Veliké dni/Část druhá/XXIII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XXII.	XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Bylo druhého července.

Po celou noc si odpovídala děla. Jak nevlídně se rozkřikovala, jak pustě řvala jako nějaká těžká stepní zvířata!

Cosi se semlelo na úseku prvního batalionu za noci.

Co tam dělají u Čečka? ptali se tiše, kteří byli u Husáka, jižněji.

V časných hodinách letěla zvěst o tom zákopy. Neboť kdo zde spal této noci klidně a vytrvale?

„Bratr poručík Miller vyklidil rakušáckou polní stráž, „Ryžaja zástava“ se jmenovala. Přes dvacet Austrijáků přivedli v noci hoši. Pětatřicátníků, Plzeňáků! Také Češi mezi nimi jsou — ti koukali! Že prý nevěděli… Aby nevěděli! Jako my víme každý, který pluk stojí nám naproti!“

„A kdy to začne?“

„Co?“

„No, útok!“

„A ďas aby to věděl! Snad dnes, snad zítra.

Včera to prý bylo pěkné u Koňuch. Přece se ti Rusáci vzpamatovali!“

„Sebrali tam prý hojně osmaosmdesátníků!“

„A jednaosmdesátníků!“

„Veselé to bude, budeme se mazat!“

„Nesmíme se s nikým mazat! Řezat!“

„Nu, nu, jen žádnou krvežíznivost!“

„A co tedy chceš dělat? Lehtat je pavím peřím?“

Blízko kulometného hnízda se umýval Plšek. Stálo kolem něho několik bratří a smálo se mu, jako vždy.

„Člověče, ty se tady myješ jako do rakve!“

„Je tak k… krásný den!“ vyhrkl knihař prudce a zasmál se. „Snad n… nechcete, abych šel do b… boje jako p… p… prase?“

„Beztak nás ani do pořádné rvačky nepošlou! Prý budeme jen demonstrovati. Finlandci prý půjdou… Nu, jsem na ně zvědav!“ odpovídal Strnad.

Přišel k nim Skála. Byl pobledlý a jeho oči planuly horečkou.

„Jak je dnes krásné jitro! Všude tolik rosy! Bratři, dnes to bude! Uvidíte!“

„Hurrá!“ zvolalo několik hlasů.

„Lépe dnes než zítra,“ prohodil kdosi.

„Potáhneme na Lvov!“

„Na P… Prahu!“ řekl Plšek, utíraje se kapesníkem.

„Nedělejte hluk!“ poručil Skála.

„Vždyť není nic slyšet Děla bijí! Rámus jako rámus!“

„Zatracené zákopy! Není, kam se skrýti. Zasypají nás tu, uvidíte!“

„Hlouposti! Střílejí špatně!“

„Nu, moc špatně nestřílejí. Vzpomeň si na Rybáře!“

„Slavně umřem!“

„Stále ho vidím,“ řekl tiše Skála, „kterak k nám promluvil v Jezerné. Nikdy jsem ho takto neslyšel mluvit! Plachý, tichý a uzavřený člověk! A náhle tolik žáru! Tolik pathosu! A byl první z nás, kdož slavně umřel!“

„Nebude poslední,“ řekl Strnad.

Za traversou se objevil Liebermann. Kapička. Ukazoval všem svoje nůžky.

„Přinesl sebou! Z Rakouska! Budeme střihat! A půjdeme si pro ně! Andress půjde se mnou.“

„Ty toho vytrhneš!“

„Vytrhnu! Vytrhnu „dráthindrnisy“ a půjdu si pro ně. Zabiju každýho. Každýho!“

„Jsou tam i Češi!“

„Mir ist olles eins,“ zahučel člověk z Mostu a zapálil si kornoutek machorky.

„Granátníci Vašátkovi nás musí vytrhnouti. Jsou to kluci jako blesk. Vyznají se. Mají tam jednoho takovýho vostrýho, Musílka! Kluk jako vichřice. Ten si je cvičil.“

„Nu, musíme všichni! Sakra!“

„Sakra!“

„A nesmíme zapomenout na Rybáře! Na Víta! Musíme je pomstít! Konečně přišel náš čas!“ pravil Skála rozníceně.

Dělostřelba se zesilovala.

Nesmírné východní slunce rychle stoupalo po obloze.

Nad krajem se rozzářil prudký letní den. Lehký poryv větru kolébal zdivočelé a rozválené lány zlatého žita, jež tu rostly do nebe zbůhdarma, aby byly na konec pokoseny ne kosou a srpem, ale šílenou střelbou.

Co chvíli před jejich očima udeřil v zemi granát, vyvolávající černošedé a plamenné geysiry země a ohně.

„Jsou to pěkné trychtýře!“ poznamenal malý vojáček, který se díval vytrvale střílnou.

„Nedostřelují!“

„Přestřelují!“

„A co naše artillerie?“

„Nu, uslyšíš ji. Včera jim to pěkně kreslila u Koňuch.“

„Snad nás nenechají v bryndě?“

„Artilleristi? Ba ne! Jsou to molodci!“

„Molodců je teď mezi Rusy pomálu!“

„Ale budou zase! Včera se drželi výborně.“

„Nesmíme je takto stále odsuzovati!“

„A potom nesmíme být sami ustavičně podezřívaví a nedůvěřiví. To bychom nic nesvedli!“

„Pravda!“

„Hlavní je, abychom rychle proběhli údolí. Tam nás nedostihnou jejich „meruny“. Budou je nejvýš krýti šrapnelem. Ale proběhneme-li jím, jsme potom na šup před jejich dráty. A to už půjde doopravdy a pěkně vesele.“

„A řezat!“

„Střihat dráty! Střihat!“ poznamenal do rozhovoru Liebermann.

„A to třeba ani střihat nebudeme. Zkrátka, naskákáme do jejich zákopů. Tam už…“

„Tam už uvidíme, jak říkají zemljáci…“

„A kolik je teď vlastně hodin?“

„Pět!“

„Můj bože, jak to pomalu utíká!“

Vtom blízko nich, nahoru na násyp zákopu udeřil granát. Spousty hlíny, kamení a prachu se vznesly nad jejich hlavy a pršely na ně.

„Sakra!“

Přitiskli se ke stěnám chodby a zmlkli. Podivný, syčivý zvuk dlouho ještě tkvěl ve vzduchu. Nad nimi se tetelila prašná mlha.

Za okamžik proběhli zákopem dobrovolníci, zvaní „spojky“, kteří roznášeli rozkazy.

„Suďte připraveni! A každý na svém místě!“

„Co je? Co je?“

„No, co je! Připraveni k postupu!“

„Áh!“

Toto „áh“ se neslo od vojáka k vojáku. Připraveni ovšem byli všichni již od půlnoci. Na nic jiného nemysleli, než na tento útok.

A nyní… snad! Konečně!

Byla to jiskra, jež proletěla zákopy. Náhle se všecky drsné tváře roznítily a oči vzplanuly.

U většiny to byla jakási šibeniční a provokativní veselost, veselost fatalistická a vzdorná. Sršel nezachytitelný, úlomkovitý a výtečný vtip a narážky.

Ale byli také přísní, trochu zamlklí bratří, soustředěného výrazu a těžké vážnosti. To byli „Táborité“. Bylo v nich cosi selsky tvrdého a zamlklého, uzavřeného a úporného. Vždy bylo možno rozeznati tento dvojí český typ. Co „Pražané“ vždy s „legrací“ chodili na rozvědky, do útoků, zapalujíce si „retka“ a častujíce druh druha narážkami na holky, to „Táborité“ zase houževnatě a poctivě vystávali na „vartách“ a zůstávali nejdéle v zákopech za ústupů, odrážejíce do poslední chvíle nepřítele. Zato „Pražané“ bývali přístupni panice, nedůvěře a propagandě všeho druhu, kdy „Táboři“ nevrle a mrzutě odpuzovali od sebe svody mluvků a „žvanění“ demagogů. Z obou zdrojů žilo bohatě toto vojsko. I z elánu a jarosti prvních jako z houževnatosti a úpornosti druhých. Zpravidla „Pražané“ bývali věru Pražané a synkové z měst, továren, škol a řemesel, kdežto „Táboři“ byli středočeští, jiho- a východočeští sedláci a horalé, moravští Hanáci a Valaši, Slezané i Slováci. Ale nemohl býti první bez druhého.

Nyní všichni se připravovali. Prohlíželi vintovky, ruční granáty, pistole, obvazy.

Kulometčíci věrně ošetřovali svoje mašinky.

A dělostřelecký boj mezi tím se proměnil v orkán.

Uragan! jak říkali Rusové.

Pojednou se objevil mezi nimi Březa.

Byl ještě na poradě důstojníků. Přišel silně pobledlý. Naklonil se k Pernému a šeptl mu rychle do ucha:

„Husák a Syrový jsou raněni dělostřeleckým ohněm. Nic o tom bratřím. Musíme býti silni!“

Hoch vytřeštil očí. Ale ucítiv ve svém lokti silnou ruku Březovu, vzpamatoval se a řekl:

„Slavně umřeme!“

„Nesmysl!“ vyhrkl Březa. „Zvítězíme!“

Mezi nimi a protějšími zákopy nepřítelovými za neustávajícího hukotu a divokého řevu vyrůstala temná, hrozná stěna dýmu.

„Bijí před naše zákopy. Dělají ohnivou clonu. Bojí se útoku!“ poznamenal hlasitě praporčík k hloučku svých vojáků.

„Nic jim nepomůže!“ řekl kdosi za ním. Ohlédl se. Byl to Andress.

„A budou na hadry — vernichtet…“ dodal voják, celý zčernalý v obličeji, s očima podlitýma krví.

Země duněla a chvěla se. Vzduch byl přesycen nesmírnou a hrůznou polyfonií. Zvuky roztříštěných zákopových staveb, sypající se písek z pytlů, zvonivý rachot praskajících šrapnelů, těžké detonace granátů, hvízdot kulí a vytrvalý řev děl — vše splývalo. Byl nějaký divý apokalyptický sen či chvíle zemětřesení, kdy vše se řítí a sesouvá za pekelného rachotu.

Čas rychle prchal.

Bylo devět hodin, když Březa, dívaje se s pozorovacího bodu na sever k městu Zborovu, viděl, kterak ze stanoviště české polní stráže, ze zástavy „Marusja“ vyletěli ku předu řetězovým pohybem granátníci. A již zmizeli v dýmu, jímž se prodírali, jímž letěli ku předu.

V té chvíli střelba z děl, pušek a kulometů dostoupila vrcholu. Celý kraj byl jí ohlušen. Potápěl se a ztrácel se v kouři a v dýmu.

Granát za granátem dopadal nyní na zákopy dobrovolníků.

Celé lunety se provalovaly, stěny se sesouvaly, vše se drtilo pod hroznými údery „těžkých“.

„Vašátko je vpředu!“

Kdosi vykřikl v zápětí na to:

„První batalion útočí!“

V té chvíli celým zákopem zaznělo mohutné a strhující:

„Ku předu!“

Březa seskočil mezi své hochy. I on vykřikl z plna hrdla: „Ku předu!“

Vše se hnalo k ústí výchozího příkopu.

A již vyskakují jednotlivci ze zákopů, šplhají se po polosesutých stěnách na pláň před svoje dráty. Všichni známí se ztrácejí pojednou v tomto řetězu. Není již Franty, Pepka a Vaška.

„Bratři! Ku předu!“

Nyní celá dlouhá, zprohýbaná vlna, složená z chumáčů, uzlů, skupin, jež se dobře znají a dovedou spolupracovati, se žene ku předu.

Vědí všichni, že na severu, těsně pod Zborovem, útočí Čeček a jeho první batalion, jehož pravé křídlo se opírá o útočící 15. finský pluk. Jsou tam i roty třetího pluku jako zálohy. Náš druhý batalion tvoří střed a dvě roty třetího batalionu jsou v záloze. A na jihu stojí druhý pluk a zbytek pluku třetího. Jsme tedy brigáda! Co na tom, že proti nám stojí divise! Má-li naše brigáda 3000 lidí, což to není dosti na jejích 12ti tisícovou divisi?

Ale vlna již nemyslí ani na tyto věci. Před ní je údolí.

Sem se sypou hustým deštěm granáty nepřátelského dělostřelectva.

Je to jako dýmající, ohnivé peklo, do něhož je nutno se odhodlaně vrhnouti.

Vlna letí ku předu. Všude v první řadě je vidět mohutnou postavu velitelovu.

Chvílemi se zastavuje a pořádá svoji rotu. I jeho ostrý hlas pronikne nesmírným řevem bitvy:

„Ku předu!“

Letí nyní všichni vzhůru, kde je vítají už drátěné přehrady nepřátelských opevnění. Jsou zde tu a tam dělostřelbou prostřílené cesty k zákopům. Kdosi běží první k drátům, lehne a úporně prostřihuje. Poznávají ho náhle všichni. Je to starý, zsinalý Liebermann.

Ale mnozí nedbají ani cest v překážkách, šplhají přes dráty nebo je rozrážejí pažbami ručnic, vrhajíce před sebe do zákopů ruční bomby.

Padají. Ale kdož ví, kdo padl?

Náhle se zapotácí tvůj bratr, kamarád — nevíš, jak se jmenuje, všecka jména jsou zapomenuta. A kdosi tu leží, jenž padl dříve. Povědomá tvář. Ale nyní nevzpomeneš. Patrně nějaký bratr.

Vlna se valí ku předu.

Hle, rakouský kulometčík!

„Zničte bombami kulomety!“

Zapraskaly a zahřměly rány ručních granátů. Vlna se přivalila až k zákopům rakouským. Vytřeštěné oči obránců ji uvítaly.

Ale nyní se vlna rozvázala. Po dvou, po třech, po hloučcích seskočili dobrovolníci do hlubokých chodeb.

„Na pravo! Vyčištěte zákopy!“

Vyčištěte zákopy! Vyčištěte zákopy!

Malý fähnrich zdvihl revolver na českého důstojníka. Ale silná rána pažbou pušky roztříštila mu hlavu. Vzkřikl jen:

„Ježíš Maria!…“

„Byl to Čech!“ poznamenal kdosi.

„Byl… A málem by nám zabil praporčíka!“

Vlna se valila nyní vzhůru chodbou. Všude bylo již plno mrtvých. Ti, kdož zde ještě zbývali, zdvihali v hrůze ruce. Celá hejna zablácených, zkrvavených a zděšených modrošedých mužů, vzdavších se útočníkům, se hnala do zadu. Ranění Čechoslováci si je odváděli do údolí, jemuž bylo dáno jméno „Údolí nadšení“. Střelba neustávala.

Ruští dělostřelci přenesli nyní oheň na druhou nepřátelskou linii. A „naši“ se již potkávali s hochy druhých rot. Spojovacími chodbami, ale také prostranstvím mezi liniemi se nyní valily první další vlny k útoku na druhou linii.

A také již zde vyšlehla signálová raketa česká, oznamující dělostřelcům, že je nutno přenésti oheň na linii třetí.

Mocné hurrá! zarachotilo zase vzduchem.

Pod ním se propadla všecka opevnění. Hluboké chodby byly nyní zalidněny vojáky s běločervenými stužkami na čapkách, vojáky rušnými a pracovitými jako mravenci. Rychle doplňoval každý svoji výzbroj.

Byly tu nesmírné zásoby ručních granátů.

A každý třetí se stal kulometčíkem. Náhle všichni dobře poznávali tyto staré nepřátelské zbraně. Obraceli je horečně za jejich majiteli.

„Je to revoluce! Je to revoluce!“ kdosi šeptal. „Bojujeme proti rakouským hejtmanům!“

Byl to Perný.

„Hle, tam jdou proti nám! To je protiútok!“ „S boku do nich! Všecky kulomety do nich!“ Tak zazněl povel.

„Jsou to říšští Němci!“

„Tím lépe. Tedy bez rozpaků!“ Kulomety se rozštěkaly jak psi. Protiútok byl zlomen.

Viděli, kterak útočníci, ztrácejíce spousty lidí, ponenáhlu se po celé délce zakolísali, zastavili — a pojednou obrátivše se, zahazujíce zbraně, prchali divoce zpět.

Třetí linie byla vzata.

Zde byli již vojáci jednotlivých rot pomíseni. Zde nastal i malý oddych, ač děla Němcův a Rakušanů nepřestávala hřmíti.

„Ale nyní, hoj, pronásledujme!“

„Kéž by zde byly dva pluky kozáků!“

„První batalion vzal prý řadu děl!“

„I naše roty vzaly!“

„To jsou již naše děla, jejich děla — čert vezmi! naše děla, jež za nimi střílejí na sever na Zarudzie i na jih na Hodov!“

„Na Cecůvku! Hoši, na Cecůvku! Tam byl jejich štáb!“

„Bosňáci se vzdali!“

„A nám jeden Rakušák, důstojník Čech ukázal cestu, jinak bychom se sem snad ani nedostali.“

„Na Cecůvku! Na Travotloky!“

„Ku předu!“

„A kde je náš praporčík?“

„Kde je náš rotný?“

„Ku předu!“

Nebyl to však povel Březův.

Jeho rota splynula se sousední rotou a stržena postupovala k vesničce Cecůvce.

V té době Skála, jenž zůstal ležet na poli mezi druhou a třetí linií zákopů blíže spojovací chodby, otevřel očí. V hlavě mu hučelo a cítil podivnou bolest v celém těle. Byl zavalen prachem a hlínou. Pociťoval ji všude, v očích, v uších, v ústech. Ležel tu nehnutě se ztrnulými, zdřevěnělými údy. Zdálo se mu, že je mrtev. A přece pociťoval, že žije. Slyšel — — slyšel hukot děl a střelbu pušek i šum lidských hlasů — vše se vzdalovalo… Viděl — viděl modré nebe nad sebou a slunce, jež stálo již v zenithu. A cítil slabost a bolest.

Znenáhla se mu vracelo i vědomí. Usilovně vzpomínal. Ku podivu, nejvzdálenější vzpomínky se dostavily, ale ne a ne se rozpomenout, co se dělo před chvílí…

Viděl zřetelně rájeckou myslivnu i patriarchu otce, Marinu i srnku Isabellu, údolí pod Čihákem, „Lusthaus“! Slyšel Divokou Orlici, jak hučí v dálce, šel po bílé silnici ke Kunvaldu. Potom ho vlak unášel ze Žamberka do Prahy, šel po Václavském náměstí dolů kolem pomníku knížete Václava, Ferdinandkou na nábřeží. Zde potkal mnoho známých. Všichni se dívali na Hradčany. Dóm planul v slunci… I potkal dívku s hlubokýma, zamyšlenýma očima… Nepoznal jí. Ani jí nepozdravil, ač se na něj upřeně dívala… Ale přece ji poznal. Ohlédl se za ní, když již přešla — a tu ji poznal. Byla to Vlasta. A nyní opět odjížděl z Prahy domů. Viděl v Hradci na nádraží mnoho vojáků. Zpívali písničku:

Dal jsem já jí šáteček
zakrvácený všecek!

Potom přišly rodné lesy, Litice, Potštýn… A zase bílou silnicí stoupal od Žamberka do hor, k Jedlině. Starý Jirák vyšel z vrátek své chalupy dole v Klášterci. Mnoho mu vypravoval. Na konec pak řekl mu starostlivě:

A kdeže je váš myslivec? Pan adjunkt?

Jaký adjunkt?

Nu, myslivec! Březa! Jan Březa! Tu se Skála rozpomíná, rozpomíná… Jan Březa! Myslivec! Myslíte: praporčík Jan Březa?

Tak, tak! Březa!

Skála nyní pocítil cosi jako ohromnou vlnu ohně v celém těle. Jako když všecka krev vzplane jako zapálený líh!

V mozku se mu najednou rychle rozjasňovalo. Ano, běželi spolu ku předu!

Náhle — to přišlo!

Rána! Granát! Udeřilo to jím o zemi. Ach, ano, byl omráčen.

Neví, co se dělo dál. Skácel se, upadl do hlíny, jež ho zpola zavalila a ohlušila… Březa byl v té chvíli vedle něho — —

Sotva tato myšlenka projela jeho mozkem, mladý hoch náhle, nabrav nadlidskou sílu, rychle vyskočil. Chvěl se po celém těle. Jako blesk proběhla mu hlavou nejasná vzpomínka.

Rozhlédl se nyní po kraji. Kdesi před ním na západě zuřil boj. Vůkol něho se povalovaly mrtvoly padlých. Ale celé pole, celý kraj byl oblit sluncem. V dálce v údolí za „Marusjou“ zářily bílé domky městečka Zborova. Díval se na vše nějak neúčastně a závistivě. Potom pomalými, obezřelými kroky, jako kdyby šel po ledě, se plížil k spojovací chodbě. Cosi ho vedlo, šel jako v transu. Náhle, několik krokův od místa, kde ležel, sklesl na zkrvácenou mrtvolu. Hlava padlého byla rozdrcena, celé tělo potrháno. Byl zabit granátem. V ruce držel pistoli. Na prsou svítil uprostřed veliké krvavé skvrny prostý „soldatský“ stříbrný kříž sv. Jiří.

Skála téměř zdivočel nad touto mrtvolou. Horečnýma rukama hledal v kapsách padlého, nepříčetně ho líbal na krvavé trosky obličeje.

Posléze, umdlený a vysílený, posadil se po bok svého přítele a velitele a uhlazuje zkrvácený cár jeho košile, zazpíval dětským hlasem:

Přinesu jí šáteček,
zakrvácený všecek.