Veliké dni/Část druhá/IV.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Dobrovolníků přibývalo. Denně přicházely transporty na Pečersk i na Moskevskou ulici. Mnohé byly ze Sibiře, z jižní Rusi, od Černého moře; bylo mezi nimi i mnoho bývalých rakouských důstojníků, jednoročních dobrovolníků, vesměs nadšených, krásných chlapců.

Budecius se začal smiřovati se svým národem. — —

Chodíval nyní pilně na cvičení.

„Žere vojnu,“ říkával o něm Hořčička, jenž mezitím jako „marod“ se dostal do hudebního oddílu, kde hrával v symfonickém orchestru tympany. Jeho jediným snem však zůstala harfa.

„Ó, kamaráde, harfa je královský nástroj. Toť se rozumí, že zase museli přijíti nějací Čecháčkové od Nechanic, takoví hladoví šmíraři a žebrochtivci, kteří ji zdiskreditovali. Kdež pak klavír! To je pro frajle. I naučí se tomu každý hňup, který má pět prstů. Ale harfa! Ó, kamaráde, k harfě patří jen ušlechtilí lidé. Vznešení lidé! To je harfa! Až budu míti harfu!“

Počátkem července byl již příliv dobrovolníků takový, že všecky dosavadní místnosti nestačily. Pečersk i Moskevská ulice byly přeplněny.

Konečně přišla překvapující zpráva.

Budou se stěhovati do universitní budovy.

Byla to rozsáhlá, krásná stavba z červených cihel, v „petrohradském“, trochu erárním slohu, v jakém byly stavěny ruské státní nebo veřejné budovy s několika nádvořími a s velikou, prostornou zahradou. Naproti budově byl veřejný sad, dostaveníčko studentů, studentek a mladých důstojníků, nedaleko Bibikovský boulevard, jdoucí až na Kreščatik.

Roty novobranců se nastěhovaly tedy sem, do středu města. Odtud chodívaly každého jitra na cvičiště až zase na Pečersk nebo do údolí pod arsenálem, aby se k poledni vracely domů za zpěvu písniček, jež přiváděly zejména Kyjevlanky u vytržení. Neboť:

„Oračku, kopačku,
tu mi nedávejte,
černú cigánečku
milovat mi přejte.“

Nikdo tomu nerozuměl z těchto lidí, vždy s údivem, se zvláštním, široce rozevřeným ruským údivem naslouchajících a lelkujících po chodnících, mezi nimiž chodívali tito vojáci; ale každý se usmíval, mával šátečkem, mnozí kupovali květy a podávali je „sokolíkům“, kteří si jimi zdobili hlavně pušek. Někdy se vracela některá rota jako ze zpustošené květnice, všecka tonoucí v květinách.

Nahoře na Fruduklejevské ulici byla malá kavárnička, spíše krámek, zcela těsný, kde se prodávala „česká“ bílá káva a buchty s mákem. Také limonádu zde bylo možno dostati, válečné, nealkoholní pivo, zvané „pivco“, kouřily se zde papirosy a mnoho se tu debatovalo. Neboť kavárnička nesla zvenčí nápis „U české koruny.“

Sem přicházel občas i Budecius.

Za několika stoly se tu tísnilo vždy mnoho lidí, živě se bavících, někdy i hašteřících.

Často tu vedl slovo „pan Kódl“.

Míval sice svoji vlastní improvisovanou prodejnu černé kávy v Universitě, a vaříval kávu dobrou, „tureckou“, jak říkal, neboť se jí naučil od mohamedánských Sartů v Taškentě. Prodával ji za babku: po třech kopejkách za koflíček.

Ale nyní chodívával rád sem, k „České koruně“. Všichni se ho tu sice obávali, protože měl lví sílu, ale všichni ho měli rádi pro jeho neslýchanou vyřídilku. Byl to malý, neobyčejně silný muž athletického složení těla, s mohutnou, lysou hlavou, a s pronikavýma, chvílemi zlýma očima, s velikýma rukama, připomínajícíma pařáty supa nebo kondora. Jemu jedinému se říkalo od počátku až do konce jeho pobytu ve vojsku „pane Kódl“. Nesnesl „bratříčkování“, jak říkal. To do vojska nepatří. Ve vojsku, dle jeho mínění, má býti jen strašná přísnost. A zejména v českém vojsku. Rovněž nesnesl tykání. Každému „vonikal“ a mluvil jen s tím, kdo „vonikal“ jemu. Býval přívozníkem v Karlíně a jmenoval se Karel Příhoda. Nikdo ho však pod tímto jménem neznal. Byl pouze pan Kódl. Toho Budecius poslouchával nejraději. Také se brzo spřátelili.

„Tak se kouknou: takovej rošťák, až to pude do živýho, bude mít, chrapoun, plný kalhoty, a von na mně „bratře Příhodo!“ Já tě, rošťáku, povídám, roztrhnu jako ropuchu, jakejpak jsem ti já bratr, a jakej Příhoda? A vodkudpak ses, ptám se ho. A von, smrad, povídá, že je jako z Hany, holt, to vědí, zelenej agrárník. Tak jsem mu spustil tu jejich, vědí, agrární hymnu. Znají to? To je takhle:

Zakukal v maštali vůl,
ku, ku! ku, ku!
Nekukej, ty vole,
pojedem na pole,
budeme rozvážet hnůj!

A von zas na mně: ale bratře! Tady prej nemají bejt žádný stranicky štvanice, a že prej jsem socialista. A já na něj spustil, aby mu to nebylo líto:

Náš prápor ten je samá díra!
Píchni ho, řízni ho, vem mu krev!

Tak se trochu uspokojil a ptal se mne, co jako jsem, vědí, vod jaký strany. Já jsem mu povídal, že nejsem ani z Maly strany, ani z velky strany, že jsem z Karlína a že jsem za špatnejch časů podpíral hotel „Hamburg“. Von na mně jako tele vejří — a sebere se a jde. Di si, chrapoune, povídám si. Já ti dám strany. Jakypak strany. Jesli mně tu začne někdo se stranama, tak ho podříznu jako kapouna. Smradi! Měli toho, rošťáci málo doma? Když se ve Vršovicích „u Medvěda“ prali osmadvacátníci s chebskejma myslivcama, tak to bylo jakorát. Ale dyž se právali ve Strašnicích národní dělníci se socanama, všecko samí Češi, tak mně to lezlo z krku a řezal jsem do obojích. Já jim dám, rošťákům! Samí prej chudy lidi! Mrzáci! A to maj tak, voni, podívaj se: sem, na příklad, chodí ta zajatecká frajeřina. — No, nevejraj voni na mne támhle za tím stolem, voni, voni! Jim to taky patří! — No tak sem chodí ta zajatecká frajeřina. Samej přeštěknutej „frenč“, kalhoty přešity do „rajtek“, na naše kluci, kery smrděj grošem, se to dívá s patra, a do vojska že prej to nepude. Až prej budeme v Praze, povídá vondyno jeden takovej libovej. Já tě, rošťáku, roztrhnu, jesli se mně takoví psi jako seš ty v Praze potom vobjevjej. Na tebe budeme čekat, jo, povídám mu, vědí. Takovejch by bylo. Chodějí tady, smradi, po Kyjevě, prachy berou na závodech a vo vojsku ani slyšet. Potom, prej, všichni půjdem. Já vím, potom! Potom vás zmalujem, že se nepoznáte, vy trhani!“

Do kavárničky vešli nyní dva důstojníci v srbských uniformách.

Všichni se na ně zvědavě podívali.

Nejzvědavěji ovšem pan Kódl.

Důstojníci si přáli kávy a buchet. Česky.

„Copak tohle zase bude?“ začal Kódl s počátku přitlumeným hlasem, později však velmi neomaleně. „Podívaj se, to maj taky fajnový lidi. Protože by musili u nás sloužit jako sprostý vojáci, tak jdou radši k bratrům Srbům. Ti mají oficírů málo, nadělají z nich oficíry a je to.“

„Nech si to, ano!“ zvolal pojednou velmi energicky jeden z důstojníků. „Přišli jsme sem na kávu a ne na žvanění!“

Kódl se přece trochu zarazil, ale mírnějším hlasem začal znovu:

„Tak co nejdou mezi nás? Jsme my horší lidi než Srbáci?“

„To si vyřiď se Svazem,“ povídal rozmrzele důstojník. „Hlásíme se již od konce čtrnáctého roku do Družiny, a ani nám nikdo neodpověděl. A hlásili jsme se jako řadoví vojáci. A bíti jsme se chtěli. Bylo nám hloupé a otravovalo nás to, tak dlouho čekat. Šli jsme tedy k Srbům. Sami nás zvali. A protože potřebovali důstojníků, udělali z nás důstojníky. To bylo docela moudré a praktické. Jen váš Svaz nechává lidi, z tří čtvrtin již zoufalé nad marnými prosbami, civět v zajateckých táborech. Hyne tam spousta naší intelligence, jež se opravdu poctivě hlásí do práce i do pole, nečinností a zoufalstvím. To je hrozná nehospodárnost silami. Potřebujeme nejen starodružinníků, nejen lidí, kteří byli na počátku války zde na Rusi a měli to náhodné štěstí, že mohli jíti přímo do Družiny. Potřebujeme všech poctivých lidí, ať už přišli ve 14. nebo v 15. či v 16. roce do Ruska. A schopných lidí, ne ševců, kteří se pletou do něčeho, čemu nemohou rozumět.“

„To je úplná pravda!“ řeklo najednou několik hlasů.

„Kdybyste raději neštvali,“ řekl starší dobrovolník s několika georgievskými kříži na prsou. „Vy jen stále štvete proti Svazu a ani nevíte, s jakými potížemi se tam pracuje. A při tom Petrohrad, který to na jarním sjezdu prohrál, se teď mstí Kyjevským, a kde může, podpichuje proti Kyjevu každého, i zajatce, kteří tomu nerozumějí. Při tom si nemyslete, že je to nějaká lehká práce. To jsou tisíce dopisů, dotazů — a lidí je na to málo. Inu, jde to pomalu. Ale musíme míti více trpělivosti. Naši lidé to vydrželi dosti dlouho, vydrží to zas. Tady „Srbáci“ mohli také počkat.“

„A co je s těmi zajatci?“ začal zostra Kódl. „Máte prej ve Svazu takovej plán, osvobodit všecky zajatce? To je náramně pěknej plán. Nadělat všelijakejch flákačů, kteří se potom, když si najdou pěkná místa, na armádu vykašlou. Kouknou se, prosimich, kolem sebe tady v Kyjevě. To jsou všecko lidé, které Svaz vzal „na po ruky“, osvobodil je. Kolik z nich šlo do vojska? To musili přijít hoši z Taškentu, ze Samarkandu, z Tjumeni, ze Sibiře, z murmanský dráhy. Tam se dřeli jako psi a zkusili trochu hladu, mrazu i vedra, a teď jdou rovnou do vojska — zase pěkně do vohně! A tady ty zdejší grázlové kyjevsky — já bych je roztrhal!“

„Ale však my nechceme dělat velkou armádu!“ zvolal starodružinník s kříži. „Takoví rozvědčíci po celé ruské frontě prospějí Rusku i nám více, než několik divisí, které v první bitvě Němci rozbijí. Musíme míti trochu zodpovědnosti před národem, jemuž bychom těžko potom kladli účty za vybití české intelligence.“

„Proto ji raději necháte vychcípat v táborech,“ rozhněval se „Srbák“.

„Ona se vás o tuhle ochranu neprosí,“ zahučel jiný hlas. „Najednou tolik obav o intelligenci. A ta intelligence sama chce do vojska. Ale vy se jí asi bojíte. Bojíte se o svá vůdcovská místa. Máte panický strach z každého trochu iniciativního, bystrého a energického člověka. Stále po nás házíte odiosním jménem zajatců. A mnozí z vás jsou ještě rakouští poddaní. Pořád děláte umělou čáru mezi ruskými Čechy a Slováky a zajatci, mezi starodružinníky a novodružinníky, stále říkáte my, my, my! A za dva roky jste dali dohromady několik slabých rot dobrovolníků. A pak má o nás svět uslyšet! Rozvědčíci, já vím, jsou molodci, nikdo jim toho neupírá. Ale musíme dělat velikou armádu, jež by účinně zasáhla do boje a o níž by bylo něco slyšet.“

„Neslyšel‘s nic o rozvědce Syrového, jež prošla všemi novinami? A nečetl jsi nikdy pochvalná uznání v rozkazech štábů, divisí, armád? My chceme armádu malou, vytrvalou, odhodlanou, pevných a přísných charakterů. Kdo nám ručí za to, že se nám do velké armády nevloudí zrádci?“

Starodružinník mluvil rozhorleně. Byl si plně vědom své tradiční pýchy prvních, kdož se na Sofijské ploščadi postavili pod prapor České Družiny, zvanou i mezi Rusy „družinou vítězství nebo smrti“, a těžce se smiřoval s myšlenkou, že by tato heroická idylla měla se proměniti v erární pluky, brigády, divise.

„To jsou fráze,“ zvolal odhodlaně jeden ze „Srbáků“. Zrádci se mohou vetříti i do malého vojska pod nejkrásnější maskou. Vy se zkrátka bojíte přílivu nového živlu. A já vám říkám, že bez zajatců nic nedokážete. Neboť ti representují národ — a ne krajanská větev, léta odloučená od mateřského národního tělesa, zvyklá na jiné prostředí, a na jiný způsob života politického i společenského. Vy si představujete, že v čele své gardy, starodružinníků, vtáhne váš Svaz do Prahy, odevzdá národu desky jako Mojžíš na Sinaji, na nichž bude napsáno: „My, ruští Češi a Slováci, jsme tě osvobodili, národe československý, dáváme ti tady zadarmo království České pod žezlem Romanových, víru pravoslavnou a ruskou žandarmerii s kozáky. Za to by se profesor Masaryk, který pracuje teď v Anglii a ve Francii, a který prý přijede i sem do Ruska, jistě poděkoval a celý národ s ním.“

„Nemusel bys tady nahlas takto mluvit o Rusku i o dynastii,“ napomenul ho starodružinník. „Já myslím, že máme býti Rusku vděčni za mnoho. I carovi a dynastii. Kdyby tě slyšel nějaký Rus, pomyslí si, jak ti Čechoslováci jsou vděčni, že za ně tolik ruských lidí cedí krev.“

Nastalo skutečně ticho.

Dívali se všichni vzájemně po sobě s jakousi nedůvěřivostí.

Kdosi konečně přerušil mlčení.

„Přijede sem prý Dürich!“

„Kdo to je zas?“ ozval se Kódl.

„Poslanec a člen Národní Rady v Paříži. Přijede místo profesora Masaryka jako jeho zástupce. Ten se jistě podívá dobře na zdejší poměry. Svaz se mu bude musit podčiniti,“ vykládal horlivě otázaný. „Co je to Svaz? Vždyť je to sdružení krajanských spolků na Rusi. Co představuje? Pár set, nějaký tisíc lidí, z nichž je pěkná část již poruštěna. A tady máme čtvrt milionu Čechů a Slováků. Což ti nemají práva mluviti do boje o svobodu svého národa? Musíme míti jednotné vedení. Všichni naši lidé za hranicemi musí býti sjednoceni v jediné organisaci, a to je pařížská Národní Rada.“

„V Rusku jsou však jiné poměry,“ poznamenal starodružinník, jenž se tvářil již jako zpola přemožený.

„Proto sem asi jede Dürich,“ řekl první chladně.

„Však je na čase, aby byl pořádek,“ zahořekoval kdosi. „A to máme teď boje Petrohrad contra Kyjev, „Čechoslovák“ contra „Čechoslovan“, bijeme se mezi sebou jako psi. A všecko o vůdcovství…“

„A naši kluci na frontě se za tohle bijou,“ zařval náhle Kódl a uhodil pěstí do stolu. „Já bych vás, vy žvanilové, rozpáral všecky, až by z vás dršťky lezly. Vy trhani — na frontu máte jít a ne se hádat. Já bych vám dal Petrohrad-Kyjev. Všechny ty redaktory, spolupracovníky a celý Svaz bych poslal na frontu.“

„A sám bys zůstal tady!“ řekl někdo jedovatě.

„I ne, voni trhane, to já vím, že tady zůstanou voni, jim to kouká z nosu, to hrdinství. A já? Já bych tu nebyl ani po smrti. Jen co půjde nejbližší marška. To uvidějí potom pana Kódla až v Praze, ale to si ho nepřejou! A na mou duši, kdybych věděl a rozuměl tomu, kde ty naše kluci jsou, tak bych se tam rozběhl hned.“ „To bych jich chtěl vidět!“ řekl někdo zase jedovatě.

„Cože!“ zařval Kódl a rozpřáhl se. „Ty trhane, ty rošťáku, já tě… ty syčáku!“

„Poslouchají, pane Kódl, jdou,“ řekl pojednou Budecius, jenž mlčky naslouchal po celou dobu všemu rozhovoru. „Nechaj toho, je to tak lepší a moudřejší. Já mám zprávu, že půjdou teď v srpnu hned dvě maršové roty. Tak můžeme jíti oba. Já také půjdu.“

Vzal rozlíceného athleta pod paždí a odvedl ho z kavárničky „U české koruny“; jež dále hlučela pohnutou debatou.

„Vědí, že bych je tam byl všecky spořádal? Zápasil jsem kdysi v řeckořímských zápasech, potom jednou v cirkuse s medvědem — já bych jim to nepřál vidět! Šáhnou si na ty svaly.“

Pan Kódl napial svaly na své pravé ruce. Byly to opravdu kameny.

„Nestojí jim to za to. Nechají si to na Rakušáky, na Maďary. Bude ještě práce dost,“ mírnil ho Budecius.

„Tak že sou voni takovej, tak jim něco povím. Mám doma v universitě flašku nikolajevky.

S bělou glavičkou, jak říkají Rusové. Já jim dám cucnout. Koupil jsem ji vod Žida, vod smrada, ale je dobrá. Snad se nebudou štítit? Je to teď velká vzácnost. Budou chtít?“

„Budu,“ řekl Budecius.

Oba zašli do vrat veliké červené budovy universitní.