Věnec slávy žen slovanských/Marula

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Marula
Autor: František Stejskal-Lažanský (jako Frant. Sk. Stejskal-Lažanský)
Zdroj: STEYSKAL-LAŽANSKÝ, F. S. Věnec slávy žen slovanských. Praha : vlastním nákladem, 1868. s. 45–47.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Roku 1475 umínili si Turci, že i na ostrově Lemně vztýčí krvavou korouhev svou, která tolik již vítězství dobyla nad korouhví křesťanů, nad křížem.

Turci obléhají opevněné město. Bez počtu jest jich množství, to však neděsí chrabré junáky, kteří brání město. Radostí dmou se každému prsa, slyší-li, že opět má se nevěrnému Turkovi osvědčiti slovanská chrabrosť a vítězství křesťanské. I shromáždili se všickni pod velitelem svým. Povzbuzující řeč jeho rozněcuje srdce jejich a vesele skládají si slib, že chtějí statečně a chrabře bojovati aneb umříti.

Vojsko turecké rozlévá se kolem města, stán za stánem se zdvíhá jako nové město kolem tvrze. Vše se hýbe v táboře nepřátelském, vše se připravuje k boji, každý má svou úlohu. Někteří nabíjejí hromonosná děla, jiní ostří břitké meče. Zde připravují řebříky, tam podkopávají zdi města, vůdcové se radí a zlosť i hněv plane všem útočníkům z očí. S hrdým opovržením hledí na město, jako by je děj co děj chtěli vydobýti a zříceniny jeho jako mocný vítr plevy po zemi roztrousiti. Útok počíná. Jako rozkacení lvové udeřili Turci na město. Víření bubnův a hřmění děl misí se s divým pokřikem. „Alah! Alah!“ zní pod zděmi a „Jezus! Jezus!“ rozléhá se na zdi. Strašný jest nápad nemilosrdných vrahův, ale i křesťané chrabře odrážejí útočníky, shazují a pobíjejí je, že padají dolů se zdí, jako listí se stromu při větru jesenním. V krátce pokrývají hromady mrtvých Turků zemi krví napojenou; avšak i množství Lemňanův a jiných křesťanských junákův objala smrť ledovou svou náručí. Klesla mnohá ruka, která silně točila zbraní; ustydlo srdce, které horoucně planulo, zbavit vraha drahou vlasť a osvobodit svatý kříž. Statně vede vůdce junáky v boj… v tom však zahvízdne z turecké strany jedovatý šíp, zasadí se v prsa velitele a proud junácké krve vyleje se z rány jeho. Okamžik ještě — i povalí se tělo a duše vznáší se k nebesům. Jako šíp proráží temná mračna, tak rychle roznáší se v řadách křestanů i pohanů zvěsť o smrti vůdcově. Všude jeví se strach a zoufalosť, křesťané klesají.

Nepřítel zmocnil se na mnohých místech pevnostních zdí, a již se otřásá hlavní brána, kteréž se v příhodný čas zmocniti chtěli. Ale jako nebeské zjevení vstoupí najednou mezi rozplašené bojovníky krásná dívka. Srdnatostí planou rdící se líce, nepřemožitelná moc jiskří jí z plamenných očí. „Marula!“ jásají jako z jednoho hrdla všickni vojínové. „Marula jsem, Marula!“ odpovídá ona, „a chci se hodnou státi junáckého vůdce vašeho, chci býti hodnou dcerou otce svého!“ Na ta slova shodila svrchní ženský šat, oděla se vojenským pláštěm padlého otce, pokryla těžkou přilbicí zlatovlasou hlavu, uchvátila něžnou pravicí meč, kterým ruka otcova slavně byla vodila zástupy, a silně jím máchnouc staví se v čelo žasnoucích zástupů a takto je osloví: „Junáci! bratři! Slované! nekalte slávu národa. Před vámi stojí slabá, boje nezvyklá dívka, která s vámi jíti chce proti nepříteli, která vás chce vésti buď k vítězství, buď k hrdinské smrti. Jistě nedopustíte, aby vás, vojíny, junáky, chrabrostí předčila slabá dívka! Dokažte, že jste junáci! Za mnou na vraha!“

Jako se zdvihne bouře a udeřivši na mračna na nebi shromážděná v hodině je rozežene, tak že se rozjasní nebes klenutí a slunce opět v kráse své se objeví: tak slova tato zapudila všecken strach a zoufanlivost ze srdce vojínův. Mocněji a s obnovenou silou vrhají se na nepřítele. Turci vtlačeni jsou opět na rovinu. Duch padlého vůdce naplňuje křesťany a pomoc boží jest s nimi. Nové zástupy křesťanů vrhají se na rozplašené Turky, stíhajíce je. Srdnatosť Turků mění se v strach, útok jejich v hanebný útěk, vítězství ve zkázu: přemoženi jsou a vítězství jest s křesťany, Lemnos vysvobozen! To připravila srdnatá Marula — Slovanka.