V třetím dvoře/VIII.

V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 175–196. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Benýšek už namaloval malého Isidorka, synáčka dra. Paussiga, jeho choť a nyní prováděl i podobiznu jeho samého, dra. Paussiga, svého to právního přítele. Byla to rozhodně jeho poslední práce v tomto „žánru“, jak sám sebe ujišťoval, od 1. října beztoho od Bacháče, toho vydřiducha vystoupil z atelieru, jen aby byl s podobiznou dra. Paussiga hotov podle přání do narozenin paní doktorové, kteráž měla býti obrazem svého chotě překvapena. I maloval Benýšek doma.

Podstavec přistrčil až k samému otevřenému oknu, venku byl vlažný říjnový den, přes to že od rána mrholilo. Při práci rozohňoval se tak, že nejdříve svlékl kabát, pak vestu a konečně sesmekl s obou ramen i šle.

Pracoval rychle a důrazně a plechová deska, na níž maloval, pod každým dotknutím štětce klepla o podstavec. Na podstavci nad plechem měl připevněnu dvěma mosaznými cvoky malou kabinetní fotografii doktorovu, která rovněž fotograficky v životním měřítku zvětšená, přenesena byla na plechové desce, dříve než na ni vůbec štětec položil. To bylo celé tajemství atelieru Bacháčova, zvětšovali v něm fotografie, jež pak přemalovali podle písemného udání zákazníků olejem.

Benýšek si doktora „fixíroval“ ještě v dílně u Bacháče, a prakticky jako vždy dovedl to nastrojiti tak, že mu Bacháč na to přišel.

Byla z toho malá mrzutost, jíž Benýšek použil jako příčiny k vystoupení, vyloživ Bacháčovi, rozumí se ve vší zdvořilosti, že „to nepotřebuje“, že bez toho chtěl tak jako tak odejíti dřív či později, že to nedělá pro výdělek, že ten pán je jeho právní přítel a že to má být present pro jeho paní. Rozumí se, že Bacháč byl z toho nešťasten, ale Benýšek že si nemůže pomoci, že se hodlá nyní úplně věnovati správě jmění své choti, kteréž jí co nevidět, to jest ihned po rozhodnutí zemského soudu, vydáno bude.

A tak nyní seděl doma s ohromnou dřevěnou paletou, která dříve stála za almarou jakožto jediný svědek uměleckého povolání Benýškova; podstavec si vypůjčil a o štětce a barvy se postaral už dřív; povalovalo se toho u Bacháče habaděj.

„Svého“ doktora maloval Benýšek s pietou až tklivou, chtěl, aby měl naň a jeho slavný proces nějakou památku a pak to byla poslední jeho práce v tomto „žánru“.

Vzal si do hlavy, že zlaté okuláry, velký prsten na ruce doktorově a knoflík v náprsence musí býti namalován „pravým“ zlatem i hmoždil se tím již přes hodinu. Bronz se mu na plechu roztékala. Maloval s opravdovým, nelíčeným nadšením a vždy namíchav barvy na paletě, takřka se vrhl střemhlav na plech, na němž mizely fotografické rysy vychytralé semitské tváře advokátovy čím dále tím neurčitěji ve tvrdém štětci jarmarečního mazala, pod jehož vervou plech vždy zabubnoval.

Ticho jinak nebylo přerušováno, leč tichounkými, zvonivými zvuky malého kapesního kolovrátku v ručkách slepého Rudolfka, ležícího na podlaze. Vydržel tak ležeti celé hodiny na břiše, ucho pevně přimknuté ku skřínce, na zemi postavené. Ručka dítěte pomaloučku otáčela klikou strojku, tak pomalu, že uplynula vždy dlouhá chvilka, než drnkl nový tón v kulaté kovové skřínce. Blažený úsměv vždy objevil se na ubohé Rudolfkově tvářičce a slaďounké zvuky hračky lahodily mu tak, že až hlavičkou zakroutil, jako kdyby jej zalehtal.

Časem učinil si to potěšení, že prudce otočil několikráte kolem, takže se ozval delší úryvek melodie v přehnané rychlosti, načež se Rudolfek zasmál veselým, dovádivým smíchem dítěte nejvýš šťastného.

Ostatně bylo slyšet otevřenými dveřmi v kuchyni Benýškovou máchat prádlo. Choť Benýškova zdála se malíři v posledních dobách nějak divnou, tak divnou, že se jednou optal „svého“ doktora na jisté „eventuálnosti“, jak mu řekl.

„Zdáliž by totižto jeho choť i tehdy měla nároky na dědictví, to jest její dítě, kdyby zemřela před rozsudkem?“

Když dr. Paussig přisvědčil, ptal se Benýšek dále, „zdáliž by ten pád byl, že by se příkladně zbláznila?“

I na to odpověděl doktor přisvědčivě, ovšem se ihned zeptal, pozoruje-li snad Benýšek něco podobného. Benýšek popřel, že ani zdáníčko, ale že se táže jen proto, poněvadž, jak slovutnému panu doktorovi známo, není se svou chotí před Bohem a před lidmi oddán.

I poučil jej doktor, že by v tom případě proň, pro Benýška, bylo lépe, kdyby umřela, než kdyby se zbláznila, neboť v tomto případě tvoří choromyslnost nepřekročitelnou zákonitou překážku manželství, a kdyby umřela, že by ještě bylo velice pochybné, zdali by se on, Benýšek, stal poručníkem zůstaveného dítěte a správcem jeho jmění.

Benýšek se smrti své „choti“ nebál, ale zdálo se mu, jako kdyby skutečně poněkud rozumu pozbývala. Asi před čtrnácti dny vzala si do hlavy, — ale z ničehož nic — že „strejček“, jak říkala bratru své matky, nynějšímu majiteli pivovaru „u Saršlů“ a „těch domů a těch tisíc“, tomu „neřádu neřáckýmu“, že strejček poslal k ní „tajnýho“ se vzkazem, aby si z „těch třech domů vybrala, kerej chce“, jenom aby nežalovali skrze to dědictví, aby to vzali nazpátek.

Když to Benýškovi poprvé u oběda vypravovala, věřil tomu sám, a těšil se z toho jako z dobrého znamení pro šťastný výsledek procesu, o němž vůbec nepochyboval; když ale hned druhého dne vyprávěla, že tady ten „tajnej“ zas byl, že nechá „strejček“ pro Boha prosit, aby si vzali všechny ty tři domy, jenom aby mu pivovar nechali a ho nekazili, podíval se malíř své „choti“ nedůvěřivě do očí, neklidných a stále mimo dohled bloudících i zeptal se malíř důrazně, zdali tu opravdu někdo byl.

„No jestli,“ zněla odpověď, „dyk sem mu vokázala koště.“

Benýšek nařídil, až posel ještě jednou přijde, aby mu vyřídila, aby počkal naň. Ale od té doby vícekrát se neobjevil.

Konečně i tomu Benýšek uvěřil, ale po dlouhém přemítání a ještě si leckdy vzpomněl, zdali to přece byla pravda. Ostatně proč by „strejček“ nemohl někoho poslat, když mu teče do bot? Ale dru. Paussigovi, u něhož byl málem ob den, se o vzkazu „nynějšího držitele“ přece nezmínil ani slovem. Nezdálo se mu to tak úplně dost v pořádku.

A dnes událo se ráno cosi podobného. Když přišla Benýšková z trhu, ztišila se v kuchyni jako vždy nad „Polityčkou“. Najednou však v kuchyni cosi slítlo na zem a Benýšková objeví se mezi dveřmi s novinami v ruce, jakýs nepřirozený pohled v očích.

„Tak už je na pravdě, už je tam, už ho pán bůh našel,“ začala, „lumpa zlodějskýho, dnes v noci se otrávil…“

Benýšek poznal, že to zas na ni sedlo, jinak by nebyla za živý svět na něj promluvila, neopovážila se. U Benýšků se vůbec vyměnilo málo slov.

„Koho? Kdo se otrávil?“ ptal se Benýšek.

„Tudlec se podívejte, tu!“ a rozprostřela před něj list novin.

Na označeném místě četl Benýšek:

„Úmrtí. Na dnešek v noci zemřel náhle ve svém bytě v Řeznické ulici policejní rada p. Frant. Bauer…“

Benýšek přečetl celou zprávu pozorně jednou, dvakrát, ale o nějakém otrávení nebylo v ní ani stopy.

„Co to říkáte, že se otrávil, vždyť tu nic takového nestojí, a proč mu nadáváte? Znala jste ho?“

„Jak se takhle můžete ptát? Co pak nevíte, že rada Müller je hlavní původce, že jsem byla pro ten křestní list zavřená, že nám byl zadrženej?“

„Tu přece nic nestojí o radovi Müllerovi, nýbrž že náhle zemřel rada Bauer a také tu není nic o tom, že by se byl otrávil!“

„Ale to dycky v novinách dají, když se někdo otráví anebo oběsí z pánůch, že náhle zemřel, to známe; a potom to není žádnej rada Bauer, to je sem daný taky pro fórek, rada Müller je to, ten se otrávil a to je jistý. Páni mu přišli na jeho spády, na jeho zlodějství, že bral peníze od „strejčka“, aby nepřišla pravda na světlo, rada Müller to je, ha pán Bůh peče oplatky, už nebude nikoho zavírat!“

Benýšek díval se na svou „choť“ mlčky a zpytavě. V šeré bezbarvé její tváři to jenom hrálo a oči měla vyvaleny div ne na vrch hlavy. Mluvila hlasem náruživým, vzteklým, jako kdyby někoho proklínala.

A kletba nedala na sebe dlouho čekat.

Proklínala radu Müllera, který prý je vším jejím neštěstím vinen, který dal jejího chudáka tatínka zavřít a který také dal ji zavřít, když se hlásila o svý, který „strejčkovi všechny listiny“ vydal. Benýšek, ač znal celou historii dědictví své ženy dopodrobna tak jako ona, nikdy o nějakém radovi Müllerovi od ní neslyšel, a kdyby, jak na to přichází, že to má být rada Müller a je to vlastně Bauer, a proč by se měl otravovat rada Müller, když to Bauer náhle zemřel?

Je pravda, mívala své chvíle a že byla potrhlá, to Benýšek věděl a jak také jinak, když člověk nosí v sobě po celý život takový zármutek! Ale vždy ještě mluvila souvisle, až tentokráte rada Müller!

Benýšek neodporoval jí ani slovem, neboť v podobných případech, ač Benýška považovala za bytost neskonale vysoko nad ní trůnící, rozvzteklila se tak, že s ní nebylo radno.

Za stálého hlasitého spílání radovi Müllerovi, tomu původci všeho jejího neštěstí, rozdělala oheň a postavila k obědu i dala se do prádla. Mezi mácháním, ždímáním a ronivým crkotem vody slyšeti bylo nyní ostrý její šepot, téměř zvučnější než hlasitý hovor. Měla zase svůj den.

Stávalo se někdy, že Benýšková strávila na samomluvách půl dne. Odříkávala si všechny své paměti o svém dědictví, jež měla seřaděny takřka ve verších a začala obyčejně: „Po špičkách chodili, hodiny zastavili, aby ji nevzbudili“ a dostala se až k dialogům, a zvlášť ráda opakovala si v posledním čase celé stání u okresního soudu a oblíbeným její číslem tohoto jejího repertoáru byl výjev u nebožtíka pana kardinála, jak ho přišla prosit, aby jí byl vydán ten pravý její křestní list. Skončilo to tehdáž, že dali Benýškovou vyvést strážníkem a že si ještě za to poseděla, ač-li je to vůbec pravda, neboť tehdáž byla ještě „svobodná“.

Dnes hartusila se patrně se stínem domněle otráveného rady Müllera a zřetelně zaléhalo do pokoje z kuchyně její spílání, plné sykavek:

„Ta sakramentská, zatracená pakáž zlodějská,“ anebo nářek:

„Ach já nešťastná, opuštěná ženská, ach má drahá maminko, kdybys teď vstala a svou Bábinku viděla…“ a skutečný, vzteklý pláč.

A malíř maloval, až plech klepal a z Rudolfkova kouta ozývaly se štinkavé zvuky hrací skřínky.

Benýšek dával si velice na tom záležeti, aby byla na očích doktorových znáti každá brva zvlášť, maloval velmi pozorně a vytahoval štětcem jako pérem. Vlastní jeho práce líbila se mu velice i nahýbal se před obrazem nazpátek, aby sledoval stále dojem celku.

Jednou však, když zas chtěl stopiti štětec v půvabech Paussigova portrétu, zůstala ruka jeho na půl cestě viseti ve vzduchu a Benýšek se zarazil.

Záslona okna Pavlínina se vlnila. Živý plot břečtanového kořenáče byl už dávno z Pavlínina okna odstraněn, během její nemoci uvadl a byl nahrazen skvěle bílou, skvostnou záslonou.

Bylo patrno, že někdo za záslonou stál. Pavlína. Nikdo jiný.

Benýšek shýbl se k podstavci a skryl se za desku jako kluk na hruškách dopadený za plot.

Od setkání v ateliéru Bacháčově nespatřil ji tváří v tvář a pomýšlení, že stojí za záslonou a jej pozoruje, znepokojilo jej tak, že se na chvíli rozpakoval, nemá-li podstavec odvrátiti naopak, aby naň nemohla viděti.

„To bych také nevěděl proč,“ pomyslil si Benýšek, který jak známo, měl v příčině Pavlíniných osmdesáti zlatých svědomí úplně klidné. Nabral několika říznými hmaty trochu běle a okru a počal vyráběti na paletě Paussigovu pleť. Pustil se zas do práce, ale oči jeho pásly víc oknem, ovšem nenápadně, tvářil se, jako kdyby ničeho nepozoroval. A ostatně možná také, že se mýlil, záslona se už ani nehnula.

„Ruku líbám jejich milosti, ráčejí poroučet,“ šeptala si Benýšková v kuchyni, hlasitým šepotem dětí, v jichž fantasii vystupující osoby mluví. Benýšková byla unešena do skvělé budoucnosti nezměrného svého bohatství a sama sebe ve svých snech někam vítala.

Malíř v tom okamžení jako zkamenělý pohlížel naproti do okna k Terttlovým. Pavlína stála už před záslonou a horlivě cos rovnala na velkých terakotových květináčích v okně s krásnými hyacinty, dar to pana kontrolora Bíby.

Benýšek jako kdyby ji viděl poprvé, chtěl odskočit, ale bylo pozdě. Zrovna v tom okamžiku, kdy se vzpamatoval, pozdvihla Pavlína hlavu a podívala se na malíře zplna a zdlouha. Takovým nenasytným douškem! Ještě pořád se dívala! Benýšek nebyl s to očí odvrátit.

Takhle ji také opravdu ještě nikdy neviděl. Nemoc jí plnosti neubrala, toliko byla bledá, ale přece bílá. Pohlíželi na sebe ze vzdálenosti as desíti kroků, Benýškovo okno bylo otevřeno, Pavlínino zavřeno. Malým tím prostorem v koutě dvora poletovala drobná tříšť vlhkosti, lehká jako jiskerky a Benýškovi se zdálo, že naplňuje vzduch tesknotou.

Tak dlouho se dívala, že i to mu napadlo. Svůdný lesk Pavlíniných očí byl ten tam, ale byly hlubší a zdálo se, že žádné oči se nedovedou podívati zarmouceněji. A pod Pavlíninýma očima táhly se dva modravé, téměř blankytné úzké proužky, ale tak, jako kdyby ten štětec vzal a namaloval je. Nesmírné její vlasy rozpuštěny splývaly po županu krémové barvy (dar to pana kontrolora Bíby) a nad temenem vystouply vlnkou tak ladnou, že to nemohlo být samo od sebe.

Oči Pavlíniny mhouřily se stále tklivěji a sladčeji a nyjící tvář její nabírala stále více milostnosti, ale tak zvolna, jako kdyby tam za Terttlovic oknem zmíralo zapadající slunce lásky na věky věkův.

Na okamžik se Benýškovi zdálo, že se něco mezi těmi řasami třpytí, ale v tom se Pavlína zrovna nabažila a sklonila se k svým vrhlíkům, kolem jichž okraje se ruce její chvěly.

„Já tě přece překoukám,“ pomyslil si Benýšek ve vítězné náladě.

A ještě než Pavlína od okna odstoupila, držíc záslonu v ruce a ukrývajíc se takřka v ní před nezasvěcenými zraky, ještě jeden pohled Benýškovi věnovala, kratší, ale zcela jiný. První byl pln sladké výčitky, která sama sebe tráví a v odříkání největší rozkoše dochází, bolestné lítosti nad nenahraditelnou ztrátou a tento druhý oplýval ohnivou touhou, sliboval vše a vroucí žádostivosti mu rychle přibývalo, až náhle shasla, někde až uprostřed pokoje, odkud teď Pavlína patrné dojmy své na Benýška pozorovala.

Tak alespoň si Benýšek vykládal Pavlínino hnutí a kdyby byl měl vylíčiti domnělé Pavlíniny city, sotva by byl užil slov jiných.

Ježto však k tomu nebylo ani příležitosti ani příčiny, projevil Benýšek svoje smýšlení tím, že se dal do hvízdání. Palčivé pohledy Pavlíniny nebyly mu dokonce nepříjemny, především nevypravovaly ničeho o známých osmdesáti zlatých, což malíři nikterak nebylo nevhod i přes jeho výborně uchystanou námitku a výmluvu a pak Benýšek byl dosti nestranným, aby uznal přednosti zevnějšího svého člověka, když se jim dostávalo tak nelíčeného obdivu od jiných, zvlášť pak, je-li tento jiný děva přes všechno všudy žádoucí, jako Pavlína.

Zvláště dnes, co ji po nemoci poprvé spatřil, připadala mu tak tklivě spanilou jako nikdy před tím.

Och, je-li tomu tak a nevadí-li těch osmdesát zlatých… a tenhle úředník, její ženich.

„Hlehle,“ hvízdal si Benýšek, „nevěsta…“

A poněvadž se mu myšlénky tak valily, že sotva z nich trosky zachytil, povznesl oči zas naproti do okna, vzpomněl si totiž velmi živě na břečtanovou překážku v okně Pavlínině a na tuhý zápas o hřebíky, jimiž kořenáč byl přibit a teprve teď uvědomil si změnu, která se s oknem Pavlíniným přivodila.

I toť, saprment, vypadalo, jako kdyby jej na to sama upozorňovala. Zdálo se mu to být tak nepochybno, že vstal a rozhlédl se po dvoře, zdali nebyl nikdo svědkem Pavlíniny němohry.

Dvůr byl prázdný, toliko v koutě u vodovodu shýbal se hokynář Hudrych v modré zástěře nad košatinou s vejci. A Fialka točil se kolem svého vypřáhnutého fiakru s mokrým hadrem v ruce. Vykládal cosi Hudrychovi do zad velmi rozhorleně.

„Voni vědí všechno dycky lepší a zatím rozumějí jen těm vejcom!“ zaslechl malíř při svém vyhlédnutí na dvůr.

Malíř vložil se zas do pana Paussiga a hvízdal a maloval dál. Než pozornost jeho už nenáležela výhradně podobizně právního jeho přítele, nýbrž odstěhovala se téměř výhradně k Terttlovům, a Pavlína, aby jí udělala přístup co nejpohodlnější, sebrala záslonu do malebných záhybů a zaklesla do poutce, sama pak usedla si na pohovce s knihou v ruce.

Co chvíli zaleskl se její zlatý skřipec v temném pozadí pokoje. Byla ve výhodě, že mohla pozorovat Benýškovy námahy, aby pronikl zrakem až k ní, aniž Benýšek měl tušení, jak i sebe nepatrnější jeho hnutí střehne.

Zatím hádka mezi oběma mudrci na dvoře stávala se stále houževnatější, ačkoli nebyla vedena hlučným a zlobným tónem, jaký byl mezi oběma těmito soky v oboru čistého rozumu obvyklým. Patrně se jednalo o nějakou velmi delikátní záležitost, kterou nemusel zrovna celý třetí dvůr slyšeti.

K Benýškovi zalehly vždy jen úryvky prudších výtek, jimiž jeden druhému dávali na srozuměnou, jak nepatrnými zdají se jim navzájem jich duševní poznatky a vědomosti.

„Pro Boha jich prosím, kdyby radči dycky s jejich rozumem zalezli do boudy,“ vykřikoval fiakrista od kočáru přes rameno, pak ale přistoupil těsně až k samému hokynáři a mluvil doň delší chvíli velmi tajemně a na konci své řeči udeřil se několikráte kotníkem nemilosrdně do čela na těžkou srozuměnou.

Ale Hudrych „rýžoval“ dál a jenom tak stranou bodl Fialku slovem, které tomuto vyhodilo ruce nad hlavu. A zas se vrátil ku svému kočáru, jehož kryt otíral se zdvojenou pílí.

Najednou se Benýškovi v okně zatemnilo, tak že se musel ohlédnouti, kdo to. Stál tu fiakrista a uctivě pozdravoval:

„Dej pán Bůh zdraví, milostpane! Nemají za zle hloupýmu člověku, vodpustějí, že jich vytrhuju, ale voni jsou přece vzdělanej pán a vědí přeci víc, než my vobá dohromady s tím sejrařem. Rozsoudějí nás! Může narůst člověku ucho nebo ne?“

A nečekaje odpovědi, volal přes dvůr: Dou sem, pane Hudrych, dou a nestydějí se, tady to uslyšejí…“

Ale Hudrych máchl opovržlivě rukou, posunul čepici do týla a vychrstl džber vody na svoje vápenky.

„Vodpustějí,“ udělal Fialka Benýškovi do okna a rozběhl se k Hudrychovi.

„Že nepudou? Kdo řek, že nepudou? Podívají se, jak půdou,“ křičel Fialka a vleka Hudrycha za ruku, trhl jím, až mu spadla čepice.

„Vocaď až potaď!“ povídal hokynář, „nemyslejí si, že s nima stojím na štaflu, to mají zvyk fiakristi jenom mezi sebou, na nás to neplatí.“

„Ale mlčejí,“ pokračoval Fialka stále rozmarně a sebrav čepici hokynářovu, ocídil ji rukávem a posadil mu ji na hlavu, „a esli nepudou, budou vidět že jich vezmu na záda.“

Hudrych viděl, že ničeho nepořídí, mělť zase Fialka v hlavě, a tu s ním možno velmi lehce přijít k ostudě. Povolil tedy a šel.

„Tak tu ho mají, milostpane,“ švadronil fiakrista, zatím co hokynář za ním roztáhl prsty a přejel jimi několikráte čelo, na znamení, že Fialka „má v hořejším“.

„Tak teď to teda uslyšejí vod milostpána, dyž to nevěřejí mně, voni sejraři jeden!“ švadronil Fialka.

„Tak mu, milostpane, řeknou, esli člověku může narůst noha nebo ne. Já povídám, že jo!“

Benýšek dobře cítil, že je Fialkoví jenom takovým polovičním „milostpánem“ a že jej tak nazývá jen z rozmarné velkomyslnosti, navlhlé něčím ostrým, co z něho také důkladně čpělo.

„Totižto,“ odpověděl Benýšek shovívavě a v rozpacích, že na takovou pošetilost vůbec odpovídá, „jak to račte vzíť, zajisté musí člověku narůsť obě nohy.“

„To víme taky, milej pane,“ namítal Fialka zahodiv milostpána, „ale esliže může narůst noha, když člověk vo ní příde, jako tadyhle milostpán hejtman.“ A Fialka škyt a učinil pravicí marný pohyb vzduchem po kraji okna, aby se ho zadržel.

„To já myslím,“ pravil malíř, „že… že je to naprosto vyloučeno.“

„Sama vod sebe, to já taky vím, že ne, ale skrz operaci jo!“

„Ale to je mechanická věc, dají si říct, Fialko,“ poučoval jej Hudrych, „to je noha dřevěná a drátěná.“

„Tak poslouchají, co jim řeknu a voni taky, pane mistr,“ obrátil se Fialka k Benýškovi, „loni na zimu přijel z Pardubic obrlajtnant vo dragounů, spadl při vetrene a urazil si nos, a přijel sem k doktoru Kohnovi, tomu co má na Vinohradech privátní špitál, já mu všechno vozím, taky hodnej pán, tak ten obrlajtnant přijel se dát operírovat a za tři neděle sem ho vezl zas na nádraží a měl nos celej a pěknej, udělali mu ho — no jo! A nos je taky oud ne?“

„No to je, ale nemá žádnej kloub a taky žádnej ohyb,“ namítal Hudrych, jemuž záleželo na tom, aby si před Benýškem nezadal, „ale povážejí si, koleno a pata a prsty, to přece nemůže vyrůst z kolena ven! To se jim každej vysměje!“

„No s nima není řeč, vědí, voni dycky všecko vědí lepší. Ale tuhle pan mistr…“

„Račte odpustiť, pane Fialko, nám umělcům se neříká pan mistr, nýbrž toliko mistr, bez pan…“

„No to já si nemůžu troufat, nemají za zlé, já mám jen pár koní a ten cajk… Ale budou mít přes to třebas školy… Mně bylo řečíno aspoň, že se ta kosť v koleně ňák skrz voperací vomladí a jako zprudí, a že může narůst, včera večír jsem se na to ptal jednoho bejvalýho doktora. No a viděj, milostpan hejtman ji má, dyť jsme všichni viděli, že je beznohej, včera sem byl nahoře, dyž mně jednal na dnes, jedenáctou hodinu, a má vobě a chodí po pokoji beze všeho, jako dyby mu jakživa nebyla scházela a viděj, dyby neměl v ní klouby, jak…“

„Nu je to mechanika jim povídám…“

„A voni jsou taky jeden mechánykr; může někdo vobout botu na mechaniku?“

Tento důvod poněkud zarazil Hudrycha tak, že neměl jiné námitky než otázku:

„A byl vopravdu vobutej?“

„No bodejť!“

„Aaa haha,“ zasmál se zas Hudrych vítězně, „na kopyto se nedá narazit bota?“

Snad by se byli ještě hodinu hádali v zapomenutí nad tím, že se vlastně dovolávali rozhodnutí Benýškova, kdyby tento nebyl měl nápad, který jej zbavil společnosti, tak hluboko stojící pod jeho nynější i budoucí karakter.

„Vy jste ráčil podotknouť,“ pravil k Fialkovi a vytáhl hodinky z kapsy, „že ráčíte býť obeslán na jedenáctou hodinu, to zajisté zmeškáte, neboť již nyní máme čtvrť na dvanáct pryč.“

„A cakramordygol,“ zabreptal Fialka, „to musím zapřahat, na mou duši čtvrt!“ a rozběhl se pro koně.

Chvilku bylo ticho, Hudrych se neměl k odchodu.

„Ten člověk taky ty koně brzy utopí, teďka se pouští už do kořalky,“ začal Hudrych. „Rozum už tam nechal.“

Benýšek neodpovídal ani hlesem. Seděl u práce a hokynáře si ani nevšímal. Důvěrný jeho tón urážel malíře až k vzteku.

Hudrych odplivl si mezi zuby a škrtl sirkou. Byla fosforová, Benýšek cítil ve vlhkém vzduchu hnusný její zápach, aniž se obrátil.

„To malujou toho žida do Humorů, vašnosti?“ optal se.

To přesahovalo vše.

„Aale ne!“ odtušil malíř zdlouha, tak zdlouha a mrzutě, co mu dech stačil. Tu konečně Hudrych pochopil.

„Já myslel!“ řekl zkrátka a povržlivě. Bylo slyšeti ještě cvaknutí mosazného víčka na Hudrychově dýmce a pak se hokynář odšoural.

„Protivná nace!“ řekl k sobě malíř rozháněje oblak dýmu, který mu Hudrych do okna pustil.

„No, ještě je nemáš, ten tvůj pivovár a ty tvý domy, mamlase,“ ulevil si zas Hudrych u pumpy a sebral svou košatinu s vejci.

Hned jak hejtmanovic Fany, už třetí to pobočnice nadějné paní hejtmanky dosavadní paní Máry, od té doby, co ji vyzval pan hejtman v šťastný den terna, že jako jeho nevěsta může „jít do kanceláře pro holku“, úprkem střelila v úhlopříčně přes celý třetí dvůr, projelo to všemi čtyřmi stranami dvora, jako když se někde v těle zatetelí nerv, z dola nahoru poplachem a třetí dvůr napjal všechny svoje smysly, především svůj ostrovid, jehož organismem byla především paní hausinšpektorka.

Ta měla sluch dlouhým cvikem tak vybystřený, že nejen podle chůze, zavření dveří, odkašlání poznala každého, kdo se jen po dvoře hnul, ale dovedla i pouhým poslechem odhadnouti aspoň z hrubá příčinu a povahu hnutí toho. Velmi důležitým činitelem pro kombinace její byly pak služky těch nemnohých rodin ve třetím dvoře, kteréž si mohly posluhu vydržovati; podle jich pospěchu, s jakým si přes dvůr vedly, domýšlela se toho, co se děje uvnitř bytů.

Když tedy slyšela lehké ženské kroky skokem po kamenných schodech a dlážděným chodníkem na příč dvoru cupati rychlostí, kteráž u paní hausinšpektorky měla stálou značku „jako když se běží pro doktora“, vrhla se k oknu jenom proto, aby věděla, „kerá“?

A jakmile zjistila, že je to hejtmanovic Fany, ihned následoval rozkaz vlastní její služce, která se musela odebrat do zálohy a vyčkati, až se Fany vrátí, a zvěděti, co se děje. Drama u hejtmanů napínalo paní hausinšpektorku na nejvýš, zvlášť od srážky s paní Máry u Hudrychů měla zapotřebí co nejvíce materiálu ku mstě, kteréž si musela dopřávati toliko po kapkách až do té doby, na kterouž brousila meč odplaty na jednu ránu výpovědí z bytu listopadovým terminem. Do té doby spokojovala se tím, že celý dům od sklepů až po půdu naplňovala zátopou klepů o paní Máry a panu hejtmanovi.

Rozumí se, že hlavním thematem jich byla otázka, zdali se paní Máry stane paní hejtmanovou čili nic. Kde kdo měl v domě uši, dověděl se od paní hausinšpektorky hrůzné věci, proti nimž byla historie o rozštípané kelce pana hejtmana učiněnou hříčkou. I nejotrlejší bytost neodolala husí kůži, když slyšela o utrpení pana hejtmana, jejž paní Máry držela v „haušareštu“. No když už chtěl pan hausinšpektor celou věc oznámit na policii, aby zakročila proti té hyeně, která se chtěla státi hejtmankou, uvěří každý lehce, že to byla učiněná Sodoma. Panu hausinšpektorovi to sice ani nenapadlo, ale jeho choť jednou večer došla si i pro paní sousedku, tu, co se živí od studentů, aby šla poslechnout ten „virvár“ co se u hejtmanů děje. Zatím než obě přišly, nebylo sice už slyšet nic, ale paní hausinšpektorka se dušovala, že před chvílí pan hejtman skřípal zubama, až to bylo slyšet skrz zeď zcela zřetelně.

„Nein, niemals,“ křičel prý pan hejtman, „raděj shniju.“

Týden už jej paní Máry nepustila ani z postele, ani služka nesměla do pokoje a paní hausinšpektorka nezůstala svým posluchačkám dlužná ani zevrubné vylíčení věcí, kteréž prý paní Máry raději dělala, než aby dala nešťastnému panu hejtmanovi svobodu. Že je bit, o tom nebylo po celém domě ani pochyby.

Při tom všem jistá svrchovaně tajemná okolnost. Od nějakého času totiž chodíval k hejtmanovům jakýs obstárlý člověk „s černýma brejlema“ a nadmíru záhadným podlouhlým předmětem pod paží, vždy pečlivě „červeným kafetuchem“ obvázaným. Co se potom v pokoji pana hejtmana dálo, to patrně navždy zůstane zastřeno rouškou tajemství, a tu selhávala i obrazotvornost paní hausinšpektorky, neboť prý paní Máry nejen dvéře do kuchyně na klíč zavřela, ale i klíční dirku kusem papíru ucpala. A tu prý bylo slyšeti jen stenání a nářek pana hejtmana a jakési příšerné cvakání a drnčení… zbláznil by se z toho člověk!

Od včerejška pak žila paní hausinšpektorka v stavu přímo zoufalého rozčilení. Když večer přinesla „jejich holka“ od hejtmanovic Fany zprávu, že pan hejtman má nohu a že chodí a že už byl venku na pavlači, zůstala paní hausinšpektorka, jako když do ní vrazí nůž.

Pozdě v noci, když už u hejtmanů oba spali, musela Fany zvlášť přijít k hausinšpektorovům do kuchyně povědět, co ví. Dověděla se od ní na vlastní uši, že pan hejtman do opravdy nohu má a že se po pokoji učí chodit, že ho paní Máry vodí.

„Jakou nohu, dřevěnou?“ ptala se.

„Ne, jednu jako druhou,“ řekla Fany.

Druhá, ještě hroznější rána dopadla na paní hausinšpektorku, když se konečně dočkala služky, vyslané na zvědy za hejtmanovic Fany.

„Milostpaní,“ vyhekla tato ze sebe, „milostpaní… pojedou na faru pro ohlašky! Fany běžela pro novou šňůru do šněrovačky, jednu už roztrhaly.“

Hausinšpektorka vytřeštila oči a otevřela ústa a dívala se na svého kuchyňského ducha jako na nějaké skutečné zjevení z onoho světa.

„Pamatujou se, milostpaní!“ musela ji služka do opravdy napomínati.

A paní hausinšpektorová se skutečně vzpamatovala. Přehodila přes sebe svůj nevyhnutelný vlňák, stekla šturmem obě poschodí, práskly dvoje troje dvéře a než minulo deset minut, byly lóže i galerie, okna i pavlače ano i přízemí obecenstvem obsazeny a celý třetí dvůr věděl spíš než Fialka na kozlíku už trůnící, kam pojede pan hejtman s paní Máry.

Když se nevěsta s ženichem objevili na pavlači, s níž otevřené kamenné schody vedou na dvůr dolů, mnohá zvědavá hlava z oken odklonila se jako ze slušnosti do vnitř, ale paní Máry jediným okružným pohledem poznala, že celý třetí dvůr na ni zrovna zeje.

To ji však nezmátlo, povytáhla pana hejtmana, na levé paži její visícího, poněkud do výše, takže bílé jeho kníry pohnuly se jako kly podrážděného mrože, propustivše stenavá slova výtky:

„Ich kann doch nicht so schnell mit’m Fuss!“

(Nemohu přec tak rychle s tou nohou!)

Čeho se paní Máry nejvíc bála, to byly schody na dvůr a cesta po nich s panem hejtmanem. S novou nohou po nich ještě nešel.

V tu chvíli, když stanula na prvním schodu v celé své nádheře nových hedbávných šatů, v mantile skvoucí se třpytivou, zvonivou okrasou korálovou, v žlutých rukavicích a novém podzimním klobouku s krémovými pentlemi a se závojem (!!), krátce v toaletě, jakou lidské oko snad jakživo v třetím dvoře nespatřilo, třasklo najednou v prvním poschodí jedno okno a dřív než mohla paní Máry podívat se, kde to, zavřelo se hned s týmž demonstrativním lomozem druhé okno u paní hausinšpektorky a nejenom to, bylo slyšeti i prudké sdrhnutí záslony v jednom i druhém, až klepl železný spodek o sklo.

Na tento protest a zadostučinění pozvala si paní hausinšpektorka celý dvůr.

Prásk! zadrnčelo třetí okno, a řink! vylítla z něj tabule na dlažbu.

Paní Máry jako kdyby neměla zrak a sluch. S největší laskavostí mluvila s panem hejtmanem, který s velikou obtíží překonal první dva schody. Měl opravdovou nohu. Z pravé nohavice nekoukala mu už, jako před čtrnácti dny, mosazí okovaná špička kelky, nýbrž černá, vyleštěná bota a když pan hejtman stál, nikdo by nebyl řek’, že je to noha umělá. Ale lítostivý pohled byl na invalidu, když šel po schodech dolů, snad mu nebylo tak zle ani v té patálii, kde o ni přišel. Kdyby byl měl raději svou starou kelku! Čím dál tím hůř to šlo a konečně musela mu paní Máry při každém schodu nešťastnou nohu narovnávat.

Třetí dvůr díval se na tento výjev a mlčel. Byl příliš trapný, než aby se byl někdo smál. Paní Máry dobře to cítila a snad by byla bývala radší, kdyby se byl v některém okně ozval úsměšek.

Nová noha pana hejtmana se na schodech zkrátka neosvědčila, a paní Máry když viděla, že zbývá ještě asi deset stupňů a když uvážila, že na každém má před celým škodolibým světem opakovati celou proceduru a falešnou nohu svého ženicha ještě dvacekráte v koleně zlomiti, aby ji mohl na schod postavit, rozhodla se pro nejstručnější řešení situace; popadla pana hejtmana Prziwolského do náruče a postavila ho na zem až u samého kočáru.

Byla by plakala, ale kde kdo se smál. Celý dvůr se zařehonil. Truhlář Šetina popad’ se hrstí od politury umouněnou za ústa, aby smích jeho nedopadl tak nezřízeně jak byl míněn, v druhém patře naproti zašklebila se dvě okna obsazená šičkami slečny Fejfarovy, pucerky, pan Bombička navraštil čelo, slečna Pavlína tak prudce schovala tvář do knihy, kterou pod bradou držela, až jí spadl skřipec, Benýšek tak se zapomněl, že spráskl ruce, paní sousedka, ta, co se živí študenty, smála se na pavlači na celé kolo, Hudrychovi vyjelo z úst zcela zřetelně:

„Zatracená ženská!“

Nevypadlo to celkem hlučně a nebyl zlomyslným ten projev veselosti třetího dvora; jeho smích vypadal tak jako shovívavý úsměv slunce, kteréž v té chvíli mdlou, měděnou září přelinulo protější římsu a obrys hřebene střechy, nad níž stálo, velmi neurčitě vrhlo na trávník dvora.

Pan hejtman seděl už v kočáře a snad se také usmíval, nebyly-li to rozpaky, jež stříhaly visutými končitými jeho bílými kníry. Fialka „stavěl boudu“ nad kočárem, který v pérech zapraštěl, když doň zasedla paní Máry, a Hudrych nemohl odolati, aby nepřiskočil s druhé strany a nepomohl.

„Tady mají tu samou mechaniku,“ řekl tajemně Fialkovi, zadržev jej za rukáv a narovnal žebro krytu, že se s cvaknutím vzpřímilo.

„A dou pryč, zázvoro!“ odsekl fiakrista, vyhoupl se na kozlík a už drnčel povoz průjezdem.

V tom se rozlétly dvéře u Terttlů a stará paní rozběhla se z nich těžkým klusem až doprostřed dvora. Suď Bůh, co zamýšlela, patrně však přišla k tomu pozdě.

Když viděla, že zatím kočár už odejel, zastavila se jako kočka v skoku, když jí vrabec ulítne před nosem.

V zaslepení svém a nádbě, ukázati celému třetímu dvoru, že ona je to v první řadě, která s hejtmanovic honorací má vzácné styky, vzpamatovala se teprve za chvíli.

Nevěděla, jak svůj ústup ukrýti jinak, leč že se obrátila zprostřed dvora ku své dceři, slečně Pavlíně u okna stojící a tak hlasitě, jako kdyby to náleželo až sousedům přes střechu, a plna radosti zvolala:

„Tej to sluší, paní Máry, že jo? To bude ňáká paní hejtmanka!“

Avšak Pavlína nic neviděla a neslyšela. Podobala se v té chvíli antické soše. Stála totiž nehnutě a na očích nebylo jí viděti nic kromě bělma. Tak je měla vyvráceny úporným pohledem po Benýškovi. Zpříma se dívati nemohla proto, aby ji nezpozoroval žádný z těch četných namlsaných a dychtivých zraků…