Vězeň v nové věži/3.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 368–372. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tesklivé ticho bylo na hradě. Jen lehkým šustem ozývaly se kroky spěchajících po dlouhé klenuté chodbě, a temným zvukem zaznívaly rozkazy, udělované ve vysokých kobkách. Zbrojnoši stáli šeptajíce na prostranném náhradí, nechávajíce ženu hlásníkovu s uplakanýma očima jako zmámenou běhati; u brány pak napínali krky dva psi — veliká, věrná zvířata — a žalostivým skučením stesky vysílali z hradu. — Na hradě pán ležel v posledním tažení.

Modlitbou a svátostmi umírajících posilněn, u prostřed svých nejvěrnějších očekával sedmdesátiletý stařec poslední hodinu. Velebný kněz, bujarý syn, starý přítel, věrný hradní a letitá hospodyně stáli kolem lože v malé komnatě. V tom sluha zprávu přinesl, že nábožný muž, poustevník z dalekých krajů, jakž prý povídá, s pánem by rád promluvil, an mu k spasitelnému skonání veliké tajemství vysvětliti má.

S podivením hleděli přítomní na sebe; umírajícímu nepřicházelo na mysl, kdo by s ním mluviti chtěl.

„K spasení duše ničeho zanedbati nesmím!“ promluvil hlasem slábnoucím, „nechte, ať muž nábožný k loži mému přistoupí.“

I vpustili do komnaty příchozího z krajů dalekých, postavu s bradou šedivou, tváří vyzáblou a hřbetem sehnutým — v chatrném oděvu poustevnickém.

„Musím s rytířem o samotě mluviti,“ promluvil cizinec hlasem sípavým, a stoje u dveří, pichlavými zraky z osoby na osobu přebíhal.

Zvědavě upřel umírající rytíř oči zakalené na postavu neznámou a pak rukou pokynul mimostojícím, aby se odstranili z komnaty.

I stalo se dle jeho žádosti.

Rychlým krokem, se zrakoma planoucíma, přiblížil se nyní poustevník k loži a zastavil se u nohou ležícího, ani oka s něho nespustiv; podobalť se hadu, o němž pověst praví, že pouhým pohledem kořist svou, jakoby jedovatou střelou, usmrcuje.

Ticho trvalo v komnatě.

„Co mi neseš, muži nábožný?“ jal se posléze hradu pán mluviti, nemoha déle bez nelibosti zraku bodavého snésti. „Pravenoť, že mi tajemství objeviti máš. Mluv tedy, dokud ucho schopno slovo tvoje pojmouti a mysl jasná jich uvážiti; neboť tuším — dlouho zde trvání mého již nebude.“

„Tušíš opravdu?“ zasípal poustevník tak pronikavě, že slova jeho jako šíp slabá prsa nemocného projela. „Zavání už tedy blízký hrob? O jen seber sluch a mysl — neboť nesmíš ještě tu schránku masitou se sebe shoditi, nesmíš — dokud já z ní duši hrůzou nevyštvu! Nepamatuješ se na Miloslavu?“

„Ustup, vyslance škádlivých pekel!“ bědoval stařec na loži. „Útěchy doufal jsem ve tvé zprávě najíti; ale postava tvá je zakuklení ďábelské — zoufalstvím naplňuješ prsa v pokání zetlelá!“

„O jen skuhrej, skuhrej! To je píseň uchu mému lahodná! To je chvíle, po které jsem žíznil dvacet plných let — to je chvíle pomsty, kterou jsem ti jednou pohrozil. Čili neznáš více Božecha?! — Líp se na mne podívej!“

S temným zkřiknutím trhl sebou rytíř nemocný; hrůza jím zatřásla; hlava mu sklesla na podušku nazpět, a jakoby strašidlo se bál spatřiti, oběma rukama zsinalou tvář si přikrýval.

„Zalízáš před kletbou?“ jásal cizinec ukrutný, a slova jeho zněla napořád tím strašlivěji, an co tajený úsměch ďáblův syčela. „Ukrýváš se před zlým svědomím?“

Umírající poněkud se vztýčil.

„Před zlým svědomím?“ opětoval. „Za dvacet let jsem přenáhlený skutek dobrodiním, postem a modlitbou nahradil — umlklo svědomí, a s pevnou vírou v boží smilování kráčím k věčnosti. V míru stojím s Bohem i se svým svědomím; chceš-li ty býti ukrutnější těchto dvou soudců přísně káravých —? Podej mi ruku — podej —“

Ale poustevník mu ruku, an ji po něm nešťastný dychtivě vztahoval, nevlídně odmrštil.

„Co mi do tvých dvaceti let — a do tvého svědomí?“ řekl. „Mníš-li, že jsi nepravě trpěl, an tě po dvacet let hryzl ten ještěr hladový? Čili myslíš, že jsem já zatím rozkoším se válel na prsou? Viz tuto lebku — a toto čelo vráskovité, tyto tváře vysmahlé, ty dlouhé nehty, rozcuchaný vous — a ten hrubý šat — to všecko viz a pociť na posilu do věčnosti, co jsem v mrazu, v parnu, na větru a dešti musel snášeti, an ty jsi v zlato se obláčel a medem ústa sladíval.“

„Pro věčný Bůh a spravedlivou odplatu zlého i dobrého — v niž oba věříme — zadrž!“ úpěl nemocný a ruce jako v křečích před poustevníkem prosebně sepínal. „Vyprázdnil jsem až na dno číši hořkosti — podej mi na cestu dalekou, po níž i snad sám brzo bráti se budeš — podej mi smířením posilňujícího osladu — odpusť, odpusť, Božechu!“

„Já nejsem, jehož jsi dvacet let vzýval a prosil za odpuštění — já chci, abys pošel v hořkostech — a protož poslechni a zoufej. Netoliko svoje údy jsem dvacet let bídou a strastmi trýznil, ale i tvého štěpu kořeny jsem pomstou podrýval, a ta jediná myšlénka mě na pustinách sílila, že tě na loži smrtelném v zoufalství uvrhnu. Pro koho jsi činil dobrodiní, slavný rytíři? — za koho jsi se postil a činil pokání? Hnáty tvé tu v rakev uloží, muži nábožný — a s tebou na hradě tomto poslední ratolest domu Ploskovského. Nemáš syna — nýbrž jenom dědice! Adam, jehož synem jsi nazýval, je syn můj, tobě podstrčený! Dítě tvé je v rukou mých; krev života tvého po dvacet let v rukou mých — můj syn na tvůj statek dosedne — dítě tvoje v bídě vychováno, v bídě zahyne.“

„Vrahu, loupežníku — lítý dravče!“ rozkřiknul se stařec umírající, i byloť s hrůzou hleděti, an jím bouře v otcovských prsou povzbuzená zmítala. Chtěl i na lid zvolati, ale mstitelný duch jeho tomu zabránil.

„Mlč, jako já jsem musel mlčeti, a lehni, jakož já jsem musel líhati! Žádný nesmí při tobě státi v posledním zápasu, žádný tobě pot smrtelný stírati — na tu službu já sám se těšil dvacet let! Já ti oči zatlačím a veselou píseň o tvém synu při tom zazpívám. Já ho žízní, hladem trápil — trýznil službou otrockou — jako zvíře bez poznání Boha vyrostl — na světě neplatný je kůl — ztracen na věky!“

„Zlořečenče!“ zařičel v smrtelném chrapotu k smrti pracující rytíř a napolo se vzchopil na loži. Byloť to poslední zaplanutí zhasínající lampy — strašlivé podívání na zmodralou, vyzáblou postavu, živého kostlivce, an s vysokým potem na čele, s pěnou na rtech, s očima ve sloup obrácenýma, v bílém rouše se pozdvihl, jakoby zuřivě byl chtěl na toho ďábla v podobě lidské padnouti.

„Zlořečenče!“ řičel, „kletba umírajícího tě stíhej do —“

Ale dále domluviti nemohl, neboť jej poustevník za prsa uchvátil a silnou ranou na lože opět překotil. A jako hladový tygr za prsa jej držel rukou zaťatou, s pekelným plesem dívaje se poslednímu života se smrtí zápasu. — Prchlť život ze starce.

Teskné ticho rozložilo se opět v komnatě. Jakoby vítězným okem díval se Božech ještě chvíli na zsinalou mrtvolu; potom mu šeptem slova z úst vyklouzla:

„Dobrou noc!“

V tom vrzly dvéře, a do komnaty vstoupili netrpělivě čekající přátelé.

Byliť poněkud vášnivou rozprávku v pánově ložnici zaslechli; ale ticho na to nastalé je více zděsilo, než dříve jednotlivé zvuky, ježto se jim až k uchu donesly.

Ruce rychle na prsou křížem složiv, nepohnutě, jako v hlubokých modlitbách, stál poustevník u lože, až se přiblížili přátelé.

„Otče — bratře — pane!“ zvolali zděšení, spatřivše pána hradu bez vší známky života na loži ležeti, a hořekujíce obklopili drahou mrtvolu.

„Odešel k Pánu,“ vzdychnul poustevník, nábožně očí k nebesům pozdvihna, „kdež orodovati bude před trůnem věčným za nás, opuštěné na zemi. Poslední požehnání svým milým ústy mými posýlá!“

Při tom ruce své nad přítomnými vztáhl, an byli kolem lože poklekli, a vážným krokem pak z komnaty se ubíral, aniž jej kdo zastavoval, jelikož bolest každého novou silou přemohla.

Za chvíli na to zněl zvonek v kapli hradní umíráčkem pánu Ploskovskému.

Vousatí a jizvami pokrytí zbrojnoši po náhradí utírali si slzy s mužných tváří, a ze všech úst znělo zajíkavé:

„Bůh mu dejž lehké odpočinutí!“