Vězeň v nové věži/16.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
15.	16.	17.

Údaje o textu
Titulek:	16.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 426–428. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V divokém zanícení smyslů potácel se jinoch Dalibor po komnatě na Ploskovicích — neboť byl co živ poprvé vína okusil.

Ubledlá, trnoucí ukrývala se před ním v koutě Libina s očima pláčem zardělýma. Ale zdivočilý ji přece postihnul a na vzdor zoufanlivému zdráhání se dívku násilně k prsourn přivinul. Byltě to zápas podivný.

V tom zazněla trouba na baště. Zvuk její byl kvapný, pronikavý a nenadálou jakousi událost obyvatelům zvěstoval. Dalibor kořist sladkou nepouštěje, toliko rozpálené tváře a sršící oči pozdvihl.

Tu náhle Chlumský vrazil do dveří.

„Hola, nech nyní holubice, hochu!“ zkřikl, „a naostři pazoury. Sokolové se slétají! Litoměřický přichází a s ním jeho zástupové; jde si pro tvou nevěstu.“

„Ať je duch schvátí!“ rozlítil se jinoch vínem a milostí vroucí.

„Pojď, pojď!“ zvolal na to, Chlumského divě za sebou vleka, „pojď, ať je rozplašíme, jakož jsem zvěř plašil po lesích.“

Před hradem ozvala se trouba. Hlasatel sudího Slavibora přijel s vyzváním i žádal ve jménu královské Milosti vydání dcery Libiny, postoupení hradu, odložení zbraně a vzdání se na milost královu.

„Slyšíš-li pak?“ chechtal se hřmotně Chlumský.

„Nic — nic!“ jektal pán Ploskovský hlasateli za odpověď. „Žádnou Libinu — žádný hrad — Dalibor chce se z obou těšiti. Prokop byl dosti dlouho v pustinách!“

„Zabte je!“ volal dále na svou a Chlumského čeleď, „zabte je, a Dalibor na vás nezapomene, jakž na vás nezapomněl, když jste tak statnými rolníky v Litoměřickém chrámě byli. Zabte je!“

A vyslanec vrátil se k plukům Litoměřickým. V čele jejich stál rytíř Slavibor, a tvář jeho podobala se těžkému letnímu mračnu, z jehož lůna blesk a hrom jen jen se vysypati a vůkolní lid pohubiti má. Stál jako vtělená přísnost, a mlčky odpověď z hradu Ploskovského poslouchal.

„Rozuměl jsi?“ začal pak po chvíli k osobě za ním stojící, a oči jeho zahořely pomstou již již vypukající.

„Rozuměl,“ odpověděla osoba hlasem temným. „Učiň jen útok na hradby, uzavírající v sobě hřích; já se tajným průchodem do hradu vkradu s několika silnými. Napravím, co jsem v slepé mstižádosti zlého provinil, tím alespoň, že dalšímu zlému zamezím.“

Byla pak osoba, jež tu mluvila, starý, zklamaný v naději své Božech; a stoje nad zříceninou života vlastního, i jiného chtěl ve prach strhnouti.

Nastal útok na hradby Ploskovské. Bylo strašlivé volání, fičení šípů — lomoz děsil celou krajinu. Jako vzteklé draly se zástupy na hradby a zoufanlivě odpíraly zástupy na hradbách. Slavibor a syn jeho jako divem všude byli přítomni, ale i Chlumský a Dalibor po boku všechněm lítali.

Ale síla dobývajících byla větší, nežli vzdorujících, a množství obklopilo pevné hradby ze všech stran.

„Libinu na ostří kopí tvých svrhnu,“ vzkřikl tu Chlumský na Slavibora, „jestli v okamžení neodtrhneš od hradu!“

„Ha, to neučiníš vlku hladový!“ zařval za ním jinoch, většího pokladu neznaje nad slečnu Litoměřickou, a vztekle rytíře v plném brnění okolo pásu uchopiv, náramnou silou daleko přes hradby jej vyhodil, že sám hrob ten nalezl, jímž byl hrozil Libině.

Venku i uvnitř mezi čeledí bojovnou hlasité zděšení se ozvalo. A strašlivě zařičela chasa Chlumského, i chtěla pána na divém jinochu pomstiti; ale prudký šíp ze sborů Slaviborových je předešel. Vykřikna i za bok se popadna, sklesl Dalibor.

V tom i povyk zrádně ze vnitř hradu se deroucích vítězů čeleď loupežnou poděsil.