V třetím dvoře/X.

V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod
IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 213–231. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Malíři Benýškovi lepily se pysky sladkostí, vypil zrovna čaj a vyjedl lžičkou hustou syrobovitou ssedlinu cukru na dně šálku. Byl jak náleží sám s sebou spokojen jako vždy a bezprostřední příčinou jeho zadostučinění byla vítězná hádka se sklepníkem, který mu nechtěl přinést „druhou porci“, to jest na tuže vymořenou dávku čaje nový nálev horké vody. Sklepník namítal, že se „u nich tak nepřisluhuje, to že je zvykem v kavárnách druhé třídy“, ale Benýšek mu odsekl, že byl ve „vícero kavárnách prvé třídy“ než jich sklepník viděl a že zvláště byl šest let na Rusi, „této pravlasti čaje“ a tam že za nejlahodnější nápoj platí, co se vlastně u nás vyhazuje. Sklepník mluvil polohlasem a se zdánlivou zdvořilostí říkal Benýškovi největší impertinence, Benýšek nic nepozoroval, mluvil hlasitě, tak že to celá kavárna slyšela a říkal sklepníku „pane!“.

„Vy musíte hostu posloužiť, pane, proto jste tu, pane!“ rozkřikl se konečně a sklepník pokrčiv rameny, odnesl příbor do kuchyně. Vyhověl Benýškovi patrně, aby bylo po křiku.

„Platiť!“ houkl naň malíř a cvrnkl zlatníkem o mramorovou plotnu stolku

„Dva čaje!“ houkl s důrazem uraženého a s úmyslem, aby kde kdo slyšel, že platí dva čaje, ačkoli druhý byl pouhá horká voda s cukrem.

Sklepník vyplatil Benýškovi nazpět na dva čaje a malíř přisunul mu mimo to ještě desetník zpropitného a řekl už klidně:

„Podruhé se lépe podívejte, s kým jest vám co jednať!“

„Prosím, vašnosti!“ podotkl sklepník a vyměnil s děvčetem v kredenci pohled, jako kdyby očima měřil sáh.

Benýšek zachytil úsměv děvčete, opravdové to krasavice s podmalovanýma očima a poněvadž se dřív naň podívala, než se usmála, vykládal si úsměv její zcela jinak, jako projev koketerie jemu platící. Když se však po chvíli podíval zase ku kredenci, děvčátko už bylo zase ztraceno v čtení obrázkového časopisu, a odlesk skvělého papíru tkvěl na její růžové tváři.

Bylo už dávno po desáté hodině večerní a v kavárně bylo sotva deset hostí. U téhož stolu, co Benýšek, seděl zvetšelý staroušek, který snědl ku kávě dva rohlíky a stránku po stránce, řádku po řádce bedlivě pročítal v listu, k němuž těsně tiskl skráň. Byl tak krátkozraký, že mohl číst pouze jedním okem a někdy bylo možno zcela zřetelně slyšeti zašustění papíru o jeho tvář, za řádkou jezdící.

U druhého stolu seděli dva soupeři u šachů. Když malíř asi před hodinou vstoupil, byli hluboce ponořeni ve hru, neznamenajíce ničeho kolem sebe a bez hlesnutí. Toliko když po dlouhém rozvažování starší z nich figurou táhl, odvětil mu protivník ihned tahem a spustil bručivým polohlasem parodistický úryvek otřískaného vojenského smutečního pochodu:

Když dobručel, pokračoval soupeř jeho, nosovým fňukáním napodobuje vojenskou trubku, dusítkem ztruchlivělou a troubící volný rytmus pochodu:

A pak se zase odmlčeli na dlouho, ale hned při nejbližší výměně tahů ozvalo se z s smutné: „Traahyihoora…“

A protivník už držel špičku nosu mezi prsty, aby mohl svou trubkou vpadnout. Jeden druhého překonávali, aby jich imitace smutečního pochodu dopadla co nejsměšněji, protahovali melodii, karikovali úsečnost vojenské kapely a žalostně ňuhňali.

Vždy, kdykoli po delší pause zazněl počátek truchlivého nápěvu, hnul sebou na židli zvetšelý staroušek hlučně a vyslal zoufale lítostivý pohled k hráčům i nepřestával se na svém místě vrtěti, dokud „trauermarsch“ neumlkl. Pak se zas oči jeho v „Revue bleue“ pohřížené vyjasnily. Ale hned jak u stolku hráčů klapla figurka o skleněnou desku šachovnice, s bezpečnou jistotou ozvalo se znovu:

„Traahyihoora… trýa…“

Jinak bylo v salonu hluboké ticho a v pozadí jeho panovala hnědá tma, z níž se k světlu hlásily zlaté lišty, vroubící stropní borduru a ve vzdáleném zrcadle viděti bylo v dvojnásobné délce neurčitě osvětlené popředí kavárny.

„Traahyihoora try…“

Benýškovi to bylo všechno jedno. Bylo mu tak sladce dobře a měl rozkoše tak plnou hruď, že se mu zdálo, že musí jaksi shora zkrátka dýchat, aby se mu dech do prsou vešel. Všechno ho k radosti zrovna popouzelo. Základním tónem jeho krásné nálady bylo především nanejvýš slastné vědomí, že do konce tohoto týdne bude boháčem, zcela jistě! Řekl to dr. Paussig, když mu odváděl jeho podobiznu. Byl s ní tak spokojen, že objednal hned podobiznu svého švakra, rovněž na plechu a podle fotografie.

„Do konce tohoto týdne máme rozsudek jistě v rukou,“ povídal dr. Paussig, „a já nepochybuji, že bude šťastný v každém ohledu.“

Ano, to řekl výtečný právní přítel Benýškův, a takový pán si přece nezadá. A bude také nejvyšší čas, dozvědělť se Benýšek pod rukou, že má na Odkolkovic zahradu konkurenta a kdyby tu neměl dostat, nic by ho jmění už netěšilo.

Tam a nikde jinde stál vzdušný zámek Benýškových snů a malíř v něm již napřed žil, kdykoli jen chtěl, živě představil se mu povšechný pohled jeho závodu před oči, ba znal i do podrobností všechny místnosti „umělecko-keramické veledílny“, kterýžto nápis v zlatě provedený kynul mu již přes Vltavu zdaleka, kdykoli se ubíral do kanceláře svého právního přítele, slovutného doktora Paussiga.

„Tryýadamtadtdatam-taýaram tamtadtam…“

Šachisté provozovali nyní k vůli změně trio smutečního pochodu a Benýšek ani o tom nevěda, bubnoval prsty na stole průvod. Oči měl v sloup u stropu, nohy křížem a oddával se svým blaživým vidinám v úplném zapomnění sebe sama.

Najednou mezi unášejícími představami jeho obraznosti vyskytl se nemilý, rušivý zjev. Ze snů jeho pohlédl naň pár šerých, vyprahlých, úzkostí naplněných očí, zalezlých do hlubokých důlků a vzhlížejících ze svadlé siné tváře, nad nosem s dvěma patrnými bělavými skvrnami u kořene prosvítajícími a ústy beze rtů svrasklými. Ano, jest největší čas, aby se ta záležitost skoncovala, ta ženská se mu už dávno nelíbí. Zvláště co dnes vyváděla, to bylo přece až strach. Už ráno u hejtmanů o svatbě, ten výbuch… A teprve odpůldne, když se jelo na výlet; pro Krista!

Benýšek byl by býval rád, aby zůstala doma, už proto, že se nerad s ní ukazoval a pak to „ubohé dítě“, Rudolfek, vždy budil pozornost, inu ovšem, slepý hoch. A doma ho nechat, přece nešlo. Ale paní hejtmanová a paní Terttlová nedaly jinak a tak dlouho mluvily do ní, až se oblékla, dělala beztoho, co jí kdo řekl. Ať prý se trochu povyrazí.

Všechno bylo dobře až na přístavišti. Krásný nedělní den vylákal zástupy Pražanů na výlet snad již letos poslední a Benýškovi jako nejsilnějšímu, bylo paní hejtmankou uloženo, razit cestu celé společnosti, v davu těsně vyplňujícím prostoru mezi zábradlím úzké lávky k výletním parníčkům vedoucím. Šlo hlavně o pana hejtmana s jeho novou nohou, aby mu, starouškovi, nikdo neublížil. Šel tedy Benýšek napřed, hned za ním hejtmanovic novomanželé, za nimi hokynář s hokynářkou, kteří se vedli pod paží, protože to u hejtmanových viděli a poněvadž se tak o svatbách sluší, a poslední šla těžká paní Terttlová s Benýškovou a Rudolfkem, před nimi Pavlína samotna. Malířovi záleželo na tom, aby nezklamal důvěru paní hejtmanky v něj vloženou a proto pracovaly jeho lokte mezi výletníky na přístavním lešení nazděnými bezohledně, tím bezohledněji, že se k přístupku už zatáčel čerstvý prázdný parníček. Malíř nic nedbal spílání, výhrůžek a „vtipů“ naň se všech stran sršících. Dostal hned jméno.

„Podívejte se na něho, na Ravachola!“ vzkřikl kdosi a hned ozval se sborem smích; nad obecenstvo na výlet odjíždějící není vznětlivějšího a při každé příležitosti k smíchu ochotnějšího.

„Ravašol se říká, náno!“ ozval se jiný hlas.

„I to je jedno, raubíř jako raubíř,“ namítl první hlas. Opětný smích.

Benýšek odpovídal jen pohrdáním. Jemu stačilo, že stál těsně u závory a že za ním stojí celá jeho společnost.

„Čéče, to je nebožtík Šebek,“ načal jiný vtipálek z druhého konce, „ten si koupí parníček na celej dén a dá nás šechny vyházet.“

Celý dav zasmál se jedním hrdlem.

„To jó,“ zněla odpověď přes hlavy výletníků z třetího kouta, „to by mu nezbylo na párek, na Bráníku stojí vosum!“

Byli to hejskové namodění, ve svátečním dressu naražení obchodní pomocníci, kteří napodobovali řeč a vtipy svých pražských soudruhů v čepici, k velikému rozjaření ženského průvodu svého. A to konečně dohřálo Benýška, že se ženské smály.

Vypjal se celou svou výší, aby dohlédl toho, kdo pochyboval, že by mu nezbylo na párek, ale zrovna v tom okamžiku zahoupala se pramice, na níž přístupek stojí, od nárazu parníčkem, závora se odšoupla a Benýšek by byl padl pod návalem hrnoucího se davu; zrovna ještě měl tolik času, že vzal pana hejtmana pod ramenem a pomohl mu společně s paní hejtmankou na loď. Jakmile byli tu, bylo dobře. Paní hejtmanová jako mohutný strážný anděl obstoupla svého chotě, všechno klidně snášejícího, jen dlouhé bílé jeho kníry svíraly se jako tykadla nad dumlajícím rtem. Strážný jeho anděl chránil jej tak, že popadl oběma rukama za zábradlí paluby a utvořil tak opevněný prostor, uvnitř kterého panu hejtmanovi bylo docela dobře, rány hrnoucích se loktů odrážely se beze škody o hřbet jeho manželské stráže.

Benýšek s výkřikem: „Jen za mnou!“ vpadl zatím už do kabiny, aby tu zajistil místa, v patách za ním Hudrych s Hudrychovou a brzy také přišla paní hejtmanová se svým dědouškem, který si dal všechno líbit jako dítě.

„A kde je moje choť a slečna Pavlína s paní matkou?“ volal malíř.

„Žádná starost, pane Benýšek,“ odpovídala hokynářka, „jdou hned za náma, mají s chlapečkem, aby se mu nic nestalo.“

Benýšek se upokojil a usedl. Měl co chránit ještě dvě místa. Záď u kormidla už byla plná, a byla už plná také kabina a stále se hrnul proud lidí. Malíř ani nestačil upozorňovati, že „už je obsazeno“. Činil to co nejzdvořileji. Říkal „račtež odpustiť!“ a tvářil se jako krejčí, když béře míru. Při tom stále vyhlížel ke schůdkům, nejdou-li.

U hořejšího vchodu do kabiny nad schody obsazenými, na nichž se mačkali výletníci, ukázala Pavlína tvář netrpělivě, úzkostlivě do vnitř pátrající, oči její setkaly se s malířovými i následoval posuněk, pozývající jej naléhavě na palubu.

V témž okamžiku ozval se pod nohama klepot stroje a šumot vody za vrtulí, parníček rozjížděl se od přístaviště do proudu, a Benýšek, který se právě vinul mezi lidmi po schodech nahoru, zahlédl, jak se Pavlína zatvářila přepjatě zklamaně a pohrdavě. Dokonce i mávla rukou proti břehu.

„Podívejte se, co vaše paní dělá za škandál,“ řekla mezi zuby těsně u ucha Benýškova, když konečně nahoru vylezl, „za celej svět nechtěla na parník, všichni se smějou.“

„Já jsem z toho celá hříšná,“ dotvrzovala paní Terttlová, „ne a ne, že se vody bojí, že jakživa na tom nejela a že by to byla její smrt, to už jsem moc stará a todle jsem ještě neviděla, pane Beneška.“

Obě dámy mluvily hněvivě, vyčítavě.

Malíř upíral oči k přístavišti, kde u samého kraje zábradlí stála Benýšková, držíc za ruku Rudolfka. Bílé, vyprané nitěné rukavice její svítily v podzimním slunci a ještě z této dálky bylo viděti, jak vrtulí rozehraná voda po skořicových šatech jejích hází třaslavý odlesk, který siné tváři, ztraceně ztrnule za odjíždějícím parníkem pohlížející, dodával podivné živosti.

Jak je šeredná tahle ženská! Jak zkomoleně vypadá pod starodávným kloboukem se zaprášenými sametkami a s nakrabatěným límcem z háčkovaných krajek! Benýškovi se zdálo, že tyto podrobnosti jejího obleku, které mu hýbaly žlučí, jakmile se objevila v tom na dvoře, vidí ještě z této dálky, když se neladná postava jeho choti každým klepnutím stroje scvrkala, zmenšovala. Ale stále ještě dobře viděl dvě veliké temnomodré skvrny v té tváři, kteréž až sem naň pohlížely, jako dvě nesmírně zvětšené oči. Benýšková valem se ztrácela s droboulinkým dítětem v modrém námořnickém obleku na pavoučích nožkách, až hlídač zasunul zas dřevěnou závoru a zábradlí tak uzavřel a konečně Benýšková s Rudolfkem se obrátila a zvolna odcházela dlouhou lávkou přes pobřežní mělčinu až k dlažbě vedoucí. Ještě zahlédl i jak Rudolfek na schodu klopýtl, jak zůstal viset jednou rukou v matčině hrsti, jak jej tato zdvihla do náruče a nesla dál.

V tom hněvivém zamyšlení se Benýšek ulekl. Ucítil na tváři lehýnké, něžně měkké dotknutí. Sáhl k líci a v rukou zůstal mu bělostný pápěrek babího léta, třepetající se větrem, ač bylo úplné bezvětří. Celý parník za tu chvíli, co jeli, byl ověšen těmi vlákny trhaně třpytnými.

Oku Benýškovu, dlouhým pohledem do jasu přepjatému, jevily se všechny tváře sádrově bílými až modravými, i obličej kormidelníka s dvěma potůčky potu na čele. Podíval se rozpačitě na Pavlínu a setkal se s hltavým výrazem jejích jako horečnatých zornic, do něho takřka vbodených. Vášní ztuhlé chřípí její počalo se chvěti a Pavlína zmatena sklopila zrak.

Tu teprve pozoroval, že paní Terttlová po celý ten čas nepřestala mluviti o tom, že „todlec“ jakživa neviděla, že byl zrovna „z ní“ strach, že „ne a ne“ a že dřív nic nevěděla, že se má jet po vodě, až u samého parníku. To prý si Terttlová o paní Benýškové nemyslela, že je taková dětina, zkrátka, paní Terttlová se proti všemu svému zvyku neobyčejně a horlivě zlobila.

Benýšek odkašlal, vyschlo mu v krku. Hanbil se.

„No, mé dámy,“ řekl rozpačitě, „račtež sejíť dolů, pan Hudrych vám hlídá místa, aby nikdo nezased. Já na Smíchově vystoupím, za těchto okolností nemohu s sebou.“

„To je zatracený!“ doložil šeptmo zoufalým vzdechem pro sebe míněným.

„Ale pane Benýšku,“ vyjekla Pavlína, „to je k vůli nim mutr, dělají jako Bůh ví co, to je rámusu, všichni nemají takovej žaludek jako voni. Když paní Benýšková nemohla… dyť vono jí nic nebude… snad nechtěla s chlapečkem… vono se udělá na nic člověku… vono je moc lidí, snad nechtěla do tlačenice… to vedí.“

Pavlína mluvila rychle, přerývaně, horlivě, celá zapýřená, bez smyslu, páté přes deváté.

Benýšek věděl proč. Hned jak začala, ucítil, že ruka její hledá, jak těsně vedle sebe stáli, ruku jeho. Neporozuměl hned, co chce a popadl hrsť její do své, ta se však spěšně vyvinula a vrátila i Benýšek ucítil v dlani ostrý růžek na drobno složeného papírku. Sevřel a papírek zůstal mu mezi prsty.

V tom Pavlína, která bez toho nevěděla, co povídá, umlkla.

„Lidičky, kdybyste věděli, jak mně nohy bólej…!“ zastenala paní Terttlová rozmazleně, naklonivši hlavu, až mosaiková brož její zmizela pod lalochem tučného krku, „a jak je mně horko!“

„Tak si dou sednout honem, mutr, pan Benýšek za námi přijde,“ pobízela Pavlína s náhlým spěchem, tisknouc matku před sebou ke schodům.

Když černý žiňon z tuha upjatý na šedinách staré paní v hlubině kabiny zmizel a také veliký žlutavý slaměný klobouk Pavlínin následoval, vylovil Benýšek z dlaně levice složený papírek jako chycenou mouchu. Rozbalil jej pečlivě i ačkoli nikdo neprojevoval ani stínu zvědavosti, rozložil lístek uvnitř klobouku a přečetl jej.

„Vroucně nade vše mylovaný! V sobotu mám svatbu…“ četl Benýšek a četl dále. Již na druhé stránce cítil, jak se mu navrapily vrásky na čele, mocné překvapení rozepjalo mu hruď a Benýšek vyjeveně se rozhlídl a pak se zas zahloubal do lístku. Přečet jej jednou, dvakráte a pak jej rychle složil na nejdrobnější rozměr a ukryl jej v malé náprsní kapse u vesty.

Benýškovi se zdálo, že to musí z něho vybuchnouti nezkroceným řehotem. V prvním okamžiku se bál, že je to upomínka o osmdesát zlatých, že budou u Terttlů potřebovat na svatbu a zatím… ono tohle!

Připadalo mu to náramně k smíchu, ale kdyby byl chtěl, nebyl by s to nakřiviti ani retu. Jiný pocit počal v něm přemáhati toto hnutí prvotní a mocně v něm stoupalo vědomí dosud nikdy nepoznané vítězoslávy.

Ačkoli toho Benýšek napovídal o svých milostných dobrodružstvích svým kumpánům v Černém pivovaře dost a dost, přece mu jakživo na ženských pramálo záleželo a upřímně řečeno také na Pavlíně.

Kdyby si byl měl vydati o tom svědectví, jak došlo k té pletce s ní a nočním dostaveníčkům u okna, nebyl by to dokázal, věděl toliko, že si jí začal všímat teprve, když z úst její matky zaslechl: „0, naše Pavlínka, to je špormajstr…“ Že peníze od ní dostal cestou milostnou, to ani nebylo jeho vinou, myslil to s počátku docela jinak a Pavlína to byla, která mu ukázala, že branou k její spořitelní knížce je srdce. Když na ní osmdesáti zlatové rouno dobyl, učinil záletům svým u okna konec bez obavy, že se o ně bude hlásiti. Počítal na její stud a když mu přiznání špaty Richarda dalo do ruky tak výtečnou zbraň, vyčkával teprv chladně možnou nějakou zmínku o osmdesáti zlatých a hle, na místě toho…!

Teď byl Benýšek jako vyměněn, neobsáhlé samolibosti jeho zalichoceno překvapením tak, že mu za ušima až sládlo. Vzpomněl si, jak byla Pavlínina ruka horká, když mu lístek do dlaně vtiskla, jak tvář její roznícením zrovna sálala i zdálo se mu, že dopis její, na nejmenší čtvereček složený, pálil jej jak žhavý uhlík, ještě teď hřeje jej v kapse, zrovna jej cítí. Musil si doznati, že Pavlína je děvče skutečně žádoucí, a utkvěl mu zas výraz jejich očí, když z pod klobouku do slunce k němu pohlédla a zřítelnice její zesivěly a že jakoby zrovna vyskočila jiskra, tak v nich zaplálo.

Neodolal a musel se nahnouti, aby ji viděl dole v kabině. Musel ji v směsici hlav, dole se tísnících teprve vypátrati a zahlédl obrys její bledé, bílé tváře z pod klobouku jenom okamžikem, ohlížela se a něco přes rameno vyprávěla paní Hudrychové. V tom sebou parník trhl a strojek jeho znova se rozklepal, ujížděli už od přístaviště smíchovského.

Kdyby se nebyl Benýšek svého předsevzetí, že na Smíchově vystoupí a do Prahy se vrátí, hned po přečtení dopisu Pavlínina takměř nevědomky vzdal, byl by zmeškal…

Zůstal a jel spolu do Chuchle.

A nyní sedě v kavárně, oči maje zabořeny do změti spletitého obrazce mramorové desky stolku, vzpomínal na celý ostatní průběh výletu velmi neurčitě a jen to si stále uvědomoval, jak jej po celý půlden neopustil ten zvláštní dráždivý pocit horké ruky Pavlíniny a vědomí, že má v náprsní kapse vesty do drobounkého formátu složený lístek.

Pokusům jeho, přiblížiti se k ní, opakovaným při každé možné příležitosti, vyhýbala se Pavlína úzkostlivě, ba ani naň nepohlédla, ač malíř nemohl s ní očí téměř ani spustiti. I když na ni promluvil za všeobecné zábavy, sotva odpověděla a div se naň neutrhla, tak že chvílemi mu napadlo, zdali snad nelituje toho, co psala.

Mysl jeho obletoval obraz Pavlíniny hlavy v nekonečných změnách a osvětleních se strany i z plna, z pod klobouku i prostovlasé s točinkami na bílém čele nalepenými a s rudou pod pudrem prohlížející skvrnou u brady, slyšel stále její hlas, viděl její úsměv a věděl, že každé slovo, které pronesla, bylo promluveno proň, každý posuněk že platil jemu, ačkoli ani pokradmu okem oň nezavadila.

Teprve když celá společnost zmořena o sedmé večer za úplné už tmy stála na nábřeží u mostu Palackého a Benýšek se se všemi loučil, odcházeje pod záminkou „důležité prý schůzky stran prodeje Odkolkovic zahrady“ a když podal ruku také Pavlíně, poznal, že to Pavlína myslí do opravdy…

Jednou, dvakrát, třikrát mu stiskla ruku a Benýšek rozuměl zřetelněji, než kdyby byla mluvila. Ještě teď cítil v dlani horko z Pavlíniny ruky sálající.

„Tedy určitě po jedenácté hodině vás očekávám!“ povídala mu měkká malá ta ručka něco, co ani ústa její nebyla by se odvážila říci a co s takovým namáháním napsala.

Benýšek vyňal teď její lístek a rozložil jej před sebe na kavárním stolku. Byl patrně na rychlo napsán a papír k němu vytržen z nějakého starého zápisníku, jak byl na drobounko složen, čtverečky utvořené ze záhybů byly hnedle tak malé, jako pole modré síťky, jimiž papír podtištěn. Bylo viděti, že Pavlína měla na kvap a že přece jí krátký dopis nešel z tužky.

Zvlášť poslední řádka vykazovala stopy pracného přemýšlení a poslední slovo bylo výsledkem dlouho bezvýsledné honby za výrazem.

„…když ne navždy, tedy aspoň ponejprv,“ končila lístek, ale slovo „ponejprv“ mělo celou řadu předchůdců, nasliněným prstem Pavlíniným potřených. Benýšek nemohl se toho místa ani nabažiti. Pod rozmazanými škrty pátral po sledech původních slov, nebyl však s to, zjistiti více, leč: „dříve než“, pak následovalo slovo nejhorlivěji vyhlazené a zbyla z něho jen hořejší klička nějakého „k“ a křížek z „t“. Malíř usoudil, že to moh’ být „kontrolor“. Konečně rozhodla se Pavlína pro „ponejprv“, napsala a podtrhla je důrazně. Teprve nyní, večer, našel Benýšek, že lístek není naprosto bez podpisu, jak se původně domníval. Objevil slabě načrtnuté, neurčité „P“ docela v růžku ušpiněného papíru.

Odněkud z venku, z daleka, ozvaly se věžní hodiny, bily celou, jedenáct! Benýšek sebou trhl, rozhlédl se, kavárna už byla prázdna, toliko zvetšelý staroušek krátkozraký, naproti němu sedící, ještě četl v „Revue bleue“. Divě vyvaleným okem stíhal řádku za řádkou, jako kdyby na ni zřítelnici navlékal. Šachisté smuteční pochod pobroukávající už dávno zmizeli.

Malíř popadl klobouk i hůl a spěšně odešel.

Venku jej rozrazil noční chlad, byl oblečen úplně letně bez svrchníku.

Hned mu napadla poslední noc, kdy byl u Pavlínina okna, jak bylo tehdáž dusno a jaká to byla bouřka a rázem objevilo se mu okno jejího pokoje, jak naň z něho pohlédla před čtrnácti dny, když hejtmanovic jeli na faru a on maloval podobiznu dra. Paussiga a tu se mu rozbřesklo.

Ano, tenkrát před čtrnácti dny už na okně kořenáč s břečtanem dřív po stěnách okenních hustě se pnoucím nebyl. A Benýškovi to ušlo, že už tam nebyl a teprve teď mu to napadlo. Snad už tenkrát Pavlína… Malíř nápad tento nedomýšlel, nýbrž dosmál.

Co asi teď Pavlína dělá? Zdali pak naň čeká dnes také u otevřeného okna? Po jedenácté, to je mezi jedenáctou a čtvrtí na dvanáctou…

A Benýška popadl v tu chvíli, v tom chladu podzimní noci var, nakročil zbystra a počal si do kroku hvízdati vesele. Po několika okamžicích slyšel, že si vlastně hvízdá na veselo melodii smutečního pochodu, kterým šachisté hru svou provázeli. Podivil se tomu, že to jde a pospíchal ještě bystřeji. Ale nejvniternější mysl jeho zabývala se stále tím, co asi teď Pavlína dělá. Tvář jeho rozhořela se vzpomínkou na všechny ty polibky žhavé té poslední letní noci, na křečovitou vášeň jejích loktů, na její dušený pláč, na dusivé její objetí, na šepot vzdechy strhaný a Benýšek pádil vpřed.

Teprve teď to všechno chápal a Pavlíny mu bylo líto, líto… Snad by se ještě dalo zabrániti jejímu sňatku s tímhle kontrolorem, v němž Benýšek náhle viděl lupiče Pavlíny. Do soboty, to může býti Benýšek boháčem, snad by Pavlína svolila k tomu, stát se jeho milenkou…

A snad později někdy — snad by se mohla státi jeho ženou.

To vše letělo mu mozkem, dvakrát rychleji než jindy přemítajícím, zatím co mu ještě zbývalo v něm místa na zvláštní hříčku. Ač uháněl, přece se mu zdálo, že cesty málo ubývá, i aby si ji ukrátil, vytkl si v ose ulice vždy nejzazší svítilnu, kterou dohlédl, jako nejbližší cíl a rozděloval si tak celou vzdálenost na kratší odstavce od domova.

Jel-li proti němu kočár, uzavíral s ním závody, kdo spíš bude na určitém bodu ulice a konečně přistihl se při tom, jak jeho jektající rty počítají kroky.

Oddychoval zprudka a uřícen doběhl konečně na Karlovo náměstí. Chtěl vzít park na příč, aby si nadešel, ale řetěz u vchodu přes stezku napjatý, pošramotil jej na holeni a poučil jej, že zapomněl, že se park zavírá již o desáté. I dal se kolem. V Černém pivovaře, za záslonami s transparentními barevnými tisky, ozýval se ukrutný řev hospodského tenora, zpívajícího „Růži tetínskou“ za průvodu basově bečivé falešné oktávy; bylo to u Benýškova stolu. Na rohu poskakoval ve svítilně plynový plamen v pravidelných přestávkách, jako kdyby jednooký neustále a neúnavně stejně mžikal.

Konečně stál Benýšek před vraty. Byl zalit potem a přece jej to roztřásalo, tak že když nasadil, klíč zvučně o zámek zadrkal. Ruka se mu chvěla, až poskakovala, cítil, jak mu jazyk až hluboko v hrdle klokotá. Nebyl by klíč do zámku vpravil, kdyby nebyl pomohl levicí.

Odemkl bez nejmenšího šramotu, odmykal celou minutu a ohromná vrata domovní, jež by dvacet lidí ze stežejí nezdvihlo, nadnášel, aby umírnil pronikavé jich vrznutí. Jako zloděj provlekl se úzkou škvírou a když dvéře hlasitě zaklaply, zatajil dech a teprve po hodné chvíli odvážil se zamknouti.

V černé tmě před ním zjevila se mu fialová skvrna s ostrými okraji sama do sebe se zběsile zavíjející a tetelící se podle prudkého tlukotu jeho srdce, jež se slyšně ozývalo od toho okamžiku, když se za dveřmi na špehy zastavil. Zatím však pozbyl Benýšek směru a našlapuje na špičky, natahoval ku předu hůl i vrazil do špižníku, který holí nenahmatal. Popošel dva kroky v pravo a spatřil před sebou obraz ústí průjezdu do prvního dvora o stín slabší, než čerň tmy dosud jej obkličující.

Vytápal se ven a našlapuje stále na špičky, zamířil k druhému průjezdu, každým krokem padalo naň rozčilení a když zastavil nohu na utlapané stezičce třetího dvora nebylo ani vlákenka v celém jeho těle, aby se v něm netřepalo. Jektal celým tělem, tak že nemohl se ani utajiti a srdce v něm skákalo.

Všechny čtyry strany třetího dvora mlčky se černaly a vikýře i komíny ostře rýsovaly se proti nebi hvězdami bleskotajícímu. Nohu za nohou opatrně suna, kradl se ku předu hodným obloukem kolem pumpy a zahýbal do pravého kouta ku Pavlíninu oknu…

Stála za ním bílá mátoha, bělejší než záslona a mátoha se naklonila a lehkým dotknutím otevřela ztichounka okno, jehož klika nebyla patrně ani otočena.

Benýškovi zavanula vstříc spousta těžké voňavky, proti níž nozdry rozevřel. Zbývaly mu jen dva kroky. V tom okamžiku však, když kladl opatrně nohu na kamenný chodník pod okny se táhnoucí, zasvitla mu z boku v oko jiskra, jako kdyby za pumpou byla vyskočila.

Ohlédl se v pravo a tu poprvé za celé odpůldne vzpomněl na svůj domov; stál tu, představen osmi slabounce žlutavě osvětlenými velikými čtverci, tabulí to skleněných veřejí, vedoucích z Benýškova bytu na dvůr, plátěnými záslonami zastřených.

Benýšek stál nepohnutě, špičkou boty dotýkaje se chodníku, jako kdyby čekal, že každou vteřinu musí světlo uvnitř shasnout a světlý obrys dveří zmizet. Pohnul hlavou nazpět a oku objevila se úzká ozářená štěrbina mezi obrubou záslony a rámem tabule.

„Ona ješ-tě — ne-spí!“ šeptnul sykavě k otevřenému oknu pačulí čpícímu, odkročil z chodníku, shýbl se a plazil se ku dveřím.

Světlo bylo v kuchyni, kamž vedly rovněž skleněné dvéře. Štěrbina mezi záslonou a rámem byla tak těsná, že byl s to prohlédnouti si prostor uvnitř jen postupem…

*

„Co u všech všudy ještě tropí? A má dvě světla… jistě dvě! Stojí tu u stolu a nepohnutě dívá se do světel a jak se divně mračí! A jak to má hlavu nakloněnou, jako vyvrtnutou!… A jak nějak veliká! A co — a co to je na stole u těch dvou světel a co je to za světla?!… To je, to je — ano to je krucifix!“

Benýšek zaúpěl, popadl za kliku a když nepovolila, jako tur vrhl se šijí proti dveřím a byl by málem padl, dvéře byly by povolily nárazu mnohem slabšímu, jen to kdesi dole slabě klinklo a rozletly se. Skokem octl se u dveří kuchyňských, zalomcoval jimi a oběma napřaženýma rukama letěl k nehnuté postavě na zdi podepřené. Chopil ji za rameno a prudce jí strčil, ale na místě co by se měla pohnouti horní částí těla, zaklátily se jí nohy kyvadlem.

„Pro boha, ženo!“ zařval Benýšek beze smyslů.

Něco se pod jejíma nohama hnulo jako pes a vytáhlo se to po sukni vzhůru. Na světle dvou voskovic, mezi nimiž stál krucifix, objevila se slepá hlavička Rudolfkova. Patrně tu až do té chvíle spal na podlaze. Vydechl a pustil se do hrozného, zoufalého křiku sápaje se po matce.

„Má ubohá cerunka Bábinka“ visela. Visela na skobě, na níž jindy visíval veliký železný pekáč a ke skobě poutal ji kus šňůry na prádlo, k účelu tomu zvlášť uříznutý. Starodávný klobouk se zaprášenými sametkami byl šňůrou pošoupnut na stranu, nedala si ani tolik času, aby jej sundala, ba nesvlékla ani bílé nitěné rukavice a pod smyčkou krabatil se jí límec z háčkovaných krajek. Z pod víček koukaly skleněné oči a od nich táhly se lesklé suché stopy, snad slz.

Svrasklá bezretá ústa byla vzdorně naduta do špičky, z níž čouhal koneček fialově modrého jazyka.

Byla už dávno ta tam. Voskovice, kteréž vídal u ní Benýšek v šatníku od jakživa a kteréž si k smrti rozsvítila, byly do polovice uhořeny.

„Pro Boha, ženo!“ řval Benýšek, ale nebyl by se jí v tom okamžiku dotkl za žádnou cenu, pocit studeného dřeva, který se v koncích jeho prstů hned při prvním dotknutí ozval, dosud se z nich nevytratil.

Na kuchyňském stole mezi svícny ležel kus papíru, rozevřený to dopis, na němž Benýšek hned poznal původ kanceláře dra. Paussiga. Jeho neurvalý podpis bylo zdaleka viděti.

Benýšek, ačkoli tušil, co v něm asi je, uchopil se ho, ale shrknutím dvou myšlének, jež si ani z části neuvědomil, odvážil se a popadl bezvládné tělo a mocným pozdvihnutím sňal je se skoby tak, jako se snímá visící věc.

Mrtvola — maje ji v náruči, malíř se přesvědčil, že je to mrtvola — nepadla k zemi, ale zůstala stát opřena o zeď. Malíř pomýšlel na to, položit ji někam — v tom však zahlédl, že mrtvola kolísá a se naklání, šoupajíc se po zdi i nemaje odvahy zachytiti ji, ani býti svědkem jejího pádu, nerozmýšlel se ani čtvrt vteřiny a jedním skokem vylétl ze dveří a ven na dvůr. Letěl tak, že vrazil do pumpy, až se zapotácel.

„Ježíš Marjá Josef, žena se mi oběsila!“ řval Benýšek, utíkaje v temnu přes dvůr.

„Ježíš Marjá Josef!“ křičel už v průjezdě, stále prchaje v před.

Vyraženými dveřmi od Benýšků linula se na dvůr slabá zář světla a v ní bylo viděti několik stébel uvadlé trávy na zemi dvora.

Hlasitě rozléhal se po celém dvoře zoufale ustrašený pláč malého slepce Rudolfka.

Pavlínino okno zavřelo se velmi zlehka, že klapnutí nebylo ani dost málo slyšeti.

* * *

Dopis dra. Paussiga od Benýška, který se Benýškové dostal do ruky hned, jak se z nešťastného výletu vrátila, zněl takto:

„Ctěný pane! Dovoluji si Vám sděliti, že je vše ztraceno. Protivná strana předložila úmrtní list nemanželské dcery, čímž se stává proces Vaší „paní“ zcela ilusorním. Poněvadž pře provedena již dvakráte(!), posledně před desíti lety, hrozí Vaší paní vyšetřování pro obtěžování úřadů a Vám mimo to vyšetřování pro pokus podvodu paděláním křestního listu, nota bene, zcela zbytečné. Co Vám to jen napadlo?

Za takových okolností vyprosím si, abyste mne svými návštěvami na příště neobtěžoval.“

Dr. Paussig.