Veliké dni/Část druhá/III.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Ráno o sedmé hodině vyšli s hudbou ze vrat kasáren.

Kyjev, jenž dosud z části spal a z části spěchal po práci, je vzrušeně pozdravoval. Okna ložnic se otvírala a odtud jim kynuly a mávaly bělostné dívčí ruce. Babky květinářky, spěchající se svými košíky na trh, vyházely na ně polovinu svého zboží.

Budecius také pochodoval v kterési řadě. Bylo mu veselo a svěže. Nikdy před tím vojenská hudba nedovedla ho tak fascinovati.

Věděl velmi zřetelně jednu důležitou věc: byl vojákem. Toto vědomí ho opíjelo a zmnohonásobovalo jeho síly.

Jak sladko je býti vojákem! myslil si. Býti vojákem bez předsudků, s dobrým svědomím, s plnou a krevnatou vůlí a chutí! Jaká rozkoš je v tomto rázném rhytmu, v tomto mužském pochodu, kdy tě nesou ku předu odměřené, určité a pevné kroky!

Byl jsi už lecčíms! Byl jsi i rebelem. Sběhem. Špionem.

Ale nyní jsi vojákem. Máš na své čapce běločervenou stuhu, odznak svého oddílu. Jsi jím poznamenaný a on tě zavazuje.

Nyní půjdeš proti nepříteli tváří v tvář. Přímo, nezáludně, otevřeně. Po havlíčkovsku nyní vzkřikneš celému světu vstříc:

Hrr! Já jsem Čech!

A kdybys kolikráte ubezpečoval kdysi sám sebe, že nejsi, jako ti druzí: byl’s jako ti druzí. Byl’s otrokem.

Teprve nyní jsi svoboden. I této vnější formy jsi nutně potřeboval ke svému osvobození. I těchto šatů, této stužky, tohoto praporu, pod nímž jdeš.

Veliká ohnivá růže dopadla na jeho hlavu. Vzhlédl. Ale těžko bylo najíti okno, jež ho takto pohostilo velkolepým ranním pozdravem. Ta růže patřila ovšem netoliko jemu. Patřila všem jeho kamarádům. Patřila této nové, rodící se armádě slovanské, plné energie a temperamentu, již si nyní Kyjev tolik zamiloval.

Na chodníku stál jakýsi ruský stařec, jenž jim žehnal velikým pravoslavným křížem. Viděl dobře jeho světlé modré oči, přeplněné slzami, i jeho tolstojovskou bradu.

Je v nich veliký cit, řekl si. Vyrůstají z této nekonečné země a žijí náboženskými nadějemi. Dojímá je, že my, cizinci, jdeme bojovati za svatou Rus. Neboť Rus je svatá…

Přišli na nádraží.

Za nějakou chvíli přihnal se ověnčený chvojím a ozdobený prapory vlak. Hudba zahrála hymnu.

Stáli všichni v pozoru, ruští lidé smekali. I na ně působila tato religiosní melodie zvláštně.

Z oken vyhlížely osmáhlé tváře Čechů-Turkestanců. Jižní prudké slunce je silně ožehlo. Ale jejich zářící oči byly v této chvíli zvlhlé.

České vojsko se sjíždí v Kyjevě, pomyslil si, prohlížeje tyto obličeje. Jak je to zvláštní! Máme svoji emigraci, máme svoje legiony. Jen houšť! A zde na rozhraní dějinných osudů trojího slovanského lidu! Dívají se na nás Poláci, Rusové, Malorusové. Vidí nás kníže Vladimír i Bohdan Chmělnický! Nuže, potáhneme městem svaté Olgy, matkou měst ruských! A odtud na západ, k hranicím Uher a Slezska, dolů Moravou, českomoravskou vysočinou a pak trojí širokou frontou přes Hradec, Pardubice, Německý Brod ku Praze. Nový národ! Noví lidé!

České vojsko v Kyjevě!

Je v tom současně něco velikolepého a starobylého. Konstantin Roerich by mohl namalovati tento obraz, kterak české vojsko pod svými korouhvemi vychází z bran Kyjeva a směruje na západ. Přes kolikerá horstva, přes kolikeré vody! A jako kdysi praotcové stanuli pod Řípem, tak nyní omlazený národ, noví lidé, stanou tam a dají vznik novému, silnému životu.

A založí zdravou a krásnou pospolitou obec. Nejmoudřejší a nejsilnější budou tu vládnouti. Sami vlastní vůlí se budou spravovati, vůlí odhodlanou a spravedlivou…

Přistihl se konečně, že sní.

Noví dobrovolníci již vyskákali ze svých vagonů, řadili se v šiky, hovořili, hlučeli. Bylo vítání. Shledávali se tu známí, líbali se po ruském zvyku a hlaholili všichni oním originálním žargonem, směsí ruštiny, češtiny, polštiny a někdy i sartštiny, jež se jim nyní stal dorozumívacím jazykem.

Kdosi i Budecia silně zatahal za rukáv.

Ohlédl se. Byl to Perný.

„Koukám na tebe již hodnou chvíli. Mýlím se, nemýlím se? Vousy pryč, oholený švihácky, mladíček! Ani bych tě nepoznal. Ale jak bych tě přece nepoznal? Tedy se zase vidíme. Jsi tu již asi dlouho, což?“

„Sotva několik hodin.“

„Jak to?“

„Inu tak!“ Vypravovali si ovšem svoje historie. Perného zavezli do Turkestanu. Pracoval nějaký čas na dráze, posléze se dostal do Taškentu. Tam byl již krásně organisovaný tábor Čechů-dobrovolníků. Načekali se také pořádně, než je dopravili do Kyjeva. Je to pro ně svátek. Dařilo se jim však dosti dobře. Měli poměrně s dostatek volnosti, pořádali národní slavnosti, k nimž zvali ruské obecenstvo, domorodci jim přáli, správa tábora, s počátku jako všude v rukách germanofilů, ponenáhlu se přeorientovala a přála jim rovněž. Ovšem, odjezdu do Kyjeva se nikdo nemohl dočkati. Nu — a nyní jsou zde. Jen žádné otálení s výcvikem a hajdy na frontu. Na pomoc Brusilovu. Však to nějak zase vázne.

„Vázne! Nu, doufejme, že to je pouze oddych parního válce. Ale bylo to znamenité. Ukázalo to, že Rusko je nejen neporaženo, ale že je neporazitelné. A že je aktivní, chce-li. Že dovede býti agressivní — a že jím bude, až se zrestauruje, zejména individuelně.“

Budecius nyní mluvil o Rusku vždy velmi vážně. Přicházel mu jaksi na chuť. Ba, zapomínal téměř všeho, co ho ještě tak nedávno pokořovalo a trápilo. Ani z těch Němců ruských neměl již tolik strachu. Někde býti musí, říkal si. Na frontě budou přebíhati a zrazovati. V intendanturách budou krásti, na železnicích budou poškozovati státní majetek. V táborech zajatců — nu, budou tam sice týrati Slovany, ale jen ty, kteří se dají. Jinak se budou baviti konversací se svými konnacionály. Čert je vezmi! Dokáží nejvýš to, že sprostředkují tomu nebo onomu útěk z tábora. A to snad bude vše. —

Nyní zazněly krátké a úsečné povely.

Budecius už je znal všecky. Již v Ufě pilně čítal v příručkách vojenských a vzdělával se v nové nauce, jež mu dříve byla tolik cizí.

Jsem militarista, říkával si nyní často. Nevěděl jsem, jak jsou tyto věci poučné, zajímavé — a krásné.

Perný odskočil nyní do řady na svoje místo. Teprve nyní si Budecius povšiml ústroje nových bratří.

Někteří již měli hotové a úplné uniformy ruské. Jiní měli podivný konglomerát ruský, rakouský i civilní. Jiní byli konečně ještě v uniformách rakouských, bez odznaků, čepice nebo ramena ozdobena běločervenými stuhami. Byla to vlastně velmi pestrá společnost, z níž teprve kasárny na Pečersku měly vytvořiti jednotný, přísný, vojenský oddíl.

Hudba konečně spustila ryčný pochod.

„Proč bychom se netěšili…“

Bravo! řekl si Budecius. A byl veselý, div neposkakoval. Nepoznával sám sebe.

Jaké dny to prožíváme! Jaké veliké dny! myslel si po celou dlouhou cestu z nádraží až na Pečersk.

A jaké dny přijdou ještě po těchto chvílích! Hle, v Kyjevě se shromažďuje veliká československá armáda. Toto vojsko bude státi za nějakou chvíli na hranicích zemí českých. Na horách Karpatských. U Moravské Ostravy. Odtud potáhne na Prahu, Brno, Olomouc, Košice, Zvoleň až dolů k Dunaji. Bude ohrožovati Budapešť a Vídeň. Zahraje starému, plesnivému císaři takovou „reskriptovou“ píseň, až se budou třásti okna vídeňského hradu. Buďsi! Tak tomu musí býti — i když se to bude zdáti větrným korouhvičkám kruté! Národ si přeje býti pomstěn. Odčinění křivd bez trestu na jejich původcích — cože by to bylo? Bylo by to nespravedlivé. Spravedlnost by byla prázdným slovem, kdyby se rozpakovala trestati.

Oh, přijdou veliké dny.

Když již vcházeli na pečerské předměstí, potkali kulhajícího Hořčičku. Šel těžce, o holi, ale šel přece naproti. Trochu se začervenal, když mu z řady kynuli vesele Nohel, inženýr i soustružník. Snad se přece styděl za tolik citu, který projevil tím, že nemohl doma vydržeti a šel se podívati na nové bratry.

Budecius o něm mnoho přemýšlel. Usmíval se sice často jeho vývodům, ale měl ho rád za to, že se dovedl vždy postaviti proti „všeobecně platným větám“.

Tento „ultramontán“ jakési francouzské školy měl nicméně mnoho opravdovosti i pod hrubou někdy slupkou. Byl nebojácný obhájce „vyzkoušených starých hodnoť“, zkušený konservativec, jenž vroucně a starostlivě myslel na osud svého kmene, i když sám několikráte o sobě prohlašoval, že by chtěl býti raději Francouzem než „poťachtaným“ Čecháčkem. Protivilo se mu, kterak se všichni okolo něho dali nekriticky unášeti Ruskem, jemuž prorokoval neblahý osud.

Nyní šel jako „kulhavý ďábel“ s trochu vyjevenýma očima kolem svižně vykračujících nováčkův, omámených hudbou, květinami a úsměvy města Kyjeva.

Čety se zastavily na cvičišti blízko kasáren. Taškenští přinesli si svůj vlastní prapor, jejž pohnutě držel v mocných osmáhlých prackách starší již chlapík s černým, do špičky střiženým vousem na bradě, jenž poněkud připomínal Černohorce s obrazů Čermákových.

Mladší, svalovitý a kostnatý praporčík, malé, ale sporé postavy, promluvil k nováčkům:

„Vítáme vás, bratří. Víme, že jste dlouho čekali na tuto chvíli. I my jsme čekali na vás, abyste doplnili naše řidnoucí řady. Povinnosti své zajisté znáte: jste vojáci. Tím, že jste se dobrovolně přihlásili do svého národního vojska, tím jste si každý ve svém nitru i slíbili, že budete jednati vždy jako vojáci, jako potomci Žižkovi, to jest, že budete bojovati za svobodu své vlasti. Očekáváme od vás, my starší, že budete hodni slávy praporu České Družiny a že tuto slávu ještě rozhojníte. Na zdar!“

„Zdar!“ zahřmělo širým prostranstvím, naplněným již množstvím ruských zvědavců.

Budecius byl by očekával více. Zdálo se mu, že i taškentští očekávali více. Ale praporčík nebyl asi valným řečníkem. Skončil svoji řeč celý zarudlý a zřejmě vyčerpaný.

Poddůstojníci pak odvedli své čety. Pro takové množství novobranců nestačily kasárny na Pečersku. Část jich byla ubytována v kasárnách v Moskevské ulici.

Perný ke své veliké radosti se dostal do světnice svého druha z horších časů. Již odpoledne vyžebral „obmundirovku“ a šel se svým přítelem na procházku.

Sešli dolů k Dněpru, až k velikému železnému mostu, spojujícímu Kyjev s předměstím Slobodkou. V řece se koupali lidé, muži i ženy, nazí, což Perného uráželo.

„Dokud to dělali v Taškentě, nedivil jsem se. Je to primitivní asiatský východ. Ale Kyjev! Třetí město v Rusku!“ rozčiloval se.

„Jsi malinký puritánek,“ smál se mu Budecius. „Ti lidé si potrpí na čistotu, proto se koupají nazí. A jak je to přirozené a krásné.“

Po široké serpentinové silnici, stoupající do hořejší části města, šel oddíl vojáků. Mladí, staří, holobrádci, vousáči, tak, jak je sebrala mobilisace, jak je válka, jež mele stejně spravedlivě či nespravedlivě hrubé i drobné zrno, oblékla v stejnokroje.

„Co to zpívají? To je zábavné!“ zvědavě poslouchal jinoch.

Vojáci zpívali mnohohlasně, tu převládajícími tenory, tam hustými, barvitými bassy, oblíbenou tehdy „soldatskou“ píseň:

Píše, píše car germánský,
píše ruskomu carju:
Razobiju já Rossiju,
sám v Rossiji žít budu.

„Hle, potom se říká, že prostý ruský voják jde celkem lhostejně na vojnu. Tuto píseň jistě složil Ivan Ivanuška, člověk prostný a negramotný, možná z Vjatské gubernie. Poslyš však jinou, kterou právě začali,“ dodal Budecius.

Belgia, Belgia,
žalko mi těbja,
proklatý Germánec
razoril těbja!

„Vidíš, vědí, co je to Belgie! Zpívají o ní píseň. A budou se za ni bíti. Budou se bíti i pro Čechii. Proklatý Germánec! Můj milý, toto moře může přijíti draho proklatým Germáncům. Neznají Ruska a mohou se v něm přepočítati, jako až dosud se každý přepočítal. Vzpomínám nyní často na Dubovika i Medvěděva. Myslím, že měli mnoho pravdy. Ach, Rusko! Jak jsi mne už potrápilo! A kolik jsem ti dal marných otázek. Ovšem, milý bratře Perný, musíme spoléhati především sami na sebe. To buď naším prvním příkazem. A nebrání nám to, abychom jich nemilovali. Neboť, kdo by nemiloval Ruska?“

„Ó, bylo by to krásné, kdyby s námi vstoupili i Rusové do Prahy,“ řekl mladík nadšeně. „Vidím kozácké čapky na Václavském náměstí, jejich kopí, jež jako pohyblivý les se sune od pomníku svatého Václava dolů k Můstku. A Kavkazani ve svých červených, růžových, modrých, černých, bílých čerkeskách s dýkami za pasem! Ve velikých černých burkách! A těch koní!“

„Jsi dětina. Budeme míti sami také krásné vojsko! Přijdou dobrovolníci z Francie, z Italie, ze Srbska, z Anglie. Jistě tam všude také se tvoří Družiny, legiony nebo něco podobného. Naši blázni a pomatenci sice říkávali často u 88. pluku: Do Rusů se mi střílet mnoho nechce, ale tu bandu taliánskou bych nešetřil. Vidíš, a ta banda taliánská také bojuje za naši svobodu. Přes to myslím, že v Italii bude hojně našinců. Všecka tato vojska přijdou domů v hodině vítězství — a jistě projdou i tím tvým Václavským náměstím. Ze všech stran světových se vrátí domů boží bojovníci!“

„Boží bojovníci!“ řekl Perný zbožně.

Nad nimi plálo radostné letní slunce, zrcadlící se v Dněpru. Stráň „Krásné Horky“, porostlá zelení, voněla a šuměla hukotem bzučícího hmyzu. Před nimi k východu za Dněprem a jeho rameny se rozprostírala do dálky širá rovina ukrajinská. Tam ležela žírná pole a osady s kvetoucími zahradami, plnými slunečnic, kraj, dýchající mírem a požehnáním.

„Hle, to je východ! Ale západ… tam teď duní děla… valí se nesmírná vojska proti sobě… teče krev!“ zatesknil Perný a vzhlédl k mlčenlivému Budeciovi. „Válka je hrozná věc!“

„Válka nám dá svobodu. Dá nám život. Mír — mír nám dávalo Rakousko. Smrt!“ zahučel jeho soudruh.

Za nimi, již téměř na vrcholu kopce, doznívaly ještě kroky ruských vojáků. Doznívala i poslední slova písně, již zpívali:

Hurra! hurra! hurra! pajdom na vraga! Za matušku Rossiju, za bělavo carja!“

Mnoho již nemluvili nyní na zpáteční cestě. Šli domů na Pečersk trochu unaveni a nevnímali ani přívětivých pohledů hezkých děvčat, jež se za nimi obracela.

„Ah, jak je krásně! Jak je krásně!“ vzdychl Perný na konec, když šli kolem Imperatorského sadu. „Potkáváme tolik invalidů, beznohých, bezrukých, chuďasů, jež zmrzačila válka — a mně je přece tak krásně a slavně!“

„Protože jsi v československém vojsku,“ řekl Budecius.