Vězeň v nové věži/15.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 425–426. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla výroční slavnost v Litoměřicích. V nedělních šatech brali se měšťané hojným počtem do chrámu Páně. Dnes je tam i pobožnost i zvědavost vábila. Mělať tam dnes paní Božena, rozhlášená zpěvačka, zpívati, a rytíř Slavibor byl k této slavnosti i manžela jejího mezi hudce postavil, ačkoli jej až dosavad ve vazbě držel.

Chrám byl přeplněn, neboť se i množství rolníků bylo k pobožnosti sešlo, a ti dosti divným způsobem nepřetrženou řadou táhli se ode dveří až k pěkným stolicím u velkého oltáře, kdež rodina Slaviborova seděla.

Nábožný zpěv vznášel se k nebesům, a hudba zněla rozkošná. Veškeré shromáždění s duší roztouženou trvalo v modlitbách. Kněz velebný, sedmdesátiletý stařec, podával nyní kříž k líbání, a nejvzácnější osoby z blízkých sedadel šly kolem něho s hlubokými poklonami. I šla také slečna Libina za otcem a bratrem k líbání; ale když se k sedadlu opět vracela, náhle ji silné mužské paže chopily, a pojednou s ní mezi řadou rolníků se octnuvše, draly se s drahou kořistí ke dveřím.

Náramný povstal povyk. Slavibor na služby boží zapomena, strašlivě zkřiknul, a jako rozkácený lev řítil se za smělým lupičem; avšak rolníci jako vlny před mužem děvu unášejícím snadno se rozstupujíce, jako slitina a pevná skála cestu zamezovali otci stíhajícímu. I padl strach na celé shromáždění, zpěv se přetrhl a hudba umlkla, ženské začaly křičeti, nastala tlačenice a strkání, a žádný vlastně nevěděl, co se bylo stalo. Zmužilejší jeden na druhého hleděli, slyšíce mezi tou směsicí podivných hlasů řvaní Slaviborovo:

„Dcera má — dítě moje!“

Ale jakž se i všecko mocí ke dveřím hrnulo, předce nikdo ze svatyně dostati se nemohl. U vchodu byla se tlupa rolníků nahrnula, naschvál deroucím se z chrámu cestu zamezujíc. Jediného jinocha, jenž děvu v silných rukou unášel, a rytíře jako k obraně za ním se hrnoucího, byli pustili, ti pak na koně blízko stojící se vymrštivše, obklopeni jezdeckou čeledí, prázdným skoro městem ujížděli z brány. — Dívka ve mdlobách ležela v jinochově náručí.

Ale mezi tím, co strašlivý zmatek dole v chrámě panoval, i nahoře, na choru, divná scena se začala.

Polekáni hrnuli se hudci a zpěváci k zábradlí kolem vysoké kruchty, aby pohleděli, co se dole děje: zpěvačka Božena jediná nespěchala tam zvědavě, alebrž manžela uchopíc, táhla jej ke dveřím.

„Co jest? co počínáš?“ tázal se překvapený Blažej.

„Dole jsou přátelé naši,“ odpověděla rychle s tváří vítěznou zpěvačka, „Dalibor si nevěstu unáší, a tobě ve zmatku tom volně bude prchnouti, jak jsme vespolek umluvili.“

„Zaslepená!“ zhrozil se hudec, od ženy se odtrhna. „A toho kroku zlolajícího že použiji, se domníváš? Já toliko jinocha potlačeného se ujal; zneuctěním chrámu — se hříchem ve spolku nestojím! Nevina moje sama před světem se omyje.“

A nešťastná, zklamaná manželka nadarmo mluvila slova lásky, nadarmo slzela, nadarmo rukama lomila; zbožný Blažej nechtěl spasení svého z tak bohaprázdného pramene nabyti.