Veliké dni/Část druhá/VI.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Praporčík Rybář obešel se sladkým úsměvem šťastného chlapce, jemuž se dostalo první růže od milenky, svoji rotu, připravenou k odchodu. Na dvě stě šedesát junáků stálo v plné polní výstroji, v nových, zelenavých šatech, jež jim tak dobře slušely a jejichž čapky dodávaly postavám mladých lidí mnoho veselého půvabu i cosi orlího,  na nádvoří kyjevské university. V dlouhých řadách čtyř čet, za sebou stojících, našel všecky svoje drahé hochy.

Šikovatel Horáček, jenž přijel s ním s fronty s několika ještě instruktory, mezi nimiž byli noví desátníci Březa i Skála, již ráno na zkoušku postavil čerstvou maršovou rotu na velikém dvoře, provedl s ní několik rotných cvičení „v semknutém útvaru“, čili „v rotnom stroju“, jak se říkalo po sokolsku nebo rusky.

Nyní však stálo vše již připraveno na velikou chvíli, tolik očekávanou. Na pravém křídle stála hudba i ozbrojený oddíl dobrovolníků s praporem. Byl to taškentský prapor, jenž nyní se stal praporem záložní roty. Byl však určen za prapor druhému pluku, jakmile organisace jeho bude zakončena. Starý praporečník taškentský i tentokráte stál věrně u své zástavy.

Kdosi se s novými frontoviky rozloučil krátkou řečí. Hudba zahrála hymnu, všecko ztrnulo v pozoru.

Potom však zazněly z úst praporčíka Rybáře pronikavé, jasné ruské povely:

Smirno!

Po otděleniam — levoje plečo vperjod — rota šagom marš!^[1]

Široce rozevřenými vraty university se vyhrnul celý průvod s hudbou na ulici. Šlo se kolem Pedagogického institutu, kde nedávno byla pohnutá schůze kyjevských Čechoslováků, Funduklejevskou ulicí na Kreščatik a směrem k nádraží.

Bylo srpnové odpoledne, hodina klidu, jež vyhnala spousty lidí na ulice, kde hřměla hudba i duněl krok šťastné maršové roty. Neboť celá tato vyvolená rota tonula v květech a usmívala se. Za furažkami, za pasy, na tlumocích, v rukách vojáků — všude květy. A nejvíce květů na žerdi praporu a na hlavni pušek čestného oddílu, jenž doprovázel prapor i své bratry.

V přestávkách, kdy hudba odpočívala, zpívali dobrovolníci svoje písně. Byly to zamilované písně sokolské, rázné i melancholické písničky slovácké i slovenské, zpívalo se, ovšem s jiným přízvukem, než kdysi, i

„mlýnské kolo to se točí,
nás ta vojna neroztočí…“

V četě Březově šel i Budecius s Perným. Dalo mu mnoho práce, než se dostal mezi vybrané šťastlivce. Dověděli se konečně o něm a chtěli, aby pracoval v časopise. Bránil se velmi energicky.

Jediný člověk šel stranou, mimo řadu, ale neustále v blízkosti svých přátel. Byl to nešťastný pan Kódl. Nedostalo se na něj. Stále prý, jak se dověděl, „brali ohled na jeho stáří“. Jakoby nebyl silnější, než všichni mladíci u roty!

„Mlčej, přijdou za námi. Za několik dní jde přece další rota,“ těšil ho Budecius. „Však se tam sejdeme všichni, uviděj! Teď všecko, co je v Kyjevě, přijde na frontu. Vždyť aspoň tu brigádu musíme sesadit nějak dohromady. Zač by to všecko stálo?“

„Prej půjdu k panu Syrovýmu nebo k panu Švecovi,“ utěšoval se kormutlivě zničený pan Kódl, jenž o starých zasloužilých vojácích důsledně mluvil jako o „pánech“.

„Vědí,“ pokračoval, „už mám za nich náhradu. Je to sice bejvalej oficír, ale pude s námi na frontu jako nižní čin. Je to náramnej člověk. Von byl v civilu soudcem a já zlodějem. To koukaj, co? My si spolu budeme náramně dobře rozumět. Jestli bude jednou oficírem, tak ho budu pucovat. A budu mu věrnej. To bude teď můj bárin. A jestli se spolu, jak on říká, dostaneme k panu Syrovýmu nebo Švecovi, tak to bude úplný štěstí.“

„Tak viděj,“ řekl Budecius, jenž spatřil, kterak se k němu prodírá kulhavý Hořčička zástupem lidí, proudících po chodníku. Byl trochu překvapen. Nepovažoval egyptského dragomana za člověka sentimentálního.

„Měj se dobře, kamaráde,“ volal však dragoman, protahuje mu ruku řadou kráčejících vojákův a pokulhávaje sebou. „Mne už snad ani neuvidíš. Půjdu prý někam do štábu armády, kde potřebují tlumočníka turečtiny. Někde na frontě stojí turecká divise. Domorodým mohamedánům prý nedůvěřují. Tož půjdu. Na zákopy jsem mrzák — co jiného mám dělat. Až přijdeš na frontu, vystrč na Rakousko zadnici a řekni, že mu to posílá dragoman Hořčička. Ale aby tě nestřelili. A až tam přijde ten uličník Nohel, dej na něj trochu pozor. Mám dojem, že ten zbrklý kluk, ten pitomý „chichichi“ dostane kouli do hlavy, sotvaže se tam objeví. A je to hodný kluk. Takový pokrokový…“

Pan Kódl se díval na Hořčičku po celou dobu velmi nepřátelsky.

„To zas ňákej ulejvák se nechal schválně kousnout psem do nohy, aby nemusel na frontu, co?“ bručel nevlídně k Budeciovu uchu.

„Ba ne,“ řekl usmívající se „frontovik“, „to se zrovna mejlejí. To je dobrý člověk. Zcestovalý. A pak…“ řekl to důvěrně, ale vážně, „je sirotek! nemá ani tatínka, ani maminky.“

„Jó?“ zeptal se pan Kódl s účastí. Tato skutečnost na hrubou, struskovitou duši starého siláka vždy působila.

„Zanechám ho tu jejich péči,“ řekl ještě Budecius. „Budou-li takhle něco mít k snědku nebo i zbytečnou rjumku vodky, pamatujou s tím tady na dragomana…“

„Oni sloužili u dragounů?“ ptal se zvědavě Kódl, spřáteluje se již s Hořčičkou.

„Ovšem. Kůň mi tam rozmáčkl nohu. Za to mne obršt přivázal k němu hlavou dolů a poslal mne sem do Ruska jako instruktora kavalerie, vědí!“

„Voni sou ňákej fták…“ řekl Kódl s respektem.

Blížili se k nádraží. Davy doprovázejících je lidí stále vzrůstaly. Šťastných vojáků zmocňovalo se již takové veselí, že vyhazovali čapky do výše a někteří tančili za pochodu.

„Ty by měla vidět Praha,“ vzdychl Perný.

„Karlín,“ poznamenal Karel Příhoda.

„Inu, je to jiné, než když jsme chodívali s čepicemi Františka Josefa,“ řekl Hořčička.

„Docela jiné,“ řekl nato krátce Budecius, neboť v tom jeho četa zanotovala píseň:

Jdou, sokolské šiky jdou,
prapor vlá jim na hlavou…

Vcházeli do nádražního dvora.

Dlouhý vlak, ozdobený chvojím a prapory, stál již připraven. Ozdobili jej bratři z příští maršové roty. Do dvora vpustili pouze vojenské osoby. Několik vždy bystrých Čechoslováků-zajatců proklouzlo ovšem také.

Pan Kódl energicky strčil do železničáře, jenž stál u vrat a vítězně prošel. Jen Hořčička se v návalu lidi kdesi ztratil.

Nakládání lidí a zásob trvalo přes hodinu. Hudba mezitím hrála. Známí, držíce se pod paždí, se procházeli za tohoto koncertu nádražním prostranstvím a loučili se. Stál zde na blízké koleji oddíl Srbů, Chorvatů a Slovinců, rovněž novobranců ze zajatců, jenž odjížděl do Oděssy. Čechoslováci a Jihoslované se tu častovali písněmi, vtipy a bratrstvím. Osmahlí jižní chlapíci se velmi divili, když skupina Čechů zanotovala srbskou vojenskou písničku:

Maširala, maširala kralja Petra garda!

„Na shledanou po válce v Praze!“

„V Bělehradě!“

Byla již noc, kdy konečně vlak vyjel z kyjevského nákladního nádraží. Zmizela signálová světla železniční a pomalu mizela v prchající dálce i světla velikého města. Dobrovolníci, unaveni tímto hlučným a dojemným dneškem, ulehali ke spánku ve svých těpluškách, skromně zařízených s dvojími narami, kde se spalo tak tvrdě, ale tak šťastně.

Ve vlaku byl i vagon III. třídy, kde spali poddůstojníci a kde měl i praporčík Rybář svoje lůžko. Březa se Skálou zatáhli sem svého přítele z Prahy i z rájecké myslivny v Orlických horách, aby se na něho konečně náležitě podívali.

„Dostali jsme tvůj dopis z Ufy na frontu,“ pravil Skála, hledaje v kapse. „Je to úplný spis a úplná ballada. My jsme byli přece šťastnější. Přišli jsme již v Tarnově do Družiny. Jsme tedy starší vojáci. Zde Březa již dávno je navržen k povýšení na poručíka. Čekáme na to ustavičně. Bude pár rublů. Rozumí se, že se budeme dělit… viď, myslivečku?“

„Ovšem, ovšem, mladý pane. Jen je otázka, zůstanu-li u roty.“

„Praporčík Rybář nebude přece sám u roty, Rota potřebuje mladších důstojníků. Beztak budeme rozděleni po vzvodech a přiděleni k divisím.“

„Kam jedeme?“ zeptal se Budecius.

„Pod Kovel,“ řekl Březa. „Jsou tam prudké boje s Němci. Ostatně naše stanice je pouze Maněviči. Tam vystoupíme. V okolí se organisuje naše brigáda. Centr je vesnička Okonsk. Krajina je bažinatá, vlhká, jako v okolí Pinska. Je to podivný, panenský kraj. Vesnice jsou tu ztraceny v starých lesích, v nichž je jistě ještě dosti zubrů, kanců, vlků i medvědů. Dýchá tu něčím dávným, pradávným. Obyvatelé mluví běloruským dialektem a jsou prý mezi nimi i pohané. Okonsk je ovšem liduprázdný. Občas sem dojíždí jen Žid z Maněvič, jenž tu prodává papirosy a „buločky“, malé, bílé housky. Je to jediná pochoutka, již tu lze dostati. Z Okonska do Maněvič je úmorná, písčitá cesta prořídlým, borovicovým lesem, jehož jistě nikdo nikdy nesázel. Výlety do Maněvič, kde je štáb armády, jsou ovšem nám přísně zakázány. Kdo z nás by se však tloukl přes dvě hodiny cesty mořem písku pro trochu židovských papiros? Kouříme machorku, pijeme čaj a sedáme u ohňů za večera. V blízkém lese za vesnicí Okonskem se organisuje druhý pluk. V prvním batalionu jsou vesměs ruští Češi, volyňští kolonisté. To jsou už trochu jiní lidé než našinci. Jsou již značně poruštělí, byť mluvili česky. Jako vojáci jsou těžkopádní sice, ale za to vytrvalejší, než naše náladová sebranka. Mají na svých čelech zase ten stín válečného fatalismu jako Rusové.“

„Jste tam již dlouho?“ zajímal se Budecius.

„Několik týdnů. Připravujeme organisaci brigády. Náš oddíl se účastní brusilovské ofensivy v Haliči. Byli jsme na různých místech, většinou však u 23. divise, jež si nás velmi zamilovala a jež prý si nás zase vyžádá. Je to táž divise, kde jsi nás v zimě navštívil a odkudž jsme tě tak smutně vyprovázeli. Já jsem to ovšem tušil,“ řekl Březa zasmušile, „neboť ruská byrokracie je hrozná věc… Byl jsi pro ní zajatcem, jiného právního titulu pro tebe bratři Rusové asi nenašli. Kdybys nebyl přišel tak okázale, mohli jsme si tě potichounku nechati u roty, zůstal bys u nás, tak říkaje, na černo — a pak již nadobro. Ale prosím, to si přijede: samý automobil, štábní důstojníci, VII. armáda a podobné věci. Vidíš, bratře, to ti všecko vlastně uškodilo, věř si tomu nebo ne. A pak ovšem přišla nekonečná řada Waismanů od Dárnice až snad do Vladivostoku. Takové už je, můj milý, Rusko.“

„Stále vidíte jen tyto stíny na Rusku,“ pohoršil se Skála. „To je tak, jako kdyby nějaký dobrý Slovan přišel k nám do Prahy na Příkopy, prošel řadami němčících pražských Židů, zahromoval nakonec a utekl z Prahy s prokletím: Tak to že je ta slovanská zlatá Praha? Nevidíte milionů dobrého a srdečného ruského lidu, jenž si vás vděčně zamiluje, přijdete-li k němu, řeknete-li mu, kdo jste a co chcete? Nemohu věru již poslouchati tohoto blaseovaného kriticismu, jenž ničemu nevěří, ničím se nevznítí, ke všemu přichází s prsty na očích a se sebevědomou nedůvěrou, je suchý jako starý středoškolský kantor a má duši ze slámy a srdce z popele. Já miluji Rusko. Zamiloval jsem si je ihned v prvním okamžiku, kdy jsem vstoupil v ruský svět. A miluji je i s jeho chybami — právě si zaslouží lásky, že je někdy tak nešťastno. Já také vím, že je tu kruté samoděržaví, že jsou tu ťurmy, deportace, Sibiř, doly na Sachalině, vím, že tu zkouší inteligence od sprostých, surových a nevzdělaných žandarmů a policajtů, že se tu nesmí promluviti volnější slovo. Ale naopak zase vím, že je tu více svobody v tom i v onom, než na celém západě, že se tu může při určitých příležitostech říci více volnějších slov než v celém Rakousku a Německu dohromady, že se tu žije svobodnějším, radostnějším životem než jinde. I ti mužíci tu žijí nějak šťastněji, než naši sedláci. Jsou spokojenější, třebaže je to spokojenost fatalistická, mají svého Boha i kousek své půdy a jsou šťastni i ve své temnotě i ve své podřízenosti. Jednou dostanou školy, dostanou i více půdy, vše nejde najednou.“

„A což, vzbouří-li se?…“ Budecius se zádumčivě usmál.

„Proč by se bouřili? Nepřítel stojí v zemi. Kdo by nyní myslil na vzpoury nebo na revoluce?“ Skála mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz.

„Tak myslíš ty, Čech, a tak je to jasno tobě, Čechu. Ale Rusko?“

„Nemluvme o strašidlech,“ řekl Březa. „Zdá se mi, že náš milý přítel Budecius je celý poničený Ruskem jako náš milý Jiřík je do něho celý zamilovaný Jděte spát, mladé i starší děti. Zítra ještě po celý den pojedeme, až napozítří přijedeme asi o polednách k Maněvičům. Máte tedy dosti času, abyste se pobili spolu pro Rusko.“

Rozhovor utichl. Jen Skála ještě cosi pobručoval a hněval se na celý svět. Položili se pomalu všichni na lavice, přetáhli přes sebe pláště a za chvíli celý vůz spal.

Vlak, pravidelně supěl a ujížděl na frontu.

---

1. Pozor! Rota po družstvách, vpravo bok — pochod!