Vedle cesty/Aesthetika při stole

Vedle cesty Josef Thomayer
Z dějin léků	Aesthetika při stole	O neužitečném žaludku

Údaje o textu
Titulek:	Aesthetika při stole
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 105–113. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1879
Licence:	PD old 70

Učení lidé krčí nad chutí povážlivě rameny. Je prý v podruží pouhé prosté výživy našeho těla a pocity její nepřispívají prý k zušlechťování ducha lidského. Možná, že dí pravdu, poměry společnosti naší vskutku mínění takové podporují. To však nemá mi býti závadou, abych nevyslovil politování své nad tím, že k chuti naši věhlasní paedagogové při zásadách svých, jinak zajisté výtečných, nijak nepřihlížejí. Jak zábavná by byla bývala aspoň pro mne škola, ve které by mne byli vzdělávali na základě chuti, dokonce any jsou příslušné odborné sbírky vědecké, jako hokynářské, pekařské, ovocnářské a uzenářské sklady všude tak na snadě! A jak bychom si byli všecko pamatovali; neníť pocitů, které by se v upomínky naše tak ostře vryly, jako pocity chuti! Lidé tvrdí, že možno nejduchaplnějšímu trubačovi koncert překaziti již tím, že necháme někomu kousati před ním do citronu! Jak by to bylo možno, kdyby si nevinný taký trubač dobře nepamatoval, jaký účinek má citronová šťáva na chuť! Vypravuje-li nám někdo o oblíbeném pokrmu našem, roztoužíme se při pouhém vypravování! Pocity chuti utkvěly nám tak jasně v upomínkách, že jich užíváme a to nemálo trefně ku karakterisování rozličných naprosto cizích výjevů. Kdo by nerozuměl, řekneme-li, že se děvče na zbožňovatele svého sladce aneb kysele usmálo? Jak trefné to označení, díme-li, že někdo hořce plakal a podobně! Vesměs důkazy — že pocity, jež nám chuť naše poskytuje, jsou nadmíru živé, že by na příklad byla algebra mnohem oblíbenější, kdyby se daly quadratické rovnice péci na másle a jísti s řeřichovým salátem. Ba chuť není tak prostým smyslem, jak se psychologové domnívají. Proč že oslavujeme veliké činy, veliké muže hostinami, jež ovšem zase toasty znesvěcujeme? Co bylo staroslavné pohostinství slovanské jiného než kultus chuti? Proč se ode dávna slavily vážné události v rodinném životě, jako křtiny, zasnoubení a podobné, hody? Zajisté jen proto, že chuť dovede připojiti k náladě slavnostní pocity příjemné, markantní. Mně aspoň při vší úctě, již na příklad k Schillerovi chovám, málo by se zavděčil přítel, který by mne k oslavě vážného výjevu k sobě pozval a zde mi „píseň o zvonu“ deklamoval. A mínění podobného zajisté bude mnohý nadšený horlitel pro umění a krásu!

Myslím, že jsem úlohu chuti v životě našem rozluštil, to jest mám za to, že vím, proč máme chuť. Potrava jest nám nutností, toť zajisté pravda stejně vznešená jako jednoduchá. Avšak štípání a porážení dříví jest pro nás také nutně potřebné, a přece všichni na světě se v prázdné chvíli drvoštěpstvím nezabýváme, to pak zajisté proto, že každý jednotlivec může pro několik bližních svých dosti dříví naštípati. Avšak požívání pokrmů jest výkon, jenž se nedá mandátem odbyti. Aby nám tedy nutnost tato nebyla nepříjemnou jako štípání dříví, máme chuť, t. j. jsme vystrojeni úpravou, pomocí kteréž nutný výkon tělesný, jakým požívání potřebných pokrmů jest, stává se nám více méně příjemným. Chuť je nám při výživě naší šestákem, jejž dává dobrá matka dítěti, aby rádo chodilo do školy. Jen že jsme my tak rozmazleni, že bychom rádi měli takovýto duševní šesták při každé příležitosti. Jsme rádi labužníky, a lhostejný pocit již bývá nám při obědě obtížným. Ba nejen to, pokolení lidské vyžaduje od nepamětných dob při každém stolování tolik rozličných jednotlivostí, že požívání pokrmů je zjevem u vzdělaných národů nad míru složitým a choulostivým. Možno mluviti i o aesthetických požadavcích chuti.

Krásná hudební skladba líbí se nám zajisté, ať hraje ji koncertista s bílou kravatou a ve fraku anebo umouněný cikánský kluk, avšak není nám jedno, jíme-li lososa s majonaisou na porcelánovém talíři anebo na dně od kufru. Tatáž hudební skladba bude se nám zajisté líbiti, ať ji slyšíme ve dne nebo na večer, za světla nebo po tmě. Avšak ptejte se znalce vína, zdali je to lhostejné píti burgundské víno při světle anebo po tmě, je-li jedno píti šampaňské z křišťálové sklenice anebo z hliněného oprýskaného hrnku. Toť právě aesthetika při stole!

Má-li býti dojem chutí poskytovaný vskutku příjemný, musí lahoditi i jiným smyslům, nesmí urážeti nijak utkvělé již názory o světě!

Úlohu tuto pochopili již dávno staří národové. Již Řekové milovali slavnostní hostiny s koberci a hudbou. Římané vyšňořovali jídelny hojnými květinami. Sallustius M. Piso byl slaven kdysi hostinou, při níž celá prostranná jídelna šafránem posypána byla. K vínům mísili té doby vonné květy a pryskyřice, ba Kleopatra i perly do vína házela. — Zajisté všechno jen ku zvýšení (byť i domnělému) požitku — při stole určeno bylo. Ba i neomalený počátek středověku k přepychu podobnému přihlížel. Pečené pávy nosili na stůl i s ohony a tak dále. Tak aspoň dělo prý se za dob Karla Velikého. Naše doba učinila však z výstředností podobných všeliké nutné požadavky. Žádný smysl neukován v přesné a těsné okovy jako právě chuť, a s druhé strany nižádný smysl tak člověka netyranisuje jako právě smysl tento. Malíř se snad bojí méně nejpřísnějšího kritika uměleckého, než pečlivá hospodyně úsudku hostů svých.

Je s podivením, jak věc původně tak jednoduchá — jakou jest ukájení hladu — mohla se odíti za našich dnů tolikerou formalitou. Eva se dala v ráji svésti jablkem, což jest novým důkazem mohutné živosti, jíž pocity smyslu tohoto vynikají, avšak naše Evy kladou za našich dob zcela jiné požadavky k nohoum. Dá-li se moderní Eva k něčemu svésti — tvoří jablko, byť i sebe krásnější, pouhou část desertu.

Za našich dnů, jako jindy, je pouhé prostírání stolu k veliké hostině značným uměním, a kdo pozoroval šlechtického sluhu pečlivě v sůl rozličné arabesky vtiskujícího a zase ubrousky ozdobně skládajícího, přizná zajisté, že odtud ke Kalmykům, kteří pod sedlem maso hnětou, jest mezera značně veliká. Ve vzdělaném světě nesmí hotový pokrm ani urážeti oko, jest mu poskytovati nutně jakýsi obraz souladný.

Bylo mi nemalým potěšením pozorovati vášnivé výbuchy přítele umělce, Antonína Chitussiho v Paříži r. 1879., s nímž jsme po některý čas stolovali, kdykoliv se objevil na stole pokrm, kterýž po mínění jeho urážel oko. Pohled na zvláštní druh mušlí jej nápadně irritoval, a když jsme jednou pojídali malé burgundské hlemýždě, kteréž se vytahují ze skořepiny pomocí špendlíku, vzplanula vášeň jeho povážlivou měrou. Podobným spůsobem zošklivujeme si kuchyni čínskou, poněvadž čteme, že jedí tam červy, myši a vůbec předměty, o nichž sice nevíme, jak chutnají, které však aesthetické názory naše podobou svou urážejí. Veliký počet lidí nemůže jísti žáby, ne sice, že protivně chutnají, ale že protivně vypadají. Stejnou měrou zošklivujeme si krysy, poněvadž podoba jejich není delikátní. Číňané přibyvše do Ameriky a spatřivše ve městech hojné krysy nemálo se zaradovali, a ve francouzském spisu jednom, v němž bezejmenný očitý svědek líčí hrůzy posledního obležení Paříže, čtu, že choulostivým Pařížanům v dobách hladu ragout z krys velmi dobře chutnalo. I koňské maso se nám hlavně z aesthetických důvodů oškliví, avšak ošklivost tato je výsledkem zvláštních poměrů. Ve spisu Gerlachově o mase čtu, že požívání koňského masa zakázala v devátém a desátém století církev. Staří Germani obětovali totiž bohům svým koně a pojídali pak maso obětovaných zvířat. Tehdá zakázáno požívání masa proto, aby se zamezila modloslužba. Zákaz onen zdědil se až na naše dny a my si zošklivujeme koňské maso rovnou měrou jako pravověřící israelita vepřové; zde i onde přeměnil se původní cit povinnosti v cit ošklivosti.

Pokrm náš podobati se má dobré básni, nemá míti jen dobrý obsah, ale i pěknou formu. Avšak dobré básně stejně se nám líbí, nechť vytištěny jsou na hedvábí aneb na hrubém papíře.^[1] Ossianovy zpěvy líbí se nám zajisté v původním neúhledném vydání jako na velínovém papíře; avšak chuť je v podobném ohledu vyběračnější. Každé museum nám ukazuje mísy z drahých kamenů vykroužené, fayencové nádoby ozdobené krásnými malbami a podobné. Toť ovšem totéž jako nádherné vydání knihy s drahocennou vazbou, avšak třeba bychom nechtěli píti kávu z achátového koflíku a jísti hrách z amethystové mísy, tož přece není stejným požitkem — jak jsem již pravil — píti víno z pěkného poháru a hliněného hrnku. Vzdělaný svět žádá, aby nádoby na pokrmy měly jistou konvencionelní podobu. Jistě bychom se divně ohlíželi, kdyby nám bylo jísti polévku z mísy podobající se na příklad umývadlu, byť bychom i věděli, že mísy k obvyklému účelu dosud neužíváno.

V posledních dobách kolovala listy zajímavá, poněkud však delikátní historka, která trefně dokazuje nutnost aesthetických ohledů při obědě. K africkému pohlavárovi měl zavítati návštěvou francouzský konsul. Pohlavár, jemuž návštěva nemálo lichotila, věděl ač nejasně, že Evropané užívají při jídle porcelánových nádob, i vyslal, aby hosta svého jak možná uctil, důvěrného sluhu jednoho s karavanou do nejbližšího města přístavního, aby se tam po potřebném nádobí poohlédl. Věrný sluha jel a úloze své dostál, avšak když později francouzský konsul k pohlavárovi návštěvou zavítal, octnul se při stole v nemalých nesnázích vida, že mu přinášejí pokrmy v nádobách tvaru zcela zvláštního, na stole nevídaného. I mne kdysi nemálo osvěžila v malém městě o trhu prodavačka másla, jež měla nalité v hrncích téže podoby, jaké francouzskému konsulovi v Africe předložili. V této příčině názory naše zkostnatěly; požadujeme nutně, aby krmě nošeny byly v nádobách tvaru konvencionalního. Co přísluší po našich názorech na talíř, musí na talíř přijíti a každá sebe nepatrnější odchylka se nás tkne.

Avšak formou pokrmu a nádoby, na níž pokrm spočívá, není vyčerpána veškerá naše choulostivost. I spůsob, jakým jíme, utkvěl v přesných formách a výminky od těchto nejednou názory naše rozčepýří. Považovali bychom zajisté za blázna toho, kdo by si přinesl ke stolu vařečku a touto by jísti chtěl polévku. Podobně bychom považovali za neslušného člověka toho, kdo by lžící jedl na příklad pečeni, a přece jsme se s vidličkou nenarodili. A to jsou úchylky zrna hrubého; kdo by se o pravidlech jemného chování poučiti chtěl, sáhniž po malé knížečce nadepsané „Etiketta“, jež se před několika roky v literatuře naší objevila. Tam se k nemalému svému potěšení dočítám, že vejce na měkko, byvši vyprázdněno, má býti lžičkou smáčknuto, a mnoho jiných důležitých pravd více. Ostatně není chování se při stole podle pravidla konvencionalní aesthetiky nijak marottou jednotlivců.

„Neumí se chovati u stolu,“ je zdrcující kritika pro člověka mladého. Známe mladíky, kteří se předsudkům podobným potají vysmívají, byvše však někde zváni, nejedí nikde pokrmů, o nichž nevědí, jak se podle etiketty jísti mají; jen aby si neuškodili.

Řekl jsem, že považujeme chuť za smysl nižší; řekl jsem také, že chuť poskytuje mozku našemu pocity nad míru živé! Dík živosti této mstí se za své podceňování chuť na celé vzdělané společnosti. Hle, jak jsme všichni její otroci!

---

1. Zastaralé tyto náhledy mně bohdá shovívavý čtenář moderních dekadentistů odpustí (1895).