Vedle cesty/Je nemoc neštěstím?

Vedle cesty Josef Thomayer
O polykání	Je nemoc neštěstím?	Z dějin léků

Údaje o textu
Titulek:	Je nemoc neštěstím?
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 77–93. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1878
Licence:	PD old 70

Kdyby jeho Veličenstvo Kamehameha, král na ostrovech Sandwichských, jda bos po vlhké louce ulovil si dnes značné bolení zubů, nebylo by to pro mne žádným neštěstím, tolikéž, tuším, ne pro osobního lékaře jeho, předpokládaje, že kolega tento ví o nějakém zázračném prostředku proti bolení zubů. Kdybych však já měl z jakékoliv příčiny býti postižen bolením zubů, tu přiznávám se, vzpomínaje si s hrůzou na tento stav, o němž nabyl jsem značných zkušeností, považoval bych bolest třeba ne za neštěstí, ale přece za příhodu velmi nemilou. Již z tohoto porovnání vysvítá, že kladu-li si v čelo řádků svých otázku, je-li nemoc neštěstím, musím doložiti otázku druhou — pro koho? Billroth vyslovil se někde asi v ten smysl, že je každá epidemie lékaři věcí hledanou, z čehož vysvítá, že nemoc, vyjímaje nečetné případy, postihne-li někoho jiného, není pro lékaře neštěstím, ač nestihne-li jej právě nehoda, jakou měl americký jeden zubní lékař, jenž trhaje kdysi pacientovi zub, tak se namáhal, až si ruku zlomil. A podobně jako lékařů jsou celé řady jednotlivců, jimž je choroba bližního věcí naprosto lhostejnou, takže musím, abych předešel různým nedorozuměním, již z předu otázku svou praecisovati v ten smysl, zdaž je nemoc pro nemocného vždycky neštěstím?

Kdybych mohl volně svolati kongres svých čtenářů — a že těch je počet ohromný, o tom jsem vzhledem k známým poměrům české literatury naprosto přesvědčen — a mohl jim tuto otázku svou předložiti ústně, jsem jist, že bych kolem mnohých rtů spatřil pohrávati úsměv. Však nemysletež, že jsem sám tak naivním jako zní má otázka. Jak by mohlo býti bolení hlavy, bolení žaludku a p. nějakým neštěstím, když zachránilo již tolik nadějných synů vlasti, ku škamnám ještě připoutaných, před známou osudnou číslicí, davši jim tak vítanou příležitost k nenavštívení místa nebezpečí — školy? Jak může býti tatáž nebo jiná ještě „choroba“ neštěstím, když sprostí paní radovou návštěvy paní sekretářové, když osvobodí herce nebo zpěváka od vystoupení v té neb oné úloze, dlužníka od věřitele (aspoň na čas), redaktora od zvědavých spolupracovníků, rekruta od vojny a tak dále — nesčíslné množství smrtelníků od všelikých četných nepříjemností? Ne, ne, nemoc není vždycky daleko tak velkým neštěstím pro nemocného, jak se zdá, anať mu tak často poskytuje výhod neskonalých.

Vlastně se zdá, jako bych byl k otázce své již odpověděl; avšak klamete se, laskaví čtenáři, domníváte-li se, že tak lacino bych byl s to, abych vás propustil. Mně leží na srdci mnohem více. Podáváť axioma, že nemoc není pro nemocného vždycky neštěstím, příležitost k obšírnějším konsekvencím. Představmež si vzácnou vnímavost vzdělaného ducha lidského, setkavšího se s pravdou tak vzácnou. Když se Římané na stará svá kolena naučili znáti peřiny z husího peří a shledali, že se v měkké takové posteli mnohem krásněji odpočívá než v tvrdé, nelehali, chtějíce spáti (přes to, že mnozí spravedlivci proti tomu řečnili), v jiné posteli než v peřinové. Kam s příkladem tím čelím, je patrné. Zrovna tak jako vyhledávali Římané peřiny, vyhledával prvý šťastný země syn, jejž nemoc té či oné nemilé příhody byla sprostila, podruhé, vida blížiti se podobné jakés nebezpečí, opět nemoc, a nejsa právě nemocným, aspoň předstíral, že nemocným je, a tak sebe pohodlně zachránil. Zdali šťastný ten vynálezce zkušenost svou sdělil s jiným, aneb je-li duch lidský sám o sobě vždy tak lstivým, že přemnozí bez rady cizí k témuž cíli dospěli, nevím; tolik však je jisté, že předstírání nemocí je dnes všeobecným majetkem vzdělaného, ba i nevzdělaného světa a že ho užíváno bývá v případech nejrůznějších mnohdy se zdarem úplným i vůči lidem, kteří by vlastně podobným spůsobem ani se neměli dát klamati. Myslím tím lékaře.

Lékař poznává nemoc z pravidla na základě tak zvaného objektivního vyšetřování, to jest na základě změn, jež smysly svými dokázati může. Naměřím-li teploměrem, že teplo jistého člověka obnáší třicet devět stupňů podle soustavy Celsiovy, vím určitě, že člověk ten jest chorým. Dokážu-li poklepem, že nad jednou plící je zvuk poklepu v značnějším objemu ztemnělý, vím opětně, že člověk takto vyšetřovaný je nemocným; totéž mi poví i poslech, dokážu-li totiž sluchem, že šelest dýchací není čistý, určitý, nýbrž pomíšen na příklad zvuky na bubliny upomínající. Řekne-li však nemocný, že ho bolí hlava, tu těžko dokázati pravdu či nepravdu tvrzení jeho. Proto hlavně musí se předstírání nějaké nemoci obmeziti na druhy podobné, u nichž především objektivně nedá se ničeho nalézti. Předstírání bolesti se pak k tomu nejlépe hodí alespoň v obyčejných poměrech společenských.

Věc sama pak ještě se stanoviska psychologického je vysvětlitelná. Jestiť bolest, jak jsem již vícekráte měl příležitost poznamenati, nejvíce bázní naplňující známkou choroby; ba nejen to, ona jest i nejnápadnější známkou nemoci. Chci své tvrzení objasniti aspoň jedním frappantním příkladem. Jda nedávno známou mi vesnicí, byl jsem zastaven starším jedním občanem, kterýž mne prosil, abych navštívil nemocného jeho syna. Šel jsem. Jdouce pak do obydlí zmíněného občana, rozprávěli jsme o chorobě hochově. Otec mínil, že mu nic jiného neschází, než že soužen je stále velikými bolestmi nohou. „A nic jiného mu není?“ tážu se udiven. „Pranic,“ mínil otec. Naplnilo mne to nedůvěrou, kteráž zjevila se úplně oprávněnou, když vkročiv do světnice uzřel jsem na posteli vyzáblého, apathicky vyhlížejícího hocha, na něhož pouhý pohled svědčil o nemoci těžké, snad i smrtelné. Dotknul jsem se ruky hochovy — a hle, palčivá horkost, jež z ní sálala, utvrdila mne tím více v podezření mém. Nebyl jsem v pochybnosti, že hoch stižen jest těžkým tyfem střevním. Ptám se otce po obvyklých příznacích, těžkou tuto nemoc provázejících — a hle, všecky obvyklé známky, z pravidla nemálo výhružné, předcházely i u tohoto nemocného; avšak ani jemu, ani otci nezdály se býti povážlivějšími nežli pouhé bolení nohou. Jest pak to jediný příklad za mnohé jiné. Kdybych však jich ještě celou řadu uvedl, nevysvítalo by z nich více než pravdivost hořejšího mého tvrzení, že bolest je u nemocí nejnápadnějším a nejvíce bázní naplňujícím příznakem.

Všeobecný pak strach před bolestí byl zajisté vždy nejpříznivější pohnutkou k předstírání její v případech takových, kdy někdo chorobou pomoci si chtěl z nějaké nesnadné situace. Zajisté účinný to spůsob při okolnosti, že bolest lze zřídka kdy objektivně dokázati. O této, v tomto ohledu tak důležité pravdě, tuším, málo který simulant věděl. Soudím tak také z té okolnosti, že známá na příklad migraena, tak často jako choroba předstíraná, je jednou z výjimek, ve kterých nápadná bolest provázena jest jinými ještě změnami. Jak totiž dnes za to se má, je migraena chorobou zakládající se z části na abnormním stavu tepen hlavy. Buď jsou tepny — z pravidla jen jedné poloviny hlavy — překrveny, anebo mají příliš málo krve následkem zvláštní křeči pojímající jemná vlákna svalová, ve stěnách tepen umístěná. V prvém případě tvář zčervená, zornička oka se zúží a bolest ustane, jestliže překrvení zamezíme tím, že stlačíme jednu z hlavních tepen na krku, kdežto v případu druhém tvář zbledne, zornička oka se rozšíří a bolest tlakem na hlavní tepnu spíše se zvětší. Také léčení podle dvou těchto tvarů se řídí, zejména u druhého spůsobu pravdivost nynějšího roztřiďování léčením nade vši pochybnost lze dokázati. Nalezl se totiž v tak zvaném amylnitritu lék, který vdechnut byv, tepny tváře a hlavy rozšiřuje a tak v nich překrvení vzbuzuje. Vdechne-li člověk druhým spůsobem migraeny stížený jen málo kapek látky uvedené do sebe, tu ustávají bolesti chorobu tuto provázející téměř okamžitě, neboť amylnitrit tepny stažené roztahuje a tak příčinu prudké bolesti ničí. Migraena však je u dam tak oblíbenou chorobou, jako snad žádná jiná, a lze míti za to, že by nikdy za záminku užívána nebyla, kdyby se vědělo, že lze předstírajícího ji poměrně dosti snadno ze lži usvědčiti. Což však je opětně důkaz pro tvrzení, že bolest proto tak často předstírána bývá, poněvadž je nejnápadnější a nejtísnivější známkou nemoci. Ten pak, kdo bolest předstírá, právem se domnívá, že vzbudí útrpnost a zbaví se tak té či oné nemilé situace.

Avšak cítím, že mluvím příliš drsně, ba ve společenském ohledu přímo revolucionářsky. Revolucionářským pak mé ubohé krejcarové péro není. Jestliže jsem řekl, že dámy migraenu často předstírají, neřekl jsem tak ze zlomyslnosti jako spíše z dobré vůle; však jsem zároveň podotkl, že předstírání to děje se nesprávně, ano vyvráceno býti může. Že pak jsem člověk dobré vůle, dokážu v následujícím.

Především si dovoluji upozorniti na úhlednou skupinu tak zvaných rheumatických bolestí. Rheuma je pojem, chci říci slovo světoběžné. Slyšíme je užívati snad v celém vzdělaném světě, přebývajícím v studenějších pásmech, je pak jedním z dědictví z dob dřívějších. Že vzniká „nastuzením“, zpívá každý vrabec. Bohužel však se za našich dob tomuto proteu omezuje vždy více a více obor existence, tak že bychom nechybili, kdybychom řekli, že je rheuma pojmem naprosto nejasným a nastuzení co příčina nemoci vůbec pojmem zřídka kdy oprávněným. Bolesti domněle rheumatické mají příčinu přečasto ve hmatné změně tkaní, obyčejně v zánětu nějakém, a proto není jméno jejich za našich dnů příliš oprávněným. To ale všecko pravím jen tak v závorce. Jisto je, že jsou bolesti, z nichž teprve po bedlivějším zkoumání se nějaká ledabylá objektivní známka dokázati dá; ponechmež si jim již třeba název rheumatických. Že však se právě ony k předstírání velmi dobře hodí, na to si dovoluji ctěné obecenstvo co možná důtklivě upozorniti. Kdož by si ulehnul do postele a vzav na se výraz co možná sklíčený obvázal hlavu nějakým velikým lupenem a tvrdil, že soužen je rheumatickými bolestmi, vždycky vyhrá, vždycky se mu dostane politování hojného. Tutéž službu však mu prokáží rheumatické bolesti zubů, v uších, v kyčli a bůh sám ví kde všude. Jen trochu fantasie e poi basta!

Zrovna tak dobře jako s tímto druhem bolestí pochoditi možno s bolestmi v útrobách zažívacích. Vím sám velmi dobře, jak výtečné služby bolesti takové prokazují. Viděl jsem osoby nervósním prý bolením žaludku ztýrané, jež odevzdány byly již úplně do vůle boží. Byly zaopatřeny svátostmi umírajících, a přátelé kolem postele se modlili za „ukrácení trápení“. A zatím druhý den byl by mnohý z umírajících těch mohl volně s lůžka seskočiti, kdyby nebylo počínání jeho bývalo ku včerejšku v tak křiklavé protivě. Takové bolesti si dovoluji všem potřebným velmi důtklivě odporučiti. Prosím jen, aby každý si počínání své dříve prostudoval, než ulehne. S dostatečnou vervou prováděná gesta mohou se dodělati úspěchu bořícího; neboť v určitém případu, tuším, i routinovaného lékaře lze uvésti v rozpaky velmi značné, aspoň pro první chvíli. Později lze ovšem i velmi lstivého pacienta překonati lstí. To však je věcí lékařovou.

Avšak vždycky tuto uvedené bolesti jsou jen pouhým příznakem pomíjejícím, a nemožno o nich říci, že by již samy o sobě representovaly nemoc určitou. Ponechal jsem si proto silné víno na konec hostiny.

Všeobecně známé neuralgie jsou nemocemi vyznačujícími se hroznou bolestí podél nervu sálající. Nemoci ty jsou obyčejně podmíněny nějakou neviditelnou a za živa důkazů nepřístupnou změnou nervu; lékař pak je rozeznává jediné podle charakteristicky umístěných bolestí. Tak zejména navštěvují t. zv. trojklanný nerv rozvětvený ve tváři, v čele, v bradě a v nejbližším jejich sousedství. Jindy uchvacuje nemoc ta některý nerv mezi žebry probíhající a opět jindy a to dost často sídlí v nervu na zadní straně stehna probíhajícím. Neuralgie zde sídlící zove se prostě ischias; dotčený nerv má sám jméno v pitevné latině ischiadicus. Některé z těchto neuralgií hodí se výtečně k předstírání. Zejména je ischias k tomu jako stvořena. K simulaci neuralgie nervu trojklanného raditi možno není, poněvadž je spojena pravidelně s jinými ještě příznaky, kteréž není možno předstírati. Avšak ischias možno líčiti velmi snadno, třeba jen prostudovati poněkud zevrubněji formu záchvatů. Bohužel však se mi k zevrubnému popisu příznaku těch nedostává dostatečné — chuti, jakož vůbec nehodlám vyčerpati program bolestí zúplna. Kdyby měl každý spisovatel všecko vypsati co ví, mohl by čtenář později jen s nechutí k němu pohlížeti.

Život lidský poskytuje však zauzlenější situace, nežli je některá malicherná nepříjemnost. Různost názorů zaviní mnohdy spor končící důvody hmatnými. Zákon pak v ochranu béře utiskované, utýrané; jen že ovšem týž zákon důvěřuje více méně poctivosti poškozeného, které tento často postrádá. Co se tělesného poškození týče, přihlíží zákon zrovna jako medicína k objektivním změnám těla lidského, na základě poškození samého se vyvinuvším. Tím pak, že roztříděna jsou různá poranění co do povahy a následků v několik skupin, co do důležitosti se lišících, zjednodušena věc pro soudce. Poněvadž ale je známo, že těžší poranění spojeno s větším trestem vinníkovým a často i s náhradou peněžitou, stává se přečasto, že poškozený, aby domohl se úspěchu, různé chorobné známky jako následek utrpěného poranění předstírá anebo jiné samovolně zvětšuje a ztěžuje. Poněvadž pak zákon přihlížeti musí v první řadě k objektivním změnám organismu, tedy ku změnám smyslům soudního lékaře přístupným. Dlužno tu simulantu předstírati objektivní změny. Jsme tím u jiného oboru vytknutého thematu.

Pověděno nahoře, že v obyčejném životě bolest ku předstírání nejvíce použita bývá, a že tu postačí, je mimo vši pochybnost; teď jsme u momentu vážnějšího, složitějšího, neboť, smysly dokazatelnou chorobu nějakou předstírati není právě věcí nejsnadnější. Nechci se zabývati dlouho ošklivým prádlem, jakým se mi jeví zúmyslné zmrzačení se, neb zhoršení existující vady; nezdá se mi, že by věc, ana tak často je předmětem přelíčení veřejných, byla dosti zajímavou. Chci si vybrati z celé látky jen jeden zajímavý oddíl, a to jest předstírání chorob nervových, líčených jako následek předcházejícího poranění.

Jest to ku podivu, jak některé pravdy, jichž poměry nepříliš často právě nám prozkoumati možno, jsou majetkem nejvšeobecnějším. Jednou z takových všeobecně známých pravd je ta okolnost, že některé nervové nemoci vzniknouti mohou následkem úrazu a to sice buď na základě přímého poškození těla anebo na základě duševního otřesení, jež poraněného postihlo. Znám případ, že čtrnáctileté děvče onemocnělo tancem sv. Víta, když opilý otec je byl uchvátil za rameno a zatřásl jím, jiný případ téže nemoci vznikl tím, že malé děvčátko uleklo se psa, a podobně je možným, že některý jiný případ vznikne následkem trestuhodného činu. Případy, že by někdo nemoc jistou předstíral, aniž by dost málo byl chorobným, nejsou tak časté jako ony, ve kterých stará, již dávno pozůstávající nemoc lstivě ve styk se přivádí s utrpěným poraněním. Částečně má okolnost tato příčinu svou v tom, že vyjímaje padoucí nemoc tvar jiných nervových chorob není dost obecně znám, aby s úspěchem napodoben byl, ač se nedá upříti, že by se mnohé choroby tyto úžasnou věrností napodobiti daly. Padoucnice však, nemoc to tak dávno známá — již v starověku věděli o ní — vyskytuje se poměrně dost často a vyznačuje se tak charakteristickými záchvaty, že předstírání její je dosti snadné. Této choroby také nejčastěji z nemocí nervových v obou uvedených smyslech užíváno bývá; zejména je dobře známo, že může se vyskytnouti následkem rány do hlavy, tedy poranění dost u rvaček obyčejného. Vím příklad podobný, vyznačující se obzvláštní nesnadností svou. Hoch jeden vlezl do cizí zahrady na ovoce; majitel jej při skutku dopadl a sbil, jmenovitě prý ho kopl botou do hlavy. Ran těžkých hoch nedostal, a nebylo mu nemožné obvyklým spůsobem hned po poranění pracovati. Po některém čase však uchvácen byl padoucnicí, a prvý záchvat přiměl otce k žalobě. Hoch dán do okresní nemocnice a zde konstatováno s určitostí, že hoch vskutku padoucnicí trpí. Dobré zdání lékařů pak znělo, že padoucnice v tomto případu vznikla následkem poranění, a zejména obviňováno ono osudné kopnutí. Soud usnesl se pro vážnost předmětu neb z jiného, mně již neznámého důvodu, požádati ještě zdejší lékařskou fakultu za dobré zdání. Záležitost prozkoumána znovu, a tu shledalo se, že hoch po nějaký čas před tím sloužil ve vzdálené vesnici, že se vyznačoval vždycky tupostí duševní a že zejména v poslední době několikráte záchvaty křečovitými trpěl. Věc nabyla jiné tvářnosti, a obžalovaný patrně nebyl tak trestán, jako by býval v případu, že by vznik padoucnice vskutku s poraněním dotčeným byl souvisel. Podobně by však nebylo nesnadno padoucnici docela vylhati, poněvadž se právě choroba ta vyznačuje jednak pravidelně složenými, jednak však snadno napodobitelnými záchvaty, a dost malá routina postačí, aby lékař byl po dlouhou dobu v nejistotě.

Sumou, vedle subjektivní bolesti možno za druhé se zdarem i nervové choroby předstírati. Tím však nejsme ještě u konce.

Jsou ještě jiné poměry, u nichž zdravé tělo menší výhodu poskytuje než chorobné. Ty poměry pak, jež mám právě na mysli, jsou ze všech nejdůležitějšími, u nich nejvíc je oprávněna otázka, zdaž je nemoc neštěstím. Myslím tím odvod k vojsku. Všeobecná branná povinnost volá každého zdravého občana do zbraně. V Monaku ovšem branná povinnost neznamená mnoho, avšak tam, kde užívá se zbraně k jiným ještě výkonům nežli je parádní cvičení před krásným světem, nejeví mnohý světoobčan přílišné chuti k vojákování. Nesnadno míti někomu za zlé nechuť k vojančení; jinak však je, kde nevůle provázena je skutky. Snad by se nahledalo tisíce mužů, kteří přihlížejíce k pravdě, že voják (na nějž moderní taktika klade značné požadavky a jenž tedy musí poměrně dosti silným býti), má-li být řádným vojákem, musí míti především tělo zdravé — buď skutkem anebo pouze lží se líčili nezdravými a tak vojně uniknouti chtěli. K tomu všemu přemnozí ubožáci i samovraždou skončili. Jindy bývaly poměry ještě trudnějšími nežli jsou dnes; dlouhá služba v činném vojště, vzdálenost od domova, špatné spojení značně stav vojenský ztěžovaly. Také prý bývala tenkrát zvláštní melancholie, vznikající z touhy po domově, mezi vojáky obecně „domácí nemoc“ (nostalgie) zvaná, mnohem častější nežli dnes, kdy je dost velikou již vzácností, a byly také zejména u nás před lety simulanti u vojště přirozeným spůsobem mnohem četnějšími. Dnes je ovšem značně jinak. Simulanti se stali vzácnějšími jak mezi branci, tak mezi hotovými již vojáky. Zákony vojenské zůstaly ovšem stejně přísnými a vojenští lékaři značně přísně k simulaci přihlížejí. Ovšem je jejich úloha více méně snadnou, poněvadž právě v tomto odboru větší zkušenosti mají než jiní lékaři. Neboť přes to, že jsou simulace v naší době vzácnější nežli druhdy, vyskytují se přece mnohem častěji na vojně než v poměrech jiných, a tu jsou mnohdy tak výtečně promyšleny, že stojí značné namáhání, než podaří se podvodníka obelstíti.

Zmrzačení se bývalo a je do dneška dosti obyčejným zjevem, avšak toto dlužno lišiti od předstírání. Zmrzačení jest spíše právnicky než lékařsky zajímavé, ač se nedá upříti, že i dějiny tohoto průmyslu nejsou chudými na zajímavé kuriosity. Druhdy jedli vojáci svíčky; vím sám o jednom případu, kde před lety syn bohatého sedláka tak dlouho žaludek si tímto odporným prostředkem maltraetoval, až za nějaký čas na vysílení skonal. Také se jedla křída, oboje, i svíčky i křída v tom domnění, že dělají tváře bledé. Totéž se vypravuje o česneku a mnohé jiné podivné látce. Jiným odvětvím průmyslu tohoto je vyrábění vředů a ran po těle popelem, vápnem, kyselinou sírovou a jinými žíravými látkami; pak usekávání prstů, vyrábění umělých nemocí očních a ušních a podobné. Zejména o posledních dvou spůsobech vypravují se přerůzné zajímavé podrobnosti. Tak byl chován ve zdejší nemocnici po dlouhou dobu branec trpící neduhem oka velice tvrdošíjným, přes to, že nebylo lze nalézti rozumnou toho příčinu. Branec by byl býval propuštěn, kdyby se neznámou mi již náhodou nebylo přišlo na to, že měl za nehty na ruce uschovaný prášek ze sušeného rulíku, jejž si čas od času do oka zasypal a tak neduh svůj při síle udržoval. Jindy opět udalo se cosi podobného s jiným brancem, trpícím prudkým zánětem ucha. Náhodou objevil lékař v uchu zlatozeleně lesklý prášek, který ho upozornil, že zánět ucha je nepochybně způsoben práškem ze španělských much. Avšak to všechno nespadá do mezí účele mého: Mám stále na zřeteli nemoci, které se předstírají a tu nemohu, chci-li si správně počínati, mluviti o zmrzačení, poněvadž není předstíráním v úzkém slova smyslu.

Proto však není ani skutečné předstírání věcí vzácnou mezi branci. Zejména udávají mnozí, že smyslové jejich nepůsobí dobře; hlavně pak je to zrak neb sluch, o němž udávají, že je slabým a špatným. Předstírati, že na jedno oko ničeho nevidí, je marným namáháním pro mladíka. Rozličnými nástroji optickými dokáže se mu ihned lživost tvrzení jeho, a tolikéž i předstírání hluchoty není právě přílišně snadným. Mladík jeden, branec, předstíral, že je hluchým na jedno ucho, avšak věděl o známém lstivém experimentu, že dá-li se zvučící ladící vidlička na hlavu, slyšeti jest zvuk její lépe v hluchém než v zdravém uchu. Proto také přestál prvou zkoušku skvěle; po druhé však dali mu ladící vidličku přímo před zdravé i hluché ucho, a to dobrého mladíka tak popletlo, že řekl opětně, že vidlici slyší v hluchém uchu silněji, což mu ovšem osud urychlilo.

Také němota se předstírává, avšak to je úkolem nejtěžším, neboť v narkose chloroformové dá se mnohý nešťastník — do zpěvu. Přes to ale slyšel jsem o případu, ve kterém nevzdělaný jeden hoch z Karpat po čtyři měsíce nepromluvil a také nemohl ze lži usvědčen býti žádným pokusem, až konečně teprve náhoda jej vyzradila v noci před propuštěním od vojska. Zajisté poněkud smutné ukončení tak nadějné snahy.

Jiný stav, který předstírán bývá, je nemožnost pohybu. Buď předstírá se ochrnutí anebo tuhost v některém kloubu. Prvé zjistiti může jen lest. Tak sám na své oči jsem viděl Maďara, který po tři měsíce nošen a vozen byl, a kdykoli na zem se postavil, jako dřevo se skácel. Chycen byl elektrickým proudem. Byl totiž náhodou ve smyslu léčebném elektrisován a křičel bolestí i tenkrát, kdy elektrody nebyly ve spojení s apparátem, to vzbudilo domněnku o jeho podvodu a v několika dnech byl dopaden. Tuhost v kloubech pak se odkryje chloroformem. Jsou případy, ve kterých mladíci silných svalů tak měli nohy zkřivené v koleně anebo ruku v pěsť zatnutou, že žádná síla nevystačila k vyrovnání nohy anebo otevření pěsti. Chloroformem vpraví se simulant do narkósy, a jakmile je bez vědomí, možno se přesvědčiti okamžitě, mnoho-li na počínání jeho je pravdy.

Avšak dost na podaném. Věc sama třeba nebyla nezajímavou, není zajisté zábavnou. Připadá mi to předstírání jako zápas kočky s myší: simulant podléhá; a proto tuším, že právem ustávám v pokračování. Poražení nevědomosti může býti pro okamžik zajímavo, avšak na delší dobu nevystačí. — O předmětu samém nebudu se také více šířiti. Dostačil článek tento svému úkolu, vytknut-li jen směr v rysech povšechných. Ukázáno, pokud možno předstírati nemoc — potud, pokud omezuje se předstírající na nápodobení příznaků nervových nemocí a pak na bolest nebo subjektivní některý nepříjemný pocit. Kde se pokouší člověk o předstírání změn, jindy smyslům přístupných, tam podniká práci Sisyfovu; jen že namnoze simulanta kámen, jejž do vrchu valí, sám ku konci umačká.