Vězeň v nové věži/14.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
13.	14.	15.

Údaje o textu
Titulek:	14.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 421–424. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slavibor Litoměřický pln trudných myšlének přecházel po své komnatě. Okřídlená pověst byla mu k uším novinu o dobytí hradu Ploskovského donesla; i měl nyní, co králem ustanovený krajský sudí, věc vyšetřovati — a duše jeho bála se nového krveprolití; neboť až dosavad byl se v hodnosti své bez obnaženého meče udržel. Přísným byl — ale krev lidskou nade všecky statky zemské cenil.

„Avšak nyní musí krev téci!“ promluvil sám k sobě s hlubokým povzdechem. „Sítě podvodníků tak jsou hustě spleteny, že jim nelze bez pohromy vyváznouti, a duchové mých pobitých zbrojnošů mi šeptají: S divým naším vrahem není žádného smíření!“

I pohleděl na to oknem na velké náhradí, kdežto se zástupy jeho i oděnci sousedních rytířů v šiky stavěli. S nimi strojil se Slavibor na hrad Ploskovský. V tom ale hlásník příchod hostů oznámil, a po malé chvíli vstoupili do komnaty k pánu Litoměřickému rytíř Chlumský, kněz Ploskovský a hudec Blažej.

„Co hledáte v Litoměřicích?“ přivítal je Slavibor, rozpáliv se při jejich pohledu.

„Mluvme pokojně a rozumně, pane Slavibore,“ odvece zvučným hlasem Chlumský, neostýchavě až k samému pánu domácímu přikročiv. „Zdař Bůh, příteli Litoměřický!“

„Ruka vaše krví páchne, rytíři Chlumský! Nesmímť ji k přátelskému uvítání přijmouti.“

„Hahaha! Nesmočil-li jste, pane, jakživ pěstě v jiné krvi, než jako já při poslední příhodě, na mou víru! ani jediného jelena jste asi nikdy nezastřelil! Ale jak vidím, jste již dobře zpraven o příhodách na Ploskovicích, a nám to slov ušetří.“

„V to, pane Chlumský, nedoufejte! Nyní slova teprv nastanou, ježto jste přenáhleně dříve v čin se pustili, nežli jste mluvili.“

„A já vám pravím, že nebyl přenáhlený čin náš, pane Slavibore!“ ozval se Chlumský hlasitě. „Metla Páně nikdy přenáhleně nepadá. Podstrčenec na Ploskovicích dosti dlouho kochal se ve statku rytířském —“

„Netupte mi památku zemřelých, an jste vražednicky života nevinného šetřiti neuměli.“

„I tedy ať do toho boží blesk! A vy, pane sudí nad krajem Litoměřickým, dosavad se domníváte, že byl Adam pravá větev domu panského?“

„Mám chytře nastrojenému podvodu věřiti?“

„Věřte mým šedinám, vzácný pane!“ jal se nyní duchovní pastýř mluviti. „Nebožka chůva svátost oltářní na vyznání své přijala, že byl syn v Pánu zesnulého starého Ploskovského dítě cizí a jí samou v nejútlejším stáří podstrčen.“

„A co nyní v Litoměřicích pohledáváte?“ zeptal se konečně Slavibor, nemoha déle důkazům o pravdivosti nového Ploskovského víru nedávati. „Já vás před soud královské Milosti odkáži!“

„V naší věci královská Milost ani nezpomůže ani nezhorší,“ zasmál se Chlumský z plného hrdla. „Dalibor sedí již v hradě i v srdci svého lidu. Ale tvoje otcovská milost, pane Litoměřický, nyní v potřebách našich vyhoví. Dalibor viděl dceru vaši, pane Slavibore, a dívka se mu zalíbila, i myslíť, že by s ní bylo veselo živu býti, a protož ji od vás našimi ústy za manželku žádá.“

Rytíř Litoměřický při těchto slovech hněvem zahořel, a tváře jeho temně se rozpálily. I byloť na něm viděti, že v hořkou odpověď chce vypuknouti, ale jakoby více na důstojnost sudího zřetel bral, než na otce, posléze v lehký úsměch se rozpustil.

„Smělost vaše daleko sahá, pane Chlumský!“ řekl. „Ale mýlíte se, toho-li jste domnění, že drzé zhanobování rodu svého s tou mírností snášeti budu, jakož jsem až posud lže vaše o novém pánu Ploskovském poslouchal. Za tyto králi budete účty skládati, za ono bych já vás musil trestati.“

„Pane Litoměřický!“ rozkřikl se Chlumský, a pěsť jeho silně se v rukověť meče zaťala; ale v tom hudec Blažej, aby dalšímu vypuknutí předešel, rychle řeč přejal a promluvil k Slaviborovi, že třeba snad sama slečna Libina v srdci nějakou náklonnost k panu Daliborovi chová, a že by otci dobrotivému slušelo, dceřino blaho v sňatku s jinochem šlechetným upevniti.

„Libina se nesmí nazvati dcerou Slavibora Litoměřického,“ zvolal tu sudí královský, „jediné-li okamžení v myšlénkách u té lesní stvůry ztráví! — A ty, smělý hudbaři, lépe bys byl učinil a o blaho vlastní se postaral, kdybys mi na oči byl nepřišel. Víš-li, že tě uvězním, nežli král nad nynějším držitelem statku Ploskovského rozhodne? Tys mu dvéře z vězení mého otevřel.“

Nadarmo se výroku tomu i Chlumský i kněz Ploskovský protivil. Hněvem se byl sudí královský roznítil, a posléze i rytíře loupežného uvězniti chtěl, ačkoli ten k němu jako právem posla byl přišel; ale Chlumský se mu průvodčím listem královským prokázal.

„Platí na tři měsíce!“ chechtal se, až mu slze z očí kapaly. „Pojedu do Říma, abych pokání učinil za slabosti, k jakýmžto mě zkažený svět zavedl.“

A Slavibor nemohl naň ruku vztáhnouti.

Ale Chlumský se mu opět z plného hrdla smál, když byl s duchovním pastýřem z bran Litoměřických vyjel, i smál se, když k jinochu na Ploskovicích horoucně čekajícímu vešel a odpověď Slaviborovu mu pověděl, i smál se, když manželce hudcově o zajetí Blažejově zvěstoval. Smálť se, ale smích jeho byl jen povrchní roucho, pod nímž se i hněvy i chytré jeho zámysly skrývaly.

„Libinu musím k srdci přivinouti,“ zaklínal se jinoch divý, „jakož jiný okolo mne dívku svou objímá; anebo nesmí žádný radovati se z lásky, dokud já v marném toužení umírám!“

„Vraťte mi manžela!“ úpěla zpěvačka, manželka Blažejova, „onť pro vás na sebe i na mne zapomněl; vy jej nyní v paměti mějte!“

A Chlumský smál se opět; avšak on tu nyní samoten stál, jenž mohl nezkušenému jinochu i lkající ženě radou a pomocí přispěti, a oba musili i slova i smích jeho poslouchati. Mluvil k nim, a oči jeho vysokými okny se zalíbením po nedalekých dvorcích se točily, z nichž po budoucí leta hodlal bráti užitky.