Velký Čech/XXVII.

Velký Čech Václav Řezníček
XXVI.	XXVII.	XXVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXVII.
Podtitulek:	(Deklarace.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 290–299. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

„Jestliže dříve zakoušel národ český v míře vrchovaté záští vládnoucích nepřátel svých, po císařově odjezdu z Prahy vychrlovalo naň ministerstvo cislajtánské jizlivou zlost svou se vztekem přímo zběsilým, nemilosrdně a bezohledně stíhajíc vše, co bylo české nebo jakýmkoliv způsobem souviselo s nenáviděným jménem Čech. Tehdejší potírání oposice české nedá se již ani stopovati do podrobna v jednotlivostech svých, možná je naznačiti jenom úhrnně. Nejhůře pronásledován tisk, redaktoři žurnálů českých jsou šmahem odsuzováni do vězení, noviny samy ke značným pokutám z kauce, ano na měsíce zastavovány, tak že některý orgán oposiční několikrát do roka přinucen byl změniti jméno své; odvolal-li se odsouzený redaktor k vyšší stolici, byl mu trest obyčejně ještě zostřen.“

„Prosincovými zákony dopřána občanům značná svoboda spolčování a shromažďování se, té jala se oposice česká vydatně užívati pořádáním valných schůzí lidu čili tak zvaných táborů. Ale jakož v poslední době bylo se obyčejem, ano pravidlem stalo, že zákony říšské měly platnost pro všecky jiné národy rakouské, jenom ne pro Čechy, tak i v této záležitosti dálo se, že odbývání táborů zakazováno jest pod rozličnými lichými záminkami, povolené pak tábory z příčin malicherných rozpouštěny, ano násilně rozháněny, a účastníci jich k zodpovídání potahováni. Tím ještě více popouzena vzdornost lidu, a čím více táborů jest od úřadů překaženo, tím více jich znova opovídáno, někdy ovšem s patrným účelem pouhého dráždění úřadů.“

„Nejenom však politické tábory, i slavnosti zcela nevinné, ano i společné výlety pouze zábavné jsou zapovídány. Při tom slíděno po tajných spolcích, každý národní projev hned vykládán byl za demonstraci protivládní, osoby zcela bezúhonné a pokojné z ničemných příčin obsýlkami k výslechům obtěžovány, tak že ani sebe lojalnější občan nebyl bezpečen před svévolným týráním roztahující se bureaukracie. Tak na příklad sám Palacký povolán byl k městskému delegovanému okresnímu soudu v Praze pro adresu, kterou mu pražští sladovníci k jeho sedmdesátým narozeninám byli podali.“

V této rozkvašené a kypící době svolán byl ke dnu 22. srpna sněm království Českého, na nějž se však tenkráte poslanci českého národa nedostavili. Pět z nich — povoláním státní úřadníci, složilo mandáty a ostatní v počtu 81 s Palackým v čele podali předsednictvu sněmu památné osvědčení, historicky známou deklaraci, sepsanou drem Riegrem, v níž lapidárním výkladem naznačen jest předem program Českého národa vůči tehdy nastalým a dále trvajícím poměrům v Rakousku a jest v ní doloženo, že po právu nelze, aby koruna Česká přestala býti samostatnou státoprávní individualitou, jsouc proti vůli národu Českého přivtělena k novému a neoprávněnému nějakému státu Cislajtanii. Deklarace tato jest jedním z nejdůležitějších aktů Českého národa, pokud jej vedl Palacký, a povždy zůstane každému Čechu nanejvýš politicky poučnou statí patřící do našeho politického slabikáře, a proto uvádíme ji zde v plném znění.

„Veleslavné presidium sněmovní!

My podepsaní poslanci, byvše pozváni na sněm do Prahy ke dni 22. srpna 1868 svolaný, a nemohouce ve svědomí svém pocítiti ani povinnosti ani práva, abychom súčastnili se ve sněmu takových práv a úkolův, jaký tu sejíti se má, pokládáme za slušné oznámiti veleslavnému presidiu, proč nám naň přijíti nelze.

Representujíce my všecky okresy národnosti české v zemi naší, jak městské tak i venkovské, tudíž téměř dvě třetiny všeho obyvatelstva království Českého, a jsouce bez mála všickni zvoleni jednohlasně, důvěřujeme sobě, že dle zásad representativních můžeme právem vésti slovo ve jménu celého národa českého.

Ve protestu svém dne 13. dubna 1867 podaném, k jehož obsahu nyní zase odvoláváme se, odůvodnili jsme již obšírně a důkladně osvědčení své slavně před Jeho Veličenstvem naším nejmilostivějším císařem a králem, před všemi národy říše, před veškerým obyvatelstvem tohoto království a před shromážděnými tehdáž poslanci, že tento sněm pokládáme za nepravé a neoprávněné zastoupení naší země.

V onom protestu vyložili jsme starodávný státoprávní poměr zemi koruny České, dokázali jsme, že práva země české, ač od Ferdinanda II. v ohledu ústavním jednostranně a bez důvodného práva zúžena byla, přece do politické samostatnosti a státního práva státu veškerého zůstala nezměněna; dovedli jsme, že toto státní právo až do našich dob zachované nemůže po právu jinak změniti se platně, leč obapolným svolením panovníka i národu. Na základě tom ohradili jsme se proti vyslání poslanců do říšské rady, kteréž nemohli jsme přiznati právo měniti v čemkoli státní právo koruny České, stvrzené smlouvami s nejjasnějším domem panovnickým, mnohými státními akty a přísahami takřka všech králů českých; ohradili jsme se konečně proti všemu, co by říšská rada z království českého neoprávněným způsobem obeslaná učiniti mohla na ujmu státnímu i ústavnímu právu království tohoto i koruny České, proti právům národu českého anebo na zkrácení samosprávy zemské, prohlašujíce zároveň všecka usnesení taková již v předu za neplatná a pro obyvatelstvo zemí českých za nezávazná.

Na vzdor protestu tomu přikročila k volbám část poslanců representující menšinu země, t. j. ona umělá většina, kteráž toliko nespravedlivým volicím řádem a k tomu nespravedlivými volbami povstala a propůjčila se takto k tomu, aby podrobila království České usnesením nové říšské rady, kteráž nezastupovala žádnou říši, ani žádnou státoprávní osobu: říšské rady, jakéž po tu dobu nebylo ani ústavně ani skutečně, ani co do složení ani co do kompetence a úkolu.

Avšak representanté většiny všeho obyvatelstva království Českého, rovněž jakož representanté národnosti slovanské v zemích koruny České vůbec, zastupující vespolek 5 milionů duší, nevolili plnomocníkův do této nové rady cislajtánské a nepodrobili se tudíž jejím usnesením.

Poznávaliť ovšem již tehdá jasně nebezpečí, kteréž od ní posud hrozí rovněž tak státnímu a ústavnímu právu vlasti jich, jakož i národnosti českoslovanské.

Když všeliké, zprvu absolutistické, později zdánlivě konstituční snahy předešlých řídících státníků rakouských, přetvořiti ty různorodé státy rakouské v jeden stát centralisovaný, v němž pod záminkou „nésti kulturu německou na východ“ všichni národové rakouští měli podrobeni býti hegemonii živlu a ducha německého, a tak ponenáhla a zcela zgermanisovati se, statným odporem těchto, zvláště pak odporem zemí uherských zmařeny jsou na dobro, a když tyto nezbytným tlakem poměrů vypuštěny byvše z kruhů německé centralisace navrátily se k historické autonomii své, tu zasadili se politikové němečtí o to, aby aspoň ostatní země německoslovanské udrželi mocně v onom kruhu, aby panování plemene německého, když již v celé říši proraziti se nedalo, aspoň v zemích neuherských zachovali a novými institucemi státními navždy upevnili, a aby pomocí umělých, živlu slovanskému patrně křivdících řádů volebních majorisovati mohli Slovany aspoň v říšské radě cislajtánské, když to na sněmích některých zemí ani pomocí těchto řádů možná nebylo. Těžiště všeho zákonodárství mělo dílem ihned novými zákony, dílem povlovným postupem přirozené přitažlivosti přeneseno býti do rady cislajtánské, moci volebního řádu a podle jednacího jazyka krom toho německé, vedle níž měli sněmové zemští zakrněti a jazykové slovanští fakticky vyloučeni býti ze všeho vyššího života politického a obětováni býti povlovnému odumření.

Za náhradu neb lépe za lákadlo, aby Slované mimouherští ochotně přijali osud takový, měl sloužiti kodex základních práv osobní svobody, kterýž vychvalován před celou Evropou co květ svobodomyslnosti, ale jakmile také Slované jeho užívali chtěli, náhle působnosti pozbyl.

K hlavnímu jeho článku (§ 19.), týkajícímu se pojištění rovného práva všech národností, očekává se až po dnes klausule vykonávací, bez níž nemá ceny a platnosti praktické. Marně čekáme též na slíbené poroty a soudy veřejné. A jaké je to naše právo spolčovací a shromažďovací nahrazené ordonancemi úřadů! Jaká to naše svoboda tisku, ježto se v praxi vykládá konfiskacemi, neslýchanými pokutami a dlouhými žaláři spisovatelů! O tom již ví a soudí svět. Nechť rozhodne tento, může-li se to za zlé pokládali národu našemu, když po zkušenostech takových vida celou moc vlády v rukou mužův, kteříž posud osvědčili se úhlavními odpůrci národnosti české, jižto ani potřebných gymnasií ani university dopřáli nechtěli, počíná pokládati všecky tyto dary svobodomyslnosti za pouhé nástrahy k potlačení národnosti své? A věru, ve způsobu, jak nyní u nás vládne a úřaduje se, nevidí národ náš výhod svobody a konstituce, ale jedině neobmezenou moc jedné strany národní nad druhou.

Svoliti k ustálení institucí lakových bylo by národu našemu tolik, co odhodlati se k samovraždě.

Avšak neméně než národnost bylo tehdá, jakož jest až posud, ohroženo též státní a ústavní právo zemí koruny České zamýšlenými novými institucemi. Vyrovnáním s Uhry, v tu dobu již podstatně provedeným, byly z kořen svých vyvráceny nejen patenty únorové, alébrž i nejvyšší diplom od 20. října 1860, podávající mimouherským zemím aspoň nějaké pojištění autonomie a práva historického.

Na místě jich mělo se utvořiti něco nového. Jelikož tu udělilo se právo ústavověrné a zákonodárné nad zemí českou sněmu posud nebývalému, šlo tu patrně o to, aby národ český přijal oktroirku. Vstoupením do rady cislajtánské byli by poslancové většiny země tuto oktroirku pro zemi a národ svůj skutkem přijali a tak tyto fakticky zbavili práva rozhodovati již o sobě samých.

Jednalo se dále o to — po vykonaném již rozdělení někdejší říše, spojených státův rakouských ve dví — utvořiti vedle historického státu uherského z ostatních zemí nový stát a vtěliti do něho bezděky dosavadní stát koruny České, kteréhož skutku uznání státního práva uherského nikterak nevymáhalo.

Kdežto prvé nejvyšším manifestem od 20. září 1865 slíbeno bylo sněmu českému, že se jemu předloží úmluva s královstvím uherským, k podání hlasu „stejně vážného“, a ačkoliv tento slib zástupce vlády v plném sněmu slavně opakoval, neuznáno nyní zastupitelstvo království Českého ani za hodno, aby slyšáno bylo, ať již nedíme o státoprávním upravení celé říše, alébrž ani o změnách, kterýmž následkem nové organisace celého mocnářství podrobeno býti mělo vlastní státní právo a ústava této země. Ano slavné historické království České, kteréž posud nepřestalo býti samostatnou osobností státoprávní, mělo pozbýti osobnosti své, mělo státi se provincií neoprávněného státu cislajtánského, mělo s tímto vstoupiti v jednotu realní, kdežto posud — nehledě totiž na všecky opět započaté a opět zvrácené ústavní proměny od r. 1848 až podnes — s jinými zeměmi rakouskými nemělo jiného státoprávního spojení než ve společnosti dědičné dynastie. Tak mělo všecko státní právo naše fakticky býti zrušeno a politická osobnost království Českého a koruny České navždy vyhlazena býti ze světa politického.

Nově utvořenému státu měly dány býti za základ neurovnané zříceniny zbořených patentů únorových a diplomu říjnového, k nimž měl přičiniti opravy a změny některé nově oktrojovaný sněm cislajtánský s nově oktrojovanou mocí ústavodárnou, jenž měl slouti radou říše, ač říše byla již rozdělena ve dví.

V takové říšské radě, v nížto pro nedostatečné zastoupení národu českého živlové jemu nepřízniví vládnou většinou nepřirozenou, mohli by ovšem volební řádové, slovanskému živlu velice křivdící, dojíti ustálení navždy.

Autonomii vlasti naší hrozilo by tu ještě větší obmezení, než jí krom toho již bylo ukládáno patenty únorovými, ba nebylo a není tu nijaké garantie, že by konečně provincie česká nebyla ještě rozdělena na pouhé departementy nějaké. Již samým skutkem zřízení rady cislajtánské nastávala změna podstatná volebnímu právu sněmu Českého, jeho poměru k jiným zemím, jeho kompetenci. Jím konečně naprosto v platnosti své ohrožen poslední útvar historického práva našeho, majestátní list od 8. dubna 1848, jenž byl pojistil království Českému plnou svou zákonnost na základě širokého zastoupení všeho národu a zvláštní sněmu odpovědnou vládu zemskou. Na tolikeré nebezpečenství nemohli vydati representanté veliké většiny obyvatelstva zemí českých národnost českou a ústavní i státní právo země své.

Avšak jakkoli důvodně se ohradili proti platnosti voleb do rady cislajtánské, nedbáno jich protestu a dokladů práv; nedbáno ani slibu císařského, podaného zemi nejvyšším manifestem od 20. září 1865. — Ona rada cislajtánská, do níž vstoupili ze zemí českých jen representanti menšiny, podnikla skutečně nepříslušné jí úkony ústavodárné, ano skrze nebývalou, od ní zvolenou delegaci, smluvila se o břemena, jež napotom nésti mělo království České.

„Rozhodnuto o nás bez nás!“

A tak slavné království České se zeměmi koruny České, ježto jsou v celé říši cislajtánské nejvzdělanější, nejvýrobnější a nejvíce daně platící; království, jež vyniká nad jiné slávou, tisíciletou autonomií a historickým právem svým, přísahami korunovačními tolika králů vždy znova stvrzeným a zasvěceným, tak celá koruna Česká vedle uherské politickou váhou a v každém jiném ohledu nejdůležitější, zbaveny byly nepopíratelného, ano jim od mocnáře samého již zjevně přiznaného hlasu samostatného netoliko o organisaci celé říše, alébrž i vlastním právě ústavním a státním, o vlastním budoucím osudu, o němž rozhodovati dáno do rukou sboru, v němž nebyl politický národ český zastoupen co samostatná osoba státoprávní, a kdežto osobovala sobě vésti slovo jménem celé země representace pouhé menšiny. Ba konečně rozhodovala nad ní nahodilá většina dvou delegací mimočeských. Nyní však, když všecky tyto věci vykonány jsou bez řádného a správného volení království Českého, — ba proti obražení veliké většiny obyvatelstva jeho vyslovenému slavně skrze poslance její řádně zvolené, svolán jest opět sněm Český, který dle všeho nemůže míti jiný úkol, než aby vzal na vědomost a tak fakticky uznal co skutek dokonaný, co učiněno bez jeho svolení; aby přijal za právo země, co provedeno jest od representantů jiných zemí i bezohledným nešetřením celého národu Českého; aby přijal to, co nemůže vésti než k hmotné záhubě království Českého, k úplnému zrušení jeho státoprávní samostatnosti, historicko-politické osobnosti a k potlačení jeho odvěké zvláštní, ve financích úplné autonomie, ba konečně následkem toho k podmanění národnosti českoslovanské pod vládu živlů cizích jí záhubou hrozících.

Vzavše svědomitě na uváženou právo, zdar vlasti naší, jakož povinnost svou k národu svému, dosah mandátu nám svěřeného a všecky dosavadní akty státní jak od koruny samé tak i od sněmu našeho posud vyšlé, přesvědčili jsme se, že nemáme ani nesmíme účastnými býti sněmu zemského při nynějším jeho složení a úkolu, ano pokládáme za svou povinnost k národu svému a k legitimnímu panovníku našemu vysloviti zjevně přesvědčení své v zásadách a vyjádřeních, jež následují:

1. Mezi jeho c. k. apošt. Veličenstvím, dědičným králem naším spolu co representantem nejjasnější rodiny panující, a politickým národem Českým je poměr právní pro obě strany stejně závazný, založený smlouvou mezi národem tím a Ferdinandem I. za sebe a za své potomky; kterýž poměr sankcí pragmatickou oboustranným a podmínečným svolením sněmu přešel na nejjasnější rod lotrinský a byl až do naší doby vždy obnovován korunovační přísahou králův našich a holdovací přísahou zákonných representantů země.

Jeho Veličenstvo přijav korunu Českou postoupením dobrovolným od nejjasnějšího předchůdce krále Ferdinanda V. přísahou národu zavázaného, nepřijal jí zajisté jinak než se všemi právy a povinnostmi, jež tento držel na základě přísahy korunovační a nejvyššího listu majestátného od 8. dubna 1848.

2. Země domu rakouského až do roku 1848 nebyly žádným státem jednotným, alébrž zvláštními k dynastii v nestejných poměrech stojícími státy, spojenými v jednu říši na základě pragmatické sankce toliko společnou ovšem dynastií. Sám nejvyšší patent od 1. srpna 1804, kterýmž král náš František I. přijal pro neodvislé státy své titul císaře rakouského, uznal slavně, že i potom „všecka království a ostatní státové naši zachováni býti mají beze všeho skrácení při svých dosavadních titulech a právích“, co platí zvláště o království uherském a Českém, tu zejména uvedených, v nichž se korunování krále beze vší změny zachovati má. — Zejména pak koruna Česká se zeměmi svými nebyla nikdy v realní unii s nějakým státem rakouským, neřku-li cislajtánským; bylať sice s ostatními zeměmi domu habsburského právem dědičné, všem společné dynastie a na čas trvání této v jedno mocnářství spojena, — avšak vždy bez ujmy samostatnosti a zvláštní osobnosti své historické a státoprávní; jakož také ani za absolutní doby nikdy a od nikoho popíráno nebylo, že by království České po vymření panujícího rodu nemělo práva voliti sobě krále svobodně a neobmezeně bez ohledu na jiné země domu rakouského a utvořiti tudíž opět stát samostatný; z čehož plyne nevývratně, že spojení zemí koruny České s ostatními zeměmi bylo a jest pouze dynastické, to jest pouze společnou známkou dědičnosti v téže dynastii podmíněné.

3. Všeliké změny v právním poměru mezi královstvím Českým a nejvyšším panovníkem a rodinou panující, tudíž všeliké změny v ostatním právě českém a ústavě české, jakož i v definitivní ustanovení volebního řádu nemohou podle historické ústavy zemské a po nejvyšším majestátním listu od 8. dubna 1848 ba i podle diplomu od 20. října 1860 státi se právně a platně jinak než novou úmluvou mezi králem Českým a politickým národem Českým správně a spravedlivě zastoupeným.

4. Nižádný representativní ani administrativní sbor mimočeský, tedy ani říšská rada cislajtánská, ani delegace jakákoliv nemůže přijíti na toto království určitou část dluhův celé říše, aniž jemu právně daně ukládati aneb je jinak právně zavazovati, vyjma jedině samostatnou delegaci zemí koruny České, k tomu vzhledem na společné záležitosti celého mocnářství od sněmův zemí českých řádně zmocněnou.

5. Od té chvíle, co jediný a přední účel jak diplomu říjnového tak i patentu únorového, totiž přetvoření monarchie složité a absolutní ve stát jednotný a ústavní, od samého mocnáře opuštěn a tak tito základní zákonové říše podniknutým zřízením dvou států a kolika ústav ze samých základů svých vyvraceni jsou, pozbyly práva a povinnosti z nich plynoucí podmětu i předmětu svého, jelikož co jen pro jisté osoby, poměry a účely platno býti mělo, nemůže podržeti plné platnosti též pro jinou osobu, jiný spolek, jiné poměry, jiná práva a úkoly jiné.

6. Nepřísluší nám popírati politickému národu uherskému odvěké právo jeho, smluviti se s nejjasnějším panovníkem o vlastním jeho právě státním a ústavním, jakož i smluviti se s jinými zeměmi říše; avšak nemůžeme dopustiti, aby úmluvami takovými se rozhodovalo zároveň o právích koruny České, a aby tak aspoň fakticky zbaveno bylo království České stejného a rovněž tak starého historického práva sebeurčení v záležitostech svých státních i ústavních.

7. Přenesení práva zákonodárného i ústavodárného s rady celoříšské na sněm zastupující — a to jen prostředně — skupení méně zemí než měla zastupovati sama někdejší užší rada zrušeného patentu únorového, dále zřízení delegace, z rady cislajtánské k vyjednávání s delegací říšského sněmu uherského, pak skrácení sněmu zemského v tom, že nesmí napotom již voliti posly do sněmu celé říše a má voliti toliko do jakés representace cislajtánské, nebývalého to a nahodilého skupení „ostatních zemí“ bez historického základu, pak další z toho plynoucí obmezení autonomie země a její podrobení pod votum nahodilé snad většiny delegací od dvou mimočeských sněmů vyslaných: vše to považujeme za nové oktroirky vlasti naší škodné a nemohoucí nabýti v Čechách právní platnosti bez řádného svolení oprávněného a spravedlivého zastoupení tohoto království.

8. Poslanci sněmu českého neměli a nemají práva ani mandátu, voliti nebo vstoupili do nynější, co do práva i rozsahu, slovem v celé podstatě své změněné rady říšské, jakéž ani nebylo, když byli zvoleni; oni neměli práva, voliti tam delegace, kontumacírovati velikou většinu obyvatelstva své vlasti, s nížto jsou ve zjevném odporu, a tudíž musí se vše, co tam vyjednali, považovati jen za pouhé faktum a nemůže býti správně závazno pro království České.

9. Všecky tyto zápletky ústavní mohou se urovnati spravedlivě; právní poměr království Českého k jiným zemím říše a k nejvyšší dynastii, vůbec celé státní právo koruny České může se upraviti trvale a pro blaho země i prospěch dynastie bezpečně, jedině úmluvou mezi nejjasnějším králem naším a politicko-historickým národem Českým zastoupeným na základě správném a spravedlivém.

10. Za zastoupení spravedlivé pokládáme zastoupení založené na volebním řádě takovém, při němž by stejným všude užitím týchž pravidel rovné právo obou národností naši vlasti také prakticky provedeno bylo, a přejeme si shodnouti se s německými krajany svými o instituce takové, kteréž by zabránily všelikému skracování jedné nebo druhé národnosti zemské mocí pouhé většiny.

Toto přesvědčení naše je spolu politickým přesvědčením celého pět milionův čítajícího národa Českoslovanského ve všech zemích koruny České.

Na doklad toho dovoláváme se hlasu jeho všelikými cestami vysloveného a již nyní nikomu nepochybného.

Toto pokládali jsme za potřebí oznámiti veleslavnému presidiu, a žádáme, aby ráčilo tyto důvody našeho jednání ve známost uvésti Jeho cís. král. ap. Veličenstvu, našemu nejmilostivějšímu králi, Jenž nejvyšším patentem ze dne 11. července t. r. nás ráčil svolati do sněmu, jakož i ostatním poslancům následkem toho shromážděným.

V Praze, dne 22. srpna 1868.

Poslanci, kteří deklaraci podepsali, zbaveni byli sněmem svých mandátů, což se stalo také i některým poslancům moravským, kteří na totožném státoprávním stanovisku stáli. Následkem toho pak hospodařili si na sněmech zemí koruny české Němci po své zvůli úplně sami. Ministerstvu byla však tato rozhodná oposice Čechů velice nepříjemnou, poněvadž následkem toho rostla nevole českého lidu měrou povážlivou, jsouc dále svévolně drážděna odpíráním spravedlnosti Českému národu, beztrestným tupením a hanobením jeho nejvnitřnějších citů a vyzývavým vystupováním různých jeho nepřátel, tak že když český lid v Praze dal pocitům následkem toho v něm vzniklým výraz bouřlivějším způsobem, uvalen byl dne 11. října 1868 na Prahu výminečný stav.

Doba ta čeká na svého podrobného historika, jenž z ní bude moci podati velice mnoho vážných pokynů a napomenutí pro časy příští.

Palacký za let těchto pilně a platně, ovšem hlavně svou radou, účastnil se života politického, při tom však horlivě obíral se vědami historickými a právě také z r. 1868 pochází jeho učená hádka s profesorem Höflerem o Husa a husitství, vydaná pod titulem „Die Geschichte des Hussitenthums und Professor Constantin Höfler“.

Roku 1868 připadlo také padesátileté jubileum založení českého Musea, čehož příslušně a vhodně v české veřejnosti vzpomenuto, a Palacký při příležitosti té vydal autobiografii prvního musejního presidenta hraběte Kašpara Šternberka.

Časy ty dnes jeví se nám býti velikolepým kaleidoskopem, z něhož hned černé a temné, hned zase jasnější a nadějí plné hrany událostí a snah dnů tehdejších zrakům našim vyzařují.