Výklad posvátných žalmů/24. žalm

Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček
23. žalm	24. žalm	25. žalm

24. žalm (H. 25.)

Prosba za pomoc, za odpuštění hříchů a za vysvobození.

V prosebném tomto zpěvu obrací se žalmista k Bohu, vyznává svou důvěru k němu a prosí, aby jemu přispěl proti nepřátelům (1—4), vedl jej pravou cestou (5), odpustil mu hříchy a poklesky (6—11), aby jej v dobrém zachoval a vysvobodil (12—22).

V žalmu nalézáme vedle proseb též průpovědi, jimiž se žalmista povzbuzuje k důvěře v Boha (12—15). Nadpis jmenuje skladatelem této písně Davida. Protože v ní prosí za odpuštění hříchů, můžeme souditi, že tak psal pohříchu s Bethsabe a po zabití Uriáše. V některých verších (3., 8., 9., 10., 14) mluví žalmista v množném čísle, jinde staví bohabojné naproti nepřátelům. Nepřátely jsou lidé, kteří brojí proti Davidovi a proti Božskému řádu vůbec. Dle toho by mluvil žalmista nejen svým jménem, ale též jménem bohabojných Israelitů.

Žalm náleží k alfabetickým zpěvům; každý verš počíná po řadě jinou písmenou abecedy. Abecední řada jest však v massoretském znění přetržena: v 2. v. jest ב‎ teprvé v druhém slově, ו‎ jak se zdá, ק‎ schází, za to jest dvakrát ר‎; 22. verš začíná hláskou פ‎, jest tedy přespočetným, a byl snad teprvé v pozdější době k žalmu přidán. V něm prosí se za osvobození Israele; to by mohlo ukazovati na osvobození, jehož si žádali Israelité, když byli v Babyloně. K nadpisu viz úv.s. XXIII a XXVI.
Theodor z Mopsvestie kladl dle 22. verše celý žalm do babylonské doby.
Tři oddělení 1—7, 8—14, 15—22. U Zennera sloky o 5, 5—4—4, 4 verších.

^{L. 1.} Ku konci. Davidův žalm.
K tobě, Hospodine, pozdvihuji svou duši.
^{L. 2.} Můj Bože, v tebe důvěřují, ať nejsem zahanben,
^{L. 3.} Ať se mi nevysmívají moji nepřátelé;
Neboť žádný (z těch), kteří v tebe spoléhají, nebude zahanben.
^{L. 4.} Nechať jsou zahanbeni všichni, kteří bez příčiny
nepravost páchají.

^{H. 1.} Od Davida.
א‎ K tobě, Jahve, svou mysl pozdvihuji,
^{H. 2.} Můj Bože,
ב‎ V tebe doufám, nedej mi zahanbenu býti,
Ať nejásají nade mnou moji nepřátelé.
ג‎ ^{H. 3.} A též nikdo (z těch), kdož v tebe doufají, nebude zahanben;
Zahanbeni budou, kteří se stávají bez příčiny nevěrnými.

1. Vyjadřuje cit žalmisty, který chce svou mysl

k Bohu pozdvihnouti: K tobě pozdvihuji svou duši. Tak připravuje se k řádné modlitbě, k účinné prosbě.

2. V tebe důvěřuji učiň, aby nebyla má důvěra v tebe marnou; kdybys mně proti mým mocným nepřátelům nepřispěl, byl bych nadarmo skládal v tebe svou naději a byl bych před nepřátely snížen, zahanben: ať nejsem zahanben,

3. ať se mi nevysmívají; v hebr. ať nejásají nade mnou nad mým snížením a neštěstím. Zahanbeni budou bezbožní, kdož v Boha nedůvěřují, kdo se spoléhají na svou sílu, na pomoc jiných — ale z těch, kdož v Boha spoléhají, nebude nikdo zahanben.

4. Kdož bez příčiny páchají nepravost, jsou nevěrnými (hebr.), odpadlíky, opouštějí Boha, ti budou zahanbeni. Bez příčiny znamená »bez výsledku«, prospěchu z toho míti nebudou a ničeho proti Bohu nesvedou; tak dlužno vykládati to supervacue, poněvadž k nepravosti, k nevěrnosti proti Bohu nemůže býti vůbec žádné příčiny.

1. Modlitba jest pozdvižení mysli, duše k Bohu a rozmluva s Bohem. Aq. překládá παραπίπτω k tobě padám (skláním svou duši — sebe).

2. Hebr. verš začíná nyní s אלהי‎. LXX ale pojali »můj Bože« jako přístavek slova κύριος ještě k 1. verši, tak že začínal druhý verš s בך‎. Non erubescam jest způsob přání (optativ).

3. Sustinere jako jinde, hebr. קוה‎ doufati (z významu čekati). V hebr. lze לא יבושו‎ překládati budoucím časem, ač jest v latinském 4. verši ještě optativ: confundantur. בגד‎ nevěrným býti, opustiti, odpadnouti (i v nábož. smyslu). ריקם‎ διακενῆς zlomyslně, zúmyslně by mohl býti též smysl toho.

^{L. 4b.} Své cesty, Hospodine, mně ukaž,
A svým stezkám mne vyučuj.
^{L. 5.} Veď mne ku své pravdě a poučuj mne;
Neboť ty jsi Bůh můj pomocník,
A v tebe doufám po celý den.

ד‎ ^{H. 4.} Své cesty, Jahve, mně ukazuj,
Svým stezkám mne vyučuj.
ה‎ ^{H. 5.} Učiň, abych v tvé pravdě kráčel a poučuj mne,

Neboť ty jsi můj spasný Bůh,
(ו‎) V tebe doufám po celý den.

4b. Prosí, aby ho Bůh vedl či vodil. Své cesty mně ukaž, vyučuj metaforicky míní přikázání a Boží vůli v jednotlivých okolnostech; tu chce znáti, aby se podle ní řídil.

5. Veď mne ku své pravdě (ἐπί τὴν ἀλήθειάν σου); pravda jest pravé Boží učení, jež chce žalmista znáti. V lat. jest: in veritate v tvé pravdě učiň, abych kráčel (hebr.); pravdou jmenuje sv. Písmo Boží věrnost, dle níž Bůh plní dané své sliby; dle této věrnosti a v ní mne veď! Uvádí dva důvody: Protože od Boha očekává svou pomoc, a poněvadž na tu pomoc čeká, spoléhá po celý den a po všechny dny stále, bez přestání.

4. Via, semita ve sv. Písmě často způsob života, jednání; i u Muhammeda sabîlul-lâhi‎ Boží cesta, ṣirâṭul-mustaqîmu‎ pravá stezka.

5. Dle řeckého καὶ σὲ ὑπέμεινα a dle některých hebr. rukopisů bylo v 5c ואותך‎ tedy slovo, kterým mohl začínati verš hlásky ו‎; ovšem by měl v mass. tekstu jen jeden stich. יִשְׁעִי‎ který mně pomáhá, i který mně může pomoci. (44⁵).

^{L. 6.} Rozpomeň se na svá slitování, Hospodine,
A na své milosti, jež od věčnosti jsou.
^{L. 7.} Přečinů mého mládí a mých hříchů nevzpomínej,
Pro své milosrdenství; budiž mne pamětliv
Pro svou dobrotu, Hospodine!

ז‎ ^{H. 6.} Rozpomeň se na své milosrdenství, Jahve, a na své milosti,
Neboť od věčnosti jsou.
ח‎ ^{H. 7.} Hříchů mého mládí a mých přestupků nevzpomínej,
Podle své milostí budiž mne pamětliv,
Pro svou dobrotu, Jahve!

6. Prosí za odpuštění svých hříchů. I svatí mohou chybiti; »říkáme-li, že nemáme hříchu, sami se klameme, a není v nás pravdy« dí sv. Jan v 1. listu 1⁸. Odvolává se na Boží slitování a na milosti, jež jsou odvěké, »jemu jest vždy se slitovati a šetřiti«. Milosrdenství a milost jsou nevyčerpatelny (Jer. 2² 31³). 7. Přečinů mého mládí a mých hříchů nevzpomínej; prosí za odpuštění hříchů, jichž se dopustil v mládí; neprozřetelnost, neopatrnost a nezkušenost mládí může jejich vinu jakousi měrou omlouvati, ač zůstávají vždy hříchy, za něž jsme zodpovědnými, jichž následky nésti musíme. Ignorantia znamená zde hřích vůbec. Milosrdenství a dobrota Boží mohou ty hříchy odpustiti, vinu smazati, proto praví: Pro, podle svého milosrdenství nevzpomínej hříchů, budiž mne pamětliv pro svou dobrotu.

6. Prokaž mně takové milosrdenství, jaké jsi od věků vždy svým věrným prokazoval.

7. Jmenuje hříchy mládí, poněvadž v té době člověk se snáze zlému pokušení poddává, než v mužném věku; z nezkušenosti následuje tak často zlého příkladu. חטאה‎ značí poklesek, פשע‎ odpor, protivení se (proti Bohu).

Theodor z Mopsvestie »poklesky mládí« vykládá o hříších Israelského lidu z jeho prvních dob, o modloslužbě u hory Sinai.

^{L. 8.} Milý a spravedlivý (jest) Hospodin,
Proto dává zákon těm, kteří na cestě chybují.
^{L. 9.} Řídí mírné ve spravedlnosti,
Vyučuje tiché svým cestám.

ט‎ ^{H. 8.} Dobrotivý a přímý jest Jahve,
Proto ukazuje hříšníkům cestu.
י‎ ^{H. 9.} Dává ubohým kráčeti v právu
A ubohé vyučuje své cestě.

8. Na milost Boha lze spoléhati, neboť jest Bůh milý, dobrotivý a spravedlivý, proto ukazuje rád hříšníkům cestu spravedlnosti; dává jim zákon, jako dává učitel svým svěřencům, tedy vyučuje je, když chybují neb chybili.

9. Řídí mírné, ponížené, kteří poučení přijímají, vedení se podvolují; pyšní nestojí o Boží poučení a nepřijímají jich. Ve spravedlnosti (hebr.), v právu Božím, dle něhož se zbožní řídí, a vyplňují tak Boží vůli.

8. Dulcis טוֹב‎ milý, dobrý, dobrotivý. Delinquentes, kteří chybují, neb kteří mohou chybiti. חַטָּאִים‎ již jest silnějšího významu: hříšníci; proto navrhuje Well. חוֹטְאִים‎.

9. Mansuetus dobromyslný, v hebr. ale ubohý עֶנֶו‎ snížený.

^{L. 10.} Veškery Hospodinovy cesty (jsou) slitování a pravda,
Těm, kteří vyhledávají jeho ustanovení a jeho
předpisů.
^{L. 11.} Pro své jméno, Hospodine, odpustiž můj hřích;
Neboť jest četný.

כ‎ ^{H. 10.} Všechny cesty Jahve jsou milost a věrnost
Těm, kteří zachovávají jeho úmluvu a jeho svědectví.
ל‎ ^{H. 11.} Pro své jméno, Jahve,
Odpusť mi mou vinu, neboť jest veliká!

10. Veškery Hospodinovy cesty, způsob, kterým Bůh jedná — jsou slitování, milost a věrnost; i v nejmenších skutcích Božích se jeví jeho dobrota a věrnost v plnění slibů, neboť byl Hospodin vždy »bohatý dobrotivostí a věrností« (Ex. 34⁶). Nedostává se milostí vždy všem, ale jistě ji dostávají ti, kteří vyhledávají, starají se o přikázání Boží, zachovávají jeho ustanovení a jeho předpisy; ustanovení jest dáno onou úmluvou Boha s Israelským lidem na Sinai — proto dí testamentum ejus. Předpisy jsou svědky, testimonia, Boží vůle a té úmluvy.

11. Pro své jméno, protože takové Boží jméno máš, protože Bohem jsi, odpustiž můj hřích. Obyčejně značívá v takové prosbě »pro tvé jméno« nový důvod, proč má býti odpuštěno: aby se tak proslavilo Boží jméno svou dobrotou a slitováním. Neboť jest četný, totiž hřích (v hromadném smyslu); jest veliký (dle hebr.) buď počtem neb tíží. Proto může býti toliko Božím milosrdenstvím odpuštěn.

10. Testamentum בְּרִית‎ (Num. 14⁴⁴ a j.) úmluva, zákony té úmluvy (Deut. 9¹¹ o deskách úmluvy, kde byla přikázání).

11. וְסָלַחְתָּ‎ má wau‎ souslednosti: a odpustíš, odpusť. Aben Ezra vykládal אף על כי שהוא רב‎ ačkoliv jest četný (můj hřích); כי‎ ale může zde právem býti přeloženo příčinně: neboť.

^{L. 12.} Kdo jest (ten) člověk, který se bojí Hospodina?
Ustanovuje mu zákon na cestě, kterou si vyvolil.
^{L. 13.} Jeho duše přebývá ve štěstí,
A jeho potomstvo dědí zemi.

^{L. 14} Pevnou oporou jest Hospodin těm, kteří se ho bojí,
A jeho úmluva (jest dána), aby se jim ukázala.

מ‎ ^{H. 12.} Který jest muž, jenž se bojí Jahve?
Toho poučí o cestě, kterou by vyvolil.
נ‎ ^{H. 13.} Jeho duše přebývá ve štěstí,
A jeho símě dědí zemi.
ס‎ ^{H. 14.} Důvěrné obcování s Jahve (jest) těm, kdož se ho bojí,
A svou úmluvu jim oznamuje.

12. Otázka jest na místě vztažné věty: Který se bojí Hospodina, který ho ctí a jemu věrně slouží, tomu ustanovuje zákon, toho poučuje o cestě, kterou by si zvolil, ukazuje mu, co by činil, čeho by se měl vystříhati.

13. Jeho duše totiž on sám (na rozdíl od potomstva) přebývá odpočívá, přenocuje (hebr.) ve štěstí, požívá štěstí; a jeho símě dědí zemi zaslíbenou zemi, která byla slíbena věrným potomkům Abrahama (Gen. 15^7-8, Ex. 20¹²), dědí po něm jeho štěstí.

14. Pevnou oporou jest jim Hospodin: jest základem jejich štěstí, a proto jest ono pevným, trvalým. Dle hebr.: Důvěrné obcování s Jahve jest těm, kdož se ho bojí jsou s Bohem v důvěrném přátelství, jež jest ovšem nejvzácnějším (Přísl. 3³²). Tehdy jim činí Bůh zjevení, poučuje je o své úmluvě, o slibech, jež učinil, o budoucích věcech, jež věrní s důvěrou očekávají. Tak pravil Kristus Pán svým učenníkům: »Vám dáno jest znáti tajemství nebeského království« (Mat. 13¹¹).

12. Vypočítává štěstí spravedlivého člověka: 1. Bůh ho poučuje; 2. má hojnost štěstí a dobra; 3. i potomstvo jeho bude šťastné; 4. Bůh jest mu oporou; 5. činí mu zjevení.

13. Děditi zemi ירש ארץ‎ zemi Kanaan, bylo Israelitům největší tužbou, podstatou štěstí. Nový zákon v nás vyvolává a rozněcuje tužbu po nebeském království, tam jest pravé a trvalé štěstí (Mat. 6³³).

14. סוֹד‎ Sym. ὁμιλία, dle arab. sâda‎, syr. swādâ‎ rozmluva, hovor. LXX vykládali to slovo od יסד‎ založiti proto κραταίωμα. V druhé části by bylo dle způsobu Syrských doplniti עֲתִיד‎: Jest připraven, chce jim svou úmluvu

oznámiti, oznamovati.

^{L. 15.} Mé oči (jsou) vždy k Hospodinu (obráceny);
Neboť on vyprostí z léčky mé nohy.
^{L. 16.} Vzhlédni na mne a smiluj se nade mnou,
Neboť jsem já osamocený a ubohý.
^{L. 17.} Úzkosti mého srdce rozmnožily se;
Z mých soužení vytrhni mne,

ע‎ ^{H. 15.} Moje oči stále (dívají se) na Jahve,
Neboť on vytáhne mou nohu ze sítě.
פ‎ ^{L. 16.} Obrať se ke mně a buď mi milostiv,
Neboť osamocen a ubohý jsem já.
צ‎ ^{H. 17.} Úzkosti mého srdce — rozšiř je,
Z mých soužení vyveď mne!

15. Obnovuje svou modlitbu a jeví nejpevnější důvěru v Boha. Mé oči jsou stále k Hospodinu obráceny, jako to činí, kdož vřele o nutnou pomoc prosí a kdož ji též jistě očekávají. On vyprostí z léčky, ze sítě, mé nohy; nástrahy tohoto života, pohoršení mohou býti přirovnány k síti: Bůh svého věrného z nich vyprostí.

16. Obrať se ke mně svou laskavostí, buď mně nakloněn a smiluj se nade mnou. Důvody: Jsem já osamocený unicus, nemám než tebe, jsem v soužení, jsem ubohý, bídný — buď svými hříchy, neb soužením, které se rozmnožilo.

17. Hebr. znění není dobře zachované; snad vypovídalo prosbu: Úzkosti mého srdce — rozšiř je; učiň srdce volnějším, svobodnějším, aby nebylo tak súženo. Pěkná metafora.

15. Očima, zrakem mysli jest služebník Boží obrácen k svému Bohu, když se k němu modlí, když od něho pomoci očekává. Doplniti lze רָאוּ‎ vidí (dívají se) neb נְכוֹנוֹת‎ jsou obráceny.

16. V אָנִי‎ a עָנִי‎ jest paronomasie.

17. צרר‎ i צור‎ znamená vázati, stlačiti, súžiti. הִרְחִיבוּ‎ vyložili nepřechodně LXX: rozmnnožily se (i syr. a aram.), rozšířily se; ale to hif. má vždy přechodný význam, jehož zde upotřebiti nelze. Navržená oprava jest: הַרְחִיבֵם וּמִמְּצוּקוֹתַי‎ rozšiř je, a z mých soužení atd. Baethgen navrhuje dle Pís. Š. 6⁵ הִרְהִיבוּ‎ Úzkosti naléhají na mé srdce — parallelism by byl přetržen.

Verš ק‎ schází.

^{L. 18.} Vzhlédni na mé snížení a na můj trud,
A odpusť veškeré mé přestupky.
^{L. 19.} Popatři na mé nepřátele; neboť se rozmnožili
A nespravedlivým záštím mne nenávidí!
^{L. 20.} Ostříhej mou duši a vytrhni mne;
Ať nejsem zahanben, neboť jsem doufal v tebe.

ר‎ ^{H. 18.} Vzhlédni na mou bídu a na moji nesnáz,
A odpusť mně všechny mé hříchy.
ר‎ ^{H. 19.} Popatři na mé nepřátele, jak jsou četní,
A násilným záštím mne nenávidí.
ש‎ ^{H. 20.} Ostříhej mou duši a vysvoboď mne;
Ať nejsem zahanben, vždyť jsem se u tebe skrýval.

18. Vzhlédni na mé snížení a na můj trud — snížení způsobeno asi nepřáteli; příčinou neštěstí jest hřích, a prosí proto i za odpuštění svých hříchů. Když vzhlédne Hospodin na bídu, smiluje se a pomůže.

19. Mnoho nepřátel má žalmista a ti nenávidí jej, chtějí jej zkaziti; záštím, které jest násilné a nespravedlivé, mne pronásledují neb nenávidí.

20. Ostříhej mou duši totiž mne, můj život, a vysvoboď mne od těch nepřátel. Nezamítej moji prosbu, ať nejsem zahanben, že jsem v tebe doufal, že jsem se u tebe skrýval neb že jsem se k tobě utekl. Doufá, že Pán Bůh jeho důvěru odmění.

18. Snížení jako 9¹⁴. נשא‎ o hříších: zvednouti je, odnésti, odpustiti.

19. רַבּוּ‎ jsou četní (rozmnožili se) neb jsou mocní.

20. חסה‎ ž. 2¹².

^{L. 21.} Nevinní a spravedliví přilnuli ke mně,
Poněvadž v tebe doufám.
^{L. 22.} Osvoboď, Bože, Israele z jeho všech úzkostí.

ת‎ ^{H. 21.} Bezúhonnost a přímost ať ostříhají mne,
Poněvadž v tebe doufám.
פ‎ ^{H. 22.} Vysvoboď, Bože, Israele ze všech jeho
úzkostí.

21. Když nebudu zahanben a když budu osvobozen, stane se tvá pomoc známou, a přilnou, přidají se ke mně bezúhonní a spravedliví; i oni budou pak míti v Boha důvěru. V hebr. jest pokračování prosby: Ať mne ostříhají bezúhonnost a přímost; tak doufá, že se ochrání před pokleskem, před hříchem.

22. Poslední verš počíná hláskou pê‎, která sem nenáleží; veršem 21. jsou již všechny písmeny hebr. abecedy vyčerpány. Verš tento se ani složením k ostatním dobře nehodí; vykazuje Boží jméno Elohîm‎, ostatní verše mají Jahve. Ale i v jiných abecedních písních sv. Písma nalézáme někdy nepravidelnosti; verš mohl býti později k žalmu přičiněn, ale zevnějšího důkazu nemáme. Žalmista rozšiřuje svou prosbu na celý národ; za ten se modlí, aby ho Bůh vysvobodil z úzkosti. V úzkosti nalézal se Israel velmi často; za Davida působili takovou úzkost mocní nepřátelé a vnitřní nepokoje. Netřeba hned mysliti na největší úzkost, která svírala Israel (správně Judu) v době babylonského přestěhování.

21. תֹּם‎ a יֹשֶׁר‎ jsou odtažitá jména; LXX je vyložili konkretně: ἄκακοι καί εὐθεῖς. Ve verši 16. tvrdil žalmista, že jest osamocen; nevinní by se k němu přidávali teprve v budoucnosti.

22. Verš by byl po mínění některých přidán teprve v době, když byl žalm pojat ve sbírku chrámových či bohoslužebných zpěvů. V ž. 34²³ jest tenýž případ jako při tomto verši.

---

Církev se modlí tento žalm za zemřelé; za ubohé duše v očistci prosí, aby jim odpuštěna byla zbývající vina. Hříchy či poslední následky hříchů jsou těmi nepřátely, jichž chtějí býti duše zbaveny, aby mohly po cestě Páně vejíti do nebe.
Jednotlivé verše tohoto žalmu nalézáme v mešních vložkách; jsou to prosby za pomoc a vysvobození od hříchu a od pokušení.