Výklad posvátných žalmů/23. žalm

Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček
22. žalm	23. žalm	24. žalm

23. žalm. (H. 24.)

Slavný vstup do Svatyně.

Kdo chce býti společníkem mocného Jahve, jemuž vše náleží, u toho se žádá čistota jednání a smýšlení (1—4; též ve 14. ž.); od Boha obdrží požehnání a pomoc (5—6). Druhá část žalmu (7—10) velebí Jahve, když on vítězně vstupuje do své svatyně.

Zdá se, že byla tato píseň složena za oné příležitosti, když přenášeli ve slavném průvodě archu úmluvy z domu Obededoma do nového svatostánku na hoře Sionu. K tomu průvodu hodil se obsah žalmu velmi dobře a mohl býti na cestě prozpěvován. Archa úmluvy, či pokrývka archy Kapporeth byla nazývána trůnem Jahve, archa naznačovala tak zvláštní přítomnost Boha mezi vyvoleným lidem; když ji vnášeli do svatyně, vcházel Jahve jaksi osobně s touže do svého domu.

Žalm sestává ze dvou poněkud rozdílných částí; v obou jest ale řeč o vstoupení do svatyně, na svatou horu Jahve, v prvé jest vstupovati spravedlivým, v druhé části vchází sám Bůh.

Obě části se od sebe různí básnickou formou. V prvém oddělení jsou disticha, v druhém tristicha. Mínili, že byla prvá část zpívaná ve sborovém zpěvu u paty Sionské hory, a druhá, když byli na hoře; není zde žádného údaje, který by to dokázal. Jisto jest, že jest tento živý zpěv složen dramaticky: střídavě odpovídá sbor na otázky jiného sboru neb hlasu. Toto střídání může vysvětliti, proč jsou ty dvě části formou rozdílné, a není třeba předpokládati (jako Ewald), že sestává 23. žalm ze zbytků dvou písní, jež by byly spojeny za příležitosti nějaké chrámové slavnosti.

Nadpis připisuje ten zpěv Davidovi; proti tomu není ani obsah, ani onen výraz: odvěké brány (v. 7); branou míněno celé místo Sion a nikoli dvéře svatostánku, které byly nové — a Sion byl zajisté starobylým, odvěkým místem, neboť tam měli Jebusité již dávno svou tvrz. Přenešení archy jest vypsáno v knize 2. Král. 6.

Vykládají obsah tohoto žalmu též o vzkříšení a Na nebevstoupení Páně, a o Pánu Ježíši vůbec — ale jen někteří ho tak pojímají v přímém smyslu, většina ho vykládá toliko allegoricky o Pánu Ježíši.

^{L. 1.} Prvního dne (od) soboty. Davidův žalm.

^{H. 1.} Davidův žalm.

První slova řeckého nadpisu τῆς μιάς σαββάτου nejsou v hebr. znění; snad je LXX přidali dle hebr. podání a zvyku, který určil tento žalm na neděli. Témuž dni ho čítá i talmud. Bar Hebraeus tvrdí, že byl dle židovského podání v neděli stvořen svět, o čemž mluví 2. verš. Viz úv. s. XXIII a XLI.

^{L. 1b.} Hospodina jest země a její plnost;
Okršlek země a všichni, kdož na něm bydlí.
^{L. 2.} Neboť on ho na mořích založil,
A na řekách ho postavil.

^{H. 1b.} Jahve (náleží) země a její náplň,
Zemský okrslek a kdož v něm bydlí.
^{H. 2.} Neboť on ji založil na mořích,
A na proudech ji upevňuje.

1b. Vypisuje velikou moc toho, který chce vejíti, vstoupiti do svatyně. Hospodin jest pánem celého světa, a všeho, co na světě jest: jeho jest země a co zemi naplňuje, co se na ní nalézá. Jinak ještě to vyjadřuje slovy: Zemský okrslek a všichni, kdož na něm bydlí. Slova »Hospodina jest země a její plnost« uvádí sv. Pavel ku Kor. 1,10²⁶, aby ukázal, že staré přikázání o levitsky nečistých jídlech křesťany neváže.

2. On — a nikdo jiný — stvořil, založil tu zemi, proto jest jeho a má na ni taková práva. Na mořích ho (ji) založil: všeobecně se za starodávna domnívali, že vyniká suchá země z vod, že jest vodou obklíčena a že na vodách takřka spočívá (ž. 135⁶). A na řekách ho postavil spíše míní mořské proudy, jež se táhnou pod zemí: A na proudech ji upevnil. Vody by byly pohyblivým základem, ale v Božích rukou jsou i ony základem dobrým a pevným!

1. K plnosti země bychom mohli čítati i různá bohatství a poklady země, rostliny, stromy, zvířata — vůbec vše. תֵּבֵל‎ jest obývaná země. Bůh jest i stvořitelem, i zachovatelem země, neboť ji založil a strojil praeparavit.

2. יסד‎ jest o stvoření řečeno, יכנין‎ o zachovávání. Podobně o moři u Jer. 5²².

Kdo se může přiblížiti k Bohu tak mocnému ?

^{L. 3.} Kdo smí vystoupiti na Hospodinovu horu?
Aneb kdo smí státi na jeho svatém místě?
^{L. 4.} (Kdo je) nevinných rukou a čistého srdce,
Kdo nevydává duši svou za ničemností
A nepřísáhá lstivě svému bližnímu.

^{H. 3.} Kdo smí vystupovati na horu Jahve,
A kdo smí státi na jeho svatém místě?
^{H. 4.} (Kdo jest) nevinných rukou a čistého srdce,
Nenosí své duše za nicotu
A nepřísahá lstivě.

3. Táže se: Kdo smí vystoupiti, kdo jest hoden vystoupiti na Hospodinovu horu na Sion? Kdo tam smí státi se děle zdržeti? Poněvadž jest Bůh tak mocný a tak svatý, nemohou k němu vesměs všichni. Žalmista si na otázku dává sám odpověď.

4. Žalmista uvádí čtyři požadavky: Nevinných rukou čistých, jehož ruce se nedopustily žádného zlého skutku; čistého srdce jehož srdce i myšlení jsou svatá. Kdo nevydává svou duši, sebe, svou mysl za ničemností t. j. kdo nejde za nicotou, za marností (za modlami). A nepřísahá lstivě jest věrným, upřímným i k svému bližnímu; svému bližnímu přidáno řeckým překladem. Podobně i v ž. 14² a u Is. 33¹⁵.

3. Netáže se toliko po podmínkách, jež jsou žádány a hledány u těch, kdo chtějí vystoupiti k Bohu, ale jest to spolu vyzváním, aby lidé zanechali marných starostí a snažili se o to, k Bohu přijíti.

4. נָָשָׂא נֶפֶשׁ לְ‎ znamená po něčem bažiti, לַשָּׁוְא‎ mysl vznésti k nicotě, k zlému neb marnému. Qᵉrê‎ má נפשי‎ což by znamenalo: »Kdo moji duši (mne, Boha) nevyslovuje nadarmo« (dle Ex. 20⁷); proti tomu jsou všechny překlady.

»Svému bližnímu« není v hebr. znění. 4c jest nadpočetným a činí tento verš tristichem mezi samými di stichy. Proto míní Bickell, že není původním; jest ale v překladech.

^{L. 5.} Ten obdrží požehnání od Hospodina,
A milosrdenství od Boha, svého osvoboditele.
^{L. 6.} Toto jest pokolení těch, kteří ho hledají,
Kteří hledají tváře Boha Jakubova.

^{H. 5.} (Ten) obdrží požehnání od Jahve,
A spravedlnost od svého pomocníka, od Boha.
^{H. 6.} Toto jest pokolení těch, kdož ho hledají,
Kteří hledají tvou tvář, (Bože) Jaʿqôba. Ṣélā.

5. Když se takový přiblíží k Bohu, obdrží požehnání a milosrdenství, (v hebr.:) spravedlnost, dostane se mu práva, plné spásy. Bůh jest mu osvoboditelem či pomocníkem.

6. Toto jest pokolení těch, kteří ho hledají: lidé, kteří k němu jdou, vyhledávají ho na jeho místě; tím bychom mohli rozuměti ony, kteří provázeli archu, znamená to též všechny věřící Israelity. Ti jsou, kteří smějí vystoupiti na horu Jahve (v. 3). Totéž i v druhém členu.

5. Požehnáním a milostí bude svatému pokolení věčná blaženost.

6. Nebude toliko jednotlivec, jenž se dostane na Boží horu, ale bude to celý kmen, pokolení γενεά. Prorok žalmista by dle těchto slov patřil na ten četný zástup nevinných a svatých, kteří jdou za Kristem do nebeské výše. Zde jest Sela, přestávka po prvé části žalmu, kde snad vystřídán zpěv hudbou aneb kde jiný sbor zpívati počal.

^{L. 7.} Zdvihněte, knížata, své brány,
A zdvihněte se, odvěké brány,
A vejde král slávy!
^{L. 8.} Kdo jest ten král slávy?
Hospodin, silný a mocný,
Hospodin mocný ve válce.

^{H. 7.} Zdvihněte brány své hlavy,
Ano zdvihněte se, odvěké brány,
Aby mohl vejíti král slávy!
^{H. 8.} Kdo jest ten král slávy?
Jahve, silný a rek,
Jahve rek ve válce.

7. Dle LXX vyzývá kněze a levity, kteří snad archu před Sionem očekávali, aby otevřeli brány dokořán. Knížaty je jmenuje dle řeckého ἄρχοντες (1 Par. 15^12.16). Zdvihněte praví snad proto, že se za starodávna některé brány při otvírání vskutku zdvihaly do výše, při zavírání se spouštěly. Dle hebr. znění dí: Zdvihněte brány své hlavy zosobňuje ty brány básnickým způsobem. Ony jsou jaksi tuze malé a mají se rozšířiti, aby jimi důstojně a slavně vejíti mohl vznešený a nejvyšší král slávy. Odvěkými jmenuje ty brány, poukazuje na jejich stáří, byly již při jebusejské tvrzi.

8. Oslovené brány jsou udiveny a tážou se průvodčí archy Páně: Kdo jest ten král slávy? Ihned dána jim odpověď: Hospodin silný a mocný, mocný ve válce; rekem ve válce zovou Jahve, jako jej nazval Mojžíš, když vedl Bůh lid proti nepřátelům. Když vedli boj za vedení Jahve, vždy zvítězili. Tato odpověď zdá se napovídati, že krátce před složením tohoto zpěvu nějaká válka vítězně byla ukončena. Někdy brávali i archu do boje. (Soud. 20²⁷).

7. Ti, kdož provázejí archu, oslovují v tomto verši brány Sionu. עוֹלָם‎ aeternalis, z dávnověkosti, ale též dlouhotrvající do budoucnosti. כָּבוֹד‎ δόξα sláva jest zevnější znamení přítomnosti Boží, jak to uvedeno v Ex. 40³⁴: Po zasvěcení stánku »zahalil oblak stánek svědectví, a sláva Jahve naplnila ho«. Bůh slávy jest ten Jahve, který se takovým způsobem zjevuje. I bez oblaku byla archa považována za trůn Boha slávy.

8. Otázku by položili kněží a levité, odpověď by dal jiný jejich sbor.

^{L. 9.} Zdvihněte, knížata, své brány,
A zdvihněte se, odvěké brány,
A vejde král slávy!
^{L. 10.} Kdo jest ten král slávy?
Hospodin mocností,
On jest (ten) král slávy.

^{H. 9.} Zdvihněte brány své hlavy,
Ano zdvihněte se, odvěké brány,
Aby mohl vejíti král slávy!

^{H. 10.} Kdo jest ten král slávy?
Jahve vojsk,
On jest (ten) král slávy. Ṣélā‎.

9. 10. Slavné opakování otázky a odpovědi působí větší dojem. Odpověď jest poněkud kratší. Hospodin mocností ẓᵉbāʾôth‎ jest král slávy: τῶν δυνάμεων virtutum odpovídá onomu potens in proelio mocný ve válce; virtus moc značí i vojska (1 Kr 17⁴⁵ podobně jmenován Jahve jako náčelník Israelských vojsk), ale též sbory, zástupy hvězd (32⁶, duchů, andělů (148²), kteří provázejí Pána.

9. 10. Kdož vykládají tento žalm o Nanebevstoupení Páně, kladou otázku v. 7. a 9. do úst andělů, kteří vyjadřují své podivení nad tím, že vchází do nebes člověk jako Pán celého nebe. Jest tím Pánem, poněvadž jest mocný v boji, přemohl sílu zlého ducha.

---

Církev pamatovala při tomto zpěvu Kristova boje na zemi a Jeho slavného Nanebevstoupení. Obřezání Páně, Utrpení, položení do hrobu bylo cestou k vítěznému Kristovu povýšení — proto se modlíme tento žalm na Nový Rok, na bílou Sobotu, ve dny posvátného roucha a pěti ran Páně. I do pozemských chrámů vchází náš slavný Spasitel, proto se modlíme ten žalm v den Posvěcení chrámu Páně. Blahoslavená Panna jest mystickou branou, kterou Kristus vešel na zemi, kterou my vcházíme do nebes — proto jest určen ten zpěv ve dny Panny Marie. Nevinných rukou, čistého srdce byly a jsou sv. Panny, vešly za beránkem Božím do věčné slávy; podobně sv. mučenníci a vyznavači. Žalm jest v jejich officium.