Veliké dni/Část druhá/XXIV.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

„Kde se tady berou?“

„A jak voni se tady berou?“

„No, poněvadž mne ty rošťáci nechtěli pustit! Tak tak, že jsem doběhl včas. Vědí, běžel jsem plnou parou z Petrohradu do Kyjeva, z Kyjeva do Proskurova. z Proskurova do Jezerné! Jak jsem slyšel, že se bude nastupovat, praštil jsem s tím se vším, a jechal jsem. Zdrželi mne zase teď doktoři v lazaretě v Krásné. A přece jsem přišel včas. Nu, a voni sou tu taky! Tak praštili s tím emisařstvím?“

Byl to pan Kódl a Budecius.

Doběhli už k bateriím, podporujícím útok na „Mogilu“, jež ovládala ještě bojiště a jež se úporně bránila. Se stanovišť viděli útočící vlny dobrovolníků, prolétajících hustou mlhou a dýmem ohnivé clony dělostřelecké.

„Snad přece přijdeme pozdě…“ zahučel Budecius. „Celou noc jsem nespal. Nic se tu člověk nedoví. Byl jsem na velitelství brigády v Krásném. Snad zítra, snad pozítří bude hlavní útok, řekli mi. Tajnůstkářství. A letím jako blázen z Kyjeva, všeho politisování a emisařování jsem nechal — neboť: naši jdou do útoku! Sám, samojediný se probírám tou demoralisovanou sebrankou, všude slyším: Češi jsou vpředu, ta divise utekla s fronty, tento korpus odřekl útočit. Tupé tváře opilých, demoralisovaných zemljáků šklebí se na mne na všech cestách, vysmívají se mi. A hle, kouknou: tam jsou naši kluci. Hrom a peklo! Víří to, hřmí, ohromná hudba! Druhý pluk — ve předu! Tam se drtí překážky a stékají posice! To je jinší hudba než na „Uťugu“! Slyšeli, že Rybář je zabit? Slyšel jsem to již v Jezerné. Ale žel, neměl jsem ani času, navštívit tam jeho hrob. A v Cecové jsme potkali raněného Husáka a Syrového. Syrový má vystřelené oko!“

„Chudák, pan Syrový!“ řekl těžce Kódl.

Před nimi zuřila bitva. Dalekonosná děla střílela přes jejich hlavy na Cecovou.

Telefon nepřestával zvěstovati radostné úspěchy. První linie vzata!

Seběhli rychle se stanoviště. Širokým úvozem proti nim se valily již zástupy prvních zajatců.

Budecius viděl, kterak v jejich čele jdou dva lidé, držící se téměř v objetí. Čech a Rakušan.

„Co je to! To je nějakého přátelství!“

„Vždyť je to můj táta, ty troubo!“ řekl mu šťastně mladičký dobrovolec. „Málem bych ho byl, chudáka starýho zabil. Ani teď se z toho nemohu vzpamatovati.“

A táta, padesátník, kýval hlavou, v obličeji vlhly dvě bleděmodré oči, a žilnatýma rukama stále jen hladil synáčka, jenž byl raněn do ruky.

„Tak jdou!“ volal nevrle Kódl, jenž letěl ku předu, ztráceje se v chumáčích šedomodrých uniforem a rozrážeje svými mocnými lokty jejich nespořádané řady.

Bitva hřměla dále.

Budecius byl opojen touto nesmírnou a slavnou hudbou.

Vítal každý granát, jenž mu svištěl nad hlavou. Hrdinství, jež zřel vůkol sebe, přeplňovalo jeho duši. Pociťoval mocného uspokojení a zadostučinění. Viděl, že se zrodil den nesmrtelný a nevyslovitelně krásný. Litoval jen, že nebyl stržen do první vlny, že nemohl již doběhnouti prvních marathonských běžců smrti a vítězství.

Potkával lidi, jež si tak osudově zamiloval! České vojsko!

Malý vojáček běžel naproti němu, drže si ruce na ústech a vyplivuje krev. Usmál se na něj, odplivl krvavou slinu a zakoktal vesele:

„Tak se mi zdá, že jsme dnes dali tatíkovi Žižkovi flek.“

A utíkal dále a spěšně na obvaziště.

„Vítězství! Vítězství!“ šumělo kolem něho. Všichni bratři, živí, ranění i padlí se usmívali.

Vzduch byl prosycen touto slavnou zvěstí, vítr přenášel ji přes cecovské výšiny do širé Rusi a přes hodovské lesy do týlu nepřítelova a až za Karpaty do vlasti.

K večeru bylo všem zřejmo, že československá brigáda prolomila frontu nepřátelskou a zničila celou německo-rakouskou divisi.

Pod vesnicí Cecovou se shromáždily roty k oddychu. Ruská vojska pronásledovala poraženého nepřítele.

Nad táborem se chvěl teplý červencový podvečer. Zde i onde vzplanuly ohně. Zasedli k nim někteří dobrovolci a zpívali. A ostatní shledávali známé a zjišťovali ztráty. Třetina — celá třetina jich tu nebyla.

Procházka Mikuláš — padl!

Růžička Jaroslav — padl!

Říha František! Průša Jaroslav! Smutný Josef! Svítil Alexej! Šťastný Tomáš! Šafář Leopold! Ševčík Karel! Šípek Jan!

Ale také Strnad Otakar! Plšek Vladimír!

„Již, chudák, nezakoktá: Na P… na Prahu!“ poznamenal Perný tichým hlasem u roty, jež ztratila tolik skromných a krásných hrdinů.

Budecius se zachvěl.

„A praporčík Březa?“ otázal se plaše.

„Padl!“

„A Skála?“

„Dovedu tě k němu, bratře…“

Byl to Liebermann, jenž se vynořil ze tmy a přiblížil k němu tvář, tak známou.

Prošli skupinami dobrovolníků, mezi stany a ohni, mezi jejich písněmi a vzpomínkami.

V temnotě před nimi stály nevlídné chalupy cecovské. V jedné z krajních bylo světlo.

Vstoupili. Na zemi na slámě leželi tři dobrovolníci. Dva bratří-sanitáři je hlídali.

„Vesměs nervový otřes. To přejde. Za několik dní bude dobře. U někoho ovšem to může trvati i déle. Někdy je to horší než poranění…“

Sanitář byl vlídný a svým chráněncům dělal pomyšlení.

Skála obrátil nepřítomné oči k příchozím.

Poznal však ihned svého přítele a rozradostnil se. Ukazoval mu útržek Březovy košile a šeptal: „Dám to zítra Marině a kloučkovi.“

Budecius si sedl k němu. Povídali si jako děti.

*

Čtvrtého července na pláni nad Cecovou byli pohřbeni padlí. A to již celý svět zněl slávou veliké bitvy u Zborova.

Vál mírný vítr na tomto tichém návrší, nad ohromnou mohylou mezi poli.

Budecius byl mezi těmi, kdož se tiše rozcházeli po velikém a bratrském pohřbu.

Ale nesešel dolů do vsi jako ostatní. Zatoulal se v polích a přiblížil se svahu, s něhož bylo možno přehlédnouti celý kraj. Bylo pod mrakem, z nějž chvílemi proráželo slunce.

Před ním v údolí leželo městečko Zborov. Bylo něco přízračného nad ním, podivný přísvit z mraků, jenž se střídal se stínem.

„Veliký den byl vykoupen,“ řekl si tiše. „A jako vše na světě, byl vykoupen krví. Ale nebyl sám život zrozen v krvi?“

„Je mi teskně a je mi slavně: spěte sladce, Rybáři, Březo, Plšku!“

Zmocňovalo se ho nesmírné pohnutí, jemuž ztěží bylo možno uniknouti.

Klesl na kolena a schýlil hlavu až k zemi.

Země voněla. Bylo ticho vůkol, jen v dálce slabě duněla děla.

Rozeznal vůni mateřídoušky. A tu si řekl:

„Nezahyneme! Bloudili jsme, ale teď už nezahyneme. Byl jsem mezi prvními, kdož bloudili. Zřel jsem vše v jediném člověku, jako ostatní vše zřeli v pustém množství. Ale nyní nezahyneme. Bratrství horoucích a silných srdcí nedá zahynouti nám všem…“

„Nedá zahynouti…“

„Nedá zahynouti!“