Věnec slávy žen slovanských/Vanda, kněžna polská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vanda, kněžna polská
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 20.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Wanda (krakovská)

Co Čechům Libuše, to byla Polákům Vanda. Čech měl svého Kroka, Polák Krakusa; tam po Krokovi panovala dcera jeho Libuše, zde převzala po otci Krakusovi vládu taktéž dcera jeho Vanda. Jako Čech vychvaluje Libuši, tak velebí Polák krásu, statečnosť a moudrosť své Vandy.

Vanda, dcera Krakusova, zvolena po smrti otce svého od lidu za kněžnu. Německý kníže jakýs jménem Rytyger přál si ji míti za manželku, k čemuž však ona nikterak svoliti nechtěla. Urputný Němec tím více naléhal na ni i hrozil, že nesvolí-li v sňatek s ním, s vojskem svým vpadne do Polsky a že poplení i podmaní celou zemi. Nevidouc jiné rady sebrala Vanda vojsko proti Rytygerovi, jenž podobně učinil. Přišlo k bitvě. Němci byli sice na hlavu poraženi, ale Rytyger vyhrožoval, že přijde po druhé se silnějším vojskem. Vanda ale nechtíc, aby lid marně pro ni hynul, skočila do Visly a utonula. Všickni oplakávali dobré té kněžny, která sama sebe obětovala blahu národa. I sešel se lid a usypal jí na památku ohromnou mohylu u řeky Visly, tam kde Dlubně do ní vtéká. I pod Krakovem jest mohyla Vandina, a lid okolní vypravuje podnes o dobré královně, jejíž památce mohyla ta usypána jest.