Veliké dni/Část druhá/V.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

„Sad sbogom bud, dome naš za uviek oj sbogom…“

Dobrovolníci cvičili chorvatskou píseň. Zpívávala se krásně čtyřhlasně v pochodu — a při ní se vždy všecka okna otvírala.

Nyní zněla z budovy universitní do protějšího sadu, kde sedělo odpoledne několik dobrovolníků na lavičce.

„Támhleta blondýnka bere na Perného,“ řekl jeden z nich, pokyvuje hlavou za dívčinou, jež prošla mimo ně.

„Já jim ji přivedu, chtějí?“ zeptal se pan Kódl, který živil celou společnost „semíčky“, zrnky slunečnicovými, jež ruští lidé rádi louskají.

„Copak myslej, že je svatá? Voni sou dobrej,“ pokračoval drsný chlapík. „Pamatujou si: v jednom sou všecky ženský stejný. No, to se nemusej nic červenat. Inu, sou ještě mladej. Ale počkaj, až jim bude jako je mně a až všecko prodělaj. To si taky v ženskejch nebudou moc vybírat.“

„Mně už tady všecko mrzí, věřte mi, bratři,“ řekl Perný. „Ani v té universitě není již k vydržení. Zas prý se tam bývalí důstojníci nějak organisují. Svaz jim řekl, že prý nejdříve musí býti všichni zasloužilí starodružinníci povýšeni a potom že mohou přijíti na řadu oni. Jim se to nelíbí a prý se organisují. Nadává se mezi nimi hrozně. Někteří nadávají našim práporčíkům, že nic neumějí a že zavádějí jen sokolská cvičení, že špatně nás cvičí pro frontu, jiní zas říkají, že je rozdíl mezi mírovými záložními důstojníky, kteří sloužili rok, prodělali cvičení a přišli do zajetí na počátku války jako fähnrichové a těmi, kteří sem přišli jako lajtnanti po nějakém válečném kurse důstojnickém. Není to k poslouchání. Stále se scházejí, debatují. A nedávno jsem byl s jedním příbuzným, jehož jsem našel mezi spolupracovníky Svazu, v hotelu „Praha“ nahoře na střeše, kde je letní restaurant. Tam zase seděli Svazisté a nadávali také na všecko, na Düricha, na Petrohrad, na ty důstojníky, na zajatce vůbec, vzpomínali stále jen na Družinu a na konec nadávali i na Masaryka. Vrátil jsem se domů s hlavou těžkou a polozoufalou. Teď prý jezdí i do hlavního stanu různé strany na sebe žalovat a dělají nám ostudu před ruskými úřady i před veřejností. A povídá se též, že většina z nás má odjeti do Francie. Přijel prý Štefánik, který nás má odvézti. A mně už se to všecko plete v hlavě: Svaz, Štefánik, Dürich, generál Červinka, jenž prý jako ruský generál českého původu podal vládě zvláštní projekt československého vojska — ví bůh, bratři, že se někdy bojím, aby oběti těch na frontě nebyly nadarmo a aby ti zde v týlu armády neprovedli něco osudného.“

Budecius pohnutě vstal po slovech Perného.

V poslední době neúčastnil se nijakých debat, ani sporů. Vždy jen trpně naslouchal. Nyní však byl neobyčejně vzrušen.

„To znamená,“ řekl temně, „že naše zápolí a naše vedení zde v Rusku pohltí to, čeho dokáží naši lidé na frontě. Jak se mi zdá, krise je nesmírná — a nevím, co by nás z ní mohlo vyvésti. Snad něco živelného. Neboť příliv nových dobrovolníků ustal. Mám dojem, že si ruská vláda nepřeje zvýšení počtu našeho vojska. Nu, dáme dohromady nejvýš brigádu — a to slabou. Při tom bez reserv. Čeká nás tedy osud rozvědčíků dále. Co z toho může býti pro celé hnutí, nevím. Co tomu řeknou tisíce přihlášených do vojska zajatců, čekajících na povolání do zbraně, nevím. Dobře, Svaz chce malou armádu. Ale zajatci — a čtěte jejich dojemné dopisy — chtějí do armády, chtějí tedy velikou armádu. Pro dobrý Bůh, o co tu vlastně běží? O svobodu národa. A svoboda národa potřebuje obětí, velikého vojska, železného, zdatného vojska. Jaký tedy problém? Vždyť je vše jasné. Mluví se nyní také o dvojí orientaci politické, východní a západní. Vida, máme již své orientace jako Poláci. I to je pošetilost, ne-li hřích. Všecko zahraniční hnutí musí býti jednotné — také to je přece jasné. Vždyť sami spojenci trpí úžasně svojí nejednotností v politických i vojenských věcech, jež je příčinou jejich neúspěchů. Vsaďte všecko na slovanské Rusko, byť bylo reakční, je právě tak nesmyslné, jako: vsaďte všecko na západní, byť neslovanské, za to demokratické národy a státy. Počítati prostě s každým spojencem, ovšem dle jeho významu pro nás… to je přece zase jasné. Že je pro nás Rusko více než Portugalsko — toť jasné, ale že ze západních spojenců milujeme více Francii než Anglii — toť zase jasné. Vidíte, bratři, nám je to vše, myslím, jasné, neobyčejně jasné. Lidem z hotelu „Praha“, z „Padagogického Institutu“ i mnohým lidem z „University“ to jasné není. A důstojníci? Nuže, je přirozené, že ne otázka staro- či novodružinnictví tu může hráti vážnou úlohu, nýbrž prostě schopnost. Vždyť jdeme na vojnu. Co mi bude platný výborný a dobrý hoch starodružinník, povýšený za to, že v roce 1914 vstoupil do Družiny, na důstojníka, když nebude uměti číst mapu a rozestavili stráže? Takový hoch přivede svoji rotu rovnou Němcům do huby. A bude-li mu podřízen bývalý důstojník, jenž v kritickém okamžiku bude nucen sám ujmouti se vedení, kde bude potom kázeň? Naši důstojníci, pokud opravdu něco umějí — a my víme, že rakouští důstojníci nebyli zpravidla duševním crémem společnosti — mají zajisté nárok na to, aby byli užiti jako velitelé. Vojsko samo má míti o to zájem, aby mělo zdatné velitele. Ale naši kadeti aspiranti, kadeti, fähnrichové a lajtnanti, tedy většinou „cugskomandanti“, se nemohou ani dočkati epolett podobně jako v Rakousku. Je v tom kus malichernosti naší inteligence. I to je nám jasné. Nuže, proč se nenajdou lidé, kteří to vše otevřeně řeknou?“

„Tak jim to řeknou voni,“ zavrčel Kódl.

„Nikdo by mne nevyslechl. A jak jim to říci? Všem pravdu? Otisknou to v „Čechoslovanu“, otisknou to v „Čechoslováku“? A pak, kdo jsem, abych k nim promluvil tak nabádavě? Horší, že z těch, kdož by jim tohle vše mohli říci, nikdo nepromluví. A jest ještě jedno veliké nebezpečí…“

„Jaké?“ zvolali všichni.

„Separátní mír!“

„Cože?“

„Ano, separátní mír,“ řekl pomalu Budecius. „Čtu pilně ruské noviny, zde v parku hovořívám někdy s ruskými studenty, mnohdy přisedne ke mně ze zvědavosti i profesor zdejší university, starý pán, s nímž se již znám kolik dní. Mluvíváme o všem možném. Nuže, co mi povídal posledně: Ofensiva Brusilovská byla prý zastavena na rozkaz carův či dokonce snad na nátlak carevnin. Rakousko prý vyjednává ve Francii, ale neúspěšně. Německo však, opírajíc se o silnou skupinu germanofilskou na carském dvoře v Petrohradě, jež prý má značný vliv i na hlavní stan carův v Mohylevě, zkouší nyní svoji vějičku separátního míru s Ruskem.“

„Jsme tedy zrazeni…“ Těžko říci. Dosud snad nikoli. Ale mnozí ruští lidé jsou velmi skeptičtí. Můžete mi namítnouti, že bych neměl věřiti nahodilým stařečkům, kteří si ke mně přisednou někde v parku na lavičku. Ale já jim přece nevěřím, aspoň ne vše. Poslouchám pouze. A přemýšlím o tom, co vidím, co slyším, co čtu, třeba i mezi řádky. Vím, že jsou mezi Rusy lidé všelijací. Jsou i lidé, kteří vidí spásu Ruska v jeho porážce. Já nikoli — i když se dovedu vmysliti do stanoviska nejradikálnějších revolucionářů. Opravdový ruský člověk si nemůže přáti porážky Ruska Německem, ať je to Německo wilémovské nebo socialistické. Německo zůstane vždy Německem. Jsem pouze přívržencem hesla: Spoléhejme na vlastní síly. Proto musíme míti, chceme-li zvítěziti, sjednocené vedení a pořádek ve své organisaci. Proto musíme míti i velikou armádu. Proto má pravdu pan Kódl, jestliže honí naše lidi do armády.“

„A jestliže toho nyní nemáme?…“

„Je to truchlivé… Pro nás, prosté vojáky z „university“, je možný jediný mravní a lidský závěr: na frontu! Vykonati aspoň takto svoji povinnost. Rozvědčíci praporčíka Rybáře říkají: Aspoň slavně umřem, když nic víc. Souhlasím s nimi.“

Budecius se usmál zasmušile.

I on byl vzrušen posledními dny kyjevskými.

Chodíval často osaměle po ulicích rozmařilého města, jež neslo tak výrazně pečeť přifrontového asylu všeho mravního odpadu války. Jeho veselá bujnost z nedávných dní zmizela. Ani ženy ho nezajímaly. Připadalo mu, že ovzduší je nabito něčím výbušným, čeho si nelze přáti. Rusko mu připomínalo člověka, jenž nade vším máchne beznadějně rukou a myslí si: po nás potopa!

Jeho druhové se dívali po něm po očku a zvědavě. Stal se jim vykladačem, byť nehovoříval často, všeho toho, čemu nemohli vždy dobře porozuměti.

„To se ví, že půjdeme na frontu,“ prohlásil pevně pan Kódl. „Kdo by tady, v tom bordelu, byl. Však ono to ňáko dopadne!“

„Však ono to ňáko dopadne,“ pomyslil si i Budecius, a napadlo ho, že tato věta je opravdu vůdčím heslem.

„Musíme vykonati svoji povinnost jako vojáci. Snad my svojí prací na frontě ještě mnoho zachráníme, snad i promluvíme do svědomí,“ řekl na konec. „A pravdu má zase pan Kódl: my na frontu — však ono to ňáko dopadne! Vypadá to poněkud lehkomyslně, ale je v tom i kus pravdy. A ti zde, nechť se hašteří! Na konec nevyhraje tu válku nikdo z nich: vyhraje ji jen Československé vojsko.“

„Toť se ví!“ řekl na utvrzení pan Kódl.

„Hlavně aby také doma vydrželi,“ dodal ještě Perný. „Četl jsem v „Ruských Vědomostech“ o procesu Kramářově. Odsoudili Kramáře, Rašína a Červinku k smrti… Aby naši lidé nepodlehli persekuci…“

„I jen ať si odsuzují,“ řekl Budecius. „To jen revolucionisuje národ. Tím nám pomáhají. Hle, noviny o tom píší. Hůře by bylo, kdyby se o nás vůbec nemluvilo.“ „A nebylo by snad přece lepší,“ namítl Perný, „odjeti se Štefánikem do Francie?“

„Nikoli,“ řekl vážně Budecius. Pokud Rusko stojí na frontě, jež se může jednou posunouti až do Čech, je naše místo zde. Věřím stále ještě v patriotismus ruských lidí. Generál Alexejev je Rus — a myslím, dobrý Rus. Snad se dovede postaviti proti plánům germanofilů. Ostatně i v dohodových státech na západě jsou tyto skupiny germanofilů. Naproti tomu se mluví zase o vstupu Ameriky do války. Je pochmurno, ale může býti také ještě jasno. Hlavně aby bylo jasno v našich hlavách.“

„Sad sbogom bud…“ zaznělo opět z budovy universitní, tentokráte již jako nacvičený čtyřhlasý sbor.

Mocný, strhující zpěv se nesl celou ulicí a nad zelený, oživený sad, kde se mládež zastavovala a naslouchala.

„U boj! U boj!“

Tak to znělo a hřmělo a volalo k duším mladých lidí, do této chvíle silně zkormouceným.

„Eh což,“ řekl kdosi z nich veselým, junáckým hlasem. „Ňáko to dopadne. A my budeme choditi na rozvědky. Budeme loviti Maďary. Za uši je budeme vytahovati ze zákopů. Pomstíme aspoň naše lidi doma.“

„To je, co musíme míti v srdci,“ děl opět Budecius. „I kdyby nebylo československého hnutí, naší organisace, našich družin — poctiví lidé z naší krve museli by aspoň vstupovati do spojeneckých vojsk proto, aby se nám nemohlo říci — a my sami jednou abychom si toho nemuseli vyčítati, — že jsme líně a pohodlně přihlíželi k velikému zápasu. Jdeme bojovati proti Němcům — toť vše. Záleží jen na nás, abychom z tohoto boje dostali také svoji svobodu. Nedovedou-li toho naši strejci ve vedení naší akce — nebude to vina nás, bojovníků. Naše svědomí bude vždy čisté. A našemu srdci bude aspoň v této věci lehčeji. Prožíváme řadu dramat, tragedií, tragikomedií. Prožíváme drama svého slavjanofilství. Prožili jsme tragedii rakouského munduru. A stojíme uprostřed tragikomedie našeho Čecháčství. Překonáme-li to vše, jsme silná rassa!“

„A mně je veselo přese vše!“ řekl opět mladík. „Já mám rád ruské holky a budu míti rád i ruskou vintovku!^[1] A jsme s Ruskem jedna rodina. Mně se tady velmi líbí. A kdybychom nevyhráli svoji samostatnost, zůstanu v Rusku, ožením se, zbohatnu a budu domů posílati peníze na propagandu. Však se to shnilé Rakousko jednou rozsypat musí.“

„Museli bychom my za hranicemi vytvořiti revoluční, třeba teroristickou organisaci,“ řekl jiný, mladý student. „Pracovali bychom po vzoru různých anarchistů. Pumami!“

„Se ví,“ odsekl pan Kódl. „Já už bych si vzal několik panáků na starost a voddělal bych je, ani by nevzdechli. Třeba bych i tajně přišel do Prahy, mám tam hromadu známejch, samí ostří hoši. Ti by šli se mnou. A to by viděli zas pěknou melu. Ale to ne pumama, to bych to všecko pořídil pěstí. Tak bych ji někomu trhnul… Však mne někdy svrbí.“

„A já bych jel do Ameriky,“ řekl Perný. „Mám tam známé. Vydávali bychom časopis a posílali ho tajně do Čech. Ó, věřte, bylo by to krásné. A kam by šel bratr Budecius?“

„Já?“ usmál se Budecius, přicházeje za těchto slov opět v náladu. „Já bych se zase dal zarůsti a nejraději bych potom jezdil všude. Tajně po Čechách, po Rusi, Amerikou, Francií, Italií, Anglií — i třeba Německem. Dělal bych třeba kurýra. Nu — i psal bych. Články, knihy — všecko. Snad bych také napsal veliký kolektivní román o osudu národa. Nu — psal bych.“

Zastyděl se trochu před těmito hochy, kteří si vesměs vybrali úkoly méně vznešené.

„Ale o tom teď nemluvme,“ řekl posléze. „Čeká nás jiná práce. To, o čem mluvíte, je poslední možnost. Bylo by to však velmi tragické, kdybychom již v této válce nedosáhli svobody. Takové veliké světové otřesy nebývají po deseti letech. A v Evropě, nad níž by zvítězili Němci, by konspirativní, revoluční práce byla velmi obtížná, nemyslete si.“

„Máme ještě Masaryka,“ řekl Perný vroucně. „Rusko není přece ještě všecko v této válce. Máme také svoje lidi ve Francii a v Italii. I ti naši „Srbáci“ nám mohou býti dobří. Máme také spousty lidí v Americe. Vstoupí-li Amerika do války, je tu nový mocný činitel, jistě ne o mnoho slabší než Rusko. Tedy, hoši, nevěšet hlavy.“

„Za domovinu mrieti kolika slast,
prot dušmaninu mora, o mora past!“

Dozněl takto zpěv z protějších oken. Vysoký závěrečný tón třepetal se jaksi déle ve vzduchu, horkém a tetelícím se, co ve vzdáleném kterémsi parku doznívaly současně zvuky orkestru, hrajícího grandiosní arii z „Démona“.

Budecius vzpomněl na Lermontova a řekl si: „Prostý voják — toť hrdina naší doby.“

---

1. vintovka – puška.