Veliké dni/Část druhá/XXII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XXI.	XXII.	XXIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Vyšlo stkvoucí, oslnivé slunce.

A podivno: v tomto smrtonosném kraji nad znepřátelenými lidmi vysoko se vznesl skřivan a zazpíval.

Podporučík Rybář vyšel ven a zhluboka vydechl.

„Je mi jako Tannhäuserovi, když procitne ze spánku hory Venušiny a naslouchá pastýřově písni — nu, je to snad nevhodné, ale tak nějak mi je,“ řekl Horáčkovi, jehož potkal zde prvního. „Víš, je to chromující pocit pro mne: jsem velitelem roty, jež s celým plukem půjde do útoku. Stále slyším to nesmírné urá, jež zazní. Viděl jsem jednou podivuhodný ruský útok. Bylo to na Sanu. Zemljáci se valí ku předu: znáš to jejích ohlušující urá! Ale pojednou — bác! Všichni zalehli před nepřátelskými dráty. A dost! Ani krok více. Rakušané do nich střílejí! Bijí po nich minami a artilerií. Ale zemljáci nic. Lehli a leží! Tu vidím jejich komandýra. Znal jsem ho. Byl to Polák, svatojiřský rytíř všech stupňů. Ve strašném ohni se najednou zdvihá jeho štíhlá, vysoká postava. Kolem hlavy ve větru vlají cípy jeho kavkazského bašlíku. A v ohlušujícím hukotu děl slyšíme všichni pojednou jeho ostrý, diskantový hlas: Ruská svoloč! Ale co vidíme! Letí po celé délce střeleckého řetězu, kopne každého druhého střelce do zadku, zdvihne ho do výšky a mrští jím ku předu. Když to učinil asi šesti chlapům, tu celý řetěz a snad celý pluk pojednou vstává a letí přes dráty ku předu: urá! urá! urá! Viděli, že by mu nikdo neunikl. Smrt ho míjela jako schválně. A vzal všecky nepřátelské linie. Ovšem, později jsem zvěděl, že zhynul… Takový by byl jistě praporčík Vít, kdyby tu byl s námi…“

A Rybář se zasmušil, náhle se prudce obrátil a odešel.

Horáček se rozběhl dále zákopem.

„Lidi, lidi, neválejte se mi tu!“ zlobil se na všecky. „Podívejte se, jaké svinstvo nám tu nadělali Finové! Do práce! Pamatujte si: jak si ustelete, tak si lehnete. Čistit, opravovat, zlepšovat, zavádět telefon, vyspravovat díry, opevňovat! Přinesou dnes kulomety, ruční granáty, bomby, střelivo, miny… Budeme se míti dobře.

A myjte se, holte se, kluci! Tak už vím, kdo stojí proti nám. Hádejte! Maďaři, Plzeňáci pětatřicátníci, Němci i Češi, nu, Austrijáci zkrátka, Bosňáci, úderníci říšskoněmečtí a také jejich artilerie. Mají tam i dálnobojky. U nás na levo stojí druhý pluk a část třetího, na pravo nějací lepší Finové, než ti, co tu byli. Budeme míti tedy co činit i s Čechy. Sapristi! Je to skoro mrzuté…“

„Nebudou stříleti, až zvědí…“ řekl Perný.

„I budou stříleti — i když zvědí! Uvidíš, jak se budou bíti za císaře pána,“ horlil Skřivan.

„Plzeň černá císaři vždy věrná, mohl by říci Vojta Baroch,“ podotkl Skála.

„Nepředcházejte skutečnosti…“ řekl kdosi další, patrně sám Plzeňák. „Uvidíme. Dnes je to mužstvo v rakouské armádě tak promícháno! Nevím, kolik mezi nimi bude opravdických Plzeňáků.“

„A m… mně už je t… to jedno,“ dodal Plšek. „K… každý, k… kdo má t… ty zat… zatracené šaty…“

„Je náš nepřítel,“ pomohl mu Březa, jenž se octl náhle mezi nimi. „A zejména každý, kdo se chová nepřátelsky.“

„Hlavní je, že se budeme bít!“ řekl opravdově Skála.

„A to dovopravdy,“ poznamenal někdo nesměle vzadu. Byl to Hofírek.

„Považte, starej Jeřábek svěřil koně a vůz nějakému obstarožnímu ruskému Čeckovi a je tu také mezi námi. Že prej to tomu Habsburkovi nedaruje…“ vypravoval jiný.

„Hoši, dejte si střílny do pořádku. Nepřítel tu zná každý kámen. Nikdo nevylézej zbytečně a nevystrkuj hlavy. Najděte si také každý nějaký cíl a znepokojujte trochu druhou stranu. Nedáme jim přece spát! Ať vidí, že je konec bratříčkování. Ať vědí, že naproti nim nestojí lidská plevel. Dají si sice trochu lépe pozor, ale za to budou nervosnější. Jsou jistě stejně přesvědčeni, že k útoku nedojde. Nu, zmýlí se šeredně. Nuže, bratři, hleďte po dlouhých týdnech lenivosti státi se zase vojáky! Jednotlivá družstva a roj pěkně buďte pohromadě, uvidíte, jak se v boji osvědčí vaše pospolitost. A mějte se rádi, kluci! Žádné spory! Pomyslete si, že chvíle, jež prožíváte, jsou okamžiky nezapomenutelné na celý život.“

Všichni, kdož tu stáli v hloučku za traversou, lpěli na Březových ústech.

Pocítili v tomto okamžiku, jak ho mají rádi.

Ale on se na ně pojednou zase zle obořil:

„A takto v chumáči mi tu nestojte! Přiletí něco a rozmázne vás to všecky! Počkejte až večer na besedu!“

Rychle se rozešli.

Však také za nějaký okamžik dopadl na blízku těžký granát.

Podivný mráz projel Březovi všemi údy. Letěl rychle na místo dopadu.

Srazil se s kýmsi, kdo se na něj ztřeštěně podíval a vyhrkl:

„Zabit!“

„Kdo?“ zařval praporčík. „Velitel roty!“

Březa již ničeho dále neposlouchal.

Doběhl prudce k dělostřeleckému pozorovacímu bodu. Zde se svezlo po křivých schůdkách dolů do prachu příkopa roztříštěné tělo podporučíkovo. Jeho ústa se ještě chvěla, co údy již ztrnuly a křečovitě se vypřímily. Březa slyšel jasně jeho šepot a slova, jež byla slovy posledními:

„Praporčík Vít…“

Březa ho rychle políbil na ústa.

Přiběhlo několik dobrovolců.

„Nehromaďte se mi zde! Je to ničemné místo! Pryč odtud! Dva mi pomozte donésti ho do zemljanky… Dodýchal! Je mrtev! Nuže, rychle!“

Všichni byli bledí jako stěny.

Rozcházeli se pomalu. Dva bratři ho vzali do náručí a odvlekli toto krvavé břímě do blízké skrýše. Pomalu sem přicházeli důstojníci ostatních rot s ním se rozloučiti.

Odpoledne, kdy bylo na frontě klidněji, odnesli ho sanitáři na nosítkách do týlu.

„Již se do roty nevrátí,“ řekl tiše Skála, provodiv ho až do zálohy.

„Začíná to pěkně,“ řekl si Vojta Baroch velmi pomalu a docela bez chuti, hledati nějaký rým.

Všichni mlčky pracovali celé odpoledne na úpravě zákopů. Báli se pohleděti druh druhu do očí. Každý se svěšenou hlavou cosi kopal, ryl, vyhazoval lopatou, vlekl pytle písku, čistil pušku nebo rovnal právě přinesené ruční granáty do skrýší v stěnách zákopových chodeb. Báli se všichni slz, pláče.

A když se večer sešli v hloučcích v „kavernách“, neboli jak se rusky říkalo v „liščích děrách“, doupatech, kde jich nemohl nalézti rakouský granát, vzpomínali tiše a nesmírně smutně této první, nenadálé a tak ohromné ztráty.

„Přál si, aby byl pochován ve společném hrobě s praporčíkem Vítem,“ řekl Březa Horáčkovi. „Ale kterak nyní splniti toto přání? Bude zatím pochován v Jezerné, jak mi sdělovali před chvílí ze štábu po telefonu. Všichni jsou jako omráčeni touto smrtí. Byl hrozně neopatrný. Nenapadlo mu jistě, že Rakušané dobře o tomto bodu vědí. Viděli ho asi. Nu, byli jistě dobře zastřeleni na toto místo… Ach!… Pomstíme ho, bratři!“

Volali Březu k veliteli batalionu.

Na poradu. Zde byl vypracován plán útoku.

Disposice ze štábu armádního sboru nebyly zcela jasné, jak se všem zdálo. Byl tu všeobecný rozkaz ministra války Kerenského:

„Rozkazuji armádě, podepřené silou a duchem revoluce, podniknouti útok. Nechť zvědí veškeří národové, že ne ze slabosti mluvíme my o míru. Nechť zvědí, že svoboda zvětšila naši sílu.“

K tomu několik celkových směrnic.

Tak zvaná „zvláštní armáda“, stojící pod Kovelem, provede demonstraci; 11. armáda generála Erdelli útočí ve směru Zborov-Zločov, 7. armáda generála Ščerbačeva postupuje na Břežany, 8. armáda generála Kornilova provede útok na město Halič. 49. sbor 11. armády bude postupovati na Zločov. Z toho československé brigádě připadá úkol demonstrační.

To bylo téměř vše.

Ale důstojníci, kteří se sešli též se svým brigádníkem, plukovníkem Trojanovem, propracovali svoje úlohy hlouběji. Pro všecky možnosti!

Když se Březa vracel do své zemljanky, uvědomil si pojednou, že je sám.

Bylo mu podivně: nějak těžce, a přec slavně!

„Je mi souzeno, vésti jeho rotu k pomstě za něho!“

Zemljanka byla nesmírně pustá a smutná.

Tu poprvé pocítil tíživý děs této samoty a poslal pro Skálu.

„Chtěl jsem,“ řekl trochu rozpačitě, „pohovořiti si s tebou… Zůstaň u mne. Beztak je vás tam mnoho…“

Skála se teskně rozhlížel po tomto truchlivém příbytku.

„Hle, jeho bambitka! Vezmi si ji na památku!“ řekl mu vlídně myslivec.

Bylo dlouho ticho. Věděli o sobě, i když takto zde leží na ztuchlé slámě, že dlouho neusnou. Posléze řekl Březa rozkolísaným hlasem:

„Poslyš… nu, což: je válka. Není zajisté potřebí, dlouho a marně se rozcitlivěti… Tedy: kdybych — kdybych padl, řekni Maríně…“

„Přežiji-li tě…“ odvětil Skála.

„Ale co bys jí vlastně říkal? Je statečná.

Pochopí vše sama — — bez výkladu! A ty — poslyš: buď hodný na dítě!“

Bylo zase chvíli ticho v čiré tmě. Jen venku občas praskla střela nebo se ozvala vzdálená dělová rána.

„Kdybych… kdybych aspoň věděl, jak vypadá to dítě! Nemíti vůbec zpráv — toť přece jen smutné… A snad jsem mohl nějak se dověděti… vždyť tu snad budou lidé z Orlických hor! Neměl jsem ani času… dáti insert do našich novin. A při tom, milý Jiří, denně jsem myslel, denně…“

„Snad jsi se nikdy ani nezmínil…“

„Málo! Pravda! Ale k čemu by to bylo? Nebylo času…“

„Ale nyní je čas,“ zašeptal Skála horečně do tmy. „Všichni jsme uzráli jako to žito zraje kolem. A vlčí máky znamenají cestu krve… Slavně umřem! říkal Rybář. Splnil první svůj slib. Myslivce náš, naše hory budou svobodny, slyšíš? Čechy budou svobodny. Budou tam volně dýchat naše děti…“

„Můj syn,“ řekl tiše Březa.

I nastalo potom ticho. Usnuli nesmírnou únavou.