Vedle cesty/O neužitečném žaludku

Vedle cesty Josef Thomayer
Aesthetika při stole	O neužitečném žaludku	O žárlivosti

Údaje o textu
Titulek:	O neužitečném žaludku
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 114–123. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1880
Licence:	PD old 70

Menenius Agrippa promluvil svého času o žaludku užitečném — já dovolím si mluviti o žaludku neužitečném a dobře vím, že podnikám práci závažnější. Agrippova řeč by byla sotva vyplnila feuilleton v římských „Fasces“, můj hovor rozpočten je na dvě stránky moderního časopisu. Úloha má je snadnou, jestiť žaludků neužitečných mnohem více než užitečných. Jedné třídě lidstva ztráví žaludek méně než dostane, druhé by ztrávil více než dostane. Pak zbývá snad ještě nějaké percente, v němž je žaludek rozumný, ale to není jednak veliké, jednak už o něm Agrippa promluvil. Zejména vzácný je užitečný žaludek u těch lidí, kteří dovedou jej uspokojiti. Lucullus měl tak užitečný žaludek, že si vzal živobytí, když se počal obávati, že mu jmění nedostačí, aby užitečnosť žaludku svého mohl i na dále zkoušeti. Tom Rogerson měl jmění na čtyři milliony franků a projedl je; když mu zbyla ještě guinea, koupil si za ni vzácného ptáka. Tohoto pohodlně snědl, pak se dvě hodiny procházel, aby krmi svou dobře ztrávil, načež se oběsil. Vím, že se mi namítne, že historie tyto nejsou právě čerpány z nejnovějších denních zpráv, ale to mi právě vhod, vidíť každý, že dvé užitečných žaludků zaznamenala si historie na věčné časy; kdyby jich bylo sto tisíc, jistě by se kronikáři se zaznamenáváním jich neplahočili.

Žaludek je vůbec povahou svou rabulista. Dáváme-li mu málo, bouří se, dáváme-li mu mnoho, bouří se také; po samých dobrých věcech i po samých špatných věcech je nespokojen. Jest nespokojen u silného kuřáka, u silného pijáka, bouří se u člověka s horečkou, u člověka kašlajícího, líného i pilně pracujícího, u chudokrevného a bůh sám ví, kdy ještě. Vůbec nelze žaludek ani dost málo chváliti.

Beranger napsal ódu na šampaňské víno, sám však pil jenom vodu; kdyby byl šampaňské častěji píval, jistě by je nebyl chválil. Brillat-Savarinův spis o „chuti“ jest ódou ba hymnou na vznešený požitek žaludku. Brillat-Savarin však sám byl člověkem velmi střídmým, a kdyby byl dle spisu svého jednal, byl by týž nepochybně zatratil. Berchoux napsal dva spisy, jeden o tanci, druhý o labužnictví, oboje vychvaluje, sám však byl velmi střídmý a nikdy netančil. Toť již tak ve světě zákonem, že lidé vychvalují právě to, co sami nevykonávají. Renan bouřil proti církvi katolické, podotýká ale ve svém spisu (nemýlím-li se, je to poslání Straussovi), že se mu to líbí, vidí-li křesťany věrou svou nadchnuté. A takových Renanů není ve světě málo. Proto také vychvalují pravě ti lidé žaludek, kteří nejméně ho poznali. Kdo ví, zdali by byl Agrippa učinil ono porovnání se žaludkem, kdyby byl večer před tím snědl libru astrachánského kaviáru.

Jak potměšilý jest například žaludek! Onemocníte — dejme tomu tyfem střevním, čtyři neděle kolísáte se mezi životem a smrtí; pak výhrůžné příznaky povolí, avšak jest zapotřebí svrchované střídmosti, aby nemoc se nevrátila v míře zostřené. Vysvětlíte to nemocnému s rozšafností šalamounskou, povíte mu, že jsou ve střevě příškvary, jež by hojný pokrm sedřel, což jest velmi nebezpečné; nemocný pochopí a uvěří vám, ale žaludek je mocnějším pánem, než celá fakulta lékařská; již za chvíli naříká si nemocný na hlad a je-li poněkud jen bloudem, pozře všecko jedlé, co mu na snadě, suché kůrky, tvrdé housky a p. Žaludek se upokojí, ale po nemocném jest na příklad veta. Smrtí takových zná zajisté každý lékař několik. Klassický příklad v oboru tomto prožil slavný francouzský lékař Broussais. Na jeho oddělení ve Val-de-Grâce (jedna z vojenských nemocnic pařížských) leželo kdysi sedm vojáků stížených prudkým zánětem žaludku a střev.^[1] Broussais jim ovšem dával poskrovnu jísti a to se milým vojákům nelíbilo, i požádali, když se jim již lépe vedlo, několik soudruhů, kteří přišli jich navštívit, aby jim přes zeď zahradní hodili něco k snědku. Dobří hoši ti tak učinili a hodili přes zeď zejména větší množství měkkého chleba. Rekonvalescenti všecko hltavé snědli, leč po chvíli již na novo onemocněli a téhož dne ještě zemřeli čtyři, kdežto druhého dne ostatní tři ducha vypustili. Broussais způsobil následkem toho nemalé pobouření a od těch dob postavena u zahrady ústavu vojenská hlídka. Za krátko však po této tragické události onemocněl Broussais sám toutéž nemocí a po několik dnů trudně se mu vedlo. Přece se mu však polepšilo, a rekonvalescentem jsa, postižen byl tímtéž hladem jako sedm oněch zemřelých vojáků. Nic na plat nebyla mu svěží tato zkušenost. Lstivě poslal opatrovníka svého ze síně, vstal a sebral všecko, co se dalo snísti, mezi jiným i talíř čočky. Záhy na to dostavila se nemoc a dobrý Broussais jen s těží smrti vyvázl. Tuším, že nemůže být pádnějšího objasnění k tvrzení, že jest žaludek potměšilý.

Jak nerozumný jest žaludek! Kdož neprožil sám již několikráte tu podivuhodnou událost, že právě v tu dobu, kdy kapsa slavila hlavní prázdniny, pojala jej neodolatelná touha po některé lahůdce, již tak mimochodem byl spatřil. Mám za to, že i národní skladatel písničky „Ó Velvary!“ při básnění byl nálady svrchu líčené, jinak by nepoukazoval tak bolestně k tomu, „že jedl, pil, hodoval“. Kdyby nebyl po požitcích takových na novo toužil, věru, že by si na ně tak bolestně nevzpomínal. Ba žaludek svedl již mnohého ke krádeži. Nemluvím o ubožácích, které hlad dohnal ke skutku takovému; skutek taký nelze sice tak snadno ospravedlniti, avšak lze jej jistě omluviti, jestiť dle vypravování skutečných hlad věcí hroznou, k šílenosti ženoucí. Avšak jsou lidé, již z pouhé mlsnosti kradou, a tací lidé jsou to právě, již stali se obětí neužitečného žaludku.

Snáze lze ochočiti tigra bengálského, nežli žaludek neužitečný. Člověk s žaludkem choulostivým stává se jeho otrokem. Kdy jiní se veselí a bezstarostně hodují, uvažuje majitel neužitečného takového žaludku s hrůzou, kam až se odvážiti smí, nemá-li záhy na to trpce vesele prožitou chvíli pykati. Člověk takový studuje pečlivě, co všecko žaludek jeho snese a čím se pohorší, a běda nešťastníku, který vytčenou mez překročil. Pokažený žaludek krutě mstí se na pánu svém. Nechuť k jídlu, tlak veliký v dutině břišní, bolesti, ošklivost, dávení a podobné tvoří podstatu oněch trestů, jimiž neužitečný žaludek za všeliké přestupky majitele svého stíhá. Ba nedosti na tom; nedosti na útrapě tělesné, rozzuřený žaludek mstí se i na duchu. Lidé vleklými chorobami žaludečními trpící bývají z pravidla duševních prací neschopní, i sklíčení a trudnomyslní. Pokažený žaludek budí myšlénky na blízkou smrt, na zhoubnou rakovinu atd. Neužitečný žaludek štve tisíce majitelů svých do Varů Karlových, Lázní Mariánských, do Rohiče, Chýžice a jinam a jinam. Chlubné listy, jež zprávy lázeňské občas vydávají, nejsou zajisté než truchlivým svědectvím zhoubného vlivu žaludku neužitečného. A ptejte se nešťastníků takových, jak se choval velitel jejich po celé léčení v městě lázeňském! Jedné veliké části sice dobře, jiné však špatné; a z veliké oné části zase veliká čásť jedva domů zavítala, již zase stává se otrokem dřívějším. Bídná to zajisté útroba.

Porozumíme zajisté starořímskému poctivci, jenž vyslovil památné rčení „plures occidit gula quam gladius“ — více jich zabije jícen (resp. žaludek) nežli meč. Nejen sám o sobě může žaludek nemocen jsa lidský život ohrožovati, ale i jinak ještě zřídlem nebezpečí státi se může.

Pokusy se ukázalo, že telata krmená mlékem tuberkulósních krav taktéž tuberkulósními se stala. Nebudeme sice souditi z výsledku takového rovnou cestou na podobné poměry u člověka, avšak za výstrahu sloužiti nám může. Neboť kdož ví, zdaž matka tuberkulósní kojící své dítě nakaziti nemůže. Ba zdá se, že mnohé onemocnění, jež obecně za příklad dědičnosti choroby uvedené slouží, tímto prostým přenešením nakažliviny pomocí mléka do žaludku kojencova a odtud do veškerého těla snadno by se vysvětliti dalo. O tyfu střevním přemnozí se domnívají, že vzniká přenešením nakažliviny do žaludku a odtud do střev. Zejména platí tak o vodě nakažlivinou tyfosní naplněné. Ba právě v tu chvíli diskutují angličtí lékařové o epidemii tyfu, kteráž prý vznikla tuším v Dublině požíváním nezdravého mléka. Myslím, že to vážné potvrzení učení mého o neužitečném žaludku.

Tím však rozsah této škodlivé stránky popisované útroby nevylíčen docela. Kdož medle nevzpomene sobě při rozhovoru takém na — dnu. Jestiť i tato rozmarná a čiperná choroba výsledek neužitečného žaludku. Vyskytujeť pak se u lidí, kteří dovedou s nadbytkem touhám žaludku svého vyhověti. Jest totiž zjištěno, že jsou ještě na světě lidé, kteří mají vůbec peníze. Někteří lidé takoví mají pak nádavkem žaludek, jemuž je s potěšením ztráviti značné množství velmi nezáživných ba i těžkých potravin. Žaludek takový nestuduje žádnou zdravovědu a pobádá majitele své, aby jen hodně jedli. Ana je nadvláda žaludku nad rozumem dosti známa, tu nemůže nám býti s podivením, uposlechnou-li lidé mající peníze nutkání takového a jedí-li více než ostatní tělo spotřebovati může. Následkem toho koluje v krvi množství přebytečných látek, jež ústrojí tělesné nemůže spracovati tak, aby zase odmíšeno bylo, a látky tyto se ukládají na způsob zvláštních solí kolem kloubů a budí zde ukrutné bolesti. Tvrdí se sice tu a tam, že dna nevzniká požíváním nesmírného množství potravy, ale jisto jest, že na příklad v pražských nemocnicích jest dna velmi vzácnou nemocí, a ústavy tyto jsou přece, jak známo, útulkem nejchudších vrstev společenských. V Paříži na příklad viděl jsem v nemocnicích několikráte dnu, obecný lid v městě tomto ovšem také mnohem lépe se má než u nás. Slovem i dnu jak se zdá, sluší považovati za následek neužitečného žaludku.

Co máme však vůči tomu všemu souditi o lidech, kteří žijou, aby jedli, kteří učinili sebe dobrovolnými otroky útroby tak neužitečné, jakou je právě žaludek? Což jiného než, že jsou pošetilci. Cvičíme-li mozek, máme z toho aspoň takový prospěch, že něco víme; cvičíme-li svaly, stáváme se athlety, cvičíme-li však, stávajíce se labužníky, žaludek svůj, toneme v nebezpečí, že si jednak zapějem z přesvědčení „Ó Velvary“, jednak ale, že žaludek se nám pomstí za dobrotu naši jako onen had, jenž uštknul sedláka, kterýž jej byl v rukávě zahříval. Pochopitelno, že nejlepší spis o gastrosofii, spis Brillat-Savarinův, mohl míti za autora jenom člověka nad míru střídmého. Člověk nestřídmý nikdy asi nenapíše jakousi chválu labužnictví. Erasmus Rotterdamský napsal spis o chvále bláznovství právě proto, poněvadž byl člověkem rozumným. Kdyby jej byli chovali v blázinci, kdo ví, zdaž by byl spis ten napsal. Proto také chválím Descureta, že pojal nestřídmost v jídle mezi chorobné vášně. Dobrý tento muž rozeznává dokonce celou řadu lidí nestřídmých. Jedni prý jedí dobré věci bez potřeby — ty nazývá gourmandy. Jiní jsou milovníky cukrovinek, mlsouni (’friands). Jiní jedí plnou hubou, jen aby jedli, to jsou hltouni (goinfres) a tak dále. Kdož touhu cítíš po rozmarném tomto roztřídění, vyhledejž si je u pramene. Jisto však je, že jest nestřídmost vzhledem k uvedeným vlastnostem žaludku věcí pošetilou. Poněvadž pak jest to věcí pošetilou, tu nacházím to zcela přirozeným, tvrdí-li se, že právě lidé vzdělanější k nestřídmosti lnou. Jest to jaksi malice potměšilého žaludku, že chce v posměch uvésti všecko učení o nadvládě ducha nad tělem. Aby pak byla pošetilost taková tím větší, tu platí za nestřídmé především lékaři, kněží, finančníci a literáti. Příhoda, již zažil Broussais, jest tuším dostatečným dokladem, že se má aliter in theoria, aliter in praxi. Angličan, slavný Sydenham, napsal svého času slavný spis o dně, sám ale dnou trpěl. Zdali jednal v praxi podle zásad svého spisu, historie nám sice nepovídá, ale dá se souditi že ne, bylť právě lékařem. Onen lékař, kterýž odpověděl, když mu vytýkali, že nedělá to, co sám radí: „Já právě nechci býti zdráv,“ jest novým dokladem toho, že žaludek jest útrobou neužitečnou. O finančnících a jich nestřídmosti slov ztráceti nebudeme, máť každý ještě v živé upomínce ono hýření za dob, kdy se říkalo, že národní hospodářství rozkvétá. Taktéž kněží slynou jako labužníci, Brillat-Savarin přikrývá je pláštěm útrpnosti řka, že jim má býti labužnictví kompensací, kdežto finančníci jsou prý labužníky z okázalosti. Literáty zahaluji zase já pláštěm křesťanské lásky, mohl bych mnohé sice vypravovati o nich, avšak jak by mne vedle sebe jako dilletanta pak mohli vytrpěti, kdybych jako lékař odhaloval jejich vady.

Slovem ať vleku rozpravu svou v ten či onen směr, všude na nás zeje pravda nahá a ohyzdná, že jest žaludek útrobou neužitečnou v případech přemnohých. Tak i u nestřídmosti tak vidíme, nejprve nás žaludek k ní svádí tváře se, jakoby nám chtěl prokazovat služby jen a jen užitečné, jedva že nás ale svedl, začíná se nám mstíti na základě ustáleného svého zákonníku trestního.

Projektované mé dvě stránky jsou tuším překročeny a rozhlížím-li se po napsaném, mám za to, že mluvil jsem s rozhořčením dostatečným. Z toho snad vysvítá, že žaludek z celé duše své nenávidím, avšak mýlil by se, kdo by tak soudil. Homo sum et humani nihil atd. Kdybych byl duchaplný, napsal byl tuto, že jsem se momentálně rozhněval na žaludek vůbec, poněvadž mne žaludek můj okamžitě hněvá. Ale s duchaplností, zejména takovouto, člověk daleko nedojde.

---

1. Dle dnešního názoru snad tyfem střevním.