Vězeň v nové věži/5.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 377–396. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mrtvé ticho rozhostilo se opět po hradě pánů Ploskovských. Umlklo sténání bědujících a hosté, doprovodivše v Pánu zesnulého v domácí hrobku, i vyprázdnivše při kvasu pohřebním plné číše až na dno, opět na všechny strany se rozjeli. Byloť, jakoby se z celého hradu jediný, veliký hrob byl stal, v němžto, ačkoli tělem se pohybujíce, na mysli přec umrtvělí se potáceli zbrojnoši, čeleď i nový hradu pán.

I seděl o samotě Adam Ploskovský. Na okamžení byl se z víru neobyčejných péčí vytrhnul, ježto po úmrtí otcově naň připadly, a v ložnici zemřelého se uchýliv, zpomínáním na doby zašlé srdci stísněnému odlehčoval, i opět je žalostí napájel.

Dlouho tam seděl. Tu mu sluha neznámého muže opovídá, kterýž prý s ním věci důležité vyjednati má, a nežli se ještě mladík rozmyslil, kde by hosta nenadálého přivítal: již on sám do ložnice vstoupil a v očekáváni Adamova prvního slova u prahu se zastavil.

Trhl sebou jinoch při spatření cizince. Stálať tu ona malá postava v rouše poustevnickém, kteráž byla z nenadání na den úmrtí starého Ploskovce na hradě se zjevila a s umírajícím poslední rozprávku měla.

„Tys předchůdce nehody, muži nábožný!“ zvolal nový hradu velitel, nemoha se jakémus mrazení ubrániti, kteréž jej při pohledu na vyzáblou tvář lesního obyvatele proniklo. „Co tě vrací mezi stěny, kde jsi nás v pláči zůstavil?“

„Bůh spravedlivý řídí běh slzí lidských, i vyjasňuje tváře naše k smíchu,“ odpověděl poustevník tiše a vážně, divý svůj vzhled co jen možná rouškou bohumilé zbožnosti přiodívaje. „My jsme jen slabí nástrojové v rukou jeho, a nesluší uvalovati na hlavu člověka, co byl od věčnosti uzavřel Bůh!“

„Nuž, a co jest vůle tvá, muži nábožný? Přistup blíže!“

„V pamět mou a prsa má ukryl otec tvůj v poslední hodině života svého tajemství, jehož se sprostiti mám před synem dle vůle umírajícího. Vyslechneš mě, Adame Ploskovský?“

A hradu pán velel, aby sluha pokrmu a nápoje přinesl k občerstvení hosta, a pak aby se odstranil; ale host sám zabránil ochotě sluhově, řka:

„Tělo mé nezná i nepotřebuje pamlsků, jakýmiž lid, jenž dny v rozkoších tráví, oudů svých občerstvuje; pochoutka má z ducha mého přichází, a moudrou rozmluvou mysl má okřeje.“

Stálo tu ještě lože v Pánu zesnulého, a u něho jakoby u památníku nejmilejšího, posadil se nyní cizinec v rouše poustevnickém a začal vypravovati:

„Tajemství mé bude jinošské mysli tvé bajkou se zdáti, pane, ale mládež ráda v bajky věřívá, a protož prosím tebe, abys uvěřil v slova má, neboť více obsahují než pouhou smyšlenku. — V lůně skromné spokojenosti — bez těžkých starostí o den a noc, živ byl mladý mlynář. Role, sady a mlýn, pěkné dědictví po otci, jiných péčí mu nepřipustily, než jak by majetnost svou ještě zvelebil. A k tomu zdálo se jemu přiměřeno býti, když pojme manželku. Nebylť jej Bůh sice na zemi pro tělesnou spanilost postavil, ale zdravé, rovné oudy, dobré srdce, přímá vůle a hezký statek byly dosti vábné věci, pro něž se nemusil báti, že nevěstu nenalezne mezi správnými děvčaty. A také ji nalezl! I nalezl ji k blahu svému, že jej milovala a nikoli statek jeho. Bylať ovšem chudá, ale jinoch neptal se po statku světském; neboť srdce její bylo poklad jistější nad všeliké zemské bohatství. A spanilá byla — ach! hvězda večerní líbezněji nesvítí, než svítilo její oko, a růže by studem byla opadala, kdyby ji podle jejích tváří byl položil; a srdce její —“

V tom se stařec u prostřed vypravování zamlčel. Tváře jeho, po níž okamžení před tím jako letní poblesk radosti byl kmitnul, divě se zpříčila, rtové se stáhli, hlava se sklonila — tiše, ruce na lůně maje křečovitě sepnuty, seděl poustevník. Zvědavě a soucitně pohlížel naň mladý Ploskovský, nechtě otázkou starcovo zamlčení rušiti, v kterémžto se patrně vnitřní těžký boj objevil.

Najednou však host podivný opět sebou trhnul, a rukou si obličej přetíraje, v hořký smích vypukl.

„Pěkně to sluší muži na pustinách sestárlému,“ začal dále mluviti, „když u vypravování o dívce ve smutek upadá, jakoby o ztraceném ráji povídal. Haha! výborný příklad skrocených vášní lidských! Zkrátka — Miloslava, dívka osiřelá, zdála se Božechu, mladému mlynáři, základem býti budoucí blaženosti domácí, a mladík milující s netrpělivostí čekal, až kněz před oltářem ruku jeho vloží v ruku dívčinu. Toliko outlinký věk Miloslavin zdržoval ho ještě, uvázati ji v starosti hospodářské, a to jediné mu za útěchu podával, že mu s dívkou v domě staré tety vždy volno bylo mluviti, kamž ji v počestné opatrování na docvičenou byl uvedl. Ale Bůh nebyl ráj stvořil bez hada. Božechův pán a velitel, mladý rytíř pěkné, uhlazené postavy, byl na lově nejkrásnější srnku svého panství dopadl, rozkvétající totiž Miloslavu poznal. Žena je skála domácího štěstí, kotvice radostí manželových, praví ve světě zkušení; leč Božech se přesvědčil, dívka že je třtina — ne, nikoli! člověk že je ďábel na světě, a že pravdivá je stará pověst o zlosti ďábelské. Což i mladému rytíři na tom záleželo, jak se poddaný sprosťák s osudem svým shodne čili neshodne? S podivením a bolestí zpozoroval znenáhla ženich nadějný, že se k němu dívka nemá tou přítulností, jaké byl přivyknul. Stud jakýsi, stranění se nacházel místo lásky a důvěry, ano i smutek často zatemňoval její líce. Láska je žárlivá, žárlivost je stooká a pověst je stoústá. Ztrnul mladík, když se mu o rytíři zmínilo. I odhodlal se, jednou ranou odseknouti neštěstí, ježto se na silném řetězi na blaženou budoucnost jeho věšelo.

„K oltáři tě povedu, co nevidět, duše moje!“ řekl dívce, ale dívka při těch slovech omdlela. To nebylo radostné překvapení — v Božechu krev zledovatěla. Slzami nohy mu dívka máčela.

„Nechejž mě o samotě pokání činiti!“ úpěla; „tebe jsem nehodná, s tebou nesmím předstoupiti před obličej Pána k slibu věčnému, ačkoli tě miluji, jakož miluji blaženost duše své!“

V takovém pohnutí nebyl Božech ještě spatřil Miloslavu, co byl o ni od roku třináctého vedl péči jakoby otcovskou. S tlukoucím srdcem hleděl na ubohou, an se mu u nohou vinula. Zdlouhavě ji pozvedl a patře jí v ubledlé tváře, trnoucím jazykem vypustil z úst jediné: „Rytíř?“ A dívka se mu z náručí vytrhnuvši, oběma rukama tváře si zakryla a hlasitě štkáti začala. S krvácejícím srdcem hleděl za ní mladík, dobrodinec a určitý ženich její, an se od něho odvracovala, a nevěděl za dlouhou chvíli co promluviti a co začíti. Vidělť, jak se zlatí snové jeho jako hrady z písku, jako stvůry mlhovité rozpadávají. Bylo dlouhé pomlčení mezi dívkou a jinochem; neslyšeti nic než její vzlykání a jeho těžké vzdechy.

„Doufáš anebo toužíš jej opět spatřiti?“ jal se konečně Božech s okem uslzeným dívky tázati.

„Nikdy! nikdy!“ odpověděla ona zprudka, s hlasitým pláčem uvrhnouc se na malé klekátko, a jakoby zoufanlivě ruce okolo velikého dřevěného kříže otočila, na němž Vykupitel světa pněl.

„Modli se a v Bohu se posilni!“ řekl ženich nešťastný a šel na hrad k rytíři.

„Pane,“ promluvil tam k němu, „vám se zalíbilo s holkou zažertovati, kterouž já za manželku vyvolil. Nechte žertů takových; nám to krev kazí, a vám ji nespraví.“

„Co mi do tvé dívky a do vaší krve?“ obořil se rytíř, a buď studem, buď hněvem se zapálil. „Kdož tvé nastávající manželce velí, aby žerty mé výše cenila, nežli za pouhý žert? Bude naposledy lépe, když vám jen škaredou tvář místo usmání ukážeme.“

„Co se našich nevěst týče,“ odpověděl smělý Božech, „nejradši budeme, když nám ani tu ani onu neukážete. Máme se dost na sebe co dívati.“

„Jdi a k hněvu mě nepopouzej, mlynáříku!“ osopil se rytíř, s jedovatým úsměchem dokládaje: „Tvou nevěstu již na pokoji nechám, toho budiž jist!“

A mladík milující radoval se v duchu, nevida u rytíře převelikou náklonnost k Miloslavě, již dosavad, ba snad, co v něm žárlivost vznikla, ještě prudčeji miloval; i těšil se, že mysl dívčí brzo ukojí. Sám u sebe nyní nezkušenost její vymlouval, i hleděl se přemluviti, že celá duše milenčina k němu opět přilne, jakmile ji ve svou domácnost uvede a mysl její na všeliké potřeby v hospodářství se obrátí.

Okřívaje takto novou nadějí, hned i na přípravy k svatbě počal mysliti a Miloslavu překvapiti hodlal.

Jediný stárek, letitý to přítel domu ještě z časů otcových věděl, proč se ve mlýně všecko uchystává, proč se kupuje a strojí, avšak on sám jediný radostnou tvář nejevil, an všecko ostatní pilně se snažilo, pánu zadost učiniti, jejž vespolek milovali.

Vesele navrátil se mladík od Miloslavy, již byl, jak se domníval, na modlitbách utišenou a spokojenou nalezl, a vesele podal ruku stárkovi, jenž před mlejnicí seděl na zaprášené lavici.

„Co je ti, Jene?“

„Nevím. Je mi jaksi na prsou, jakobych pod kamenem ležel,“ odvece stárek. „Kde jsi byl?“

„U Miloslavy.“

„Mluvil jsi s ní?“

„Mluvil.“

„A co ona?“

„Toho překvapení se ani nenadá.“

„To věřím, a to je právě, co mi leží na prsou. Ona ti ruku nepodá, to ještě doufám v její počestnost.“

„Jene!“

„Škareď se, jak chceš. Já tvému smíchu a škaredění přivykl. Já tě nosil na rukou, tebe a tvé štěstí nosím nyní v srdci. Holka si tě nevezme, to by ti nejmenší v obci naší řekl, kdo ještě poněkud v počestnost dívky omámené se spoléhá. Ty sám mohls to již dávno věděti, ale ovšem, láska prý je slepá! Bodejž do ní! Ale já i my všickni okolo tebe máme ještě zdravé oči, a protož ti ve jménu všech povídám: Holka si tě nevezme — a ty si holku nevezmeš.“

Nedaje ani odpovědi, utrhl se mladík, v němžto se krev strašlivě vířiti začala, a letmo k Miloslavě pospíchal. Ale jak ke dveřím přikvapil a za kliku bráti chtěl: zdálo se mu, jakoby do ohně sáhnouti a průchod si otevříti měl, z něhož se naň záhuba vyřine. I zastavil se před prahem. Před sebou v malé komnatě uslyšel jemné hlasy, Miloslava hlasitě rozmlouvala s Bohem, před obrazem ukřižovaného syna jeho. I nachýlil ucho, hluboký, těžký vzdech dral se z ňader dívčích; třesoucíma rtoma lkala:

„Ale tíže trestu tvého padni toliko na mne, ó Bože spravedlivý, nikoli na nevinné stvoření, jež nosím pod srdcem!“

Více mladík neslyšel, neboť pronikavě zkřikna, bez smyslů, v mdlobách říkaje, do komnaty vrazil, kdež mu poděšená dívka v ústrety vskočila.“

Tu nabyla slova starcova opět jemnějšího zvuku, nežli mu snad milo bylo, a jakoby neobyčejným citem překonán, opět se na chvíli zamlčel.

„Velikého účastenství máš v příhodě mladíka a dívky jeho,“ jal se rytíř mluviti. „Znal jsi je? Či je znal otec můj?“

Poustevník zdlouhavě hlavu pozdvihnul a pronikavé oko své pichlavě na jinocha upřel.

„Neodpověděl bych ti, pane, na tuto otázku,“ řekl pak po nějaké přestávce, „kdyby se nejednalo o tvou i mou blaženost a umírnění hříchův člověka, jehož jsi otcem nazýval. A protož dopovídati musím příběh, abych ukojil zvědavost tvou a ukončil dávnoletý slib.

„Sprzňujícím prstem,“ vypravoval host dále, „byl se mladý rytíř a pán Božechův poupěte Miloslaviny nevinnosti dotekl. I chtěl zklamaný ženich dívce zlořečiti; ale srdce jeho vinu nenalezlo na ní, a protož rytíři zlořečil. Lítostí, bolestí a mstou dmula se prsa jeho, an bědující dívku poslouchal, kteráž, byvši v nezkušenosti své zaslepena, svůdci svému více přicházeti pak zakázala, a nyní s hanbou svojí do světa dalekého uběhnouti se chystala. Před mužem, kterýžto jí blaženost života vezdejšího přistrojiti si byl umínil, před celou dědinou stálať ta ubohá na kraji zoufalství, a toliko hluboce v ní štípená důvěra v milost boží a vlídná slova Božechova v skutku bezbožném jí zabránily.

„Miluješ rytíře?“ ptal se jí Božech, v jehož ňadrech šlechetnost se žádostí po pomstě bouřila. „Milovalas jej? Mluv upřímně, Miloslavo má! Ptám se tě na víru tvou v spasení zdejší i věčné, miluješ rytíře?“

„V okamžení zaslepena domnívala jsem se, že se mu musím z celého srdce oddati; neboť okouzlující med byl na ústech jeho, když mluvil a když mě líbal.“

„Med na ústech a pelyněk v srdci,“ mumlal mladík mezi zuby. „Ale zeptám se ho nyní, co mu roste na svědomí,“ doložil na to rázně, „a jako že Bůh mou myslí vládne, zeptám se ho na rozmarinu.“

A rytíř poněkud se zarazil, když k němu mladík neohroženě do komnaty vstoupil. Bledéť byly tváře zklamaného ženicha, ale v srdci bylo pevné předsevzetí.

„Pane rytíři!“ začal mírně, a zlobu, z prsou se deroucí, mocně zastavoval, „pane rytíři, byl jste tak laskav a slíbil jste mi, že dívku, již jsem si byl za manželku vyvolil, na pokoji necháte. I musím vám nyní slovo navrátit, a prositi vás, abyste se hodně snažně o ni postaral.“

„Co mluvíš? co chceš?“ chtěl rytíř sprostého mladíka nevlídně odstrašiti. „Nerozumím řeči tvé!“

„Že nerozumíte?“ zkřikl Božech, a pysky kousaje a pěstě zatínaje, několik okamžiků mlčky na pána se díval. „Vaše krev je poctivější, nežli jazyk váš; ten vám slepě otročí, ale krev se vám přes moc do tváří dere, dosvědčujíc, že jste hřešil, pane rytíři!“

„Pacholku, ty se osměluješ —“

„Hříšníče, ty jsi se osmělil rukou bohaprázdnou na květ nevinnosti sáhnouti! — O, nezatínejte zuby, mladý pane; já umím také sladce mluviti, jen když med na jiných ústech nacházím; a tak se vás nyní ve vší zdvořilosti táži, na který den ustanovíte svatbu svou s nejkrásnějším celého vůkolí děvčetem?“

„Co blázníš o svatbě?“

„Nedoufám,“ řekl Božech s očima jiskřícíma, „že byste rád, aby lid váš řekl: Náš pan rytíř nevinnou Miloslavu z..... Bůh mi hříchy odpusť! ani mi to z huby nechce! Ale vy jste zajisté upřímně smýšlel s holkou poctivou, a jelikož jste jí o své lásce žvatlal, také s ní o manželství promluvíte.“

Ale rytíř kázal zástupci děvčete mlčeti. On však nemlčel. Blázen! v jinošské zaslepenosti a pošetilé šlechetnosti se domníval, že se o právo svedené dívky právem ujímati smí; zapomněl, že její svůdce i jeho pán jest; vyhrožoval, a než se nadál, seděl ve vazbě. Pána byl urazil, pán nad ním soudil a dívku podvodnicí nazval, neboje se ani žaloby ani přísahy její, an se hned po uvěznění Božecha z dědiny byla ztratila. Božech sám za původce dívčího neštěstí prohlášen, co utrhač na cti rytířské vězením i platem pokutován; když opět na svobodě se octnul, statek svůj rozprodal a do světa se pustil za Miloslavou. S myslí a srdcem jeho byla se stala strašlivá proměna. Víra, důvěra, milost a všeliký cit lidský byl se z něho vystěhoval; jediná ho vedla myšlénka — strašlivá pomsta.

I loučil se s krajinou otcovskou, ale rozloučiti se nemohl, dokud prvním zážehem plápolající pomsty původce zlého se nedotknul. V oděv poutníka, přicházejícího ze země zaslíbené, ukryl tělo své; tvář jeho byla přepadlá, vousy zarostlá, že ani přátelé nepoznali Božecha, putujícího z jitra na hrad hejska rytíře.

„Ve jménu pána hradu tohoto putoval jsem k hrobu Páně,“ promluvil k hradnímu, „a s důležitou zprávou se navracím.“

„Dvakrát se již luhy naše zelenaly, co jsme starého pána pochovali,“ pověděl mu hradní, a zakuklený Božech jakoby žalostí přemožen, oči si utřel, a poznamenav se znamením sv. kříže, kratičkou modlitbu za zemřelého přeříkal.

„Nuže, tedy mě k dědici jeho doveďte!“

Mladý rytíř na loži ještě spočíval, když k němu poutník z dalekých končin vešel.

„Bůh s tebou, muži nábožný!“ pozdravil jej rytíř. „Co mi dobrého přinášíš?“

Ale Božech místo odpovědi krokem táhlým k loži se loudal, a octnuv se u něho, náhle a rychle levicí mladíka za prsa popadna, k loži jej tak silně přitisknul, že se ani hnouti nemohl, a pravicí z ňader, z roucha širokého, dýku vytrhnuv, nad jinochem ji vyzdviženou držel.

„Ani hlasu ať neuklouzne ze rtů tvých!“ promluvil nyní nenadálý mstitel slovy šeptavými, „sice v tom okamžení před soudem věčným se octneš, dříve nežli jsi pokání učinil!“

„Vrahové —!“ chtěl zděšený pán zkřiknouti, ale slovo již po prvním zvuku na rtech mu zemřelo, v bolestné zaskučení se rozplynuvši, an mu byl Božech obnaženou dýkou zprudka k srdci zajel, že jej studené ostří nočním rouchem bolestně zasáhlo.

„Ticho! — tvůj kat stojí nad tebou!“ zasípal nešťastný ženich, s rozkoší na pána hradu pohlížeje, kterýž pod rukou a dýkou jeho na smrt byl zesinal. „Život jsem na tuto chvíli odvážil, nechciť, abych se nadarmo byl vydal v nebezpečenství. Na pokraji věčnosti stojíš, spravedlivý soudce můj, přiznej se, mluvil jsi Miloslavě o lásce?“

„Mluvil.“

„Slibovals jí, že ji rytířkou učiníš?“

„Sliboval.“

„Víš, kdo jí věnec porušil?“

„Vím.“

„Byl jsem já to?“ zasyčel mstitel, ruku křečovitěji v prsa rytířova zatínaje a dýku bolestněji na srdce mu přitiskuje.

„Já to byl!“ zašeptal rytíř, v úzkosti smrtelné se vina. „Já to byl!“

„Tys to byl, ďáble svodlivý, a vědomí hříchu tohoto neopouštěj tebe na věky! Tys v ruce moje dán, i mohl bych zasytiti pomstu; ale hlad její jest veliký, a jen dlouhými lety utiší se křik její. Dýka moje neučiní konec tvému trápení. Léta tebe mořiti musí. Tys vtěleného anděla z ráje vyhnal; mojes blaho porušil — i budeš nyní svoje rušiti. Cos mně křivdy učinil, tímto okamžením vyrovnáno jest; ale čím jsi se na Miloslavě provinil — ještě na loži smrtelném tobě v ústrety vstoupí. S tímto vědomím život veď a na nás pamatuj. Na pronásledování nemysli. Tu se vzchop a přísahej!“

A silnou, těžké práci uvyklou rukou mladíka úzkostného napolo pozdvihl, ruku na nohy Ukřižovaného vztáhnouti mu velel, jenž nad hlavou jeho v podobě veliké pněl, a přísahu mu předříkával, jížto se rytíř dokládal, že na věky smlčí, co se nyní bylo sběhlo mezi ním a Božechem, a že jej nepřátelstvím stíhati nebude.

Šírý, neznámý svět viděl na to bloudícího mlynáře, hledajícího nešťastnou nevěstu. Jakž i velikou ztrátu pro ni byl utrpěl, obraz ubohé dívky v podobě zoufající před očima se mu vznášel — útrpnost, láska a pomsta vedly kroky jeho.

Konečně ji dopadl. V tmavém koutě na poloshnilé slámě čekala v bolestech na svou hodinu. Sotva ji ubohou poznal. Bída a lítost byly to útlé poupě zdrtily. Za bratra se Božech u lidí vydal, kdež byla Miloslava přístřeší nalezla. Její tvář na okamžik vděčným úsměvem se vyjasnila, když mladíka poznala, a oko její nábožně k nebi se pozdvihlo.

„Nyní ráda zemru!“ zašeptala, milovanému jinochu ruku, jak se domnívala, naposledy stisknouc.

Ale Bůh jinak byl uzavřel nad jejím osudem. Po dlouhém trpení pozdravila se — toliko nad plodem života jejího nebe se zavřelo; mrtvo bylo dítě. I zarmoutil i zaradoval se z toho Božech; pomsta jeho byla by nevinné dítě schvátila, a v jasné, tiché době děkoval Bohu, že jej hříchu toho zbavil.

Léta uplynula — mnohá léta; Božech o Miloslavu jako o sestru se staral; v dědině, kdež se byl usadil, i sestrou ji veřejně nazýval.

Dosavad ji miloval — milovalať i Miloslava jeho; ale věděl, že mu ruku nepodá, a jí se zdálo, že lehčeji život snese, majíc pouze malou domácnost dobrodince svého k obstarání, než kdyby láskou byla měla spláceti, a hryzení svědomí ji za nehodnou bylo uznalo.

Patnácte let trávili takto tichý, pracovitý život; zarytá mysl Božechova jemností Miloslavinou obměkla, a jen s jakousi urputnou lhostejností na rytíře, na domov a na své mladistvé sny zpomínal. Avšak neopominul čas po čase otčinu potají navštíviti a pohlédnutím na rytíře pomstu v sobě obnoviti, o nížto se domýšlel, že nesmí pojíti, než by oběti své dospěla.

I viděltě rytíře v starostech stárnouti; obloha radostí jeho byla se zasmušila — u věčném trudu dnové jeho míjeli. A Božech nemohl jej politovati.

Patnácté jaro bylo přišlo; Božech opět na cestu se vydal, o níž Miloslava pravdy nikdy nezvěděla.

Tenkráte bylo sídlo panské v otčině jeho veselé roucho obleklo. Rytíř slavil svatbu s bohatou slečnou. I vidělť ji Božech — postavu milostnou, a vzpomněl Miloslavu; i vidělť ji kráčeti k oltáři, a viděl rytíře již věku mužného, ale tváře objasněné, a zpomenuv na sebe, slzy proléval.

Nepovědomý posud cit duši jeho pobouřil, jejž pojmenovati neuměl. Nebyl to hněv, ani milost, ani mstyžádost, ani odpuštění — touha nevýslovná to byla, a ta jej k domovu vábila, kde naň Miloslava čekala. I nebylť to cit bratrský, nebyl to oheň příbuzenstva, jakovýmž tenkráte tak nazvanou sestru svou obejmul, znova vzkřísená milost jinošská projala muže uzrálého; a jakž tu nyní dívku v dávnoleté lítosti zkušenou a v milosti trvanlivé očistěnou v náruči držel: oči její radostnými slzami se zalily, i vřelé jich obou rty se potkaly a ničeho si slovy neslibujíce, jediným políbením nový a krásnější svazek uzavřeli.

Zkrátka — v sňatku manželském doufali náhrady nalézti za mnoholetá zkoušení a citů svých krocení. Chtíce však pomluvám a pohoršení zameziti, z dědiny se vystěhovati museli, kdež posud za bratra a sestru se vydávali.

Na cestě poslední byl Božech slyšel, že na panství bývalého pána — na jiné straně od otčiny jeho — mlýn se prodává. V rozkoši své zapomínaje na všechen svět a zlobu jeho, tam se zakoupiti a z ovoce patnáctileté pilnosti po boku manželky života nově požívati ustanovil. V krajině té žádný ho neznal; leta jej velmi změnila, on změnil nyní i jméno své. O nešťastném ženichu a nevěstě jeho již ani v otčině dávno nemluvili.

Bylyť to blažené časy, jimiž nyní nebe po dlouhém zkoušení manželům žehnalo.

Neradostný život ale vedl rytíř Božechův. Neplesalť sice Božech nad tím, ale také jej nelitoval, vida, že Bůh pánu zlou manželkou splácí, co byl na Miloslavě provinil. Na čas nějaký zmizela sice trudnomyslnost jeho, když mu choť syna porodila; toho blaženství nestal se však účasten, v jakovém Božech plynul, an mu skoro v tom samém čase Miloslava syna přinesla. Do kořene vyhostila se zášt a zloba z duše jeho, a v radosti své samého rytíře za kmotra prositi si umínil, aby se na světě se vším porovnal, jež mu kdy jasnou oblohu zkalilo.

Rytíř vyslyšel prosbu jeho; nevěděl, kdo jej byl požádal. Nepoznalť, jehož byl nešťastného učinil; nepoznal Miloslavu, ona nepoznala svůdce svého; ale když se byli všickni hosté rozešli, jež byl otec šťastný ke dni radostnému sezval, Božech k rytíři z upřímného srdce promluvil:

„Toho jsme se před patnácti lety nenadali, pane rytíři, že my dva při tak nábožném obřadě přátelsky pospolu státi budeme, já váš věrný poddaný, vy můj dobrotivý pán.“

Rytíř s podivením poslouchal.

„Nepamatujete se již na Božecha?“ ptá se Božech sám dále, a v tom se rytíři v paměti zablesklo.

Ale zábřesk tento přišel bleskem, jenž udeřiv v zajizvenou ránu, novou a zmnoženou bolestí ji rozjitřil.

„Jakže? Tys to, odvážlivý nešlechetníku?!“ zvolal rytíř, a na krok ucouvna, stolu se chytil, aby nohy pod ním neklesly. Tak jím byla Božechova slova zatřásla.

Avšak i v Božechu podivná změna se děla. Zkřiknutí rytířovo zesnulou v něm zlobu budilo.

„Mýlíte se v osobě,“ řekl důrazně; „neslovu nešlechetníkem —“

„Znám tě — znám tě!“ řičel rytíř, „a v pozvání tvém celé tvé smýšlení poznávám. Smích si tropiti chceš z pána svého —? Ale tenkráte jsi mne nezastihl na loži!“

A s těmi slovy hnal se ke dveřím.

Kvapně mu skočil Božech do cesty.

„Takto z domu mého neodcházejte, rytíři!“ zvolal. „Jeť u mne právo, požadovati od vás patnácte ztracených let a náhradu za všecky bolesti: ale já ruku smířlivou podávám tomu, jenž mi uškodil, i k poslušnosti zavazuji se rozkazům jeho —“

„Kdo tě žádá o poslušnost, kde ti mohu veleti?“ přetrhl mu rytíř další řeč. „Čili mě opět přinutit hodláš, abych na milostivého hrál neplatnou přísahou? Ustup — a trestu svého očekávej!“ Při tom z pochvy meč vytrhl. Tu mě jedovatým ostnem vzteklost popudila —“

„Tebe, muži nábožný?“ podivil se Adam Ploskovský, jenž byl s rostoucí zvědavostí na povídání pozor dával, a nyní ze svého sedadla se vzchopil.

Host poustevník se ulekl; rozhorlen živým vypravováním nebyl dosti pozorně tajemství svého pásl.

„Ano, mne!“ odvětil poustevník po malé přestávce, když opět předešlé mírnosti nabyl, a mladého Ploskovce za ruku pojav, k usednutí a dalšímu poslechnutí jej pobídnul. „Já jsem Božech nešťastný, jemuž při kolébce nebylo zpíváno, tráviti život v pustinách. Ale divné jsou dle soudu božího cesty lidské.

Největší částku života mého už jsi vyslechl, pane!“ jal se pak Božech poustevník dále vypravovati; „ale nejzajímavější díl teprva povídati musím.

Křik můj s rytířem lid z mlejnice i zbrojnoše přilákal, s nimiž byl vzácný kmotr na křtiny přijel. Já se byl v hněvu rozvětřeném širočiny uchopil — věčný můj nepřítel s obnaženým mečem přede mnou stál: tak nás čeleď nalezla; na vzrůstající hlomoz i šestinedělka v odlehlejší komnatě z lože se vzchopila a k nám vkročila. Ubledlá, v bílém rouše stála mezi dveřmi na prahu. Rozlícenost moje při jejím pohledu nejvyššího stupně dosáhla.

„Tam pohledni, nešlechetníče!“ řval jsem, jako by na smyslech pomaten; „tam poklekni a z hříchu svého se vyznej!“

I dobře jsem pozoroval, že jím svědomí při spatření Miloslavy trhlo; ale což měl pán na svědomí dbáti?

„Ha, jesti tady pomocnice nepravosti tvojí?“ řičel rytíř. „Neuběhne tentokrát pranýři, kamž již před lety s hanbou svojí patřila.“

Tak volal rytíř, ale k slovům dalším vzteklost moje ho nepřipustila. Leknutím byla mi manželka v mdloby upadla; já pak širočinu pozdvihnuv, po hlavě toho nelítostného hanebníka jsem se rozehnal. Ale čeleď moje mi v náruč se uvrhla, neštěstí dalšímu ubráníc, a mezi tím, co nešlechetník panský uprchnul, já pustiv ostrou sekeru, k Miloslavě jsem se obrátil.

Tehdejší stav duše mé a ženy mojí nadarmo bych v slovech vyobraziti se vynasnažoval. Té hrůzné směsice bouřivých citů až dosavade vědom si nejsem; nevím, jestli bolest a strach, aneb hněv a mstyžádost duší mou hůře zmítaly. Na věc nejhorší musil jsem se přichystati, a maje churavou manželku těšiti, vlastní hoře ukrývati jsem musil.

K večeru oznámil mi čeledín, že se zbrojnoši rytířovi ku mlýnu blíží.

Já kázal zavříti, a moha se na domácí lid spolehnouti, sklopotným srdcem pacholky jsem očekával. S hrůzou spatřil jsem mezi nimi biřice, nesoucího šedivou, dlouhou košili, v níž odvésti měl Miloslavu; i odhodlal jsem se, život a statek odvážiti, abych jen sebe a ženu před hanbou zachoval. Nadarmo tloukli zbrojnoši na pevné dvéře; oknem velel jsem jim, aby se vrátili, nepřicházejí-li v přátelském úmyslu. Jedni kleli, druzí pouty řehtali — ale násilně vedrati se pod střechu mou chuti neměli, vidouce okolo mne odvážlivou čeleď. I odešli, na druhý den větší silou mi vyhrožujíce. Za dlouhou chvíli díval jsem se za nimi, nepohnutě, jako by zkamenělý stoje na místě. Bylo to jedno oněch okamžení tupé necitelnosti, jež člověka se zmocní, když u víru bouřlivých citů z jednoho v druhý upadá. Hlasitě plakati — a brzy sobě, brzo zemi a nebi zlořečiti začal jsem — slovem: strašlivá zoufanlivost se mě chopila. Sebe v okovech, ženu na pranýři, dítě opuštěné — všecky tři brzy v rakvi, brzy na popravišti jsem viděl, a jiná pomoc možná se mi nezdála, než rychlé prchnutí.

Mlýn stál zaražen, čeleď odpočívala; já samoten byl okolo šestinedělky, a slovy úzkostnými, v bázni o své blaho vezdejší, k útěku jsem ji pobízel, zapomínaje na sesláblost její a útlost dítěte. Ale ona jako tichý, povolný beránek podrobila se žádosti mé, a nesoucímu levicí v peřince zavinuté novorozeňátko zavěsila se na silnou pravici.

A takž v noci tmavé, provázen studeným větrem, domov podruhé jsem opustil.

Miloslava mi umřela.“ —

Nemohlť dále poustevník vypravovati. Ponejprv za celého povídání přemohla jej žalost bez vší hořkosti, bez všech trpkých úsměšků, jakové v trudu i smíchu jeho obyčejně vznikaly, a ponejprv, za dlouhý čas, cítil srdce své otvírati se citu čistě lidskému.

„Ubohý muži! mnoho jsi vytrpěl,“ politoval jej mladý Ploskovský, „nežli jsi odlehčení v osamotnělém životě nalezl!“

„Mnoho, mnoho jsem vytrpěl!“ opětoval stařec dutým zvukem, hlavou zvolna kývaje a oči pevně k podlaze upíraje. — „V blízkém lese Miloslava klesla — poslední sílu byla k šťastnému útěku vynaložila; pod tmavým jedlím, na studeném mechu ustydly údy její; nadarmo volání moje, pláč můj, bědování dítěte — neotevřelať očí více, a já v zoufalosti vedle ní sklesnul na zemi.

První poblesky vycházejícího slunce k životu mě probudily; ale život ten obnovenou hrůzou mě uvítal. Ještě jednou všechen strach, zuření a hoře noci předešlé jsem pocítil. Tisíckráte opětoval jsem jméno Miloslavino; tváře, ruce líbal — ale očí jejích lesk na věky vyhasl, tváře a ruce zledovatěly. Těmito rukama, těmito nehty jsem jí hrob vyhrabal. Jediný Bůh viděl slzy mé a slyšel přísahu mou.

Dítě své odevzdal jsem v kraji vzdáleném selce útrpné k ošetřování, rád jí obětovav, co jsem byl z jmění na penězích uchránil. Sám jsem k nejsprostším službám utéci se musel. Že jsem pod břemenem těžkým neklesl, jediná myšlénka — naděje v pomstu mě sílila. Dlouho to trvalo, než jsem se rozhodnul, jak se pomstiti. V chatrných hadrách, vysekáváním pařezů se obíraje, napadl jsem původce neštěstí svého o samotě na honbě; a přece nezabil jsem jej. Musilť jsem jiné pomsty se dočkati. Jemu jen jako zlý duch jsem se objevil. Věděl jsem dobře, že pokojné chvíle více míti nebude.

Takto rok dlouhý uplynul. Choť rytířova v druhých šestinedělích se světem se rozloučila; i novorozená dcera matku nepřečkala. Rytíře rozkaz královský na čas k válečnému tahu povolal; pěstování syna svého, jediné, útlé ratolesti, chůvě starostlivé svěřil.

Tak se příhodná doba k početí mé msty přiblížila.

Odhodlaně překvapil jsem chůvu na procházce s dítětem. I velel jsem jí bez průtahu nemluvně mezi vysokou trávu odložiti, a dítě moje vzíti na lokte a s ním se v rytířské sídlo vrátiti. Leknutí a strach zadrhly ženě bázlivé řeč; nežli z překvapení svého vzpamatovati se mohla, dítě cizí již v náručí držela, a výhrůžka moje, že nemluvněti panskému ublížím, slovo-li se o skutku tom pronese, jakož i bázeň před náramným hněvem pánovým, kdyby o strašlivém osudu syna svého zvěděl: to vše i na okamžik i na časy budoucí ženě ústa pevně zavázalo.

Svou krev byl jsem umínil povýšiti na lože rytířské; krev rytířovu chtěl jsem proliti; ale pomsty ďábel mi strašlivější vnukl myšlénku. Surově, pod střechou nejchatrnější nechal jsem hocha zrůsti, a nabaživ se nevlídného světa, s ním pak na odlehlou poušť jsem se uchýlil.“

„A nevyzradil se čin tvůj?“ zvolal mladý Adam zvědavě.

„Patnácte let choval jsem mladíka co nerozumné zvíře; bez lidského spolku, toliko na pustinách s medvědy a liškami se potkával, a rozum jeho zůstal nevzdělanou půdou, bez všelikého užitečného semení. Syn můj ale zrůstal ve školách rytířských; domnělý otec jeho, starý rytíř, v hrob se uložil, a samovládce jest nyní dítě moje statkův onoho, jenž pronásledovníkem byl otce a matky jeho.“

„A ví-liž syn tvůj, že nepochází z lože bohatýrského?“ tázal se opět Ploskovec.

„Ještě neví. Ale brzo k němu promluvím: Ejhle, synu! otec tvůj přichází k tobě, jenž dlouhá léta, celý tvůj krásný věk té blaženosti se odřekl, aby tě povýšena spatřil v domě muže, kterýž jej, i matku i tebe ve prach zašlápnouti chtěl.“

„A co myslíš, pro Bůh! že ti syn odpoví, muži divoký?“

„Co že mi odpoví?“ zkřikl poustevník, rychle se vzchopiv. „Což by mi mohl odpovědíti, když o životě rodičů svých uslyší, když se na tuto vyzáblou tvář, na toto pod břemenem nedostatků shrbené, skřivené tělo podívá a velikost oběti otcovské na mysli rozváží? Což by mi mohl odpovědíti, kdybych jej do blízkého boru dovedl, kamž jsem za ta dlouhá leta putovával, a rozhrnuv husté křoví, na hrob ubohé matky mu okázal? A což by mi mohl odpovědíti, kdybych mu na tom místě posvátném slovo za slovem onu přísahu opětoval, jížto jsem se k pomstě věčně trvající zavázal? — Co bys mi, mladý pane, mohl odpovědíti?!“

„Já?!“ poděsil se Adam, a s hrůzou od starce odskočil, kterýž jako by tou poslední otázkou nad živobytím a smrtí byl rozhodnouti chtěl, k mladíku s planoucím okem a důrazným hlasem přikročil.

„Ano, ty!“ zvolal strašlivý host. „Rytíř Ploskovský pánem byl mlynáře Božecha; rytíř Ploskovský zkazil moje a Miloslavino nebe na zemi; jej a rod jeho zastihla pomsta má, jej jsem z lože smrtelného v zoufalství vyhnal do náručí smrti — a tys jediné dítě moje, tys krev má!“

A třesoucí se ramena prostřel proti jinochu stařec, jehož hlas v dětské štkání se byl proměnil, a po jehož vyzáblých lících podivné slzy kanuly: ale mladík, jako by před šeredným, hrůzoplným přízrakem, s pronikavým zkřiknutím odvrátil se od něho a tváře oběma rukama si zahalil.

„Synu!“ zvolal stařec, plný touhy, by se mu dítě v náruč uvrhlo.

Ale toužil nadarmo!

„Hade v rouše posvátném! Lstivý lháři, starý podvodníče!“ osopil se náhle Ploskovský, a s hněvivě jiskřícími zraky, zapálenými tvářemi proti Božechovi pokročil. „Domníváš-li se, že mě co chlapce nastrojenou pohádkou zastrašíš? domníváš-li se, abych dvacetiletou milost a péči otcovskou, ježto mě od věku, co jsem mysliti a cítiti počal, na hradě tomto provázela, za pouhou páru, za prázdný sen považoval? Neměl bych dosavade věděti, nebyl bych měl zkusiti, jak srdce vděčného syna na srdci dobrotivého otce tluče? — a všecka moje příchylnost, moje vděčnost a láska byla by mě k muži nehodnému poutala? Tys podvodník — anebo Bůh sám klamné hlasy v prsa naše uložil! tys lstivý lhář, anebo nebe samo s nejsvětějším na zemi citem hříčku provodilo. Slova tvá jsou smyšlená, buď ze zpozdilosti, buď z nešlechetnosti!“

I ztrnul poustevník na celém těle, a třesa se, aby nepadl pod tíží neočekávaných slov, sedadla se uchopiti musel. Zraky jeho říkaje v sloup obrácené, s hrůzou upíraly se na jinocha.

„Proč se třeseš, vetchá nádobo?“ mluvil rytíř dále, starce za rameno uchopiv. „Ozývá se v tobě svědomí? Lituješ kroků svých, ježto jsi v zámyslu podvodnickém na hrad můj učinil? Mluv, kdo jsi — kdo tě nastrojil?“

„Zpátky, nedotýkej se mne, chlapče!“ zasyčel nenadále stařec a jako divý od mladíka uskočil; „neburcuj mě ze sna, jímžto jsem se po dlouhá léta mezi hořkostí a bídou sílíval! Nemluv, nehleď na mne, dokud se nepřesvědčím, že jsem nepravě viděl a nepravě slyšel, co se mi v osobě tvojí zjevilo, a co ze rtů tvých vyplulo; jinak bych si sestárlou lebku roztřísknouti musil o stěny hradu tohoto, abych se k jinému životu probudil, než v jakém jsem dvacet roků s marnými sny se potýkal. Synu, synu! Krev moje pramen jest života tvého! Tyto oči plakaly nad tebou novorozeným slzy radosti, a tyto oči zalívaly tě v oné strašlivé noci slzami žalosti. Tato hlava, toto srdce odřekly se potěšení otcovských, aby tě, co spravedliví mstitelově nešťastné matky, blahu v lůno usídlily, a tato kolena, údy otce tvého, nyní se před tebou sklánějí — —“

„Psy tě z hradu vyštvati dám,“ obořil se rytíř rozlícený, „jediné-li slovo ještě o svém otcovství z úst vypustíš! A jedině svému šatu, kterýž jsem vždycky v uctivosti míval, máš co děkovati, že tě pacholky svými z bran hradu tohoto vymrskati nedám! Na památku otce svého, jehož jsem co muže nábožného, poctivého a lidumilého ctil a miloval, se ti zaklínám, že zprzňování jména jeho déle trpěti nebudu! Vzchop se a pryč se odebeř!“

„Prokope, můj Prokope!“ volal stařec pronikavě a na kolenou za jinochem po zemi se plazil.

Ale on jej odkopl a z komnaty odcházel, aby na zbrojnoše zkřiknul.

Jako had stočil se stařec bolestí, a jako blesk se pak vzchopiv, jednou rukou za hlavu se uchytil, druhou si ránu držel, a chvíli jako divý, na smyslech pomatený před sebe pohlížel. Pak se v náramný, divoký smích dal. Tváře jeho podivně se zpříčily a ústa se mu zpěnila.

„Tohoto dne — takového přivítání jsem se nenadál!“ řičel. „Ďáble, tys mistrně s duší mou zahrával! Ale ještě živ je Božech, ještě živa pomsta!“

A náhodou, jako slepý, trčil z komnaty malými dvířkami, jež tajným průchodem vedly do kaple, a z kaple otevřené na náhradí se dostav, z hradu zmizel, co byl zatím Adam do ložnice s čeledí se navrátil, aby podvodníka v rouše posvátném zadržel.