveno jest ustanoviti, jakým způsobeni tyto quoty opatřiti se mají.

Článek XV.

Zvláštní deputaci náležeti bude, aby za prostřednictvím vlády vyjednávala s deputacemi ostatních království a zemí k tomu cíli

a) aby se vyšetřila quota připomenutá ve článku předešlém, a

b) by se ujednalo, má-li se výnos nepřímých daní, ježto jsou ve správě společné, předkem v celku z nákladu společného odraziti, a pak jen po jeho srážce zůstávající neuhražená potřeba po quotách rozvrhnouti, anebo má-li výnos těchže daní v jedné každé zemi došlý ke quotě té které země připočten býti.

Vyšetření quot staniž se v ten způsob, aby přišly k platnosti již ve finančním hospodářství roku 1873 a quoty vyšetřené podrží platnost až do té doby, kdy projde úmluva učiněná s královstvím uherským o přispívání na společné záležitosti t. j. do posledního prosince r. 1877.

Na finanční rok 1872 dají finanční úřadové zemské vládě k volnému nakládání ony sumy, které podle předchozího rozpočtu na ten rok pro rata temporis připadají na záležitosti přecházející ve správu zemskou.

Pokud se deputace o quoty neshodnou, ustanoví, vyslyšev prvé senát, císař a král ony podíly, kterými přispívati mají jednotlivé země k nákladu společnému, avšak vždy jenom na rok nejprve příští a až do dosažení oné shody má se výnos nepřímých daní, jež jsou ve společné správě, odčítati od celé sumy nákladu.

Článek XVI.

Aby se v každém způsobu vyhovělo vespolným poměrům mezi jednotlivými královstvími a zeměmi, jest království České dále ochotno, umluviti se s ostatními královstvími a zeměmi o záležitostech, jež se týkají práva domovského, průvodních listů, policie nad cizinci, sčítání lidu, vzájemnosti u vykonávání soudních nálezů, a v uznávání akademických hodností i vysvědčení veřejných ústavů vyučovacích, konečně v příčině zákonodárství o způsobu, jakým by se vyřizovaly záležitosti společné.

K tomu cíli sestuptež se deputace sněmů, které ujednají, jakým způsobem sluší s těmi záležitostmi nakládati a je vyřizovati.

Článek XVII.

Hledíc k těmže příčinám, jest království České ochotno přivoliti k tomu, aby k vyřizování jistých záležitostí, méně příhodných k tomu, aby se o nich jednalo v jednotlivých sborech zastupitelských, zřízen byl zvláštní nezávislý sbor, senát.

V senátu tom, který by se skládal částečně z dědičných, částečně a sice s polovice z takových členů, jež by Jeho Veličenstvo jmenoval doživotně z trojích osob od sněmu Jemu navržených, musily by jednotlivá království a země zastoupeny býti poměrně k své důležitosti a sloužilo by ovšem ke zvýšení vážnosti tohoto sboru, kdyby v něm také místa zaujímali princové císařského rodu, pak arcibiskupové a biskupové s knížecím důstojenstvím.

Za předměty náležité do područí tohoto sboru uznávají se:

1. Zkoušeti a schvalovali smlouvy státní, kteréž říši nebo jednotlivým částem její ukládají břemena, nebo způsobují změnu jejího území anebo jednotlivým občanům státním ukládají závazky.

2. Vyřizovati takové záležitosti, které týkají se povinností a poměrů jednotlivých zemí mezi sebou, jakož i rozhodovati spory z toho povstalé, kdykoli takového rozhodnutí dovolává se jedna ze zemí, kterých se týká.

3. Rozhodovati případ od případu spory o příslušnosti mezi sjezdem delegátů a mezi sněmy podle zákonů základních o záležitostech, jež přeneseny byly na sjezd delegátů.

4. Raditi a usnášeti se o návrzích na změny zákonů základních v příčině záležitostí, sjezdu delegátů přikázaných buď z iniciativy vlastní buď z ponuknutí sněmů nebo vlády.

5. V případech naznačených ve článku XV. dávati dobré zdání o podílech, jimiž mají přispívati země k uhražení potřeb finančních.

6. Nálezy činiti o žalobách na ministry vedených pro porušení zákonů v záležitostech, jež přikázány jsou sjezdu delegátů; konečně

7. dávati případ od případu dobré zdání o záležitostech ve článku XI. vypočtených, kdykoliv Jeho Veličenstvo za takové zdání požádá.

Ve všech záležitostech, jež se týkají státoprávního postavení království Českého neb koruny České, vyhražuje se Českému sněmu přivolení.

(Toto vyhražení, obsažené v posledním odstavci, vyhovuje tomu, aby se předešlo obavám, které by snad z ostatního obsahu tohoto článku mohly vzniknouti. Vzhledem k tomu, že by zkrácena býti mohla práva království Českého, posledním odstavcem úplná záruka je dána.)

Článek XVIII.

Na těchto fundamentálních článcích, jež činí základní zákon zemský království Českého, mohou se změny státi jenom s přivolením sněmu království Českého a království České zastoupeno bude deputací, jeho sněmem bezprostředně zvolenou, kdykoli by v tom směru anebo u provádění těchto fundamentálních článků mělo nastati jednání skrze deputace s jinými královstvími a zeměmi.“

Zajisté, že jsme se tímto přetištěním fundamentálních článků přívětivým čtenářům této knížky zavděčili.

Ze strany české činěny v nich byly říši velice značné ústupky uznáním vyrovnání uherského, jež se stalo bez účasti Čechů, a pak upravením poměrů Českého království vůči říši i jednotlivým její částem, při čemž ani přivtělené země koruny České Morava a Slezsko nebylo pojato pod jednu střechu a upravení příslušných poměrů s těmito zeměmi ponecháno zatím budoucnu. Tak daleko se česká politika tehdy odvážila, aby jenom nepřátele své nepobouřila!

Na sněmu předneseny byly fundamentální články dne 10. října a byly zde jednohlasně přijaty. Toto sněmovní usnesení se zvláštní příslušnou adresou odevzdala císaři k schválení deputace sněmovní, již vedl nejvyšší maršálek kníže Jiří Lobkovic. Nejenom sněm, ale celý český národ, ač byla na denním pořádku hojná řada důležitých záležitostí, s nejblaženějšími nadějemi očekával onu chvíli, která měla přinésti císařské rozhodnutí o článcích fundamentálních. Uveřejnění jejich jako návrhů vyrovnávacích vznítilo hotový poplach v židovských novinách vídeňských a nanejvýš znepokojilo ty státníky a diplomaty rakouské, kteří vrcholu svého rozumu dávali spočívati v nadržování živlu německému. Ústaváci na všech stranách sháněli pomocníky, s jejichž přispěním by české vyrovnání zmařili. Giskra putoval do Pešti hledat pomoci u Maďarů, na všech sněmích ve královstvích a zemích před Litavou — mimo tyrolský — prohlašovali se Němci proti českému vyrovnání, t. j. proti článkům fundamentálním. Říšský kancléř Beust i president uherského ministerstva hrabě Andrassy pracovali na rozhodujících místech o zmar českého vyrovnání, při čemž také stejně působil mocný vliv sousedního Pruska. Tolik nepřátel a odpůrců národa Českého svými námitkami dovedlo ovšem že snadno, že napotom ve veliké korunní radě, v níž zastoupena byla všecka tři ministerstva, za předsednictví samotného císaře, prohlášeny byly fundamentální články za nebezpečné říši. A Čechové měli býti mimo to vyzváni, aby se jich prostě zřekli a právo koruny České podrobili platnému rozhodnutí říšské rady. Tento návrh předložen byl dru. Riegrovi a hraběti Clam-Martinicovi, kteří povoláni do Vídně. Politikové tito ovšem přijetí jeho odepřeli a když byl napotom hraběti Hohenwartovi jako předsedovi ministerstva nový reskript, nesoucí datum 30. října 1871 a v podstatě reskript ze dne 12. září 1871 rušící a Český sněm k bezvýminečnému obeslání říšské rady vyzývající, předložen k podpisu, tu Hohenwart ho nepodepsal, ale se všemi kollegy ministry, mimo Holzgethana, zadal za propuštěnou, jíž se jim dostalo.

Tak ke zděšení celého Českého národa přišlo již hotové české vyrovnání na zmar.

Jaký dojem události doby oné na český lid učinily, to stručně líčí současník časů oněch, jehož díla „Českým klubem“ vydaného častěji jsme ve spisku tomto jako svědectví očitého pamětníka použili proto, poněvadž současník nejlépe dovedl dobu svou vylíčiti a ráz jejího smýšlení tlumočiti. Zmíněný spisovatel, J. Malý totiž, o tomto případu píše následovně: „Jaký dojem učinil zmar vyrovnání na národ Český, snadno sobě pomysliti. Každého srdce českého zmocnil se cit nevýslovné hořkosti, toto nové zklamání bylo trpčí nad všecka předešlá. Nezbývalo nic, než tichá resignace, a té se také národ na ten čas oddal; ale tato resignace nebyla ještě zoufáním. Kdo pozorně sledoval běh událostí, musil pozorovati, že vláda vždy jenom tenkráte ukazovala Čechům tvář přívětivou, kdykoliv bylo zle a ona pomoci jejich potřebovala.“

Po Hohenwartovi v čelo vlády nastoupil kníže Adolf Auersperk a když se hrabě Chotek poděkoval z úřadu místodržitele v Čechách, tu stal se jeho nástupcem opět jenerál Koller a národu Českému vrátily se ony hořké doby v srdcích českých nikdy více nezapomenutelných poměrů, jimž bylo na krátko ministerstvo Hohenwartovo přítrž učinilo.

J. Malý o tom vypravuje: „Stihání tisku, konfiskace, obmezování samosprávy i všelikých svobod ústavních, pronásledování učitelů, exekuce a sekvestrace pro nezapravené daně, všemožné týrání vlasteneckých spolků, vylévání si sprosté pomsty na jednotlivých vynikajících národovcích, všemožné urážení národnosti české bylo na denním pořádku.“ — — „Proti násilí vládnímu byl národ Český úplně bezbranný; spravedlnosti mu nebylo možná se dovolati, any všeliké apelace k vyšším instancím byly marné, kdykoli pak uleviti chtěl tísni své veřejným protestem, hned byla tu po ruce konfiskace a tiskový soud. Až dosavád byla vláda s českými porotami při tiskových soudech nepochodila, neboť ani jedna z nich neuznala obžalovaného redaktora vinným, pročež připadla vláda na ten prostředek, delegovati pro české redaktory poroty německých měst Chebu, České Lípy. Litoměřic, Mostu a j. Marné bylo ohražování se obžalovaných, marné rázné proti tomu osvědčení advokátského sboru pražského, marný sám odpor Němců. Ani však německé poroty nebyly příliš ochotny k odsuzování českých žurnalistů, kteří z větší části prohlašováni jsou za nevinné.“

Náladu pak z těchto z historie české více nevymazatelných událostí a poměrů v Čechách vzniklou líčí J. Malý v díle „Naše znovuzrození“ v části VI. na str. 116 a 117 následovně: „…ale mýlil by se, kdo by se domníval, že národ se dal tím odstrašiti od dalšího setrvání na svém právu anebo jen ochabl v odporu proti nepřátelské jemu vládě. Opět skvěle se osvědčila tuhost povahy jeho, že okamžitý nezdar jeho snah vždy jenom více jej v nich utvrzoval a pružný jeho duch po každém zklamání v krátce nanovo se sbíral k dalšímu úsilí. Všeliké příkoří, jaké mu bylo snášeti, jen k tím větší vytrvalosti jej podněcovalo, která ovšem nemohla býti prosta trpkého pocitu. Tato nálada jevila se patrně v „osudech“ památného královského reskriptu od 12. září, jímž císař výslovně uznával státní právo koruny České a korunováním svým je stvrditi sliboval. S reskriptem tím tropeny jsou všelijaké demonstrace, a tištěn jest v rozličných vydáních velikého i malého formátu, hned zlatým, hned černým písmem, na tuhém i měkkém papíru, rozvěšován přes noc na veřejných místech anebo rozhazován po ulicích, načež policie a četnictvo mělo nemalou práci s jeho strhováním a sbíráním, jakož i pátráním po pachatelích, což mělo za následek mnohá vyšetřování a potahování vinných i nevinných osob k soudu. V četných veřejných místnostech (i v úřadovnách obecních), kde reskript co vzácná záruka lepší budoucnosti národa a z úcty k císařskému slovu zavěšen byl ve skvostných rámcích, sundaván a zabavován jest od policejních orgánů, což bezděky vybízelo k podivným úvahám.“

Zajisté že Palacký měl ve všech těchto událostech nemalé účastenství, třebas že nápadně osobností svou při nich více nevynikal. Pokročilost věku zdržovala ho tělesně více v ústraní, ač duch jeho byl stále pružný a čilý, a lze říci, že byl takořka osou, kolem níž se tehdejší postup politických událostí otáčel, a proto také jsme se při nich déle zdrželi a zajisté že jenom k libosti svých čtenářů. Dostáváť se jim tak připomenutí událostí, z nichž i dnešní ještě poměry v zemích českých důsledky se čerpají.