V třetím dvoře/VII.

V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 159–173. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ežíši — paní Hudrychová — enom se podíva-í, běže-í honem,“ breptala Šetinka truhlářka, pozdvihujíc se s nízké stoličky za dveřmi Hudrychovic hokynářského krámku. Hudrychová vážila zrovna Šetince sádlo i pleskla lžicí nazpět do hrnce a vyhnuvši se dávno nacvičenými dvěma, třemi pohyby nůším a košatinám v krámku nastaveným, už stála vedle Šetinky mezi dveřmi.

„Ale sluší im to — posloucha-í, enom by měl bejt ten pán o hlavu větší,“ chválila Šetinka podívanou.

„Ba právěť,“ smála se hokynářka, „a o dvacet let mladší.“

„To nemusí zrovna dycky, ženská při mužským dycky spíš sestárne, než mužske-i při ženský, říkáva-í.“

„Ten už nebude stárnout, když je starej, matko drahá,“ podotkla Hudrychová, ale hned popadla drobnou Šetinku za zástěru a vtáhla ji do krámu zpět.

Pavlína s kontrolorem Bíbou zastavili se totiž právě před domovními vraty a obě špehýřky měly zrovna jen čas vtáhnout nosy do krámku.

„Ale čistá ženská je to, ta slečna Trlovic,“ prohodila hokynářka, klepajíc zas násadou lžíce o okraj hrnce, aby setřásla ždibeček sádla. „Jen po nemoci tak drobet přepadlá.“

„Čistota je půl zdraví, řekl řezník Špalek a vzal pilník a pucoval závaží.“

Včasná tato poznámka pocházela z úst manžela čiperné paní Hudrychové. Štípal v zadu za pultem loučky, čemuž říkal „dělat cánštochry“.

„Ale prosím tě, tatínku, s tvejma hloupejma řečima, lidi potom budou myslet, že taky chodíš s pilníkem na závaží,“ zlobila se Hudrychová, kladouc zrovna „padesát dek“ na váhu.

„Myslil a Hloupej byli dva bratří,“ zařechtal se Hudrych, „to já nemusím, když ty máš tak požehnanej palec a přidržuješ váhu. Ještě jen dvě léta a za to, co vyšidíš, budu si moct dát podrazit boty. Nebudeš-li ale víc přitahovat, tak tě budu muset brzy pověsit semhle a sebe tamle,“ a Hudrych ukázal ku klenbě stropu, kde visely ve skobách od pradávna dva železné kruhy. „A co mě vůbec říkáš tatínku, když nejsi maminka? Myslíš, že poletí okolo ňáká vrána a že to uslyší? Jo, holenku, okolo našeho krámu lítají samí hluchý!“

„A však pánbůh ví, komu co patří,“ odtušila paní Hudrychová, která narážky na svoji bezdětnost nejneraději slýchala od muže, „jakbys děti vychovával, když sám ještě nemáš rozum?“

„To všechno může ještě be-it,“ úlisně přidala Šetinka.

„Mlčíte, kačeny zatrápený,“ zahrozil Hudrych až na konec dlouhého, úzkého a klenutého krámku, kde zápolily dvě švarné služky se „strojním mandlem“, největší to pýchou pana Hudrycha, uvedenou také slovem a obrazem na hokynářském jeho erbu, přibitém venku na dvéře krámu.

„Počkej ty Madleno nohatá, povím to na tebe tomu tvýmu kaprálu od hasičů co na tebe čekává.“

A zatím co Hudrych hašteřil se se služkami, čepýřila se truhlářka před hokynářkou:

„Co se rádo má, to se škádlívá — říkáva-í a to -e svatá pravda,“ repetila hlasitě, jakmile ale slyšela, že se vzadu vede dovádivý hovor, stlumila hlas a šeptala cosi Hudrychové, pomrkávajíc očima.

„Matko drahá,“ odpovídala jí hokynářka, „musejí koukat, aby hleděli, už tu mám jen tuze malej kousek křídy, musejí povážit, že se hnedle začne nakládat zelí a to vědí, to budem potřebovat kde jakej krejcar mezi lidma…“

Šetinka by nebyla věděla co říct, na štěstí vpadl do krámu vítaný pomocný voj a hned přímo na paní Hudrychovou v osobě paní hausinšpektorky. Pichlavé oči její žehaly už z daleka a ještě na schůdkách vedoucích do krámu volala:

„Lidičky, viděli jste to? To je švanda, ponejprv jde z postele a už si vede ženicha — eh — haha!“ a paní hausinšpektorka schovávala do svého věčného vlňáku špinavý cíp nočního živůtku.

„Dobrej večír přeju, hnedle bych byla zapomněla pozdravit pro tu regraci.“

„Ruku líbám, milostpaní hausinšpektorová,“ zašvitořila sladce hokynářka a v jednom proudu pokračovala, „vždyť tam ten pán chodil tolik neděl každý den.“

„I nechají,“ odbyla hausinšpektorová Šetinku, která se hnala po její ruce a odpověděla hned paní Hudrychové: „Prosímich, je to snad něco pěknýho, eště dyby byli už svoji… Já jak jsem stará, vstoupit cizí člověk do pokoje a já ležet na posteli, v tu chvíli bych hanbou umřela.“

„Dyť ona ležela dost těžce, jsem slyšela, čekali ji do hodiny celejch čtrnáct dní!“

„Ale prosímich, je to silná ženská, od šněrování to dostala, krev se jí hrnula do hlavy, byla prej to ňáká mrtvice, anebo něco na játrách.“

„To je pravda, krev je zlá věc,“ vmísil se Hudrych, jemuž neušlo ani slůvko, ačkoli hovor veden po tichu k vůli služkám u mandlu, „to se mi u Solferina přihodila taky pěkná historie… s tou krví.“

„Prosím tě, muži,“ červenala se hokynářka, „to si se snad taky tuze šněroval!“

„A jen to nech bejt, šněroval nešněroval, ale hnedle bych se byl tehdáž krví udusil. Mašírovali jsme tenkrát celá brigáda od šesti hodin od rána a přídem s naší kumpanií na takový zvoraný pole, najednou ozvou se trumpetři: Tydlitá — tydlitá! jeden za druhým jako kohouti na vsi, když je den. Náš hejtman komandýruje: Nýdr! a všichni muži, jak kdo stál, položili se na břicho, do tych brázd jako, tak to bylo drobet s kopečka. — A mordyje, to jsme měli zrovna čas, sotva jsme lehli, začal do nás Piemont pálit, jako když hrom bije. Tak ty kule nad námi zrovna vízdali: Vz — vz! Hejtman stál nad náma na koni a jen tak šnurbortem začepejřil jako kocour. Když někdo vykřik: Ježíš Marjá, pane hejtman, už ji mám! povídá jenom: Tak umři a mlč! Najednou jak tady ležím, začne mně něco šimrat do nosu… kejchnu… bylo to mokrý… šáhnu… vona to krev a hrkolíkem teče a zrovna do nosu. Hlavu vyzdvihnout, to byla jistá smrt. Tak natáhnu pomaličku ruku v tý brázdě a rejpám nehtem okolo nosu stružičku, aby mohla ta krev jako odtýkat. Už jsem se dusil, měl jsem tý krve taky plnou hubu. Eště se tak směju pro sebe, to někdo dostal za mnou batinu a já to mám vypít. Tak to trvá asi hodinu, najednou komandýruje hejtman: Auf! a jak jsme se postavili, hned na naší straně padlo třicet tisíc mužů jako hniličky. Já byl hned taky na zemi. Měl jsem skrz na skrz prostřelený šlapadlo jako Kristus pán jak sme byli nýdr a nevěděl jsem celou tu dobu nic, ňák mi noha zcepeněla a teprve potom vidím, že jsem to polykal vlastní krev…“

Na posluchačky Hudrychovy nepůsobilo vypravování jeho dojmem, jaký si snad sliboval; žena jeho, cítíc to, pojala věc se stránky humoristické, když viděla, jak se hausinšpektorová na sladko kyselo tváří a odbyla Hudrycha slovy:

„E jdi, ty plácale, ty vždycky něco víš, jenže je to vždycky jako pěst na oko.“

Jedinou odměnou bylo Šetinčino tentokráte poněkud opožděné: „Až po mně mráz de — podíva-í se!“

Paní hausinšpektorová navázala hned zas nit tam, kde ji Hudrych přetrhl a svedla řeku do starého řečiště.

„Tak tedy budeme mít v domě svatbu,“ podotkla pokračováním v bývalém předmětu zábavy, „měla už Pavlínka taky čas. Už to na ní náhlelo. Taky se nemohla dočkat, ta krev, ta krev, ta jí musí mít!“ ukrajovala jedu, „když tak člověk nemůže v noci spát, to tak musí lecos zhlídnout pro pohoršení. Pavlínka by raděj někoho jiného než toho dědečka.“

„To holt už jednou není možný,“ nadhodila Hudrychová, která už dávno věděla, kam paní hausinšpektorová bije, „on by snad taky radši, než tu bábu i s jejíma tisíci, který mají jiný…“

„Hm, do ví, esli by to přeci jenom nebylo možný…“ pověděla zdlouha hausinšpektorka.

„To líbě-í špásovat, milostpaní,“ dovolila si podotknout Šetinka, která už „to“ také věděla.

„Leda že by ta povědomá umřela, anebo kdyby se s ní dal rozvést, a to on neudělá, když má s ní k očekávání takový mění,“ řekla hokynářka.

„To by museli jít do Uher anebo do Sakska,“ vykládal Hudrych, „tady v Čechách nesmí se vod ženy rozvedenej ženit, dokud je živa, jinač už bych já byl dávno vo to zadal…“

Na to Hudrychová už neodpověděla. Rozmačkávala zamyšleně lžicí kaprlata ve velké míse rozhudy a všechnu její pozornost měla pro sebe paní hausinšpektorová.

„Není to tak ani tak, drahý lidičky, ale ňák je to přeci,“ vyšlo důrazně zdlouhavě a neskonale truchlivě z úst paní hausinšpektorky.

Nastalo úplné ticho.

Ruka paní Hudrychové se lžicí pořád volněji pásla po zelených čočkách koření v sýru a konečně se na jedné zastavila. Oči její shlédly k paní hausinšpektorové, sedící na kádi od zelí a utkvěly na ní zdlouha a zpytavě.

A zrak paní hausinšpektorky vydržel tento zpytavý pohled. Oba páry očí jeden do druhého sálaly a pronikaly na vzájem nejhlubší nitro a zřejmě četly v obou tutéž zprávu dosud nevyslovenou. Obě dámy nacházely se na vrcholu rozkoše, kterou může poskytnouti jen nevyslovený a přece pochopený klep!

Konečně přikývla paní hausinšpektorová dvakrát vážně, zdlouha a téměř bolestně a paní Hudrychová se déle nezdržela.

Lžíce cvakla o mísu a dlaně hokynářčiny spráskly křečovitě a hlučně.

„Je to možná,“ vzkřikla, „aby, Ježíš Marjá, ty lidi nebyli spolu…“

„Já nic neřekla, paní Hudrych,“ nadhodila rychle hausinšpektorka a mrkla stranou po Šetince, která tu stála s očima do kořán otevřenýma. Najednou začala rychle mžikat a přidala také do mlýna.

„Až po mně mráz -de, tak se podíva-í.“

„A na nich to taky pořád chodí,“ odsekla nevrle hokynářka, „budou vidět, že jednou zmrznou.“

Šetinka jako opařena stáhla nahou ruku, kterou ukazovala, zas pod salup. Za živou cenu by teď neodešla, ačkoli věděla, že si to přejí obě, jedna víc než druhá.

Tušila dobře, že kdyby hrála uraženou, že by ji hokynářka doprovodila důrazným vyzváním stran té křídy a proto zasmála se oddaně a zůstala.

„A jejej jejejej!“ poznamenala tklivě hokynářka už zas v plné přípravě rozhudy.

„Já jsem něco podobnýho věděla už dávno,“ vyprávěla dále milostpaní, „když ten malíř nedal jináč a zanesl meldebogen na policii sám, když se přistěhovali, ale pravdu jsem se dozvěděla teprve vod Trlový, když se neporovnali, ta mně to řekla. To vědí, můj pán jak to slyšel, tak si na milýho malíře došel, můžou si myslet, že jako ouředník vod magistrátu nebude takovou neplechu v domě trpět, ale malíř, že přej nemůže skrz ňákej křestní list, kdyby prej se dali vodat, že by vona vo to dědictví přišla, že je u soudu, tak až to bude rozsouzený, že bude svadba a pán to tedy tak nechal na tom.“

„Na to dědictví jsem taky tuze žádostivá.“

„I to je jistý, milá paní Hudrychová, to je docela jistý, mají ňákýho tuze šikovnýho doktora chudejch, až na Malou Stranu nebo někam na Smíchov prý k němu chodí, ňákej mazanej žid to je, udělali přej to na půl.“

„No nevím, nevím,“ prohodil Hudrych, „já tomu tuze nevěřím. Já to pamatuju, když sem se u Šaršlovejch učíval řemeslo. Že by byla nebožky paní starý dcera s kerfírou, to bych věřil, co pak já vím, já byl tehdá kluk, ale to vím, že když tehdá byl vo to soud po její smrti, že zavřeli i kerfíra a jednoho venkovskýho taky vod řemesla a nechali si je tam hodně dlouho. To dítě bylo prej vyhandlovaný, jestli je to nýčko tahleta Benýšková, kdo pak to může vědět. Voni mně taky chtěli tahat do toho za svědka, ten mladej vod Trlů se mně na to ptal. Já povídám, já bych to mohl jenom zkazit, já nic nevím, jenom to, že když sem šel ponejprv na vandr, že kerfíra vod Šaršlů ještě seděl, a to bylo už hezkejch pár měsíců, když přišel na pivovár novej sládek. Jo, kdyby si ho byla vzala jak von chtěl, mohlo to bejt jiný, ale to ty přátelský nedali. A byl tu bratr, ten si nenechá přece pivovár vzít…“

„To zas povídal můj, že to nic nedělá, když nejsou pořádný děti, že všechno dědí nemanželský. Benýšková se měla narodit na tajným odělení v pražské porodnici, nebo kde si ta paní kout vodbyla. Potom přišla na vychování k ňákýmu příbuznýmu toho, co s ním ta paní to malý měla a to byl taky sladovnickej. Ze svadby nebylo nic, a ta paní by se ho byla vůbec tuze ráda zbavila, když leta přišly. Potom dostala vodu a když se přiblížila její hodinka, začala najednou plakat vo dítě a jenom se po něm shánět, kdyby je tady měla. A dítě už bylo v pivováře připravený a schovaný, jak začala bejt těžká, tak pro ně ten Benýškový otec psal. Matka dítě poznala a hned testament zkasírovala a udělala jiný pořízení, že všechno patří dítěti, Benýškový jako. Ale jen oustně a ten první psanej testament tu byl, když umřela. To by nebylo dělalo nic a Benýšková by byla všechno dědila, kdyby nebyl proti tomu povstal její bratr a nebyl všechno zvrátil. Tak to povídal malíř mýmu pánovi, ale že by byl bejval ten její otec anebo někdo jiný zavřenej, to neříkal nic.“

„I to já vím jistě,“ namítl Hudrych, „tehdáž se dokázalo, anebo mělo dokázat, že to pravý dítě, co bylo u toho venkovskýho děláka na zaopatření, dávno umřelo, a že na ně dlouho brali podporu od paní starý, a to dítě co přivedli do Prahy, že bylo toho samotnýho. Seděli vobá dlouho, a věřejí mně, milostpaní, ta fajfka tabáku je mi milejší, než celej pivovár od Šaršlů, dyš není můj. A jsem jenom hrstkář, jak se hokynářům říkávalo, poněvadž žijou z hrsti do huby, anebo obchodník s potravinami, jak nám říkají na berním ouřadě.“

„Inu, už je to takový,“ odtušila milostpaní, „musí to mít tuze jistý, když už kupuje Odkolkovic zahradu, chce tam postavit ňákou továrnu; žádal mýho, aby se tam s ním šel podívat…“

„A myslejí, milostpaní, že si dají Pražani postavit pod Nebozízek ještě jeden komín?“

„Ale muži, kdybys mlčel, vždyť to vypadá, jako kdybys to těm lidem nepřál.“

„Však ještě nic nemají,“ pravil Hudrych.

„Ba, hm…“ ozvala se souhlasem Šetinka, šťastna, že udala aspoň nějaké podotknutí.

„Ale všechno na to ukazuje, že budou mít,“ namítla hokynářka, „to terno, co udělal pan hejtman na jejich leta…“

„He-hé,“ zachechtala se hausinšpektorka jako vždy, když někoho chtěla jedem postříknout, „to bude třetí svadba v domě, pan hejtman a paní Máry.“

„Jó — milostpaní má pravdu, pan hejtman a paní Máry,“ opáčila Hudrychová zpěvavě, „ty taky ještě nejsou svoji.“

„A doví, jestli budou,“ zpívala hausinšpektorka po hokynářce a týmž protáhlým tónem dodala:

„Cha-chaa!“

„Taky pre-i leží pan he-itman.“

„Dyž musí — chi!“ posmívala se inšpektorka.

„Milostpaní něco ví!“

„A to jim mají vopravdu švandu, tomu se zasmějou,“ rozhovořila se milostpaní, „to vědí, že jí, tej okatej potfoře, sliboval pan hejtman, dyž to terno vyhrál, že si ji vezme a že bude paní hejtmanová. Když se k tomu neměl, dávala mu to každý den na talíř, ale milej pan hejtman pořád nic. Jestliže dřív málokdy přišel domů do půlnoci, vod toho času co vyhrál, nepřišel ani jednou. To vědí, když má člověk takový spaní jako já, tak mu neujde ani šustnutí, obzvlášť dyž někdo dělá takovej rámus jako pan hejtman. To nadávání tej ženskej, ty mena; já ji nemůže ani cítit, ale to je přece moc, ty mena co von jí dává. Před celým domem to v noci vykřikuje, že si ji nevezme! No tak když to nešlo po zlým ani po dobrým — jó, počkají, to bych byla zapomněla. Voni neví komu to terno patří, hejtman říká, že je jeho, že von sadil, paní Máry že je její, že sadil její peníze, to mají švandu. Tak dyž peníze zanášel pořád mezi kamarády a holkám, paní Máry holt se na něho vobula. Což, chytrá ženská to je, jako fnek, to nic. Tak jednou holt chce pan hejtman snídaní, tak dostal snídaní, potom chtěl — nohu a chacha haha…“

„Vona mu ji schovala?!“

„Kchha! Toto… vona při ní… pomyslejí si… mcha… eh — hehe — vona při ní to snídaní uvařila!“

A paní hausinšpektorová popadla se za boky a dala se do takového smíchu, že div do kádě nespadla.

Smál se také Hudrych, až se od kouře zakuckal a smála se i Hudrychová, až jí oči slzely. Zrovna se natřásala nad mísou rozhudy už hotovou a zkazila ozdobný ornament na povrchu sýra ostrou plechovou lžicí pracně „merkovaný“.

Toliko Šetinka se nesmála, jen mrkala.

„Rozsekala mu ji,“ vyprávěla hausinšpektorová hlasem do tenka rozveseleným, „nožičku, a když nechtěl věřit, přinesla mu z ní dole ten železnej štumflíček, co tak dycky s ním na trotoáru cvaká a můj milej pan hejtman prej se dal do pláče. Teď nemůže jít ani krok…“

„A lidi, to jsou regrace na světě,“ libovala si Hudrychová, „to se ještě přeci jenom nestalo, aby nevěsta ženichovi nohu rozsekala!“

Hudrych, jejž tak hned něco z míry nepřivedlo, rovněž nemohl odolati, aby neoznačil své stanovisko a jako obyčejně netrefně.

„Tak vidíme,“ povídal, „jak může člověk přijít vo nohu dvakrát, to jest vo tu jednu samou!“

Nevyčerpatelná paní hausinšpektorka měla však ještě za lubem.

„Chudák, ten si na sebe upletl bič,“ načala zas, když viděla, že její novinka je do posledního drobtu zažita, „teď má po radosti, nemůže ani přes pokoj.“

„No, však vona s ním taky neužije velký radosti, taková mladá ženská plná života a síly,“ litovala hokynářka paní Máry a skončila docela soukromým, ale tím hlubším vzdechnutím.

„Vona ho bije, lidičky,“ šeptla zase hausinšpektorka a pozdvihnuvši se poněkud, rozhlédla se nejdřív po krámku, zvlášť do kouta k mandlu, kde služky nápadně ztichly, pokračovala docela potichu:

„Tak jaký už ty služky jsou mrchy, tadyhle v pondělí přiběhne pozdě večír, mohlo už bejt po devátý, hejtmanovic holka pro naši a vobě šups pryč. Trvalo to půl hodiny, naše v kuchyni pořád ještě nebyla. Teprve za hodnou a hodnou chvíli slyším v kuchyni takovej hroznej smích, otevřu potichoučku dvéře a voni tady vobě ty vopice, jedna v ruce pantofle a druhá střevíce, aby je nebylo slyšet a stuchají se jak zblázněný. Hejtmanovic Fany jak mně spatřila, jako když do ní střelí, vylítla a ta tam. Uhodím na naši, co dělají za dílo a teprve když jsem se dopálila, tak to z ní vylezlo. Tak se potvory dívaly z kuchyně skrz klíčovou dírku, jak je pan hejtman bit. Tak přej jim ho měla na posteli svázanýho, pomyslejí si, ruce i nohy a v ruce metličku a mazala ho s ní nemilosrdně a von pořád jen říkal: Ich wer šon bráf sajn, ich wer šon bráf sajn! Ptám se naší, jestli nekřičel…“

Hlas paní hausinšpektorky stával se stále tišším a tajemnějším, poslední slova pronesena byla šepotem sotva srozumitelným. Hlavy všech čtyř účastníků konference v hokynářském krámku stále víc a více schylovaly se dohromady, až konečně milostpaní s falešným pohledem po Hudrychovi a Šetince rozhodla se pro jedno jen ucho a pověděla do něho hokynářce zbytek svého sdělení.

Bylo toho ještě hodně. Paní inšpektorová povídala s očima přimhouřenýma a Hudrychová poslouchala s očima sklopenýma. Broskvové tváře její ruměnily se až valem a potila se jako zpovědník. Slyšela věci takové, že až rtům paní inšpektorky ucho utrhovala a jednou dokonce odstrčila ji od sebe a pohlédla jí do očí s takovým ohromným výrazem nelíčené hrůzy, že se Hudrych až zasmál.

„Může to být?“ ptaly se vytřeštěné její oči, ale rozjeté rty paní inšpektorky hned zase přilnuly k jejímu uchu, aby do něho vysypaly vše do posledního slovíčka.

V tom vyjel hokynářce z úst překousnutý výkřik leknutí. Jako duch vyrostla v šeru krámku hranatá postava paní Máry, hospodyně pana hejtmana z třetího dvora. Hned jak se zatemnily dvéře ohromným tělem paní Máry, byla by se hokynářka ráda ulomila od násilných úst inšpektorčiných, ačkoli ještě nevěděla, kdo to přichází, tím notněji lekla se, když spatřila, že to sám vlk.

Za to paní hausinšpektorka neztratila duchapřítomnosti a pokračovala na hlas:

„To se divějí, jak můžou bejt lidi lakotný, co? Nebožtík byl dlouhej a rakev krátká, koupil ji bez míry, že byla nejlacinější. Tak tam do ní nebožáka nebohýho cpali všichni tři, starej, stará a dcera taky. Nebylo to nic platný, kolena holt nemohli narovnat a když přišel kněz k výkropu, víko bylo na půl zavřený. Lidi jim nadávali, že syna hlady umořili, no to byl funus, kněz je nemohl ani překřičet…“

Paní hausinšpektorka vypravovala z brusu novou tuto historii tak břitce a virtuosně, jako kdyby nebyla ničím jiným, leč pokračováním tajného šeptu, při němž je paní Máry překvapila.

Ta stála jako socha bez hlesu a do obličeje jí viděti nebylo. Ani nepozdravila, ani nepromluvila, ale situaci patrně velmi správně ocenila.

„A to je paní Máry,“ udělá najednou paní hausinšpektorka, jako kdyby ji opravdu teprve v tom okamžiku byla poznala.

Paní Máry tuze od slova nebyla, ale proto se přece nezdržela, aby nepodotkla:

„Jen abyste mne, paní, poznala podruhý drobet spíš!“

Jen takovou všelijakou „paní“ si hausinšpektorka ovšem nemohla dát líbit a na vrch podrážděná odpověděla kousavě:

„A jak to myslíte, osobo? Snad si nemyslíte, že jsme si povídaly o vás? My tady mluvíme o řemenáři na Zderaze, že ho chodí syn strašit, protože mu dal krátkou rakev, a vona si tady myslí, že se zabejváme s ní… ta by nám za to stála… pfha!“

A paní hausinšpektorka vztekle přehodila pravý cíp svého šátku přes levý.

„Snad nemyslíte, že už jste paní hejtmanka?“

„No, hausmajstrovou přece nejsem,“ odsekla paní Máry ostře, ale hlasem úplně klidným.

„Jaká hausmajstrová? Nejsou tak frech, osobo! Já jsem dycky ouřednice, můj muž je u magistrátu ouředníkem.“

Paní hausinšpektorka už křičela vzteky téměř bez sebe. Ale paní Máry nedala se z míry přivést.

„Když jsou ouřednice, tak je to dost velká hanba vod nich, že si nechají vod domovníka platit z každýho šestáku pět krejcarů a proto musejí vědět, kdy kdo přišel domů, a když chudák dostane jen pět, taky jim je musí dát…“

Na ta slova nastalo v krámku ticho jako v hrobě.

Hausinšpektorka zbledla a zůstala sedět na kádi ohromena, jazyk jí schroml. Paní Máry, tento obr v ženských šatech, anebo jak říkal Hudrych „kyrysar“, obrátila se k hokynářce s nejpřívětivější tváří na světě a řekla až něžně:

„Paní Hudrychová, jsou tak dobrá a dají mi za pět krejcarů černou řetkev, ale prosím jich, ať není zvadlá.“

„A tohle já si mám dát líbit,“ vyštěkla paní hausinšpektorka a vyskočila rovnýma nohama, jako kdyby se chtěla na hranatou paní Máry vrhnout, „tohlecto mně vod takový všelijaký…“

Dál nedořekla Paní Máry obrátila se k ní od pultu na podpatcích jako na komando a napřáhla beze slova těžkou svou ruku co mohla nejdál od těla.

V témž okamžiku vylítl Hudrych z krámku jedním skokem přes všecky tři schůdky na chodník a zároveň třaskly za paní Hudrychovou nízké dvéře mezi regály do světničky vedoucí, až se na nich bílá záslonka zavlnila.

Také Šetinka zmizela, jako kdyby se pod ní zem slehla.

V krámku zůstala jen paní hausinšpektorka, krčíc hlavu s vytřeštěnýma očima před napřaženou pravicí paní Máry.

Služky už dávno odešly.

„Jaká všelijaká?“ optala se Máry a ruka stále visela jí ve vzduchu.

„A Ježíš Marjá,“ zahořekovala najednou paní hausinšpektorka, „tohle musí vědět hned můj, tohleto jim příde draho, budou vědět, na zachovalou ženskou napřahovat.“

I šourala se ku dveřím krámku co mohla nejrychleji.

„Z tohohle já budu mít smrt,“ škemrala už na schůdkách, „ach Ježíše Kriste…“

Paní Máry osaměla. Sebrala z pultu velkou černou řípu, byla pěkná, ani dost málo zvadlá a položila na prkno pět krejcarů a odešla majestátním krokem jako kněžna.

Za hodnou chvíli teprv odvážil se Hudrych vstrčiti hlavu do krámku.

„Dostala ji?“ optal se do tmy.

Dvéře bytu se otevřely a teď vylezla taky Hudrychova žena.

„Už je pryč?“ otázala se a na hlase bylo poznat, jak je ulekaná. „Prosím tě, rozsviť, muži…“

Hudrych měl však v ruce sirku dřív, než to žena vyřkla. Škrtl o pult, na petrolejové lampě se stropu zavěšené zazvonil cylindr. V matném světle prskající fosforové sirky zasvítily hokynářovy oči smějící se potěšením.

„Dostala ji, tu facku?“ ptal se ještě, povytahuje knot.

„Já myslím, že ne, dívala jsem se okýnkem, neviděla jsem a neslyšela jsem taky nic.“

„Věčná škoda, to mohla bejt facka jako dům. Blázne bláznovej, dyť seš bledá jako ten sejr… na tu hubu patřila už dávno taková záplata.“

„Ale vždyť bys byl musel svědčit.“

„I to bych ji byl rád dosvědčil.“

„Tak proč si teda utekl, jako kdyby tě byl vyhodil?“

Hudrych se jen zasmál.

„To je ženská, jako kdyby ji z kandelábru ulomil,“ podotkl vybafuje horlivě z dýmky, zapálené na novo touž sirkou, kterou rozsvítil lampu. Před zrakem jeho vynořila se jedna z karyatid, zdobících kandelábr před Jungmannovým pomníkem na Ferdinandově třídě. Kdokoli šel tudy kolem na Uhelný trh a spatřil statečné ty dámy s litinovými jich formami, vždycky si vzpomněl na paní Máry.

„Eh — chechchech!“ zasmál se ještě jednou.

„A prosím tě, kam se poděla ta truhlářka?“ napadlo hokynářku, „viděl’s ji jít z krámu? Zatracená ženská, zas neplatila.“

„Já neviděl žádnýho, eh-chech — já měl strachy voči zavřený. Pod tou ženskou se musela podlaha zrovna slehnout.“

„A co, ti to šeptala hausinšpektorka do ucha?“ pozeptal se Hudrych po nějakém přemýšlení.

„Málo jídej, málo zvídej,“ smála se hokynářka, ale pohled její v mužovy oči se zmátl, „ani bych ti to nemohla říc!“

„Ty seš hloupá, bodejť bys to nemohla mně říct.“

„No — počkej tedy… až shasnem!“

„Tak? To bude něco pěknýho!“

Na kamenných schůdkách před krámkem zašelestily rozedrané podešve a do vnitř vtáhl se jako stín c. k. koncesovaný opisovač not, pan Bombička. Jako stín, ani nepozdravil, sotva sáhl na klobouk a když položil na pult třináct krejcarů, byl to největší hřmot, jaký vůbec přítomnost jeho způsobila. Za těchto třináct krejcarů obdržel pět olomouckých tvarůžků a čtvrtku chleba, večer co večer, od těch dob, co ho paní Hudrychová v domě pamatuje. Leda když položil jednou za onoho času na prkno patnáct krejcarů, věděla, že chce novou dýmku sádrovku.

Pan Bombička odešel a Hudrych povytáhl šroubkem knot na lampě a postavil se na schody přede dvéře krámu.

„Dej pán Bůh dobrej večír,“ pozdravil přes ulici známého topiče z techniky, „součlena“ jak říkal, vysloužileckého spolku „Laudon“.

---