Vězeň v nové věži/17.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
16.	17.	18.

Údaje o textu
Titulek:	17.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 428–431. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V staroslavné Praze byl veliký sběh lidu. Pověst roznášela se po ulicích, že znamenité lupiče, vrahy, podvodníky — nejhorší lidstva vyvrhel — přivezou, a jimi novou věž zasvětí, jež byla za pevné vězení vedle hradu královského nad jelením příkopem nedávno dostavena. Zvědavost lidská tím více pak zrůstala, an zlosynové, jak se pravilo, aneb aspoň jich náčelník z rodu panského pocházel.

Zástup oděnců dávno očekávané posléze přiváděl. Byli to tři mužové. Mladíka, i duševní bolestí i tělesnými strastmi zemdleného, ubledlého a těžkou ranou postonávajícího, podpíral muž v letech nejkrásnějších, jehož oči jasně kolem pohlížely jako svědkové nevinnosti. Za nimi vlekl se stařec s hlavou svěšenou, tváří zasmušilou, s očima napořád k zemi obrácenýma. Byli to Dalibor, Blažej a Božech, jež sudí Litoměřický k soudu královskému přiváděl.

On sám jel se synem za oděnci, a na tváři jeho patrně čísti bylo bolest otcovu nad ztracenou, nedávno pochovanou dcerou.

Veliký dav byl kolem toho průvodu, a steré oči upíraly se s jiným a jiným pocitem na muže silnými okovy stížené; ale jedna osoba, ženština s tváří sesinalou, nejvěrněji držela se vedle oděnců. Oči její od jednoho mezi zajatými ani se na okamžik neodvrátily, jiného nic neviděla, jiného nic neslyšela, nežli pověstného hudce a řinkot jeho řetězů. Byla to zpěvačka Božena.

A silné zámky a tlusté závory zarachotily na to brzy za muži jatými, odloučivše je od zraků zvědavých i soucitných diváků. Tesklivá temnost obestřela ubohé, a samota obklopila je.

Bolestně bylo na jinocha, nedávno ještě po lesních hustinách bujně rostoucího, se dívati, an tu nyní na kamenném sedadle, v silném klenutí seděl, v myšlénkách napořád tak potopen, že ani na hlad ani na bolest nepomýšlel. Celá bytost jeho byla zvrácena. Byltě slyšel, že Libině ve hrob ustlali, a touha jeho nyní jen po studeném tom věčném loži mířila. Nemluvil a nestýskal si, nemyslil posléze, ale co bezživotná, masitá socha trávil hodiny.

Přišel den královského soudu. Lid se byl opět četným počtem na velikém dvoře hradu královského shromáždil, čekající, až kdy jaté před soudce povedou. Ale mnohý mezi tím četným zástupem nenadal se výstupu, jakýž se tu před diváky objevil. Neboť z davu nejtěsnějšího prodrala se náhle žena s křikem hlasitým, roucho na ní divě vlálo, an po dlažbě nohama bosýma k oděncům běžela, vedoučím z vězení Blažeje. Nedbalať na rány mužů necitelných, ani na hrubé přezdívky, ale jako blesk muže drahého objala, a s usedajícím pláčem i pomateným smíchem objímala tělo jeho i líbala tváře jeho, a slzami smáčela okovy. Také manžel ji vroucně obejmul, a s políbením věčné lásky drželi se tak pevně v náručí, jakoby obor celého světa spočíval na ramenách jejich, a oni se nesměli pustiti, aby se na ně tentýž obor nesbořil.

Hlasitě plakal s nimi zástup diváků.

„Nechtě je!“ volaly ženské na zbrojnoše, ale ti posledně ranami ženu zpěvačku od manžela odtrhli a dále s vězněm kráčeli.

„Bůh tě ochraň!“ volal na ni ještě Blažej; ale ona již slov jeho neslyšela. Jakoby ji od kořene života byli odtrhli, s pronikavým zkřiknutím nazpět se potácela, ve mdlobách klesala, až i na tvrdé kamení upadla — a nikdy více nevstala.

Zástup ji obklopil, ale duše její byla již vyletěla ze slabé schránky tělesné a vznášela se okolo drahého muže, an se s ní útrpné ruce obíraly. Mnohý pamatoval se nyní, že tu samu ženu již u příchodu zajatých i po několik dní na to semotam po městě jako žebrotou zpívati viděl, a královský strážník nad vězněmi ujišťoval, že denně přicházela, přinášejíc hudebníku potravu, i květiny a peníze.

Tišeji to vypadalo tu dobu na soudní síni. Jinoch, jatý pán Ploskovský, stál před královskými soudci — stál, ale na otázky neodpovídal. A sudí nemohli naň zanevříti — patrnať byla tělesná slabost jeho, a co byli o příhodách jeho zvěděli, předce tolik důvěry a soucitu v nich zbudilo, že by raději prostředků jemných se byli uchopili, nežli přísných, aby jej k řeči přivedli.

Právní sluhové odvedli jej do vedlejší komnaty, a vyslýchání hudce začalo. I vysvítala ze slov jeho nejčistější láska lidská, jakáž jej byla popudila přispěti nešťastnému odchovanci na poušti. I poznávaliť sudí pravdu slov jeho a radostni ukázali se, an sliboval jinochu jazyk rozvázati.

Mlče stál opět Dalibor na soudní síni. Nedbalť na domluvy mužů nejen spravedlivých, ale i srdečných; mysl jeho tonula v bezednu černé zasmušilosti. Posléze umlkly otázky soudců a ticho nastalo po prostranné kobce. Ale v tom náhle, jakoby šeptavé hlasy větrných duchů, jako slova věčné milosti, důvěry a útěchy, na blízku hudební zvukové zavzněli. A jinoch sebou trhnul; byloť, jakoby nová, oživující jiskra byla v prsa jeho padla. Po tvářích jeho jako po krajině podzimní jasný paprslek úsměchu přeletěl — i dal se do pláče. V tom jej laskavé mužské paže objaly — na srdci Blažejově spočíval, a proud řečí, dlouho zatajených, rostoucí silou z úst se mu vyhrnul.

I bylť starý Božech předvolán. Udání svoje měl nyní před jinochem opětovati.

„Dlouhá léta na poušti jsem trávil,“ začal stařec vypravovati, „a paměť moje nedlela více u hlučného světa kolotání, alebrž ducha svého pouze k modlitbám jsem obracel, abych duši před vírem hříchův uchránil. Tu přistoupil svůdce pekelný v postavě neznámého jinocha v tichou skrýši mou, i omámil pamět a ducha mého, že jsem uvěřil úpěnlivým slovům jeho, jimiž mě prosil, abych mu k statkům Ploskovským pomohl. Zlatými sliby duši mou zaslepil podvodník — nevinná krev tekla pro něho a vina padla na duši mou. Avšak nechci s ní jíti ze světa. Odříkám se ho — neznám jej —“

Avšak dále mluviti nemohl. Neboť jinoch, jenž byl pod očima jeho vyrostl, přísnost jeho zkusil, a jako zvíře nerozumné v prachu se před ním plazil — Prokop medvědobijce, slyše nyní hanebné lži starcovy, divé běsnosti v pazoury upadl. Zařval jako šelma krvežíznivá a skokem náhlým k starci přiskočiv, s tak náramnou silou za chřtán a za prsa jej popadl a vetché údy mu zmáčknul, že se v mnoholeté pomstě zatvrzelý a zkažený, nesrozumitelné hlasy vydav, bez sebe na podlahu skácel, a krev mu nosem i ústy vyběhla, když byli právní sluhové jinocha od něho odtrhli.