V třetím dvoře/IX.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IX.
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 197–212.
Licence: PD old 70

A tři neděle potom byla skutečně svatba a touha paní Máry, státi se paní hejtmankou, byla splněna. Pana hejtmana už nemusela při jízdě na oddavky snášeti se schodů a také by se to sotva bylo hodilo pro nevěstu v černých atlasových šatech, s bílým závojem a oranžovým květem ve věnečku. Naučil se zatím choditi po schodech za bedlivého dohledu a pomoci paní Máry, kteráž svého hejtmana už vůbec z ruky nepouštěla od té chvíle, co byla před zbožnou obcí věřících, pod ochranu sv. Štěpána náležících, prohlášena za jeho nastávající choť.

Beze všeho ohledu na všetečné zraky a poznámky, jichž tušená jízlivost tím byla citelnější, že je neslyšela, každodenně podnikala s panem hejtmanem cvičení s novou nohou na schodech. Chodili spolu na procházku do parku na náměstí. Paní hausinšpektorka říkala, že paní Máry „láme pana hejtmana na schodech přes koleno“. Zlomyslné rčení to nebylo bez případnosti, teprve když nová končetina pana hejtmana zvykla poněkud službě, bylo dobře a výhody její proti neohrabané kelce byly veliké a nepopiratelné.

Pan hejtman sám nejevil přílišné účastenství na všech těch změnách s ním podnikaných. Od té chvíle, co rázným zakročením paní Máry odňat byl od něho kalich či spíše kalíšek jeho požitků v různých vinárničkách s poboční likérovou službou, pohlížel starý voják do světa jako vyjeven; jeho kníry, jimiž dovedl dříve tak sebevědomě stříhati, sotva se zachvěly, když by byl pan hejtman snad měl nějaké podotknutí k stručným a určitým návodům svého komandanta. Když se ho paní Máry ptávala, podal jí vždy velmi uspokojivé vysvětlení slovy:

„Aber nix!“

Tak jej dovedla na faru, vodila jej na procházku a když minuly tři neděle, také do chrámu Božího, kamž šťastný pár dovezl již jednou osvědčený Fialka. Tentokráte měl zapotřebí ještě jednoho svého soudruha, neboť celá svatba paní Máry vešla se do dvou fiakrů, do prvního k panu Fialkoví zasedla nevěsta s ženichem a paní Terttlovou, do druhého dva svědkové, pan Benýšek s panem Hudrychem.

Bylo by se dalo očekávati, že paní Máry bude slaviti svůj sňatek se všemožnou okázalostí, ale právě naopak, i hodina, kterou k tomu zvolila, svědčila, že jest veškeré pýchy a touhy po zadostučinění prosta.

Oddavky odbývaly se po šesté hodině, když odsloužena nejčasnější mše, a neměla paní Máry kromě paní hausinšpektorky, která se své hlídky pozorovala celý vstup panstva do povozů, a kromě hausinšpektorovic Rezi a hejtmanovic Fany, které se dostavily do kostela, jedna z návodu své velitelky a druhá z oddanosti ku své paní, žádného obecenstva.

A bylo také dobře. Bylyť tak ušetřeny paní Máry dosti citelné rozpaky, když měla se svým ženichem před oltářem pokleknout. Ukázalo se, že zapomněla provést s panem hejtmanem tuhle zkoušku. A nikdo, ani ona, nebyla s to, sebe něžnějšími domluvami pohnouti jej k pokusu. Rozřešení situace našel pan páter, mladičký to kaplan. Přimhouřil velmi shovívavě oči, seznav, oč běží a mírným hlasem a vzdechem, jako když dává hříšníkovi rozhřešení, prohlásil, že se panu ženichovi promíjí pokleknutí.

To konečně přemohlo i starého hrdinu; pohnutí své napřed dlouho překusoval, až mu kníry jen tak hrály, pak ale skulily se mu po tvářích dvě slzy, jasné jako nejčistší anýzová, a Rezi měla aspoň to zadostučinění, že mohla paní hausinšpektorce vyřídit, že ženich stál a nevěsta klečela a že ženich plakal a nevěsta se mračila. Rezi prý jakživa takovou veselku neviděla.

O 10. hodině dopolední byla pak u hejtmanů snídaně v nejužším důvěrném kroužku. Dostavily se dámy, paní Terttlová, slečna Pavlína a paní Benýšková; paní Hudrychová dala se omluviti neodkladným zaneprázdněním v krámě. Z pánů toliko oba svědci pan Benýšek a Hudrych. Na paní Hudrychovou bylo pamatováno odesláním talíře šunky, karafy s vínem, různých sladkostí, zejména dovedně a chutně rukou paní hejtmanky napečených božích milostí a „špicbubů“, její to speciality.

Přes počáteční stísněnost osvěžila se nálada až do růžovosti. Led prolomil pan Hudrych, který se k posvátnému úkonu i hostině dostavil ve vysloužileckém úboru a zastupoval tak na svatbě pana hejtmana jaksi vojenský živel. Z počátku seděl pan Hudrych jako zařezán. Teprve nejúsilovnější prosby paní hejtmanky přiměly jej k tomu, že si nabral šunky.

Ale každé sousto mu rostlo v ústech a seděl nad talířem zamyšlen jak Pythagoras nad oslím mostem. Jeho mozkem burácela jen jediná myšlénka a ta zněla:

„Ježíš Marjá Jozef! Ježíš Marjá Jozef!“

A jakž také ne! Pan hejtman Prcziwolski, čestný člen vysloužileckého sboru „Laudon“, slaví dnes svůj sňatek a „Laudon“ o tom nic neví. A to oslu Hudrychovi napadne teprve teď, když už je po všem! „Laudon“ měl být rozhodně zastoupen aspoň dvoučlennou deputací. Snad jej pan hejtman vyvolil k čestnému úřadu svědeckému jen k vůli tomu, aby se o jeho významné události spolek dověděl, oznámení se neposýlala žádná, to Hudrych věděl.

Úzkostlivě vzhlížel naproti k panu hejtmanovi, jak se tváří, není-li uražen a nepostrádá-li důkazů pozornosti spolku „Laudon“.

Nezdálo se aspoň na první pohled. Pan hejtman vypadal jako vždy nesmírně pánovitě a bylo na něm vidět, že si dává záležet, aby se držel. Seděl vedle Benýška, který veškerou svou sebranou němčinou snažil se pana ženicha bavit v úctě a zdvořilosti náramné.

Pan hejtman měl hlavičku od něho odkloněnou, takže bylo proti oknu dobře viděti obrys růžové jeho lebky v stříbrných pápěrkách vlasů, jichž měl na hlavě tolik, jako kdyby mu byla nad temenem paní Máry vyklepala drchnu od kachního prachu. Pan hejtman potřásal trochu hlavičkou a dumlaje v ústech sousto, jako kdyby je fialovými svými pysky chtěl napíchnout na svůj jediný zub v dolení čelisti, přikyvoval velmi důrazně vypravování malířovu, ačkoli nerozuměl ani slova, bylť na tu stranu notně zalehlý.

Hudrych záviděl Benýškovi zle a teprve mu bylo líto, když slyšel, oč jde řeč.

„Mir scheint klapprothe oder grüne Aufschläge?“ tázal se malíř.

„Ja wohl, ja wohl!“ odpovídal pan hejtman.[1]

„Co může tenhle mazal vědět o výložkách?“ hartusil ve svém nitru závistivý Hudrych, který znal kde jaký pluk a ještě dnes uměl všechny signály vypískat. On patřil sednout k panu hejtmanovi jako voják a ne ten malíř. V tom zdálo se mu, že se pan hejtman dívá naň, na Hudrycha, upřeně: ano, díval se naň tak něžně přátelsky, s takovou lítostivou výčitkou, že Hudrych ihned rozuměl. Četl zcela zřetelně v popelavých očích jeho:

„Tak takový je tenhle váš spolek ‚Laudon‘? Proto jste mně volili za čestného člena? Když jste potřebovali na prapor, to vám byla pětka dobrá, teď o mně nevíte?“

Pan hejtman koukal a koukal stále lítostivěji a vyčítavěji, až se Hudrych nezdržel. Vylítl rovnýma nohama a sáhl po svém veteránském klobouku s kohoutím chvostem a zlatými žaludy.

„Kam pak? Kam pak, pane Hudrych?“ volala paní hejtmanka, vidouc, že béře klobouk, „to mi přece nemůžou udělat…“

Ale Hudrych už stál před panem hejtmanem podle předpisu jako při raportu, klobouk posadiv si na hlavu.

„Poslušně hlásím, pane hejtman,“ zasalutoval hokynář, „že dnes mají svatbu… a poněvadž líbějí bejt zároveň součlen císařskokrálovského vysloužileckého spolku ‚Laudon‘, pod protektorátem jeho escelencí pana podmaršála Mayerhofera jako čestný, jest i tento náš spolek jakýmsi způsobem součastněný a poněvadž ostatní oudové výboru jsou samej pracovnej lid, kerej ve všední den nemůže, tak líbějí vodpustit, že nás nepřišlo víc, ale poněvač mi byl svěřenej ten čestný ouřad…“

„Was will der Mann?“[2] vykřikl v tom zděšeně pan hejtman a přeťal panu Hudrychovi slovo. Znělo to jako zvolání o pomoc.

„Abr auch gratulire fon de veterane,“ vysvětlovala paní hejtmanka konejšivě.

„A so só, das is gút!“ zpíval pan hejtman tenkým hláskem, z něhož vyznívala ani ne tak stařecká radost, jako spíše veliká nepochopitelná úleva.

„Chi-chi-chi… ich hab meint, es is’ ein Wachmann!“[3] smál se pan hejtman týmž dětským tenkým hláskem, jako kdyby jej někdo lehtal, „es is’ mir so vorgekommen.“

Všechno se smálo s panem hejtmanem, zdrželivě, uctivě, jenom pan Hudrych ne. Ten si usedl opět na své místo, zardělý až po uši a bořil oči do stolu. Nevěděl, co si má o řeči pana hejtmana pomyslit i aby odhadl váhu jeho slov, která vlastně obsahovala krutou urážku celého „Laudona“, zdvihl oči téměř od samé hrany stolu až k Benýškovi s výrazem tak ustrašeným a rozpačitým, že se malíř musel usmát.

Pohled zachytila paní hejtmanka a porozuměla mu. Povstala a přistoupila těsně k Hudrychovi a položivši mu ruku mezi lopatky, řekla vlídným důvěrným tónem:

„To ani nevědí, pane Hudrych, jakou radost mi udělali, že mýho starouška tak potěšili, on je celej zaraženej, to vědí, to není maličkost, dyž jsme takový léta na sebe čekali…“

Od paní Máry dal si pan Hudrych všechno říci a ježto se mu nedostávalo ani odvahy ani chuti ku ještě větší blamáži před tím „mamlasem“ Benýškem, spokojil se tímto řešením situace. Zvlášť když mu z toho kynula zásluha, že rozveselil „starouška“.

Po tomto výstupu nastal živější ruch mezi hosty; omyl pana hejtmana zdál se všem, vyjma Hudrycha a paní Benýškovou, která se na všechno koukala jako z ciziny, velmi zábavným a zvlášť Benýšek snažil se, aby hlučným svým způsobem povážlivost výjevu zamluvil. Uhodl dobře, jak to vlastně s panem hejtmanem stojí, a že asi jen zpola tuší, co se s ním děje, když se tak zapomíná, třeba i jen na chvilku. Také paní hejtmanové záleželo na tom, aby se rozmluva otočila brzy někam jinam.

Z ničehož nic popadla okolo krku slečnu Pavlínu a počala ji líbati. Pavlína sebou trhla, seděla v tom okamžiku jako ztracená, bylať úplně zabrána pohledem na malíře a z přívalu ozdobné jeho mluvy neušlo jí do té chvíle ani slovíčko.

„Milá Pavlínko,“ pravila paní hejtmanova, stojíc za její židlí a majíc ruce kolem jejího hrdla otočeny, „taky to na vás brzýčko čeká, za týden pudem taky na vaši…“ a za každým slovem mlaskla zvučná, šťavnatá hubička, na plné, ubledlé tváře Pavlíniny.

Pavlína se náhle zarděla a prudký ten ruměnec zvláštního lesku dodal jejímu pohledu, který s jakousi vítězoslávou utkvěl na Benýškovi naproti ní sedícímu. Pavlína vítala slova paní hejtmanové ne proto, že mohla pohledem svým Benýškovi vrhnout ve tvář:

„Vidíš, jak o mně jiný stojí, budu se vdávat, je po všem!“

Ale proto, že ta zpráva vůbec přišla ven, že při tom seděla Benýškovi tváří v tvář a mohla vidět dojem, jaký naň sdělení to učinilo.

A oči její nad ruměncem tváří ptaly se Benýška: „Co tomu říkáš? Jsi rád?“

A zatím co oči její stkvěly se zadostučiněním nad tím, že to Benýšek nyní nepochybně ví, na skráních jejích plála bolest…

Než akademický malíř nebyl čtenářem lidských hnutí a pohled, jímž Pavlíně oplatil, nebyl žádnou odpovědí na její dotazy. Otáčel mezi prsty před sebou sklenku s vínem a úsměv jeho nevyjadřoval více, než že slyší novinu. Ovšem věděl, že je Pavlína nevěstou, i kdo je jejím ženichem, novým proň bylo, že je to už za týden.

„Račte přijmouť mé nejvřelejší blahopřání, slečno!“ řekl a podával jí ruku přes stůl.

„Děkuju!“ špetla Pavlína.

Bylo to první slovo, které spolu promluvili od osudné návštěvy její v atelieru Bacháčově.

Snad očekávala víc, než toto blahopřání, snad nějaké zachvění hlasu, anebo zachmuření očí, či stisknutí ruky, patrně jí to bylo málo, neboť když stará paní Terttlová, jejíž téměř nikdy nevysýchající oči při první zmínce o Pavlíně zalily se slzami, počala hlasitě vzlykati, k velkému ustrnutí paní Benýškové, s níž se až dosud bavila, obrátila se k ní Pavlína tak nevrle, jak jen k vůli ostatním mohla:

„Co pořád pláčou, maminko? Vždyť vědí, že pudou se mnou, tak co?“

Paní hejtmanová, která zatím svému novomanželu, udivenému nad všeobecným ruchem gratulačním, jehož se súčastnil také Hudrych, vyložila:

„Auch Braut! Auch Braut Fraule Pavlín!“ — vrhla se znovu na hrdlo Pavlínino.

„My zůstanem vždycky kamarádky,“ ujišťovala Pavlínu, „paní kontrolorová!“ doložila rozmarně a pyšně, aby se rozumělo, že paní hejtmanová může vždycky ještě býti kamarádkou s paní kontrolorovou.

Za dveřmi přímo z pokoje na chodbu vedoucími ozvalo se v tom okamžiku příšerné mňoukání či skuhrání. Znělo to chvíli jako Meluzina, až konečně užaslí svatebníci poznali lidský hlas v tom skučení.

„Ichuchuchuchuchu!“ ječelo to za dveřmi posměšně „už ho má dědka!“ A všichni poznali hlas paní hausinšpektorky.

A prásk! rozlehla se rána vztekle přitřísknutých dveří, tak že se otřásly i dvéře hejtmanovic a odpověděla i vydrnčená tabule v okně.

Pan hejtman otevřel ústa a pohnul svými kníry; nechápal ani zdaleka, co se děje. Ostatní všichni odmlčeli se, Benýšek rozpačitě odkašlal, nabral s ubrusu nožem odsypané soli a narovnával ji do slánky, Terttlová zašeptala: „Ježíš Marjá!“ a hledala očima útočiště u své dcery, Benýšková třásla se jako osyka a veterán Hudrych přimhouřil oči a pozoroval paní hejtmanovou…

Ta ztratila rozvahu jen na kratičký okamžik. Když bylo ticho nejhlubší a rozpaky společnosti měly se stát trapnými, tleskla paní hejtmanka rozmarně do rukou a s výrazem největšího překvapení a radostí zvolala:

„Tak moje nejvřelejší přání se přece vyplní, dnes budeme mít nejkrásnější den a odpoledne pojedeme do Chuchle. Vida, sluníčko přece přišlo, zlatý sluníčko!“

Paní hejtmanka, rozveselená jako děvčátko, roztáhla ruce proti oknu a půvabným pokynem hlavy, obracejíc rozjasněnou tvář k společnosti, zvala ji k obdivu krásného počasí venku…

Ačkoli od rána panovalo nejkrásnější počasí jako za nejvyššího leta a nebylo obavy, že se den nějak změní, přece všichni obrátili se k oknu, jímž plná sluneční zář sálala, koupajíc se u hejtmanů v ohromné báni višňovky, na okně postavené a divili se opravdu.

„To je den jako korálek,“ pochvaloval Hudrych.

„To by žádnej neřek’, od dvanáctýho svýho roku jsem v Praze a v Chuchli jsem ještě nebyla,“ hovořila paní hejtmanka, — ode tří dnů nic jiného nemluvila než o výletu do Chuchle, „ale to jsem si umínila, že vo naší svatbě tam pojedem, všichni, jak tu sedíme, gelt, Alter, dass ja?“ obrátila se na pana hejtmana, který jako vždy na tato veleznámá mu slova odpověděl:

„No ja jaa — ganz sicher…!“

Výlet byl do posledních podrobností umluven již včera a vědělo se, kdo všechno půjde už od ohlášek; přece však nemeškala paní hejtmanka a zajišťovala si účastenství všech pěti svých svatebčanů znova.

Když hodila přes stůl malíři poznámku: „Že jede pan Benýšek s paní Benýškovou, to je jistý,“ postřehl Benýšek zase žhavý pohled Pavlínin, tentokráte tak rozohněný, že konečně počal z daleka chápati a sladce ustrnul, zvláště když ucítil, že pod stolem sevřely měkké Pavlíniny střevíce jeho nohu. Benýšek měl na kotníku zrovna u palce notné kuří oko a Pavlínin podešev zaryl se doň jednou, dvakrát, až by byl bolestí vykřikl, ale přece ani nevzdychl; jisto je však, že by to po třetí nebyl vydržel.

Naproti dala se zatím nějaká pohnutější rozmluva mezi paní hejtmanovou, paní Benýškovou, paní Terttlovou a služkou Fany.

Paní Benýšková poposedla jednou, po druhé a po třetí valíc šeré, vyprahlé své oči, div nevylézaly.

Benýšek zaslechl, jak Fany vyřizuje od Šetinky, že Rudolfek pláče a křičí a že „není k utajení“, tak že je paní Šetinová celá zoufalá a že si neví pomoc.

„Pro Kristovy rány,“ vřískla Benýšková, „ach mý drahý dítě, má drahá cerunko Bábinko!“

Popadla se za hlavu ve spáncích, vstala a okamžik se zdálo, jako kdyby si chtěla razit cestu přímo před se, nedbajíc stolu a hostí. Stůl zašramotil, jak do něho strčila.

Benýšek povstal, natáhl obě ruce, aby zadržel svatební kytici, nastrčenou ve váze před pádem, a s největší něžností a mírností, jíž byl schopen, pravil:

„Ženuško, drahá ženuško, mějte přece rozum, co se může dítěti stáť?“

Ale Benýšková nedala si říci, v největším zoufalství a rozčilení křičela:

„Pusťte mě! pusťte mě! Ty raubíří, ty zlodějí!“

Všichni povstali, vyjma pana hejtmana, který zase neměl nejmenšího tušení, co se děje a jen se ptal úzkostlivě:

„Was macht er ihr?“

Benýšek obkročil židli, pověsil na ni ubrousek a obešel stůl.

„Milostpaní, račtež dovoliť,“ řekl paní hejtmance, která objímala starostlivě jednou rukou Benýškovou kolem pasu, „za chvíli bude dobře!“

„Bábi!“ pravil z ticha a pevně pohledl Benýškové do očí. Ta přikrčila hlavu, a odvrátila zrak od něho, sunouc hlavu bradou po prsou, až se podívala přes druhé rameno užaslým pohledem na společnost, jako kdyby se probudila.

„Pojďte pro Rudolfka,“ pokračoval Benýšek, pravě tak zticha a rozhodně.

V spěchu a jako kdyby měla něco na svědomí, odcházela Benýšková s malířem. Ve dveřích ještě dohonila oba paní hejtmanka a ve své objímací náladě dnešní neušetřila ani paní Benýškovou a přivinuvši ji horoucně k sobě, kladla jí na srdce, aby jistě přišli a Rudolfka vzali s sebou. V největší rychlosti rozběhla se zpět k stolu a naloživši plný talíř cukrovinek, vnutila jej Benýškové pro „maličkýho“.

Benýšek musel však talíř sám vzít z rukou paní hejtmanky a teprve od něho přijala jej Benýšková aniž pronesla jediné slovo poděkování. Odešli bez pozdravu, na Benýškovi bylo patrno, jak mu na tom záleží, aby svou choť co nejrychleji odstranil.

Šla s nimi, až ku dveřím kuchyně paní hejtmanka, a bylo jí nejdivněji jen to, že Benýšková, která na zprávu o tom, že Rudolfka nelze utajiti tak rychle a takřka zoufale se vzchopila, a tak kvapně k odchodu se měla, nyní se dává malířem takřka ku předu strkat.

Když se vrátila, zastala společnost v úplném tichu. Pan hejtman, jemuž se dosud na jeho úzkostlivě zlostnou otázku, co Benýškové schází, nedostalo odpovědi, seděl se zlostně neuspokojeným výrazem v tváři, nedočkavě pohlížeje ku dveřím.

„Vieleich das Wein machen tas!“ zněl výklad paní hejtmanky, pronesený téměř u samého ucha pana hejtmana.

„Mně se nelíbí ta ženská,“ prohodila hned na to k paní Terttlové.

„Taky vo tom s dcerou šeptáme,“ řekla stará paní, „tady že kluk řve a vona volá Bábinku. Já jsem se lekla, že by se kapky krve ve mně nedořezal.“

„Veřejí, milostpaní, že je to fantas, všechno jí to vlezlo do hlavy,“ odvážil se poznamenati Hudrych, který od své nešťastné gratulace ani slovíčkem k zábavě nepřispěl. „To je jedna, kerá v domě rapluje a ta baba naproti je druhá, každá je jináč popletená.“

Paní hejtmanka jen trhla nozdrami při zmínce o hausinšpektorce, ale nepřestala pokyvovati hlavou v snivém údivu nad touto událostí.

„Vona je vůbec ňáká divná, celá tahle paní Benýšková,“ prohodila Pavlína, jen aby něco řekla. Považovala za svou povinnost nemlčeti o této příčině.

„Ach Bože,“ vzdychla si paní hejtmanka, „každý nemůže bejt šťastnej, viď, mužíčku,“ a potřepala pana hejtmana na ruku, tak žilnatou, že vypadala, jako ze samých provázků svázaná.

„Was is’?“ ptal se pan hejtman bolestně nakloniv se nedůvěřivě k své novomanželce.

„Aber nix, tu Alter,“ řekla paní hejtmanová a přitulivši se k němu, políbila jej hlučně na rty, „jezt bin ich deine Weib!“

Bylo to divné podívání na paní Máry v černých, hedvábných šatech držící v nesmírných pažích pana hejtmana, který se s patrnou nevolí bránil ve své příliš volné šedé uniformě, krabatící se pod prsty něžné jeho choti.

Paní hejtmanka však nepopustila a vzpouzejícího se chotě opět a opět tiskla k sobě. A to nepříliš šetrně.

„Gib Ruh, gib Ruh,“ stenal pan hejtman, „was werden doch die Leute sagen,“ naříkal stařeček pod neurvalými jejími hubičkami.

„Tohle to je dobrý, co přej řeknou lidi,“ rozesmála se paní Máry na svědky její lásky, „nic nesmějí říct, teď už nesmějí říkat nic!“

Paní hejtmanka náhle jako kdyby byla zapomněla veškeré své umění, s nímž až dosud hrála si na dámu a stala se z ní zas úplně paní Máry. Bylo také hned viděti proč, když se k společnosti obrátila plnou tváří. Líce její byly zaruměněny až po uši a nejbrunatněji pod očima. Z frisury, velmi umělé, vytáhlo se několik tenkých praménků spocených vlasů, kteréž obloukem dotýkaly se až obočí a paní hejtmanka hltajíc očima slečnu Pavlínu zašilhala zcela patrně.

„Učte se to, Pavlínko, budete to taky brzo potřebovat,“ řekla dost těžkým jazykem. „Tamhle pan Hudrych se směje,“ dodala hrozíc mu prstem.

V tom vstoupil malíř.

„Tak co je?“ ptala se paní Terttlová, „co je, schází něco?“ Nechtěla z příma říci, zdali Benýškové.

„Není to nic,“ vykládal malíř na oko lhostejně, „trochu toho vína jí vstouplo do hlavy, není tomu zvyklá. Neračte se diviť, to by silnější povaha nevydržela, ten týden očekáváme rozhodnutí od vrchního zemského soudu, když to od maličkosti v sobě dusí, a potom se lekla, myslela, že se něco dítěti stalo. Visíť na nešťastném tom hochu celým srdcem a tomu se také nemůže nikdo diviť. Jenom mám jisté obavy, aby tu šťastnou zprávu vydržela…“

A Benýšek octl se ve svém živlu. Vypravoval dlouho, nadšeně, a zábava stala se konečně všeobecnou. Mluvilo se i o ternu, šťastné příčině dnešního dne, znova o nastávající svatbě Pavlínině, o významu barev svatebních šatů, o vlivu jich na osudy manželstva. Malíř konečně pronesl i velmi žertovný přípitek „na pana setníka a paní setnici“.(ověřit v jiném vydání polohu uvozovek) Paní hejtmanka marně žádala Pavlínu, aby něco zazpívala, a na konec rozehřál se i pan hejtman, jako by ho rozvázal. Ruce se mu náhle přestaly třásti a pan hejtman začal pít. Dal se do vypravování nekonečné historie o pochodu z Prešpurku do Veszprimu, o noclehu u jistého sedláka, kdy musel celou noc spát s pistolí v ruce. Vyprávěl německy a nemohl jaksi z místa. Potom si nemohl vzpomenout, proč musel u toho sedláka spát s pistolí v ruce a na konec nevěděl, zdali to bylo v Italii nebo v Uhrách.

Poslouchal ho jen malíř a přes židli také Hudrych, ale nedoslýchal, oč se jedná. Domníval se, že povídá pan hejtman něco o strašidlech. Vraštil šedé obočí tak zuřivě a ku podivu strnule pohlížel pořád na jediné místo, bokem od stolu, dolů do kouta.

„Co tam vidí u všech kozlů ?“ uvažoval hokynář, „přece tam nic není!“

Pan hejtman vyvracel ale oči pořád a stále při tom Benýškovi nábožně naslouchajícímu vyprávěl.

Najednou počaly hubené ruce jeho sbalovati pomalinku z ubrousku chuchvalec, stále úže a těsněji, co by klubko vešlo do hrsti. Pravice pana hejtmana chopila stočený ubrousek křečovitě a oči jeho jako v sloup obráceny zrovna byly v kout u nohy postele vevrtány.

Poněvadž přestal vyprávěti, stalo se počínání jeho nápadným i malíři. Ten až uhnul, když pravice pana hejtmana počala se od stolu zdvihati do výše.

Zvolňoučka, oči maje do kouta vyvaleny nepochopitelnou hrůzou, nadkláněl se pan hejtman a ruka se sbaleným ubrouskem šla stále ještě do výše. Vyjeven koukal se naň malíř.

Ještě kousek natáhl ruku a bác! ubrousek letěl do kouta. Pan hejtman trefil dobře. Jeho sklenka s vínem sletěla při tom se stolu a rozbila se.

Do paní hejtmanky jako když píchne. Vytrhla se z důležité rozmluvy s oběma dámami o tom, jak se „špicbuby“ pekou, a přísně zamračila se na pana hejtmana. Hudrychovi v nesmírném udivení jeho nad panem hejtmanem neušel ten pohled i musel si říci, že se paní Máry podívala jako „zatracená ženská“. V tom okamžiku uvěřil všem klepům paní hausinšpektorky.

Pan hejtman se smál, až se za břicho popadal.

„Ichi-chichichi,“ chechtal se jako dítě, „jetzt hat sie aber kriegt!“[4]

„Was hast du gemacht?“[5] ptala se paní hejtmanka urputně.

„Die Maus ist wieder da!“[6] hájil se její choť žalobným hláskem dítěte, bojícího se výprasku.

„Sei keine Narr mit deine Maus!“ zlobila se paní hejtmanka, „nein, nicht trinkn mehr!“[7] dodala prudce, když se pan hejtman chopil malířovy plné sklenky, ale dřív než tomu mohla zabránit, převrátil ji do sebe jedním douškem.

„Jetzt aber kriegst du nix!“ řekla paní hejtmanka a chopivši karafu s vínem před panem hejtmanem stojící, umístila ji až na druhém konci stolu.

„Vědí,“ udělala při tom na Benýška jako výkladem úžasného výjevu, „je to asi měsíc, koupila jsem u ptáčníka bílou myš, taky mně to rarášek napískal, utekla nám a nejspíš ji kocour vod naproti sežral a můj vod toho času pořád tu myš vidí!“

Paní hejtmance za řeči jaksi nejistě plavaly oči mezi víčky, tak že jí pan Hudrych nevěřil, co povídala. Teď už mu bylo úplně jasno, proč jej měl pan hejtman za strážníka. Při jeho původním řemesle, sladovnictví, bylo dost takových mezi starší chasou, kteří vídali myši a policajty.

„Můj viděl německý, dej mu pán Bůh věčnou slávu,“ ozvala se prostodušně Terttlová, ale litovala toho hned, důrazné štípnutí Pavlínino, kryté těsným sousedstvím obou, poučilo ji, že pověděla hloupost.

„Musíš se vyspat, staroušku, abys byl odpoledne chlapík,“ povídala paní hejtmanka svému choti, který houževnatě a stále stejným dětinským tonem opakoval:

„Nein, das gibst du aber her!“[8]

Benýšek pochopil, že připomínka paní hejtmanky jest zároveň znamení, že jest hostině konec a proto povstal k odchodu; učinil tak zároveň konec výjevu, paní hejtmanové vítaný.

Ještě jednou vynaložil všechen svůj vzlet a vybranost výrazu na květnatý a přímo unášející doslov, který skončil přáním: „Mnogaja ljeta“. Všichni stáli a připíjeli, pan hejtman dostal k účelu tomu přece ještě jednu sklenku…


  1. „Zdá se mi že buď červené anebo zelené výložky?“ „Ovšem, ovšem!“
  2. „Co chce ten člověk?“
  3. „Já myslel, že je to strážník. Tak se mi to zdálo!“
  4. Teď ale dostala!
  5. Co’s to udělal?
  6. Myš je tu zas!
  7. Neblázni s tvou myší!
  8. Ne, dej to sem nazpět!