Výlet do Španěl/Mantillas

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mantillas
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Cestopisy I.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Spisy IV. Cestopisy I. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 217–220.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Mantila

Vše, co následuje, budiž řečeno ke cti a chvále Sevillanek. Jsou drobné a černé, černovlasé, černých a klouzavých očí a většinou v černých šatech; mají drobné ruce a nohy, jak žádá stará rytířská lyrika, a vypadají, jako by šly právě ke zpovědi, to jest posvátně a trochu hříšnicky. Ale co jim dodává zvláštní slávy a důstojnosti, je peineta, vysoký hřeben ze želvoviny., korunující každou Sevillanku; hřeben bohatý a triumfální, podobný koruně nebo gloriole. Tato důmyslná nástavba mění každou černou chiquitu ve vysokou a vznešenou dámu; s takovou věcí na hlavě je nutno jít pyšně, nést hlavu jako svátost a mrskat jenom očima, což tedy Sevillanky činí.

Druhá a ještě větší sláva Sevillanek je mantila, krajkový přehoz vržený přes onen královský hřeben; mantila černá nebo bílá, podobná závoji musulmanek, kápi kajícníkově, mitře velekněze a přilbě dobyvatele; mantila, jež slouží tomu, aby ženu zároveň korunovala, zastírala a nechala ji prosvítat způsobem nejsvůdnějším. Jakživ jsem neviděl na ženských nic důstojnějšího a rafinovanějšího, než je tato kombinace kláštera, harému a závoje milostnice.

Ale dovolte, abych se zastavil a velebil ženy sevillské. Jakého sebevědomí, jaké národní hrdosti je třeba k tomu, aby tyto černé chuly daly přednost obřadné a starodávné peinetě a mantile před všemi svody světové módy. Sevilla není žádná vesnice; Sevilla je veselé a bohaté město, jehož sám vzduch je milostný; drží-li se Sevillanky své mantily, je to předně ovšem proto, že jim sluší, a za druhé proto, že chtějí být naprosto Španělkami v celé jejich starodávné cti; ale hlavně jim to sluší.

Není-li Sevillanka korunována, je aspoň ověnčena; má nad uchem v černých vlasech celou kytici nebo aspoň rudou růži, kamélii nebo květ oleandru; a přes ramena a paže má přehozen hedvábný šátek s velkými vyšitými růžemi, těžkými třásněmi a uzlem na prsou; nebo mantón de Manila, což je takový velký hedvábný plášť, šátek či ornát posetý vyšívanými růžemi a třásněmi, ale to se musí umět nosit. To se tak nějak řásnatě přehodí přes ramena a plece, pak se to těsně přitáhne, ruka se dá v bok, vypne se zadeček a dole se cvaká dřevěnými podpatky; jak říkám, nosit správně mantón je veliké taneční umění.

Měl jsem dojem, že španělské ženy si dovedly uchovat dvě veliká ženská privilegia: nevolnictví a úctu. Španělka je střežena jako poklad; po klekání nepotkáte děvče na ulici, ba viděl jsem i lehké holky provázené dueňami, patrně na ochranu jejich cti. Slyšel jsem, že každý mužský člen rodiny od vzdáleného prastrýce až po vnuka má právo a povinnost bdít takříkajíc s mečem v ruce nad panenskou ctí svých sester, sestřenek a ostatních příbuzných. Zajisté je v tom tak trochu duch harému; ale zároveň je v tom veliká úcta k zvláštnímu důstojenství ženy. Zatímco muž se honosí svou hodností rytíře a ochránce, je dána ženě sláva a prestiž střeženého pokladu; čímž tedy obě strany, co se týče cti, přijdou na svůj účet.

Ale on je to opravdu pěkný národ: mládenci v andaluských širácích, dámy v mantilách, děvčata s kytkou za uchem a černými kukadly v koutku cudných víček; jak si to tanečně nesou, vypjatí jako holubi, jak se sobě dvoří, co vášně a decence je v jejich věčných námluvách! A sám život je tu zvučný, ale bez vřavy; v celých Španělích jsem neslyšel jedinou hádku nebo hrubé slovo, snad proto, že hádka znamená nůž. To my na severu se hádáme pořád, protože se neoháníme nožem; nezlobte se na mne, ale já vám neřeknu, co z toho dvojího je společensky vyšší.