Vedle cesty/O žárlivosti

Vedle cesty Josef Thomayer
O neužitečném žaludku	O žárlivosti	Na povzbuzenou

Údaje o textu
Titulek:	O žárlivosti
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 124–132. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1879
Licence:	PD old 70

Letošní „Salon“ pařížský ozdoben byl také zajímavým obrazem, nadepsaným „Po bále“. Obraz tento, jehož rytinu před nedávnem přinesl známý list „L’illustration“, představuje salon, v němž na pohovce leží dáma zakrývající si tuším rukama tvář, a opodál sedí pán podpírající se lokty o kolena a vyzírající zasmušile do okolí. Scéna to velmi výmluvná. Vidím, že předcházela před tím bouřlivá chvíle. Oba manželé, jak z plesové toiletty viděti lze, byli mimo dům, kde paní zavdala chováním svým pánu svému pohnutku k nespokojenosti; pán přinutil ji proto k návratu, a doma odbýval se nepochybně vážný výstup. Obraz ten je velmi výmluvný, zejména dobře čísti lze ve výrazu pánově zřetelnou žárlivost.

Tvář manžela tohoto tane mi živě na mysli, an chystám se právě, abych pohovořil o žárlivosti se stanoviska čistě nefilosofického. Pán tento jest patrně starší a v tváři jeho viděti zřejmé známky, že poznal život již podrobněji, nežli mladá, krásná jeho paní. Tuším, že za okolností podobných jest žárlivost velmi pochopitelnou. Vzpomínámť si na slova Buffonova: „U člověka tato vášeň (t. j. žárlivost) předpokládati dá jakousi nedůvěru v sama sebe, jakousi mocnou znalost své vlastní slabosti.^[1] A slova ta považuju za naprosto pravdivá. Vidíme v životě nesčíslněkráte, že básník jme se žárliti na básníka teprve tenkráte, když se počne obávati, že ho tento předstihne, starší učenec na mladšího, vznikne-li v něm podezření, že tomuto kyne budoucnost skvělejší. Manžel se stává žárlivým teprve tenkráte, když vidí, že sok jeho dovede opanovati bojiště lepšími vlastnostmi svými. Z druhé strany zase znám případ, že ušlechtilý muž skorem ženě své nápomocen byl, když tato se sprostým ničemou mu utéci zamýšlela. Neboť na tvora nižšího žárliti vskutku nelze. A tak vidíme, že slova Buffonova jsou dosti pravdiva.

Člověku jest s podivením, jak vlastně hojně lidé myslící za všech dob téměř žárlivost zkoušeli. Už v slavném spise Labruyérově o charakterech, u Descarta, Larochefoucaulda a j. čteme celé partie o žárlivosti, a mnozí již lámali sobě hlavu výměrem této vášně lidské. Učení lidé naší doby usnesli se na tom — podotýkám, že vyjímám své zápisky hlavně ze spisů o nemocech ducha — že žárlivost jest jakýsi druh bázně, že jest to strach, aby jistého dobra s námi na ujmu naší nesdíleli jiní, což spojeno bývá s nenávistí vůči těm, kteří domnělé ono dobro nám urvati chtějí. Jsouce pak zachváceni vášní touto snáze než jindy jsme schopni skutků výstředních. K nemalému svému zármutku čtu ve spise Descuretově (la médicine des passions), že k žárlivosti nakloněni jsou zejména kněží a lékaři, následkem toho ovšem nepíšu o vášni této nepředpojatě.

Žárlivost pak není snad vášní lidskou, i zvířata jí trpívají. Je známo od starodávna, že dva kohouti na jednom smetišti se nesnesou, i jsem oprávněn míti za to, že pány kohouty vzhledem k udanému výměru, jakož i k hořejším slovům Buffonovým k počínání takému hlavně žárlivost pobádá. Stalo se, že ke dvěma koním, kteří sami v pěkné stáji přebývali, měl přijíti ještě pár nových. Jedva že však nové koně do stáje uvedli, utrhl se s prudkostí jeden z dosavadních obyvatelů stáje, roztříštil zábradlí, zpřerážel pažení a nové koně kousal i kopal, až je odvedli. Pak teprve pokorně přiblížil se k pánu svému a ruce mu lízal. Bylť žárlil na nové příchozí.

Leč každý člověk k náklonnosti té stejně nelne, a já sám znám případ, že muž byl na to pyšný, když manželka jeho tu a tam se bavila se vznešeným jistým pánem. Zejména lne k žárlivosti značně povaha přílišně citlivá, snadno rozčilitelná. Děti a starci k žárlivosti více náchylní jsou nežli věk dospělejší. Zejména děti často žárlivy bývají. V trestnici v Poissy chovali v tomto století děvčátko, kteréž ze žárlivosti, jsouc dvanáct roků staré, malou sestru svou na kolébce zardousilo. Dopustila se pak skutku toho proto, poněvadž matka novorozeňátku veškerý zřetel svůj věnovala.

Případů podobných zaznamenáno v literatuře několik. Descuret vypravuje o sedmiletém hochovi, kterýž ze žárlivosti povážlivě onemocněl. Příčinou choroby jeho byla ta okolnost, že matka bratra jeho — malého novorozence kojila.

Descuret vypravuje k tomu velmi dobrodružný dodatek — ač sám dí, že byl při tom lékařskou radou zakročil — že bylo lze sedmiletého hocha pozdraviti teprve, když také jej matka kojiti počala (viz uvedený spis, druhé vydání sv. II. str. 257). Starci se pak od dětí v této příčině příliš neliší. Jest obyčejným zjevem, že matka synova žárlí na nevěstu svou, což příčinou četných nesvárů bývá. Také tchyně žárlivy na zetě své bývají. Snad jest známá pověst tchyní pouhým následkem žárlivosti také.

Stojiž tuto zajímavý příklad žárlivosti tchyniny. Matka jedna měla jedinou dceru, již z plna srdce milovala. Když dcera dospěla, bylo matce nejzávažnější starostí najíti jí muže, který by ji vskutku učinil šťastnou. Hledala pak a nalezla. Jedva že však bylo po sňatku, zahořela matka, vidouc, že milovaná dcera vskutku dobrého muže svého nadmíru miluje, žárlivostí, následkem čehož chřadla a za krátko skonala.

V příčině dalších okolností vznik žárlivosti podporujících, tvrdí se, že ženy více jsou žárlivy než muži. Ženy žárlí z příčin nepatrných, krása tělesná, ba mnohdy i roucho bývá příčinou vášnivosti jejich. Však také jest ženská povaha více citliva než povaha pokolení našeho a zmínili jsme se již shora, že citlivost k žárlivosti náchylným činí. Z mužů žárliví bývají nejvíce — rytíři duchem: literáti, učenci a výtvarní umělci. Mnohá žárlivost těchto posledních stala se historickou. Tizian žárlil na svého žáka Bassana, Andrea del Castagno na přítele svého Domeniquina. Jsou-li básníci a vůbec „krásní“ literáti na sebe žárliví, přesvědčíme se velmi snadno, zkoumáme-li podrobně současné literární poměry naše.

Starší lékaři malovávali ve spisech svých velmi pastósní obrazy žárlivého člověka. Člověk žárlivý stává se mlčelivým, smutným, zádumčivým. Celo jeho je svraštěné. Veškerá krev řine prý se mohutnějším proudem do útrob břišních a jiných a tím také k jatrám, větší příboj krve zde má za následek mocnější odměšování žluči. Žluč vniká následkem toho do celého těla a tak vzniká prý žloutenka. Vniká-li mnoho žluči do mozku, nastává choroba duše. Kdo tomu nevěří, nebude nijak podle hrdelního práva trestán. Celé toto rozumování je od počátku až do konce pouhou omšelou domněnkou, ač litovati sluší, že nezakládá se na pravdě, neboť bylo by lze totiž snadno žárlivost vyléčiti. Prostředky pro pocení budí totiž mohutnější příboj krve ku povrchu, zejména ke kůži, a tak by bylo lze mnohého českého literáta, mnohou žárlivou dámu vyléčiti odvarem z bezových květů, čili jinak řečeno dala by se žárlivost vypotiti.

Žárlivost ovšem není nijak vášní lhostejnou. Z prostého podezření, jež zavdává v manželství přemnohou pohnutku k výstupům bouřlivým, vyrůstá odhodlanost k vraždě a samovraždě. Zde přečasto již provázena bývá vážnou chorobou duševní, již považují někteří za zcela zvláštní spůsob. O tom chceme podrobněji pohovořiti.

Francouzové, kteří vůbec se vyznačují zvláštní chtivostí po klassifikaci a rozlišování, dělí takovouto výstřední žárlivost v pět tříd.^[2] Nejmírnější žárlivost má podle roztřídění toho v zápětí rozčilení duševní a rušení domácího klidu (roztřídění toto týká se hlavně žárlivosti z lásky). Příklad podobné žárlivosti poskytuje prý slavný básník francouzský Molière. Téhož manželka byla zhusta chování podivného a Molièrova tvář prý nabyla následkem toho výrazu zádumčivého, melancholického. Jinak nedověděl se svět ničeho více o jeho duševní náladě. K cizím byl stejnou měrou duchaplný, vlídný jako před tím a také jeho produkce literární pohromy neutrpěla. Jindy však rozčilení takové druží se s chorobnou trudnomyslností, a osoby takto žárlivé někdy vídáme v blázincích. Znám sám muže, který z domnění, že jej žena klame — a podotknouti sluší, že domnění to je nepravdivé — stal se na mysli pomateným tou měrou, že bylo nutno odvésti jej do ústavu choromyslných. Přestal pracovati, poněvadž prý třeba střežiti ženu svou, a vůbec tuto tak týral, že bylo nutno jej odevzdati do blázince. Je-li žárlivost mírnější, vyvolává žárlivec scény bouřlivé a myslí jeho zableskne mnohdy myšlénka vražedná. Zde jen příklad. Manželka policejního strážníka pozorovala s bolestí, že milovaný manžel její stává se více a více chladným. Aby jej zase k sobě upoutala, pokusila se několikráte na oko o samovraždu. Činila pak to tím spůsobem, že experimenty své podnikala vždy v tu chvíli, kdy manžel měl přijíti domů. Jindy zase činila muži svému při návratu jeho velmi důtklivé promluvení i výčitky. To se stávalo zejména po nocích, kdy manžel maje pouliční hlídku, mimo dům trval. Když pak počínání její nabylo míry povážlivé, odevzdal ji muž do blázince. Později se zjistilo, že všecky domněnky její byly liché. Zde tedy žárlivost tato má dočista ráz chorobný.

Z pokusů takovýchto přechází však žárlivost zhusta ke skutkům, a tento spůsob dle Moreau-ovy klassifikace tvoří skupinu třetí. Mladá Španělka Venancia byla velice žárliva na milence svého Baldnera. Kdysi vyzvala jej na procházku k moři a zde pak oba usedli na lodičku i vypluli na tiché moře. Po některém čase však stalo se moře bouřlivým a vlny značně lodičkou zmítaly. Mezi tím co plavec zaměstnán byl plnou měrou, aby zachránil všecky z nebezpečí, vytasila Venancia dýku a probodla milence svého. Sem také vřaditi sluší čin dvanáctiletého děvčete, jež zavraždilo svou sestru v kolébce.

Místo vraždy dopouští se žárlivec jiný samovraždy. Roku 1874. zavraždilo se ve Francii dvacet šest osob ze žárlivosti. Z těch bylo dvacet mužů a šest žen. Brière de Boismont vypravuje tento příběh: Mladá paní potkala manžela svého vedoucího se s cizí ženštinou, na niž ji byli dobří přátelé dříve upozornili. Běžela ihned domů a zavraždila se. Příkladů podobných najíti lze v novinách počet přehojný, a též u nás v Praze bývá samovražda u mladých ženštin, zejména všeliké spůsoby otrav přečasto následkem žárlivosti. Viděl jsem sám kdysi vdanou ženu, která ze žárlivosti chtěla se zavražditi, při čemž byla vášeň její tak mohutná, že jsem napočetl po těle více jak osmdesát ran, jež si žena ta v úmyslu sebevražedném zasadila. Myslím, že jest to velmi výmluvný doklad k tomu, jak jest žárlivost vášeň mohutná.

Nejintensivnější žárlivost pak spojuje třídu čtvrtou s třetí — pudíť z prvu k vraždě a později k samo vraždě. (Duchaplný čtenář uzná, že opačně napsati nemohu.) Leč doklady k této části schematu buďtež mi odpuštěny, povraždil jsem v článku tomto již tolik nevinných obětí, že zdráhám se namočiti péro své k novým děsným skutkům.

Poněvadž pak jest každá vášeň více méně nemocí duše, tu jest mi i při líčení této vášně promluviti o tom, jak lze ji léčiti. Starší lékaři radili rostlinnou stravu, pití vody, všeliká thé proti žárlivosti, vedle toho všelikou duševní gymnastiku. Přiznávám se, že nemám o věci této ani zbla zkušenosti, kdyby mne však postihla žárlivost — a že k tomu stavem svým inklinuji, pravil jsem již nahoře — tu mohu přece jen ujistiti — že vegetariánem, abych se ze žárlivosti vyléčil, nebudu.

---

1. Chez l’homme cette passion suppose toujours quelque défiance de lui-même, quelque connaisance sourde de sa propre faiblesse.
2. Viz dr. J. Moreau (de Tours), De la folie jalouse 1877 str. 22.