Vedle cesty/Z dějin léků

Vedle cesty Josef Thomayer
Je nemoc neštěstím?	Z dějin léků	Aesthetika při stole

Údaje o textu
Titulek:	Z dějin léků
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 94–104. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1875
Licence:	PD old 70

Jaká hvězda člověka vedla k vynalezení prvního prospěšného léku, vypátrati věru nesnadno pro nedohledné šero, v němž se událost taková zraku našemu ztrácí. Říká se, že byl tou hvězdou pud, ale říká se také, že jí byla náhoda. Však mluvení o pudu u člověka velmi málo vysvětluje. Člověk na př., jenž trpěl nemocí oka, zakládající se na přeplnění jistého chorobného moku (glaukom), v návalu zuřivých bolestí nožem do oka se bodnul. Mok vytekl, bolest přestala a oko — se polepšilo.

Medicina nalezla tím vydatný, ba fulminantní prostředek léčivý — ale objevil ho pud, jak slyšíme vypravovati? Náhoda to také zcela správně vysvětluje, jakož vůbec na náhodě vynalezení značné části všech léků nepochybně spočívá a také k ní nejeden doklad směřuje. Mysleme si, že jest pravdivá tato historka: V Peru žije prý pták maragna zvaný, živící se plazy, obzvláště pak některými druhy jedovatých hadů. V nesnadném zápase, kterýž s těmito hady začasté podnikati musí, nejednou bývá poraněn a tu v nebezpečných podobných okamžicích zalétá k zvláštnímu druhu byliny, kteráž nyní dle něho v té krajině se nazývá, i poživ několik lupenů opět zcela zdráv do zápasu se pouští. Máť šťáva byliny té prý moc činiti účinek jedu takového neškodným. Některý tuzemec uzřev takový zápas a zpozorovav, kterak pták z hadího uštknutí se léčí, pamatoval si onen druh byliny, rozšířil o tom zprávu a tak seznali rodáci jeho záhy bezpečný odjed proti škodlivému účinku hadího uštknutí.

Anebo viděli kdysi jiní Američané, že uražená větev jistého druhu jasanu spadnuvši na chřestýše „tohoto omámeným, ba téměř bezmocným učinila“. V domnění, že je chřestýš raněn, pozvedli větev, ale málem byli by pokus draze zaplatili, neboť had náhle opět se vší čilostí obživnuv, již již se na ně sápal. Přikryli ho zase jasanem a on opět jako v mrákotách ztrnul. Tak seznali oni mužové účinek jasanu na chřestýše a podnes užívá prý se toho jasanu co vzácného léku v tamějších krajinách. Oba tyto příklady, jsou-li pravdivé, zajisté slouží za jasný doklad a důkaz, že v poznávání léků do jisté míry náhoda vládla — a to našemu účelu dostačí.

Za takových okolností pokračovalo se ovšem v poznávání léků — v pravém rozumném významu slova toho — velmi pomalu. Bylať také v původním stavu národů potřeba léků menší než u národů vzdělanějších. Příčina toho jest nejedna.

Čím hlouběji totiž sestupujeme k prvotnímu stavu všech národů, tím prostší lid nalézáme, tím vzdálenější těch přečetných, rozmanitých potřeb, kteréž národu kulturnímu nevyhnutelnými jsou a jej zároveň k častějšímu vybočení z pravidelných kolejí — pramenu tak mnohých nemocí — svádějí. Karaib na př. necítí potřebu malovaných pokojů ani barevných tarlatanů, k jejichž barvení se u nás tak často látek jedovatých užívá, čímž zdraví jednotlivců a celých rodin se ohrožuje.

Jiný příklad: Nejedná rodina u nás užívala štoudve na vodu, vyložené olověným plechem. Studnice pak naše jsou téměř z pravidla tak položeny, že do nich všeliká nečistota půdou prosáknouti může. Nejčastějším však příměskem vody studniční bývá kyselina dusičná. Dostane-li se voda taková do štoudve shora uvedené, rozpouští se v ní částice olova i nelze se tudíž diviti, že se za nějaký čas v rodině vody té požívající vyskytují příznaky otrávení olovem, jevícího se chřadnutím a prudkými bolestmi břišními. Nemoci takové nemusil se ovšem báti Diogenes, kterýž žil v sudě a pil vodu z dlani. (Ostatně zemřel Diogenes náhodou také následkem pokažení žaludku; ohryzal totiž syrovou nohu kravskou a spůsobil si tím jistý druh cholery!)

Za druhé sluší u národů na nejnižším stupni vzdělání se nacházejících přihlížeti k názorům náboženským, až příliš mocně v život společenský zasahujícím.^[1] — Národ takový spatřuje všude bohy a duchy a vysvětluje si všechny úkazy přírodní z působení neviditelných těchto bytostí; což divu, že klade též onemocnění na vrub nějakého buď z principu zlého neb churavci nepřátelského božství, které jím lomcuje, jemu bolesti působí, dávajíc tak na jevo zkázonosnou svou přítomnost. Poukazujeme v příčině té k článkům o animismu vůbec, v citovaném spise Tylorově.

Názor tento postoupil znenáhla o krok dále. Ujalať se domněnka, že božství takové nemusí právě posednouti člověka, ale že na něho, byvši rozhněváno, nemoc za trest sesýlá. S názorem takovým setkáváme se u Bramínů, u nichž je bolení hlavy trestem za neuctivost k otci neb matce, padoucnice za otrávení, bolení očí za touhu po ženě cizího, slepota za vraždu matky, hluchota za vraždu sestry, bolení břicha trestem za to, že jsme jedli s člověkem vyznání jiného, kámen v měchýři za krvesmilstvo, zchromnutí za udeření někoho a tak dále. Také u jiných národů nalézáme domněnky podobné; čtemeť, že někteří sofisté v šerém starověku nemoc vůbec za hanbu pokládali. Názor takový mohl vzniknouti jen z přesvědčení, že je nemoc trestem za provinění nějaké.

Jaký spůsob léčení následkem takových názorů vzniknouti mohl, je na bíledni. Bohové působí nemoci, bohové je sesýlají: bohové tedy musili se usmířiti. Knězi však byli služebníci bohův, ti je dovedli nejlépe usmířiti; proto stali se kněží prvními lékaři vůbec. Na ně jediné druhdy vzneseno břímě stavu lékařského. Proto také bývají u starých národů předpisy lékařské spojeny s náboženskými. Tvůrcové a pořadatelé různých soustav náboženských byli také zákonodárci v oboru zdravotním. Tak Zoroaster perský, Mojžíš a později Muhamed. Nejdůkladněji však prováděli takovou náboženskou zdravovědu Egypťané. Každý člen národa tohoto musil měsíčně tři dny tělo své čistiti — užíváním prostředků přejímacích a davidel, ba i klysmat. Náboženství zakazovalo jísti luštěniny a cibuli. Též tučná jídla vyloučena byla z jídelního lístku nábožného Egypťana, jako podnes vepřovina u starověrců židovských, kde historický ten zákaz postrádá již všeho významu. A to všechno jen proto, že znali kněží egyptští a jiní vůbec dobře účinek té neb oné potravy v pásmu horkém. Zdá se, že předpisy ty blahodárně na zdravotní stav národa účinkovaly. I Sokrates vypravuje, že Egypťané dosahovali vesměs vysokého stáří.

Herodot dí: „Dovídáme se, že všichni Egypťané jsou lékaři.“ Podobné nařizovalo náboženství mnohým národům jižním obřízku. Tu a tam stala se, pravda, pouhým obřadem značícím přijmutí do jisté náboženské společnosti, avšak původně měl obřad ten účel čistě zdravotní. U Egypťanů byla obřízka tak nevyhnutelnou, že sám Pythagoras, chtěje býti zasvěcen v tajemství kněží egyptských, operaci té se podrobiti musil. Jako u Egypťanů bylo též u národa židovského písmo svaté nejvyšší instancí lékařskou. Mojžíš snesl v knihách svých velmi rozumné předpisy zdravotní. Ovšem byl veliký zákonodárce židovský zasvěcen ve veškerá tajemství kněží egyptských, od nichž byl zvláště vyučován — avšak bystrý zrak jeho pronikl ještě dále, než mnichové egyptští. Tak na př. vypsal pověstnou málomocnost tak přesně a známkami tak určitými, že lékaři, kteří v novější době nemoc tuto poznali, popis Mojžíšův ve všem potvrditi musili.

Kněžím takto lékařství provozujícím nevedlo se ovšem zle. Požívali veliké úcty a nechávali pro sebe většinu obětí, hlavně v potravinách záležejících, kteréž nemocný lid k usmíření bohů přinášel. Mužové tito dobře věděli, jak málo účinkují prostředky jejich, však mlčeli, bojíce se o dobrý výdělek. Nepřinášelť lid bohům právě nejhubenější ovci. Ba kněží byli tak chytří, že obětovali bohům jen hlavu, srdce a podobné části, nazývajíce je „nejušlechtilejšími“ z těla zvířecího. Kdyby byli již tenkráte žili kuchaři francouzští, možná že by nebyli pálili hlavičky telecí na počest bohů, nýbrž připravovali je s pikantními omáčkami na počest — mlsných jazýčků svých.

Kdo z nekněží těch dob náhodou účinky některého léku poznal a moci jeho upotřebil, platil za čaroděje. Tak stala se kolchická Hekate čarodějnicí par exellence tím, že znala jedovaté kořínky a byliny kolem černého moře přehojně rostoucí, jako oměj, ocún, azalky, druhy lilku, rulík, mandragoru. Dcera Hekatina Medea uvádí se také jako čarodějnice; známa jest z pouti Argonautů pro zlaté rouno, při níž hady uspati dovedla.

V těch dobách žil vůbec lid v těsnějším styku s přírodou než dnes a proto častěji poznávati mohl látky dle názorů tehdejších moc čarodějnou mající. Z počátku pak vedla jej k tomu pouze náhoda, avšak později nastoupena dráha samostatného bádání. Z prvu přivábily pozornost takových badatelů — čarodějů — hlavně byliny silně páchnoucí neb jinak nápadné. Následkem samostatných těchto bádání začalo se znenáhla se všech stran viklati na starobylé výsadě léčení kněžského. Babyloňané náleží mezi první skeptiky; dávno již před Kristem vynášeli nemocné na veřejné silnice, aby jim okolojdoucí rady dávali. Řekové ustanovovali při školách gymnastických, kde zároveň cvičení ve zbraních se odbývala, stálé lazebníky nekněze, aby pohotově byli s pomocí svou při častém poranění cvičenců. Tak uvykali lidé bráti útočiště k lékařům nekněžím a v těch vyrůstali kněžím nebezpeční sokové tím hrozivější, že navštěvovali cizinu a všemožně po rozšíření svých vědomostí se pídili. Lékaři kněžští snažili se ovšem zažehnati nebezpečnou tuto reakci; hleděli buď světské kolegy pro svůj řád získati aneb jim v lékařem překážeti, anebo vrhli se sami na bedlivější studie a začali na reelním, ovšem tehda skromném podkladu vědu lékařskou pěstovati. Tak stalo se, že byl Euripides onemocněv na cestě své s Platónem v Egyptě, od kněží tamějších nikoli již posvátnými obětmi, nýbrž zcela systematickými lázněmi vyhojen. Ba kněží egyptští pokročili záhy tak, že měli, jak Herodot vypravuje, pro každý odbor své zvláštní lékaře, stavše se tak pravzorem nynějších specialistů, kteří bohužel namnoze provozováním všelikého švindlu názvu svému místy nepěknou pověst zjednali.

Též řecká orakula začala udíleti věcné rady lékařské. Ovšem vstávají nám při čtení těchto rad mnohdy vlasy vzhůru na hlavě. Aristidovi na př. rozkázali, aby si dal pustit 120 liber krve, a když obecenstvo nad takovou radou povážlivě hlavami kroutiti začalo, řekli mu kněží, že tím orakulum nemyslí summu doslovnou, nýbrž veliké množství, čemuž prý se také chudák Aristides podvolil. Jindy mu poradili, aby skočil do vody v zimě, a i té rady Aristides uposlechl — kdyby měli nynější lékaři tak poslušné pacienty, věru že by se ledajakému zlu předešlo! — (Že ale samostatné pozorování léků již tehda jistého stupně rozumného dostoupilo, o tom svědčí na př. ta okolnost, že egyptští lékaři již před dvěma tisíci roky znali účinek mořské cibule při vodnatelnosti, právě jako lékařství našich dob.)

Znenáhla začalo vedle kněžského léčení i čarodějnictví, jako činitel v rozvoji lékařství do pozadí ustupovati. Nemohloť obstáti, postrádajíc podkladu vědeckého a založeno jsouc nejvíce na pouhé náhodě neb na ledabylém klepu od jinud přinešeném. Na jeho místo vstoupila filosofie, která se několik století před Kristem obzvláště v Řecku rozvíjeti začala. Filosofie tato nejen že bořila pracně za Homéra, Hesioda a ještě dříve sestavenou mythologii a podrývala kněžím vlastní půdu pod nohama, nýbrž zvrátila i léčebnou jejich soustavu, z nichž se jim byl tak hojný vedlejší výdělek prýštil. Začalať filosofie všechna bádání svá na základě věd přírodních, s nimiž ovšem lékařství velmi těsně — aspoň tenkráte — souviselo.

Pythagoras byl jedním z prvních filosofů-lékařů. Mezi ostatními vynikli: bohatý Empedokles, který měděné střevíce nosil a mezeru mezi dvěma vrchy ucpal, aby zhoubný sirocco tudy nevál na rodné město jeho a nakažlivé nemoci s sebou nepřinášel, který dále zdánlivě mrtvou ženu vzkřísil atd. Anaxagoras, který se zanášel již pitváním zvířat, Demokritos, jenž sepsal knihu o chameleonech, a jiných takových mužů celá dlouhá řada až k Hippokratovi, tvůrci a patronu vědy lékařské. Za dob Hippokratových byla již emancipace lékařství od stavu kněžského téměř úplně provedena, lékaři počínali si již samostatně na základě svých, ovšem skrovných vědomostí!

U filosofů-lékařů souvisel ovšem spůsob léčení těsně s filosofickou jejich soustavou. Kdož na př. učili, že všelikou změnou chorobnou vinen jest duch člověka, snažili se léčením svým hlavně na ducha působiti. Není nám tedy čemu se diviti, slyšíme-li, že Pythagoras hojil nemoci odříkáváním básní Homérových, Hesiodových — vždyť chtěl pouze na ducha působiti! Za našich dnů by se ovšem předčítáním mnohých básní ubožáku nemocnému spíše přitížilo.

Však zdárnější pokrok lékařství byl po dlouhou dobu z jedné příčiny zcela nemožným: neznaliť staří lékařové anatomii člověka. Jakž mohli spraviti stroj, jehož mechanismus jim byl věcí úplně neznámou?!

Při takovém stavu věcí nelze se diviti, že později slavný lékař arabský Avicenna, ochuravěv tuším úplavicí, osm klysmat z octa a pepře po sobě si dáti kázal. Neměliť tehdáž ponětí o normálním, neřkuli o abnormním stavu těla lidského. Také zde křížily se názory náboženské s lékařstvím; ony nedovolovaly tomuto pitvání mrtvol, bez něhož ani abeceda léčebná možná není. Tak věřili staří Egypťané, že duše neopouští zcela tělo a že, nezůstane-li toto bez pohromy, duše po tři tisíce let v těle zvířecím blouditi musí. Také u Řeků nalézáme při vší jejich vzdělanosti podobný názor: věřiliť, že těla poškozená nepřejdou na druhou stranu Styxu. Jediný případ pitvání těla lidského zaznamenaly spisy starých Řeků. Spartané rozpitvali totiž po známých válkách messenských Aristomena, vůdce Messeňanů, však nikoli za účelem vědeckým, nýbrž aby nalezli v těle jeho příčinu zuřivé jeho zlosti na Spartu. A našli prý vlasaté srdce (t. j. srdce, jehož srdečník byl se zanítil, a na němž zánět tento po uzdravení stopu v podobě zvláštních vláken po sobě zanechal).

Ba ještě roku 1300tého proklel papež Bonifác VIII. každého, kdo by pitval tělo lidské. Za takových okolností zůstalo lékařství dlouho v plénkách. Což divu, že středověk opětně lékařství spletl s čarodějstvím, jako byl proměnil hvězdářství ve hvězdopravectví a chemii v alchymii. Tenkrát učilo se na př., že všechno, co některé části těla se podobá, v nemocech dotyčné části pomáhá. Dračí krev je červená, proto musila pomáhat při krvácení a mandragora měla prý kořen podobný celému tělu lidskému, proto pomáhala ve všech nemocech těla; i bylo životním úkolem každého černokněžníka, aby ji našel. Než odložme již plesnivou a nepřívětivou historii léků a léčení.

Mimo zajímavost jest výtěžek z ní velmi skrovný. Však jedno vysvítá ze všeho počínání předků našich až do šerého pravěku ve směru zdravotním: že totiž byli zdraví svého svrchovaně pamětlivi a bedlivěji než my po lékařské pomoci se ohlíželi, ač byl pokrok vědy lékařské velmi, velmi zdlouhavý. Za to můžeme za našich dnů v ohledu tom s Titem říci: „Nulla dies sine linea!“ Nemine téměř den bez nějakého vynálezu v oboru tom, a kdo by všechno obsáhnouti chtěl, Sisyfovu práci by podnikl. Na štěstí jest tu sice mnohé, ale ne mnoho, a s opravdově dobrým vždy snadno lze se seznámiti.

---

1. Viz slavný spis Tylorův o počátcích kultury.