Přeskočit na obsah

Vězeň v nové věži/4.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 4.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 372–377.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Den zval krajinu — nevěstu svou — k odpočinutí, a oba se rděly ruměncem panenským.

Za vsí, na pahorku mezi hustým křovím, pod sladce dýchající lípou, ležel Prokop z lesní poušti a jakoby u vidění díval se k nebesům v záři večerní planoucím. Libý větérek zahrával lupením — na blízku zněl zvonek z hradní kaple — kolem usedající ptactvo líbezně štěbetalo: i bylť to rozkošný večer, jakož bylo spanilé jitro, a jinochu medvědobijci, ač byl večerů pěkných ztrávil pod šírým nebem, v žádném kochati se nebylo jako dnes. Snad že i upamatování na celý dnešní den — ty rozmanité úkazy a příhody k tomu napomáhaly.

Sladkostí nikdy nepocítěnou rozhřívalo se srdce v jinochu, avšak rozněcovalo se i hořkostí, jakouž byl dříve nepoznal. Byltě ponejprv spatřil širý svět, a ponejprv se pokochal v krásách jeho; ale když mu nyní všeliké, před tím nevídané obrazy pouti jeho znovu na mysl se stavěly, když na muže i dítky zpomněl, jež byl svobodně krajinou se procházeti spatřil: duše jeho v blahu i hněvu se ztápěla, aniž věděl, kterého břehu se dříve uchytit.

„Ale proč jsem já musel patnácte jar v lesinách smutných ztráviti?“ začal nyní sám s sebou rozmlouvati a oko škaredě v zemi zarýval. „Proč mne duch odsoudil tak dlouhý čas s medvědy obcovati, an tuto tvář lidskou vedle tváře lidské potkávám? A proč i otec tak dlouho na poušti se musel skrývati? — Čili se neskrýval — nebyl duchem odsouzen? Onť dlouhé dny okolo Prokopa nebýval; Prokop zavřený v skalnaté sluji, mezi hranicí kmenů, celé dny plakával a pěstě zatínal; — kde býval otec? Klamal otec Prokopa —? Toulal se pod šírým nebem a radoval se s lidmi, an Prokop ubohý v bázni před duchem a holí otcovou na krok z brlohu nevylízal?“

Bylo to poprvé v smutném životě jinocha medvědobijce, an přemýšleti začal o stavu svém. Ale myšlénky jeho bez pořádku se honily; neuměly se jedna z druhé vyvinovati.

I viděl se v mysli na poušti, i zdálo se mu, jakoby trestající ruku otce škaredého opět cítil na těle — a hned zase pod šírým nebem se octnul, kde byl muže z blízké vsi spatřil, an pacholata za ruku vedouce, laskavě se na ně usmívali, nezbraňujíce jim vycházeti z obydlí. A prsa jinochova počala se dmouti, krev jakoby tekuté, vroucí olovo žilami v něm proudila. Vzchopil se skokem se země, a stoje tu v záři zacházejícího slunce, mužnou postavou a plápolajícím okem vtělenému hněvu se podobal.

„Avšak zeptám se otce, proč mě právě tak dlouho na pustinách bylo s nahotou a smutkem se potýkati; já mám síly se ho zeptati, a kdyby na mne i s duchem zanevřel! Nemohl-liž ten blbý jezevec, ten nejapný medvěd houšť volně probíhati? — proč já musel v skalinách se mořiti? proč já sám —? Zeptám se ho — dobře jsem dnes ráno viděl, že i jeho ruku možno v běhu zastaviti, když na mne zamíří! Zeptám se ho — a běda — běda!“

Takto zvolal jinoch medvědobijce; ale slova jeho podobna byla spíše sápání se divoké šelmy, než hlasu lidskému, až pak tichým, nesrozumitelným mumláním zemřela. A takž tu nyní dlouhou chvíli bez pohnutí stál, s rukama založenýma a očima vypoulenýma; duše jeho v krvi se brodila.

Temní, nejistí obrazové míhali se mu před očima. Stálť na divé poušti, a srdce mu v ňádru chtivostí po krvi tlouklo; nyní dopadl šelmu lesní, a již již se brodí v černém krvavém potoku: tu náhle zdá se mu šelma skolená nemíti ani podobu medvěda, ani vlka, ani lišky, alebrž podobu muže, jehož nazýval otcem. A studený pot valil se mu po čele na osmahlou tvář, a ruce napínal jako v smrtelném zápasu; i byloť, jakoby tíže celého oboru světa naň doléhala, a on se proti ní silou náramnou opíral.

V tom z blízkých křovin jakési zvuky zazněly. A jakoby zvuky kouzelné byly, břemeno s duše jinochovy zahánějíce, temných a děsivých obrazů jej zbavily. Jako z dlouhého, těžkého snu protrhly, ještě polo ve spaní, zvolna se jinoch kolkolem ohlížel; na prsa, na hlavu si sáhnul, chtěje se přesvědčiti, jestli živ, a pak blaze upokojen, ucho v tu stranu nahýbal, odkud zvuky se linuly.

Neznal, neuměl pojmenovati zvuků takových. Nebyla to řeč lidská, jak se domýšlel, neboť ani slova nerozuměl; a předc opět zdálo se mu, jakoby slečna Litoměřická s ním rozmlouvala; každý zvuk jako hlas těšícího anděla v srdci se mu ozýval, a byloť jinochu ubohému, jakoby jim všem předce rozuměl.

„Čili ty se mnou rozprávíš, duchu veliký a milosrdný! — a hněv a nenávist rozptyluješ ze srdce mého? Víš-li, nač jsem teď myslil, a ukolébati chceš duši v tichý spánek, v němž se na všecko zapomíná?“

Takto mluvil jinoch hlasem tajeným, a ruce sepjav a na prsa položiv, nepohnutě v křoviny se díval, odkud zvukové pluli. Všecka hořkost, všecka zmáhající se v něm nespokojenost se stavem jeho byla zmizela; toliko v sladkostech duše jeho se chvěla.

A zvukové zněli dále, a čím déle jinoch jich líbezností se napájel, tím mocněji se k nim i vábena cítil; a takž pomalu a potichu, krokem táhlým, až ke křovinám dostoupil. Byla to dosti vysoká houšť lísek a bezu, i musil se jinoch hodně nahnouti, nežli prohlédnul skrze lupenatou stěnu.

Za křovinou, jako v půl kola se točící, rozprostřena skvěla se tisícerým kvítím bujná louka; ale skvěla se v čarovné záři, jelikož po ní rozsypáno se třpytilo zlato zapadajícího slunce; ale jen několik kroků před sebou, pod stinnou jívou, uzřel jinoch medvědobijce mladíka seděti, kterýž v levici drže nástroj neznámý a o rameno jej opíraje, pravicí jiný menší nástroj po vršku jeho nahoru a dolů tahal, kdež pozoroval, že jakoby struny nataženy byly, ale mnohem menší, než jakých na luku míval. A jakž nástrojem menším po strunách smykal, povstávaly z útroby nástroje většího ony zvuky milostné, jež pojaly duši jinocha medvědobijce. A vedle mladíka pod jívou seděla ve vysoké trávě dívka — jakž dle šatů soudil host nedávno z poušti přišlý, an si na mysl postavu slečny Litoměřické na zděšeném koni uvedl.

Okem neodvráceným hleděl tam jinoch medvědobijce. Tu pravice mladíka, jenž z nástroje neznámého čarozvuky vyváděl, přestala se pohybovati, a levice s nástrojem sklesla: Prokopu však dosavad se zdálo, jako by jej zvuků jemné volání ovívalo. A když se pak dívka napolo pozdvihla a rámě běloskvělé okolo krku mladíkova upjavši, hlavu jeho ke rtům svým snížila, že se ústa s ústy potkala: ach, tu nepovědomé, bolestné i sladké bodnutí mladík z lesin příchozí u srdce ucítil — co se s ním děje, nevěděl, ale zpomena v tom okamžení na dívku Litoměřickou, blahostí slzy vyléval. I mluvila dívka s jinochem pod jívou, a ačkoliv tichá byla slova jich, přece Prokopovi bylo, jakoby pouhému pohybování rtů rozuměl, a pořád ještě ucho nakloňoval, jakoby měl zvěsty slyšeti o blahu života jej ujišťující.

Ale tu náhle bolestnou ránu, jakoby urputné bodnutí v bedra ucítil. Trhnul sebou, a v rozšiřujícím se soumraku večerním otce svého za sebou státi uviděl.

Strašlivější a hnusnější podoba nemohla se mu nyní zjeviti. Duše jeho nepovědomou rozkoší kypěla — a tu nyní před ním muž, o němž se byl domýšleti začal, že vinou jeho všech krás pozbaven byl zůstal, ježto se mu nyní v krátkém čase před oči byly postavily. Proud hořkosti zalil opět ňádra jeho, tak že neohlížeje se na starcovo škaredění, nevrle se naň osopil.

„Jdi cestou svojí dále!“ promluvil naň hlasem jako dutým, s tváří škaredou. „S tebou hrůza přebývá a děsný strach; ale kam bez tebe kročím, vesele se směje strom a keř, a lidi s tváří jako slunce jasnou Prokop nachází.“

„Ha, běsné zvíře!“ zasípal otec letitý, a tělo jeho sehnuté jako prut se napjalo, a zraky v tváři zesinalé pod hustým obočím jako dvě noční bludičky se míhaly. — „Ha, běsné zvíře — slabá nádobo shovívání mého! Ty se nyní proti pánu svému zpouzíš?“

A na to ruka starcova jako blesk se pozdvihla, hůl pak zatočila se povětřím. Ale jinoch rozbouřený ještě odpor nalezaje, hněvem se rozlítil, a zapomena se v divosti, starce za ruku a prsa uchopil. A jako hladem rozsápaný vlk na kořist dávno hledanou, tak se na starce povaliv, na zemi jej strhnul. Smyslové mu hynuli a jakoby s medvědem zápasil, ruku v prsa vetchá, v slabá ramena otci zatínal. Stařec modral pod rukama jinochovýma.

Ale opět zvuky čárné zazněly; a jakoby voláním duchů strážných byly, zarazily jinocha rozvětřeného, že vymrštiv se se země, kdež otci na prsou klečel, hněvem i nově se budící rozkoší se třesa, a tváře jakoby od příšery půlnoční odvraceje:

„Prchni, prchni,“ zvolal, „nestav se Prokopu na oči!“

A jektaje tato slova, k hustým křovinám přiskočil, kudyž, lupenatou ohradu proraziv, po trávnaté louce k jívě klopýtal, kdež vyděšeným milencům klesnul k nohám a zvolal:

„Vezmi pod ochranu Prokopa, tvore — anebo duchu kouzelný — i ty, již jen dívkou pojmenovati umím — ochraňte Prokopa před ranami zlého otce!“