Věnec slávy žen slovanských/Vlasta

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vlasta
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 17–20.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Vlasta(WD)

Činy rekyně této jsou bajkami na mnoze tak znetvořené, že jen s tíží lze se dopíditi pravdy. Tolik však jisto, že skutečně žila. Bylať ona z panen, jež druhdy Libuši sloužívaly. Těmto pozbyvším po smrti Libušině všeliké vážnosti, nelíbil se život v podřízenosti. Pokuď Libuše žila, nedala ženám ukřivditi. Přemysl, jakmile se samostatně u vládu uvázal (neboť pokud žila Libuše, byl téměř jen dle jména knížetem), hleděl rádkyně své manželky odstraniti, i dopouštěl z té příčiny, aby se jim všelijaké příkoří stalo.

I umluvily se tyto s těmi, kdož s vládou Přemyslovou spokojeni nebyli, a ve značném počtu obléhaly Vyšehrad, sídlo to Přemyslovo. Ze vzpoury této udělali pak bájek milovní historikové všeobecné pozdvižení pohlaví ženského proti mužskému. Nemohouce však dívky Vyšehradu dobyti, vystavěly si nedaleko odtuď hrad, jejž Děvínem t. j. dívčím hradem nazvaly.

Z hradu působily i na vdané ženy, aby tyto muže své pro tutéž věc získati hleděly. Nepovolní muži byli zavražděni. Tak tedy nebyl žádný přívrženec Přemyslův jist, nemá-li v domě nepřítele. Dívky pak a ženy své rozdělila Vlasta na tři sbory: jedny chránily hrad a zasedaly v radě, jiné měly lstí a krásou získati Vlastě statečné jinochy české a opět jiné měly v čas potřeby společně s muži do boje tahnouti.

Pánové čeští, nespokojeni jsouce se shovívavostí, s jakouž hleděl Přemysl na páchání Vlastino, sebrali vojsko a táhli před Děvín, chtíce jej oblehati. Vlasta ale nepozbyla mysli. Povzbudivši děvy své k srdnatosti učinila nenadálý výpad na ubezpečené a rozptýlené nepřátely. Byvše takto překvapeni nemohli se muži seřadili ve vojenský šik a pročež byli brzo přemoženi i donuceni k útěku. Avšak málokterému tím pomoženo; nebo na rychlých koních pronásledovaly dívky prchajícího nepřítele, a koho dostihly, zabily. Vítězstvím tímto nabyla Vlasta u svých takové slávy, že ji téměř co bohyni ctily.

Po té nemohlo se mocí nic proti Vlastě podniknouti, ba ona počínala si již co kněžna a vypisovala i daně. Přitom neustála ve snažení, aby nejznamenitější přívržence Přemyslovy na svou stranu přivedla. Přitom užívala krásy některých, aby vlákala znamenitější mládence do hradu, kdež jim pak na vůli dáno, chtějí-li se ke straně Vlastině přidati, nebo usmrceni býti.

Nejvěrnějším rádcem Přemyslovým a nejkrutším odpůrcem Vlastiným byl Ctirad, slavný u Čechů svým rodem i svou moudrostí a udatností. On také byl zrazoval pánům českým obléhání Děvína a Přemysla skutečně pohnul, aby na tom žádného podílu nebral. Kde mohl, vystříhal přede lstí dívek, a kde mohl, Vlastě škodil. Přemysl jsa churav často posílal Ctirada, aby na místě jeho rozepře vyrovnával. Bylo mu též jednou jeti lesem blízko Děvína. Vlasta o tom zvěděla, i nalíčila naň tuto lest. Mezi dívkami byla jedna zvláště krásná jménem Šárka. Tu tedy jiné dívky spjavše jí ruce i nohy položily na cestu, kudy bylo Ctiradovi jeti. Vedle ní položily trubičku loveckou a láhev s medem; samy pak ukryly se nedaleko v záloze. Jeda tedy Ctirad okolo a vida pannu svázanou tázal se jí, čím se stalo, že tu svázaná leží. Šárka pravila, že jest dcerou blízkého vládyky Radovana a jmenuje se Milica. Vyšla prý na hon a zabloudivši byla od Vlastiny družiny zajata. Když prý nikterak k nim přistoupiti nechtěla, tu ji svázaly, chtíce ji usmrtiti; vidouce ale Ctibora opustily ji davše se na útěk. Ctirad znal sice dobře Radovana a také ho již vícekráte byl navštívil, nikdy ale neslyšel, že by jakou dceru měl. I zlobil se v duchu na něj, že tak krásnou růži ve tmě choval. Pohnut krásou a slzami jejími přemohl Ctirad nedůvěru svou a rozvázal vazby její. I děkujíc Ctiradovi pila z lahvice medu a podala též Ctiradovi i družině jeho. Když se silným nápojem všickni opili, dala Šárka trubkou znamení, načež Vlasta s ostatními pannami ze zálohy vypadla, mužstvo porubala a Ctirada upoutaného dala přivésti na Děvín, kdež ho téměř před očima knížete českého zabiti a v kolo vplésti dala.

Ukrutný tento čin neminul se trestem, nebo brzy následoval pád Vlasty. Přemysl umínil si, že bude lesť lstí přemáhati. I vyzval ji ve zvláštním listu, aby vládu od něj přijala a na Vyšehradě se usadila. Jeho synu aby vykázala některou čásť země, jemu pak aby dovolila navrátiti se do vesnice, již beztoho nerad byl opustil.

Psaním tímto jsouc obelstěna poslala Vlasta značné množství statečných děv k Přemyslovi, žádajíc, aby jim Vyšehrad postoupil. Přemysl vpustil panny do hradu a dal jim nádherné hody vystrojiti. Když se dívky nejvíce veselily, vtrhli do komnat ozbrojení mužové a všecky je pobili, jednu toliko zohavenou propustivše, aby zvěstovala své paní, co se stalo. Na to nemeškajíce táhli s vojskem k Děvínu. Dozvěděvši se Vlasta o události na Vyšehradě, hněvem se rozpálila tak, že pozbyla obyčejnou svou obezřelosť. I vypadla nakvap proti mužům, a než jí všecky panny z hradu přispěti mohly, svedla bitvu. Vrhajíc se v nejhustší davy nepřátelské zahynula, čímž i celá vzpoura za své vzala, nebo panny a ostatní přívrženci Vlastiny nemohli pak již odolati statečnosti junáků českých. Děvín byl na to docela vyvrácen.